52 A 82/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem ve věci žalobce: D.S., nar. „X“, bytem „X“, zastoupený JUDr. Radkem Bechyně, advokátem, se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín, proti žalovanému: Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2016, č. j. 48178/2016/ODSH/8, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend, oddělení přestupků, ze dne 2. 5. 2016, č. j. OSA/P-1753/15-D/19, podle něhož se žalobce dopustil přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění platném do 19.2.2016 (dále jen „zákon o silničním provozu“). Uvedeného přestupku se žalobce měl dopustit tím, že dne 18.10.2015 ve 13:49 hod jako řidič motorového vozidla tov. zn. Volkswagen Passat, RZ XY, jel mimo obec na pozemní komunikaci č. I/37 na km 35,3 mezi obcemi Pardubice a Hradec Králové ve směru na Pardubice rychlostí 150 km/h (po odečtení přípustné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 %), přičemž tímto jednáním překročil nejvyšší dovolenou rychlost vyplývající z obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích, tj. 90 km/h, nejméně o 60 km/h. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena peněžitá pokuta ve výši 5.000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Žalobci byla zároveň uložena i povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dle žalovaného bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno v souladu s právními předpisy. Žalovaný se podrobně vyjádřil k jednotlivým odvolacím námitkám žalobce. Zdůraznil, že místo spáchání přestupku bylo správním orgánem prvního stupně vymezeno naprosto dostatečným způsobem. Jako neopodstatněnou odmítl námitku žalobce, podle níž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nesplňuje požadavky na zápisy právních norem, kvalifikací a výrazů v rozhodnutích, přičemž poukázal na fakt, že správní orgán prvního stupně užívá všude v textu svého rozhodnutí termínu „zákon o provozu na pozemních komunikacích“, přičemž z výrokové části rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že tímto termínem je označován zákon č. 361/2000 Sb. Zmínil, že i za předpokladu, že by správní orgán prvního stupně pochybil v označení předmětného právního předpisu, nemělo by to vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Podle žalovaného neexistují pochybnosti o tom, že přestupek byl spáchán obviněným, neboť tento jednak podepsal tzv. úřední záznam o podezření z přestupku, jednak byl prokazatelně ztotožněn na základě řidičského a občanského průkazu policejní hlídkou při silniční kontrole. Velmi rozsáhle se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný věnoval otázce, zda v posuzovaném případě žalobce svým jednáním naplnil materiální znaky přestupku, který je mu kladen za vinu. Žalovaný předně uzavřel, že na věc nelze aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14.12.2009, č. j. 5 As 104/2008-45, neboť tento se týkal případu, kdy došlo k pouhému bagatelnímu překročení rychlosti v obci, zatímco v případě žalobce je toto překročení rychlosti velmi výrazné. Žalobce překročil povolenou rychlost mimo obec o 60 km/h, a to na velmi frekventované komunikaci, navíc v brzkých odpoledních hodinách, tedy v době velmi hustého provozu. Tím došlo ze strany žalobce nejen k naplnění formálních znaků konkrétní skutkové podstaty daného přestupku, ale zároveň i k naplnění materiální stránky přestupku, tj. k dosažení určité míry nebezpečnosti jednání žalobce pro společnost, neboť již sama skutečnost, že zákon postihuje dané jednání trestem zákazu činnosti a záznamem pěti bodů do bodového hodnocení řidiče, tedy trestem poměrně přísným, nepochybně znamená, že takové jednání je dle zákonodárce značně společensky nebezpečné. V této souvislosti odkázal žalovaný též na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.1.2012, sp. zn. 5 As 106/2011. Samotné měření rychlosti pak dle žalovaného proběhlo zcela v souladu se zákonem, když překročení rychlosti žalobcem bylo spolehlivě zdokumentováno zkalibrovaným měřícím zařízením, k jehož používání byla obsluha náležitě proškolena. Žalovaný neshledal žádné pochybení ani v tom, že správní orgán prvního stupně projednal věc v nepřítomnosti žalobce. V podané žalobě žalobce předně namítl, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyvrátil tvrzení žalobce, podle něhož v době spáchání přestupku vozidlo neřídil. Tímto tvrzením se žalovaný vůbec nezabýval, čímž porušil práva žalobce a de facto tím presumoval jeho vinu. Stěžejním bodem žaloby pak byla námitka, podle níž nebylo v přestupkovém řízení prokázáno, že by žalobce naplnil materiální znaky přestupku, který je mu kladen za vinu. Z napadeného rozhodnutí žalovaného totiž nikterak nevyplývá, že by žalobce svým jednáním kohokoliv ohrozil či nějak narušil veřejný zájem. Materiální znaky přestupku nemohou dle žalobce odpovídat znakům formálním, neboť v takovém případě, kdykoliv by byly naplněny formální znaky přestupku, by bez dalšího nebylo třeba zabývat se tím, zda došlo i k naplnění znaků materiálních, a tuto skutečnost v přestupkovém řízení prokazovat, což by odporovalo tomu, jak je koncept materiálních a formálních znaků přestupku obecně chápán. Silnice, na níž měl být přestupek spáchán, je rovná a přehledná, zastavěnými oblastmi prochází pouze minimálně, žalobce tak zjevně nemohl ohrozit ostatní účastníky silničního provozu. V napadeném rozhodnutí též zcela absentuje popis hustoty provozu v době, kdy měl být přestupek spáchán. Podle žalobce musela hustota provozu v inkriminovanou dobu umožňovat, aby řidiči jeli lehce vyšší než povolenou rychlostí, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobce ostatní vozidla v danou chvíli předjížděl. Žalobce připustil, že svým jednáním naplnil formální znaky přestupku, nicméně vzhledem k tomu, že v přestupkovém řízení nebylo prokázáno naplnění materiální stránky, nemůže být za tento přestupek uznán vinným. Ze všech shora uvedených důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k novému projednání. Ve vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a uvedl argumentaci k žalobě obhajující závěry uvedené v obou rozhodnutích správních orgánů. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Krajský soud po zjištění, že žaloba proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného byla podána oprávněnou osobou (§ 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění, dále jen „s.ř.s.“) v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a že žaloba je přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 71 odst. 1 písm. d), § 75 odst. 2 věta první s.ř.s.), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Pokud žalobce namítá, že v přestupkovém řízení nebylo vyvráceno jeho tvrzení o tom, že vozidlo v době spáchání přestupku neřídil, krajský soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný s uvedenou námitkou vypořádal způsobem, jemuž dle krajského soudu nelze nic vytknout. Žalobce byl bezprostředně po spáchání přestupku jako řidič předmětného vozidla legitimován policejní hlídkou, přičemž byl jednoznačně ztotožněn na základě řidičského a občanského průkazu. Současně je třeba zdůraznit, že uvedenou argumentaci žalobce nepoužil ihned, jak to bylo možné, nýbrž teprve následně v rámci odvolání podaného proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že se jedná o obranu účelovou, konstruovanou až dodatečně s cílem vyhnout se odpovědnosti za spáchaný přestupek, neboť pokud by žalobce skutečně vozidlo v době spáchání přestupku neřídil, logicky by tím argumentoval již policejní hlídce, popřípadě by tuto skutečnost uvedl v jím podepsaném úředním záznamu o podezření z přestupku. Žalobce zároveň neposkytl správním orgánům ani soudu jakékoliv vysvětlení toho, jak je možné, že se při zastavení vozidla policejní hlídkou na místě řidiče nacházel on, když dle svých slov v době spáchání přestupku vozidlo neřídil a k zastavení vozidla došlo bezprostředně poté, kdy policejní hlídka zjistila překročení povolené rychlosti. Neoznačil ani osobu, která vozidlo v daný moment měla řídit. Krajský soud má za to, že v přestupkovém řízení byl skutkový stav věci náležitě objasněn a prokázán způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz § 3 správního řádu). Stav „bez důvodných pochybností“ lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Je pravdou, že důkazní břemeno v přestupkovém řízení primárně tíží správní orgán, neboť přestupkové řízení vychází ze zásady oficiality, nicméně pokud obviněný z přestupku hodlá zpochybnit některý z provedených důkazů, jimiž byl řádně objasněn skutkový stav věci, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (§ 52 správního řádu). V opačném případě, tedy pokud by obviněný z přestupku nemusel prokazovat jím tvrzené skutečnosti, by v podstatě docházelo k tomu, že správní orgán by musel dokazovat jakékoliv tvrzení obviněného, což by ve svém důsledku vedlo ke zcela absurdním situacím (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.5.2013, č. j. 3 As 9/2013-35). Současně je třeba zdůraznit, že povinnost správního orgánu zjistit skutkový stav způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, automaticky neznamená, že správní orgán bude vyvracet jakékoliv námitky či verze obviněného a prověřovat různé verze účelové obrany přestupce. Jak ostatně uvedl i Ústavní soud, prokazovat je nutno vinu, nikoliv nevinu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.5.2016, sp. zn. II. ÚS 1050/15). V posuzované věci byla vina žalobce spolehlivě prokázána důkazy provedenými v řízení před správními orgány, bylo tudíž na žalobci, aby tyto důkazy vyvrátil a prokázal, že předmětné vozidlo v době spáchání přestupku neřídil. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nelze jím vznesené námitce, vystavěné na čistě účelovém a ničím nepodloženém tvrzení, přisvědčit. Krajský soud se s ohledem na další žalobní bod rovněž zabýval tím, zda v dané věci došlo k naplnění materiální stránky přestupku a zda tedy lze dovodit odpovědnost žalobce za spáchaný přestupek. Podle ustálené judikatury není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se soud může v případech shody mezi jeho názorem a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.7.2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2.7.2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29.5.2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Žalovaný v napadeném rozhodnutí precizně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil svůj závěr o tom, že materiální stránka přestupku podle něj v posuzované věci naplněna byla. Krajský soud s tímto závěrem souhlasí a pro zjednodušení v této souvislosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, s nímž se zcela ztotožňuje. V daném případě žalobce překročil povolenou rychlost nikoliv zanedbatelně, nýbrž o 60 km/h, když jel za hustého provozu po velmi frekventované silnici rychlostí 150 km/h. Z tohoto pohledu se argumentace žalobce, že se tak stalo na rovném a přehledném úseku v nezastavěné oblasti, přičemž nebylo prokázáno, že by žalobce riskoval a předjížděl jiná vozidla, a že tedy nemohlo dojít k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, soudu jeví jako poněkud nepatřičná. Pro posouzení společenské škodlivosti jednání žalobce předně není jediným a nejdůležitějším měřítkem to, zda žalobce předjížděl ostatní vozidla či nikoliv, popřípadě jaký byl obecně jeho styl jízdy v době spáchání přestupku. Bez ohledu na to, že si lze jen obtížně představit, že by všechna ostatní vozidla pohybující se po komunikaci jela v danou chvíli podobnou, ne-li stejnou rychlostí jako žalobce, jak je v žalobě naznačeno, již samotný fakt, že žalobce naprosto flagrantně překročil nejvyšší povolenou rychlost, postačuje k závěru, že svým jednáním nepochybně ohrozil ostatní účastníky silničního provozu a porušil tak zájem společnosti na bezpečnosti silničního provozu, a to nikoliv zanedbatelnou měrou. Krajský soud je proto zcela ve shodě s oběma správními orgány toho názoru, že společenská škodlivost jednání žalobce dosahuje takové intenzity, která nepochybně postačuje ke vzniku odpovědnosti žalobce za přestupek. Krajský soud považuje za příhodný též odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.1.2012, č. j. 5 As 106/2011, a závěry v něm obsažené. Dle zmíněného rozhodnutí nelze bez dalšího dovodit, že materiální znak skutkové podstaty přestupku není naplněn vždy, pokud je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby, ale nedojde k přímému ohrožení osob nebo majetku. Bylo by tomu tak pouze za té situace, pokud by existovaly významné okolnosti, které by vylučovaly, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti. V posuzované věci však krajský soud žádné takové okolnosti neshledal. Je nepochybné, že v rychlosti 150 km/h nemůže ani sebelepší řidič adekvátně a dostatečně rychle reagovat na nenadálé situace, které mohou v běžném dopravním provozu nastat, ať už se jedná o poruchu na jeho vozidle, na vozidle jiném, výtluky ve vozovce, vběhnutí zvěře do vozovky, atd. Již z tohoto důvodu takto rychlá jízda ohrožuje nejen řidiče samotného, ale i ostatní účastníky silničního provozu, a to bez ohledu na to, zda se řidiči jeví konkrétní situace jako bezpečná či nikoliv. Krajský soud souhlasí i s tím názorem žalovaného, že nezanedbatelná společenská škodlivost jednání spočívajícího v tak výrazném překročení povolené rychlosti, jakého se dopustil žalobce, vyplývá i ze sankcí, které zákon za takový přestupek ukládá (viz ust. § 125c odst. 4 písm. d) a odst. 5 zákona o silničním provozu), kdy je zřejmé, že by zákonodárce stěží postihoval tak přísným trestem, jakým peněžitá pokuta v kombinaci se zákazem činnosti na dobu nejméně šesti měsíců dozajista je, jednání, v němž by nespatřoval vyšší míru nebezpečnosti a škodlivosti pro společnost. S ohledem na výše uvedené krajský soud uzavírá, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu jak po stránce formální, tak po stránce materiální. Jelikož žádná z námitek žalobce nebyla důvodná, krajskému soudu nezbylo, než podanou žalobu zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, neboť mu dle obsahu soudního spisu nevznikly žádné takové náklady, které by převyšovaly běžný rozsah jeho úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 2. února 2017 JUDr. Jan Dvořák v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Mgr. Lucie Marešová