61 A 19/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D. ve věci žalobce: Z.V., nar. „X“, trvale bytem „X“, zastoupeného Mgr. Janem Portem, advokátem, se sídlem Kašparova 3244/8a, 415 01 Teplice, proti žalovanému: Magistrát města Pardubic, se sídlem nám. Republiky 12, 530 21 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2015, č.j. OSA/P-ODV- 39/14/14, t a k t o:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu Města Pardubic ze dne 17.3.2015, č.j. OSA/P- ODV-39/14/14 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 23 082 Kč, a to k rukám advokáta Mgr. Jana Porta, právního zástupce žalobce, ve lhůtě do 20 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalovaného uvedeným ve výroku tohoto rozsudku bylo výrokem I. podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) změněno k odvolání žalobce rozhodnutí Úřadu městského obvodu, Statutárního města Pardubice, městského obvodu Pardubice I, (dále jen „správní orgán I. stupně“) č.j. ÚMOI/1429/2014-OMSČ/PŘ-Kup-22 ze dne 14.11.2014, a to tak, že žalobce byl uznán vinným tím, že dne 27.4.2014 v době kolem 4:30 hodin, poté, co jako host v baru SCUDERIA, na Náměstí Republiky v Pardubicích, odmítl po ukončení provozní doby na žádost personálu i přivolané ochranky opustit tento bar, kdy z tohoto důvodu byla na místo přivolána hlídka Městské policie Pardubice 1. která jej po svém příjezdu vyzvala k prokázání totožnosti, na což nereagoval a 2. v její přítomnosti vyhrožoval zaměstnanci ochranky panu A.B., nar. „X“, trvale bytem „X“, že si jej najde a zmlátí ho, přičemž následně 3. byl hlídkou opět vyzván slovy: „Jménem zákona, zanechte svého protiprávního jednání a prokažte svou totožnost, nebo budete předveden.“, což odmítl a neuposlechl ani další výzvy, která následovala: „Jménem zákona, upusťte od svého protiprávního jednání a opusťte bar nebo bude užito donucovacích prostředků,“ a na místě nadále setrvával, tedy u skutku ad 1. a 3. neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci a u skutku ad 2. úmyslně narušil občanské soužití jiným hrubým jednáním, čímž spáchal u skutku ad 1. a 3. přestupek proti veřejnému pořádku podle ust. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) a u skutku ad 2. přestupek proti občanskému soužití podle ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Za uvedené přestupky byla žalobci v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b), ust. § 12 odst. 1, 2 a podle § 49 odst. 2 zákona o přestupcích, uložena pokuta ve výši 500 Kč, dále mu byla na základě ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích, uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Ve zbytku bylo výrokem II. jako nepřípustné podle ust. § 92 odst. 1 správního řádu, zamítnuto odvolání Mgr. Hany Bičišťové, advokátky (původní právní zástupkyně žalobce), proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou podle části třetí, hlavy II, dílu 1 (§ 65 a násl.) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), přičemž žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s.ř.s.). Žalobní body: Žalobce namítal nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Žalobce tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na naplnění zásady materiální pravdy, tedy že žalovaný hrubě porušil povinnost zjistit řádně skutkový stav věci bez důvodných pochybností v souladu s ust. § 3 správního řádu. V konkrétní rovině uvedl, že správní orgán I. stupně ani žalovaný nevzaly v úvahu rozpory a změny ve výpovědích, které byly v průběhu správního řízení podány. Žalobce tvrdí, že na jedné straně byly výpovědi žalobce, svědka P. a částečně svědka Ř. (obsluha baru), na druhé straně výpovědi svědků Š. a N. (strážníci Městské policie Pardubice) a svědka B. (ostraha baru). Rozpory se přitom týkaly zásadních skutečností, a to existence či absence slovní výhrůžky žalobce směrem k svědku B. a existence či absence zákonné výzvy k legitimaci žalobce ze strany příslušníků Městské policie Pardubice. Žalobce přitom uvedl, že se nabízela možnost provést další dokazování, a to audionahrávkami a videonahrávkami zásahu strážníků, k čemuž nedošlo, byť žalobce tento důkaz navrhoval. Rovněž žalobce navrhl provedení dalších svědeckých výslechů, a to dalšími dvěma členy obsluhy baru a očitou svědkyní stojící opodál. Rovněž nebyly provedeny navržené důkazy výpisem tržeb z elektronické pokladny baru ani nebylo vyhověno žádosti o poskytnutí záznamů kamerového systému baru, který podle webových stránek baru monitoruje prostory baru. Žalobce má za to, že tyto důkazy nebyly provedeny z důvodu, že by vyvinily žalobce ze spáchání přestupku. Dále žalobce namítá, že svědci Š. a N., tedy strážníci Městské policie Pardubice, jsou nevěrohodní, neboť jejich výpovědi byly vedeny společným zájmem ospravedlnit jejich hrubý a nezákonný zásah vůči žalobci, když jmenovaní ho pomocí násilí dopravili na záchytnou stanici, zranili ho a omezili nezákonně na svobodě. Rovněž nezákonným způsobem provedli dechovou zkoušku na přítomnost alkoholu. Výpověď svědka B. považuje žalobce za nevěrohodnou. Žalobce tvrdí, že děj popisovaný svědkem, když se jedná o vyhazovače baru, který je mladší než žalobce a je trénovaný sportovec, zjevně má o několik kilogramů svalové hmoty více než žalobce, je nelogický, neboť by uvedený svědek patrně neopustil místnost v baru a čekal venku, když uvnitř baru byl údajně agresivní žalobce a obsluha v ohrožení. Dle žalobce byl pan B. spíše motivován snahou domluvit se se svými kamarády, míněno městskými strážníky, na dalším postupu proti žalobci. Žalobce zdůraznil, že svědek B. popřel, že by znal zasahující strážníky Městské policie Pardubice. Žalobce přitom namítal, že pan B. je bývalý městský strážník, který přímo se zasahujícím strážníkem panem Š. sloužil ve výjezdové hlídce, což právě svědek Š. nepřímo potvrdil. Žalovaný se přitom nezabýval ve svém rozhodnutí rozpory v uvedené výpovědi. Žalobce proto považuje výpověď svědka B. za nevěrohodnou a pana B. za nevěrohodného svědka, když tvrdí, že při ústním jednání měl připravenou výpověď a chtěl ji přečíst. Dále se žalobce vyjádřil k výpovědi svědka Ř., který byl zaměstnancem baru SCUDERIA. Ten si až s odstupem několika měsíců, kdy přestal být zaměstnancem baru, vzpomněl, že obviněný ostraze vyhrožoval. Žalobce přitom odmítá, že by se jednalo o postupné upřesňování průběhu incidentu. Žalobce přitom navrhoval prokázání evidencí tržeb, aby bylo prokázáno, že nebyl v podnapilém stavu. Dále žalobce poukázal na to, že podle webových stránek je v sobotu otevírací doba baru SCUDERIA do 4:30 hodin, což odporuje svědeckým výpovědím, podle kterých mělo dojít k výzvě, aby žalobce opustil bar z důvodu zavírací doby ve 4 hodiny. Dále žalobce namítal, že záznam o použití donucovacích prostředků ze dne 27.4.2014, sepsaný strážmistrem Š. v řadě detailů není v souladu s jeho pozdějšími výpověďmi, např. znění výzev, okolnost, že na výzvu se žalobce legitimoval, že mu nebylo umožněno zavolat advokátovi, či přivolat Policii ČR, že došlo k jeho zranění, kdy byl ošetřen v nemocnici s naraženým žebrem a dále, že svědek Papoušek namítal nepřiměřenost zákroku. Dále je dle žalobce zjevné, že obvinění z přestupku podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích bylo „doděláváno“ později. Žalobce tvrdí, že při propuštění ze záchytné stanice byl nucen podepsat blokovou pokutu s tím, že jinak nebude propuštěn, v čemž shledává výrazné porušení zákona. Rovněž namítal, že výpověď paní V. ze záchytné stanice, která uvedla, že byl žalobce „namachrovaný“ je v rozporu se záznamem záchytné stanice, kde se hovoří o spolupráci internovaného. Dále se žalobce vyjádřil k výpovědi strážníka Š., který si zásadně nevzpomíná na průběh incidentu a vznesl pochybnosti ohledně tvrzení, že se neuchoval ucelený záznam ze zásahu městské policie. Rovněž poukázal na to, že si tento zasahující strážník městské policie nemohl vzpomenout na znění zákonných výzev a uvedl, že neexistuje přesné znění zákonných výzev, což následně popřel, když to namítala do protokolu právní zástupkyně žalobce. Svědectví pana Š., tedy zasahujícího strážníka Městské policie Pardubice, proto považuje za nevěrohodné. K výpovědi strážníka N. žalobce namítal, že tento údajně neví, kolik bylo pořízeno záznamů, ani kdo sepsal záznamy na Městské policii Pardubice, ale uvedl, že se spolehli na tvrzení svého známého a bývalého kolegu pana B.. Svědectví svědka N. z důvodu rozporů považuje žalobce za zaujaté a nevěrohodné. Naproti tomu žalobce podtrhl svědectví pana P. ze dne 15.10.2014, který spolu s žalobcem byl v baru a který potvrdil výrok vyhazovače pana B., že „si zavolá kamarády“. K samotnému rozhodnutí žalovaného žalobce namítal, že v průběhu incidentu vůbec nebyly vysloveny výzvy strážníků městské policie, proto není případná aplikace rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) č.j. 1As 63/2011-90. Dále poukazuje na zásadu proporcionality, která nebyla zjevně v daném případě dodržena, neboť se jednalo o nezákonný odvoz na záchytnou stanici, dále na to, že utrpěl zranění od strážníků a na to, že zasahující strážníci byli v dané věci kárně potrestáni přímo na Městské policii Pardubice. Žalobce proto tvrdí, že žalovaný se s rozpory, které v odvolání uvedl žalobce, konkrétně nevypořádal. Žalobce namítá porušení práva účastníka řízení seznámit se s obsahem spisového materiálu, když mu k jeho výslovné žádosti nebylo umožněno nahlédnout do spisu. Dále namítá, že Městská policie Pardubice nezaslala veškerý materiál správnímu orgánu I. stupně, následně žalovanému záměrně nebyla zaslána část spisu svědčící ve prospěch žalobce, a to stížnost na postup Městské policie Pardubice ze dne 7.5.2014, kde jako svědek byl navržen pan Papoušek a dále rozhodnutí o stížnosti na nezákonný postup Městské policie Pardubice ze dne 6.6.2014, kde se jednoznačně hovoří o pochybení strážníků a jejich kárném potrestání a dále úřední záznam ze dne 13.5.2014, kde se hovoří o odmítnutí opustit bar na základě žádosti ostrahy, a o vulgaritě, což mělo za následek převoz na záchytnou stanici. Nehovoří se zde ovšem o porušení zákona. Žalobce tedy namítá, že v důsledku nezákonné nespolupráce Městské policie Pardubice se správním orgánem I. stupně, když nebyl postoupen celý spis, tedy předán k projednání přestupku, došlo k chybnému vyhodnocení skutkovým okolností věci. Mimochodem žalobce poukazuje na aktuální kauzu čtyř nejmenovaných strážníků Městské policie Pardubice, kteří byli postaveni mimo službu z důvodu křivého obvinění a následného falšování důkazů a obrazových záznamů, kdy dovozuje, že se zřejmě jedná o obvyklou praxi. Žalobce tedy namítá, že nebyl doposud seznámen s kompletním obsahem správního spisu, zejména s audionahrávkami, které považuje za klíčový důkazní materiál. Žalobce namítá porušení práva účastníka řízení na objektivní a nezaujaté zhodnocení důkazní situace, jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, odmítá přiléhavost rozsudku NSS, č.j. 4As 19/2007-114 ze dne 27.9.2007, kdy se jednalo o věc dopravního přestupku, kdy byl jediným svědkem zasahující policista, tedy šlo o diametrálně odlišnou kauzu. Rovněž žalobce učinil námitku proti oprávněné úřední osobě správního orgánu I. stupně - panu Kupkovi (dříve Korečka), který byl zaměstnancem Policie České republiky a podřízeným současného ředitele Městské policie Pardubice, kdy po propuštění pracoval jako vyhazovač v baru. Tedy žalobce se domnívá, že uvedená okolnost mohla ovlivnit jeho rozhodování v předmětné věci. Rovněž poukazuje na to, že zástupkyně žalobce při sepisování protokolu výpovědí podávala námitky, kdy s ohledem na časový pres a technické nezvládnutí zapisovatele, byla přítomna zjevná snaha omezit množství otázek ke svědkům při výslechu. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud žalované rozhodnutí, včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil, přičemž uplatnil právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na skutkovém a právním zhodnocení věci, jak jej prezentoval v žalobou napadeném rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že skutkový stav byl prokázán výpověďmi svědků. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.), přičemž ve věci se konalo jednání (celkem tři jednání), kdy bylo soudem provedeno doplnění dokazování. Po přezkoumání zákonnosti žalovaného rozhodnutí dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná. K tomuto závěru uvádí krajský soud následující argumentaci. Žalobce byl uznán vinným ze dvou přestupků. Jednalo se o: - přestupek proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích: Přestupku se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci; - přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích: Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně obdržel dne 11.6.2014 oznámení přestupku obviněného žalobce od Městské policie Pardubice, když obsahoval popis a právní kvalifikaci skutku ze dne 27. 4. 2014, dále obdržel rovněž záznam o podezření z přestupku ze dne 27.4.2014. Dne 17. 6. 2014 podal vysvětlení správnímu orgánu I. stupně A. B., zaměstnanec bezpečnostní agentury Bersek, který měl žalobce vyzvat k opuštění baru SCUDERIA a následně přivolat městskou policii. Dne 26. 6. 2014 podal vysvětlení F. Ř., zaměstnanec baru SCUDERIA. Výzvou ze dne 27. 6. 2014 vyzval správní orgán I. stupně Městskou policii Pardubice k předložení veškerého spisového materiálu k věci. Dne 2.7.2014 obdržel správní orgán I. stupně úřední záznam o použití donucovacích prostředků a dva úřední záznamy pro vnitřní potřebu – k prošetření stížnosti obviněného, zápis o podání vysvětlení A. B. ze dne 5.6.2014, M.V. ze dne 3.6.2014 a F. Ř. ze de 2.6.2014. Správní orgán I stupně vydal dne 18.7.2014 příkaz, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků podle § 47 odst. 1 písm. a) a § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, přičemž mu uložil sankci ve výši 500 Kč. Podáním odporu žalobce byl příkaz zrušen a ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 10.9.2014. Žalobce k věci uvedl, že v předmětný den byl v uvedeném baru se svým kamarádem T.P., když si ještě v otevírací době objednali u baru pití. Následně ho jistý muž, který působil nervózně a agresivně, hrubým způsobem požádal o opuštění baru („Dopijte a vypadněte“). S ohledem na jeho agresivitu se žalobce dožadoval přivolání policie. Následně dorazila hlídka Městské policie Pardubice, jejíž strážníci byli zjevně v „symbióze“ s uvedeným mužem. Dle žalobce ho hrubým způsobem vyvedli z baru, jeden ze strážníků ho udeřil do levé strany žeber a žalobce se udeřil o stěnu na schodišti. Žalobce se neúspěšně dožadoval přivolání Policie ČR, případně GIBS a svého advokáta. K výzvě strážníků se legitimoval, předložil občanský průkaz. Byl donucen podrobit se dechové zkoušce a následně byl odvezen na Pardubickou záchytnou stanici (dále „PASZ“). Celý průběh dle žalobce sledoval svědek T.P.. Žalobce popřel, že by byl agresivní, v baru zkonzumoval necelé dvě skleničky tvrdého alkoholu, již předtím zkonzumoval neupřesněné omezené množství alkoholu, odmítá, že by byl ve stavu opilosti či že by byl agresivní. Dle výpovědi svědka A. B. žalobce na opakované výzvy odmítal po zavírací době opustit bar, byl k němu agresivní („vyhrožoval mu, že mu dá do držky“) přijela hlídka městské policie, která ho vyvedla. Svědek výslovně uvedl, že nezná zasahující strážníky a že s nimi nesloužil v hlídce u Městské policie Pardubice, kde v minulosti pracoval. Žalobce uplatnil námitky do protokolace, když nebylo původně zaprotokolováno, že svědek chtěl přečíst svoje podání vysvětlení. Svědek F.Ř., v rozhodné době zaměstnanec baru SCUDERIA, pracoval za barem jako obsluha. Svědek uvedl, že ve čtyři hodiny se rozsvítila světla a žalobce byl se svým kamarádem vyzván k opuštění baru. Ten se však dožadoval času na dopití zakoupeného drinku. Následně byla přivolána Městská policie Pardubice, po opakované výzvě, kterou svědek neupřesnil, ho jeden ze strážníků „nenásilně“ sundal z barové židle a odvedl ven. Dle svědka žalobce vyhrožoval ostraze (A. B.), že ho „zmlátí.“ Svědek V. Š., zasahující strážník Městské policie Pardubice, vypověděl, že hlídka přijela na zavolání A. B., přičemž žalobce dobrovolně neuposlechl zákonnou výzvu k opuštění baru, byl v podnapilém stavu. Proto byl po zjištění totožnosti a po provedení dechové zkoušky převezen na záchytnou stanici, kde byl hospitalizován. Ze zákroku byl učiněn záznam. Svědek potvrdil, že zná svědka A. B., nevyloučil, že s ním v minulosti sloužil v hlídce u městské policie. Svědek P. N., zasahující strážník Městské policie Pardubice, vypověděl, že žalobce byl z baru vyveden, neboť jej nechtěl k zákonné výzvě opustit dobrovolně. A. B. žalobce vyhrožoval, že ho „zmlátí.“ Svědek potvrdil pořízení záznamu z provedeného zákroku. Potvrdil, že žalobce byl při vyvedení z baru uchopen za levou paži, nekladl odpor. Svědek výslovně uvedl, že A. B. zná, nesloužil s ním. Dne 15.10.2014 se konalo další ústní jednání. Svědek T.P. vypověděl, že byl s žalobcem předmětného dne v baru SCUDERIA. Když si objednali pití (druhou skleničku), které hned zaplatili, přistoupil k nim muž a řekl jim, ať odtamtud „vypadnou, že se tam končí“ a následně „ať se seberou a jdou do hajzlu.“ Dle svědka uvedený muž (zjevně A. B. – pozn. soudu) sdělil, že na ně zavolá policii, což mu žalobce schválil. Na to uvedený upřesnil, že si na ně zavolá kamarády. Svědek uvedl, že strážníci neučinili žádné výzvy, strhli žalobce z barové židle, chytli ho za pravou ruku a strkali po schodišti ven z baru, kde ho legitimovali a odvezli. Dle svědka žalobce nebyl agresivní, byl naprosto klidný. Svědek popsal žalobce jako klidného, bezproblémového člověka. Svědek potvrdil, že žalobci bylo strážníky upřeno zavolat si advokáta, jemu bylo znemožněno zásah natáčet (byl odstrčen se slovy „ať jde do hajzlu“). Žalobce navrhl výslech manželky A. B., která měla být přítomna předmětného incidentu v baru a dále výslech ostatní obsluhy baru. Dne 14.11.2014 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání shora uvedených přestupků. Žalovaný k odvolání žalobce napadené rozhodnutí změnil co do popisu skutků ve výrokové části, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí uplatnil následující argumentaci. Dle žalovaného spáchal žalobce dva skutky, a to neuposlechnutí výzvy úřední osoby a dále vyhrožování ochrance baru. Žalovaný (rovněž správní orgán I. stupně) při hodnocení skutkového děje vycházel z výpovědi svědka F. Ř. a A. B., když výslovně uvedl (str. 12 žalovaného rozhodnutí), že má za prokázané, že žalobce byl obsluhou baru a následně ostrahou baru vyzván k opuštění podniku. Dle žalovaného nebyl s ohledem na řádné poučení svědků před podáním výpovědi dán žádný důvod pochybovat o jejich věrohodnosti, s žalobcem se neznali, neměli důvod mít k němu nepřátelský poměr. Tedy žalovaný vzal skutek kladený žalobci za vinu a spočívající ve výhružce ostraze baru, panu A. B., za prokázaný uvedenými svědeckými výpověďmi a výpověďmi zasahujících policistů, kteří potvrdili, že byli přivoláni proto, že žalobce vyhrožoval A. B. jako ochrance baru, že ho „zmlátí.“ Naproti tomu výpovědi svědka T. P. žalovaný neuvěřil, neboť svědek se zná s žalobcem třicet let. Tedy žalobce se tímto skutkem dle žalovaného v úmyslu nepřímém podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, dopustil přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Rovněž ve vztahu k druhému skutku dovodil žalovaný zavinění žalobce na základě výpovědi uvedených svědků, přičemž rovněž ve vztahu k tomuto přestupku uzavřel, že svědecká výpověď T. P. není s ohledem na jeho přátelský poměr k žalobci věrohodná. Žalovaný zdůraznil, že výzvy strážníků jako úředních osob sledovaly racionální a legitimní cíl, jednak zjištění totožnosti žalobce a jednak umožnění uzavřít podnik po zavírací době, tedy strážníci městské policie byli v postavení úředních osob, což ostatně ani žalobce nezpochybňuje. Ostatní žalobcem navržené důkazy - výslech svědků (manželka A. B. a ostatní personál baru) a výpis z elektronické pokladny baru, záznam z provozu baru a provozní řád (za účelem prokázání otevírací doby, času incidentu a množství zkonzumovaného alkoholu) -žalovaný odmítl s tím, že skutkový stav měl za dostatečně prokázaný, výslovně uvedl, že měl k dispozici veškeré podklady od Městské policie Pardubice (str. 16 žalovaného rozhodnutí). K námitkám proti chování zasahujících strážníků Městské policie Pardubice žalovaný uvedl, že jednání strážníků v rozsahu námitek nebylo předmětem řízení o přestupku (pobyt žalobce na PAZS, absence úředního záznamu, neadekvátnost zásahu, podání stížnosti na zasahující strážníky, nezákonnost podrobení se dechové zkoušce, nezákonné omezení žalobce na osobní svobodě, neumožnění nahlédnout do spisu městské policie, nevyslechnutí svědka T. P. městsku policií, žalobce byl donucen se zcela svléknout při příjmu na PAZS před kamerami a ostatními pacienty), přičemž je označil za spekulace obviněného (žalobce) s cílem snížit věrohodnost svědeckých výpovědí strážníků městské policie. Ve vztahu k věrohodnosti policistů a strážníků městské policie obecně žalovaný odkázal na rozsudek NSS č.j. 4 As 19/2007- 114 ze dne 27.9.2007, podle kterého není důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení policisty, není-li zjištěn zájem na věci a překročena míra nezbytná k dosažení účelu použitého zákroku. Žalovaný zaujatost strážníků v dané věci odmítl s tím, že z ničeho nevyplývá. Je přitom třeba poznamenat, že rozpor výpovědi A. B. o tom, že zasahující strážníky nezná s výpověďmi samotných strážníků a rovněž s výpovědí svědka T. P. (A. B. měl uvést, že si zavolá kamarády), ponechal žalovaný stranou, přičemž pokud svědek A. B. po řádném poučení v procesním postavení svědka nevypověděl pravdu o této okolnosti, pak lze mít stěží za to, že vypovídal pravdu o průběhu celého incidentu. K tomu pak za takové situace nelze odhlédnout od výpovědi řádně poučeného svědka T. P., který uvedl údajný kamarádský vztah strážníků a A. B. a který naproti tomu vyloučil agresivitu či projevy násilí ze strany žalobce a potvrdil nevhodné chování policistů přinejmenším ve vztahu k jeho osobě, kdy mu bylo nevybíravým způsobem a zejména nedůvodně zabráněno v natočení policejního zákroku. Dle názoru krajského soudu žalovaný poněkud bagatelizoval význam uvedené nepravdivé části výpovědi svědka A. B. ve vztahu k jeho přátelskému poměru k zasahujícím strážníkům a naproti tomu ne zcela důvodně popřel důkazní hodnotu řádně poučeného svědka T. P., a to pouze s ohledem na jeho přátelský poměr k žalobci. Stejně tak žalovaný bagatelizoval námitky žalobce proti průběhu zásahu strážníků městské policie, když z nich ve spojení se svědectvím T. P. vyplynuly přinejmenším pochybnosti o adekvátnosti zásahu, což, byť není předmětem řízení o přestupku žalobce, má nepochybně vliv na posouzení důvěryhodnosti jejich výpovědí. Pokud je totiž zásah považován automaticky žalovaným za adekvátní, pak se k tomu pojí předpoklad, že zasahující strážníci neměli důvod vypovídat odchylně od skutečného průběhu děje. Pokud však by došlo co do intenzity zásahu k neadekvátnímu jednání strážníků, pak by zde byl již dán důvod pro úvahu o snížené věrohodnosti jejich výpovědí. Právě adekvátnost zásahu strážníků městské police v dané věci zůstává otázkou, jak vyplynulo na povrch na základě doplněného dokazování až v řízení před krajským soudem. Je korektní poznamenat, že žalovaný, přestože již správní orgán I. stupně výzvou ze dne 27. 6. 2014 vyzval Městskou polici Pardubice k předložení veškerého spisového materiálu ve věci, neměl k dispozici veškerý dostupný důkazní materiál, kterým disponovala Městská policie v Pardubicích, což zásadně ovlivnilo zhodnocení skutkového stavu věci správním orgánem I. stupně a následně žalovaným, jakož i jejich právní náhled na věc. Jak totiž vyšlo najevo v průběhu soudního řízení, správní orgán I. stupně ani žalovaný správní orgán neměly k dispozici záznamy, které byly předloženy žalobcem (získány od městské policie) a které se vztahovaly k incidentu samotnému, když se jednalo o záznam policejního zásahu a dále o záznam veřejného prostoru před barem SCUDERIA kamerovým systémem. Dále žalobce předložil k věrohodnosti osoby A. B. videozáznam dostupný na veřejně přístupné webové adrese. Uvedené důkazní prostředky byly provedeny při jednání krajského soudu. K osobě A. B. z jeho prezentace se zbraní v ruce na veřejně přístupných webových stránkách bylo zjištěno, že tento svědek zde ozřejmoval způsob, jakým řeší jako ostraha konfliktní situace (naznačil, že ne vždy je host ochoten odejít dobrovolně, blíže však postup nespecifikoval), přičemž celkově lze zhodnotit, že při svém projevu používal četné hrubě vulgární výrazy. Dále bylo ze zvukového záznamu hovoru mezi policejními strážníky a operačním pracovníkem zjištěno, že tito uvedli zachycení či přidržení žalobce a jeho pohmoždění při zásahu. Naproti tomu ze zvukových a obrazových záznamů zásahu nebylo zjištěno agresivní chování žalobce, tento se legitimoval, přičemž je pravdou, že se nejprve doptával po účelu jeho legitimování. Dle kamerového záznamu prostoru před barem SCUDERIA přijelo vozidlo městské policie v 4:39 hodin. Jestliže by přitom uvedený podnik měl mít provozní dobu do 4:30 hodin, což zůstalo sporné (do 4:00 hodin), pak již 9 minut po zavírací době přijela městská policie. Dále byl proveden důkaz lékařskou zprávou prokazující zranění hrudníku žalobce, když hrubé zacházení strážníků s žalobcem potvrdil svědek T.P.. Správní orgán, který rozhoduje v řízení o přestupku, je co rozsahu zjišťování skutkového stavu věci vázán ust. § 3 správního řádu, podle kterého nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Tedy správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro posouzení klíčových otázek v daném řízení (nezbývá se irelevantními detaily), přičemž je vázán zásadami správního řízení (např. zásada hospodárnosti řízení, zásada legitimního očekávání, zásada proporcionality apod.). Žalovaný odmítl provést další dokazování, když žalobcem navržené důkazy považoval za nadbytečné. V průběhu soudního řízení však vyšlo najevo, v důsledku provedení dalšího dokazování krajským soudem, že zejména výpověď svědka A. B. nelze považovat za věrohodnou, a to jak z důvodu prokázání podání části nepravdivé výpovědi, tak podpůrně rovněž s ohledem na osobu tohoto svědka, když o profilu této osoby si učinil soud závěr na základě prezentace jeho osoby zjevně určené pro zhlédnutí třetími osobami. Rovněž tak verze A. B. odporuje svědectví řádně poučeného svědka T. P., u něhož na rozdíl od svědka B. nebylo prokázáno, že by byť částečně uváděl od pravdy odchylné okolnosti, naopak sám uvedl, že zná žalobce po dobu 30 let a zejména potvrdil, že i on měl se zasahujícími strážníky nepříjemnou zkušenost, když mu hrubým způsobem odepřeli natáčení zásahu a dále vyjádřil svoje znepokojení nad způsobem zásahu a potvrdil svědkem A. B. zmiňovaný kamarádský vztah k strážníkům Městské policie Pardubice, kde byl svědek A. B. v minulosti zaměstnán. Naproti tomu zůstávají otazníky nad svědeckou výpovědí a případně motivem podané výpovědi svědka Ř., obsluhy baru, u něhož však správní orgány nevyhodnotily, v jakém vztahu se nachází k svědku A. B., tedy neobjasnily, zda může být ohrožena věrohodnost tohoto svědka, či nikoliv. A konečně zůstali nevyslechnuti další svědci, kteří se v baru v rozhodné době nacházeli a kteří svojí výpovědí mohli přispět k řádnému objasnění skutkového stavu věci, což platí zejména ve vztahu k dalšímu personálu. K naznačenému doplnění dokazování však v průběhu správního řízení nedošlo, přičemž krajský soud doplnil dokazování o podklady předložené stranou žalující (§ 77 s.ř.s.), když není povolán ani oprávněn k tomu, aby v plném rozsahu či zásadním způsobem nahrazoval činnost správního orgánu, jak vyplývá ze samotného pojetí správního soudnictví a jak je potvrzeno již setrvalou judikaturou správních soudů (viz např. rozsudek NSS ze dne 28.4.2005, č.j. 5 Afs 147/ 2004-89: „V případech, kdy soud bude opakovat důkazy, které byly již uplatněny v předchozím řízení, tyto důkazy zhodnotí, tedy vyjádří se ke správnosti či nesprávnosti hodnocení důkazů správním orgánem. Bude-li soud dokazování doplňovat, tzn. provádět důkazy nové, v předchozím řízení neprovedené, musí dbát především toho, aby jím prováděné důkazy směřovaly ke skutkovému stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Stanovení hranice, kdy je dokazování doplňováno a kdy je dokazováno, je nutno odvozovat od procesního předpisu, podle kterého je vedeno řízení, v němž je přezkoumávané rozhodnutí vydáno. Soud rovněž musí zvažovat rozsah doplňování dokazování, aby svou činností nenahrazoval činnost správního orgánu.“ Krajský soud přitom připomíná, že obvinění z přestupku je trestním obviněním ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto bylo namístě plně respektovat žalobcovo právo na provedení důkazů, které ve vztahu k věci navrhoval, pokud nebylo zřejmé, a to v dané věci zřejmé nebylo, že nemohou vnést do skutkového stavu věci zásadní objasnění - výslech další obsluhy baru, prokázání toho, zda vnitřní prostor baru byl v rozhodné době natáčen kamerovým systémem (žalobce toto tvrdil s odkazem na obsah webových stránek) a zda je záznam zachován. Jestliže žalovaný vycházel pouze z důkazů, které v dané věci provedl, ač žalobce navrhoval provedení důkazů dalších, jak uvedeno shora, pak žalovaný porušil jeho právo na spravedlivý proces. K tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 20.01.2006, sp. zn. 4 As 2/2005 (publ. pod č. 847/2006 Sb. NSS): „Je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení o přestupku provede; tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Výpověď svědka, již obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou obhajobu, nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz neprovést, jen s poukazem na její účelovost pro přátelský vztah obviněného ke svědkovi. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem takového svědka je porušením práva na spravedlivý proces. Tento postup, jenž vedl k faktickému vyloučení důkazů navržených ve prospěch obviněného z přestupku a přijetí závěru o skutkovém stavu věci toliko na základě jednostranných důkazů, je porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ Jak již uvedeno shora, za řádně zjištěný skutkový stav věci odpovídá správní orgán, nikoliv obviněný, tedy obviněný není povinen navrhovat důkazy na prokázání svojí neviny, nýbrž správní orgán je povinen prokázat vinu obviněného, má-li být vydáno zákonné rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku. K tomu viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, č.j. 5 As 126/2011 – 68: „I. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu z roku 2004). II. Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy; ustanovení § 52 věta první správního řádu z roku 2004 se v řízení o přestupku neuplatní.“ V dané věci přitom žalobce od začátku správního řízení o přestupku předkládal svoji verzi incidentu a ve svých tvrzeních setrval konzistentní jak po celou dobu správního řízení o přestupku, tak v žalobních tvrzeních. Žalovaný sám ani rozpory či posuny v tvrzeních žalobce neuváděl. Žalobce přitom netvrdil skutečnosti, které by byly podle obecných zkušenostních pravidel krajně nepravděpodobné, ani netrval na důkazech, které by nebylo možno opatřit. Tedy ani na základě obecné životní zkušenosti nebylo možno dospět k závěru o nevěrohodnosti žalobcových tvrzení o průběhu skutkového děje, když zejména byl prokázán přátelský vztah mezi strážníky a svědkem A. B., lékařskou zprávou bylo prokázáno pohmoždění hrudníku žalobce v době odpovídající zásahu městské policie a nepřiměřenost zásahu podporovala výpověď řádně poučeného svědka T. P.. Tedy dle názoru krajského soudu jsou ve věci po provedeném doplnění dokazování soudem důvodné pochybnosti o tom, že skutkový stav se stal tak, jak jej vzal žalovaný za prokázaný. Jestliže jsou ve věci trestního obvinění dány důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci, pak s ohledem na základní zásadu trestního práva in dubio pro reo („v pochybnostech ve prospěch“) nelze obviněného (žalobce) uznat vinným ze spáchání skutků, které mu jsou kladeny za vinu a které byly kvalifikovány jako přestupky, neboť, jak již uvedeno, je to správní orgán, nikoliv žalobce, koho stíhá důkazní břemeno. Z uvedeného důvodu proto nemohlo rozhodnutí žalovaného obstát v soudním přezkumu zákonnosti, neboť vycházelo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, jak vyšlo najevo po doplnění dokazování v řízení před krajským soudem. Jak již bylo uvedeno shora, na této vadě řízení měla zásadní podíl ta skutečnost, že správní orgány, ač vyvinuly přiměřené úsilí, neobdržely od Městské policie Pardubice veškeré ve věci relevantní materiály (videozáznamy a audiozáznamy). Ze všech uvedených důvodů uznal krajský soud žalobu důvodnou, tudíž žalované rozhodnutí podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je na žalovaném, aby zvážil další procesní kroky za účelem řádného zjištění skutkového stavu věci, přičemž se s ohledem na dobu údajného spáchání přestupku předně bude zabývat otázkou zániku trestnosti přestupku podle ust. § 20 zákona o přestupcích. Náklady řízení: O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Krajský soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen „vyhl. č. 177/1996 Sb.“) a přiznal úspěšnému žalobci toliko účelně vynaložené náklady řízení, když částečně zohlednil námitku žalovaného, že ve věci nemusela nutně proběhnout tři soudní jednání, pokud by žalobce předložil soudu v dostatečném předstihu k provedení dokazování způsobilé důkazní prostředky (§ 60 odst. 7 s.ř.s.): a) odměna advokáta za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, 2x účast na jednání soudu /§11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb./) dle § 7 bodu 5. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 12.400 Kč (4 x 3.100 Kč) a b) paušální náhrada hotových výdajů advokáta za 4 úkony právní služby po 300 Kč ve výši 1200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, 2x účast na jednání soudu/§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb./). c) náhrada za promeškaný čas za 20 půlhodin po 100 Kč ve výši 2000 Kč (2x cesta ze sídla AK k jednání krajského soudu a zpět /§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb./). d) náhrada cestovného k jednání soudu a zpět – dvě cesty osobním vozem ve výši 1472 Kč za spotřebu pohonných hmot /7,92 x 6,3 l. x 29, 50 Kč podle § 4 písm. c) vyhl. č. 385/2015 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, dále jen „vyhl.“/ a ve výši 3 010 Kč za užití vozidla /792 km x 3,80 Kč podle § 1 písm. b) vyhl./, tj. v celkové výši 4 482 Kč. Dále krajský soud přiznal žalobci právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku za podání žaloby ve výši 3.000 Kč (položka 18 bod 2. písm. a/ sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích). Celkové náklady řízení, které je žalovaný povinen uhradit žalobci, tak činí 23 082 Kč. Platební místo bylo určeno v souladu s ust. § 149 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s ust. § 64 s.ř.s. Lhůta ke splnění uložené povinnosti byla určena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 64 s.ř.s.

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 21. prosince 2016 JUDr. Petra Venclová, Ph.D. v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Mgr. Lucie Marešová