52 Ad 19/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci žalobkyně: J.N., bytem „X“, zast. zákonnými zástupci - rodiči L. a S. N., oba bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 5.9.2016, č.j. MPSV-2016/182721-919, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 5.9.2016, č.j. MPSV- 2016/182721 se pro vady řízení z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a žalovaný toto právo nemá.

Odůvodnění

Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný změnil výrok rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Pardubicích ze dne 23.9.2015, č.j. 20780/2015/PAA, jímž bylo rozhodnuto o odejmutí příspěvku na péči od 1.10.2015 na základě řízení zahájeného z moci úřední, a to tak, že namísto původního rozhodnutí o odejmutí příspěvku na péči (dle zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění – dále jen „zákon o sociálních službách“) bylo žalovaným rozhodnutím rozhodnuto o snížení tohoto příspěvku na péči z 6 600 Kč na 3 300 Kč měsíčně od 1.10.2016. Žalobkyně v žalobě popsala zdravotní problémy „s chůzí, která byla možná pouze s oporou nebo orientační a komunikační schopností“, tyto zdravotní problémy se navíc prohloubily po prodělaném epileptickém záchvatu při jednom z jednání před Posudkovou komisí dne 24.6.2016, kterého se zúčastnila žalobkyně se svými zákonnými zástupci – rodiči. Žalobkyně byla hospitalizována ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, poté se dostala opět do nemocnice po prodělané mozkové příhodě, žalobkyně přestala mluvit a hýbat spodní polovinou těla, v současné době podstupuje rehabilitační léčbu v Jánských Lázních. Zdravotní stav se velmi zhoršil, a proto považuje žalobkyně žalované rozhodnutí za chybné. Žalobkyně navrhla, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. Žalovaná odkázala na obsah žalovaného rozhodnutí, navrhla, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: Předmětem žalovaného rozhodnutí bylo rozhodnutí o příspěvku na péči dle zákona o sociálních službách, přičemž i v tomto řízení platí zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“). Proto i v tomto řízení platila pro správní orgány povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu) a povinnost koncipovat odůvodnění rozhodnutí tak, aby korespondovalo se správním spisem a bylo plně přezkoumatelné, jinými slovy v něm uvést „důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“ (§ 68 odst. 3 správního řádu). V prvé řadě soud musí konstatovat, že z žalovaného rozhodnutí nevyplývá, jak se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně směřujícími proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když v něm nejsou uvedeny žádné informace o tom, jak se žalovaný vypořádal s námitkami účastníků, tedy i s odvolacími námitkami (§ 68 odst. 3 správního řádu). V řízení byly sice shromážděny ty podklady, které zákon správnímu orgánu ukládá, tedy bylo provedeno sociální šetření a byl vyžádán posudek posudkové komise MPSV (dále jen „PK MPSV“) k posouzení stupně závislosti žalobce (§ 26 a § 28 zákona o sociálních službách), avšak tím nebyly povinnosti správního orgánu vyčerpány. Podle ust. § 3 písm. c) zákona o sociálních službách se pro účely tohoto zákona rozumí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než jeden rok, a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb. Podle ust. § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách nárok na příspěvek má osoba uvedená v § 4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8 při splnění dalších podmínek uvedených v tomto ustanovení zákona o sociálních službách. Podle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopností zvládat základní životní potřeby v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potencionálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku. Vyšší vymezení schopnosti zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení stanovuje prováděcí předpis (§ 9 odst. 6 zákona o sociálních službách). Podle ust. § 1 zákona č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška“): (1) Schopnost osoby zvládat základní životní potřeby se pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí podle aktivit, které jsou pro jednotlivé základní životní potřeby vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce. (2) Schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby. (3) Při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby se hodnotí a) tělesné struktury a b) tělesné funkce duševní, mentální, smyslové, oběhové, dechové, hematologické, imunologické, endokrinologické, metabolické, zažívací, vylučovací, neuromuskuloskeletální, včetně hrubé a jemné motoriky, a funkce hlasu, řeči a kůže, a to ve vztahu k rozsahu a tíži poruchy funkčních schopností. (4) Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Podle ust. § 2 vyhlášky: (1) Při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. (2) U osob, u nichž průběžně dochází ke zhoršování a zlepšování zdravotního stavu, trvá sledované období rozhodné pro posouzení závislosti zpravidla jeden rok; funkční schopnost zvládat základní životní potřebu se v takovém případě stanoví tak, aby odpovídala převažujícímu rozsahu schopnosti ve sledovaném období. Podstatné je zejména ust. § 2a vyhlášky, podle něhož: Pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Podle ust. § 2c vyhlášky: Při hodnocení základních životních potřeb pro účely stanovení stupně závislosti se základní životní potřeby, u nichž bylo zjištěno, že je osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat, sčítají.“. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že při hodnocení schopnosti posuzované osoby v daném správním řízení, tj. schopnosti zvládat základní životní potřeby uvedené v § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách, je nutné vycházet i z prováděcího předpisu, a to z vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, v platném znění. Bližší vymezení úkonů a způsob jejich hodnocení je totiž uvedeno v příloze č. 1 zmíněné vyhlášky, přičemž tyto úkony jsou zde podrobně vypsány (např. při vymezení schopnosti zvládat základní životní potřebu – mobilita je třeba hodnotit schopnost zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popř. i s přerušovanými zastávkami, v dosahu alespoň 200m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových – viz příloha č. 1 vyhl. č. 505/2006 Sb.). Navíc platí, že pro hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby za účelem zjištění stupně závislosti osoby je v rámci aplikace posudkových kritérií stanovených v § 1 až § 2c vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění účinném od 1. 1. 2012 rozhodné nesplnění byť jen jedné z aktivit, které jsou pro schopnost zvládat určitou základní životní potřebu vymezeny v příloze k této vyhlášce, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že „pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a orgány lékařské posudkové služby přesto takovou základní životní potřebu považují za zvládanou, je jejich povinností tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit“ (srov. rozsudek NSS ze dne 2.4.2014, č.j. 3 Ads 50/2013-32). V žalovaném rozhodnutí chybí toto hodnocení schopnosti žalobce (hodnocení provedené dle cit. vyhlášky a její přílohy 1.) zvládat jednotlivé aktivity ve vztahu k potřebám, které byly považovány za takové, které žalobce zvládá a jsou tak nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písma) s.ř.s.). Navíc touto vadou trpí i samotný posudek PK MPSV. V odvolacím řízení si žalovaný správně vyžádal posudek příslušné PK MPSV (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.). Žalovaný pak při rozhodování odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně musel vycházet v rámci odvolacích námitek navíc i z posudku příslušné PK MPSV. V této souvislosti je nutné konstatovat, že na rozdíl od přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, ve kterém si může soud vyžádat v soudním řízení ještě další posudek od příslušné PK MPSV, tak v dané věci takovému postupu brání nedostatek zákonné kompetence PK MPSV. Podle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, posuzuje posudková komise MPSV svými posudkovými komisemi zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního pouze ve věcech důchodového pojištění, přičemž v dané věci, tj. pro účely rozhodování o příspěvku na péči, může být posudek PK MPSV vyžádán pouze pro účely odvolacího řízení správního. Proto tím spíše správní orgán v tomto řízení musí vycházet pouze z takového posudku PK MPSV, který je nejen úplný, čili obsahuje veškerou dostupnou zdravotnickou dokumentaci, ale zejména musí splňovat požadavek přesvědčivosti, tzn., že musí obsahovat náležité a logické zdůvodnění svých posudkových závěrů. Pokud tomu tak není, nemůže již správní orgán nahradit činnosti PK MPSV, ale musí nedostatky jeho posudku odstranit, a to za pomoci zejména dalšího revizního posudku PK MPSV, a to od jiné PK MPSV, ev. i znaleckého posudku. Pokud správní orgán opře své závěry o posudek se zmíněnými nedostatky, nemůže již soud v soudním řízení tyto sám odstranit, neboť ani soud nemůže suplovat činnost posudkových komisí MPSV a nemůže si sám vyžádat doplněk posudku či revizní posudek PK MPSV. Je totiž nesporné, že rozhodnutí v dané věci je závislé především na odborném lékařském posouzení, k němuž je ze zákona povolána právě posudková komise, jedná se tedy o stěžejní důkaz a pokud již posudek PK MPSV vykazuje vady zahrnující jeho nepřezkoumatelnost, a pokud tento nedostatek odvolací správní orgán neodstraní (vyžádáním doplnění posudku či revizního posudku, ev. i posudku znalce), způsobuje ten i vadu řízení, tj. nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek NSS ze dne 30.9.2009, č.j. 4Ads 50/2009-63, který se sice vztahuje nikoliv ke stávající platné právní úpravě, ale lze jej analogicky použít i v dané věci). Krajský soud musí konstatovat, že i tento posudek PK MPSV, tedy podklad, ze kterého žalovaný vycházel, trpí výše uvedenými nedostatky, když sice odkazuje na zmíněné sociální šetření, avšak nedostatečně hodnotí schopnosti žalobce při zvládání základních životních potřeb, které byly hodnocený jako ty, které žalobce zvládá. Jak zmíněný posudek PK MPSV, tak i rozhodnutí žalovaného v podstatě neobsahují konkrétní úvahy ve vztahu k hodnocení zvládání těchto základních životních potřeb žalobcem, a to zejména ve světle závěrů ze zmíněného provedeného sociálního šetření, které se mají týkat hodnocení zvládání těchto základních životních potřeb žalobce, tj. chybí úvahy týkající se naplnění či nenaplnění zákonných hledisek podhodnocení nároku na příspěvek na sociální péči, když chybí i úvahy týkající se naplnění či nenaplnění hledisek uvedených v příloze 1 v citované prováděcí vyhlášky (vyhl. č. 505/2006 Sb.) ve vztahu ke zvládání zmíněných základních životních potřeb žalobce. Uvedené nedostatky způsobily i vadu žalovaného rozhodnutí zahrnující jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a/ s.ř.s.). Žalované rozhodnutí vychází z tohoto závěru, opřeného o zmíněný posudek PK MPSV v Hradci Králové: „Při zjištěném zdravotním stavu není z posudkově medicinského hlediska důvod hodnotit zbývající základní životní potřeby jako nezvládané, protože nemá těžké postižení hybnosti končetin ve smyslu jejich ochrnutí ani těžké omezení rozsahu hybnosti nosných kloubů, nejedná se o funkční ztrátu dolních končetin, závažné postižení zraku stupně praktické nevidomosti, ani sluchu stupně praktické nedoslýchavosti není doloženo. Psychický stav je zhodnocen vzhledem k věku. Nezvládání dalších základních životních potřeb nemá oporu v dalších lékařských nálezech.“ Z tohoto závěru tak tedy nepřímo vyplývá, že ve vztahu k hodnocení schopností zvládnutí těch základních životních potřeb, které nebyly komisí uznány (žalobkyni byla uznána schopnost zvládat tři základní životní potřeby, a to: g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví a i) osobní aktivity, když nebyla uznána schopnost zvládat zbývající základní životní potřeby, tj. a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena), když podle žalovaného rozhodnutí a potažmo názoru PK MPSV pro neuznání schopnosti žalobkyně zvládat zmíněné základní životní potřeby (s výjimkou g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví a i) osobní aktivity) postačuje obrazně řečeno konstatování o tom, že žalobkyně „není ochrnutá, má končetiny, není slepá ani hluchá“. Krajskému soudu je z jeho vlastní rozhodovací činnosti známo, že ve vztahu k hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby, které komise „neuznala“, je zmíněný závěr stejným způsobem používán v obdobných případech (srov. např. rozsudek podepsaného soudu ve věci sp.zn. 52Ad 9/2016). K tomu soud opakovaně uvádí, že takové hodnocení je nedostatečné. Je třeba vycházet nejen z odborného posouzení zdravotního stavu, ale i z konkrétních výsledků sociálního šetření, přičemž vymezení schopností zvládat základní životní potřeby obsažené v příloze 1 Vyhlášky č. 505/2006 Sb. je třeba provést ve vztahu k jednotlivým aktivitám dle přílohy 1 citované vyhlášky. Například ve vztahu k hodnocení základní životní potřeby – mobilitě – platná právní úprava stanoví, že mj. za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy posuzovaná osoba je schopna pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušovanými přestávkami, v dosahu alespoň 200 m, že je schopna zvládat chůzi po schodech v rozsahu 1 patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových. Ve vztahu k životní potřebě – stravování – právní úprava stanoví, že se jedná o schopnost vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat. Žalobkyně prostřednictvím své zákonné zástupkyně při jednání PK MPSV uváděla neschopnost žalobkyně se samostatně najíst, umýt, ustrojit (ostatně jak je uvedeno v žalovaném rozhodnutí, „není schopna přenést horkou polévku na stůl, neotevře lahev, sušenky, nenaleje nic z plné konvice … též není schopna si umýt hlavu“), avšak žalovaný k tomu pouze uvedl, že tato tvrzení „nekorelují“ s objektivním neurologickým nálezem, který nedokládá žádné postižení svalové síly končetin, ani žádné projevy ochrnutí končetin. Jak ale tato tvrzení „korelují“ s výsledky sociálního šetření, to už žalované rozhodnutí neuvádí. Krajský soud není tím dalším správním orgánem, který by pokračoval ve správním řízení a měl věcně rozhodovat v situaci, kdy žalované rozhodnutí, resp. i zmíněný posudek jsou nepřezkoumatelné (srov. argumentace soudu viz výše). Je sice pravdou, že posudek PK MPSV byl několikrát doplňován, avšak v situaci, kdy i tato doplnění nezhojila zmíněnou základní vadu posudku, tj. jeho nepřezkoumatelnost a kdy žalobkyně prostřednictvím zákonného zástupce poukázala „celkovou zaujatost PK MPSV“, tak má žalovaný na rozdíl od krajského soudu zákonnou možnost, kterou by měl v dalším řízení využít, tj. v této situaci zadat doplňující revizní posudek jiné PK MPSV, než která v dané věci vypracovala posudek a jeho doplnění. A to tím spíše v situaci, kdy, jak sama žalovaná uvedla „Posudek PK MPSV Hradec Králové se liší od posudku lékaře referátu LPS OSSZ Pardubice ze dne 27.8.2015 ve zhodnocení duševních schopností a osobních aktivit, které nebyly plně posudkově zhodnoceny.“ Žalovaný si mylně představuje, že soud bude v dané věci „adekvátně“ posuzovat mínění zákonného zástupce ohledně zaujatosti PK MPSV. Je to právě žalovaný, kdo je odpovědný za zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Proto je třeba, aby využil všech zákonných možností, tj. v daném případě aby byl skutkový stav zásadním způsobem doplněn, tj. o další doplňující či revizní posudek od jiné PK MPSV (event. i více takových posudků), ev. i o posudek znalecký a následně aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby toto bylo plně přezkoumatelné. Jen v takovém případě se bude moci krajský soud věcným přezkumem rozhodnutí v dané věci zabývat. V dané věci však dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí a zároveň skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadaného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění (§ 76 odst. 1 písm. a), b) s.ř.s.), proto pro tyto vady soud žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.), přičemž vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, který je právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku vázán (78 odst. 4 a 5 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšná žalobkyně sice měla právo na náhradu nákladů řízení, ale žádné náklady jí podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 14. prosince 2016 JUDr. Jan Dvořák v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Kateřina Vrabcová