50 A 10/2016

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem Alešem Korejtkem ve věci žalobce V.K., nar. „X“, státního příslušníka Ukrajiny, alias (původně udaná identita) G.M., nar. „X“, státní příslušnost Rumunsko, zastoupeného Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalovanému Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Letohradská 759, 562 01 Ústí nad Orlicí, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2016, č. j. KRPE-79284-25/ČJ-2016-170022-SV, takto: I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 18. 9. 2016, č. j. KRPE-79284-25/ČJ-2016-170022-SV, se ruší. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce Jindřichu Lechovskému, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování ve výši 8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce byl dne 17.9.2016 (při kontrole vozidla, jehož řidič spáchal trestný čin) podle § 27 zák. č. 273/2006 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Polici ČR“), zajištěn hlídkou OO PČR Svitavy. Hlídce se prokázal padělaným cestovním dokladem na jméno G.M.. Následně přivolané hlídce žalovaného žalobce sdělil, že mu doklad zakoupili rodiče na hranicích a původní ukrajinský pas má u rodičů na Ukrajině (úřední záznam ze dne 17.9.2016, č. j. KRPE-79284-2/ČJ-2016-170022-SV). Dne 18.9.2016 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění z důvodů uvedených v § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 326/1999 Sb.“ či „zákon o pobytu cizinců“). V průběhu správního řízení žalobce uvedl, že na území České republiky nemá žádné příbuzné, nevlastní zde žádný movitý či nemovitý majetek, nemá zde kulturní či sociální vazby, není příbuzný občana Evropské unie, nemá peníze a „a nechce se vrátit na Ukrajinu, nechce být povolaný do armády“. Žalovaný proto následně téhož dne (18.9.2016) rozhodl podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců o zajištění žalobce do 16.11.2016 za účelem správního vyhoštění, neboť se žalobce prokazoval padělaným cestovním dokladem, odmítal uvést pravou identitu a se správním orgánem nespolupracoval. Vzhledem k výše uvedenému a s přihlédnutím k tomu, že a) žalobce nedisponoval povolením k pobytu na území České republiky ani platným cestovním dokladem, b) neměl dostatek prostředků k pobytu na území České republiky (např. dle § 13 odst. 1 písm. a/ bodu 2 zákona o pobytu cizinců je k zajištění pobytu na území České republiky třeba prokázat peněžní prostředky ve výši alespoň 55.000 Kč, má-li má pobyt na území přesáhnout dobu 30 dnů) a neměl možnost legálně si tyto prostředky obstarat, c) neměl na území České republiky rodinné příslušníky či jiné osoby, na jejichž pomoc by se mohl spolehnout (neměl zde žádné sociální vazby a správní vyhoštění tak bylo možné), d) nedisponoval ani prostředky nutnými k dobrovolnému vycestování do země původu, konstatoval současně žalovaný, že nepřipadá v úvahu (nepostačuje) uložení zvláštních opatření za účelem vycestování žalobce z území (§ 123b zákona o pobytu cizinců), stejně jako s ohledem na nemajetnost žalobce nepřipadá v úvahu složení finanční záruky podle § 123c zákona o pobytu cizinců (takové opatření by nadto bylo vzhledem k neznámé identitě žalobce zjevně nedostačující). Pokud jde o dobu zajištění, pak ta byla žalovaným stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť dle žalovaného bude nezbytné obstarat žalobci cestovního doklad a zajistit přepravu do země původu. Proti rozhodnutí o zajištění podal žalobce žalobu (která byla následně doplněna soudem ustanoveným zástupcem /žalobce tvrdil, že je nemajetný/), v níž namítal, že výrok žalobou napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporný, a tudíž nepřezkoumatelný, neboť je v něm uvedeno, že doba zajištění žalobce se „stanovuje na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody žalobce, tedy do 16.11.2 016“. Osobní svoboda žalobce však byla omezena již dne 17.9.2016 a 60 denní lhůta stanovená žalovaným rozhodnutím ze dne 18.9.2016 tak uplyne již dne 15.11 2016, nikoliv až dne 16. 11. 2016. Výrok tak obsahuje dva vzájemně si odporující údaje, a proto je nesrozumitelný. Dále žalobce namítal, že před vydáním rozhodnutí o zajištění tvrdil, že je rumunské státní příslušnosti, „a proto logicky musela vyvstat otázka, zda se v jeho případě nejedná o občana Evropské unie“, kterého vyhostit nelze, a tudíž ho nelze ani zajistit za účelem správního vyhoštění. Pokud se těmito otázkami žalovaný nezabýval, pochybil, přičemž v důsledku tohoto pochybení je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné. K namítaným vadám výroku uvedl, že žalobce byl ze zajištění propuštěn již dne 23.9.2016, tudíž by ani případné chybné počítání 60 denní lhůty nemělo vliv na délku pobytu žalobce v zařízení pro zajištění cizinců a podle názoru žalovaného by nebylo ani podstatnou vadou rozhodnutí, pro kterou by mělo být zrušeno. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalované rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba je (byť jen částečně) důvodná. Podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání, c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států. Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Jak správně zdůraznil žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o zajištění, žalobce se prokazoval padělaným cestovním dokladem, odmítal uvést pravou identitu a se správním orgánem nespolupracoval (z jeho vyjádření však bylo možno dovodit, že se jedná o státního příslušníka Ukrajiny). Jeho zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tak bylo zcela odůvodněné. Správný byl i závěr žalovaného, že nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Předně je třeba zdůraznit, že zde z důvodů výše popsaných (utajování skutečné identity) existovala důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění. Tato skutečnost již sama o sobě opodstatňovala závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Soudu navíc není zřejmé, jak by zcela nemajetný žalobce (viz jeho prohlášení o majetkových poměrech) mohl složit např. finanční záruku (§ 123b odst. 1 písm. b/, 123c zákona o pobytu cizinců) či jak by si mohl zajistit ubytování (na adrese místa pobytu by se pak měl zdržovat a případně se hlásit policii – viz § 123b odst. 1 písm. a/ a písm. b/ zákona o pobytu cizinců). Na tomto místě je třeba znovu připomenout, že žalobce nedisponoval povolením k pobytu na území České republiky ani platným cestovním dokladem, neměl ani dostatek prostředků k pobytu na území České republiky a neměl ani možnost legálně si tyto prostředky obstarat. Žalobce též neměl na území České republiky rodinné příslušníky, na jejichž pomoc by se mohl spolehnout (neměl zde žádné sociální vazby a správní vyhoštění tak bylo možné /srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23.11.2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS/) a nedisponoval ani prostředky nutnými k dobrovolnému vycestování do země původu. Za těchto okolností skutečně nebylo možno uvažovat o uložení opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců či jiného zvláštní opatření za účelem vycestování žalobce z území České republiky. Ostatně i Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 19.5.2016, č. j. 5 Azs 15/2016 – 22, a v odůvodnění rozsudku ze dne 7.6.2016, č. j. 10 Azs 33/2016 – 36 (bod 14), dospěl k závěru, že skutečnost, že cizinec nemá na území České republiky ubytování, nemá dostatek finančních prostředků na zajištění ubytování a nemá na území České republiky žádné vazby, vylučuje užití zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o námitku žalobce, že existence reálného předpokladu pro vyhoštění představuje jednu z podmínek zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, pak té lze v obecné rovině přisvědčit. Nicméně možné překážky správního vyhoštění musí být zcela zřejmé a správní orgán se jimi při rozhodování o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění zabývá a posuzuje je pouze předběžně a subsidiárně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2016, č. j. 4 Azs 262/2015 – 31, bod 29). Není v možnostech žalovaného, aby se vyjádřil ke všem relevantním rozmanitostem, které mohou příběhy cizinců přicházejících ze stejné země přinést. Naopak, povinností žalovaného je přezkoumatelně se vyjádřit právě a jen k těm okolnostem, které individualizují případ cizince, s nímž se vede řízení (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.4.2016, č. j. 10 Azs 275/2015 – 40, bod 33). Tomuto požadavku žalovaný v daném případě vyhověl (viz narativní část odůvodnění tohoto rozsudku), když nic nenasvědčovalo tomu, že by žalobce byl občanem Evropské unie. Naopak, při zajištění dne 17.9.2016 hlídce žalovaného sdělil, že je Ukrajinec. Taktéž v průběhu správního řízení uvedl, že se nechce vrátit „na Ukrajinu“, protože „nechce být povolaný do armády“. Cestovní doklad údajně vystavený rumunským státními orgány byl padělaný. Dle Interpolu osoba jménem G.M., st. příslušnost Rumunsko, sice skutečně existuje, ale nejedná se o žalobce (viz fotografii založenou ve správním spise). Chybějící cestovní doklad žalobce nelze dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v žádném případě považovat za důvod znemožňující vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Naopak, tuto skutečnost je nutno považovat za komplikaci formální povahy a ve většině případů pouze dočasnou. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že cizinci by stačilo, pokud by jednoduše o svůj cestovní doklad „nějak přišel“ a stal by se tak z hlediska zajištění za účelem vyhoštění pro příslušné státní orgány nedotknutelným, čímž by znemožnil výkon pravomocí žalovaného v oblasti kontroly vstupu a pobytu cizinců na území České republiky (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.2.2016, č. j. 4 Azs 262/2015 – 31, bod 32, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 27.4.2016, č. j. 10 Azs 275/2015 – 40, bod 23). Skutečnost, že cizinec nemá cestovní doklad, se zpravidla odrazí v délce zajištění cizince. Dobu zajišťování náhradního cestovního dokladu u orgánů cizí země logicky nelze stanovit přesně na den a správní orgán tak činí odhadem s ohledem na praxi českých orgánů při zajišťování náhradních cestovních dokladů občanů z té které země. Uvádění statistických údajů a práce s nimi nejsou povinnou náležitostí odůvodnění rozhodnutí, postačuje kvalifikovaný odhad správního orgánu (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.4.2016, č. j. 10 Azs 275/2015 – 40, bod 33). Žalovaný tedy postupoval správně, když dobu nezbytnou k obstarání náhradního cestovního dokladu a k realizaci transferu žalobce na Ukrajinu stanovil odhadem (tento odhad se navíc ukázal být poměrně přesným, neboť žalobce byl v době zajištění skutečně předán policejním orgánům Slovenské republiky, které dále provedly policejní průvoz přes Slovenskou republiku na Ukrajinu). Důvodná je ovšem námitka, že výrok žalobou napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelný, neboť je v něm uvedeno, že doba zajištění žalobce se „stanovuje na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody žalobce, tedy do 16. 11. 2016“. Osobní svoboda žalobce však byla omezena již dne 17. 9. 2016 a 60 denní lhůta stanovená žalovaným rozhodnutím ze dne 18. 9. 2016 tak uplyne 15. 11. 2016, nikoliv až dne 16. 11. 2016, neboť na rozdíl od počítání běžné lhůty je nutno v tomto případě započítat i den, kdy k omezení osobní svobody došlo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 2 Azs 203/2014 – 45, bod 16). Z výroku rozhodnutí tedy není zcela zřejmé, kdy mělo zajištění žalobce skončit, což skutečně činí výrok žalobou napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelným (přitom ze zákona neplyne povinnost správního orgánu stanovit ve výrokové části ani v odůvodnění rozhodnutí konkrétní den, kdy doba zajištění nejpozději skončí, údaj 16. 11. 2016 byl tedy výroku nadbytečný). Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce dne 19.9.2016 podal v ZZC Drahonice žádost o mezinárodní ochranu, odhalil svou pravou identitu, která byla následně ověřena v IS CIS (K.V., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, r.č. ••••••••••), a byl zajištěn dle ustanovení § 46a odst. 1, písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a proto žalovaný vydal podle § 127 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., příkaz k ukončení zajištění žalobce podle zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že žaloba byla (byť jen částečně) důvodná, soud žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Soud současně nevyslovil, že se žalovanému vrací věc k dalšímu řízení. Lze totiž v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 – 34, publ. pod č. 2757/2013 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí. Ukončení řízení tímto způsobem koresponduje s požadavkem na okamžité propuštění cizince poté, co bylo rozhodnutí o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění zrušeno.“ Žalovaný neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl v řízení před soudem úspěšný, z obsahu spisu je však patrno, že mu žádné náklady nevznikly. Soud proto v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož byl žalobci ustanoven soudem zástupce Jindřich Lechovský, advokát, platí hotové výdaje a odměnu za toto zastupování stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci žalobce proto soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a doplnění žaloby [viz ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Za tyto úkony náleží zástupci žalobce odměna ve výši 6.200 Kč (2 x 3.100 Kč) podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s ustanovením § 7 advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč) podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 6.800 Kč. Protože zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o příslušnou zákonnou sazbu této daně (21 %) vypočtenou z přiznané odměny a náhrady hotových výdajů, v daném případě tedy o částku 1.428 Kč. Zástupci žalobce tak bude vyplacena částka ve výši 8.228 Kč, a to z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 4. listopadu 2016 Aleš Korejtko v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Lucie Marešová