52 Af 22/2025

Rubrum

č. j. 52 Af 22/2025-123 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobce: ERGOTEP CSR INSTITUT o.p.s., IČ 28823702 sídlem Zábořská 93, 539 44 Proseč zastoupený Mgr. Tomášem Novotným, advokátem, ČAK 15211 sídlem Havlíčkovo nám. 91, 580 01 Havlíčkův Brod proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, IČ 72080043 sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2025, č. j. 25696/25/5100- 10612-706239, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeny tak platební výměry Finančního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“), a to konkrétně platební výměr na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové 2 52 Af 22/2025 kázně za období od 14. 4. 2019 do 18. 6. 2024, č. j. 295722/25/2840-31471 ze dne 12. 3. 2025, jímž bylo vyměřeno penále ve výši 102 605,- Kč; a dále platební výměr na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 14. 4. 2019 do 18. 6. 2024, č. j. 295707/25/2840-31471-604216 ze dne 12. 3. 2025, kterým bylo vyměřeno penále ve výši 872 137,- Kč.

2. Žalobce, stejně jako později i žalovaný, nejprve shrnul dosavadní průběh veřejnoprávních řízení vážících se k meritu věci. Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „MMR“ nebo „poskytovatel“) poskytlo žalobci v rámci Integrovaného regionálního operačního programu (dále jen „IROP“), blíže specifikovaného jako „prioritní osa 06.2 Zkvalitnění veřejných služeb a podmínek života pro obyvatele regionů, Specifický cíl 2.1, Kolová výzva č. 35 a Registrace akce a Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. j. 43831/2017-91/1 ze dne 18.10.2017, ve znění Rozhodnutí o poskytnutí dotace (změna) č.j. 43831/2017-91/2 ze dne 14.09.2018, jehož nedílnou součástí byla příloha č. 3 Podmínky rozhodnutí o poskytnutí dotace (SOHZ DE MINIMIS) Specifických pravidel pro žadatele a příjemce, s platností ode dne 14. 7. 2017 (dále souhrnně jen „Rozhodnutí“)“, peněžní prostředky ve výši 8.813.637,95,- Kč, což představovalo 95 % celkových způsobilých výdajů, přičemž 10 % bylo poskytnuto ze státního rozpočtu (927.751,36,- Kč) a 85 % byly prostředky z Evropského fondu pro regionální rozvoj (7.885.886,59,- Kč). Uvedené prostředky byly poskytnuty k realizaci projektu nazvaného jako „Sociální bydlení Bosna“ vedeného pod identifikačním číslem CZ.06.2.56/0.0/0.0/16_033/0002974. Podíl vlastního spolufinancování na celkových způsobilých výdajích činil 5 % (463.875,69,- Kč). Způsob financování tohoto projektu byl ex post. Žalobce dále dodal, že při použití poskytnutých peněžních prostředků byl mj. povinen dodržovat podmínky stanovené Specifickými pravidly pro žadatele a příjemce, včetně příloh, ve vydání 1.3 s platností ode dne 14. 07. 2017 (dále jen „Specifická pravidla“ nebo „SPŽP“). Administraci programu IROP pro poskytovatele zajišťovalo Centrum pro regionální rozvoj České republiky (dále jen „CRR“).

3. Dne 12. 4. 2021 byla zahájena správním orgánem I. stupně daňová kontrola, jejímž předmětem byly relevantní skutečnosti pro správné zjištění a případné stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně u poskytnutých peněžních prostředků ve smyslu zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů. Po uskutečněné daňové kontrole dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že došlo k porušení podmínek rozpočtové kázně, proto rozhodl o povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně ve výši 1.287.295,83 Kč. Proti dvěma platebním výměrům bylo podáno odvolání, které bylo následně zamítnuto a platební výměry potvrzeny. Následně daňový subjekt podal dne 1. 8. 2024 proti odvolacímu rozhodnutí u zdejšího soudu žalobu, která byla rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 52 Af 15/2024-45 zamítnuta. Proti tomuto rozsudku zdejšího soudu byla podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen „NSS“), která byla rozsudkem NSS ze dne 3. 6. 2025, č. j. 1 Afs 50/2025-40, zamítnuta. Daňový subjekt (žalobce) se však s výsledkem přezkumu ve správním soudnictví nespokojil, proto podal proti zmíněnému rozsudku NSS ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR (dále jen „ÚS“), která byla usnesením ÚS ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. I. ÚS 2156/25, odmítnuta.

4. Správce daně vydal dne 12. 3. 2025 předmětné platební výměry na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně č. j. 295722/25/2840-31471-604216 a č. j. 295707/25/2840-31471-604216, které byly v odvolacím řízení potvrzeny, čímž proti nim nyní žalobce brojí žalobou, která byla předmětem tohoto soudního přezkumu. Jak žalobce výslovně uvedl, tak má za to, že stanovené penále má být nepřiměřené vysoké. Dále nemá 3 52 Af 22/2025 být patrno, z čeho správce daně dovodil počátek běhu pro stanovení penále, jakož ani z jakého důvodu nebylo penále vyměřeno už dříve. Dále žalobce upozornil na to, že požádal o prominutí části penále, o které doposud nebylo rozhodnuto. Za poslední žalobní bod bylo možné identifikovat námitku promlčení (prekluze) penále. Žalobce navrhnul, aby soud zrušil žalované rozhodnutí, včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně (platební výměry), stejně jako uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

5. Žalovaný se ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Žalovaný nejprve identifikuje žalobu a napadené rozhodnutí, když posléze přistupuje k vymezení předmětu sporu a rekapitulaci žalobních námitek. Pod bodem IV. vyjádření žalovaného k žalobě došlo k bližšímu rozvedení jednotlivých žalobních bodů žalovaného. Nejprve se žalovaný vyjádřil k podstatě řízení ve věci vyměření penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, když poukázal na zákonný předpoklad pro takové vyměření penále, a to ust. § 44a odst. 10 zákona o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném od 1. 1. 2022. K tomu se odkázal na bod 24 žalovaného rozhodnutí, kde vysvětlil vyměření daného penále. Ve vztahu k žalobní námitce týkající se promlčení či prekluze penále, žalovaný poukázal na její přílišnou abstraktnost a dále odkázala na bod 28 žalovaného rozhodnutí. K námitce týkající se ústavní stížnosti a prominutí penále za prodlení žalovaný uvedl, proč nebyl povinen dalšího vyčkání, když poukázal i na skutečnost toho, že ze strany Ústavního soudu došlo k odmítnutí ústavní stížnost žalobce, na kterou odkazuje, z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Závěrem tak žalovaný navrhnul, aby krajský soud předmětnou žalobu zamítl jako nedůvodnou.

6. Na tomto místě je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by 4 52 Af 22/2025 byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

7. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24.4.2014, č.j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 6.4.2016, č.j. 6 Afs 3/2016-45, bod 19: „Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí zcela srozumitelné a přezkoumatelné. Je pravda, že krajský soud podrobně a výslovně nereagoval na každou jednotlivost, kterou stěžovatelka v žalobě namítla. Sám však na úvod rozhodnutí avizoval, že s ohledem na obsáhlost žaloby zvolí jinou cestu vypořádání žaloby, a to sice že zformuluje právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Takový přístup je zcela legitimní a aproboval ho i Ústavní soud…“: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ [nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Také Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že „pokud si tedy stěžovatelka myslí, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud stejně košatým a obsáhlým rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jako je i podání stěžovatelky, by bylo velmi obtížné sepsat ‚přezkoumatelný‘ rozsudek.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2014 č. j. 10 Afs 18/2015-48, bod 13).

8. Předně krajský soud připomíná, že podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (dispoziční zásada), které je třeba výslovně formulovat v žalobě (§ 71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Z tohoto 5 52 Af 22/2025 důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004–54, z poslední doby např. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012–42, oba dostupné na www.nssoud.cz). Jestliže žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám vyjádří krajský soud jen v obecné rovině. Není totiž úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a samy je dotvářely. Tímto postupem by byla ostatně popřena rovnost stran v řízení před soudem a žalovanému správnímu orgánu by byla odňata možnost efektivně hájit své rozhodnutí.

9. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v ust. § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006- 63, dostupný na www.nssoud.cz). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s. ř. s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahu jen v případě, kdy tato vada brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003-78, a zejména usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 08. 03.2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu vymezila judikatura (např. povinnost ex officio přihlédnout k prekluzi v daňovém řízení, k zániku odpovědnosti za přestupek apod.).

10. Jak sám uvedl Nejvyšší správní soud při své dosavadní argumentaci, že uvedení konkrétních žalobních námitek nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání, či snad pouhým odkazem na takové podání (jak do značné míry učinil stěžovatel) již proto, že odvolací námitky směřovaly proti jinému rozhodnutí (proti rozhodnutí správce daně), než které bylo předmětem přezkumu krajským soudem (rozhodnutí žalovaného). Žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu v žalobě explicitně uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly správního rozhodnutí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1995, čj. 6 A 15/94 39, SP č. 136, rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005-74).

11. Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). 6 52 Af 22/2025 12. Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Ostatně jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10.11.2020, sp.zn. III.ÚS 1889/20, „úkolem obecného soudu, který vypořádává jednotlivé stížnostní námitky, není na každou z nich reagovat tím způsobem, že zopakuje argumentaci učiněnou jinými orgány veřejné moci v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, případně ji převypráví „vlastními slovy“. Pokud uplatněné stížnostní námitky nepřesahují rozsah námitek, které tyto orgány ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivě a logicky vyřešily již dříve a soud vykonávající přezkum se s jejich hodnocením plně ztotožňuje, nedává rozumný smysl, aby již učiněné závěry znovu opakoval.“ 13. K soudnímu přezkumu ve správním soudnictví je třeba i pro danou věc uvést, že v rozsudku ze dne 20. 10. 2015 ve věci č. 4037/10 – Fazia Ali v. Spojené království Evropský soud pro lidská práva uvedl, že pojem „úplný přezkum“ však není vykládán doslova a Soud (zde míněno ESLP) se v zásadě spokojí, bude-li přezkum dostatečný (sufficient review). Je třeba též přihlédnout ke specifičnosti řízení ve správním soudnictví, v rámci, něhož může být skutkový přezkum v zásadě omezený a odvolací soudní orgán se může zaměřit spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání skutkových závěrů. Z článku 6 Úmluvy tak nevyplývá právo na přístup k soudu, který může nahradit názor správního orgánu svým vlastním názorem; v této souvislosti Soud (ESLP) zdůrazňuje, že musí být respektována rozhodnutí správních orgánů založená na vhodnosti (expediency), která jsou mnohdy přijímána ve specializovaných oblastech práva, jakými jsou např. územní plánování, ochrana životního prostředí či regulace lovu (např. Bryan proti Spojenému království, č. 19178/91, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 47). Při posuzování dostatečnosti soudního přezkumu je podle ESLP nutno posoudit: (i) pravomoci příslušného soudního orgánu, (ii) oblast, jíž se rozhodnutí správního orgánu týká, a to zejména z pohledu, zda obsahuje posouzení otázek vyžadujících zvláštní odborné znalosti, (iii) míru správního uvážení, kterou v dané věci příslušné správní orgány mají, (iv) způsob, jakým bylo rozhodnutí přijato, zejména z pohledu záruk, které měli účastníci správního řízení k dispozici, a (v) obsah sporu včetně rozsahu soudní žaloby. Soud proto musí přezkoumat právní zakotvení soudního přezkumu jako celek, včetně procesních záruk, které účastníci řízení mají k dispozici, a ověřit, zda byly skutkové okolnosti v řízení jako celku náležitě přezkoumány. Z toho vyplývá, že soud ve správním soudnictví v dané věci nemůže svým rozhodnutím nahradit odborné věcné závěry správních orgánů, k nimž jsou jen tyto povolány z hlediska jejich odborné kompetence.

14. Krajský soud v řízením vedeném podle ust. 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

15. Krajský soud považuje za vhodné nejprve poukázat na to, že primární podstata věci spočívající ve stanoveném odvodu za porušení rozpočtové kázně už byla ve správním soudnictví přezkoumána a byla shledána za souladnou se zákonem. Meritum věci bylo přezkoumáno i ze strany ÚS, který neshledal vybočení z ústavních mantinelů. Z těchto důvodů (zákonnosti i ústavnosti) už nemůže být primární podstata věci mezi stranami považována za spornou. Nicméně jsou to právě další aspekty vážící se k odvodu za porušení 7 52 Af 22/2025 rozpočtové kázně, které se staly spornými, a to otázka vyměřeného penále a další (vypořádáno níže).

16. Z judikatury vyplývá, že kvalita správní žaloby svým způsobem předurčuje i kvalitu soudního rozhodnutí, a to s respektem ke všem aspektům práva na spravedlivý proces. V této souvislosti musí krajský soud naznat, že předmětná žaloba se jeví velice abstraktní, když jen spekulativně polemizuje ohledně třech žalobních bodů, přičemž čtvrtý stojí uveden jen „z opatrnosti“, což nutně evokuje, že žalobce ani není o jeho důvodnosti přesvědčen. Krajský soud však nebude za žalobce domýšlet argumenty k podpoře jeho žalobní argumentace a už vůbec vyhledávat důkazy hovořící v jeho prospěch, neboť tím by vychýlil pomyslné misky nestranného soudního přezkumu. Žalobce je povinován předložit soudu všechna tvrzení, kterých se dovolává, jakož je i podepřít vhodnými důkazy tak, aby unesl svoje břemeno tvrzení i důkazní, které se nutně váže k dispoziční zásadě ovládající přezkum ve správním soudnictví.

17. První žalobní bod se týká nepřiměřenosti stanoveného penále, které žalobce považuje za nepřiměřeně vysoké. Žalovaný vyměřil předmětné penále podle ust. § 44a odst. 10 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (bod 23 žalovaného rozhodnutí). Krajský soud souhlasí s žalovaným v tom, že výpočet penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je ovládán jasně definovanými a srozumitelnými zákonnými pravidly. Vyměření penále při prodlení s odvodem je přitom ex lege povinností správce daně, jakož i stanovení jeho přesné výše podle zákonných kritérií. V konkrétním případě správce daně vyměřil penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 14. 4. 2019 do 18. 6. 2024 při použití sazby 0,4 promile za každý den trvajícího prodlení až k celkové výši 974 742 Kč. Přesnější rozpis výpočtu je součástí příloh dotčených rozhodnutí a krajský soud na něj, stejně jako žalovaný, odkazuje (bod 27 žalovaného rozhodnutí). Krajský soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného o tom, že vyměřené penále není nepřiměřené, když jeho výše jen přesně reflektuje dobu, po kterou žalobce nesplnil svoji povinnost odvodu. Shodně navíc platí i to, že žalobce mohl výši penále ovlivnit tím, že by provedl dřívější (ideálně včasnou) úhradu stanoveného odvodu, což však neučinil. Takový závěr se krajskému soudu jeví nejen plně souladný se zákonem, ale rovněž i racionálně logický, když nelpí jen na liteře zákona, ale odráží i smysl a podstatu dané právní úpravy týkající se institutu penále. Žalobce je opět třeba upozornit na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, neboť svojí vlastní pasivitou zapříčinil finální výši vyměřeného penále. V širších souvislostech dále platí, že žalobce nemohl a neměl spoléhat na to, že bude s kasační či ústavní stížností úspěšný, proto si měl spíše pečlivě hledět plnění si svých zákonných povinností.

18. Za druhý žalobní bod je možné označit námitku toho, že žalobce požádal o prominutí části penále, ale o jeho žádosti nebylo dosud rozhodnuto. Do současnosti se tato námitka stala irelevantní, neboť o dané žádosti už bylo rozhodnuto, a to jejím zamítnutím. Tato skutečnost soudu neunikla z jeho činnosti, neboť pod spisovou značkou 52 Af 10/2026 eviduje podanou žalobu téhož žalobce, směřující právě proti rozhodnutí o dané žádosti týkající se prominutí (části) penále. Zároveň bude toto rozhodnutí předmětem samostatného soudního přezkumu, proto se soud nebude v rámci tohoto rozhodnutí jím zabývat. Vedle toho stojí za potřebné dodat, že i sám žalovaný v žalovaném rozhodnutí poukázal na stejnou odvolací námitku s tím, že řízení o dané žádosti neustále probíhá. Tento žalobní bod se stal bezpředmětným v důsledku plynutí času, po který bylo toto soudní řízení přerušeno. Nicméně důvodem přerušení byla podaná ústavní stížnost proti rozhodnutí o primární 8 52 Af 22/2025 otázce porušení rozpočtové kázně ze strany žalobce, přičemž bylo třeba vyčkat výsledku ústavního přezkumu ze strany Ústavního soudu. Jak přitom uvedl žalovaný, tak rozhodnutí o prominutí se na rozdíl od toho rozhodnutí o penále dotýká pouze platební povinnosti, čímž není dotčena samotná zákonnost stanoveného penále.

19. Třetí žalobní bod se váže k údajně nejasnému počátku běhu penále, přičemž žalobci ani není zřejmé, z jakého důvodu nebylo toto penále vyměřeno už dříve. Vedle toho, co už bylo výše vyřčeno, je třeba ještě zopakovat, že podle dotčené právní úpravy se vyměření penále odvíjí ode dne porušení rozpočtové kázně, resp. dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení, jakož i dne, kdy byly peněžní prostředky odvedeny na účet správce daně, došlo-li k jeho úhradě. Jak plyne z bodu 31 žalovaného rozhodnutí, tak povinnost úhrady penále již ode dne následujícího po dni porušení rozpočtové kázně se může jevit přísnou, ale právě její přísnost má příhodně motivovat příjemce dotace k tomu, aby neoprávněně použité peněžní prostředky co nejdříve navrátil (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2020, č. j. 4 Afs 103/2020- 40). Ze všech výše zmíněných důvodů v jejich celistvosti pak krajský soud neshledal pochybení správce daně (žalovaného) ve vyměření penále či počátku jeho běhu. Konečná výše vyměřeného penále nebyla způsobena přílišnou iniciativou správce daně, ale právě netečnou pasivitou žalobce.

20. Poslední identifikovaný žalobní bod se týkal námitky promlčení či prekluze penále, ale bez dalšího rozvedení. Tento žalobní bod byl shledán za nedůvodný, přičemž i žalované rozhodnutí se jím v bodě 28 zabývá a krajský soud se s jeho vypořádáním plně ztotožňuje. Poslední věta ust. § 44a odst. 11 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších zákonů, stanovuje, že odvod a penále lze vyměřit do 10 let od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k porušení rozpočtové kázně. Jak uvedl žalovaný, tak k porušení rozpočtové kázně v daném případě došlo ke dni 13. 4. 2019, přičemž odvod a penále tak bylo možné vyměřit až do 1. 1. 2030. Z těchto okolností a relevantní právní úpravy bylo nezbytné dovodit, že v daném případě nedošlo a ani nemohlo ještě dojít k promlčení či snad prekluzi odvodu nebo k němu se vážícímu penále. Z časového hlediska bylo předmětné penále stanoveno zákonně, když doposud nedošlo k jeho promlčení či prekluzi.

21. Krajský soud souhlasí s žalovaným i v tom ohledu, že námitky žalobce se jeví vnitřně rozporné, byť i jen částečně. Skutečně je rozporuplné, když žalobce na jedné straně namítá, že penále mohlo být vyměřeno dříve, ale argumentoval i tím, že s jeho vyměřením se mělo vyčkat na rozhodnutí NSS o kasační stížnosti (bod 28 žalovaného rozhodnutí). Tento fakt opět poukazuje na to, že si žalobce de facto není jistý, proto jen zkouší „z opatrnosti“ vymýšlet argumenty na podporu svých tvrzení, aniž by o nich byl přesvědčen. Není-li přitom žalobce sám přesvědčen ve svých tvrzeních a argumentech, tak o to méně by mohl o jejich důvodnosti přesvědčit soud.

22. Pouze na okraj je třeba poznamenat, že žalobce v rámci svého odvolání namítal i likvidační povahu vyměřeného penále, k jehož úhradě nedokáže zajistit potřebné finanční prostředky. Této námitce se žalovaný věnoval v bodě 32 žalovaného rozhodnutí a krajský soud na jeho vypořádání odkazuje, a to s přihlédnutím k tomu, že v předmětné žalobě už tato námitka vznesena nebyla.

23. Závěrem třeba konstatovat, že ze všech výše uvedených důvodů bylo žalované rozhodnutí shledáno za plně přezkoumatelné a rovněž za zákonné a správné. Všechny žalobní námitky žalobce tak byly vyhodnoceny jako nedůvodné. 9 52 Af 22/2025 24. Krajský soud po uskutečněném soudním přezkumu dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná, proto ji musel zamítnout (§ 78 odst. 7 s.ř.s.).

25. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., když neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému soud toto právo nepřiznal, když mu žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení usnesení). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 24. června 2026 JUDr. Jan Dvořák, v. r. předseda senátu