11 CO 124/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: název územní celek , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa název země anonymizováno 8 slov IČO sídlem adresa adresa pro doručování: název anonymizováno 8 slov obec , ulice a číslo , PSČ obec obec o určení vlastnictví k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově č. j. 7 C 48/2015-646 ze dne 31. 3. 2022

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4.114 Kč, k rukám jeho advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud zamítl žalobu na určení, že žalovaná 2. je vlastníkem nemovitostí – pozemků zapsaných v knihovní vložce [anonymizováno] pro [katastrální uzemí] – [město] [anonymizováno], původního pozemkového katastru tak, jak jsou tyto pozemky označeny v odstavci I. bod 1 výroku rozsudku (dále jen předmětné pozemky nebo předmětné nemovitosti), zamítl žalobu na určení, že žalovaná 2. je vlastníkem pozemků zapsaných v knihovní vložce [číslo] pro [katastrální uzemí] – [město] [anonymizováno], původního pozemkového katastru PK [číslo], dle katastru nemovitostí částí pozemků [parcelní číslo] (odstavec I. bod 2 výroku), zamítl žalobu, aby alternativně bylo určeno, že vlastníkem pozemků původního pozemkového katastru tak, jak je uvedeno odstavci I. bod 3 písm. a) a b) výroku je žalobce, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 82.280 Kč a žalované 2. náhradu nákladů řízení ve výši 12.429 Kč (odstavec II. a III. výroku).

2. Rozsudek napadl včas podaným odvoláním žalobce. Konstatoval, že rozsudek je nespravedlivý a je snahou soudu prvního stupně o dodatečnou legalizaci nezákonných a chybných rozhodnutí orgánů komunistické moci v době nesvobody od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989. Soud se nijak nezabýval předloženými důkazy o tom, že rozhodnutí o výkupu pozemků z vlastnictví žalobce bylo vydáno v rozporu a chybně dle tehdy platného zákona č. 46/1948 Sb. a rozhodnutí v tomto směru jsou od počátku neplatná, včetně všech následujících úkonů. Soud přechod vlastnictví žalobce na československý stát opírá o prosté konstatování znění § 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., že poznámka provedení výkupu v pozemkové knize má účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát. Zde tato poznámka byla v knihovních vložkách žalobce učiněna dne [datum]. Z předložených důkazů, které soud prvního stupně uvádí jako prokazatelné, je jednoznačné, že se jedná o podvod, který činí tuto poznámku zcela neplatnou, a tedy i soudem deklarovaný přechod na československý stát – listina, na kterou se poznámka v KVL odvolává, byla vydána dne 6. 8. 1949 Okresním soudem nebo Okresním národním výborem v [obec], tedy nemohlo dojít k provedení poznámky v KVL dne [datum]. Pokud by žalobce přistoupil na konstrukci soudu prvního stupně, bylo by třeba konstatovat, že žalobce byl minimálně vlastníkem všech pozemků uvedených v pozemnostních arších do 4. 8. 1949. S ohledem na tuto skutečnost, kdy obce v samostatné působnosti zanikly ke dni 31. 12. 1948 a staly se součástí československého státu bez samostatné působnosti, jsou všechny případné přídělové dokumenty uváděné jako důkazy žalovaným 1. v souladu s jejich nabývacími tituly pro Místní národní výbor v [obec] pouze převodem mezi jednotlivými složkami československého státu a není možné na ně pohlížet jako na příděl samostatné obci. Soud prvního stupně si protiřečí, neboť dle předloženého důkazního materiálu při provádění návrhů žalovaného 1. na zápis žalovaných pozemků do katastru nemovitostí dle zákona č. 172/1991 Sb. věděl žalovaný 1. o tom, že se jedná o historický církevní majetek a tedy dle jednoho odůvodnění soudu prvního stupně do doby vydání zákona č. 428/2012 Sb. držela obec církevní majetek s očekáváním, zda budou i obce zahrnuty do okruhu povinných osob ze strany zákonodárce – nemohla tedy žalovanému 1. proběhnout doba na vydržení vlastnictví a ani být v dobré víře, jinde zase soud prvního stupně tuto skutečnost opomíjí a opírá se pouze o souhlasné vyjádření žalovaného 1. a Pozemkového fondu, kdy tedy popírá výše uvedené konstatování a zcela nereflektuje skutečnost, že se jedná o církevní majetek, a buď tedy byl pouze dán obci v očekávání zákonodárcem restitučním plněním církvím a církevním právnickým osobám nebo by měl soud prvního stupně konstatovat, že toto prohlášení je od samého počátku neplatné, neboť Pozemkový fond porušil zcela jednoznačně blokační paragraf 29 zákona o půdě. Celé soudem vedené řízení je zmatečné, soudem jsou akceptovány důkazy prvního žalovaného, které jsou jednak nesouvisející, nemají minimální požadavky dokumentů konstatovaných judikaturou Nejvyššího soudu (minimální identifikace), zmateně jsou uváděny jako důkazy zábory pozemků jiných církevních právnických osob, zcela odlišných od žalobce, nesoulady výměr, katastrálních území, apod. Soud se svým rozhodováním snaží dokončit nespravedlnosti zločinného komunistického režimu, úkony napravujícími chyby orgánů této nedemokratické společnosti v době po 25. 2. 1948 nerespektováním základních principů právního státu. Dle pozemnostních archů sestavených Katastrálním měřickým úřadem v [obec] v roce 1948 (série [číslo] [číslo]) byl k 31. 12. 1945 ve vlastnictví [název] [anonymizováno] v [obec] tento stav staveb a pozemků: Pro [katastrální uzemí] – [okres] pozemky zapsané v knihovní vložce [číslo] a [číslo] o celkové výměře [číslo], [číslo] ha, pro [katastrální uzemí] [anonymizováno] pozemky zapsané v knihovní vložce [číslo], [anonymizována čtyři slova] o celkové [číslo], [číslo] ha, pro [katastrální uzemí] [anonymizováno] pozemky zapsané v knihovní vložce [číslo] o celkové výměře [číslo], [číslo] ha, pro [katastrální uzemí] [anonymizováno] pozemky zapsané v knihovní vložce [číslo] o celkové výměře [číslo], [číslo] ha, celkem tedy ve vlastnictví [název] [anonymizováno] v [obec] pozemky o celkové výměře [číslo], [číslo] ha. Dle výměru o výkupu ze dne [datum] vydaným ONV v [obec] se dle § 1 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. staly předmětem výkupu pozemky žalobce uvedené v soupisové přihlášce na [město] [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [anonymizováno] o celkové výměře [číslo], [číslo] ha – ve vlastnictví [název] bylo tedy ponecháno veškeré vlastnictví v k. ú. [obec] – [okres] a [číslo] ha dle výběru v ostatních katastrálních územích. Z výše uvedeného plyne, že ke dni 26. 4. 1949 byl žalobce prokazatelně vlastníkem pozemků, které dále uvedl v podaném odvolání na č. l. 657 a 658 (kromě pozemků označených v odstavci I. bod 1 a 2 výroku napadeného rozsudku zde byly další pozemky, ohledně kterých žalobce tvrdí své vlastnické právo). Dále dle podaného odvolání k zabrání majetku žalobce státem došlo dle zákona č. 46/1948 Sb., který byl důvodem nespravedlivého odejmutí pozemků ve vlastnictví žalobce – jedna z majetkových křivd, jak uvádí zákon č. 428/2012 Sb. způsobené oprávněné osobě. Rozhodnutí o výkupu pozemků žalobce bylo provedeno v rozporu s uvedeným zákonem, neboť žalobce je církevní právnickou osobou a výměr o rozhodnutí o výkupu [číslo] 1949 z 26. 4. 1949 byl proveden podle § 1 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. Na výkup zemědělských pozemků od právnických osob se však vztahoval odst. 3 § 1 tohoto zákona, tedy výměr a výkup byl i dle tohoto zákona od samého počátku neplatný a veškeré navazující úkony žalovaného 1. a 2. jsou od samého počátku neplatné a žalobce je po celou dobu vlastníkem v žalobě uvedených pozemků. Pozemek parc. č. dle PK [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizováno] (dnes [obec] – [město] [anonymizováno]) zapsaný v knihovní vložce [číslo] pro toto katastrální území byl v rozhodném období ve vlastnictví žalobce – viz výše uvedené důkazy (zápis z KVL, kopie pozemnostních archů) a je dle srovnávacího sestavení parcel vypracovaným [stát. instituce], [stát. instituce] – pobočka [obec] součástí dnešního pozemku – část [parcelní číslo], část [číslo] a část [číslo]. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud změnil rozhodnutí prvoinstančního soudu tak, že se žalobě vyhovuje, nebo aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil k rozhodnutí s pokynem respektovat předložené důkazy a současně aby přiznal náhradu nákladů řízení. 3. 1. žalovaný v podaném vyjádření namítl, že Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu ve vztahu k pozemkům uvedeným v odstavci I. bod 3 rozsudku okresního soudu č. j. 7 C 48/2015-454. Pokud tedy žalobce v rámci svých odvolacích důvodů uvádí, že prokazuje vlastnictví ke dni [datum] k dalším pozemkům mimo tyto uvedené, pak takové tvrzení nemá souvislost s probíhajícím řízením, neboť jím uváděné pozemky nejsou předmětem řízení o určení vlastnictví, o nich již bylo rozhodnuto a žaloba byla pravomocně zamítnuta. Žalovaný 1. má za to, že okresní soud dospěl ke správnému závěru, že k předmětným nemovitostem – pozemkům, či jejich částem vzniklých z původních pozemků v [katastrální uzemí] - [město] [anonymizováno] zapsaných v knihovní vložce [číslo] bylo prokázáno, že se jednalo o majetek státu, ke kterému v rozhodném období ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. náleželo právo hospodaření Městskému národnímu výboru [obec] a pozemky přešly na žalovaného 1. dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaný 1. prokázal hospodaření na pozemcích v lokalitě sídliště [část obce] a jeho okolí, včetně mateřské školy, když se jedná zejména o veřejnou zeleň, veřejné prostranství na území [územní celek], jejichž údržbu zajišťovaly Technické služby [obec]. U pozemku PK [číslo] a PK [číslo] dle katastru nemovitostí část [číslo], u nichž nebyl dohledán žádný nabývací titul, žalovaný 1. nabyl vlastnické právo vydržením dle § 134 odst. 1 obč. zák., neboť bylo prokázáno, že se držby ujal v přesvědčení, že je nabyl do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. a byl po dobu 10 let v dobré víře, že je na základě zákona vlastníkem této části pozemku. V případě části pozemku v k. ú. [obec] – [město] [anonymizováno] zapsaného v knihovní vložce [číslo] původního pozemkového katastru PK [číslo] lze rovněž přisvědčit závěru okresního soudu, že žalovaný 1. nabyl vlastnické právo vydržením. Žalovaný 1. navrhoval potvrzení napadeného rozsudku.

4. Žalovaná 2. ve svém vyjádření souhlasila se závěrem okresního soudu, že (vyjma pozemku PK [číslo] a pozemku PK [číslo]) dospěl okresní soud ke správnému závěru, že byly splněny podmínky pro přechod pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného 1. dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Splnění těchto podmínek přitom prokazují shodné důkazy, jako u těchto pozemků v lokalitě sídliště [část obce], které jsou specifikovány v bodu I. bod 5 rozsudku OS v Bruntále – pobočky v Krnově č. j. 48/2015-454, ohledně nichž již byla žaloba pravomocně zamítnuta. Ohledně pozemků PK [číslo] a PK [číslo] zapsaných v knihovní vložce [číslo] pro [katastrální uzemí] – [město] [anonymizováno] (v rozsahu jejích částí dnes označených parcelním [číslo] dále ohledně pozemku PK [číslo] zapsaného v knihovní vložce [číslo] pro [katastrální uzemí] – [město] [anonymizováno] v rozsahu jeho nepatrné části dnes označené parcelním [číslo]) dospěl okresní soud ke správnému závěru, že žalovaný 1. tento majetek nabyl vydržením, když byl po dobu déle než 10 let v dobré víře, že se stal jeho vlastníkem na základě zákona č. 172/1991 Sb. Pokud žalobce namítá absenci dobré víry, dobrá víra obce není vyloučena tím, že předmětem držby byly pozemky původně ve vlastnictví církve, jejichž přechod do vlastnictví obce nevylučovalo ani ust. § 29 zák. č. 229/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2015. Žalovaná 2. navrhovala potvrzení napadeného rozsudku.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Z obsahu spisu se podává následující. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově č. j. 7 C 48/2015-454 ze dne 14. 8. 2019 byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 2. je vlastníkem pozemků tak, jak byly uvedeny ve výroku I. bod 1 až 5 rozsudku. K žalobcovu odvolání byl rozsudek okresního soudu potvrzen v odstavcích I. a II. výroku, v odstavci III. výroku byl rozsudek ohledně náhrady nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 1. změněn a byla přiznána jiná částka, dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl včas podaným dovoláním žalobce. Nejvyšší soud nesouhlasil se závěry soudů okresního a krajského, že žalobcův nárok na určení vlastnického práva státu ve vztahu k předmětným pozemkům ve smyslu § 18 zákona č. 428/2012 Sb. je promlčen. Nejvyšší soud přijal závěr, že uvedený zákon lhůtu k podání žaloby dle § 18 odst. 1 nestanoví, upravuje toliko následnou lhůtu pro uplatnění výzvy k vydání věci, jež počíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu. Zahájení řízení dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (dále jen zákona) nelze nikterak časově limitovat, a to ani na základě obecné úpravy promlčení (plynutí času by však z hlediska úspěšnosti žaloby uplatněné v režimu ust. § 18 odst. 1 zákona mohlo mít význam v případě vydržení vlastnického práva oprávněným držitelem sporné věci). Závěr odvolacího soudu, že právo oprávněné osoby na určení vlastnického práva v režimu ust. § 18 odst. 1 zákona podléhá promlčení, jako věcně správný neobstojí. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu směřujícím vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části výroku I. týkající se pozemků uvedených pod bodem 3 shledal opodstatněným. Nutno podotknout, že okresní i krajský soud jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu, zde vysloveným. Ve vztahu k ostatním pozemkům bylo dovolání odmítnuto. Žalobce podal ústavní stížnost proti všem shora uvedeným rozsudkům v tom rozsahu, jak byla žaloba zamítnuta, resp. dovolání odmítnuto a ústavní soud ve svém usnesení III. ÚS 1401/21 ze dne 17. 8. 2021 ústavní stížnost odmítl.

7. V podání ze dne 25. 11. 2021 (č. l. 568 až 570) uvedl žalobce, že s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu o nepromlčitelnosti vlastnického práva požaduje určit, že žalovaná 2. je vlastníkem, kromě těch pozemků, které jsou uvedeny v bodě 3 rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově č. j. 7 C 48/2015-454 (předmětné pozemky), také dalších pozemků, které v tomto podání žalobce uvedl. Jednalo se o pozemky, o kterých již bylo rozsudkem č. j. 7 C 48/2015-454 pravomocně rozhodnuto (žaloba byla zamítnuta). Dále se žalobce domáhal („ nebo“) nechť je určeno, že žalobce je vlastníkem všech takto označených pozemků. V seznamu pozemků, ohledně kterých požadoval určit vlastnické právo 2. žalované, je uveden pozemek, o kterém dosud nebylo nikterak rozhodováno PK [číslo] dle katastru nemovitostí část pozemku [parcelní číslo] Okresní soud takto vznesený nárok správně posoudil jako objektivní kumulaci nároků, v usnesení č. j. 7 C 48/2015-577 ze dne 20. 12. 2021 řízení v tom rozsahu, jak se žalobce svým podáním ze dne 25. 11. 2021 domáhal určení, že 2. žalovaná je vlastníkem pozemku, kromě předmětných pozemků a pozemku parc. č. PK [číslo], zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Ohledně pozemku PK [číslo] vyzval žalobce k dotvrzení skutečností, na jejichž základě se domáhá svého nároku s řádným procesním poučením o procesních důsledcích. Usnesení nabylo právní moci 18. 1. 2022. Podáním ze dne 29. 12. 2021 (č. l. 581 a 582) žalobce doplnil skutková tvrzení k pozemku PK [číslo] pro k. ú. dnes [obec] – [město] [anonymizováno] tak, že pozemek byl v rozhodném období ve vlastnictví žalobce a je dle srovnávacího sestavení parcel součástí dnešního pozemku část p. [číslo].

8. Okresní soud provedl dokazování listinami tak, jak je zachyceno v protokolech o jednání, z provedených důkazů vzal za zjištěné skutečnosti, jež jsou uvedeny v bodech 12 až 28 odůvodnění rozsudku.

9. Nadále platí správný závěr okresního soudu, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 písm. b) zákona o církevních restitucích, neboť je právnickou osobou zřízenou jako součást registrované církve. Kontinuita církevní právnické osoby – žalobce nebyla po únoru 1948 přerušena. U předmětných nemovitostí se jednalo o původní historický majetek církve, resp. církevní právnické osoby. Nutno podotknout, že tento závěr platí pro žalobní nárok vznesený již v řízení před rozhodnutím okresního soudu č. j. 7 C 48/2015-454, o kterém bylo následně rozhodnuto také rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, a ve vztahu k němu byly oba rozsudky zrušeny Nejvyšším soudem. Závěr, že je žalobce oprávněnou osobou neplatí pro další nárok vznesený po rozhodnutí Nejvyššího soudu v tom smyslu, nechť je („ nebo“) určené vlastnické právo samotného žalobce nejen k předmětným nemovitostem, ale i k nemovitostem dalším. K tomu viz níže.

10. Ve vztahu k předmětným nemovitostem zapsaným v knihovní vložce [číslo] pro [katastrální uzemí] – [město] [anonymizováno] odvolací soud souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že tyto nemovitosti byly historickým majetkem žalobce, v roce 1949 byly v souladu se zákonem č. 46/1948 Sb. tyto pozemky odňaty žalobci státem, a to bez náhrady. Posléze došlo k přídělu pozemků PK [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]. Prokazatelně tomu svědčí soupis parcel navrhovaných do přídělu v obci [obec] tak, jak bylo zjištěno okresním soudem v bodě 15 odůvodnění. Od 1. 1. 1950 již obce neměly právní subjektivitu a nemohly nabývat ani jakýkoliv majetek, pozemky, které se na základě zákona č. 46/1948 Sb. měly po přídělovém řízení stát vlastnictvím obcí, přešly do vlastnictví státu. Dne 19. 8. 1954 byla vydána přídělová listina pro Místní národní výbor v [obec], která se týkala shora označených nemovitostí. Následně byly tyto pozemky předány do správy Městského národního výboru v [obec], jak bylo prokázáno z hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku ze dne 23. 1. 1979 (bod 18 odůvodnění napadeného rozsudku), vzhledem k charakteru pozemků v lokalitě sídliště [část obce] a jeho okolí veřejná prostranství, účelové komunikace, veřejná zeleň. O pozemky pečovaly Technické služby [obec], což bylo prokázáno ze svědecké výpovědi [příjmení] Odvolací soud nemá pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných okresním soudem z výpovědi označeného svědka, který začal u Technických služeb [obec] pracovat v roce 1987. Jedná se tak o pozemky, které v souladu s § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, neboť k nim ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření Městskému národnímu výboru v [obec].

11. Ohledně pozemků PK [číslo] a PK [číslo] nebyl dohledán žádný nabývací titul, jedná se dnes o pozemek ostatní plocha, ostatní komunikace, a odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že vlastnické právo [územní celek] vydrželo v souladu s § 134 odst. 1 obč. zák. [územní celek] se ujalo držby předmětných pozemků stejně jako pozemků označených v odstavci výše, v přesvědčení, že je nabylo do vlastnictví na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Jedná se nyní o parcelu [číslo] což je komunikace zajišťující příjezd k bytovému domu, zahrádkám, městské čistírně odpadních vod a k rybníku. Tato plocha byla městem pravidelně udržována.

12. Ohledně pozemku PK [číslo] v [katastrální uzemí] – [město] [anonymizováno] zapsaného v knihovní vložce [číslo] je správný závěr okresního soudu, že se rovněž jedná o historický majetek žalobce vykoupený státem dle zákona č. 46/1948 Sb., a ohledně vlastnictví žalovaného 1. je správná úvaha o vydržení tohoto pozemku ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. Zde odvolací soud odkazuje na odůvodnění v bodě 30 napadeného rozsudku, se kterým se zcela ztotožňuje. Vlastnictví žalovaného 1. nebylo po celou vydržecí dobu zpochybněno.

13. Pokud žalobce v podaném odvolání namítal nedostatek dobré víry u žalovaného 1. s tím, že obec držela církevní majetek s očekáváním, zda budou i obce zahrnuty do okruhu povinných osob ze strany zákonodárce, uvádí k tomu odvolací soud následující. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 byly-li ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. splněny všechny podmínky přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo k tomuto právnímu následku bez dalšího (ze zákona), přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb.) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Dovolací soud zde také vyslovil závěr, že blokační účinky § 29 zákona o půdě na přechod vlastnictví ze státu na obce dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nelze rozšiřovat též z důvodu, že zmíněným přesunem majetku ve prospěch obcí (na rozdíl kupříkladu od převodu věcí v minulosti náležejících církvím na osoby soukromého práva) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, neboť majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním proto zůstávaly omezeny blokačním ustanovením v zákoně o půdě. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 daného předpisu nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmů církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody ze státu na obec.

14. Dle závěru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ve věci sp. zn. 28 Cdo 19/2014 k přechodu majetku státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. docházelo dnem účinnosti tohoto zákona (tj. 24. 5. 1991). Lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do jejich evidence byla pouze pořádková, vlastní zápis vlastnického práva měl účinky pouze deklaratorní a s nesplněním povinnosti zápisu nebyla spojena žádná sankce.

15. Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud právo hospodaření k předmětným pozemkům příslušelo ke dni 23. 11. 1990 Městskému národnímu výboru [obec], poté účinností zákona č. 172/1991 Sb. dne 24. 5. 1991 přešly předmětné pozemky do vlastnictví [územní celek]. To platí pro předmětné pozemky, vyjma pozemky původ PK [číslo] a [číslo]. Ohledně těchto dvou posledně jmenovaných pozemků a pozemku PK [číslo] pak platí, že se dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. [územní celek] ujalo jejich držby, neboť bylo s ohledem na všechny okolnosti shora popsané přesvědčeno, že také tyto pozemky přechází v souladu s § 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví [územní celek]. Aniž by tato držba byla zpochybněna, po uplynutí 10 let došlo k vydržení vlastnického práva rovněž k těmto 3 posledně označeným pozemkům.

16. Ze shora uvedených závěrů pak plyne, že okresní soud rozhodl správně, jestliže žalobu na určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům zamítl.

17. Pokud se dále žalobce domáhal, aby bylo určeno, že on sám je vlastníkem pozemků označených v bodě I. bod 3 písm. a) a b) výroku rozsudku, je správný závěr okresního soudu, že na základě žaloby podané ve smyslu § 18 zákona o církevních restitucích se zároveň nemůže žalobce jako oprávněná osoba domáhat určení svého vlastnického práva.

18. S ohledem na shora uvedené závěry bylo napadené rozhodnutí ve smyslu § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno, a to včetně správně vyčíslených nákladových výroků.

19. V odvolacím řízení procesně neúspěšný žalobce má povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení procesně úspěšným žalovaným 1. a 2. Odvolací soud neshledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšným žalovaným. Žalovaný 1. byl v odvolacím řízení zastoupen advokátem, který učinil 1 úkon právní služby (vyjádření k podanému odvolání). Odměna činí dle § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. 3.100 Kč. Paušální náhrada výdajů za 1 úkon právní služby činí dle § 13 odst. 4 vyhlášky 300 Kč. Částka 3.400 Kč se zvyšuje o 21 % daně z přidané hodnoty na částku 4.114 Kč.

20. Žalovaná 2. má právo na paušální náhradu výdajů v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb. Náhrada za 3 úkony (vyjádření k odvolání, příprava k ústnímu jednání a účast u ústního jednání) činí 3 x 300 Kč rovná se 900 Kč Tyto náklady je procesně neúspěšný žalobce povinen nahradit žalovaným, lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 a platební místo u 1. žalovaného v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.