11 CO 131/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne 8. 6. 1991 bytem adresa ; zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; země anonymizováno stát. instituce , IČO sídlem adresa jednající úřad anonymizováno 6 slov , IČO sídlem adresa o náhradu škody a nemajetkové újmy k odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 17 C 37/2020-206 ze dne 24. 3. 2022

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích I. a) výroku ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 100.000 Kč s příslušenstvím, I. b) výroku ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 550.000 Kč s příslušenstvím, II. b) výroku ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 38.500 Kč s příslušenstvím, II. c) výroku ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 32.033,20 Kč s 8,25 % úrokem z této částky od 10. 9. 2020 do zaplacení, II. e) výroku ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.800 Kč s příslušenstvím, II. f) výroku ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 2.153 Kč s příslušenstvím, III. výroku ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 53.500 Kč s příslušenstvím a 8,25 % ročního úroku z prodlení z částky 10.000 Kč od 10. 9. 2020 do 27. 10. 2021, IV. výroku ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím, potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích II. c) výroku, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 48.352 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 10. 9. 2020 do zaplacení, II. f) výroku, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.579,02 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 10. 9. 2020 do zaplacení, mění tak, že se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 862 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Opavě.

V. Žalovaná je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 743 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Opavě.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 10. 9. 2020 do zaplacení (odstavec I. a) výroku), žalobu ohledně částky 550.000 Kč s úrokem z prodlení zamítl (odstavec I. b) výroku), zamítl žalobu ohledně částky 902,99 Kč s úrokem z prodlení (odstavec I. c) výroku). Uložil žalované povinnost zaplatit žalobci kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 77.000 Kč za období od 10. 9. 2020 do 27. 10. 2021 ve výši 7.182,52 Kč (odstavec II. a) výroku), v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 38.500 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (odstavec II. b) výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 80.385,20 Kč s úrokem z prodlení od 10. 9. 2020 do zaplacení (odstavec II. c) výroku), v části, ve které se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 6.000 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (odstavec II. d) výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.800 Kč s úrokem z prodlení od 10. 9. 2020 do zaplacení (odstavec II. e) výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.737,02 Kč s úrokem z prodlení od 10. 9. 2020 (odstavec II. f) výroku), v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 1.105 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (odstavec II. g) výroku). Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 53.500 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 10. 9. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10.000 Kč od 10. 9. 2020 do 27. 10. 2021 (odstavec III. výroku), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 100.000 Kč s úrokem z prodlení od 10. 9. 2020 do zaplacení (odstavec IV. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49.352 Kč (odstavec V. výroku), uložil žalobci povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 594 Kč (odstavec VI. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 1.011 Kč (odstavec VII. výroku).

2. Proti výrokům v odstavcích I. b), II. b), III., IV. a nákladovým výrokům podal včasné odvolání žalobce. Ve vztahu k nemajetkové újmě, kdy se domáhal zaplacení částky 650.000 Kč, vytkl soudu, že přiznanou částku 100.000 Kč považuje za zcela neadekvátní. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, že každé trestní stíhání představuje omezení v souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Skutky, pro které bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání, byly kvalifikovány jako zločin obecného ohrožení a přečin poškození cizí věci, následně došlo ke změně právní kvalifikace a proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin obecného ohrožení s trestem odnětí svobody v délce až 15 let. Od samého počátku byl žalobce ohrožen trestní sazbou v řádu mnoha let odnětí svobody, což pro něj znamenalo velký psychický nápor. Pokud soud prvního stupně provedl srovnání, vždy se jednalo o trestné činy proti lidskému životu a zdraví, a proto bylo přiznáno zadostiučinění vyšší, žalobce má za to, že soud nemůže míru závažnosti trestné činnosti takto zobecňovat. Žalobce pak mohl být s ohledem na závažnost vytýkané trestné činnosti vazebně stíhán až po dobu tří let. Dle nálezů Ústavního soudu, jestliže stát zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí či dokonce zničí jeho postavení ve společnosti a mnohdy i v rodině, musí výše odškodnění odpovídat takovému zásahu. Stát nesmí závažnost nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním bagatelizovat přiznáním nepřiměřeně nízké nebo dokonce jen symbolické náhrady. Osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činným v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Žalobce má za to, že okresní soud nedostatečně zohlednil některé významné okolnosti trestního stíhání. Od počátku byl usvědčován především na základě záznamů telekomunikačního provozu, které však dokazovaly pouze žalobcův pohyb v danou dobu v okolí [obec] či jeho bydliště a nic jiného z nich nevyplývalo, přesto byly stěžejním a jediným podkladem pro zahájení a vedení trestního stíhání. V žalobci neustále sílily jeho obavy, že tyto irelevantní podklady mohou vést k jeho odsouzení, když na jejich základě mohl být držen ve vazbě. Soud v rámci odůvodnění dále konstatoval, že žalobce byl nucen mimo jiné se podrobit znaleckému vyšetření, neakcentoval však nepřijatelný přístup znalce, který vycházel ze sdělení, že skutky byly spáchány žalobcem a žalobce byl tak nucen se o sobě v rámci znaleckého posudku dočíst, že trpí sexuální poruchou, kterou znalec vyvodil za současné ignorace zásady presumpce neviny. Krajským státním zástupcem přitom bylo v rámci usnesení o zastavení trestního stíhání žalobce uvedeno, že pokud jde o diagnostiku [porucha], zde znalec přiznal, že podstatnou roli sehrál předpoklad, že obviněný se vytýkaných skutků dopustil. Žalobce byl tak zcela bezdůvodně označován za osobu trpící vážnou sexuální poruchou, což mělo na průběh trestního stíhání významný dopad. Soud dále bagatelizoval dopady medializace, kdy dle názoru soudu žalobce nebyl z článku rozpoznatelný. V obci [obec] přitom bylo obecně známo, že je žalobce obviňován ze zakládání požárů a jakákoli bagatelizace není na místě. Pokud soud polemizuje nad dopady osobního života žalobce, kdy tento měl jeden koníček – práce rozhodčího a jednoho kamaráda a nežil tak společenským životem, pak dle názoru žalobce z četnosti koníčků nelze dovozovat kvalitu jejich provozování. Žalobce činnost rozhodčího naplňovala, v rámci tohoto svého koníčku se kamarádil se sportovci a sportovními organizátory napříč celým [územní celek], a tato činnost mu zabírala velkou část volného času. Stejně tak četnost kamarádů nemůže ovlivnit kvalitu a hodnotu vzájemných prožitků. Částka 100.000 Kč se jeví jako nedostačující. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené vazebním stíháním se žalobce domáhal zadostiučinění ve výši částky 1.500 Kč za každý den trvání vazby. Žalobce se neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že je adekvátní odškodnění ve výši 1.000 Kč za každý den trvání vazby. Žalobce namítá, že 2,5 měsíce života, které byl nucen strávit ve vazební cele, pro něj mají obrovské následky do dnešního dne, kdy psychické obtíže popsané v žalobě a nutnost psychiatrické péče souvisí nejen s proběhlým trestním stíháním, ale právě i s pobytem ve vazební věznici. Nutno podotknout, že Nejvyšším soudem stanovené rozpětí 500 Kč až 1.500 Kč bylo určeno před 10 lety, za tu dobu došlo mimo jiné vlivem inflace k oslabení hodnoty peněz, a proto by soudy měly rozpětí stanovené Nejvyšším soudem aktualizovat s ohledem na současnou hodnotu peněz. Rozhodnutí Nejvyššího soudu odráží cenovou hladinu roku 2012. Reálný nárůst cenové hladiny k okamžiku vazebního stíhání činí řádově téměř 30 %. Žalobce tak má za to, že jím požadovaná částka 1.500 Kč za každý den trvání vazby je odpovídající jeho případu. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené uložením povinnosti a omezení související kontroly prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu, se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění ve výši 63.500 Kč, přičemž částka ve výši 10.000 Kč (100 Kč za každý den takového omezení) byla žalovanou po podání žaloby dobrovolně uhrazena. Soud prvního stupně zbytek nároku žalobce zamítl. Podle názoru soudu nelze rozhodnutí o uložení povinnosti a omezení včetně související kontroly prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu považovat za odpovědnostní titul, když tento nebyl pro nezákonnost zrušen. Primárně žalobce upozorňuje na skutečnost, že sama žalovaná považuje předmětné rozhodnutí za odpovědností titul ve smyslu citovaného zákona, když z tohoto titulu částečně plnila dobrovolně po podání žaloby. Nelze očekávat, že by dobrovolně plnila v případě, kdyby předmětné rozhodnutí nebylo odpovědnostním titulem. Postoj soudu prvého stupně je dle žalobce excesem vybočujícím z běžné rozhodovací praxe soudů v dané problematice. Dle názoru Ústavního soudu, pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, byla nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné činnosti. Jinak řečeno, ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Je totiž třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinností snášet jednotlivé procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby. Má-li být totiž jedinec povinen se takovým úkonům vůbec podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že v případě prokázání, že trestnou činnost nespáchal, dostane se mu odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Žalobce je toho názoru, že rozhodnutí o uložení povinnosti a omezení včetně kontroly prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu, je odpovědnostním titulem, a to i bez nutnosti zrušení pro nezákonnost analogicky jako v případě rozhodnutí o vazbě. Pokud soud prvého stupně rozvádí, že ze strany žalobce došlo bezprostředně po vyhlášení předmětného usnesení k vzdání se práva stížnosti, pak toto žalobce učinil s ohledem na nutnost tohoto vzdání se pro okamžité propuštění z vazby. Pokud by žalobce podal proti tomuto usnesení opravný prostředek, došlo by k prodloužení jeho pobytu ve vazbě. Jedná se tak o případ zvláštního zřetele hodný, dle kterého není nezbytné proti nezákonnému rozhodnutí podat příslušný opravný prostředek. Částka 500 Kč za každý den omezení se jeví jako zcela po právu. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nezákonnou domovní prohlídkou se žalobce domáhal zadostiučinění ve výši 100.000 Kč. Soud prvního stupně tento nárok v plném rozsahu zamítl. Žalobce má za to, že i příkaz k domovní prohlídce je odpovědnostním titulem ve smyslu zákona, a to bez nutnosti zrušení pro nezákonnost, analogicky jako v případě rozhodnutí o vazbě. Ve smyslu podaného odvolání se domáhal změny napadeného rozhodnutí tak, že mu částky zamítnuté okresním soudem budou přiznány včetně příslušenství.

3. Žalovaná napadla včas podaným odvoláním výroky I. a), II. c), e) a f) a nákladové výroky. Žalovaná namítala, že v rozsahu vyhovění žalobě je rozhodnutí soudu postaveno jak na nesprávném skutkovém hodnocení případu, tak na nesprávném právním posouzení. Rovněž namítala řadu procesních pochybení. Částku 100.000 Kč přiznanou jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním považuje žalovaná za nepřiměřeně vysokou, resp. zastává názor, že žalobci nenáleží ničeho. V rámci podané žaloby docházelo od samotného počátku ke směšování nároků. Jednotlivá skutková tvrzení se prakticky vyskytovala opakovaně. Konkrétně se např. jedná o komplikace s elektronickým monitoringem a tvrzení žalobce, že se jednalo o opatření omezující a dehonestující. Obdobným způsobem žalobce argumentoval též u požadavku na přiměřené zadostiučinění související s uložením kontroly pomocí elektronického monitoringu. Z pohledu žalované nedošlo ke striktnímu omezení jednotlivých skutkových tvrzení, přičemž na jednu stranu soud prvního stupně žalobcův nárok za omezení související s elektronickým monitoringem zamítl zcela racionálně a odůvodněně, avšak na druhou stranu obdobná skutková tvrzení stran omezení skrze elektronický monitoring považoval za odůvodněná a zmiňuje je v bodu 20. písemného odůvodnění. Za totožná skutková tvrzení určitou částku soud prvního stupně žalobci přiznal, avšak vzápětí dle názoru soudu jedná o nárok nepřijatelný a rozporuplný se zákonnou dikcí. Na jednu stranu soud v souladu se zákonem žalobu zamítl, avšak na druhou stranu došlo k zohlednění totožných tvrzení při přiznání částky ve výši 100.000 Kč. Za situace, kdy soud příkaz k domovní prohlídce či rozhodnutí o uložení povinnosti při propuštění z vazby nepovažoval za odpovědností titul, tak jakékoliv skutkové tvrzení s tím spojené nelze považovat za přípustné, případně dle takovéhoto skutkového tvrzení přiznat náhradu škody. Nebylo prokázáno jasným a objektivizovaným důkazem, že žalobce přestal docházet do krevního centra v souvislosti se zhoršenými krevními testy, resp. že tvrzené zhoršení krevního obrazu bylo v bezprostřední příčinné souvislosti se zahájením trestního stíhání. K tomu nebyl navržen ani žádný důkaz. Žalovaná zastává názor, že nebyla prokázána tvrzená psychická újma, která dle tvrzení žalobce bezprostředně souvisela se zahájením trestního stíhání pro četné žhářské útoky. Bylo prokázáno, že žalobce má predispozice k úzkostně depresivním stavům. Na žalobce v té době působilo více nepříznivých faktorů. Opakovaně žalovaná namítala existenci druhého trestního řízení pro obdobnou trestnou činnost. Úvaha soudu stran toho, že prosté zapálení jednoho kontejneru svou banalitou nemohl být spouštěčem pro zhoršený psychický stav, je úvahou subjektivní, navíc subjektem nedisponujícím potřebným odborným vzděláním v daném lékařském oboru. Jedná se sice o úvahu do jisté míry logickou, avšak při aplikaci takovýchto logických úvah bychom mohli ve kterémkoliv obdobném případu eliminovat funkci soudního znalce. Pokud soud dospěl k odůvodněnosti žalobcova nároku, tak vycházel zcela prokazatelně z neúplných informací. Za situace, kdy navíc žalobce odmítl svou účastnickou výpověď, naznačil sám žalobce, že zde existují sporné oblasti jeho života, které mohly ovlivnit jeho duševní stav. Ve vztahu k prokázaným skutečnostem soud prakticky vycházel výhradně z výpovědí rodičů žalobce, přičemž sám dodává, že výpověď jeho rodičů byla silně subjektivně zabarvena pocitem křivdy a nespravedlnosti. Přímo žalobce své subjektivní pocity neprokázal. Přitom žalobce celou záležitost mohl vnímat zcela odlišně od svých rodičů, a to navíc s přihlédnutím ke skutečnosti, že pobýval významnou část trestního stíhání ve vazební věznici, za což však odškodnění obdržel. Domovní prohlídky se žalobce nezúčastnil, když zabavení jeho kalendáře s poznámkami nelze považovat za významné psychické příkoří. Pokud soud dává na vrub žalované takové negativum jako je zvýšená obezita žalobce, dostáváme se do absurdní roviny, neboť žalovaná není odpovědna za životosprávu jakéhokoliv jedince. Výpovědi rodičů nelze hodnotit jako objektivně věrohodné, mají objektivní zájem na výsledku kompenzačního řízení. Navíc žalobce výslovně nesouhlasil s vyžádáním své zdravotní dokumentace. Žalobce si byl velice dobře vědom, že disponuje diagnostickým psychiatrickým handicapem, přičemž se pro něj nejednalo o nic nového a překvapivého. V minulosti žalobce absolvoval četná psychiatrická vyšetření, tudíž disponoval znalostí tématu a zejména své diagnózy. K nepříjemnosti rekognice lze konstatovat, že neexistuje jediný objektivní důkaz, který by daný závěr soudu potvrzoval, protože žalobce ve věci nevypovídal. Rodiče žalobce se k tomuto tématu vůbec nevyjádřili. Odběr pachových stop nikterak invazivní není, jakož ani případný odběr DNA vzorku. Soud prvního stupně učinil určité zobecňující závěry dle svých vlastních pocitů, a to namísto objektivizovaného zjištění na základě důkazních prostředků. Prokazatelně došlo k převzetí pouhých skutkových tvrzení žalobce bez doložení jakéhokoliv důkazu. Soud v celkovém kontextu neřešil námitku žalované o existenci dalšího trestního stíhání za zapálení odpadkového kontejneru a jeho vlivu na žalobce, přičemž při zohlednění psychického pozadí žalobce se jednalo o významný zásah do jeho integrity. Současně se jednalo o jeden z důvodů, proč např. vazební soud přistoupil ke krajnímu řešení a vzal žalobce do vazby, a proč byla vůbec policie motivována dávat do spojitosti jednotlivé žhářské útoky s jednáním žalobce. Znalecké zkoumání probíhalo v obou trestních řízeních, tudíž soud nemůže tvrdit izolovaný negativní dopad jen některých znaleckých posudků na psychiku žalobce. Žalovaná dále zpochybňuje závěry soudu o tvrzené nemožnosti žalobce jet s rodiči na dovolenou do [země] a uvádí, že taková skutečnost nemůže být prokázána pouze výpovědí rodičů a razítkem v pasu. Žalobci bylo v té době 27 let, přičemž nikde nebylo doloženo, že by vůbec měl jet s rodiči na dovolenou, a to např. předem zakoupeným zájezdem apod. Soudem konstatované razítko v pase pouze prokazuje, že na dovolenou rodiče odletěli a nic dalšího. Žalobce nijak nedoložil, že by takto např. pravidelně každý rok s rodiči na dovolenou jezdil, tudíž pouhá svědecká výpověď nepostačuje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakých zdrojů se o trestním stíhání dozvěděli v zaměstnání rodičů či v obci, neboť žalobce nebyl nikde v článcích jmenován. Ba naopak samotná matka žalobce v rámci své výpovědi připustila, že potvrdila své kolegyni v práci to, že se novinové články vztahují k žalobci. Samotné trestní stíhání trvalo pouze 7 měsíců, což je ve světle soudní judikatury velice krátké období. Přisouzení jakékoliv náhrady za nemajetkovou újmu se jeví jakožto nesouladné se zákonem a ustálenou soudní judikaturou. Nesprávné právní posouzení se projevilo ve slučování jednotlivých skutkových tvrzení u více tvrzených nároků, přičemž soud na jednu stranu zákonnost nároků žalobce připustil, avšak vzápětí o zcela totožném skutkovém základu tvrdil, že nemá zákonnou oporu. Vytýkaná jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je žalovanou spatřována v absenci vypořádání se z argumentací vznesenou žalovanou na svou obranu. Soud prvního stupně námitky žalované nikterak nevyvrací a ani se k nim nevyjadřuje, přitom se jedná o základní povinnost soudu, jejíž nesplnění činí rozhodnutí soudu nepřezkoumatelným. Ohledně částky 80.385 Kč jako ušlého zisku namítala žalovaná, že není absolutně postaveno najisto, že by žalobce byl u předmětné společnosti [právnická osoba] zaměstnán minimálně i po uplynutí zkušební doby. Z hlediska tvrzeného požadavku na ušlý zisk je vždy potřeba hodnověrně prokázat a nikoli pouze tvrdit, že byla uzavřena zcela určitá smlouva, k jejíž bezprostřednímu naplnění nedošlo vlivem případného nezákonného trestního stíhání. Dále namítala, že není pro výplatu ušlého zisku v podobě náhrady mzdy pasivně legitimována. Bývalý zaměstnavatel [právnická osoba] tvrdí, že pracovní poměr žalobci zanikl ke dni 20. 3. 2019 z důvodu absence na plánované směně, žalobce tak, jak tvrdí, byl dne 20. 3. 2019 před nástupem na směnu zadržen policií. Dle § 66 zákoníku práce platí, že zaměstnavatel i zaměstnanec mohou zrušit pracovní poměr ve zkušební době z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Pro zrušení pracovního poměru ve zkušební době se vyžaduje písemná forma, jinak se k němu nepřihlíží. Oznámení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době však žalobci nemohlo být zcela logicky ze strany zaměstnavatele dne 20. 3. 2019 doručeno, tudíž buď k tomuto doručení došlo později, kdy žalobce nic takového netvrdí, čímž by pracovní poměr zanikl k pozdějšímu datu, popř. do dnešního dne k tomuto prokazatelnému doručení nedošlo, což vlastně potvrdili i rodiče žalobce ve své výpovědi. Poukázala na § 69 zákoníku práce. Má za to, že došlo prostřednictvím zákonné fikce k ukončení pracovního poměru žalobce prostřednictvím dohody, tudíž nelze klást k tíži žalované ukončení pracovního poměru dohodu, tedy dvoustranným právním jednáním, byť se jedná o zákonnou fikci. Stejně tak nemůže být kladeno k tíži žalované, že se žalobce aktivně nebránil, byť toho byl objektivně schopen, a to i s přihlédnutím ke ztíženým podmínkám v rámci vazebního stíhání. Pokud navíc rodiče žalobce přiznali, že jej o dopisu zaměstnavatele nikterak neinformovali, pak toto nelze klást na vrub žalované, ale vždy na vrub rodičů žalobce. S těmito skutečnostmi se soud prvního stupně nevypořádal. Rovněž období, za které byl ušlý zisk přiznán, je spekulativní, přičemž žalobce neprokázal existenci jakýchsi tvrzených černých listin, na kterých měl figurovat. Žalované nelze klást k tíži nedostatečnou kvalifikovanost žalobce pro trh práce. Žalobce nikterak nedoložil, že by oslovil s pomocí místního úřadu práce, který by např. mohl žalobci obratem nabídnout mnohem větší počet nabídek vhodných k zaměstnání dle kvalifikace žalobce. Soud prvního stupně převzal slepě skutková tvrzení žalobce, aniž by je konfrontoval s objektivním měřítkem či stavem nabídek na trhu práce. Dle závěru okresního soudu jediným důvodem, pro který byl s žalobcem rozvázán pracovní poměr, byla absence na směně 20. 3. 2019, kdy byl žalobce zadržen a následně vzat do vazby. Žalobce však byl vzat do vazby až prostřednictvím rozhodnutí OS [obec] ze dne 22. 3. 2019. Samotné zadržení žalobce dne 20. 3. 2019 nebylo nikdy žalobcem napadáno a rozhodnutí o zadržení nebylo jako takové nikdy zrušeno pro nezákonnost. Přitom v den absence na plánované směně dne 20. 3. 2019 se žalobce ve vazbě dosud nenacházel. Samotné zadržení osoby policejním orgánem je institut právně odlišný od institutu vazebního. Sám soud prvního stupně za bezprostřední příčinu ukončení pracovního poměru, na níž je navázán ušlý zisk, považuje již zadržení dne 20. 3. 2019. Jakékoliv úkony či rozhodnutí se zadržením však nebyly pro nezákonnost zrušeny, či se nejedná o samostatný odpovědnostní titul. V částce 1.800 Kč spatřuje okresní soud odpovědnostní titul v rozhodnutí o vzetí do vazby. Žalovaná namítá, že soud se nevypořádal s její argumentací. Žalobce sice obdržel pozvánku k dostavení se k zasedání okrskové volební komise, ale toto členství vzniká až složením slibu dle § 18 odst. 5 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu. Odměna za výkon funkce náleží pouze členovi okrskové volební komise, čímž se však žalobce nikdy nestal a nesplnil podmínku pro nárok na takovouto tvrzenou odměnu. Pouze skutečnost zakládající příslib účasti ve volební komisi nárok na odměnu nezakládá. Dále bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 3.737,02 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody za platby mobilnímu operátorovi. Odpovědnostní titul soud spatřuje za rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby, nicméně toto neodpovídá odůvodnění opodstatněnosti nároku. Ihned na počátku soudní argumentace je totiž uvedeno, že po vydání mobilního telefonu orgánům činným v trestním řízení jej žalobce nemohl užívat. Není zřejmé, k jakému titulu konkrétně žalobce a vlastně i soud přisuzuje požadovaný nárok, tedy zda k vazebnímu stíhání nebo k tomu, že mu byl telefon vůbec zajištěn, což beze sporu není nezákonné rozhodnutí. Navíc nebylo jakékoliv rozhodnutí o odnětí věci pro potřeby trestního řízení zrušeno pro nezákonnost. Ve svém podání ze dne 8. 12. 2021 žalobce uvádí, že nemohl mobilní telefon používat z důvodu vydání Policii ČR. Z pohledu žalované se zde nejedná vůbec o nezákonné rozhodnutí o zajištění telefonu a není zde odpovědnostní titul. Dále žalovaná namítá, že není absolutně zřejmé, z jakého důvodu žalobce musel ukončovat smlouvu s operátorem. Žalobce navíc nikterak netvrdil, zda již dále telefon používal či nikoliv. Nejpodstatnější vadu žalovaná spatřuje v odůvodnění pod bodem 53. rozhodnutí, kdy soud sám přiznává, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Po celou dobu žalovaná namítá, že není zřejmé, proč za paušální platby jsou placeny různé částky, na což žalovaná do dnešního dne nezná odpověď, byť se jedná o námitku zásadní. Soud navíc zjistil, že se jedná ve skutečnosti o 2 telefonní čísla, avšak nijak tuto skutečnost nezohlednil a vše dal žalované k úhradě. Stran tohoto nároku se nejedná o škodu jako takovou. Žalobce by platby operátorovi platil i v případě, kdyby nebyl vzat do vazby. Není zde zřejmá příčinná souvislost s trestním stíháním. Navíc je nutné upozornit na to, že žalobce i z vazby mohl smlouvu s operátorem zrušit prostředním právního zástupce či rodičů v případě, kdy budou mít plnou moc. To však v moci žalobce bylo, avšak sám nerespektoval prevenční povinnost a nepředcházel případnému vzniku škody. Z vyúčtování navíc plyne, že žalobce měl tarif tzv. bez závazků, což představuje alternativní řešení klasických měsíčních tarifů. Zatímco klasický měsíční tarif nabízí zvýhodněné telekomunikační služby za cenu v řádech stovek korun, tarify bez závazku nestojí měsíčně nic nebo jen malý poplatek. Měsíčně místo pevně stanovené ceny zaplatíte pouze částku odpovídající reálnému využívání služeb. Jedná se o určitý kompromis mezi předplacenou kartou a měsíčním tarifem. Výhodou tarifu bez závazku je přehled nad výdaji, nevýhodou pak pouze mírná zvýhodnění služeb. Z rozpisu vyúčtovaných služeb mobilního operátora, které si vyžádal soud, plyne, že bylo hrazeno za 2 telefonní čísla, což ani nebylo žalobcem nikdy tvrzeno. Součet požadovaných částek se týká 2 telefonních čísel. V důkazním návrhu ve vyjádření ze dne 8. 12. 2021 žalobce uvádí pouze telefonní číslo: [tel. číslo], ačkoliv požadované platby se bezesporu ve vyúčtování týkají 2 telefonních čísel. Dále žalovaná napadla výrok o náhradě nákladů řízení. Domáhala se změny napadeného výroku tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta, popř. mělo být napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v tom rozsahu, jak byl napaden odvoláním obou účastníků, včetně řízení předcházejícího jeho vydání. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není, odvolání žalovaného částečně důvodné je.

5. Žalobce požadoval za své neoprávněné trestní stíhání náhradu nemajetkové újmy ve výši 650.000 Kč Okresní soud mu přiznal částku 100.000 Kč, přičemž ze shora uvedených odvolání účastníků je zřejmé, že žalobce považoval tuto částku za nízkou a požadoval plnou částku 650.000 Kč, oproti tomu žalovaná měla za to, že není namístě přiznání jakékoliv částky. Žalovaná měla za to, že konstatováním nezákonnosti trestního stíhání, usnesení o vzetí do vazby a usnesení o omezení osobní svobody v důsledku elektronické detekce pohybu a omluvy za tyto nezákonnosti již bylo přiměřené zadostiučinění poskytnuto.

6. K uplatněnému nároku okresní soud provedl dokazování trestním spisem žalobce, výpověďmi žalobcových rodičů [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], listinami ohledně zdravotního – psychiatrického stavu žalobce, listinami ohledně medializace případu a dalším spisem žalobce sp. zn. [spisová značka] (zapálení kontejneru) dne [datum]. Skutková zjištění učiněná z těchto důkazů jsou náležitě popsána v bodech 7. až 17. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud správně konstatoval, že trestní stíhání obecně představuje zásah do soukromého a osobního života stíhaného, do jeho cti a dobré pověsti. Dospěl k závěru, že na straně žalobce nedošlo k tomu, že by si sám trestní stíhání zavinil, žalobce od počátku spáchání skutku popíral, nicméně nebylo ani možno uzavřít, že by trestní stíhání bylo zahájeno zcela bezdůvodně. Mobilní telefon žalobce byl původně lokalizován v blízkosti požáru a existovaly určité důkazy ohledně jeho vztahu k ohni a hasičům, žalobce se sám přiznal k zapálení jiného kontejneru, jehož požár si natočil. Rovněž zde byla značná škoda na majetku cca 6,5 mil. Kč, což zvyšovalo horní hranici možného trestu odnětí svobody z 8 na 15 let, a tedy i žalobcovu obavu z možného nepodmíněného odsouzení. Žalobci nelze přičíst k tíži, že nesouhlasil se svou účastnickou výpovědí v tomto řízení. Výpověď účastníka je navíc vždy až posledním důkazem, kterým má být prokazována určitá skutečnost, účastník vypovídá, aniž by byl stíhán sankcí za křivou výpověď. Okresní soud nicméně vyšel ohledně psychického a zdravotního stavu žalobce z výpovědí svědků – jeho rodičů. Z výpovědi žalobcova otce - svědka [jméno] [příjmení] okresní soud učinil zjištění, jak se v průběhu trestního stíhání změnila psychika žalobce, nebyl tak veselý, jako dřív, měl problémy se spánkem, pro zhoršení krevních testů přestal dávat krev. Sousedé si z něj dělali legraci a pronášeli různé rádoby vtipné poznámky o žalobci a ohni. Rovněž soud učinil skutková zjištění z výpovědi žalobcovy matky – svědkyně [jméno] [příjmení], že žalobce po propuštění z vazby pouze ležel a odmítal komunikovat, byly mu obvodní lékařkou zjištěny zhoršené krevní hodnoty, několikrát vyhledal psychiatrickou pomoc. Po propuštění z vazby 5. 6. 2019 navštívil žalobce svou praktickou lékařku s projevy deprese, což bylo zjištěno z lékařské zprávy, následně se žalobce cítil skleslý, stěžoval si na problémy se spánkem, lékařka mu předepsala léky proti depresi, poruše spánku, úzkosti. Bylo zjištěno, že byl v psychiatrické péči již v dětském věku, později v roce 2015 pro [diagnóza] [anonymizováno 5 slov] a poté již v souvislosti s trestním řízením kvůli úzkosti, obavám a poruchám spánku. Rovněž byla zjištěna a prokázána medializace žalobcova trestního stíhání, kdy především regionální deníky a týdeníky o případu psaly v místě žalobcova bydliště, sousedé věděli, že tím popsaným žhářem je žalobce.

7. Okresní soud provedl srovnání ohledně výše zadostiučinění s jinými případy ze soudní praxe. Vycházel přitom z tabulky publikované na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti tak, jak je uvedeno v bodech 24. až 26.

8. Posléze okresní soud dospěl k závěru, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání a omluva ze strany žalované jsou nedostatečnou satisfakcí a jsou splněny podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Částka 100.000 Kč dle názoru okresního soudu odpovídá obecně sdílené představě o spravedlnosti a odvolací soud s ní rovněž souhlasí. Trestní stíhání žalobce trvalo po dobu 7 měsíců a věc nebyla projednána soudem, trestní stíhání bylo zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že spáchané skutky spáchal žalobce. Žalobce tak nemusel projít řízením před trestním soudem, avšak okresní soud na základě náležitě provedených důkazů správně dovodil, že i tak mělo sedmiměsíční trestní stíhání žalobce dopad do jeho soukromého života a přinejmenším po jistou dobu se negativně podepsalo na jeho zdravotním stavu, především v oblasti psychiky. Případ byl navíc medializován a v poměrně malé obci žalobcova bydliště si sousedé evidentně dokázali dát do spojitosti zprávy z deníků a týdeníků a osobu žalobce.

9. Pokud žalovaná namítala, že to byla sama svědkyně [příjmení], která sdělila, že její syn je vazebně stíhán, je nutno poukázat na výpověď svědkyně [příjmení], že se jí kolegyně bydlící v okolí ptala, jestli je to její syn, s tím, že se informace o žalobci roznesla. Odvolací soud považuje za celkem logické, že v určité fázi trestního řízení již ani svědkyně [jméno] [příjmení] neměla sílu před svými známými či spolupracovníky celou situaci zapírat či zkreslovat a takovýmto způsobem„ přiznala“ své kolegyni, že stíhanou osobou„ žháře“ je její syn. Rozhodně z toho nelze dovodit, že by si snad za medializaci daného případu mohl sám žalobce či jeho rodina.

10. Odvolací soud považuje okresním soudem přiznanou částku 100.000 Kč jako nemajetkovou újmu za zcela přiměřenou a uvedený výrok proto potvrdil. Neobstojí námitka žalované, že by neměla být přiznána žádná částka, odvolací soud má za to, že v daném případě s ohledem na shora uvedené aspekty samotná omluva je nedostačující. Oproti tomu žalobcem požadovaná částka 650.000 Kč je rovněž nepřiměřená, okresní soud správně dovodil, že žalobcovo postavení ve společnosti nebylo tímto trestním stíháním zničeno, lze dodat, že pouze po určitou dobu nesl žalobce tíhu nejistoty a jistého společenského odsouzení, což je však reparováno právě přiznanou a zcela adekvátní částkou 100.000 Kč. Jak bude uvedeno níže, v této částce je zohledněna také skutečnost, že v průběhu trestního řízení proběhla domovní prohlídka v bydlišti žalobce a žalobce byl elektronicky monitorován.

11. Žalobce dále požadoval nemajetkovou újmu za vykonanou vazbu, která byla započítána ode dne zadržení 20. 3. 2019 a ze které byl propuštěn 4. 6. 2019. Za celkem 77 dní vazby byla žalovanou zaplacena žalobci náhrada nemajetkové újmy 1.000 Kč za 1 den vazby, celkem 77.000 Kč. Žalobce však považoval tuto částku za příliš nízkou a požadoval za každý den vazby částku 1.500 Kč, takže požadoval doplatit 38.500 Kč.

12. Odvolací soud považuje rozhodnutí soudu, kterým byla částka nad 1.000 Kč za každý den vazby zamítnuta, za správné. Bylo prokázáno, že žalobce se nacházel ve vazbě 77 dní, asi 3x jej navštívili ve vazbě rodiče, 1x týdně jim telefonoval a poslal asi 3 dopisy. Je samozřejmé, že vazba je velmi zásadní a výrazný zásah do osobního života člověka, je zasažena také důstojnost jedince, který v podstatě přichází o své soukromí. Okresní soud správně uvedl, že každý je ve vazbě z povahy věci vystaven stresu, nejistotě, úzkosti, negativním prožitkům, k čemuž došlo i na straně žalobce. Byť se žalobci zdá zřejmě každý den ve vazbě dlouhý, objektivně není délka 77 dnů extrémně dlouhá. Navíc měl možnost několikrát přijmout návštěvu svých rodičů a také měl s nimi telefonický a korespondenční kontakt. Částka 1.000 Kč za každý den vazby poskytnutá žalovanou se jeví s ohledem na tyto podmínky zcela adekvátní a odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, který požadavek nad tuto již zaplacenou částku zamítl. Odvolací soud zde nesouhlasí s odvolací námitkou žalobce, že s ohledem na probíhající inflaci by měla být přiznána částka 1.500 Kč za každý den vazby. Rozpětí stanovené Nejvyšším soudem činí 500 Kč až 1.500 Kč, zaplacená částka je na hranici dvou třetin této výše. Odvolací soud ji považuje za dostatečnou. Požadavek již zaplacených 77.000 Kč byl okresním soudem správně zamítnut.

13. Okresní soud přiznal žalobci ušlý zisk ve výši 80.385,20 Kč, proti čemuž podala odvolání žalovaná. Zde odvolací soud odkazuje na její odvolací námitky uvedené shora. Bylo prokázáno, že pracovní poměr žalobce v [právnická osoba] byl založen pracovní smlouvou z 11. 3. 2019 s nástupem do práce téhož dne a byl sjednán na dobu určitou do 29. 2. 2020 se zkušební dobou 3 měsíců. Pracovní poměr byl s žalobcem rozvázán zrušením ve zkušební době kvůli neomluvené absenci na směně 20. 3. 2019, kdy žalobce byl zadržen, když šel na noční směnu. Na tu se již nedostavil. Do té doby docházel do zaměstnání řádně. Osobně si převzal ukončení pracovního poměru 5. 6. 2019. Po propuštění z vazby se zajímal o další práci v uvedené firmě, avšak nebyl zařazen do výběrového řízení, pracovní pozice již byla zřejmě obsazena. Okresní soud zjistil pravděpodobnou výši čisté měsíční mzdy u uvedeného zaměstnavatele ve výši 13.297 Kč, tato částka nebyla účastníky zpochybněna. Z toho okresní soud vypočítal čistý výdělek 604,40 Kč denně (bod 46. odůvodnění) a z této výše vychází také odvolací soud Okresní soud přiznal žalobci částku za ušlý zisk za období od 20. 3. 2019 do 20. 9. 2019, tj. 133 pracovních dnů. Vycházel ze závěru, že žalobce nastoupil po propuštění z vazby do dalšího zaměstnání až dne 23. 9. 2019, avšak nebýt vazby, žalobce by po celou dobu byl při očekávaném běhu věcí ve společnosti [právnická osoba] zaměstnán, neboť pracovní poměr měl sjednán do 29. 2. 2020. K tomu uvádí odvolací soud následující. Jestliže byl pracovní poměr žalobce u uvedené firmy sjednán na zkušební dobu 3 měsíců dne 11. 3. 2019, skončila by zkušební doba 3 měsíců dne 11. 6. 2019. Žalobce dostal výpověď, protože se nedostavil na směnu dne 20. 3. 2019, kdy samozřejmě zaměstnavatel nemohl objektivně vědět, proč se žalobce na tuto noční směnu nedostavil. Nicméně ve zkušební době lze ukončit pracovní poměr výpovědí bez uvedení důvodu, zaměstnavatel tuto výpověď žalobci dal a žalobce si ji prokazatelně převzal 5. 6. 2019, tj. ještě v běhu tříměsíční zkušební doby. Pracovní poměr mu tak 5. 6. 2019 zanikl a znovu již žalobce k uvedené firmě do pracovního poměru přijat nebyl. Pokud by u žalobce nebyla sjednána zkušební doba a jednalo by se o normální pracovní poměr, je nutno vazbu považovat za překážku v práci na straně zaměstnance, za kterou mu nenáleží náhrada mzdy. I pozdější omluva za vazbu není neomluvenou absencí. V daném případě však došlo k situaci, že výpověď byla dána žalobci ve zkušební lhůtě, takže ke dni převzetí výpovědi 5. 6. 2019 žalobcem pracovní poměr zanikl. Dle odvolacího soudu lze vycházet ze skutkového zjištění okresního soudu, že původně byl pracovní poměr sjednán do 29. 2. 2020 a není žádný důvod domnívat se, že pokud by nebylo vzetí do vazby, žalobce by v pracovním poměru setrval. Do jeho vzetí do vazby docházel do zaměstnání řádně. Odvolací soud je na rozdíl od okresního soudu toho názoru, že žalobci přísluší náhrada škody v podobě ušlého zisku – čisté mzdy, které by dosáhl za období od 20. 3. 2019 do 4. 6. 2019, kdy byl propuštěn z vazby. V této době bylo celkem 53 pracovních dnů, částka, která tak přísluší žalobci, činí 32.033 Kč. V tomto rozsahu bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Níže jsou uvedeny důvody, proč ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.

14. Žalobce byl propuštěn z vazby 4. 6. 2019. Do dalšího zaměstnání nastoupil 23. 9. 2019 Odvolací soud ze sdělení úřadu práce zjistil, že žalobce byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání od 5. 6. 2019 do 22. 9. 2019, důvod vyřazení – našel si sám práci. Byly mu vydány ústní informace o volných pracovních místech, přičemž je na zvážení uchazeče, zda doporučené firmy bude kontaktovat. Úřadu práce nemusí doložit písemný doklad o projednání pracovního místa.

15. Úřad práce označil názvy firem, ve vztahu ke kterým dostal žalobce doporučení. Jedná se o 19 firem, jejichž názvy jsou uvedeny ve zprávě úřadu práce krajská [pobočka], kont. pracoviště [obec] (č. l. 271). Odvolací soud dotazem u označených firem zjistil, že většina firem nevede záznamy o uchazečích o zaměstnání a nebyla schopna odpovědět na dotaz, zda se žalobce o zaměstnání u nich ucházel. U žádné z těchto firem však zaměstnán nebyl. Pouze firma [právnická osoba] výslovně sdělila, že se u nich žalobce o zaměstnání neucházel; stejně tak firma [právnická osoba], se sídlem [adresa], sdělila, že se u nich v období od 5. 6. 2019 do 20. 9. 2019 o práci neucházel; firma [právnická osoba] sdělila, že se o zaměstnání u nich zajímal, obdrželi dne 8. 8. 2019 od něj životopis, ale pracovní poměr s ním uzavřen nebyl. Dle názoru odvolacího soudu je nutno absenci zjištění, zda se žalobce v období od 5. 6. 2019 do 20. 9. 2019 ucházel o práci v úřadem práce označených a doporučených firmách, přičíst k tíži žalobce. Je to totiž on, kdo se domáhá náhrady ušlého výdělku za období od 5. 6. 2020 až do nástupu do nového zaměstnání 23. 9. 2020. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že mu bylo doporučeno téměř 20 firem k možnému poptání zaměstnání, přičemž pouze ze sdělení jedné shora uvedené firmy bylo zjištěno, že se o práci zajímal a nebyl tam přijat, dospěl odvolací soud k závěru, že za období od 5. 6. 2019 do 20. 9. 2019 žalobci ušlý zisk přiznat nelze. Nebylo totiž prokázáno, že skutečně nebylo v možnostech žalobce být v uvedeném období zaměstnán. Vzhledem k tomuto závěru byl rozsudek v odstavci II. písm. c) výroku ohledně částky 48.352 Kč s příslušenstvím změněn tak, že se žaloba zamítá.

16. Okresní soud dále přiznal žalobci ušlý zisk ve výši 1.800 Kč, kterého měl žalobce dosáhnout jako odměny za členství v okrskové volební komisi. Toto rozhodnutí odvolací soud považuje za správné. Jak bylo prokázáno, žalobce byl pozván dne 22. 3. 2019 na první zasedání členů okrskové volební komise [obec], které se mělo konat 29. 4. 2019. V tuto dobu již byl žalobce ve vazbě. Na programu jednání po představení a přivítání členů komise bylo složení slibu. Těžko si lze představit, že by se žalobce dostavil na zasedání členů okrskové volební komise a po představení odmítl složit slib. Částka 1.800 Kč, která mu měla být přiznána jako odměna za uvedenou účast v komisi a na kterou pro existenci vazby nedosáhl, mu byla přiznána po právu. Výrok v odstavci II. písm. e) byl proto potvrzen.

17. Žalobce se dále domáhal zaplacení náhrady škody za platby mobilnímu operátorovi za mobilní telefon, který mu však byl policií zabaven a on jej nemohl užívat. Smlouvu s mobilním operátorem nemohl v důsledku vzetí do vazby okamžitě ukončit. Okresním soudem bylo zjištěno, že mobilní operátor provedl vyúčtování, přičemž za období od 23. 3. 2019 do 22. 4. 2019 byla na základě tohoto vyúčtování matkou žalobce zaplacena částka 1.033 Kč, která byla spolu s poplatkem 79 Kč uhrazena na prodejně v hotovosti. Dále bylo vyúčtováno za období od 23. 4. 2019 do 22. 5. 2019 1.040 Kč, za období od 23. 5. 2019 do 22. 6. 2019 1.031 Kč a od 23. 6. 2019 do 22. 7. 2019 552,50 Kč Tyto posledně uvedené částky byly uhrazeny z účtu žalobcovy matky a bylo zjištěno, že žalobce jí to po návratu z vazby zaplatil. Odvolací soud je toho názoru, že je na místě přiznat žalobci náhradu škody ve výši 1.112 Kč (1.033 Kč + 79 Kč poplatek za platbu v hotovosti na prodejně). V období, za které bylo účtováno, tj. od 23. 3. 2019 do 22. 4. 2019, žalobce prokazatelně telefon k dispozici neměl, jeho matka za něj tuto částku zaplatila a žalobce jí matce posléze vrátil. Rovněž bylo zaplaceno za období od 23. 4. 2019 do 22. 5. 2019, za což matka zaplatila 1.041 Kč (zaokrouhleno). Za uvedená období odvolací soud souhlasí s názorem okresního soudu, že žalobci vznikla škoda, když bylo placeno za užívání mobilního telefonu, který však žalobce neměl k dispozici. V průběhu měsíce dubna však mohl žalobce udělit, byť z vazby, plnou moc k výpovědi smlouvy s mobilním operátorem buď matce, nebo svému advokátu, a pokud byla dána jednoměsíční výpovědní lhůta, mohl být k 22. 5. 2019, kdy končilo zúčtovací období, vztah mezi žalobcem a mobilním operátorem ukončen. Odvolací soud považuje za důvodný nárok za platby za mobilní telefon, který žalobce nemohl užívat, částku ve výši 2.153 Kč (1033 Kč + 79 Kč + 1.041 Kč). Výrok v odstavci II. f) byl v rozsahu této částky spolu s úrokem z prodlení potvrzen a ve zbylém rozsahu 1.579,02 Kč byl rozsudek změněn a žaloba byla zamítnuta (3.732,02 Kč – 2.153 Kč = 1.579,02 Kč).

18. Žalobce se dále domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 53.500 Kč s úrokem z prodlení plynoucí ze skutečnosti, že po propuštění z vazby mu byla uložena povinnost podrobit se elektronické detekci pohybu (tzv. elektronický náramek). Původně požadoval částku 63.500 Kč, žalovaná mu dobrovolně plnila 10.000 Kč. Bylo zjištěno, že žalobce byl z vazby propuštěn na svobodu usnesením [název soudu] sp. zn. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Podle § 73 odst. 4 trestního řádu mu soud uložil k plnění povinnosti uložených tímto usnesením (dostavit se nejpozději prvního následujícího pracovního dne po propuštění k zahájení výkonu dohledu do střediska probační a mediační služby, spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví, dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve stanovených lhůtách, informovat probačního úředníka o svém pohybu, zaměstnání a zdrojích obživy, umožnit probačnímu úředníku vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje) provádět jako elektronickou kontrolu prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu obviněného (dále jen elektrický náramek). Proti tomuto usnesení se žalobce výslovně vzdal práva stížnosti a nepřál si, aby stížnost byla podána v jeho prospěch osobami k tomu oprávněnými. Z protokolu o vazebním zasedání z téhož dne bylo zjištěno, že obhájkyně žalobce uvedla, že pokud trvají důvody předstižní vazby, má za to, že by měly být nahrazeny příslušnými vazebními substituty, mimo jiné případným přijetím elektronického monitoringu.

19. Skutečnost, že se žalobce vzdal stížnosti proti rozhodnutí o elektronickém monitoringu je nutno přičíst k jeho tíži. Neobstojí jeho námitka, že by bez vzdání se stížnosti nebyl propuštěn z vazby. Jeho stížnost by neměla odkladný účinek, pokud by si ji podal, z vazby by propuštěn byl a nadřízený soud by přezkoumával, zda byly dány podmínky pro elektronický monitoring.

20. Jakkoli odvolací soud souhlasí s tím, že elektrický monitoring byl pro žalobce nekomfortní, nebyl jím žalobce nijak závažným způsobem omezován v běžném životě, a to oproti vazbě, ze které byl propuštěn. Byla mu uložena povinnost zdržovat se v místě svého obydlí každý den v době od 20:00 hodin do 5:00 hodin následujícího dne, a jinak omezen nebyl, kromě shora uvedeného mu žádná jiná povinnost omezující jeho pohyb mimo domov nebyla ukládána. Okresní soud správně uvedl, že omezení, která žalobci způsobil elektronický monitoring, byla zohledněna již v rámci zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V § 9 až 11 zákona č. 82/1998 jsou vymezeny zvláštní kategorie rozhodnutí vydaných v trestním řízení, u nichž je vzhledem k jejich specifickému charakteru odpovědnost státu upravena zvláštním způsobem, tj. zčásti jsou podmínky odpovědnosti stanoveny odlišně od úpravy obecné. Jedná se o rozhodnutí o vazbě dle § 9 zákona, rozhodnutí o trestu dle § 10 zákona, a rozhodnutí o ochranném opatření dle § 11 zákona (ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova). Zvláštní odpovědnostní titul za rozhodnutí o elektronickém monitoringu zde dán není a okresní soud správně uzavřel, že se jedná o taxativní výčet, který nelze mimo zákonné hranice rozšiřovat. Na správnosti této úvahy nemění nic ani skutečnost, že žalovaná sama plnila za elektronický monitoring částku 10.000 Kč.

21. Ohledně posledně uplatněného nároku – částky 100.000 Kč za domovní prohlídku odvolací soud rovněž souhlasí s názorem okresního soudu, že nejsou splněny podmínky pro přiznání této nemajetkové újmy. Domovní prohlídka u žalobce, resp. v domě jeho rodičů, kde žalobce bydlí, proběhla v rámci trestního řízení na základě příkazu k domovní prohlídce, nebyla proti tomuto podána žádná (ústavní) stížnost. Navíc domovní prohlídka proběhla korektně a nebyly při ní zjištěny žádné objektivní excesy, byť samozřejmě lze připustit, že rodiče žalovaného ji vnímali subjektivně úkorně. Navíc žalobce nebyl domovní prohlídce přítomen (v té době se nacházel ve vazbě), byť tedy domovní prohlídka představuje zásah do žalobcova soukromí, byla tato skutečnost zohledněna již v přiznání nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. V rozsahu částky 100.000 Kč požadované za domovní prohlídku proto bylo napadené rozhodnutí také potvrzeno.

22. S ohledem na shora uvedené závěry byl rozsudek okresního soudu ve výrocích o věci samé částečně potvrzen (§ 219 o. s. ř.) a částečně změněn (§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.) tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozhodnutí.

23. V souladu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení. Dle závěru Nejvyššího soudu vysloveného v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 při určování poměrů úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nároky na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. V dané věci požadoval žalobce zadostiučinění ve výši 650.000 Kč, bylo mu přiznáno 100.000 Kč, je v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. v rozsahu tohoto nároku na žalobce nutno nahlížet jako na procesně úspěšného, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Tarifní hodnota nároku na zadostiučinění na nemajetkovou újmu činí dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. 50.000 Kč. Dále byl žalobce úspěšným ohledně částky 32.033 Kč za ušlý zisk, částky 1.800 Kč za další ušlý zisk, částky 2.153 Kč náhradu škody za neužívání mobilního telefonu a částky 50.000 Kč ve vztahu k požadavku za nemajetkovou újmu za vazbu (opět § 142 odst. 3 o. s. ř.), ohledně kterého platí to, co je shora uvedeno k nemajetkové újmě, tj. úspěch se počítá z částky 50.000 Kč. Celkem byl žalobce úspěšný v rozsahu částky 135.986 Kč.

24. Žalovaná byla úspěšná ohledně částky 902,99 Kč náklady cestovného, 48.352 Kč – žalobci nepřiznaný ušlý zisk, 6.000 Kč další žalobci nepřiznaný ušlý zisk, 1.579 Kč částka nepřiznaná žalobci za platby mobilnímu operátorovi, náhrada nemajetkové újmy za elektrický monitoring počítáno ve výši 50.000 Kč a náhrada nemajetkové újmy za domovní prohlídku počítáno z částky 50.000 Kč Celkem byla žalovaná úspěšná v rozsahu částky 157.939 Kč. Celková částka, o kterou byl veden spor, činí v souladu se shora uvedeným výpočtem 293.924 Kč, úspěch žalobce činí 46,3 % a úspěch žalované činí 53,7 %.

25. Odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že procesní úspěch žalobce se přibližuje 50 % a procesní úspěch žalované jen o něco málo překračuje 50 %, dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. Ve vztahu k státu bylo žalobci uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. v rozsahu jeho procesního neúspěchu, stejně tak žalované. Stát zaplatil svědečné ve výši 1.605 Kč, z čehož v rozsahu svého neúspěchu 53,7 % zaplatí žalobce 862 Kč a žalovaná v rozsahu svého neúspěchu 46,3 % zaplatí 743 Kč. Neobstojí odvolací námitka žalované, že jako stát nemá povinnost platit ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení státu, v tomto případě na účet Okresního soudu v Opavě. Dle citovaného ustanovení má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků je nutno posuzovat v souladu s § 138 odst. 1 o. s. ř. a nelze vycházet z toho, že ve smyslu zákona o soudních poplatcích v § 11 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je žalovaná osobně od soudních poplatků osvobozena.

27. Rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl úspěšný co do částky 50.000 Kč představující tarifní hodnotu nároku na zaplacení nemajetkové újmy za trestní stíhání, v rozsahu částky 50.000 Kč byl úspěšný za přezkum rozhodnutí o vazbě (rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu), v rozsahu ušlého zisku byl úspěšný co do částky 32.033 Kč a 1.800 Kč, za náhradu škody za nemožnost užívat mobilní telefon – platby operátorovi byl úspěšný co do částky 2.153 Kč, celkem byl úspěšný v rozsahu 135.986 Kč. Žalovaná byla úspěšná ohledně částky 48.352 Kč nepřiznaná část ušlého zisku, 50.000 Kč za nemajetkovou újmu za elektrický monitoring a 50.000 Kč za nepřiznání nároku za domovní prohlídku, 1.579 Kč nepřiznaný nárok za neužívání mobilního telefonu – platby operátorovi. Celkem byla žalovaná úspěšná v rozsahu 149.931 Kč. Z částky 285.917 Kč, která byla takto předmětem odvolacího řízení, činí žalobcův úspěch 48 % a úspěch žalované 52 %. Úspěch žalobce se blíží částce 50 % a úspěch žalované o 2 % částku 50 % překračuje. Proto i zde bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.