61 A 7/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., ve věci žalobce: M.D., nar. dne „X“, bytem „X“, adresa pro doručování: „X“, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.2.2016, č.j. 9659/2016/ODSH/8 takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítl v souladu s ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Přelouč (dále správní orgán I. stupně) ze dne 19.8.2015, č.j. MUPC 14399/2015. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou přestupků, a to přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Daných přestupků se měl žalobce dopustit tím, že dne 22.2.2015 v 9:57 hod. v obci Mělice na pozemní komunikaci – silnici č. III/32219 na úrovni budovy čp. 50 ve směru jízdy od obce Valy směrem na obec Živanice jako řidič osobního automobilu tov. zn. CHRYSLER, reg. zn. XY, při jízdě danou obcí překročil nejvyšší dovolenou rychlost pro jízdu v této obci min. o 8 km/h. Nejvyšší dovolená rychlost je zde totiž stanovena na základě dopravního značení IP 25a („zóna s dopravním omezením“) zákazovou dopravní značkou B 20a („nejvyšší dovolená rychlost“) na 40 km/h, žalobci přitom byla Městskou policií Přelouč naměřena rychlost 48 km/h (po odečtení přípustné tolerance měřícího zařízení ve výši +/- 3 km/h). Tímto jednáním tak žalobce měl porušit ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Při následné silniční kontrole žalobce pak bylo Městskou policií Přelouč zjištěno, že je ve vozidle přepravováno na zadní sedačce sedmileté dítě, které nebylo v rozporu s právními předpisy umístěno v dětské autosedačce. Tímto jednáním tak žalobce měl porušit i ust. § 6 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o silničním provozu. Za uvedené přestupky byla žalobci uložena v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a ust. § 11 odst. 1 písm. b a §12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) peněžitá pokuta ve výši 2.000 Kč. Na základě ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích byla žalobci rovněž uložena povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonem stanovené lhůtě dle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.) žalobu, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce namítal, že v řízení před správním orgánem I. ani II. stupně nebylo v rozporu s ust. § 11 odst. 4 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii (dále jen „zákon o metrologii“) vyhověno jeho žádosti o ověření a kalibraci měřicího přístroje u Metrologického ústavu a byl mu předložen toliko ověřovací list. V něm je pouze uvedeno, že bylo dané měřící zařízení zkoušeno při teplotě od -1 do 21˚C, zcela zde ale chybí uvedení, jak se přístroj chová při teplotě vyšší, či v závislosti na rostoucí vlhkosti. Měřicí přístroj přitom mohl měřit chybně. Dále žalobce namítal, že nebyla v průběhu správního řízení vyvrácena jeho tvrzení, že značka s předmětným dopravním omezením byla zakrytá a kontrola sedačky byla učiněna až u stojícího vozidla, kdy neexistuje žádný důkaz, že dítě za jízdy v autosedačce nesedělo. Tvrzení ohledně zakrytí značky přitom není vyvráceno ani výpovědí zasahujících strážníků, jelikož se jejich výpovědi v otázce obhlídky této značky před měřením rozcházely, jeden z nich tak musel podat křivou výpověď. Stejně tak strážnici žalobce nepožádali o to, aby jim autosedačku ukázal, což by jinak učinil. Konečně pak nejsou rozhodné ani pořízené fotografie, jelikož jsou nekvalitní a zcela opomíjí místa, kde seděla jeho manželka. Navíc ho Městská policie Přelouč již neoprávněně obvinila ze spáchání přestupku a strážníci ani neznají pravidla silničního provozu. Správní orgán tak nesplnil svou povinnost žalobci spáchání daného přestupku prokázat. Z uvedených důvodů proto žalobce navrhl zrušení žalovaného rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na názoru, že se správní orgán I. stupně i žalovaný ve svých rozhodnutích dostatečně zabývaly všemi skutkovými okolnostmi a navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal přitom na skutečnost, že žalobce napadá žalobou pouze rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Krajský soud po zjištění, že byla žaloba proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného (žalobce k výzvě soudu doplnil žalované rozhodnutí) podána oprávněnou osobou (§ 65 s.ř.s.), v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 1 s.ř.s.) a po zjištění, že je žaloba přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů (§71 odst. 1 písm. d a §75 odst. 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumávání rozhodnutí přitom soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s.ř.s.), přičemž o věci rozhodl ve smyslu ust. § 51 odst.1 s.ř.s. bez nařízení jednání, jelikož žalobce vyslovil s takovým postupem souhlas a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Z obsahu správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Z listiny označené jako Oznámení podezření z přestupku sepsaného na místě samém dne 22.2.2016 vyplývá, že dne 22.2.2015 v 9:57 h. v Mělicích na silnici č. III/32219 u čp. 50 bylo strážníky Městské policie Přelouč zjištěno jednání žalobce jako řidiče automobilu tov. zn. CHRYSLER černé barvy, SPZ XY, které má znaky přestupku ve smyslu ust. § 125c odst. 1 písm. f) a bod 4 zákona o silničním provozu, kdy měl žalobce překročit nejvyšší povolenou rychlost v dané obci, když byla naměřena rychlost 51 km/h v místě, kde je povolena rychlost 40 km/h a na zadním sedadle vozu přepravoval dítě bez dětské autosedačky. Žalobce byl identifikován dle občanského průkazu, oznámení vlastnoručně podepsal, ke spáchání přestupků se však nikterak nevyjádřil a pouze uvedl, že nesouhlasí s jejich zaviněním. Podle související fotodokumentace (výstup z měřicího zařízení) bylo příslušné měření okamžité rychlosti vozidla provedeno 22.2.2015 v 9:57:39 h, kdy na místě, kde je povolena nejvyšší dovolená rychlost 40 km/h, byla naměřena rychlost vozidla žalobce 51 km/h, přičemž měření provedl strážmistr R.Ž.. Provedení daného měření je podloženo (uloženo na CD-R čl. 3 spr. spisu) videozáznamem z měření daného vozidla, jenž obsahuje identifikační data, SPZ, naměřenou rychlost, datum a čas jeho pořízení, a fotodokumentací – 3 snímky vozidla po jeho zastavení v místě kontroly. Na těchto snímcích je patrné, že ve středu zadního sedadla sedí dítě (fotografie P1140024), přičemž vlevo (místo za řidičem) je umístěna krabice a nějaké listiny (fotografie P1140025) a vpravo je prázdné místo (fotografie č. P 1140026). Ani na jedné z fotografií přitom není vidět žádná autosedačka, resp. podsedák, či zachycena jiná osoba. Součástí spisu je rovněž fotografická dokumentace dopravního značení na daném místě pořízená dne 5.3.2015, která dokládá předmětné značení na všech příjezdových komunikacích. Dle doručenky založené ve spise na čl. 7 bylo žalobci dne 25.3.2015 doručeno oznámení správního orgánu I. stupně o zahájení řízení o přestupcích, sdělení obvinění, poučení a nařízení ústního jednání. Při ústním jednání konaném dne 15.4.2015 žalobce po zákonném poučení uvedl, že s obviněním nesouhlasí, nejvyšší povolenou rychlost nepřekročil a dále, že jeho sedmiletý syn D. byl během jízdy v autosedačce. Fotodokumentace je přitom pořízena až na stojícím vozidle cca 3-5 min. po zastavení vozidla. Dopravní značka o omezení rychlosti pak byla v době jeho průjezdu zakryta, popř. úplně chyběla. Žalobce v podání ze dne 29.4.2015 uplatnil tvrzení, že na zadním sedadle seděla jeho manželka, která měla v ruce držet druhý dort. Manželka žalobce L.D. ve své výpovědi učiněné po řádném poučení svědka o následcích podání křivé výpovědi u ústního jednání dne 30.6.2015 uvedla, že v daný den seděla ve vozidle na zadním sedadle vpravo. Jejich syn se chtěl podívat na strážníky, proto slezl z podsedáku, který následně spadl. Typ podsedáku ale nezná, o žádném dortu nehovořila. Svědek R.Ž., strážník Městské policie Přelouč, ve své výpovědi u ústního jednání konaného dne 15.4.2015 po zákonném poučení o následcích křivé výpovědi uvedl, že s kolegou před měřením rychlosti provedli kontrolu dopravního značení, kdy bylo vše v pořádku a následně předepsaným způsobem zastavili vozidlo, jež překročilo nejvyšší povolenou rychlost v obci Mělice. Měření provedl on, kdy je osobou proškolenou a oprávněnou k obsluze daného zařízení, na zařízení, jež bylo řádně ověřeno a certifikováno metrologickým ústavem. Z daného vozidla z místa řidiče vystoupil muž ztotožněný jako žalobce, který se k věci vůbec nevyjádřil, jen nesouhlasil. Následně ve vozidle zpozoroval jeho kolega dítě, které se naklánělo dopředu, přičemž při obhlídce nebylo zpozorováno užití dětské autosedačky, resp. podsedáku, proto pořídili fotodokumentaci. Ve vozidle nebyla žádná jiná osoba a po celou dobu od počátku měření vozidlo bylo v jejich dohledu. Nevěděl však, při jaké teplotě bylo kontrolováno a schváleno použité měřicí zařízení. V doplnění výpovědi z ústního jednání provedeného dne 30.6.2015 svědek uvedl, že pokud by byl měřicí přístroj špatně nastaven, nebo vykazoval nějakou vadu, přístroj by nepovolil měření, resp. neexistoval by žádný výstup z měření. V dané chvíli však bylo vše v pořádku. Z výpovědi svědka R.CH., strážníka Městské policie Přelouč, učiněné u ústního jednání konaného dne 15.4.2015 po zákonném poučení o následcích křivé výpovědi vyplynulo, že prováděl se svým kolegou Ž. daného dne měření rychlosti v obci Mělice, kdy byl zastaven i žalobce, přičemž při kontrole si svědek všiml i toho, že bylo ve vozidle dítě mladší 12 let bez autosedačky či podsedáku. Jinou osobu ve vozidle neviděl, nebylo mu známo, že by došlo k poškození dopravního značení v obci. Podle ověřovacího listu 8012-OL-70369-14 ze dne 26.11.2014 byl použitý silniční laserový rychloměr typ LTI 20/20 TruCam, v.č. TC002958, vyroben r. 2011 ověřen s platností do 25.11.2015. Rovněž bylo ve správním spisu založeno i osvědčení R.Ž. k manipulaci s tímto přístrojem. Přístroj byl přitom zkoušen při teplotě 22 +/- 1 ˚C a při relativní vlhkosti 33,9 +/- 2,1% (uloženo na CD-R čl. 3. spr. spisu). Městský úřad Přelouč – odbor stavební, sdělil, že dopravní značení IP 25a bylo na dané místo stanoveno dne 1.2.2013 a od tohoto dne nebylo učiněno žádné hlášení týkající se neoprávněného nakládání s tímto značením. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání výše uvedených přestupků, když tento správní orgán měl jejich spáchání ze strany žalobce za prokázané výše popsanými provedenými důkazy. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že neshledal vady a pochybení ohledně dopravního značení, jichž se žalobce domáhal, přičemž bylo měření rychlosti provedeno v souladu s platnou právní úpravou. Rovněž má za to, že bylo doloženo i to, že ve vozidle bylo umístěno dítě bez předepsané autosedačky, či obdobného zařízení, když žalobce nepředložil dostatek podkladů pro vyvrácení tohoto závěru učiněného na základě provedených důkazů. Jak již uvedeno shora, žalovaným rozhodnutím bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí zcela ztotožňuje s právním názorem žalovaného vysloveným v jeho rozhodnutí i s právním názorem vysloveným v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Smyslem soudního přezkumu není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody s názorem žalovaného uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, jak již setrvale judikuje Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, rozsudky NSS dostupné na www.nssoud.cz). K jednotlivým žalobním námitkám žalobce krajský soud uvádí následující argumentaci. Podle ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Dle ust. § 125c odst. 1 bod 4 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h. K naplnění této skutkové podstaty daného přestupku je nutné, aby byly ze strany žalobce naplněny všechny její obligatorní znaky, tj. objekt, objektivní stránka, subjekt i subjektivní stránka přestupku. Žalobce přitom svou žalobou brojí proti tomu, že jednal protiprávně, když jel více než 40 km/h, ale správním orgánem nebylo nikterak vyvráceno jeho tvrzení, že byla příslušná dopravní značka omezující nejvyšší povolenou rychlost zakrytá, resp. na příslušném místě zcela chyběla. V přestupkovém řízení je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. To vyjadřuje zásadu materiální pravdy (§ 3 správního řádu), podle níž (ve spojení s § 50 a § 52 správního řádu) správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí. Z úřední povinnosti proto zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného (žalobce), jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci (rozsudek NSS ze dne 4.12.2013, č.j. 1 As 83/2013 – 60). Podle závěru obsaženého v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.1.2014, č.j. 5As 126/2011, pak má správní orgán v řízení o přestupku postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku. V daném správním řízení bylo výslechem zasahujících strážníků prokázáno, že před započetím měření rychlosti projíždějících vozidel provedli vizuální kontrolu příslušných dopravních značek s tím, že bylo vše v pořádku. Na tomto závěru ničeho nemění ani drobné odchylky v jejich výpovědích, když oba strážníci po doplňujících otázkách u ústních jednání uvedli shodnou trasu, po které do obce přijeli i jakým způsobem tuto vizuální kontrolu provedli. Soud přitom jejich výpovědi považuje za zcela věrohodné, oba strážníci byli řádně poučeni dle § 55 správního řádu o jejich povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. Tyto výpovědi byly navíc podloženy zprávou Městského úřadu Přelouč o tom, že od doby instalace předmětných značek nebyla hlášena žádná neoprávněná manipulace s těmito značkami. Nadto je součástí spisu fotografická dokumentace, která je sice pořízena až později, avšak dokládá, že jsou předmětné značky skutečně na dané vozovce umístěny a jsou v pořádku. Krajský soud má tedy v tomto ohledu za prokázaný skutkový stav věci tak, jak jej měly za prokázaný i správní orgány, a nemá tedy důvodu pochybovat o naplnění i tohoto znaku příslušné skutkové podstaty, když žalobce neuvádí ničeho konkrétního, co by tento závěr vyvrátilo, resp. neuvádí ani nedokládá ničeho konkrétního, co by mělo zdejší soud vést k důvodným pochybnostem o správnosti tohoto závěru. Pokud jde o další námitku žalobce směřující opět do téhož znaku skutkové podstaty daného přestupku, týkající se toho, že měřicí zařízení mohlo měřit chybně a v průběhu správního řízení nebylo vyhověno jeho žádosti o ověření kalibrace měřicího přístroje, ztotožňuje se krajský soud se závěry správních orgánů, když by se jednalo o zcela nadbytečný důkaz. Správní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, kdy je pouze na uvážení příslušného správního orgánu, zda a jaký důkaz provede, popř. který navržený důkaz naopak neprovede, ovšem toto své rozhodnutí musí řádně zdůvodnit. Měřicího zařízení (silničního laserového rychloměru typu LTI 20/20 TruCam, v.č. TC002958, r. výroby 2011) bylo dle ověřovacího listu užito v době platnosti ověření jeho funkčnosti (ověření je s platností do 25.11.2015) a v dané chvíli jej ovládal strážmistr Ž., jenž má k této činnosti vydané osvědčení. Jeho užití tak bylo zcela v souladu s příslušnými právními předpisy (srovnej: rozhodnutí NSS ze dne 24.8.2011, č.j. 1 AS 42/2011). Obě tato osvědčení pak byla součástí správního spisu a žalobce se s nimi řádně seznámil. Lze sice přisvědčit námitce žalobce, že dané osvědčení obsahuje pouze označení toho, že byl daný přístroj zkoumán za daných laboratorních podmínek a není zde uvedeno, jak se „chová“ za jiných povětrnostních podmínek, ovšem je třeba zdůraznit, že žádný přístroj není zkoumán v jiných než laboratorních podmínkách, přičemž vše je zkonstruováno k tzv. běžnému použití. Nadto žalobce žádné extrémní výkyvy netvrdil, tedy takové, které by mohly mít na funkčnost měřicího přístroje podstatný vliv. Z výpovědi strážníka Ž., který byl v obsluze zařízení řádně proškolen a poučen o následcích křivé výpovědi, navíc vyplývá, že kdyby byl přístroj chybně nastaven, či vykazoval nějakou vadu, nedošlo by ke změření rychlosti, resp. k vytvoření výstupu z měřicího zařízení. Podstatné je zejména to, že žalobce požádal o ověření použitého měřidla podle § 11 odst. 4 zákona o metrologii ve svém podání doručeném správnímu orgánu dne 29. 4. 2015, tedy po uplynutí více jak 2 měsíců od provedeného měření. Žalobci přitom nic nebránilo v tom, aby svoje pochybnosti o správnosti měření použitého měřidla uplatnil přímo na místě, kdy se však k přestupkům, které mu byly kladeny za vinu, konkrétně nevyjádřil. Je přitom nasnadě, že po uplynutí více než dvou měsíců, kdy nebyl přístroj vyřazen z provozu, by výsledek ověření nemohl poskytovat dostatečný důkaz o tom, zda přístroj případně nesplňoval potřebné technické parametry. Tedy bylo v zájmu žalobce, aby svoje pochybnosti o způsobilosti měřícího zařízení uplatnil přímo u zasahujících strážníků, nikoliv až v průběhu správního řízení s významným časovým odstupem. Na základě uvedeného je tak zcela legitimní závěr správního orgánu I. stupně o nadbytečnosti provedení žalobcem požadovaného důkazu o ověření kalibrace. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti žalobcem je tak dle názoru krajského soudu zcela spolehlivě zadokumentováno právě záznamem o přestupku vytvořeným tímto měřicím zařízením, když řádně vytvořil daný výstup, přičemž se jedná o důkaz privilegovaný (rozsudek NSS ze dne 24.4.2008, č.j. 7 As 39/2007). Žalobcovo žalobní tvrzení tak do věci nevnáší žádné důvodné pochybnosti. Krajský soud má tedy za to, že byly naplněny ze strany žalobce všechny výše uvedené znaky skutkové podstaty příslušného přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Z ust. § 6 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu plyne, že je řidič motorového vozidla kromě povinností uvedených v § 4 a 5 dále povinen přepravovat ve vozidle kategorie M1, N1, N2 nebo N32), které je vybaveno zádržným bezpečnostním systémem, dítě, jehož tělesná hmotnost nepřevyšuje 36 kg a tělesná výška nepřevyšuje 150 cm, pouze za použití dětské autosedačky; při této přepravě. Poslední námitku žalobce ohledně chybějící autosedačky, resp. podsedáku jeho syna, který se v době provedeného měření nacházel na zadním sedadle vozu, považuje krajský soud za zcela účelovou. Je sice pravdou, že byla kontrola strážníky provedena až v době, kdy vozidlo stálo, ovšem při této vizuální kontrole nebyla přítomnost autosedačky či obdobného zařízení ve vozidle vůbec zpozorována. Tento závěr vyplývá nejen ze zcela shodných výpovědí zasahujících strážníků, ale i z pořízené fotografické dokumentace, která je zcela dostačující. Z ní je patrné, že se poblíž místa, kde sedí syn žalobce, nenachází žádná autosedačka ani obdobné zařízení, a to ani v místě, které označil žalobce. Naopak, na místě vlevo za řidičem se dle fotografie č. P1140025 nachází pouze krabice a nějaké listiny, což zcela odporuje tomu, aby zde byla řádně upevněna autosedačka, i kdyby následně spadla na podlahu vozidla. Konečně na základě stejných důkazů neobstojí ani námitka žalobce, že byla v automobilu přítomna i jeho manželka, která syna ze sedačky odpásala, což tvrdila ve své výpovědi i ona. Zejména z fotografie č. P 1140026 je patrné, že vpravo, na místě za spolujezdcem, je prázdné místo, když je zřetelně vidět profil syna žalobce uprostřed sedačky, avšak absentuje zde alespoň silueta další postavy, která měla dle výpovědi manželky žalobce držet druhý dort (dort je umístěn na sedadle spolujezdce). I kdyby byla manželka žalobce velmi drobné postavy, je nepochybné, že by i přesto byla vyšší než jejich sedmiletý syn, přičemž ani žalobce netvrdí, že by manželka z vozidla vystoupila před pořizováním snímků. Výpověď manželky žalobce proto krajský soud považuje za zcela nevěrohodnou, ovlivněnou blízkým vztahem k žalobci. Konečně žalobce namítá, že nebyl strážníky vyzván, aby jim autosedačku ukázal, ovšem ti měli dle svých tvrzení za to, že tam autosedačka není, a proto žalobci toto své podezření sdělili a zahrnuli jej i do oznámení o podezření z přestupku sepsaného na místě samém, se kterým byl žalobce podrobně seznámen, vlastnoručně ho podepsal a uvedl, že se spácháním daných přestupků nesouhlasí. Přitom však nikterak neosvětlil, z jakých důvodů, resp. měl možnost strážníkům autosedačku sám ukázat, popř. tuto skutečnost přímo na místě namítnout. To, že takto na místě nepostupoval, podporuje i výše uvedený závěr o nepřítomnosti jeho manželky ve vozidle. Kdyby zde jeho manželka skutečně byla, jistě by na to, že syna od autosedačky odpásala po zastavení vozu, poukázal přímo žalobce, popř. jeho manželka. Dle názoru soudu je zcela nelogické, aby manželka, i přesto, že bylo fotografováno jejich vozidlo, resp. jejich syn, do vyřizování tohoto přestupku nikterak nezasáhla. I zde má proto krajský soud za to, že ze strany žalobce došlo k naplnění všech zákonem stanovených znaků přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Je tak třeba uzavřít, že žalovaný rozhodl v souladu se zákonem, když podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Vzhledem k jednoznačnému závěru, že žaloba není důvodná, krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, takže mu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Úspěšnému žalovanému, takové právo nebylo přiznáno, neboť mu podle soudního spisu nevznikly takové náklady, které by přesahovaly rozsah jeho obvyklé úřední činnosti. Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 31. srpna 2016 JUDr. Petra Venclová, Ph.D. v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Kateřina Vrabcová