52 A 18/2025

Rubrum

č. j. 52 A 18/2025-89 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobkyně: Obec Chvojenec, IČ 00273678 sídlem Chvojenec 30, 53401 Chvojenec zastoupená advokátem Mgr. Vilémem Vinopalem sídlem Bratranců Veverkových 396, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, IČ 01312774 sídlem Boženy Němcové 231, 530 02 Pardubice, zastoupený advokátem JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D. sídlem U Roháčových kasáren 1555/10, 100 00 Prahe 10 – Vršovice za účasti:

1. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 2. V. P., bytem v řízení o žalobě proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 17. 4. 2019, č. j. SPU 153472/2019/544104/Pe, takto:

Výrok

2 52 A 18/2025

I. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 17. 4. 2019, č. j. SPU 153472/2019/544104/Pe, se ve výroku II. pro vady řízení ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí žalobci k rukám jeho právního zástupce Mgr. Viléma Vinopala, advokáta, náklady řízení ve výši 11.300 Kč.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 10. 3. 2025 domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí, a to v části jeho výroku II., jímž bylo podle § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen „zákon o půdě“), rozhodnuto tak, že Státní pozemkový úřad nezřizuje na pozemku parc. č. 1285/3 v katastrálním území Chvojenec věcné břemeno cesty pro vlastníky cesty pro vlastníky budovy čp. 30 a pozemku st. p. č. 40, budovy čp. 115 a pozemku st. p. č. 130, budovy čp. 230 a pozemku st. p. č. 41/6 a 41/10 a pro vlastníky pozemku p. č. 1253/1, 1254, a 1275, přičemž návrh na zřízení věcného břemene byl zamítnut. V žalobě žalobce popsal historii svého případu, kdy zejména uvedl, že v tomto žalovaném rozhodnutí byl nesprávně poučen o opravném prostředku, protože žalovaný v poučení nesprávně odkázal účastníky řízení, tedy i žalobce, do řízení uvedeného v části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a proto žalobce na základě tohoto nesprávného poučení podal žalobu k místně a věcně příslušnému okresnímu soudu, který nejdříve rozsudkem ze dne 10. 6. 2024, č. j. 11 C 159/2019-347 věcně rozhodl (jednalo se o Okresní soud v Pardubicích), avšak následně v odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 22. 1. 2025, č. j. 22 Co 257/2024-387, jímž tento rozsudek Okresního soudu zrušil, neboť žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby. Mimo jiné z tohoto rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že žalobce byl v poučení tohoto usnesení poučen o tom, že žalobu může proti výroku II. žalovaného rozhodnutí o nezřízení věcného břemene podat ve správním soudnictví podle § 104b odst. 1 věta 2 o.s.ř. Poté žalobce v části IV. žaloby uvedl své námitky, které uplatňoval ve správním řízení, které se týkaly vydání nemovitostí podle zákona o půdě a námitky proti výroku II. žalovaného rozhodnutí týkajícího se otázky nezřízení věcného břemene uvedl v části V. žaloby, ve které zejména polemizoval s názorem žalovaného o tom, že přístup k objektům ve vlastnictví žalobce je zajištěn účelovou komunikací s neomezeným veřejným přístupem, jak je uvedeno v rozhodnutí Městského úřadu Holice ze dne 4. 2. 2019, č. j. MÚHO/02525/2019. Zejména uvedl, že vydáním pozemků a nezřízením věcného břemene se „otevírá i nebezpečí dalšího obstrukčního jednání, jehož záměrem bude zamezení přístupu k pozemkům žalobce“, uvedl své úvahy o potencionálním riziku plynoucí z dopadu napadeného rozhodnutí, žalovaný nezohlednil možné budoucí následky při nezřízení věcného břemene a nesprávně vyhodnotil pojem „nezbytné zájmy“, uvedený v § 9 odst. 5 zákona o půdě. Uvedl i svůj názor o tom, že oprávněné osoby mohou bránit přístupu na účelovou komunikaci v momentě, kdy jim bude náležet celá a že jeho obava „budoucího bránění přístupu k obecným objektům je reálná“. 3 52 A 18/2025 2. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že považuje žalobu za nedůvodnou, navrhl, aby soud žalobu zamítl.

4. Osoby zúčastněné na řízení se k žalobě nevyjádřily.

5. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.

6. Jak již soud výše uvedl, žalované rozhodnutí bylo vydáno podle zákona o půdě, když žalovaný ve výroku I. tohoto rozhodnutí rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, tedy rozhodl o vlastnictví oprávněných osob k nemovitostem blíže specifikovaných v tomto rozhodnutí, do nichž patří i pozemek p. č. 1285/3 v katastrálním území Chvojenec a ve výroku II. žalovaného rozhodnutí, který žalobce napadl žalobou, rozhodl podle ust. § 9 odst. 5 zákona o půdě o tom, že na tomto pozemku, tj. na podle zákona o půdě vydaném pozemku p. č. 1285/3 se nezřizuje věcné břemeno a návrh na zřízení věcného břemene byl zamítnut. Mezi účastníky nejsou sporné a ze správního a soudního spisu vyplývají následující rozhodné skutečnosti.

7. Z žalovaného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný považoval za účastníka správního řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, nejen ty účastníky, které vymezuje taxativně zákonná úprava v § 9 odst. 8 zákona o půdě, tedy oprávněné osoby a povinná osoba, ale považoval za účastníka řízení i žalobce, a to s odkazem na § 14 odst. 1 správního řádu (tehdy platného zákona č. 71/1967 Sb.). Žalobce napadl žalované rozhodnutí žalobou ze dne 17. 6. 2019 u Okresního soudu v Pardubicích, který rozsudkem ze dne 10. 6. 2024, č. j. 11 C 159/2019-347 rozhodl tak, že v podstatě změnil výrok I. žalovaného rozhodnutí, když jej nahradil výrokem, že oprávněné osoby nejsou spoluvlastníky nemovitostí uvedených v žalovaném rozhodnutí, přičemž tento soud rozhodoval v řízení vedeném podle části V. občanského soudního řádu. Dospěl mimo jiné k závěru, že pozemek parc. č. 1285/3 nelze vydat podle zákona o půdě oprávněným osobám, když na tomto pozemku se nachází komunikace, která je samostatnou stavbou, což bylo prokázáno znaleckým posudkem v rámci dokazování v civilním řízení. Tento rozsudek však odvolací soud, respektive Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v odvolacím řízení zrušil rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 22 Co 257/2024-387, přičemž v části týkající se nevydání pozemku oprávněným osobám žalobu odmítl (výrok I. části A žalovaného rozhodnutí) a řízení v části, kdy se žalobce domáhal nahrazení výroku II. žalovaného rozhodnutí o nezřízení věcného břemene, zastavil a poučil žalobce o možnosti podat proti tomuto výroku II. žalobu ve správním soudnictví dle § 104b odst. 1 věta 2 o.s.ř., což žalobce předmětnou žalobou učinil. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývají i právní závěry, které jsou zahrnuty již v konstantní soudní judikatuře civilních soudů, jenž se týkají vymezení účastníků řízení podle ust. § 9 zákona o půdě a jenž jsou podstatné pro rozhodnutí zdejšího soudu o předmětné žalobě.

8. Ze zmíněného rozsudku odvolacího soudu a z další judikatury, o které se tento rozsudek opírá, jednoznačně vyplývá, že účastníci řízení podle § 9 zákona o půdě, tedy nejen v případě 4 52 A 18/2025 rozhodování o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, ale i v případě rozhodnutí pozemkového úřadu o zřízení na převáděné nemovitosti věcného břemene při uložení jiných opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků dle § 8 odst. 5 zákona o půdě, podle něhož rozhodoval žalovaný ve výroku II. žalovaného rozhodnutí, jsou účastníci řízení taxativně vymezeni a jsou jimi pouze oprávněné osoby, které uplatnily nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu a povinná osoba. V projednávané věci žalovaný opřel nesprávně svůj závěr o účastenství žalobce o ust. § 14 správního řádu.

9. Posouzením otázky vztahu ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě a ustanovení § 14 správního řádu z roku 1967 při určování okruhu účastníků restitučního řízení se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 2/99, v němž uvedl, že ustanovení § 9 odst. 8 o půdě je ustanovením speciální povahy, které vymezuje účastenství v řízení odlišně od obecné úpravy ve správním řádu z roku 1967, přičemž „specifická definice okruhu účastníků určuje jejich obecné vymezení“. Ústavní soud dále v usnesení ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 157/02 uvedl, že restituční řízení, které je vedeno podle zákona o půdě, je „zvláštním druhem správního řízení se speciální úpravou stran účastníků řízení ve vztahu k obecné úpravě účastenství (§ 14 odst. 1 správního řádu), neboť v jeho rámci jsou předmětem zkoumání podmínky, zda dané osoby splňují předpoklady oprávněné osoby apod.“ 10. Krajský soud tedy na základě výše uvedené judikatury dospěl k závěru, že v dané věci je okruh účastníků řízení vymezen taxativně v ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě a nelze jej proto rozšiřovat ve smyslu § 14 zákona č. 71/1967 Sb., jak to učinil žalovaný (k tomu srov i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 22 Ca 230/97). Pro určení, kdo je účastníkem řízení podle zákona o půdě platila sice právní úprava obsažená v ustanovení § 14 zákona č. 71/1967 Sb., ale jen do 1. 7. 1993, kdy okruh účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě vymezila novela tohoto zákona č. 183/1993 Sb., a to s účinností od 1. 7. 1993. Stalo se tak z důvodu, že široké vymezení okruhu účastníků správního řízení podle předchozí právní úpravy působilo pozemkovým úřadům v praxi značné problémy, a proto zákonodárce vymezil okruh účastníků řízení taxativním způsobem, který nepřipouští jeho rozšíření.

11. Z konstantní soudní judikatury dále vyplývá, že uvedené závěry se vztahují i k rozhodování o zřízení věcných břemen na převáděných nemovitostech podle § 9 odst. 5 zákona o půdě, když navíc to obecně vyplývá z ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě, které uvádí, že účastníky řízení podle tohoto ustanovení, tj. podle ust. § 9, tedy i podle § 9 odst. 5 zákona o půdě, jsou jen oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu a povinná osoba. Tento závěr potvrzuje i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 2010, č. j. 28 Cdo 4910/2009, jenž se týká případu, kdy se třetí osoba, tj. ta, která nebyla účastníkem řízení podle § 9 zákona o půdě, domáhala zřízení věcného břemene na vydávaném pozemku podle § 9 odst. 5 zákona o půdě, přičemž žalobu proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 zákona o půdě nejprve Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodnutím ze dne 1. 9. 2008, č. j. 11 C 119/2008-17 odmítl, v odvolacím řízení Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 3. 2009, č. j. 24 Co 345/20008-40 toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 3. 2. 2010, č. j. 28 Cdo 4910/2009 dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl, přičemž zejména uvedl, že „vymezení okruhu účastníků restitučního řízení podle § 9 odst. 8 zákona o půdě je speciálním ustanovením, jež má přednost před obecným rámcem účastenství ve správním řízení, jak jej 5 52 A 18/2025 stanovil v § 14 odst. 1 správního řádu (zákona č. 71/1967, který byl relevantní v době rozhodování pozemkového úřadu). Žalobce nebyl do tohoto ustanovení zahrnut. Nelze po právu hovořit o protiústavnosti § 9 odst. 8 zákona o půdě. I za vzniklé situace je soudní ochrana žalobce zabezpečena podáním žaloby o zřízení věcného břemene, jak žalobci správně připomněl odvolací soud.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 2010, č. j. 28 Cdo 4910/2009).

12. Podle ust. § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, pokud je toho nezbytně třeba, může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmu jiných vlastníků.

13. Jak vyplývá z této zákonné úpravy, zákonem vymezené podmínky pro oprávnění pozemkového úřadu zřídit nebo zrušit věcné břemeno se omezují pouze na konstatování, že zřízení nebo zrušení věcného břemene je nezbytně třeba. Je tedy pouze věcí pozemkového úřadu, aby posoudil, zda konkrétní situace vyvolává nezbytnou potřebu řešit situaci zřízením nebo zrušením věcného břemene. Ze samotné formulace, obsažené v citovaném ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., vyplývá, že pravomoc zřídit nebo zrušit věcné břemeno dává pozemkovému úřadu pouze možnost (nikoliv povinnost) věcné břemeno zřídit nebo zrušit. Žalobce, který nebyl vůbec účastníkem řízení, v němž bylo vydáno žalovaného rozhodnutí, se tak nemohl z tohoto důvodu nemohl domáhat toho, aby pozemkový úřad věcné břemeno zřídil, mohl samozřejmě podat podnět k takovému postupu, avšak protože nebyl účastníkem tohoto řízení, přičemž v pravomoci pozemkového úřadu byla pouze možnost, nikoliv povinnost věcné břemeno zřídit nebo zrušit, tak v případě nevyužití této zákonné pravomoci ze strany pozemkového úřadu, nemohl být tento závěr správního orgánu promítnut v samostatném výroku žalovaného rozhodnutí (výrok II.), ale úplně postačovalo, aby pozemkový úřad svůj postup zdůvodnil v odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Opětovně je třeba zdůraznit, že žalobci nevznikl nárok na to, aby pozemkový úřad využil této pravomoci, která mu dává pouze možnost, ale nikoliv povinnost věcné břemeno zřídit nebo zrušit a žalobce nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo žalované rozhodnutí vydáno, jak soud již výše uvedl. Nezřízením věcného břemeno, nemohl být žalobce krácen na svých právech, protože mu žádná práva k předmětným pozemkům nesvědčila (§ 65 odst. 1 s.ř.s. a výše uvedená argumentace soudu).

14. Jak vyplývá z žalovaného rozhodnutí, pozemkový úřad vycházel ze skutečnosti, že jednak na pozemku p. č. 1285/3 v katastrálním území Chvojenec se nachází účelová komunikace s neomezeným veřejným přístupem (což žalobce ani v žalobě nepopřel) a západní část zpevněného povrchu pozemku se fyzicky nachází na již vydaném pozemku p. č. 1285/2 a na něm také není zřízeno věcné břemeno, a přesto je tento pozemek k uvedenému účelu běžně užíván. Pokud žalobce s těmito závěry žalovaného nesouhlasil, nemohl se jako ten, kdo účastníkem zmíněného správního řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, nebyl, domáhat toho, aby o zřízení věcného břemene pozemkový úřad rozhodl, neboť jednak nebyl a nemohl být účastníkem správního řízení v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno a dále proto, že zákon dává pozemkovému úřadu možnost v rámci jeho pravomoci rozhodnout o zřízení nebo zrušení věcného břemene, nikoliv však povinnost vyhovět požadavku žalobce. Navíc v neposlední řadě má žalobce možnost domáhat se zřízení věcného břemene soudní cestou v občanskoprávním řízení, když novela občanského zákoníku založila od 1. 1. 2021 novou možnost pro zřízení věcného břemene, jak vyplývá z nyní platného ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákoníku, když se jedná o tzv. 6 52 A 18/2025 nezbytnou cestu. K obdobnému závěru dospěl například i Městský soud v Praze v usnesení ze dne 30. 3. 2009, č. j. 24Co 345/2008-40 (založené na čl. 36 soudního spisu), kdy rovněž třetí osoba, která nebyla účastníkem zmíněného správního řízení, se domáhala zřízení věcného břemene pozemkovým úřadem, ten své pravomoci nevyužil a Městský soud v Praze v citovaném usnesení uvedl, že „žalobci nic nebrání v tom, aby se na základě samostatné žaloby ve sporném řízení domáhal zřízení věcného břemene spočívajícího v právu tzv. nezbytné cesty“. (srov. zmíněné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 20009, č. j. 24 Co 345/2008- 40), přičemž tento závěr byl potvrzen Nejvyšším soudem České republiky v usnesení ze dne 3. 2. 2010, č. j. 28 Cdo 4910/2009, který k tomu uvedl, že „nelze po právu hovořit o protiústavnosti § 9 odst. 8 zákona o půdě. I za vzniklé situace je soudní ochrana žalobce zabezpečena podáním žaloby o zřízení věcného břemene, jak žalobci správně připomněl odvolací soud.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 2010, č. j. 28 Cdo 4910/2009). Ochrana veřejných subjektivních práv správního soudnictví má subsidiární povahu, přičemž pokud v daném případě správní orgán, tj. pozemkový úřad, nevyužil možnosti zřídit věcné břemeno, když se nejednalo o jeho povinnost, a navíc žalobce nebyl účastníkem řízení v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno, pak žalobce nepochybně měl a má možnost obrátit na příslušný soud a na základě samostatné žaloby ve sporném řízení a domáhat se zřízení věcného břemene spočívajícího v právu tzv. nezbytné cesty.

15. Z výše uvedených skutečností krajský soud dovodil závěr, že v daném případě žalované rozhodnutí trpí vadou řízení podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., a to pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Tato vada spočívá v tom, že žalobce byl nesprávně považován za účastníka řízení, v němž bylo žalované rozhodnutí vydáno a krajský soud tedy zrušil žalované rozhodnutí ve výroku II. pro tuto vadu řízení bez jednání a rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení (§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. § 78 odst. 1 a 4 s.ř.s.).

16. Výrok II. o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému, přičemž soud vycházel z vyúčtování nákladů řízení žalobcem ze dne 13.3.2026. - odměnou advokáta za odměnou a paušální náhradou za 2 úkony právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby), tj. 2 x 3.700 Kč a 2x 450 Kč. - a dále zaplacený soudní poplatkem ve výši 3000 Kč, tj. celkem 11.300 Kč (§ 3, 7, 9, 11, 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). V případě nároku osob zúčastněných na řízení týkajícího se nákladů řízení soud nezjistil, že by byly splněny zákonné podmínky pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení osobám zúčastněným na řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. 7 52 A 18/2025 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení usnesení). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Pardubice 10. června 2026 JUDr. Jan Dvořák v. r. předseda senátu