52 A 8/2026

Rubrum

č. j. 52 A 8/2026-55 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a soudců JUDr. Jana Dvořáka a Mgr.et Mgr. Jaroslava Vávry ve věci žalobce: P. B. bytem XXX proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, IČ 70892822 sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2025, č. j. KUPA- 12719/2025/70/OMSŘÚP/Es-3, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2025, č. j. KUPA-2719/2025/70/OMSŘÚP/Es-3 a rozhodnutí Městského úřadu Přelouč, odboru stavebního, ze dne 3. 3. 2025, č. j. MUPC 3509/2025, sp. zn. ST/16943/2023/Ch, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí náklady řízení ve výši 3.000, - Kč. 2 52 A 8/2026

Odůvodnění

1. Žalobce se včasnou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Přelouč ze dne 3. 3. 2025, č. j. MUPC 3509/2025 jako stavebního úřadu, kterým byla zamítnuta žádost o výjimku z ust. § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a současně žádost o dodatečné povolení stavby „skleník na pozemku rodinného domu X, XXX“ na pozemku parc. č. Y0 v k. ú. X. Žalobce navrhnul, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

2. Žalobce namítl zejména nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný se nevypořádal jednotlivě a konkrétně s odvolací argumentací týkající se povahy stavby, jejích minimálních negativních dopadů, místních poměrů, technických omezení pozemku, tvrzeného souhlasu souseda, zásady proporcionality a rovnosti v rozhodovací praxi. Dále namítl nesprávné právní posouzení ust. § 169 stavebního zákona. Podle jeho názoru žalovaný redukoval posouzení žádosti o výjimku pouze na úvahu, že skleník bylo možno teoreticky umístit i jinam, a rezignoval na skutečné vážení všech konkrétních okolností případu. Dále namítl porušení zásady proporcionality, nedostatečné vypořádání námitky nerovného zacházení a ignorování detailní skutkové a technické argumentace, kterou v řízení předložil.

3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že setrval na svém právním názoru vyjádřeném v žalovaném rozhodnutí, které považuje za správné a zákonné. Vedle toho se žalovaný vyjádřil k jednotlivým žalobním bodům, a to následovně. Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti spočívající v nevypořádání odvolacích námitek žalovaný reprodukoval obecná východiska týkající se posuzování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a uzavřel, že se ztotožnil s názorem stavebního úřadu, když nebylo namístě přistupovat k povolení odchylného řešení (výjimky) v situaci, kdy bylo možné umístit stavbu na jiné místo. K bodu nesprávného právního posouzení podmínek pro povolení výjimky žalovaný opět uvedl obecná východiska a dodal, že důvodem nemohou být estetické či ekonomické příčiny, ale třeba atypičnost pozemku, jeho svažitost atd. Ani s námitkou nepřiměřenosti se žalovaný neztotožnil, když ji považuje za nedůvodnou, a to opět pro absenci závažných důvodů na straně žalobce k udělení výjimky. V souvislosti s námitkou nerovného zacházení žalovaný uvedl, že vycházel výlučně z okolností předmětné stavby (skleníku), kdy zástavba na sousedním pozemku nebyla relevantní komparativní měřítko. K tomu poukázal na dodržení formálních procesních předpokladů všech účastníků řízení. Konečně ve vztahu k údajné ignorance skutkové a technického stránky předmětu věci žalovaný uvedl, že se nejednalo o rozhodné skutečnosti. Žalovaný tak navrhnul, aby soud žalobu zamítl pro nedůvodnost.

4. Potenciálně zúčastněné osoby na řízení byly soudem vyzvány ke sdělení, jestli budou v tomto řízení uplatňovat svá práva, načež jím byla stanovena lhůta, ve které ani jedna z nich nevznesla požadavek na uplatňování svých práv.

5. Předně krajský soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Ostatně jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10.11.2020, sp.zn. III.ÚS 1889/20, „úkolem obecného soudu, který vypořádává jednotlivé stížnostní námitky, není 3 52 A 8/2026 na každou z nich reagovat tím způsobem, že zopakuje argumentaci učiněnou jinými orgány veřejné moci v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, případně ji převypráví „vlastními slovy“. Pokud uplatněné stížnostní námitky nepřesahují rozsah námitek, které tyto orgány ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivě a logicky vyřešily již dříve a soud vykonávající přezkum se s jejich hodnocením plně ztotožňuje, nedává rozumný smysl, aby již učiněné závěry znovu opakoval.“ 6. Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Podle rozsudku NSS ze dne 22.10.2014, č.j. 6 Ads 237/2014-9 (srov. též rozsudek NSS ze dne 28.5.2009, č.j. 9 Afs 70/2008-13) „povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Námitku lze vypořádat i tak, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím – minimálně implicite – námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění rozhodnutí soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto požadavek by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní soud vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–13, dostupný na www.nssoud.cz). Akceptována je odpověď implicitní i Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Obdobně se k této otázce staví i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/202013–50bod 17). Skutečnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).“ 7. Vedle toho třeba zmínit, že smyslem každého řízení by mělo být vydání spravedlivého rozhodnutí ve věci, které bude založené na pravdivě zjištěném skutkovém stavu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, čj. 2 As 324/2015–16. „Podle § 3 správního řádu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zásadu materiální pravdy je ovšem nutné vykládat v souvislosti s § 50 a 52 správního řádu. Z racionalizované zásady materiální pravdy vyplývá nejen povinnost správního orgánu opatřovat si podklady pro vydání rozhodnutí, ale také povinnost účastníků řízení při opatřování těchto podkladů poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost (§ 50 odst. 2 správního řádu) a povinnost účastníků řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení (§ 52 správního řádu). Tuto povinnost však nelze vykládat ve smyslu neunesení důkazního břemene, institutu civilního procesu, který je založen na zásadě formální pravdy (VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 523). V souhrnu lze 4 52 A 8/2026 konstatovat, že smyslem racionalizované zásady materiální pravdy je, aby účastník řízení a správní orgán postupovali ve vzájemné součinnosti za účelem zjištění všech důležitých okolností.“ 8. Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicitně – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–13). Soud není povinen výslovně reagovat na každé tvrzení obsažené v žalobě (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19 a ze dne 6. 6. 2019, č.j. 7 As 185/2018-37, bod 9).

9. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

10. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS 5 52 A 8/2026 ze dne 3. 4. 2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 6.4.2016, č.j. 6 Afs 3/2016-45, bod 19: „Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí zcela srozumitelné a přezkoumatelné. Je pravda, že krajský soud podrobně a výslovně nereagoval na každou jednotlivost, kterou stěžovatelka v žalobě namítla. Sám však na úvod rozhodnutí avizoval, že s ohledem na obsáhlost žaloby zvolí jinou cestu vypořádání žaloby, a to sice že zformuluje právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Takový přístup je zcela legitimní a aproboval ho i Ústavní soud…“: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ [nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Také Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že „pokud si tedy stěžovatelka myslí, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud stejně košatým a obsáhlým rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelky, by bylo velmi obtížné sepsat ‚přezkoumatelný‘ rozsudek.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2014 č. j. 10 Afs 18/2015-48, bod 13).

11. Navíc v této souvislosti je třeba uvést, že je nadbytečné zabývat námitkami účastníků, které nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí soudu (srov. - mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, bod 24).

12. Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).

13. K soudnímu přezkumu ve správním soudnictví je třeba i pro danou věc uvést, že v rozsudku ze dne 20. 10. 2015 ve věci č. 4037/10 – Fazia Ali v. Spojené království Evropský soud pro lidská práva uvedl, že pojem „úplný přezkum“ však není vykládán doslova a Soud 6 52 A 8/2026 (zde míněno ESLP) se v zásadě spokojí, bude-li přezkum dostatečný (sufficient review). Je třeba též přihlédnout ke specifičnosti řízení ve správním soudnictví, v rámci, něhož může být skutkový přezkum v zásadě omezený a odvolací soudní orgán se může zaměřit spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání skutkových závěrů. Z článku 6 Úmluvy tak nevyplývá právo na přístup k soudu, který může nahradit názor správního orgánu svým vlastním názorem; v této souvislosti Soud (ESLP) zdůrazňuje, že musí být respektována rozhodnutí správních orgánů založená na vhodnosti (expediency), která jsou mnohdy přijímána ve specializovaných oblastech práva, jakými jsou např. územní plánování, ochrana životního prostředí či regulace lovu (např. Bryan proti Spojenému království, č. 19178/91, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 47). Při posuzování dostatečnosti soudního přezkumu je podle ESLP nutno posoudit: (i) pravomoci příslušného soudního orgánu, (ii) oblast, jíž se rozhodnutí správního orgánu týká, a to zejména z pohledu, zda obsahuje posouzení otázek vyžadujících zvláštní odborné znalosti, (iii) míru správního uvážení, kterou v dané věci příslušné správní orgány mají, (iv) způsob, jakým bylo rozhodnutí přijato, zejména z pohledu záruk, které měli účastníci správního řízení k dispozici, a (v) obsah sporu včetně rozsahu soudní žaloby. Soud proto musí přezkoumat právní zakotvení soudního přezkumu jako celek, včetně procesních záruk, které účastníci řízení mají k dispozici, a ověřit, zda byly skutkové okolnosti v řízení jako celku náležitě přezkoumány. Z toho vyplývá, že soud ve správním soudnictví v dané věci nemůže svým rozhodnutím nahradit odborné věcné závěry správních orgánů, k nimž jsou jen tyto povolány z hlediska jejich odborné kompetence.

14. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.

15. Soud nejprve považuje za vhodné, provést krátkou rekapitulaci dosavadního průběhu správního řízení, neboť nelze pominout jeho klíčové momenty. V dané věci totiž správní orgán I. stupně rozhodoval poprvé dne 17. 1. 2024, kdy povolil výjimku z dané ustanovení odstupových vzdáleností (rozhodnutí č. j. MUPC 980/2024, sz. ST/16943/2023/Ch. Proti tomuto rozhodnutí však podal odvolání vlastník sousedního pozemku, který se po celou dobu jako zúčastněná osoba domáhá nejen ochrany svých práv, ale ad causa striktního respektování litery zákona, tj. aby byl dodržen povinný odstup od sousedního pozemku, tedy umístnění stavby (skleníku) minimálně 2 metry od plotu. Rozhodnutí o povolení výjimky bylo následně zrušeno ze strany odvolacího správního orgánu, a to především z důvodů procesních nedostatků. V dalším řízení správní orgán I. stupně rozhodl dne 3. 3. 2025, č. j. MUPC 3509/2025, když výjimku zamítl. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno žalovaným rozhodnutím. V dané věci nebylo možné přehlédnout, že podstata sporu spíše tkví v sousedských vztazích. Krajský soud proto připomíná, že není úkolem soudů ve správním soudnictví řešit soukromoprávní spory vyvěrající ze sousedských vztahů. Tuto ochranu poskytují civilní soudy skrze občanské (civilní) žaloby a následná řízení týkající se ochrany vlastnického práva před jeho rušením (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2020, č. j. 4 As 128/2018-48). Ačkoliv má daná věc dozajista přesah až k veřejnoprávní regulaci dotčených právních předpisů, tak obecně není vhodné sousedské spory přenášet na orgány veřejné správy (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 8. 2018, č. j. 8 As 121/2018-30). Judikatura 7 52 A 8/2026 správních soudů k tomu uvádí, že stavební řízení není fórem pro řešení sousedských konfliktů (viz. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 68/2016-34). V této souvislosti bude sice rozřešena sporná otázka týkající se umístění daného skleníku na hranici pozemků, ale lze důvodně předpokládat, že to nepovede k ustálení (usmíření) sousedských vztahů.

16. Z žalovaného rozhodnutí vyplývá, že jde o typový skleník o zastavěné ploše přibližně 11 m², výšce v hřebeni asi 2,05 m, umístěný v severozápadním rohu pozemku žalobců ve vzdálenosti cca 0,135 až 0,30 m od hranice s pozemkem parc. č. Y1 a cca 0,8 m od hranice s pozemkem parc. č. Y2. V dané věci není sporné, že stavba byla provedena bez předchozího povolení, které však nebylo zapotřebí. Nebylo sporné ani to, že stavba je z hlediska funkčního využití území v souladu s územním plánem a že jde o doplňkovou stavbu k rodinnému domu, jenž má sloužit k pěstování užitkových rostlin. Spornou se stala otázka, zda byly splněny podmínky pro povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, a tím i podmínky pro dodatečné povolení stavby.

17. Žalobce uplatnil více samostatných argumentačních okruhů v mezích žalobních bodů, a to rozměry a materiálové řešení skleníku, absenci podstatného zastínění, prostorové a urbanistické limity pozemku, tvrzenou obvyklost obdobných staveb v lokalitě, existenci sousedových staveb v blízkosti hranice, tvrzený ústní souhlas souseda a nepřiměřenost závěru vedoucího k odstranění drobné stavby. Žalovaný se však s touto argumentací dostatečně nevypořádal v potřebné konkrétnosti. Jádro jeho úvah lze shrnout do tří tezí, že a) žalobce neuvedl „vážný“ důvod pro výjimku, b) skleník bylo možno umístit jinam a c) jiné stavby v okolí nejsou předmětem tohoto řízení. Takové prosté odůvodnění materiálně nepostačuje v mezích požadavků na odůvodnění správního rozhodnutí, byť se může jevit formálně adekvátní. Především z napadeného rozhodnutí není patrné, jak žalovaný konkrétně hodnotil žalobcem tvrzené technické a dispoziční limity jejich pozemku. Žalovaný pouze přejímá úvahu stavebního úřadu, že skleník bylo možno pootočit o 90° nebo umístit jinam podél zpevněné plochy. Chybí však vysvětlení, proč právě tato alternativní umístění mají být v daných místních a provozních poměrech reálně použitelná, resp. vhodnější, proč méně zatěžují dotčené sousední poměry a proč lépe naplňují účel odstupových pravidel.

18. U žalobního bodu týkajícího se nesprávného právního posouzení podmínek pro udělení výjimky, pak žalovaný v rámci vyjádření k žalobě uvedl, že smyslem institutu výjimky není obcházení právních předpisů, s čímž je nutno souhlasit. Ze správní žaloby, ale ani z celkové procesní obrany žalobce ve správním řízení, však krajský soud nenabyl přesvědčení o tom, že by měl žalobce v úmyslu nějakým způsobem obcházet dotčenou zákonnou regulaci. Nadále žalovaný podotkl, že účelem jest individuální a spravedlivé posouzení specifických okolností, kterému však strana žalovaného nedostála, především v materiálních souvislostech, jak bude vysvětleno dále. Žalované rozhodnutí obsahuje argumentaci toho, že udělení výjimky je možné jen ve „výjimečných“ případech, když tak nelze učinit pro ekonomické či estetické důvody, ale třeba pro územně či stavebně technické důvody. Žalovaný si však v mezích svého vyjádření protiřečí, když na jedné straně podává názor toho, že stavebně technické důvody mohou být důvodem pro udělení výjimky, ale vzápětí u dalšího žalobního bodu dodává, že technické parametry stavby nebyly rozhodné pro posouzení závažnosti důvodů k udělení výjimky. Nejspíše se lze domnívat, že žalovaný stricto sensu vztahoval zmíněný obrat „stavebně technických důvodů“ výlučně k pozemku, na kterém se stavba nachází, aniž by je vztáhnul i k samotné stavbě (skleníku). Taková selektivnost je však nedostačující, když nemůže v materiálním korektivu komplexního 8 52 A 8/2026 posouzení obstát, a to ani u zmíněného testu proporcionality. Následně žalovaný až ve vyjádření k žalobě rozvedl, že za vážné důvody by mohla být pojímána atypičnost tvaru pozemku, jeho výrazná svažitost, či napojení na technickou infrastrukturu (str. 2 vyjádření žalovaného k žalobě). Takové rozvinuté úvahy však mělo obsahovat už žalovaného rozhodnutí, když institutem vyjádření žalovaného k podané žalobě v mantinelech soudního řízení správního není přípustné doplňovat či rozšiřovat odůvodnění žalovaného rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2022, č. j. 10 As 300/2022-20, a rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2023, č. j. 9 As 48/2022-48).

19. Předmětný problém se vztahuje nejen k ust. § 169 zákona č. 183/2006 Sb., o územních plánování a stavebním řádu (pozn. „starý stavební zákon“), ale především k požadavkům ust. § 25 odst. 5 prováděcího předpisu, a to vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Podle tohoto ustanovení platilo, že „Vzdálenost stavby garáže a dalších staveb souvisejících a podmiňujících bydlení umístěných na pozemku rodinného domu nesmí být od společných hranic pozemků menší než 2 m.“ Podle ust. 26 této vyhlášky bylo možné z daných požadavků udělit výjimku.

20. Žalované rozhodnutí neobsahuje přesvědčivou úvahu o tom, jak se konkrétně promítá povaha stavby, kterou je nízký, průhledný skleník se skleněnými výplněmi do ochrany sousedních pozemků. Žalovaný sice přisvědčil, že u předmětné stavby „není na místě hovořit o významném zastínění sousedního pozemku“, avšak bez dalšího setrval na zamítavém závěru, aniž by se více zabýval konkrétními zjištěními o skutečném omezení sousedního pozemku. Není tak zřejmé, v čem přesně měl spatřovat zásah do práv souseda natolik významný, aby vedl k odepření výjimky, jestliže současně sám zásadní stínicí efekt vyloučil. Za této situace neobstojí ani argument, že „umístění stavby do území má vždy vliv na odstupové vzdálenosti dalších v budoucnu plánovaných staveb“. Jde o obecné tvrzení, nikoli o přezkoumatelnou úvahu vztaženou ke konkrétním poměrům projednávané věci, resp. individuálním okolnostem daného případu. V rozsudku ze dne 29. 8. 2019, č. j. 5 As 190/2019-43, NSS zdůraznil, že výjimka má smysl právě tam, kde by obecně stanovené technické požadavky byly vzhledem ke konkrétním okolnostem a místním podmínkám příliš přísné, proto není správný názor, že výjimku lze povolit jen tehdy, je-li najisto postaveno, že stavbu nelze umístit jinak. Smyslem odstupových vzdáleností je především ochrana soukromí a nerušeného výkonu vlastnického práva dotčených osob (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 8. 2022, č. j. 2 As 213/2021-49), přičemž ani to nemá být vnímáno ryze formalisticky.

21. Krajský soud nepřehlédl ani další procesní nedostatek, který se váže ke správnímu spisu a protokolaci procesních úkonů. Ačkoliv probíhala minimálně dvě místní šetření na daném místě, ze kterých byly vyhotoveny protokoly se zakreslením daného skleníku, tak ani k jednomu nebyla pořízena či přiložena patřičná fotodokumentace, jež by mohla sloužit jako objektivní podklad k vyvození konkrétních závěrů. Na rozdíl o žalobce, který svoji argumentaci opřel o fotodokumentaci, se kterou se však žalovaná strana blíže nezabývala s odkazem, že se nejedná o předmět daného řízení. Z veřejně dostupného rozhraní webové aplikace GoogleMaps si proto krajský soud dohledal náhled na předmětný skleník a jeho prostorové umístnění, neboť jak bylo poukázáno, tak celou záležitost nelze řešit ryze formalisticky, nýbrž s postulátem materialismu, který nutně vyžaduje komplexní poznání nejen právní roviny, ale i té skutkové. Jedná se o následovný pohled z možnosti výhledu „StreetView“ při zadání přesné adresy žalobce do internetového vyhledavače výše zmíněné 9 52 A 8/2026 aplikace (výhled na předmětný skleník a sousední dům, detail skleníku a jeho umístnění v rohu zahrady):

22. Ani recentní judikatura nepodporuje závěr, že by každá stavba musela být bezvýjimečně umístěna alespoň 2 m od hranice sousedního pozemku. V rozsudku ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 37/2013-40, NSS výslovně uvedl, že ust. § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., dopadá pouze na rodinný dům, garáž a další stavby a zařízení související s užíváním rodinného domu, zatímco umístění ostatních staveb na hranici pozemku není samo o sobě vyloučeno. U skleníku pak dvoumetrový odstup představuje podle novější judikatury podmínku zjednodušeného režimu, nikoli absolutní zákaz jeho umístění blíže k hranici pozemku (viz. rozsudek KS v Brně ze dne 28. 8. 2025, č. j. 30 A 56/2024-84). Ve vztahu k obecným předpokladům pro udělování výjimek a skutkovým okolnostem daného případu je třeba poukázat i na doktrinální východiska, ve kterých se výjimky udělují v ojedinělých a odůvodněných případech. Typicky se tomu tak děje v konkrétních situacích, kdy mohou být stanovené požadavky na výstavbu s přihlédnutím k místním okolnostem a poměrům až příliš striktní (MACHÁČKOVÁ, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 1102-1104. ISBN 978-80-7400-558-9).

23. Dokonce i aktuálně platná a účinná právní úprava ve smyslu zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších právních předpisů, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2024, a její prováděcí vyhláška č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu, v ust. § 11 uvádí, že: „…Stavba musí být umístěna minimálně 2 m od hranice pozemku vyjma pozemku veřejného prostranství.“ Další ust. § 11 odst. 3 dané vyhlášky pak rozvádí, že odstavec dva se nepoužije, jde-li mj. o stavbu do 2 metrů výšky. Nelze tak opominout, že předmětný skleník vykazuje výšku v hřebeni cca 2,05 metru, či respektive podle oficiálních údajů z technického plánku 2,02 m. Tato argumentace je však jen inspirativně-podpůrná s cílem poukázat na materiální aspekty daného skleníku ve smyslu normativní tolerance pro malé, nikterak neinvazivní stavby.

24. Krajský soud tak připomíná, že ačkoliv se tomu může zdát jinak, tak neexistuje univerzální pravidlo, že každá stavba musí být nejméně 2 metry od hranice sousedního pozemku, neboť dvoumetrový odstup nedopadá ne všechny stavby bez rozdílu, což bylo deklarováno v rozsudku NSS ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 37/2013-40. Za defaultního předpokladu dodržení obecných odstupových požadavků (§ 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.) a při pečlivého zkoumání skutečné povahy bylo možné umístit některé objekty i na hranice pozemků. Ve vztahu k otázka minimalistických skleníků nebylo a není možné dovodit pravidlo, že každý takový skleník musí být vždy dva metry od hranice pozemku 10 52 A 8/2026 (srov. rozsudek KS v Plzni ze dne 27. 2. 2023, č. j. 55 A 63/2022-96). Jak u uvedeného vyplývá, tak posuzování se nesmí orientovat jen na numerické hodnoty vyjadřující samotnou vzdálenost odstupu stavby od hranice pozemku, ale především zachování dalších hodnot ve smyslu ust. § 25 odst. 1 citované vyhlášky (viz. rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2021, č. j. 3 As 6/2020-44).

25. Žalované rozhodnutí je nedostatečné i ve vztahu k námitce rovnosti a stávající rozhodovací praxe, když se žalovaný opět omezil na prostý závěr o tom, že jiné stavby nejsou předmětem tohoto řízení a že případná existence jiných objektů může být podnětem pro stavební úřad. Nedošlo k vypořádání argumentace v celkovém kontextu, ale jen její části. Žalovaný nevysvětlil, zda žalobci tvrzené srovnatelné případy považuje za skutkově odlišné, ani zda by případná správní praxe byla vůbec způsobilá založit legitimní očekávání. Právě k námitce legitimního očekávání platí závěr z rozsudku NSS ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009-52, podle něhož se účastník může dovolávat jen takové správní praxe, která je v souladu se zákonem, neboť na zachování předchozí nezákonné praxe legitimní očekávání založit nelze. Nelze opomenout, že právě takové rozlišení bylo pro vypořádání odvolací námitky nezbytné, a to i z proklamovaného důvodu ze strany žalovaného o respektování principů dobré veřejné správy. Podle ust. § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“) totiž správní orgán neprovádí další dokazování a žádost zamítne, je-li v souladu s ust. § 3 správního řádu zjištěna skutečnost, která znemožňuje žádosti vyhovět. Toto ustanovení však nezbavuje správní orgán povinnosti přezkoumatelně vysvětlit, jakou konkrétní skutečnost zjistil, z jakých podkladů vyšel a jakými úvahami byl při aplikaci práva veden. Zároveň však musí být souhlaseno s tím, že sama existence jiných, případně nepovolených staveb v okolí nemůže bez dalšího založit právo žalobce na shodně nezákonné rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009-52). Právě tuto úvahu však měl žalovaný do rozhodnutí výslovně a srozumitelně promítnout, nikoli se s argumentem vypořádat pouhou poznámkou, že nejde o předmět řízení. K tomu lze poukázat i na to, že byl žalovaný povinen se zabývat otázkou posouzení okolního charakteru zástavby (rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2020, č. j. 4 As 34/2020- 23), neboť i jím tvrzené estetické důvody mohou spadat pod širší rámec charakteru zástavby v daném území (srov. rozsudek MS v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 5 A 42/2014-44).

26. Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný považoval odvolání za blanketní a uvedl, že věc přezkoumával především na jeho základě, neboť doplnění odvolání bylo podáno po lhůtě stanovené výzvou stavebního úřadu. Současně však dodal, že z důvodu zásady dobré správy přihlédl i k opožděnému doplnění, avšak neshledal v něm argumenty, které by odůvodňovaly nutnost umístění skleníku v rozporu s ust. § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Nepřezkoumatelnost odvolacího rozhodnutí tak byla dále umocněna tím, jak žalovaný přistoupil právě k doplnění odvolání, když výslovně uvedl, že věc přezkoumával „na základě tzv. blanketního odvolání“, neboť doplnění bylo podáno po lhůtě určené výzvou stavebního úřadu. Nicméně musí být poznamenáno, že jen o jediný den. Tato premisa je právně nesprávná z následujících důvodů. Lhůta stanovená výzvou k odstranění vad podání podle ust. § 37 odst. 3 správního řádu, nebyla-li stanovena usnesením jako lhůta podle ust. § 39 správního řádu, není lhůtou propadnou. Doplňující odvolací argumentaci proto nebylo možno bez dalšího odsunout jako opožděnou (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2021, č. j. 10 As 282/2019-39). Už vůbec nebylo možné takovou doplňující argumentaci nevypořádat v situaci, kdy s ní byl správní orgán v době před vydáním rozhodnutí prokazatelně seznámen. Takový postupem totiž rezignoval na svoje procesní povinnosti, když ani 11 52 A 8/2026 nerespektoval formální stránku vedeného řízení. Je pravda, že žalovaný následně deklaroval, že z důvodu dobré správy „shlédl“ i opožděné doplnění odvolání, ale současně výslovně setrval na tom, že přezkum provedl na základě blanketního odvolání. Tato vnitřní rozpornost odůvodnění zvyšuje jeho nepřesvědčivost, když z něj není zřejmé, zda žalovaný doplnění odvolání skutečně podrobil plnohodnotnému přezkumu, či zda jej jen formálně zjednodušujícím způsoben přenesl v rozhodnutí.

27. Nad rámec uvedeného soud dodává, že právní posouzení věci žalovaným je zatíženo i nesprávným výkladem ust. § 169 stavebního zákona, když nedošlo k náležitě správnému posouzení podmínek dané výjimky podle dotčeného ust. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Z rozhodnutí obou správních orgánů je patrné, že za hlavní, ergo v podstatě rozhodující důvod zamítnutí žádosti o výjimku byla považována okolnost, že skleník bylo možno umístit jinde tak, aby dvoumetrový odstup od hranice pozemku byl zachován. Takový restriktivní přístup neodpovídá účelu a smyslu právní úpravy, která nemá být vnímána jen po formální stránce lpění na textu právních předpisů (textace zákonů a podzákonných právních předpisů), ale především by měla reflektoval materiální rovinu, které odpovídají společenské vztahy, poměry a potřeby. Otázka relevance jiného dispozičního řešení v rámci daného pozemku může být relevantní z hlediska přípustných alternativ prostorového uspořádání, pokud však bude podrobeno náležitému zkoumání a úvaze (srov. rozsudek KS v Brně ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 A 1/2020-133). Nicméně už z dřívější judikatury NSS (rozsudek ze dne 5. 6. 2008, č. j. 9 As 22/2008-45) bylo možné dovodit, že nezbytnost posouzení vlivu stavby se musí odvíjet v mezích fakticity (skutečného) stavu a stávajícího využití pozemku, proto bez dalšího nemůže vycházet jen z hypotetických úvah a variací o využití pozemku. Ani podle citované judikatury platí, že správní orgán nemá spekulativně tvrdit, že „skleník měl či mohl být umístěn někde jinde“, pokud se nejednalo o skutkově a právně podložené tvrzení, což v dané věci nebylo. Naopak za relevantní může být považováno, když dojde k onomu prokázání, že existovalo reálné a méně zatěžující dispoziční řešení na daném pozemku, a to s ohledem na užitnou funkci daného pozemku (jako zahrady). Konečně správní orgán byl povinen zabývat se urbanistickými, architektonickými, územně a stavebně-technickými předpoklady, jakož zejména konkrétními okolnostmi případu a místními podmínkami.

28. Vedle toho žalovaný ani nevysvětlil, jakým konkrétním způsobem by mohla být sousedská práva vlastníka sousedního pozemku dotčena ve vztahu k umístění takto malé stavby (malého skleníku) na hranici pozemku (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2024, č. j. 6 As 12/2024-38). Dokonce i doktrinální východiska uvádějí, že malé stavby (jako předmětný skleník) zpravidla nenesou potenciál ovlivnit světelné (stínící) podmínky sousedního pozemku (viz. KUMPRECHT, P. Vliv vedlejších – doplňkových staveb rodinných domů na umísťování staveb pro bydlení v jejích blízkosti. In Bulletin Stavební právo, 4/2022, s. 41- 46). Ani v těchto souvislostech není žalované rozhodnutí přezkoumatelné a jeho závěry přesvědčivé.

29. Jak již bylo uvedeno, podle rozsudku NSS ze dne 29. 8. 2019, č. j. 5 As 190/2019-43, není správný názor, že výjimku lze povolit jen tehdy, je-li najisto postaveno, že stavbu nelze umístit jinam. Podle ust. § 169 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona bylo možné výjimku z obecných požadavků na výstavbu povolit pouze v jednotlivých odůvodněných případech a jen tehdy, neohrozí-li se tím bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby; řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Smyslem institutu výjimky je umožnit v jednotlivých a odůvodněných případech řešení odpovídající místním poměrům, pokud tím 12 52 A 8/2026 není zmařen účel obecných požadavků na výstavbu a nejsou nepřiměřeně dotčena práva sousedů. Podle ust. § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“) lze stavbu provedenou bez příslušného povolení dodatečně povolit pouze tehdy, prokáže-li stavebník mimo jiné, že stavba není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. To ovšem neznamená, že by na povolení výjimky existoval právní nárok. Znamená to však, že správní orgán musí skutečně uvážit všechny relevantní okolnosti. Nemůže žádost zamítnout toliko s odkazem na to, že si stavebník mohl zvolit jiné dispoziční řešení (umístění skleníku) v rámci prostorového uspořádání jeho pozemku. Takový nevhodný přístup by nesl potenciál zapříčinit nepoužitelnost dotčeného institutu výjimky, a tím popřít jeho zákonem předpokládanou funkci.

30. V projednávané věci bylo třeba vedle možné existence alternativního umístění hodnotit zejména povahu stavby, její prostorové parametry, intenzitu zásahu do sousedních práv, charakter dotčeného území a konkrétní důvody, které žalobce pro zvolené umístění uvedl. Teprve po takovém komplexním posouzení bylo možno učinit přezkoumatelný závěr, zda se jedná či nejedná o jednotlivě odůvodněný případ ve smyslu ust. § 169 odst. 2 stavebního zákona. Nebylo možné ani přehlédnout, že zamítavý výrok o dodatečném povolení stavby byl na rozhodnutí o výjimce přímo závislý. Pokud správní orgány nepřezkoumatelně a právně nesprávně uzavřely, že podmínky pro výjimku splněny nejsou splněny, tak nemohl obstát ani navazující závěr o nesplnění podmínek ust. § 129 odst. 3 stavebního zákona. Je nesporné, že v řízení o dodatečném povolení stavby leží důkazní břemeno na stavebníkovi (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 As 53/2017-71). To však nic nemění na povinnosti správního orgánu řádně se zabývat a vyložit, jaké konkrétní důkazní břemeno žalobce neunesl a proč předložené podklady a argumenty nepostačují. Této povinnosti žalovaná strana v nyní přezkoumávané věci nedostála.

31. Za situace, kdy soud rozhodnutí zrušuje pro nepřezkoumatelnost a současně vyslovuje závazný právní názor k výkladu ust. § 169 stavebního zákona, tak nepovažuje za potřebné podrobně rozebírat všechny zbývající žalobní body. Pro další řízení však považuje za vhodné uvést ještě následující skutečnosti. Tvrzený ústní souhlas souseda s umístěním stavby sám o sobě nemůže nahradit rozhodnutí stavebního úřadu ani zákonné podmínky pro povolení výjimky. Jde však o skutkovou okolnost, kterou lze v rámci celkového posouzení sousedských poměrů hodnotit, bude-li spolehlivě prokázána, protože vykazuje silný subjektivní charakter, proto je třeba její objektivizace. Námitka rovného zacházení může být právně relevantní jen za předpokladu, že žalobce poukazuje na skutečně srovnatelné a zákonné případy. Nelze se dovolávat pokračování v případné nezákonné praxi. To však neznamená, že správní orgán může tuto námitku vypořádat bez bližší argumentace, tj. prostou poznámkou o nesouvztažnosti k řízení (analog. usnesení ÚS ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 874/11). Dokonce i judikatura ESLP dovodila možné porušení práva na spravedlivý proces, pokud orgány veřejné moci stejné či podobné okolnosti buď zcela ignorují, nebo řádně nevypořádají (viz. rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2013 ve věci Jokšas proti Litvě, stížnost č. 25330/07).

32. K námitce proporcionality soud uvádí, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby není sankcí, nýbrž důsledkem nesplnění zákonných podmínek. Současně však v řízení o výjimce a při aplikaci správního uvážení musí být princip proporcionality respektován, zejména při uvážení, zda a v jaké míře jsou skutečně dotčena práva sousedů a zda případné kolize nelze řešit mírnějšími podmínkami. V tom směru jsou závěry rozsudků 13 52 A 8/2026 NSS ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 69/2011-176, a ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 174/2014-59, pro další řízení plně použitelné.

33. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a současně spočívá na nesprávném právním posouzení ust. § 169 stavebního zákona, tak je podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) a ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

34. Soud současně podle ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť vada nepřezkoumatelnosti a nesprávného právního výkladu prostupuje i tímto rozhodnutím a ponechání prvostupňového rozhodnutí v právní moci by nevedlo k hospodárnému pokračování řízení.

35. V dalším řízení budou správní orgány vázány právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Správní orgány tak budou především povinny k řádnému vypořádání všech uplatněných důvodů a námitek účastníka řízení (žalobce). Především bude třeba vzít v úvahu, že samotná teoretická možnost jiného umístění stavby bez dalšího nevylučuje povolení výjimky. Explicite bude nezbytné posoudit povahu stavby, místní poměry, účel odstupových pravidel a intenzitu zásahu do sousedských práv. Vedle toho je třeba pamatovat na možnost pokusit se o smírné řešení sporu mezi účastníky a případné konstruktivní požadavky souseda buď vtělit do podmínek rozhodnutí, nebo přezkoumatelně vysvětlit, proč tak nelze učinit. Ve stavebních věcech NSS opakovaně judikoval, že povolení výjimky z obecných požadavků na výstavbu vyžaduje skutečné vážení konkrétních okolností případu, práv stavebníka i vlastníků sousedních nemovitostí. Jestliže stavebník žádá o výjimku v řízení o dodatečném povolení stavby, je stavební úřad povinen pokusit se o dohodu mezi účastníky řízení a konstruktivně formulované požadavky souseda buď vtělit do podmínek rozhodnutí, nebo přezkoumatelně vysvětlit, proč tak učinit nelze (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 69/2011-176, a rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 174/2014-59). Teprve poté bude možné znovu rozhodnout v meritu věci, tj. o žádosti o dodatečné povolení stavby.

36. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, proto soud rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobci náklady řízení podle výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení usnesení). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém 14 52 A 8/2026 rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Pardubice 10. června 2026 JUDr. Petra Venclová, Ph.D., v. r. předsedkyně senátu