52 A 105/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: M.M., nar. „X“, trvale bytem „X“, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 24.9.2015, č.j. KrÚ 61378/2015/ODSH/13 t a k t o:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Chrudim ze dne 3.7.2015, č.j. CR 044797/2015 ODP/KL, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 a ust. § 125c odst. 1 písm. k) a pro porušení ust. § 18 odst. 4 a ust. § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, kterých se dopustil tím, že dne 28.08.2014 v 19:55 hodin, v obci Nový Dvůr, na silnici I/17, 12, 166 km, ve směru jízdy na obec Stojice, u výjezdu od kiosku, zavinil dopravní nehodu jako řidič motocyklu tovární značky Kawasaki, registrační značky XY. Znaleckým posudkem bylo zjištěno, že obviněný překročil nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h, když jel rychlostí min. 74,2 km/h a dále nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a vlastnostem motocyklu a přední částí motocyklu narazil do pravé zadní části vozidla tovární značky Fiat, registrační značky XY, které řídila M.S.. Řidička S. s vozidlem jela ve směru od obce Stojice a odbočovala vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci. Vlivem nárazu bylo vozidlo Fiat přetočeno a vytlačeno na nájezd na místo ležící mimo pozemní komunikaci. Motocykl byl nárazem odhozen na levou stranu pozemní komunikace, kde havaroval v silničním příkopu. Při dopravní nehodě došlo ke hmotné škodě na vozidle Fiat, motocyklu Kawasaki a na oblečení obviněného. Za uvedené přestupky byla žalobci dle závažnějšího z nich v souladu s ust. § 11 a § 12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, a dle ust. § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu uložena peněžitá pokuta ve výši 3 500 Kč a dále povinnost uhradit paušální částkou náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo zároveň ještě zastaveno řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu (§ 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích), proti této části tohoto rozhodnutí však žaloba nesměřuje. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem: Předně namítl, že uplynula zákonná jednoroční lhůta pro projednání přestupků, žalovaný vydal rozhodnutí dne 24.9.2015, ke spáchání přestupku došlo 28.8.2014, jednoroční zákonná lhůta uplynula 28.8.2015. Bylo tedy porušeno ust. § 20 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Neobstojí ani případná argumentace žalovaného, že snad by mohlo dojít k přerušení běhu lhůty k zániku odpovědnosti v době, kdy o tomtéž skutku bylo vedeno trestní řízení dle trestního řádu, protože ust. § 20 odst. 2 zákona o přestupcích platného v době spáchání přestupku výslovně uvádí, že do doby běhu lhůty k zániku odpovědnosti se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. Trestní řízení nebylo vedeno proti žalobci, avšak proti M.S., nelze tedy hovořit o totožnosti skutku. Dále žalobce namítl, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí i přesto, že spisový materiál sám doplňoval o e-mailovou komunikaci a záznamem o zahájení úkonu v trestním řízení. Dále žalobce namítl, že se žalovaný „vůbec nevyrovnal“ s provedenými důkazy a nerespektoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, když „vzal za prokázané zavinění dopravní nehody jako řidiče jedoucího po hlavní silnici“, který dle jednoho ze dvou pořízených znaleckých posudků měl překročit povolenou rychlost o 24,2 km/hod. a nedání přednosti v jízdě od druhého účastníka řízení tak podřadil pod porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích žalobcem, který však má na způsobení nehody pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následného vzniku střetu. Žalobce poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR k této otázce (7 Tdo 38/2009 a 5 Tdo 1173/2004), podle nichž zejména jen výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci, tj. např. o více než 70%, je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy. V projednávané věci však rychlost, o kterou měl žalobce dle znaleckého posudku překročit maximální povolenou rychlost v místě dopravní nehody, ani zdaleka nedosahuje oněch 70%, pro které by snad mohl žalovaný uzavřít, že k přestupku došlo právě žalobcovým zaviněním. Žalobce navrhl, aby soud žalovaného rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že neobstojí námitka žalobce, že úkony v trestním řízení nebyly orgánem Policie ČR zahájeny proti jeho osobě a že se doba, po kterou byly úkony v trestním řízení vedeny, do prekluzivní lhůty nezapočítává. Rovněž se žalovaný neztotožnil s dalšími námitkami žalobce, že písemnost „Záznam o zahájení úkonů v trestním řízení“ nebyla podkladem žalovaného rozhodnutí, protože žalobce byl v trestním řízení vyslechnut orgánem Policie ČR, musel tak být srozuměn se skutečností, že ve věci dopravní nehody byly zahájeny úkony trestního řízení. Dále žalovaný odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2000 Sb., soudní řád správní, v platném znění, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Ze správního spisu vyplývá a mezi účastníky řízení není sporné, že dne 28.8.2014 ve výše zmíněnou dobu v obci Nový Dvůr se stala dopravní nehoda, když došlo ke srážce motocyklu značky Kawasaki Ninja řízeném žalobcem a vozidlem značky Fiat Punto řízené M.S., která s tímto vozidlem odbočovala ve směru od obce Stojice vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci. Po provedeném dokazování (zejména znaleckými posudky Bc. D. P. a Ing. L.) dospěl správní orgán I. stupně a potažmo žalovaný k závěru, že žalobce jako řidič zmíněného motocyklu pohybující se v uzavřené obci rychlostí 74,2 km/h (což žalobce v žalobě nepopřel), narazil „po předešlé reakční době 1,15 – 1,55 sekundy do pravého zadního boku vozidla Fiat Punto, které z protisměrného jízdního pruhu odbočovalo vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci. Řidič motocyklu jedoucí rychlostí výrazně převyšující rychlost v daném úseku povolenou již nemohl s ohledem na svoji vyšší rychlost na vzdálenost a čas střetu zabránit. Pokud by se pohyboval v daném úseku povolenou rychlostí, vozidlo by před příjezdem do místa střetu odbočilo a oba účastníci by se bezpečně minuli. Z technického hlediska je příčinou dopravní nehody způsob jízdy řidiče motocyklu a jeho rychlost“. Správní orgány tak dospěly k závěru, že „díky vysoké rychlosti motocyklu řízeného M.M., která přesáhla o 48% dovolenou rychlost 50 km/h je odpovědný za způsobenou dopravní nehodu M.M.. Řidička vozidla Fiat Punto M.S. při své jízdě dávala při provádění odbočovacího manévru přednost vozidlům jedoucím v protisměrném jízdním pruhu. Avšak s ohledem na dopravně-technické parametry silnice I/17 v daném místě, kdy se horizont nachází cca 100 m od místa dopravní nehody a s ohledem na to, že motocykl je svojí čelní plochou hůře rozpoznatelný a tím i jeho rychlost jízdy se hůře odhaduje, nemohla dát přednost jízdě motocyklu. Řidička po projetí posledního vozidla v protisměru zkontrolovala dopravní situaci za tímto vozidlem v protisměru a začala odbočovat. V důsledku vysokého překročení rychlosti řidiče motocyklu pak řidička vozidla neměla dostatek času na odbočení. Překročení rychlosti o více než 48% limitu zdejší úřad považuje za natolik závažné, že vina na dopravní nehodě je na řidiči motocyklu.“ Správní orgány zároveň opřely svůj závěr i o znalecký posudek znalce P., podle kterého mohla řidička S. přijíždějícího žalobce vidět, avšak právě s ohledem na výrazně vysokou rychlost motocyklu, jeho malou čelní plochu, kterou bylo možné rozeznat vůči horizontu, došlo ke znemožnění splnění povinnosti dát přednost jízdě řidiči motocyklu. Tato okolnost podle správních orgánů v podstatě vyloučila možnost existence odpovědnosti řidiče odbočujícího vozidla, tj. M.S., viníkem dopravní nehody byl tedy žalobce. Žalobce v žalobě a potažmo i v odvolání zastával názor, že překročení nejvyšší povolené rychlosti ve zmíněné obci žalobcem mělo na způsobení nehody pouze omezený význam. Žalovaný vycházel ze znaleckých posudků Ing. L. a Bc. P., kdy „Oba znalci shodně uvedli, že v případě, že by obviněný jel rychlostí, která je v daném úseku dovolená, tj. 50 km/h, řidička Svobodová by před příjezdem obviněného do místa střetu dokončila odbočení mimo pozemní komunikaci, aniž by došlo k jejich střetu.“ K údaji o překročení rychlosti žalobcem pak žalovaný uvedl, že bylo vycházeno ze znaleckého posudku, který byl doložen žalobcem, a v jeho prospěch bylo přihlédnuto k té nejnižší zjištěné rychlosti, jejíž rozmezí stanovil sám znalec, a to v rozmezí 74,2 km/h až 93 km/h. Krajský soud v souladu s tímto závěrem a s obsahem znaleckých posudků předně konstatuje, že žalovaný a správní orgán I. stupně správně přihlédly v otázce určení překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci žalobcem k té, která byla stanovena jako minimální, tj. 74,2 km/h, což je, jak žalovaný správně poznamenal, „zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo“. Za rozhodnou skutečnost pro stanovení odpovědnosti žalobce za tento přestupek však krajský soud na rozdíl od žalovaného považoval v souladu se závěry obou správních orgánů skutečnost, že řidička vozidla Fiat Punto by při odbočování mohla zabránit střetu vozidel pouze tehdy, když by řidič dodržel nejvyšší povolenou rychlost v obci, tj. 50 km/h. Ostatně tento závěr je přímo uveden ve znaleckém posudku Bc. D. P., který byl dokonce vyžádán žalobcem a předložen správnímu orgánu, kdy v bodu 2.2.1. znaleckého posudku č. 1592/35/2015 znalec přímo uvádí, že „V závislosti na jejích řidičských schopnostech a rychlosti před odbočením mohla odbočovací manévr zahájit a zatočit za předpokladu, že by se řidič motocyklu pohyboval rychlostí do 13,8 m/s (50,0 km/h). Odbočení by zvládla bez kolize, aniž by řidič motocyklu musel měnit náhle rychlost či směr jízdy. Ke střetu by nedošlo.“ Správní orgány tak vycházely z dostatečně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, ze kterého vyplývá, že dopravní nehodu způsobil a zavinil žalobce překročením nejvyšší povolené rychlosti v obci, protože kdyby ji dodržel, tak by k nehodě nedošlo. Žalobcem uvedená judikatura na daný případ nedopadá, protože v dané věci nemohlo mít překročení nejvyšší povolené rychlosti žalobcem „pouze omezený význam“, neboť bylo jedinou a základní příčinou dopravní nehody, jak vyplývá z provedeného dokazování, přičemž závěry znaleckého posudku Bc. P. (který si navíc žalobce sám vyžádal a předložil správnímu orgánu) žalobce ani nepopřel v žalobě. Rovněž na danou věc nedopadá judikatura obsahující závěr, že jen výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti, např. o více než 70%, je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy. V dané věci si měl žalobce uvědomit, že jen a právě pouze porušením rychlosti o 24 km/h z jeho strany, a to navíc v obci, kde mohl předpokládat zvýšený provoz, došlo k dopravní nehodě, které řidička osobního vozidla Fiat Punto mohla zabránit pouze v případě, že by žalobce tuto nejvyšší povolenou rychlost v obci dodržel. V opačném případě, ad absurdum, by nejen řidič motocyklu, ale i řidič osobního automobilu, mohl klidně v obci „vesele“ překračovat rychlost do 70% nejvyšší povolené rychlosti motorového vozidla v obci a za případnou dopravní nehodu by odpovídali automaticky bez dalšího všichni ostatní řidiči, kteří mu nedali přednost v jízdě, např. již zmíněným odbočením z hlavní silnice na silnici vedlejší. I v daném případě totiž platí zásada omezené důvěry, kdy nelze automaticky vinit ze spáchání zmíněného přestupku řidiče automobilu, který si počíná s maximální opatrností a nemůže již střetu nijak zabránit. Zavinění „obviněného“ ze spáchání přestupku nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry, podle něhož po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky“ (srov. per analogiam rozsudek NSS ze dne 28.8.2008, č.j. 5As 32/2008-51). A právě v dané věci bylo možné takovou zásadu aplikovat, neboť z podkladů rozhodnutí vyplývá, že pokud by žalobce dodržoval nejvyšší povolenou rychlost, tak v takovém případě mohla řidička vozidla Fiat Punto nehodě zabránit a k nehodě by nedošlo. Proto naopak nelze přenášet odpovědnost žalobce za zmíněnou nehodu na tuto řidičku, naopak žalobce by si měl uvědomit příčiny zmíněné nehody a uznat svou odpovědnost za tento přestupek, to se však v dané věci nestalo, námitka žalobce obsažená v části III. žaloby byla nedůvodná. Jak vyplývá ze správního spisu a z vyjádření žalovaného k žalobě, orgánem Policie ČR byly ke dni 28.8.2014 dle ust. § 158 odst. 3 trestního řádu zahájeny úkony trestního řízení, což vyplývá i ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 28.8.2014, vyhotoveném Policií ČR pod č.j. KRPE-72512- 10/TČ-2014-170306. Lze jistě v obecné rovině přisvědčit žalobci v tom, že totožnost skutku se „výhradně váže k jednání a následku způsobeného týmž pachatelem“. Vždy je však třeba přihlédnout k dalším okolnostem, které v dané věci spočívají v tom, že v trestním řízení nebyla zkoumána pouze trestní odpovědnost M.S. (což lze zjistit již i ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, ve kterém je uvedeno, že M.S. by pouze mohla být tím, kdo spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, přičemž v trestním řízení byla zároveň zkoumána i odpovědnost žalobce. O tom ostatně svědčí závěr vyplývající z úkonů Policie ČR ze dne 19.11.2014, č.j. KRPE-72512-69-TČ-2014-170306, kterým byla věc odevzdána k projednání přestupku Městskému úřadu Chrudim jako správnímu orgánu I. stupně v přestupkovém řízení, z něhož vyplývá, že „V rámci prověřování dopravní nehody byl vyžádán znalecký posudek na analýzu dopravní nehody od soudního znalce Ing. M. L. Ze závěrů znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že příčinou dopravní nehody je z technického pohledu především vysoká rychlost motocyklu značka Kawasaki Ninja, řízeného řidičem M.M..“ Záznam o zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 3 trestního řádu), tj. v dané věci záznam ze dne 28.8.2014, totiž nelze ztotožňovat s úkonem orgánu činného v trestním řízení, kterým se zahajuje trestní stíhání vůči konkrétní osobě. Zatímco hlavním smyslem zahájení trestního stíhání je 1) označit pachatele důvodně podezřelého ze spáchání konkrétního trestného činu, o jehož spáchání je již zjištěno takové množství informací, že je pravděpodobnost toho, že se skutek stal, a že je trestným činem, téměř blíží jistotě, a je navíc odůvodněn závěr o tom, že se tohoto trestného činu dopustila právě tato konkrétní osoba, 2) tímto aktem označované osobě poskytnout informaci o tom, že má být tím, kdo čin spáchal, jaký trestný čin spáchal, a umožnit mu, aby se proti tomuto označení a následně proti ní vedeným úkonům trestního řízení relevantně bránila. Smyslem záznamu o úkonech sepsaného podle § 158 odst. 3 věty první trestního řádu je jen deklarovat, že policejní orgán buď již začal, či bezprostředně začne postupovat podle trestního řádu proto, aby:

1. Prověřoval, zda je skutečně dáno podezření ze spáchání konkrétního trestného činu.

2. Zjistil, o jaký konkrétní trestný čin jde.

3. Vyhledal informace o tom, kdo je spáchal, v míře umožňující proti takové osobě zahájit trestní stíhání. Proto v dané věci vzhledem k jejím specifickým okolnostem souvisejících s tím, že trestní řízení nebylo zahájeno vůči určité osobě, ale na základě záznamu o zahájení úkonů trestního řízení bylo v trestním řízení prověřováno, kdo způsobil předmětnou dopravní nehodu, přičemž se jednalo o tentýž skutek jako v přestupkovém řízení, přičemž žalobce byl v trestním řízení vyslechnut orgánem Policie ČR a musel být tak srozuměn s touto skutečností, tj. že ve věci dopravní nehody byly zahájeny úkony trestního řízení, kdy však nebylo zahájeno trestní řízení proti jiné osobě, proto v dané věci byla namístě aplikace ust. § 20 odst. 2 zákona o přestupcích, a to že do běhu lhůty podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo zmíněné trestní řízení podle trestního řádu. Dobu od 28.8.2014, tj. od okamžiku zahájení trestního řízení, do 20.11.2014, kdy byla věc odevzdána k projednání přestupku správnímu orgánu I. stupně, nebylo možné započíst do běhu lhůty pro zánik odpovědnosti za daný přestupek (§ 20 odst. 1,2 zákona o přestupcích). K zániku odpovědnosti žalobce za tento přestupek tak nedošlo. Je sice pravdou, že správní orgán do spisu založil podklady týkající se tohoto trestního řízení, tj. záznam o zahájení úkonů v trestním řízení, avšak předmětem žalovaného rozhodnutí nebylo posouzení otázky, zda došlo k uplynutí lhůty podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, ostatně to ani z žalovaného rozhodnutí nevyplývá. Správní orgán I. stupně a žalovaný nebyli povinni ex officio v rozhodnutí odůvodnit závěr o tom, že nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek, když tyto důvody dány nebyly. Pouze v opačném případě, když by byly dány důvody pro zastavení řízení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek, tak by tyto závěry musely být v rozhodnutí promítnuty, přičemž v takovém případě by musel správní orgán věc odložit (§ 66 odst. 3 zákona o přestupcích). Proto ani nebyl povinen žalovaný seznamovat žalobce s obsahem těchto podkladů, když tyto sloužily jen pro zjištění, zda odpovědnost za zmíněný přestupek nezanikla; protože v rozhodnutí uvedený podklad nebyl použit, ostatně zde nebyl vůbec zmíněn, tak žalobce nemohl být krácen na svém právu dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly (§ 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení

Rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 2. listopadu 2016 JUDr. Jan Dvořák v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Mgr. Lucie Marešová