11 CO 177/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 29.450 Kč s příslušenstvím a vzájemné žalobě k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově ze dne 10. 5. 2022, č. j. 19 C 12/2021-171, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 5. 2022, č. j. 19 C 12/2021-174

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku potvrzuje.

II. V odstavci II. výroku se rozsudek okresního soudu mění tak, že se vzájemná žaloba na zaplacení částky 51.400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 6. 3. 2020 do zaplacení zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám její advokátky na náhradě nákladů řízení částku 23.355 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě České republice – Okresnímu soudu v Bruntále, jejichž výše bude vyčíslena v samostatném usnesení okresního soudu.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám její advokátky na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.146 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení o vzájemné žalobě České republice – Okresnímu soudu v Bruntále částku 4.211 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 29.450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení (odstavec I. výroku), zavázal žalobkyni zaplatit žalované částku ve výši 51.400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 3. 2020 do zaplacení (odstavec II. výroku), žalobkyni zavázal zaplatit žalované k rukám právní zástupkyně žalované náklady řízení ve výši 57.699,62 Kč (odstavec III. výroku) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec IV. výroku).

2. Rozsudek ve všech jeho výrocích napadla včasným odvoláním žalobkyně a domáhala se jeho změny spočívající v uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni požadovanou částku 29.450 Kč s příslušenstvím, dále navrhovala zamítnutí vzájemné žaloby na zaplacení částky 51.400 Kč s příslušenstvím, případně navrhovala zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Žalobkyně především namítala nesprávné právní posouzení celé věci okresním soudem. Již v podání ze dne 4. 10. 2021 argumentovala neplatností sjednané rozhodčí doložky, neboť byla uzavřena mezi spotřebitelem a podnikatelem. O žalované je známo, že pronajímá velké množství bytů za účelem dosažení zisku. Shledal-li okresní soud ujednání o rozhodčí doložce za neplatné a jeho rozhodnutí zůstalo v právní moci, přiznal žalobkyni postavení spotřebitele podle § 1810 o. z., a tedy postavení slabší strany v podnájemním vztahu. Na žalobkyni proto nutno v právním vztahu s žalovanou nahlížet jako na spotřebitele. Žalobkyně dále namítala nesprávné právní posouzení podnájmu vycházející z výkladu judikátu NS ČR sp. zn. 26 Cdo 1524/2019 ze dne 17. 3. 2020, o který opřel své stanovisko okresní soud, a na kterém staví svou obranu žalovaná. Toto rozhodnutí bylo podrobeno kritice v Bulletinu advokacie č. 5/2022, neboť podnájemce by měl požívat stejné ochrany jako nájemce. Argumenty soudu a žalované vychází ze stejného předpokladu, a sice že podnájem je specifický právní vztah, kde platí jiná pravidla, než ve zbytku zákona. Přitom jde o jediné, a to odpovědět si na otázku, zda existuje racionální důvod ke snížení ochrany slabší strany v případě, kdy nájemce dává jinému za úplatu věc k užívání oproti případu, kdy tak činí vlastník. Podle názoru žalobkyně se pro slabší stranu nic nemění. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu, že existují rozdílnosti v pojetí soukromého práva po jeho rekodifikaci z roku 2012, a to zejména na širší možnosti uplatnění autonomie vůle a nutnost při výkladu právního jednání zjišťovat skutečnou vůli jednajících osob před jejich pouhým jazykovým vyjádřením, se jeví napadený rozsudek jako nesprávný ve svých právních závěrech, je tak dán odvolací důvod podle § 205 odst. 1, 2 písm. g) o. s. ř.

3. Žalovaná ve vyjádření k podanému odvolání navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Žalovaná má za to, že soud prvního stupně učinil na základě předložených důkazů odpovídající skutková zjištění a na jejich základě řádně aplikoval příslušná zákonná ustanovení a věc po právní stránce posoudil správně. Žalobkyně vytýká soudu prvního stupně, že dostatečně nepřihlédl ke skutečnosti, že v dané věci má jít o vztah mezi žalovanou jako podnikatelem a žalobkyní jako spotřebitelem a žalobkyni jako slabší straně nebyla poskytnuta dostatečná ochrana. Mezi smluvními stranami byla platně sjednána podnájemní smlouva a z ní žalobkyně nemohla nabýt dojmu, že se na ni v plném rozsahu vztahují ochranná ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu. Veškeré nároky, které jsou předmětem tohoto sporu, vycházejí z výslovného ujednání v podnájemní smlouvě. Žalobkyně nebyla a ani nemohla být nijak přivedena v omyl, a nebyly po ní požadovány žádné nároky, se kterými by nebyla předem obeznámena a srozuměna, a které by bylo možné považovat za nemravné či nepřiměřené. Dle žalované ani případné posouzení podnájmu předmětného bytu, jakožto vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem nezakládá žádný zákonný důvod pro neplatnost ujednání o platbách spojených s užíváním předmětného bytu či o smluvní pokutě a rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým žalobu žalobkyně v plném rozsahu zamítl a naopak vyhověl nároku žalované na zaplacení smluvní pokuty, lze považovat za jediné správné. Žalobkyně na podporu své argumentace odkazuje na odborný článek v Bulletinu advokacie č. 5/2022, který se věnuje kritickému rozboru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, o který se v rámci své argumentace opírala jak žalovaná, tak ve svém odůvodnění soud prvního stupně. Žalovaná se se závěry tohoto článku neztotožňuje, neboť dostatečně nereflektuje specifika ani limity práv nájemce, jakožto nevlastníka podnajaté věci. Nájemce v mnoha případech není a nemůže být schopen podnájemci garantovat taková práva, jaká je schopen, resp. povinen garantovat nájemci vlastník věci. Zrcadlově pak platí, že podnájemce může svým počínáním přivodit zánik nájemního práva nájemce, jemuž právní řád proti takovému následku neposkytuje účinnou právní ochranu. Nelze nalézt legitimní důvody, proč by se nájemce nemohl proti následkům pojistit alespoň sjednáním smluvní pokuty, jestliže pro chování podnájemce nájemci hrozí zánik nájemního práva. S předmětným článkem se lze ztotožnit toliko v tom smyslu, že zákonodárce by neměl apriori bránit smluvním stranám, tj. nájemci a podnájemci, aby se na základě jejich výslovného ujednání vzájemná práva a povinnosti řídila stejnou právní úpravou jako by tomu bylo v případě nájmu věci od vlastníka.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu, a to postupem podle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť v odvolání bylo napadáno nesprávné právní posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalovaná výslovně souhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání v podání ze dne 28. 7. 2022, žalobkyně se k výzvě soudu obsažené v usnesení ze dne 22. 7. 2022, č. j. 11 Co 177/2022-189, která jí byla doručena dne 28. 7. 2022, nevyjádřila. V souladu s obsahem výzvy, která obsahovala doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř., odvolací soud předpokládal, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Žalobkyně se předmětnou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 29.450 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení žalované, které spatřuje v úhradách částky 1.178 Kč za období od 25. 1. 2018 do 25. 1. 2020 za splátku anuity, pojištění, odměny funkcionářů, daň z nemovitostí, odměnu správce, fond oprav, které po ní žalovaná vyžadovala neoprávněně na základě uzavřené podnájemní smlouvy, proto je povinna tuto částku vrátit.

6. Žalovaná v řízení proti žalobkyni uplatnila vzájemnou žalobu na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou předpisu podnájemného dle uzavřené podnájemní smlouvy v měsících 9, 10, 11, 12/2018 a 1, 6, 10, 11, 12/2019 v celkové výši 36.400 Kč a dále smluvní pokutu za prodlení žalobkyně s odevzdáním bytu v období od 1. 2. 2020 do 15. 2. 2020 ve výši 15.000 Kč, celkem tak 51.400 Kč.

7. Okresní soud ve věci provedl dokazování v dostatečném rozsahu, z důkazů v řízení provedených učinil skutková zjištění, která jsou obsažena pod bodem 5. odůvodnění napadeného rozsudku, která jsou správná a odvolací soud na ně v podrobnostech odkazuje. Souhlasí rovněž se závěry ohledně nadbytečnosti dalšího dokazování a zamítnutí důkazních návrhů, jak je specifikováno pod body 6. a 7. odůvodnění rozsudku.

8. Podle § 2274 o. z. nájemce může dát třetí osobě do podnájmu část bytu, pokud v bytě sám trvale bydlí i bez souhlasu pronajímatele.

9. Podle § 2275 odst. 1 o. z. v případě, že nájemce v bytě sám trvale nebydlí, může dát třetí osobě do podnájmu byt nebo jeho část pouze se souhlasem pronajímatele.

10. Dle shora citovaného ustanovení § 2275 odst. 1 o. z. byly mezi účastníky uzavřeny postupně 3 podnájemní smlouvy, a to na dobu určitou od 1. 6. 2015 do 31. 1. 2020 Odvolací soud souhlasí se závěry okresního soudu, dovodil-li povinnost žalobkyně platit žalované na základě uzavřených podnájemních smluv taktéž částku 1.178 Kč měsíčně požadovanou žalobkyní zpět předmětnou žalobou. Okresní soud správně odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. 26 Cdo 19/2021, podle kterého podnájemní vztah je zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k bytu. Podnájemní vztah je odvozeným právním titulem užívání, ve vztahu k nájmu má akcesorickou povahu. Na podnájemní smlouvu se jako na zvláštní druh smlouvy nájemní použijí ustanovení týkající se nájemní smlouvy obdobně. Jejími podstatnými náležitostmi tak jsou úplatnost, dočasnost, a specifikace bytu, který je předmětem podnájmu, případně jeho části. S ohledem na princip autonomie vůle smluvních stran a na to, že zákon výslovně náležitosti podnájemní smlouvy nestanoví, nezpůsobuje neplatnost podnájemní smlouvy, sjednají-li si strany úhradu za podnájem paušální částkou bez rozlišení podnájemného a úhrad za služby. S odkazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, je podnájemní vztah slabší, než vztah nájemní, proto podnájemce nemůže požívat stejné právní ochrany jako nájemce. Na podnájem se použijí ustanovení o nájmu jen přiměřeně s přihlédnutím ke specifikům podnájemního vztahu a jen v rozsahu, v němž nebudou práva a povinnosti účastníků podnájemního vztahu upravena podnájemní smlouvou. V podnájemní smlouvě a v navazujícím předpise pravidelných měsíčních plateb bylo dostatečně určitě sjednáno, jaké nájemné, resp. podnájemné a další platby má žalobkyně platit. Tyto platby akceptovala, nijak je nerozporovala. Úplata za podnájem byla sjednána dostatečně určitým způsobem, mohla být sjednána taktéž paušální částkou bez rozlišení podnájemného a úhrad za služby. Nájemné v sobě obvykle zahrnuje náklady vynakládané vlastníkem na správu a údržbu předmětu nájmu a přiměřený zisk. Uvedené lze obdobně vztáhnout na podnájem. Byly-li v posuzované věci náklady na správu a údržbu zahrnuty do souhrnné částky za služby ač měly být zahrnuty do části označené jako podnájemné, nelze dovodit neoprávněnost tohoto požadavku s odkazem na § 2251 odst. 2 o. z., který cílí na jiné situace. Na straně žalované tak nevzniklo bezdůvodného obohacení v rozsahu, v jakém jej žalobkyně požadovala. Odvolací soud potud souhlasí se závěry učiněnými okresním soudem o nedůvodnosti nároku požadovaného žalobkyní.

11. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem okresního soudu, podle kterého vyhodnotil smlouvu o podnájmu jako smlouvu spotřebitelskou. Smlouva o nájmu bytu není spotřebitelskou smlouvou, neboť právní úprava nájmu bytu je ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám speciální úpravou, která s ohledem na význam uspokojování bytové potřeby obsahuje zvláštní instituty chránící nájem právě s ohledem na specifičnost tohoto právního vztahu. Tyto závěry platí současně i pro smlouvu o podnájmu bytu, neboť taktéž u podnájmu, obzvláště, je-li dlouhodobý, se uspokojuje bytová potřeba podnájemce. Na podnájemní vztah se ustanovení o nájmu bytu použijí přiměřeně s ohledem na jeho akcesorickou povahu ve vztahu k nájmu bytu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019).

12. Usnesením ze dne 12. 10. 2021, č. j. 19 C 12/2021-78, okresní soud zamítnul námitku žalované o nedostatku pravomoci soudu z důvodu existence rozhodčí doložky a jelikož nebylo napadeno odvoláním, nabylo právní moci. Odvolací soud nesouhlasí s odvolací námitkou žalobkyně dovozující postavení žalobkyně jako spotřebitele z uvedeného usnesení okresního soudu. Odvolací soud není vázán odůvodněním usnesení okresního soudu, potažmo jeho závěrem vyhodnocujícím předmětnou podnájemní smlouvu jako spotřebitelskou. Nemá-li žalobkyně postavení spotřebitele, nebylo vyloučeno sjednání rozhodčí doložky v podnájemní smlouvě. Nedostatek pravomoci soudů s ohledem na existující rozhodčí doložku bylo možné podle § 106 odst. 1 o. s. ř. vznést při prvním úkonu ve věci. Z obsahu spisu plyne, že žalovaná při prvním úkonu ve věci, a to vyjádření k žalobě, námitku nedostatku pravomoci soudu z důvodu rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o podnájmu ze dne 1. 1. 2020 vznesla a o této námitce bylo soudem výše zmíněným usnesením rozhodnuto. Negativním rozhodnutím okresního soudu o vznesené námitce byla pravomoc soudu založena bez možnosti dalšího přezkoumávání.

13. Žalovaná požadovala po žalobkyni vzájemnou žalobou smluvní pokutu v celkové výši 51.400 Kč Odvolací soud nesouhlasí se závěry okresního soudu o oprávněnosti požadavku na zaplacení smluvní pokuty.

14. Podle § 2239 o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2020 nepřihlíží se k ujednání ukládajícímu nájemci povinnost zaplatit pronajímateli smluvní pokutu, ani k ujednání ukládajícímu nájemci povinnost, která je vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená.

15. Mezi účastnicemi byly uzavřeny podnájemní smlouvy v době, v níž ve smyslu shora citovaného § 2239 o. z. v nájemní smlouvě nebylo možné sjednat smluvní pokutu, která byla zahrnuta mezi tzv. zakázaná ujednání. Zákon stanovil, že se k ujednání ukládajícímu nájemci zaplatit smluvní pokutu nepřihlíží, jde tedy o zdánlivost ujednání ve smyslu § 554 o. z., ke které soud přihlíží z úřední povinnosti bez nutnosti námitky ze strany nájemce. Smyslem uvedeného ustanovení zákona je ochrana nájemce i ve vztahu ke smluvním ujednáním, kterými sice nedochází k odchýlení od zákonné úpravy, ale která jsou přesto pro nájemce nepřiměřená. Povinnosti nájemce tak nemohly být utvrzeny ujednáním smluvní pokuty. Jak již výše uvedeno podnájemní vztah je zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k bytu. Podnájemní vztah je odvozeným právním titulem užívání, ve vztahu k nájmu má akcesorickou povahu. Na podnájemní smlouvu se jako na zvláštní druh smlouvy nájemní použijí ustanovení týkající se nájemní smlouvy obdobně a dle názoru odvolacího soudu včetně tzv. zakázaných ujednání.

16. Aplikace zakázaných ujednání na podnájemní smlouvu v posuzované věci je navíc umocněna následujícími skutečnostmi. Uzavření toliko podnájemní smlouvy mezi žalovanou a žalobkyní bylo ovlivněno charakterem předmětného bytu. Žalovaná, jakožto nájemce bytu a členka družstva, chtěla-li byt pronajmout, neměla jinou možnost, než uzavřít smlouvu o podnájmu bytu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná je vlastníkem desítek bytových jednotek, pronájem bytu je zjevně zdrojem jejích příjmů, nikoli uspokojením její bytové potřeby. Podnájemní smlouva mezi účastnicemi byla uzavřena dne 1. 6. 2015 a byla prodlužovaná do 15. 2. 2020, z uvedeného je zřejmé, že podnájem měl sloužit k uspokojování bytové potřeby žalobkyně. Lze uzavřít, že na smluvní vztah mezi účastnicemi proto lze vztáhnout ustanovení občanského zákoníku chránící nájem, a to včetně ust. § 2239 Podnájemní smlouva v části, v níž byla sjednána smluvní pokuta, je zdánlivým ujednáním, ke kterému se nepřihlíží a nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty proto není důvodný.

17. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. V odstavci II. výroku ohledně vzájemné žaloby byl rozsudek okresního soudu změněn podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

18. Změnil-li odvolací soud rozsudek okresního soudu, ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř., nově rozhodoval o všech nákladech za řízení před soudem prvého stupně. Projednává-li soud nároky uplatněné žalobou a vzájemnou žalobou ve stejném řízení, při rozhodování o náhradě nákladů se každá věc posuzuje samostatně a u každé věci je třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků ve vztahu ke každé jednotlivé věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017 ze dne 12. 2. 2018). Žalobkyně byla v řízení ohledně svého nároku na zaplacení částky 29.450 Kč s příslušenstvím neúspěšná, ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. tak je povinna nahradit žalované náklady řízení v souvislosti s uplatněním svého nároku. Z tarifní hodnoty 29.450 Kč činí odměna advokátky za jeden úkon právní služby dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) částku 2.300 Kč. Přiznána byla odměna za úkony spočívající v převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě z 15. 8. 2021, vyjádření z 3. 1. 2022, polovina odměny za účast u jednání dne 16. 3. 2022, při kterém nebylo jednáno, bylo pouze odročeno, účast u jednání dne 12. 4. 2022 a účast u jednání dne 2. 5. 2022. Za 5,5 úkonů představuje odměna advokátky částku 12.650 Kč. Současně náleží advokátce paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč za 1 úkon, při počtu 5 úkonů se jedná o částku 1.500 Kč. Paušální náhrada hotových výdajů nebyla přiznána za odročení jednání, neboť poloviční odměna za účast u jednání, při němž se nejednalo a bylo pouze odročeno, je sama o sobě již náhradou za promeškaný čas. Nejedná se tak o úkon právní služby, za něž přísluší odměna a paušální náhrada hotových výdajů. Dále byla advokátce přiznána náhrada ztráty času stráveného cestou 18 půlhodin po 100 Kč za cestu ze sídla advokátky do sídla okresního soudu, tj. 1.800 Kč. Na cestovních nákladech k jednání dne 16. 3. 2022 z [obec] do [obec] a zpět při počtu celkem 160 km vozidlem [značka] při průměrné spotřebě 5,1 l na 100 km, ceně benzínu Natural 95 46,90 Kč a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč byla přiznána částka 1.135 Kč. Na cestovních nákladech k jednání konaném dne 12. 4. 2022 na stejné trase při počtu 160 km vozidlem [značka] průměrné spotřeby 5,1 l na 100 km, ceně benzínu Natural 44,50 Kč a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč byla přiznána částka 1.115 Kč. Na cestovních nákladech k jednání dne 2. 5. 2022 na stejné trase při stejném počtu km vozidlem [značka] při průměrné spotřeba 5,1 l na 100 km, ceně benzínu Natural 42,90 Kč a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč byla přiznána náhrada 1.102 Kč. Dohromady odměna spolu s náhradami činí 19.302 Kč (12.650 + 1.500 + 1.800 + 1.135 + 1.115 + 1.102), k této částce byla přiznána dále 21% DPH ve výši 4.053 Kč a celkem přiznaná náhrada nákladů řízení představuje 23.355 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit žalované v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokátky žalované. Požadovala-li žalovaná odměnu advokátky za 10 úkonů, kromě výše specifikovaných úkonů odměna advokátce za další úkony v řízení provedené přiznána nebyla. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně neúspěšný účastník je povinen nahradit účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Každý náklad je proto nutno poměřovat hlediskem účelnosti. Ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku odvolací soud žádné další úkony provedené advokátkou žalované neshledal účelnými, navíc činila-li advokátka v řízení podání, bylo nutné je vyhodnocovat ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku, nikoli vzájemné žalobě ze strany žalované.

19. V řízení o vzájemné žalobě byla žalovaná procesně neúspěšná, stíhá ji tak povinnost hradit náklady procesně úspěšné žalobkyni. Žalobkyni byl ustanoven advokát, ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř., je procesně neúspěšná žalovaná povinna zaplatit státu náhradu hotových výdajů ustanoveného advokáta a odměnu za jeho zastupování. Vzhledem k tomu, že okresní soud dosud o nákladech ustanoveného zástupce nerozhodl, bude na něm, aby tak učinil dodatečně v samostatném usnesení.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 149 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení žalobkyně ohledně žalobou uplatněného nároku nebyla procesně úspěšná, je tak povinna hradit náklady odvolacího řízení žalované. Tyto náklady představují odměnu advokátky z tarifní hodnoty 29.450 Kč dle § 7 advokátního tarifu ve výši 2.300 Kč za vyjádření k odvolání a za tentýž úkon paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, vše navýšeno o 21% DPH ve výši 546 Kč, celkem přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení žalované tak představuje částku 3.146 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokátky žalované. Odvolací soud neshledává podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., neboť pouhá skutečnost, že žalobkyně je osvobozena od placení soudních poplatků, aplikaci ust. § 150 o. s. ř. neumožňuje. V odvolacím řízení o vzájemné žalobě byla žalobkyně procesně úspěšná, žalovaná je proto povinna hradit náklady odvolacího řízení žalobkyně, a to státu na účet příslušného okresního soudu, spočívající v náhradě hotových výdajů advokáta a odměny za jeho zastupování. Při stanovení odměny advokáta za odvolací řízení o vzájemné žalobě byla odměna stanovena z tarifní hodnoty 51.400 Kč a činí dle § 7 advokátního tarifu částku 3.180 Kč. Advokát v odvolacím řízení učinil jeden úkon, a to sepis odvolání, za tentýž úkon mu byla přiznána jednak odměna 3.180 Kč a dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Spolu s 21% DPH z uvedených částek v celkové výši 731 Kč celkem přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení o vzájemné žalobě pak představuje 4.211 Kč, které je žalovaná povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále.

21. Podala-li v odvolacím řízení žalovaná návrh na odnětí ustanoveného zástupce žalobkyni, odvolací soud jej neshledal důvodným. Předpokladem pro ustanovení zástupce účastníků je jednak naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků a dále nezbytná ochrana jeho zájmů. Přiznání osvobození od soudních poplatků dále vyžaduje nepříznivé poměry účastníka a absenci svévolného, případně zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva. U žalobkyně byly shledány předpoklady jednak pro osvobození od soudních poplatků s ohledem na její příjmy, dále bylo shledáno, že s ohledem na dotazy soudu není schopna účinně chránit své zájmy (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2020, č. j. 11 Co 202/2020-54). V řízení nebylo zjištěno, že by se majetkové poměry žalobkyně výrazně změnily, ani že by se ze strany žalobkyně jednalo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Samotná skutečnost, že žalobkyně prostřednictvím ustanoveného zástupce podala žalobu, která nebyla úspěšná, neodůvodňuje závěr o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva, jestliže, jak vyplynulo z řízení, žalobou uplatněný nárok zformulovala na základě informací poskytnutých úřadem práce.