52 A 69/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: P.J., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem, se sídlem Domažlická 1256/1, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 20.04.2016, č.j. SpKrÚ 30043/2016/ODSH/12, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 11.1.2016, č.j. OSA/P-1278/15-D/44, jimž bylo žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125 c, odst. 1, písm. f, bod 3, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění. Tohoto přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 23.8.2015 kolem 9:57 hodin v obci Dříteč, v úseku komunikace III/29810 – od křižovatky s komunikací III/2985 jakožto řidič vozidla zn. Porsche reg. značky (dále jen „rz“) XY jel rychlostí 73 km/hod., čímž překročil v tomto místě, po odečtení toleranční odchylky +/- 3 km/hod. nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou obecnou právní úpravou – zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o 20 km/hod. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.500 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem: Předně namítl, že se žalovaný „nevypořádal s celou řadou odvolacích námitek“. Zejména se jednalo o odvolací námitku úpravy procesních postupů ve vztahu k obecným principům ústavnosti, právního státu a smyslu materiálního aspektu daného skutku, nebyly vypořádány důkazní návrhy žalobce ohledně rekonstrukce skutků, výslechu spolujezdce, skutečnost zatmavených skel na vozidle žalobce, námitka odměňování strážníků městské policie za prokázané přestupky, přítomnost potravin a sladkostí atd. Odpovídajícím způsobem žalovaný nereagoval i na námitky týkající se pochybnosti o nepodjatosti oprávněných úředních osob. Žalobce „je toho právního názoru“, že žalovaný ze zákona je povinen vypořádat všechny odvolací návrhy a námitky. Další části žaloby IV. rozvíjel žalobce dále své úvahy týkající se skutečnosti, že v přestupkovém řízení namítl podjatost oprávněné úřední osoby, žalovaný setrval na svém nezákonném stanovisku správního orgánu I. stupně, kdy v této námitce správní orgán I. stupně konstatoval, že se žalobce k ústnímu jednání bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nedostavil, když vznesenou námitku podjatosti správního orgán nepovažoval za žádný důvod pro nedostavení se na ústní jednání. Poukázal na ustanovení § 14, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád v platném znění, kdy provedení ústního jednání není úkonem, který nesnese odkladu ve smyslu ustanovení správního řádu. Jednání dne 29.10.2015 proběhlo v rozporu se zákonem, žalobce byl zkrácen na svých právech, neúčastnil se prováděných důkazů, nemohl navrhovat důkazy atd. Očekával totiž, že ve věci nebude jednáno, proto se na nařízené jednání nedostavil. Rovněž v rámci odůvodnění odvolání vznesl námitku nepodjatosti oprávněné úřední osoby, s touto námitkou se žalovaný nevypořádal. V části V. žaloby namítl, že „nebyla prokázána jakákoliv míra zavinění domnělého přestupku.“ V části VI. žaloby žalobce polemizoval s názorem žalovaného k jeho odvolací námitce, která se týkala materiální stránky přestupku, kdy závěry žalovaného považuje žalobce za nesprávné. Podle představy vyplývající z této části žaloby by měl správní orgán nejprve zkoumat naplnění materiální znaky přestupků, pokud nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost řízení zastavit. Z rozhodnutí nevyplývá, kolik se v daném místě a v danou dobu nacházelo dalších z účastníků silničního provozu, kteří mohli být ohroženi či omezeni tvrzeným jednáním žalobce, žalovaný se nezabýval povětrnostními vlivy, stavem vozovky nebo viditelností v daném místě atd. Nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku. V části VII. poukázal žalobce na tvrzení v odvolání, že mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí (§ 36, odst. 3 správního řádu). V části VIII. žaloby žalobce poukázal na údajné nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, kdy navrhoval výslech obou strážníků, aby bylo ověřeno, že došlo k řádnému užívání předmětného rychloměru. V rozhodnutí správního orgánu není popsáno, jakým způsobem předmětný rychloměr zpracovává data a počítá rychlost měřeného vozidla, ve spisu není založen návod k použití daného rychloměru, z rozhodnutí nevyplývá, kdo je vlastníkem rychloměru, kdo zabezpečuje jeho servis, kdo zpracovává data jimi pořízená. Oba správní orgány nevyslechly spolujezdkyni žalobce, přes to, že to byla ona, kdo řídil vozidlo v době tvrzené překročení rychlosti, ale nikoliv už v okamžiku zastavení vozidla strážníkem Městské policie, ve spisu není důkaz, že by došlo k překročení rychlosti na místě. Změření rychlosti, respektive okamžik tvrzeného měření rychlosti nastal tehdy, kdy se vozidlo pohybovalo mimo obec. Rovněž neprůkazná je fotodokumentace, nelze z ní zjistit registrační značku vozidla. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. Žalovaný dle vyjádření k žalobě odkázal na obsah obou rozhodnutí a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Předně krajský soud musí uvést, a to jak ve vztahu k odůvodnění žalovaného rozhodnutí, tak i ve vztahu k odůvodnění tohoto rozsudku, že žalobce si mylně představuje, že by rozhodnutí správního orgánu či soudu mělo podrobně reagovat na každou námitku účastníka správního řízení či účastníka tohoto soudního řízení. Odůvodnění takových rozhodnutí totiž nemusí v určitých případech na takové námitky reagovat vůbec, či se s nimi může vypořádat i implicitně. A proto soud považoval za nutné nejprve se k této problematice podrobněji s odkazem na konstantní soudní judikaturu vyjádřit s tím, že závěry dále uvedené se vztahují i k námitce žalobce uvedené v části III. žaloby, tedy k tvrzení žalobce, že žalovaný byl „povinen vypořádat všechny odvolací návrhy a námitky“. Takový závěr je zcela nesprávný a účelový, neboť „zaplevelením“ odvolání a potažmo v daném případě žaloby nelze dosáhnout zcela evidentně účelového charakteru takových podání, tj. úspěchu pozdější námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, když se se všemi námitkami správní orgán či potažmo soud podle představy žalobce nevypořádal. Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13). Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24.4.2014, č.j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 6.4.2016, č.j. 6 Afs 3/2016-45, bod 19: „Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí zcela srozumitelné a přezkoumatelné. Je pravda, že krajský soud podrobně a výslovně nereagoval na každou jednotlivost, kterou stěžovatelka v žalobě namítla. Sám však na úvod rozhodnutí avizoval, že s ohledem na obsáhlost žaloby zvolí jinou cestu vypořádání žaloby, a to sice že zformuluje právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Takový přístup je zcela legitimní a aproboval ho i Ústavní soud….“: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ [nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Také Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že „pokud si tedy stěžovatelka myslí, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud stejně košatým a obsáhlým rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelky, by bylo velmi obtížné sepsat ‚přezkoumatelný‘ rozsudek.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2014 č. j. 10 Afs 18/2015-48, bod 13). Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Není pravdou, že by žalovaný „nedostál požadavku vyplývajícím z ust. § 68, odst. 3 správního řádu“, v podstatě o opaku tohoto tvrzení svědčí již i samotná žaloba, kdy žalobce sám polemizuje s rozsáhlým odůvodněním žalovaného správního orgánu (toto rozhodnutí v rozsahu 14ti stran reagovalo na zásadní stěžejní námitky žalobce, přičemž k posouzení odpovědnosti žalobce za zmíněný přestupek není vůbec podstatná námitka např. úpravy procesních postupů ve vztahu obecnímu principu ústavnosti, právního státu atd., když materiálním aspektem se žalovaný zabýval, zdůvodnil, proč důkazní návrhy neprovedl). Není pravdou, že by se žalovaný nevypořádal s námitkami vztahujícími se ke způsobu odměňování strážníků městské policie, k přítomnosti potravin a sladkostí, k výslechu spolujezdce, ke skutečnosti zatmavených skel atd. Pokud by se právní zástupce žalobce, respektive sám žalobce, důkladně seznámil s rozsáhlým odůvodněním žalovaného rozhodnutí, zjistil by, že na tyto námitky žalovaný adekvátním způsobem reagoval (např. str. 10 odst. 2, str. 13 odst. 3 žalovaného rozhodnutí). Krajský soud je však názoru, že i kdyby se s těmito účelovými námitkami žalovaný věcně nezabýval, tj., kdyby na ně vůbec nereagoval, nemělo by to vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí, když stěžejním základem pro posouzení zákonnosti tohoto rozhodnutí bylo, zda v dané věci byl řádně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Zásadním a pro posouzení zákonnosti žalovaného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, že se obviněný (žalobce) dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Krajský soud považuje za vhodné předeslat, že podle názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, č.j. 5 As 126/2011-68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS, „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání žalobcovy viny, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se žalobce dopustil zmíněného přestupku (což bylo v daném případě splněno), nemohla být žaloba úspěšná, když žalobcem uplatněné námitky nemohly samo o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správního orgánu o existenci viny žalobce. Z průběhu dosavadního řízení je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení o spáchaném přestupku, osvědčení zasahujících policistů pro užívání měřícího zařízení, ověřovací list měřícího zařízení a záznam průběhu měření včetně fotodokumentace, což jsou dostatečné důkazní prostředky k objasnění skutkového stavu věci (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3 As 9/2013-35). V přestupkovém řízení je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což vyjadřuje zásadu materiální pravdy, podle které správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, z úřední povinnosti, zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy; každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti (§ 3, § 50 a § 52 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění). Dále bylo klíčové to, že důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen měřícím zařízením, které splňovalo všechny zákonné požadavky (měřící zařízení nebylo ve vlastnictví soukromé osoby) a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen. V daném případě měřící zařízení, o jehož identitě nebyla žádná pochybnost, byl použit po dobu platnosti provedeného ověření (srov. zákonný požadavek dle §11 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii v platném znění). Ověřením stanoveného měřidla se potvrzuje, že stanovené měřidlo má požadované metrologické vlastnosti a pouze Český metrologický institut je oprávněn zjišťovat u uživatelů plnění povinností předkládat stanovená měřidla k ověření, přičemž zjistí-li, že je používáno stanovené měřidlo bez platného ověření, měřidlo zaplombuje nebo zruší úřední značku (§ 11, odst. 2 cit. zákona). Ověřené stanovené měřidlo opatří Český metrologický ústav nebo autorizované metrologické středisko úřední značkou nebo vydá ověřovací list, anebo použije obou těchto způsobů, o schválení typu měřidla nebo o certifikaci se namísto správního rozhodnutí vydává certifikát, o ověření stanoveného měřidla se namísto správního rozhodnutí vydává ověřovací list nebo se měřidlo opatří úřední značkou. Pokud však žalobce zpochybňoval výsledek měření, tak si „mohl jistě vyžádat ověření nebo kalibraci radaru a vydání osvědčení o výsledku“(srov. rozsudek NSS ze dne 24.8.2011, č.j. 1As 42/2011-115, bod 37), když žalobce přehlédl, že dle § 11 odst. 4 zákona o metrologii, podle něhož u měřidel, pokud jsou používána za okolností, kdy nesprávným měřením mohou být významně poškozeny zájmy osob, je poškozená strana oprávněna vyžádat si jejich ověření nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku. Žalobce nic takového neučinil a na místo toho volil zcela účelově jinou cestu, tj., snažil se dosáhnout protažení přestupkového řízení svými účelovými návrhy, např. námitkami podjatosti, návrhy na provedení důkazů např. k účelovému svému tvrzení o tom, že vozidlo v době spáchání přestupku on neřídil. Tato nevěrohodnost mimo jiné vyplývá nejen z provedeného dokazování, kdy strážník V. provádějící měření ve svědecké výpovědi uvedl, že vozidlo řídil muž až do zastavení, jako spolujezdec seděla žena, ve výpovědi uvedl, že „při příjezdu do vozidla vidíme, takže záměna řidiče je vyloučena.“ Zároveň zkontroloval totožnost žalobce podle OP, zasahující strážník ve své svědecké výpovědi uvedl, že dle podobenky totožnost žalobce souhlasila.; ostatně, pokud by tomu bylo jinak, tak by jistě žalobce hned při sepisu oznámení o přestupku namítl, že on vozidlo v době spáchání přestupku neřídil, že ho řídila spolujezdkyně. Z podkladů rozhodnutí, zejména z fotodokumentace vyplývá, které vozidlo bylo změřeno, je zde přiblížena registrační značka změřeného vozidla, je zde uvedeno datum, čas, maximální stanovená rychlost, změřená rychlost a registrační značka vozidla (č.l. 2 spisu), záměna s jiným vozidlem možná není, což uvedl jasně v žalovaný v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, přičemž žalobce žalobě žádnou námitku proti podkladům rozhodnutí o přestupku, která by byla schopná důvodně zpochybnit skutkový stav věci, neuvedl. Žalobce dokonce ani žalobě nenapadl závěr žalovaného, že z části návrhu k obsluze daného rychloměru (Pro Lazer III) vyplývá automatická funkce kontroly správnosti měření, tj. pokud by došlo k chybě, tak by měření bylo vyhodnoceno jako neplatné. K námitkám, které se týkají funkce samotného přístroje (zejména část VIII. žaloby) je třeba uvést výstižný závěr obsažený v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.5.2016, sp.zn. II. ÚS1050/15, podle kterého „rovněž nelze stěžovatelovu nevinu stavět na tom, že nebyla prokázána správná manipulace s přístrojem na měření rychlosti. Prokazovat je nutno vinu, nikoliv nevinu.“ Navíc žalobce, respektive zástupce žalobce si nesprávně vykládá zásadu oficiality v přestupkovém řízení. Ta znamená, že minimálně důkazní břemeno je sice na správním orgánu, avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. K tomu NSS uvedl, že „názor stěžovatele by v podstatě znamenal, že jakékoliv jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, co by vedlo ke zcela absurdním situacím“ (srov. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35). Podle názoru žalobce, respektive jeho zástupce, by bylo třeba v každém případě takového přestupkového jednání ověřovat, zda byl dodržen návod k obsluze, zda byl zabezpečován servis rychloměrů, kdo zpracovával data jím pořízená, kdo je archivuje atd. V daném případě se však nedokazuje nevina žalobce, jak uvedl Ústavní soud ve zmíněném rozhodnutí. A aby byl žalobce v přestupkovém řízení či potažmo v soudním řízení úspěšný, musel by uvést důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a nikoliv pouze své spekulativní úvahy a požadavky na podání odpovědí na jeho účelová tvrzení (přece pro důvodnou pochybnost je třeba vznést takovou námitku, ze které by již vyplývala důvodná indicie o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu). Ve svých účelových námitkách tak pokračoval žalobce i v žalobě. K nim se podrobněji vyjadřuje krajský soud následujícím způsobem: Jak je patrné ze správního spisu, žalobce podal v den nařízeného ústního jednání (29.10.2015) námitku podjatosti formou elektronického podání bez zaručeného elektronického podpisu. Správní orgán prvního stupně nebyl povinen na takové podání bez zaručeného elektronického podpisu reagovat tím, že by toto jednání „zrušil“, když nemohl předjímat, zda žalobce doplní tuto námitku zaručeným elektronickým podpisem. V takovém případě nemohl žalobce legitimně očekávat, že toto jednání zmaří, když zašle správním orgánu uvedenou námitku v den jednání, které bylo nařízeno, a ke kterému byl žalobce v předstihu předvolán. V této části žaloby žalobce v této souvislosti, tj. s uplatněním námitky podjatosti, poukazuje v podstatě na vadu řízení. Pro zrušení napadeného rozhodnutí soudem z důvodu vad řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) musí být splněn základní zákonný předpoklad stanovený v ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. spočívající v tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena práva žalobce tak, že byl žalobce zkrácen na svých právech. O takové porušení práv žalobce mající ve svém důsledku krácení na právech ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. by se např. jednalo tehdy, kdyby se mohlo odrazit ve skutečném porušení konkrétních procesních práv například tím, že by s žalobcem v průběhu správního řízení nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem správního řízení, ač s ním tak jednáno být mělo, případně tím, že by žalobci postavení účastníka řízení sice přiznáno bylo, avšak byla by mu v průběhu takového řízení upřena jeho jednotlivá konkrétní subjektivní práva determinující jeho aktivní participaci na řízení (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 31. 1. 2006 č.j. 5 As 53/2004-96, www.nssoud.cz). V případě jiných procesních pochybení vzniklých při rozhodovací činnosti správních orgánů se pak musí jednat o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech se ale nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10.2009, č.j. 8 Afs 46/2009-46, dostupný rovněž na výše zmíněných www stránkách). Mezi namítanou nezákonností a důsledky případného vyhovění žalobě (a tedy zrušením napadeného správního rozhodnutí), musí existovat určitý vztah proporcionality. To především znamená, že Nejvyšší správní soud v každém případě rozhodovaném kasačním způsobem v širším slova smyslu hodnotí napadené rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí jemu v dané věci předcházející jako celek a k jeho zrušení by proto mohl přistoupit jen tehdy, pokud by shledal, že k porušení zákona došlo nikoliv v zanedbatelné míře, nýbrž v intenzitě, zpochybňující zákonnost posuzovaného správního řízení a vydaného rozhodnutí jako celku. Tak je třeba příp. vyslovení nezákonnosti správního rozhodnutí chápat i jako deklaraci toho, že míra pochybení správního orgánu překročila mez, již je vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci možno považovat za v konečném důsledku ohrožující právem chráněné zájmy účastníků, přičemž k překročení této meze může dojít jak jediným pochybením dostatečně závažného rázu, tak také větším počtem relativně samostatných pochybení, jež by při jejich jednotlivém posuzování mohla být vnímána jako marginální, avšak ve svém úhrnu by příp. již mohla dosáhnout zásadní intenzity (srov. rozsudek NSS ze dne 20.5. 2004, č.j. 7 A 85/2001-43). V dané věci by o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a mohla by tak krátit žalobce na jeho právech, se jednalo pouze v případě, kdyby v dané věci skutečně rozhodoval podjatý pracovník správního orgánu. Přece smyslem uplatnění změny námitky podjatosti není to, aby bylo zmařeno ústní jednání a napřed byla prověřována důvodnost této námitky, ale to, zda skutečně tato námitka je důvodná. Jestliže se v průběhu správního řízení prokáže, že tato námitka důvodná nebyla (ostatně sám žalobce rozhodnutí o zamítnutí námitky podjatosti v žalobě ani nenapadá), tak žalobce logicky nemohl být krácen na žádném svém právu a tato námitka důvodná není. Pokud by tomu tak nebylo, mohl by účastník řízení, zejména přestupkového řízení, účelově zamezit tomu, aby proběhlo ve věci jednání, a to tím, že by v den nařízeného jednání zaslal správnímu orgánu námitku podjatosti (navíc bez elektronického podpisu), což by mohl provádět opakovaně a jednání by pak nemohlo proběhnout nikdy. Ostatně o účelovosti takového jednání žalobce svědčí i podání odvolání, které rovněž žalobce nepodepsal a žalobce byl již několikrát v průběhu řízení poučován o náležitostech v podání ve výzvách k odstranění jejich vad (ze správního spisu vyplývá, že následně 30.10.2015 obdržel správní orgán totožný text námitky podjatosti prostřednictvím pošty, avšak bez podpisu podatele, tedy žalobce). Podstatné však je, že námitka podjatosti byla rozhodnutím vedoucího odboru správních agend Magistrátu města Pardubic ze dne 14.12.2015 zamítnuta. Platná právní úprava nestanoví, že by v takovém případě se ústní jednání konat nemohlo, kdy nezákonnost takového postupu mající za následek podstatné porušení práv žalobce a zrušení žalovaného rozhodnutí by vznikla jen v případě důvodnosti této námitky. Jednání 29.10.2015 tedy neproběhlo v rozporu se zákonem, žalobce nebyl krácen na svých právech, když se k tomuto jednání nedostavil, přičemž jeho účelové jednání spočívající v podání zmíněné nedůvodné námitky výše popsaným způsobem nelze považovat za skutečnost, která by zakládala jeho legitimní očekávání, že takové jednání neproběhne. K tomu navíc je třeba dodat, že v předvolání k ústnímu jednání byl žalobce jako obviněný z přestupku poučen o svých právech příslušných zákonných ustanovení, tj. mimo jiné, že si mohl zvolit zmocněnce, navíc se mohl telefonicky či e-mailem informovat, zda ústní jednání proběhne či nikoliv. Není pravdou, že by se žalovaný nevypořádal s tím, že žalobce v odvolání uvedl, že se dozvěděl o informaci o vztahu oprávněné úřední osoby ke svědkům a důkazům v tomto řízení, ze kterých, jak tvrdil v odvolání, vyplývá, že je podjatá nejen oprávněná úřední osoba, ale i všichni další zaměstnanci odvolacího správního orgánu. S touto námitkou se žalovaný vypořádal na str. 13, třetí odstavec žalovaného rozhodnutí a krajský soud na ně v podrobnostech odkazuje. Není pravdou, že by se správní orgán nevypořádal „ani se zaviněním“. Žalovaný se s touto námitky vypořádal dostatečným způsobem, a to na str. 8, čtvrtý odstavec. Právní názor žalovaného je, že v dané věci postačovalo zavinění z nedbalosti, což správní orgán prvního stupně odůvodnil na str. 5 - rozhodnutí o přestupku. Rovněž závěr žalovaného ve vztahu k námitce o tom, že nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku, kterou vznesl žalobce rovněž v odvolání, je nesprávný. Žalovaný se s touto námitkou dostatečným způsobem vypořádal rozsáhlým způsobem na č.l. 11 a 12 a krajský soud považuje za nadbytečné reprodukovat správné závěry žalovaného v této části žalovaného rozhodnutí. V daném případě třeba, tedy pouze zdůraznit to, že skutkové podstaty přestupků jsou formulovány tak, aby byly naplňovány v zásadě pouze skutky, které jsou společensky škodlivé, když v této souvislosti hovoříme o typové nebezpečnosti (škodlivosti), která je vyjádřena formálními znaky přestupků a příslušnou sankcí, respektive jejich sazbou (rozpětím). Jinými slovy, jednáním, které naplňuje formální znaky určité skutkové podstaty, je zásadně naplněn i znak materiální (srov. rozsudek NSS ze dne 6.1.2012, č.j. 5As 106/2011- 77). Názor zástupce žalobce o tom, že by napřed musel zkoumat správní orgán naplnění materiálního znaku, je tak zcela nesprávným. Za absurdní považuje proto krajský soud tvrzení žalobce, že by z rozhodnutí mělo vyplývat „kolik se v daném místě a v danou dobu nacházelo dalších účastníků silničního provozu, kteří mohli být ohroženi či omezeni tvrzeným jednáním žalobce.“ Společenská nebezpečnost tohoto jednání je dána platnou právní úpravou, neřídí se v dané věci konkrétní situací v silničním provozu. To by pak ad absurdum se žalobce mohl „vesele prohánět“ po silnicích se svým vozidlem zn. Porsche, které bezpochyby vyvine maximální rychlost blížící se rychlosti 200 km/h, např. v noci, kdy bude snížený provoz, po jakékoliv komunikaci, tedy i v obci, protože on má přece vozidlo Porsche „vybavené celou řadou systémů k ochraně chodců a dalších účastníků silničního provozu, než je např. vozidlo Škoda Favorit“, jak tvrdil v žalobě, tedy může si dovolit v silničním provozu téměř cokoliv, třeba i jezdit maximální rychlostí zmíněného vozidla, neboť v případě takového jednání by bylo třeba zkoumat, pouze kolik se v daném místě nacházelo účastníků silničního provozu, kteří by mohli být ohroženi či omezeni takovým jednáním žalobce. Takové názory žalobce, respektive jeho právního zástupce, jsou velice společensky nebezpečné a soud věří, že nebyly ani myšleny vážně. Pokud ano, tak by bylo možné klidně jezdit i „na červenou“, když by byl snížený provoz a nikdo by takovou jízdou nebyl ohrožován, na dálnici by se vesele jezdilo i 300 km rychlostí atd. To by pak nemusely platit ani pravidla silničního provozu, když by platilo pravidlo „silnějšího“, tedy toho, kdo je vybaven příslušnou technikou a zřejmě dle představy zástupce žalobce by majitel vozidla zn. Škoda Favorit s tímto nemohl ani do takového provozu vyrazit, aby neohrožoval ostatní účastníky silničního provozu, tedy zejména žalobce v jeho bezpochyby skvěle technicky vybaveném vozidle, protože vozidlo Škoda Favorit přece není vybaveno „celou řadou systémů k ochraně chodců a dalších účastníků silničního provozu“. Žalobci byla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu), žalobce nemohl důvodně předpokládat, že mu bude sděleno, že ve věci bylo jednáno a bude mu umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, žalobce se sám svou neúčastí připravil o možnost využít svých zákonných práv v rámci ústního jednání, to však proběhlo bez jeho účasti, přestože žalobce nemohl legitimně očekávat, že správní orgán toto jednání „zruší“ (navíc jeho námitku podjatosti považuje krajský soud za účelovou, která byla vyhodnocena jako nedůvodná). K části VIII. žaloby se již krajský soud v podstatě vyjádřil v předchozí části textu odůvodnění tohoto rozsudku, přičemž námitky v této části žaloby se týkají skutkového stavu věci. Správní orgány nebyly povinny vyhovět důkazním návrhům žalobce, když skutkový stav věci byl zjištěn dostatečným způsobem, nebylo třeba vyslechnout oba dva strážníky, když žalobce nevznesl žádnou důvodnou pochybnost týkající se skutkového stavu věci, který byl zjištěn bez důvodných pochybností. Z rozsahu námitek vyplývá, že tyto byly účelové, přičemž žádná z nich nemohla mít vliv na závěr správního orgánu o existenci viny žalobce. Pořízená fotodokumentace není jediným podkladem svědčícím o existenci místa spáchání přestupku, správní orgány vycházely z dostatečných podkladů, zejména z výslechu zmíněného zasahujícího strážníka. Rovněž krajský soud nevidí důvod, proč by měly správní orgány vyslýchat spolujezdkyni žalobce, když jeho verze je naprosto nevěrohodná, navíc nevznikla žádná důvodná pochybnost o tom, že žalobce řídil předmětné vozidlo v okamžik spáchání přestupku, což vyplynulo mimo jiné i ze svědecké výpovědi zmíněného strážníka (argumentace soudu viz výše). Krajský soud rovněž, jak již výše uvedl, nevidí důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného či potažmo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně z důvodu, že v nich není popsán způsob zpracovávání dat a počítání rychlosti měřeného vozidla, když se jedná o technické údaje, které nezakládají přece odpovědnost žalobce za zmíněný přestupek a žalobce nevznesl žádnou důvodnou pochybnost svědčících o tom, že by tento měřící přístroj v okamžik spáchání přestupku fungoval chybně (ostatně o bezchybnosti provedeného měření svědčí i automatická funkce daného přístroje, o které se zmínil soud již výše a kterou konstatoval žalovaný ve svém rozsáhlém a důkladně odůvodněném rozhodnutí). Protože žaloba nebyla důvodná, musel ji krajský soud zamítnout (§ 78, odst. 7, s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 30. listopadu 2016 JUDr. Jan Dvořák v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Kateřina Vrabcová