52 A 37/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, a JUDr. Aleše Korejtka, v právní věci žalobce: V.B., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného: JUDr. Petrem Šádou, advokátem, se sídlem Bořice 65, 538 62 Bořice, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem 170 89 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.2.2016, č.j. PRP-19989-8/ČJ-2015-990450, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Rozhodnutím žalovaného uvedeným ve výroku tohoto rozsudku bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál ze dne 3.12.2015, č.j. KRPE-70512-37/ČJ-2014- 1700IY-PA, jímž byl žalobci podle ust. § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních“) odňat zbrojní průkaz ..., vydaný dne 30.4.2013, pro skupiny A, C, s dobou platnosti do 4.6.2018, neboť přestal splňovat podmínku spolehlivosti podle § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních. Žaloba byla podána ve smyslu ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. včas. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem: Žalobce předně namítl, že správní orgán I. stupně se nevypořádal s „prvotní“ podmínkou ztráty spolehlivosti, tj. že dotyčná osoba, tedy žalobce, představuje vážná nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost. Žalobce poukázal na analogii ust. § 39 odst. 3 trestního zákoníku, kdy napadl zpochybňování osoby žalobce a bagatelizování jeho hodnocení, kdy zdůraznil, že žalobce je „On sám součástí složky, která zajišťuje (požární) bezpečnost státu a je velmi dobře hodnocen.“ Je součástí organizace, která spolupůsobí na úseku ochrany životního prostředí a je velmi dobře hodnocen, nepředstavuje žádné vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek nebo bezpečnost, přitom žalobce kladl důraz na slovo „vážný“. Poukázal na fakt, že se přestupků dopustil v jednočinném souběhu, zdůraznil, že jeho jednání bylo jen vybočením z jeho jinak bezúhonného života. Přímo v žalobě dále uvedl: „Ano, žalobce manipuloval se zbraní po požití alkoholu a střílel tam, kde nemá, ale proběhlo to v uzavřeném prostoru, kde nemohl nikoho zranit, a jeho ovlivnění nedosahovalo hladiny, která by byla způsobilá vyvolat vážné následky (viz znalecký posudek). Je pravdou, že postřelil psa, ale byl to jeho pes a došlo k tomu za podmínek krajní nouze nebo jí blízkých a zbraň zabezpečil, byť nedostatečným způsobem. Tyto okolnosti jsou ostatně zákonnými znaky příslušných přestupků, a proto je nelze žalobci započítávat dvakrát, viz analogie ustanovení § 39 odst. 3 trestního zákoníku.“ Poznamenal, že v jeho případě je přípustná analogia in malam partem. Žalovaný neprokázal splnění obou podmínek vyžadovaných ust. § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních pro ztrátu spolehlivosti. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na žalované rozhodnutí, uvedl svou argumentaci k žalobním námitkám a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: V dané věci je stěžejní a mezi účastníky spornou otázkou skutečnost, zda na straně žalobce došlo k naplnění zákonných požadavků plynoucích z ust. § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních, za kterých dochází ke ztrátě spolehlivosti fyzické osoby a následnému odnětí zbrojního průkazu podle ust. § 27 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních. Dle § 27 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních příslušný útvar policie rozhodne o odnětí zbrojního průkazu, jestliže držitel zbrojního průkazu přestal splňovat podmínky bezúhonnosti podle § 22 nebo spolehlivosti podle § 23. Podle § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních za spolehlivého podle tohoto zákona se nepovažuje ten, kdo pro vnitřní pořádek a bezpečnost představuje vážné nebezpečí svým jednáním, za které byl v posledních třech letech pravomocně uznán vinným ze spáchání více než jednoho přestupku: 1) na úseku zbraní a střeliva, 2) na úseku používání výbušnin, 3) na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, 4) na úseku obrany České republiky, 5) proti veřejnému pořádku, 6) proti občanskému soužití, 7) proti majetku nebo 8) na úseku zemědělství, myslivosti a rybářství tím, že úmyslně neoprávněně zasáhl do výkonu práva myslivosti nebo výkonu rybářského práva anebo úmyslně lovil zvěř nebo chytal ryby v době hájení. Dle dikce citovaného ustanovení je pro naplnění předpokladu ztráty spolehlivosti fyzické osoby ve smyslu ust. § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních nutné splnění dvou podmínek. Fyzická osoba musí být pravomocně uznána v posledních třech letech vinná ze spáchání více než jednoho přestupku uvedenými pod pořadovými čísly 1 až 8 citovaného ustanovení. Nerozhoduje způsob ani výška pokuty uložené za přestupky, rozhodující je pouze že ve lhůtě tří let došlo k projednání těchto přestupků a k vydání pravomocného rozhodnutí, kterým byla fyzická osoba uznána vinnou z daných přestupků. Ztrátu spolehlivosti fyzické osoby zákon spojuje s další podmínkou, a to že fyzická osoba svým jednáním, pro které byla uznána vinnou ze spáchání předmětných přestupků, představuje vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost. Současně je tak dána možnost správní úvahy správnímu orgánu rozhodujícímu o aplikaci tohoto ustanovení, aby zvážil, jak vážné nebezpečí osoba, která byla uznána vinnou v posledních 3 letech ze spáchání nejméně dvou přestupků, představuje. Ke ztrátě spolehlivosti fyzické osoby tak nepostačí, aby fyzická osoba byla v posledních třech letech pravomocně uznána vinnou ze spáchání více než jednoho přestupku na úseku zbraní a střeliva s tím, že skutková podstata takto definovaných přestupků na konkrétním úseku již sama v sobě absorbuje naplnění další zákonné podmínky spočívající v tom, že konkrétním přestupkovým jednáním fyzická osoba současně svým jednáním představuje vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost. Takový závěr by přinášel zákonodárcem nechtěné právní důsledky, kdy ztrátu spolehlivosti fyzické osoby by přinášelo pouze pravomocné uznání viny ze spáchání více než jednoho přestupku např. proti občanskému soužití nebo proti veřejnému pořádku, a ne na úseku zbraní nebo střeliva. Naopak je nutné, aby příslušný správní orgán individuálně posoudil jednání fyzické osoby, za které byla uznána vinným z daných přestupků (uvedených v ust. § 23 odst. 1 písm. c/ zákona o zbraních), zda pro vnitřní pořádek a bezpečnost představuje vážné nebezpečí. Správní orgány, stejně jako krajský soud při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí, vycházely z nesporně zjištěného skutkového stavu, ze kterého se podává, že v době rozhodování správního orgánu byl žalobce v posledních třech letech pravomocně uznán vinným ze spáchání více než jednoho přestupku uvedeného ve výčtu ust. § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních. K tomuto skutkovému zjištění správní orgán dospěl dostatečným dokazováním, když z rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, sp.zn. SpKrÚ 24262/2014, č.j. KrÚ 44789/2014, které nabylo právní moci dne 4.7.2014, byl žalobce uznán vinným z přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi dle ust. § 30 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1190 Sb., o přestupcích, a z přestupku na úseku zbraní a střeliva dle ust, § 76a odst. 4 písm. a) zákona o zbraních. Rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17.12.2014, č.j. 61 A 17/2014-49, které nabylo právní moci dne 22.1.2015, byla zamítnuta žaloba žalobce a bylo potvrzeno toto rozhodnutí správního orgánu ohledně výroku o spáchání přestupku, a byla žalobci uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč. Současně rozhodnutím Městského úřadu Chrudim, č.j. CR 086129/2013, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu, sp.zn. SpKrÚ 11077/2014, č.j. KrÚ 24797/2014 byl žalobce uznán vinným přestupkem na úseku zbraní a střeliva podle ust. § 76a odst. 3 zákona o zbraních, když toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28.4.2014. Není tedy pochyb, že žalobce byl v posledních třech letech pravomocně uznán vinným ze spáchání jednoho přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi a dvou přestupků na úseku zbraní a střeliva, tedy více než jednoho přestupku ve smyslu ust. § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních. Správní orgán prvního stupně se dále zabýval druhou podmínkou nutnou pro naplnění předpokladu ztráty spolehlivosti fyzické osoby ve smyslu ust. § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních, a to tak, že posuzoval, zda jednání žalobce, za které byl prokazatelně uznán vinným z výše uvedených přestupků, představuje vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost. Dikcí citovaného ustanovení je tak dána možnost správní úvahy správnímu orgánu rozhodujícímu o aplikaci tohoto ustanovení, aby zvážil, jak vážné nebezpečí osoba svým jednání, za které byla uznána vinnou v posledních 3 letech ze spáchání nejméně dvou přestupků, představuje. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu je rozhodnutím vydaným na základě správního uvážení. Prostor pro úvahu správního orgánu ovšem není neomezený a má své limity. Ty jsou stanoveny zákonem, nebo si je správní orgán musí vymezit ve své rozhodovací praxi sám a následně je také musí dodržovat. Je nutné také zohlednit konkrétní okolnosti daného případu a dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.5.2012, č. j. 1 As 35/2012 – 40, publikovaný pod č. 2736/2013 Sb. NSS). Ze shora popsané povahy rozhodnutí vydaného na základě správního uvážení pak vyplývá také omezený rozsah soudního přezkumu. Soud zkoumá pouze to, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení nebo zda toto uvážení nezneužil (viz § 78 odst. 1 s. ř. s.). Za tímto účelem pak posuzuje (v mezích žalobních bodů), zda správní rozhodnutí bylo vydáno v řádném řízení vymezeném v souladu se zákonem a zda nebylo zatíženo případnou svévolí rozhodujícího orgánu (blíže viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4.2.2010, č. j. 7 Afs 15/2007 – 106, č. 2066/2010 Sb. NSS, a ze dne 27.6.2013, č. j.1 Afs 1/2013 - 47, popř. nález Ústavního soudu ze dne 22.7.2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07). V nyní posuzované věci krajský soud neshledal, že by správní orgán překročil meze správního uvážení, nebo že by správní uvážení zneužil, a rozhodl tak svévolně. Rozhodnutí správního orgánu bylo řádně odůvodněno a správní orgán se dostatečně vypořádal s vysvětlením své úvahy, proč žalobce svým jednáním představuje vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost (st. 6 – 7 rozhodnutí orgánu prvního stupně, str. 5 – 7 žalovaného rozhodnutí). Vážnost nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost je vždy nutné dle dikce ust. § 23 odst. 1 písm. c) posuzovat ve vztahu k prokázanému jednání, za něhož došlo k pravomocnému uznání viny za typy přestupků uvedených v ust. § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních. Z rozhodnutí obou správních orgánů vyplývá, že hodnotily jednání žalobce na základě protiprávního jednání, které bylo v příslušných rozhodnutích o přestupcích hodnoceno, jako jednání, které může ohrozit zdraví lidu a poškodit majetek, takové jednání nelze dle odůvodnění rozhodnutí orgánu prvního stupně hodnotit jinak než jako vážné ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Takové logické úvaze a postupu správních orgánů nelze nic vytknout. Správní orgán jednoznačně uvedl, v čem konkrétně v jednání žalobce vidí vážnost nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost, kterého žalobce dopustil a proč ho nelze považovat za osobu spolehlivou ve smyslu ust. § 23 odst. písm. c) zákona o zbraních. Správní orgán prvního stupně i žalovaný při posuzování jednání žalobce ve vztahu právě k vážnému nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost vycházely zcela správně z pravomocných rozhodnutí o přestupcích a jejich odůvodnění, když jednání žalobce považovaly za prokázané. Ve smyslu ust. § 52 s.ř.s. na základě principu presumpce správnosti rozhodnutí, kdy ustanovení zakládá povinnost soudu vycházet z pravomocných rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (analogií legis se ustanovení vztahuje i na rozhodnutí o přestupku), které nejsou předmětem přezkumu v dané věci, jednání žalobce se považuje za prokázané. Správním orgánům proto nepřísluší přezkoumávat pravomocná rozhodnutí o přestupku, pouze vycházejí ze skutkových a právních závěrů obsažené v odůvodnění rozhodnutí, které se považují za prokázané. Námitky žalobce, že by jednal za podmínek krajní nouze nebo jí blízkých nebo jiných polehčujících okolností, jsou nedůvodné, jelikož tyto byly v rozhodnutí o přestupcích a v rozhodnutí krajského soudu, č.j. 61A 17/2014-49 vyloučeny. V přestupkových řízeních tak byla prokázána vina za spáchání výše uvedených přestupků, skutečnosti, že se v případě žalobce jednalo o mimořádné vybočení z dosavadního řádného života, nebo že je žalobce dobře hodnocen ve vyjádřeních požární bezpečnosti státu či ve věcech myslivosti nezmění nic na jednání žalobce, které bylo žalobci prokázáno a za které byla žalobci vyslovena vina, a které správní orgány vyhodnotily jako nebezpečné pro vnitřní pořádek a bezpečnost. Uvedené skutečnosti v uvedených vyjádření nejsou argumentem, že žalobce nepředstavoval svým jednáním vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost, naopak ho nadále dle zcela logické a plně přezkoumatelné úvahy správního orgánu představuje. Rovněž polehčující okolností není skutečnost, že se žalobce dopustil přestupků v jednočinném souběhu, jak namítá, když rozhodující v posouzení správního orgánu bylo skutečné jednání žalobce, ne kolik přestupků způsobil. Uvedené hodnocení jednání žalobce, zda představuje vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost, rovněž nelze vyhodnotit jako dvojí přičítání skutkové podstaty přestupku, jak namítá žalobce. Naopak právě toto nové posouzení jednání správním orgánem, za které byla žalobci vyslovena vina, ve vztahu k vážnosti nebezpečí pro vnitřní pořádek, zákon striktně vyžaduje. To se správním orgánem prvního stupně stalo a tento postup a odůvodnění rozhodnutí jsou plně přezkoumatelné, úvaha správního orgánu je řádně zdůvodněna a nevybočila ze zákonných mezí správního uvážení. S oběma podmínkami ztráty spolehlivosti se správní orgán prvního stupně, ostatně i žalovaný, vypořádaly dostatečně. Krajský soud tak považuje za prokazatelné, že na straně žalobce došlo k naplnění zákonných požadavků plynoucích z ust. § 23 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních, za kterých dochází ke ztrátě spolehlivosti fyzické osoby, včetně prokázání vážnosti nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost. Dle ust. § 27 odst. 1 písm. c), pokud držitel zbrojního průkazu přestal splňovat podmínky spolehlivosti podle § 23, správní orgán rozhodne o odnětí zbrojního průkazu. Neuplatní se tak analogicky ust. § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ani § 12 zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, jak namítá žalobce, jelikož uvedené ustanovení se týkají určení druhu sankce a ust. § 27 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních neponechává správnímu orgánu prostor pro zvážení jakou sankci udělit fyzické osobě při naplnění předpokladů ust. § 23. Dle dikce ust. § 27 odst. 1 písm. c) nezbylo správnímu orgánu prvního stupně jinak než rozhodnout o odnětí zbrojního průkazu žalobce. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému toto právo soud nepřiznal, když podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 1. listopadu 2016 JUDr. Jan Dvořák v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mgr. Lucie Marešová