52 A 62/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové Ph.D., a JUDr. Aleše Korejtka v právní věci žalobkyně: V.T., nar. „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, právně zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 09.05.2016, č.j.: MV-181261-4/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Vymezení předmětu řízení: Žalobkyně se včasnou žalobou (§ 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů /dále jen „zákon o pobytu cizinců“/) podanou podle § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) domáhala soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 12.10.2015, č.j. OAM-1564-10/ZR-2015, jímž byla žalobkyni zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná - podle ust. § 46 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b), § 56 odst. 1 písm. g), § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců a jímž jí současně byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky do 20 dnů od nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Žalobní body: Žalobkyně namítá, že v jejím případě nebyl dodržen čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (dále jen „Schengenská úmluva“), když uvádí, že záznam v Schengenském informačním systému (SIS) není sám o sobě důvodem pro zrušení povolení k pobytu, neboť jím členský stát není vázán. Česká republika může ponechat povolení k pobytu cizince navzdory záznamu v SIS, který byl proveden jiným členským státem. Žalobkyně dále uvádí, že mezi smluvními stranami musí proběhnout konzultační řízení, s cílem zjistit, zda existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu, smluvní strana má tedy zvažovat odnětí tohoto povolení na základě skutkových důvodů a dalších konkrétních okolností, které k záznamu v SIS vedly, nikoliv pouze na základě samotné existence záznamu v SIS. Žalobkyně namítá, že v jejím případě neproběhlo konzultační řízení mezi Českou republikou a Norským královstvím, její pobyt byl zrušen jen na základě záznamu v SIS. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný i správní orgán prvního stupně vytrhly z kontextu celkové zákonné úpravy zákona o pobytu cizinců ta ustanovení tohoto zákona, na základě kterých bylo rozhodnuto o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně. Žalobkyně se s odkazem na ust. § 46 odst. 8 zákona o pobytu cizinců, domnívá, že nemá žádnou logiku, aby jednomu cizinci Česká republika mohla povolit dlouhodobý pobyt i přestože má záznam v SIS a jinému cizince jej automaticky zrušila pouze na základě zjištění záznamu v SIS. Žalobkyně navrhla, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve vyjádření k žalobě ohledně první námitky žalobkyně uvádí, že konzultační řízení ve smyslu čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy proběhlo a plně odkázal na spisový materiál, ze kterého toto vyplývá. Dále odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2012, č.j. 9 Ca 75/2009-29. Ohledně druhé námitky žalobkyně týkající se absence aplikace § 46 odst. 8 zákona o pobytu cizinců, žalovaný konstatuje, že v tomto případě není relevantní, protože se nejedná o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Rozhodné skutečnosti ve věci: Ze správního spisu krajský soud zjistil následující rozhodné skutečnosti. Žalobkyně pobývá na území České republiky od roku 2009 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná - s dobou platnosti od 4.3.2015 do 3.3.2017. Správní orgán prvního stupně zahájil správní řízení podle ust. § 46 odst. 1 v souvislosti s ust. § 37 odst. 2 písm. b), § 56 odst. 1 písm. g) a § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, ve věci řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná - oznámením ze dne 21.5.2015, č.j. OAM- 1564-1/ZR-2015 na základě podnětu Policejního prezidia České republiky, odboru mezinárodní policejní spolupráce ze dne 21.4.2015, č.j. PRP-74457/MPS-2015-OD1-CZ- 659435/2015-ON, kterým bylo oznámeno, že do SIS byl vložen záznam o žalobkyni jako nežádoucím cizinci z toho důvodu, že vykonávala práci bez platného pracovního povolení na území Norska s uloženým zákazem vstupu na dva roky (vyhoštěna z Norska s trvalým zákazem vstupu). Platnost záznamu v SIS je do 22.2.2017. V rámci posouzení věci správní orgán prvního stupně provedl několik šetření v dostupných informačních systémech Policie ČR ve smyslu ust. § 158 zákona o pobytu cizinců, z výsledků šetření byl potvrzen uvedený stav, tedy že žalobkyně je vedena v SIS pod SID: NO 0003036495507000001. Na základě uvedeného sdělení ze dne 21.4.2015 správní orgán prvního stupně dopisem ze dne 29.4.2015 adresovaným Policejnímu prezidiu ČR, odboru mezinárodní policejní spolupráce, požádal o zjištění toho, co bylo důvodem pro vložení do SIS v případě žalobkyně a případně další informace a dokumenty týkající se žalobkyně a zákazu vstupu/vyhoštění. Policejní prezidium dopisem ze dne 6.5.2015, č.j. PRP-84126/MPS-2015-OD1-CZ-659435/2015-ON sdělilo, že SIRENE (Supplementary Information Request at the National Entry) Norsko sdělilo, že žalobkyně prováděla pracovní činnost bez pracovního povolení. Žalobkyně byla vyzvána k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, k vyjádření se k nim a k navržení důkazů výzvou ze dne 15.7.2015, č.j. OAM-1564-7/ZR-2015. Dne 30.7.2015 se žalobkyně seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí a do protokolu o seznámení č.j. OAM-1564-8/ZR-2015 uvedla, že se k podkladům vyjádří do 15-ti dnů, žádné vyjádření nebylo správnímu orgánu prvního stupně v uvedené lhůtě doručeno. O zrušení platnosti povolení žalobkyně k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná - rozhodl správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 12.10.2015, č.j. OAM-1564-10/ZR-2015, doručeným zmocněnému zástupci žalobkyně dne 26.10.2016. Dne 6. 11. 2015 podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání. Rozhodnutím žalovaného bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1,2 s.ř.s.), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. Podle ust. § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně § 31 odst. 1, § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Podle ust. § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Podle ust. § 56 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže jsou zjištěny skutečnosti uvedené v § 9 odst. 1 písm. a), b), g), h), i) nebo j). Podle ust. § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, policie odepře cizinci vstup na území, jestliže je zařazen do informačního systému vytvořeného státy, které jsou vázány mezinárodními smlouvami o odstraňování kontrol na společných hranicích (dále jen "smluvní stát"), za účelem získání přehledu o cizincích, jimž nelze umožnit vstup na území smluvních států (dále jen "informační systém smluvních států"); to neplatí, je-li cizinci uděleno vízum opravňující pouze k pobytu na území. Dle čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy, vyjde-li najevo, že cizinec, který je držitelem platného povolení k pobytu vydaného jednou ze smluvních stran, je veden v seznamech osob, kterým má být odepřen vstup, konzultuje smluvní strana, která záznam pořídila, smluvní stranu, která vydala povolení k pobytu, s cílem zjistit, zda existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu. Není-li povolení k pobytu odňato, zruší smluvní strana, která záznam pořídila, tento záznam, může však dotyčného cizince zapsat do vnitrostátního seznamu osob, kterým má být odepřen vstup. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že v případě zařazení cizince do Schengenského informačního systému (SIS) ve smyslu ust. § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, Ministerstvo vnitra ČR tomuto cizinci zruší platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR. Vyjde-li tak jako v posuzovaném případě najevo, že cizinec, který je držitelem platného povolení k pobytu na území ČR, je veden v SIS v seznamech osob, kterým má být odepřen vstup, má podle čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy dojít mezi smluvní stranou, která takový záznam pořídila a Českou republikou jako smluvní stranou, která cizinci vydala povolení k pobytu, ke konzultačnímu řízení, jehož cílem je zjistit, zda existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu. V projednávaném případě není mezi účastníky sporná skutečnost, že žalobkyni bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná - s dobou platnosti od 4.3.2015 do 3.3.2017. Mezi stranami není sporu ani o tom, že žalobkyně je vedena v Schengenském informačním systému (SIS) jako nežádoucí cizinec (čl. 24 Schengenské úmluvy) z důvodů výkonu práce bez platného pracovního povolení, když žalobkyně byla vyhoštěna z Norska s uloženým zákazem vstupu na dobu 2 roky. V posuzovaném případě je žalobkyní sporováno, zda mezi českými správními orgány a norskými úřady proběhlo konzultační řízení ve smyslu ust. čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy. Podoba konzultačního řízení prováděného podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy, není nijak upravena, a již z tohoto důvodu žalobkyně nemá veřejné subjektivní právo požadovat, aby konzultační řízení probíhalo určitým způsobem, a to tím spíše, že sama není stranou tohoto řízení. Konzultační řízení vedené podle čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy, jak mimo jiné vyplývá z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2012, č.j. 9 Ca 75/2009 spočívá: „ve vzájemné výměně informací mezi oběma smluvními stranami, při které je toliko ověřováno, zda cizinec, jehož se týká záznam pro účely odepření vstupu, je totožný s cizincem, kterému byl udělen dlouhodobý pobyt, a dále to, kterým správním orgánem a z jakého důvodu bylo cizinci uděleno vyhoštění a zda neuplynula doba platnosti uloženého vyhoštění, popř. zda jeho platnost nebyla v mezidobí zrušena. Uvedený závěr vyplývá ze skutečnosti, že podkladem pro provedení záznamu do SIS pro účely odepření vstupu je rozhodnutí přijaté příslušnými správními orgány a soudy v souladu s procesními předpisy, které stanoví vnitrostátní právní předpisy (čl. 96 odst. 1 Úmluvy).“ Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2012, č.j. 9 Ca 75/2009 rovněž vyplývá, že je přitom plně na uvážení Policie ČR, zda takto získané informace vyhodnotí jako dostatečný důvod k odnětí dříve vydaného povolení k pobytu. Česká strana není při tomto posouzení vázána názorem druhé smluvní strany, se kterou je konzultační řízení vedeno. Z dikce článku 25 odst. 2 Schengenské úmluvy, zřetelně vyplývá, že smluvní strana, která záznam o cizinci v SIS pořídila, konzultuje smluvní stranu, která vydala povolení k pobytu, s cílem zjistit, zda u této strany existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu. Pouze a právě to je smyslem konzultačního řízení. Smluvní strana, která záznam o cizinci v SIS pořídila, může sice v jeho průběhu vyjádřit své stanovisko k uvedené otázce, nemůže však druhou smluvní stranu k odnětí vydaného povolení k pobytu nijak nutit. Konečné rozhodnutí o tom, zda jsou dány dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu, je ve výlučné pravomoci smluvní strany, která povolení k pobytu cizinci vydala. Proto také poslední věta čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy, stanoví, že v případě, že smluvní strana, která cizinci vydala povolení k pobytu, nepřistoupí k odnětí tohoto povolení, je smluvní strana, která záznam pořídila, povinna tento záznam zrušit (rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2012, č.j. 9 Ca 75/2009, dostupné na www.nssoud.cz). Jinými slovy řečeno, aby došlo k naplnění konzultačního řízení vedeného podle čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy, postačí, pokud v případě záznamu do SIS dojde k vzájemné výměně informací mezi stranou, která záznam učinila a stranou, která vydala povolení k pobytu, týkajících se okolností záznamu, tedy v posuzovaném případě se jedná o ověření skutečnosti, zda cizinec, kterému byl v Norsku vytvořen záznam do SIS, je totožný s osobou žalobkyně, dále zda a z jakého důvodu byl norskými správními orgány záznam vytvořen a zda neuplynula doba platnosti uloženého vyhoštění, přičemž tyto obdržené informace plně podléhají uvážení správních orgánů české strany, zda je vyhodnotí jako dostatečný důvod k odnětí dříve vydaného povolení k pobytu. Z výše uvedeného lze dovodit, že ke zrušení povolení k dlouhodobému pobytu podle s § 46 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. g) a § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, postačí, jestliže policie zjistí, že byl proveden záznam do SIS a toto zjištění v následně vedeném konzultačním řízení ověří co do důvodnosti záznamu. V souzené věci byla žalobkyně prokazatelně vedena v SIS jako nežádoucí cizinec. Jak vyplývá ze správního spisu, při vzájemné výměně informací mezi Policejním prezidiem České republiky, odboru mezinárodní policejní spolupráce a SIRENE Norsko bylo zjištěno, že podkladem pro provedení záznamu byla pracovní činnost bez pracovního povolení prováděná žalobkyní, na základě které došlo ke správnímu vyhoštění žalobkyně z Norska s platností záznamu do 22.2.2017. Na základě shora uvedených skutečností má krajský soud za to, že v projednávané věci proběhlo mezi českou a norskou stranou v souladu s čl. 25 Schengenské úmluvy řádné konzultační řízení, v rámci něhož správní orgán prvního stupně zjistil a ověřil zcela konkrétní informace, které jej pro svoji závažnost opravňovaly ke zrušení platnosti povolení žalobkyně k dlouhodobému pobytu. Posouzení, zda se jedná o dostatečné důvody k odnětí povolení k dlouhodobému pobytu, spadá do výlučné pravomoci smluvní strany, která povolení vydala. Tedy v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že u žalobkyně důvodně nastala překážka, která vyústila ve zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná. Pokud jde o výkon výdělečné činnosti bez příslušného povolení na území Norska, v tomto ohledu bylo s žalobkyní vedeno v Norsku samostatné řízení. Žalobkyně měla možnost samostatné obrany proti takovému rozhodnutí, měla-li za to, že skutkový stav věci nebyl norskými orgány řádně zjištěn. Naproti tomu v řízení, v němž bylo vydáno žalované rozhodnutí, již nelze s ohledem na vnitrostátní úpravu § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, úspěšně namítat, že české správní orgány v rozporu se skutkovým stavem věci, jak se dle žalobkyně odehrál v Norsku, vycházely z údajů získaných od norské protistrany a prokazujících, že žalobkyně se dopustila nelegální výdělečné činnosti na území Norska. Tedy z dotčené právní úpravy nevyplývá, že by měl žalovaný povinnost přehodnocovat skutkový závěr o nelegální výdělečné činnosti žalobkyně v Norsku, nýbrž bylo jeho úkolem právě ověření existence rozhodnutí vydaného norskými správními orgány, které bylo důvodem záznamu v SIS a tvořilo tak podklad pro vytvoření překážky dlouhodobého pobytu na území České republiky ve smyslu ust. § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců. Obdobně se k významu záznamu v SIS vyjádřil opakovaně Městský soudu v Praze, např. v rozsudku č.j. 9A 67/2013 – 49 ze dne 12.10.2016: „Soud dále uvádí, že se správní orgány v průběhu správního řízení poté, kdy byl zjištěn národní centrálou SIRENE záznam žalobce do systému SIS, zabývaly i článkem 25 odst. 1 SPÚ a vedly konzultační řízení, v rámci kterého bylo zjištěno, že žalobce nelegálně vstoupil na území Itálie a usnesení Prefektury Řím byl vyhoštěn a byl mu uložen zákaz vstupu na území Itálie po dobu 10 let od 29. 4. 2005. Za tohoto stavu se správní orgán nemohl zabývat otázkou, zda žalobci nemělo být ponecháno povolení k dlouhodobému pobytu ze závažných důvodů, když mu ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) a § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců jednoznačně ukládá, aby povolení k dlouhodobému pobytu zrušil, přestane-li cizinec splňovat některou z podmínek pro udělení víza, jíž je mj. i skutečnost, že je cizinec zařazen do SIS.“ Uvedenému zákonnému požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, tedy ověření podkladu záznamu v SIS, tak správní orgán prvního stupně i žalovaný dostály, přičemž zdůraznily zájem na pobytu pouze cizinců respektujících platnou právní úpravu členských států Schengenského prostoru. Tento závěr správního orgánu prvního stupně následně potvrzený žalovaným rozhodnutím odvolacího orgánu je zcela v souladu s vnitrostátní úpravou, konkrétně s § 46 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. g) a § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, upravující postup zrušení platnosti povolení cizince k dlouhodobému pobytu. Námitka žalobkyně ohledně neprovedení konzultačního řízení ve smyslu ust. čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy je proto nedůvodná. Obsahem druhé žalobní námitky pak bylo tvrzení, že správní orgány měly aplikovat ustanovení § 46 odst. 8 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení se však, jak uvedl žalovaný, vztahuje na vydání dlouhodobého pobytu cizinci, který je zařazen do SIS, pak je zde zakotvena povinnost projednání takového kroku s druhým smluvním státem a povinnost přihlédnout k okolnostem, které k zařazení do SIS vedly. Je zde zřejmá snaha zákonodárce o zvýšenou ochranu bezpečnosti v Schengenském prostoru právě pro případ, že smluvní stát hodlá navzdory záznamu v SIS povolit takovému cizinci na svém území dlouhodobý pobyt. Toto ustanovení se však nevztahuje na zrušení již povoleného dlouhodobého pobytu, když smluvní stát, který učinil záznam v SIS, se k osobě cizince tímto způsobem vyjádřil, a když zejména zrušení dlouhodobého pobytu Českou republikou v takovém případě nesměřuje proti záznamu v SIS, naopak s ním koresponduje. Ani žalobní námitka, že ustanovení o zrušení dlouhodobého pobytu byla vytržena z kontextu zákona o pobytu cizinců, zejména z kontextu ustanovení § 46 odst. 8 zákona o pobytu cizinců, tak není důvodná. Tedy dle názoru krajského soudu byly splněny zákonné předpoklady pro zrušení platnosti dlouhodobého povolení k pobytu žalobkyně /§ 46 odst. 1, § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců/, neboť ta přestala splňovat podmínku k jeho udělení, když o ní byl učiněn záznam do SIS /§ 56 odst. 1 písm. g), § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců/. Pro úplnost a nad rámec žalobních bodů krajský soud poznamenává, že správní orgány se v dostatečném rozsahu zabývaly rovněž přiměřeností dopadů rozhodnutí (§ 174a zákona o pobytu cizinců), do soukromého a rodinného života žalobkyně, když dospěly k závěru, že k nepřiměřenému zásahu nedojde, neboť rodina žalobkyně pobývá na území domovského státu žalobkyně (manžel a dítě, rodiče, sourozenci žalobkyně), přičemž délka ekonomické činnosti ani ekonomická závislost rodiny na žalobkyni nepřiměřenost zásahu nezakládá, neboť ekonomickou činnost může žalobkyně legálně vykonávat mimo území České republiky (viz str. 5 žalovaného rozhodnutí). Žalovaný současně odkázal na nález Ústavního soudu č.j. III ÚS 260/04 ze dne 9.6.2004, podle kterého neexistuje právo cizince na pobyt na území České republiky, neboť je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizince na svém území s ohledem na vlastní zájmy. Krajský soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i žalovaného se zakládají na zákonném postupu, jsou řádně odůvodněna a vycházejí z náležitých podkladů. Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Náklady řízení: Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšná žalobkyně neměla právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému toto právo soud nepřiznal, když podle obsahu spisu mu nevznikly takové náklady řízení, které by přesahovaly běžný rozsah jeho úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 12. prosince 2016 JUDr. Jan Dvořák v.r. předseda senátu Za správnost: Mgr. Lucie Marešová