52 A 26/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a JUDr. Aleše Korejtka v právní věci žalobce: V.T., nar. „X“, bytem „X“ proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 25.1.2016, č.j. MV-162670-4/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou (§ 72 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s.ř.s“) domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 9.9.2015, č.j. OAM-13460-83/PP-2011, jímž byla podle ustanovení § 15a zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu s tím, že žalobce nesplňuje podmínky podle ustanovení § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť ho nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie dle ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, jelikož jak žalovaný, tak správní orgán prvního stupně neprovedly náležité dokazování pro zjištění skutkového stavu a dále se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami uvedenými jak v rámci prvního stupně, tak v rámci samotného odvolání, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Žalobce v konkrétní rovině uvedl, že nesouhlasí s odůvodněním žalovaného, že nesplnil zákonné podmínky dle ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců, tedy že ho nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie. Žalobce namítal, že již v roce 2011, kdy podal žádost o přechodný pobyt, žil ve svazku obdobném svazku rodinnému se svým nevlastním otcem P.S., nar. „X“, tudíž na žalobce mělo být nahlíženo dle ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí včetně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na závěrech uvedených v žalovaném rozhodnutí, když důvody žaloby označil za totožné s obsahem odvolání žalobce. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů a v rozsahu uplatněných žalobních bodů podle ustanovení § 75 odst. 1, 2, s.ř.s., přičemž ve věci rozhodl bez jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. Podle § 87a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, platí: K žádosti o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území občan Evropské unie předloží a) cestovní doklad, b) doklad potvrzující účel pobytu, jde-li o zaměstnání, podnikání nebo jinou výdělečnou činnost anebo studium, c) fotografie, d) doklad o zdravotním pojištění; to neplatí, je-li účelem pobytu zaměstnání, podnikání nebo jiná výdělečná činnost13a), a e) doklad o zajištění ubytování na území. Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, platí: Rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám je občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. Podle § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců, platí: K žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník povinen předložit náležitosti podle § 87a odst. 2, s výjimkou náležitosti podle § 87a odst. 2 písm. b) a doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Správní orgány se na základě výše uvedených zákonných ustanovení zabývaly otázkou, zda žalobce předložil doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, přičemž vymezení pojmu rodinného příslušníka občana Evropské unie je stanoveno v § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce uplatňoval svoje postavení k občanu Evropské unie z titulu sdílení společné domácnosti s panem P.S., který je manželem žalobcovy matky. Dle ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje, c) potomek mladší 21 let nebo takový potomek manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. Dle ustanovení § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců se za nezaopatřenou osobu podle odstavce 1 písm. d) považuje občan Evropské unie nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který a) se nejdéle do 26 let věku soustavně připravuje na budoucí povolání, b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavně výdělečnou činnost. Žalobce v rámci své žádosti předložil správnímu orgánu prvního stupně cestovní doklad, dvě průkazové fotografie, doklad o cestovním zdravotním pojištění VZP, doklad o zajištění ubytování podepsaný vlastníkem nemovitosti na adrese Vranov 36, 538 25 Nasavrky. Jako doklad o tom, že je žalobce rodinným příslušníkem občana Evropské unie, předložil žalobce svůj rodný list a oddací list své matky. Dále žalobce v průběhu řízení předkládal listinné důkazy, které měly prokázat jeho probíhající studium postupně na čtyřech různých školách. Správní orgán prvního stupně si v rámci vlastního šetření vyžádal zprávy uvedených škol, přičemž z nich zjistil, že žádnou z těchto škol nestudoval žalobce déle než jedno pololetí, ať už z důvodu vysokého množství absencí, nevykonání opravných a doplňujících zkoušek či nezaplacení školného. V posledním případě na SOS a SOU obchodu a služeb Chrudim žalobce dokonce vůbec nenastoupil ke studiu. Správní orgán prvního stupně i žalovaný na základě takto provedených důkazů, které krajský soud vyhodnotil za zcela dostatečné (průběh studia žalobce popsán na str. 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně), dospěly k závěru, že žalobce nesplnil podmínky stanovené ve výše uvedených ustanoveních zákona o pobytu cizinců, když neprokázal, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie tak, jak tento zákon v § 15a odst. 1 předpokládá. Krajský soud se s tímto závěrem správních orgánů ztotožňuje, neboť z dokladů předložených žalobcem vyplývá, že nesplňuje žádnou z podmínek stanovených v § 15a odst. 1 písm. a), b), c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž není manželem občana Evropské unie, není rodičem občana Evropské unie mladšího 21 let, není ani potomkem manžela občana Evropské unie mladším 21 let, neboť již svou žádost podával v době, kdy věku 21 let dosáhl (nar. „X“, žádost podána dne 24.10.2011). Pokud jde o posouzení žalobce jako nezaopatřeného přímého příbuzného manžela občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, je třeba zabývat se výkladem pojmu nezaopatřený ve smyslu shora citovaného ustanovení § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud přitom shodně s žalovaným dospěl k závěru, že žalobce nelze považovat za nezaopatřenou osobu ve smyslu ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jelikož vzhledem k jeho laxnímu přístupu ke studiu nelze jeho počínání v této oblasti považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání. Naopak vyhodnocení žalovaného, že se ze strany žalobce jedná o účelové tvrzení, je na místě, neboť odpovídá zjištěným okolnostem (uvedeny na str. 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně), že žalobce v posledním z uvedených četných případů studia nenastoupil studium a ke dni 31.8.2014 přestal být studentem SOŠ a SOU Chrudim, neboť z 8 předmětů nebyl hodnocen z důvodu vysoké absence a na zkoušky v náhradním srpnovém termínu se nedostavil. Tedy v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rovněž tak v době vydání žalovaného rozhodnutí se žalobce soustavně nepřipravoval na budoucí povolání. Tato zjištění žalobce v žalobě konkrétně nesporoval. Tedy žalobce nelze považovat za osobu nezaopatřenou ve smyslu ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců právě pro absenci podmínky soustavné přípravy na budoucí povolání a dále rovněž pro absenci podmínky 26 let věku ve smyslu ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců k datu vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobce nikterak nedoložil případnou nemoc, úraz či dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav, pro něž by nemohl soustavně vykonávat výdělečnou činnost, ani takové okolnosti netvrdil, nesplňuje tedy ani shora uvedené podmínky ustanovení § 15a odst. 2 písm. b), d) zákona o pobytu cizinců, tedy nelze ho ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení považovat za osobu nezaopatřenou. Tedy žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka Evropské unie ani podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud se dále zabýval tím, zda lze žalobce považovat za osobu mající k občanu Evropské unie obdobný poměr k poměru rodinnému ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Podle ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců totiž dále platí: Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud 1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, 2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo 3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, anebo b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Jelikož je žalobce přímým potomkem manželky občana Evropské unie, avšak starším 21 let, nelze na něj aplikovat ani ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to právě proto, že se na přímého potomka manžela občana Evropské unie mladšího 21 let nebo nezaopatřeného aplikuje přímo ustanovení § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jestliže se jedná o přímého potomka manžela občana Evropské unie staršího 21 let a přitom se nejedná o osobu nezaopatřenou, nelze takovou osobu považovat ani za rodinného příslušníka manžela občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců ani za osobu v obdobném vztahu podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ke vztahu rodinnému, který je definován v ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to právě proto, že se jedná o osobu starší 21 let. Tato podmínka nepřekročení 21 let vyplývá z dikce ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců („Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí…“). Nelze totiž výkladem ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců obcházet ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který definuje pojem rodinného příslušníka, neboť tím by se osoba v obdobném poměru k poměru rodinnému dostala do výhodnější pozice než samotný rodinný příslušník. Výklad krajského soudu je v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010 č. j. 5 As 6/2010-63 (rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz), podle kterého aplikace uvedeného ustanovení dopadá na úzce vymezené vztahy obdobné vztahům rodinným vymezeným v zákoně o pobytu cizinců, jako třeba vztah rodiče-děti, prarodiče-děti či vztahy, které se těmto vztahům v zákoně o pobytu cizinců definovaným podobají, existují-li mezi osobami, které mezi sebou mají dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu: „Vztah obdobný vztahu rodinnému [§ 15a odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců] musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je citovaný zákon v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES vymezuje. Za vztah rodinný je považován vztah rodiče – děti, prarodiče – děti. Za rodinného příslušníka, tudíž ani za vztah rodinný není považován vztah bratr – sestra, tím méně lze potom za takový vztah, resp. vztah obdobný vztahu rodinnému, považovat vztah bratranec – sestřenice.“ (Právní věta uveřejněná ve Sb. NSS, č. 2094.) Výslovně pak byl uvedený výklad aplikován na skutkově zcela obdobný případ v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.9.2015, č.j. 46 A 93/2013 - 53, v němž je uvedeno: „Žalobce dále namítl, že rozhodnutí žalovaného je absurdní a formalistické, jelikož uvádí, že nemůže mít s občanem Evropské unie vztah obdobný rodinnému, pokud překročil 21 let věku. Tato námitka není důvodná. Pojem „rodinný příslušník občana EU“ je právní pojem vymezený v ustanovení § 15a ZPC. Podle ustanovení § 15a odst. 1 písm. c) ZPC „Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie“. Hranice 21 let je obsažena rovněž v čl. 2 bodu 2 písm. c) Směrnice. Vzhledem k tomu, že žalobce tuto hranici překračuje, soud souhlasí se žalovaným, že nemůže být pokládán za rodinného příslušníka občana Evropské unie bez ohledu na jeho vztah s otčímem, který žalovaný ostatně ani nerozporuje. Pokud žalobce pokládá uvedenou hranici za absurdní a formalistickou, pak jde o argument pro národního či evropského zákonodárce pro případnou změnu Směrnice a ZPC, nikoliv pro soud a správní orgány, které mají povinnost se těmito předpisy řídit.“ Pro úplnost lze dodat, že i pokud by neobstál uvedený právní názor založený na nutnosti splnění podmínky 21 let věku žalobce, má-li být na základě ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců posuzováno, zda se na žalobce, který není nezaopatřenou osobou, obdobně použijí ustanovení vztahující se na rodinného příslušníka, pak přesto platí, že žalobce nebylo možno považovat za osobu ve vztahu k panu S. obdobném jako je dítě k rodiči právě z důvodů spočívajících ve skutkových okolnostech jejich vztahu. Žalobce totiž ve vztahu k panu S. jako občanu Evropské unie nesplňuje ani základní požadavek na aplikaci ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to existenci poměru obdobného k rodinnému poměru, v daném případě existenci tvrzeného poměru žalobce k otčímovi, který by měl být obdobný k rodinnému vztahu dítěte k otci. Správní orgány při posouzení otázky, zda se dá vztah žalobce s jeho „otčímem“ panem S. považovat za obdobný k vztahu rodinnému, vycházely z pojetí postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, ze zákona o pobytu cizinců a dále z již uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010 č. j. 5 As 6/2010-63, v němž je zdůrazněna nutnost dlouhodobé úzké citové a jiné vazby. Pro účely posouzení otázky dlouhodobé úzké citové a jiné vazby mezi žalobcem a panem S. je nutno vycházet z charakteru daného vztahu. Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že v daném případě nebyl naplněn předpoklad kvality vztahu v intenzitě blížící se vztahu mezi rodičem a dítětem. Provedeným dokazováním bylo totiž zjištěno, že žalobce se s panem S. seznámil ve věku 19 let, od té doby spolu sdílejí společnou domácnost právě z toho důvodu, že matka žalobce je manželkou pana S., mají společné záliby ve sportu. Žalobce se tedy s panem S. seznámil až po dosažení zletilosti, nelze tak uvažovat o tom, že se pan S. způsobem obdobným, jak to činí rodič, podílel na výchově žalobce a že by mezi nimi vznikl silný citový vztah obdobný vztahu mezi rodičem a dítětem, tedy dle okolností případu nelze usuzovat na to, že by se z hlediska trvalosti a hloubky vztahu jednalo o vztah obdobný vztahu rodinnému (rodič-dítě). Krajský soud se plně ztotožnil s hodnocením skutkových okolností provedeným správním orgánem prvního stupně (str. 6,7, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, což akceptoval ve svém rozhodnutí žalovaný), když z průběhu správního řízení vyplynulo, že vztah žalobce a pana S., manžela matky žalobce, vznikl až po dosažení zletilosti žalobce, žalobce je přitom v kontaktu se svým biologickým otcem, pan S. nebyl žalobcem informován o trestních řízeních vedených proti němu, tedy žalobce se mu o těchto významných okolnostech nesvěřil, neměl ani povědomost o tom, zda má žalobce uzavřenou pracovní smlouvu. Tyto okolnosti nesvědčí o hloubce vztahu mezi žalobcem a panem S. tak, jak by to odpovídalo běžnému fungujícímu vztahu mezi dítětem a rodičem. Okolnost společného zájmu o sport vyhodnotily správní orgány zcela racionálně jako okolnost, která sama o sobě neprokazuje existenci vztahu obdobného vztahu rodiče a dítěte. Zejména krajský soud akcentuje, že k seznámení žalobce a pana S. došlo až v jeho 19 letech, tedy v daném případě s ohledem na absenci speciálních zdravotních či jiných potřeb žalobce, které by vyžadovaly nadstandardní péči ze strany pana S., nelze hovořit o vztahu obdobném právě vztahu mezi rodičem a dítětem. Správní orgán prvního stupně správně podpůrně poukázal na ustanovení § 856, § 857 občanského zákoníku, podle kterých osobnostní práva a povinnosti rodiče k dítěti zanikají nabytím jeho zletilosti. Tím pochopitelně nezaniká rodinný vztah samotný, nicméně i tato zákonná ustanovení svědčí o tom, že významná náplň vztahu mezi rodičem a dítětem se vyčerpává právě v období od narození do dospělosti dítěte a o tom, že o vzniku vztahu obdobného vztahu mezi rodičem a dítětem lze usuzovat po nabytí zletilosti toliko za výjimečných okolností, které však v daném případě nebyly prokázány ani tvrzeny. Povinnost hodnověrným způsobem doložit svá tvrzení přitom žalobci jako žadateli o přechodný pobyt vyplývá z ustanovení § 87b odst. 2 písm. b) a rovněž z ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Naproti tomu nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že nebyly provedeny dostatečné a adekvátní důkazy. Správní orgány vycházely z náležitých podkladů, opatřily si totiž podklady ohledně studia žalobce a dále provedly opakovaně místní šetření v bydlišti žalobce (v r. 2011, 2013 2015) a výslech žalobce i svědecký výslech pana S., přičemž tyto podklady náležitě zhodnotily a správně právně posoudily. Jestliže nebyla splněna podmínka existence vztahu obdobného ke vztahu rodinnému, pak není rozhodné, zda takové osoby sdílejí společnou domácnost, či zda se jedná pouze o bydlení na téže adrese, byť žalovaný uznal, že uvedené osoby společnou domácnost sdílejí. Žalobce nesplnil podmínky § 15a odst. 3 zákona pobytu cizinců, aby na něj mohlo být nahlíženo obdobně jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie dle zákona o pobytu cizinců, tedy žalobce ke své žádosti nedoložil, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie (ani že je na něj třeba obdobně použít ustanovení vztahující se na rodinné příslušníky), jak požaduje § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy žalobce nesplnil podmínky pro povolení přechodného pobytu podle § 87 b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tudíž bylo na místě jeho žádost zamítnout. Jde-li o posouzení případného zásahu do soukromého a rodinného života, ač žalobce v žalobě takový zásah přímo nenamítal, je třeba nejprve zdůraznit, že z Listiny základních práv a svobod ani z mezinárodních smluv o lidských právech neplyne cizincům právo na pobyt na území České republiky (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 23/11). Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud např. v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 – 30: „… obecně se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39, „přezkum rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu (či rozhodnutí o správním vyhoštění) je z povahy věci intenzivnější než přezkum rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu (či rozhodnutí o neudělení vstupu na území), neboť v prvním případě jde o daleko závažnější zásah do práv jednotlivce (k tomu srov. blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, čj. 7 As 112/2011-65; či nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11)“. Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil také v rozsudku ze dne ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010 – 112. Při aplikaci judikaturních závěrů vztahujících se k přezkumu rozhodnutí o zrušení oprávnění k přechodnému či trvalému pobytu je tedy na místě vyžadovat určitou zdrženlivost. Nadto u těchto rozhodnutí zákon o pobytu cizinců výslovně požaduje, aby správní orgán zkoumal přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, zatímco u zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění zákon takový požadavek explicitně nestanoví, vyjma jen některých důvodů (pro případ zamítnutí žádosti o přechodný pobyt se tento požadavek vztahuje k důvodu dle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž tak stanoví odst. 2 téhož ustanovení). Byť obecně nejsou dopady rozhodnutí, jímž se neuděluje pobytové oprávnění, tak intenzivní, jako v případě správního vyhoštění či zrušení pobytového oprávnění, vždy je třeba přiměřenost těchto méně závažných následků zkoumat s ohledem na konkrétní dopady do sféry cizince a jeho rodiny.“ Jak vyplynulo z žalovaného rozhodnutí, žalovaný se konkrétními dopady svého rozhodnutí do sféry žalobce a jeho rodiny přiměřeně zabýval (str. 4,5 žalovaného rozhodnutí), když uzavřel, že k nepřiměřeným dopadům v tomto směru nedojde, neboť mezi žalobcem a občanem Evropské unie panem S. neexistuje rodinný ani obdobný vztah, do nějž by mohlo být zasaženo, přičemž na straně 26letého žalobce nejsou důvody svědčící o nutnosti péče o něj uvedeným občanem Evropské unie či jeho manželkou. Dále žalovaný doplnil, že žalobce může pobývat na území České republiky na základě jiného druhu pobytu. S ohledem na vše shora uvedené je třeba uzavřít, že žalovaný rozhodl v souladu se zákonem, když odvolání žalobce podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Krajský soud tudíž žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému toto právo nebylo přiznáno, neboť podle obsahu spisu mu nevznikly takové náklady řízení, které by přesahovaly běžný rozsah jeho úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 31. srpna 2016 JUDr. Jan Dvořák v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Kateřina Vrabcová