11 CO 192/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení nemovitostí k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 4. 2022, č. j. 14 C 271/2020-78

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám její advokátky náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.233 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného vyklidit pozemek parc. č. St. [číslo] o výměře 160 m2, jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], zapsaný v katastru nemovitostí u [katastrální úřad], [katastrální pracoviště], [obec], [katastrální uzemí] na LV [číslo] vyklizený předat žalobkyni, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (odstavec I. výroku), a dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11.049 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (odstavec II. výroku).

2. Rozsudek napadl odvoláním žalovaný a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Žalovaný soudu prvého stupně vytýkal, že nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady a řízení je tak postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy, na základě provedených důkazů pak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí soudu spočívá taktéž na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný namítal nedostatečným způsobem zjištěný skutkový stav věci, neboť žalovaný navrhoval účastnický výslech své osoby, soudem tento důkaz nebyl proveden, žalovanému tak bylo znemožněno prokázat svá tvrzení o jednání žalobkyně příčícím se dobrým mravům. Nemůže proto obstát závěr soudu v napadeném rozhodnutí, že žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by vyklizení nemovitosti bylo v rozporu s dobrými mravy. Uvedené platí současně pro výslech [jméno] [příjmení], který byl navržen původně žalobkyní a dále účastnický výslech žalobkyně. Byť při jednání u soudu prvního stupně vzala žalobkyně svůj důkazní návrh na výslech svědka [příjmení] zpět, nebyla již k tomu oprávněna s odkazem na ust. § 41a odst. 4 o. s. ř. S tímto důkazním návrhem již nemohla disponovat a v situaci, kdy se žalovaný k důkaznímu návrhu žalobkyně připojil, měl soud prvního stupně výslech [jméno] [příjmení] provést.

3. Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání navrhovala, aby krajský soud napadený rozsudek okresního soudu potvrdil a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně má za to, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a jeho skutkové i právní závěry považuje za správné. Namítá-li žalovaný, že žaloba je v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně měla údajně dlouhodobě vůli se se žalovaným dohodnout, umožnila mu v nemovitosti bydlet, ale i přes její prezentovanou vůli se snažila žalovaného z nemovitosti vyklidit a neposkytla mu dostatek součinnosti k tomu, aby měl právní titul k užívání, pak tato jeho tvrzení se nezakládají na pravdě. V řízení byly soudem prvého stupně provedeny takové důkazy, které dobrou víru žalovaného a tedy rozpor s dobrými mravy vylučují. Mezi ně patří zejména nájemní smlouva se sjednáním nájmu na dobu určitou, výzvy k vyklizení. Dobrá víra žalovaného nemohla být založena ani jednáním zástupce žalobkyně (za níž jednal [jméno] [příjmení]) s právním zástupcem žalovaného dne 14. 5. 2020, které skončilo bezúspěšně. Žalovanému muselo být zřejmé, že k užívání rodinného domku nemá platný právní titul, což ostatně sám u jednání potvrdil. Soud prvního stupně se otázkou dobrých mravů zabýval a jeho závěr o neoprávněném zásahu do vlastnického práva žalobkyně je správný. Na tom by nic nezměnil ani výslech [jméno] [příjmení], který by měl vypovídat k obsahu proběhlé schůzky dne 14. 5. 2020. Argumentace žalovaného směřuje k účelovému prodlužování sporu a neoprávněného pobytu žalovaného v nemovitosti žalobkyně.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházející jeho vydání podle § 206 odst. 1, § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., se závěrem, že odvolání není důvodné.

5. Odvolací soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. přes v pořadí druhou žádost žalovaného o odročení jednání ze zdravotních důvodů. První žádosti žalovaného o odročení jednání, které bylo nařízeno na 12. 10. 2022, bylo vyhověno s přihlédnutím k doloženému rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti trvající od 29. 6. 2022. S ohledem na délku pracovní neschopnosti byl žalovaný současně poučen, že v případě přetrvávající pracovní neschopnosti bude nutné předložit lékařské potvrzení, dokládající, že mu zdravotní stav pro závažnost brání či znemožňuje účastnit se soudního jednání. Byl poučen, že další soudní jednání nebude odročeno pouze na základě předložení rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Uvedené poučení bylo poskytnuto s přihlédnutím k té skutečnosti, že je žalovaný zastoupen ustanoveným právním zástupcem k ochraně jeho zájmů a samotná účast žalovaného v řízení není nezbytná. Žalovaný přesto prostřednictvím ustanoveného zástupce žádal opět o odročení nařízeného jednání pro trvající pracovní neschopnost a tuto žádost doložil shodným rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti a dále potvrzením lékaře, že je na dočasné pracovní neschopnosti, a že u něj probíhají lékařská vyšetření. Z lékařské zprávy nevyplývá nemožnost žalovaného dostavit se k odvolacímu jednání, proto druhá žádost o odročení nebyla shledána důvodnou a odvolacím soudem bylo ve věci jednáno za situace, kdy se k jednání dostavil za žalovaného jeho ustanovený zástupce.

6. Okresní soud ve věci provedl dokazování listinami, jak jsou zachyceny v protokolu o jednání a odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem 12. a po vyhodnocení jednotlivých důkazů, jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, zjistil skutkový stav popsaný pod bodem 15. odůvodnění napadeného rozsudku. Pro odvolací řízení odvolací soud vychází z následujícího skutkového závěru. Žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. St. [číslo], jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa] v [katastrální uzemí], [obec]. Žalobkyně nemovitosti nabyla v dražbě a její vlastnické právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno na základě potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby ze dne [datum]. Mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva, kterou žalobkyně jako pronajímatel uzavřela s žalovaným jako nájemcem ohledně bytu v budově [číslo popisné] v [obec] Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od [datum] do [datum], tedy celkem na dobu 4 měsíců a nájemní poměr skončil k [datum]. Žalovaný i přes skončení nájemního poměru a opakované výzvy k vyklizení nemovitost nadále užívá a tuto nevyklidil.

7. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

8. Podle shora citovaného ustanovení zákona aktivně legitimován k podání žaloby na vydání věci (reivindikační žaloby) je vlastník věci, obdobný nárok může uplatnit i kvalifikovaný držitel nebo detentor. Pasivně legitimovanou osobou je ten, kdo vlastníkovu věc neoprávněně zadržuje. Ust. § 1042 o. z. upravuje negatorní žalobu, kterou se vlastník domáhá ochrany proti zásahům do jeho práva, které spočívají v jiném rušení, než v neoprávněném zadržování jeho věci. Žalovaný nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně užívá bez právního důvodu, neboť mu nesvědčí žádný právní titul a žalobkyně se tak důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva. Právní kvalifikace provedená okresním soudem odkazující na § 1042 o. z. je proto nesprávná, neboť se žalobkyně domáhá ochrany svého vlastnického práva vůči žalovanému, který její nemovitosti neprávem zadržuje a takovémuto nároku odpovídá ochrana obsažená v § 1040 odst. 1 o. z. Přes uvedené je správný dovozený závěr okresního soudu o užívání nemovitosti žalovaným bez právního důvodu.

9. Odvolací soud posoudil shodně s okresním soudem smlouvu uzavřenou mezi účastníky a označenou jako smlouva o nájmu bytu jako smlouvu nájemní, neboť v ní bylo ujednáno, že je uzavírána dle ust. § 2235 a násl. o. z. O nájem bytu, resp. domu se jedná tehdy, jestliže jsou naplněny pojmové znaky nájmu. K těmto znakům náleží mimo jiné dočasnost a úplatnost. Úplatou není pouhá úhrada obvyklých nákladů spojených s užíváním předmětu nájmu ani provádění běžné údržby. O úplatu nejde ani tehdy, jestliže jde o plnění symbolické, nízké, které ve skutečnosti nepředstavuje úplatu za užívání věci. V případě přenechání věci nezuživatelné k dočasnému a bezúplatnému užívání se pak jedná o výpůjčku dle § 2193. S ohledem na prioritu respektování vůle stran a obecnou dispozitivnost úpravy lze ust. § 2235 a násl. použít i v případech, jestliže se strany dohodly na jejich použití bez ohledu na nenaplnění obecných kritérií pro nájem. Ačkoli v předmětné nájemní smlouvě úplata sjednána nebyla a podle obsahu by se jednalo spíše o smlouvu o výpůjčce, jestliže si účastníci výslovně ujednali, že je uzavírána dle ust. § 2235 a násl. o. z. bylo na ni nahlíženo jako na smlouvu nájemní. Na závěr o užívání předmětné nemovitosti žalovaným bez právního důvodu by nemělo žádný vliv ani případné vyhodnocení smlouvy nikoli jako smlouvy o nájmu bytu, ale smlouvy o výpůjčce, neboť taktéž ve druhém případě by výpůjčka uplynutím sjednané doby skončila a žalobkyně z titulu svého vlastnického práva by byla oprávněna se domáhat vydání věci, které u nemovitosti odpovídá její vyklizení.

10. Shledával-li žalovaný žalobu nedůvodnou pro rozpor s dobrými mravy, jestliže žalobkyně neměla vůli se s ním dohodnout, umožnit mu bydlení v nemovitosti, v rozporu s tím najala společnost, která se jej snažila z nemovitosti vypudit, nelze těmto argumentům přisvědčit. Žalobkyně předmětné nemovitosti řádně nabyla, z titulu vlastnického práva byla oprávněna s nimi nakládat podle své vůle, a to jak ve smyslu dalšího převodu, tak případného pronájmu. Žalovanému jako předchozímu vlastníkovi nevznikl žádný nárok na uzavření nájemní smlouvy, případně na zpětný převod nemovitosti. Jestliže mezi účastníky probíhala nějaká jednání ohledně předmětných nemovitostí, nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by došli ke konkrétní dohodě. Navíc žalovaný sám potvrdil u jednání před okresním soudem, že nemá finanční prostředky a je v insolvenci. Jeho argumentace, že chtěl nemovitosti koupit a žalobkyně mu neposkytla součinnost je proto zjevně zcela účelová. Postup žalobkyně, domáhá-li se ochrany svého řádně nabytého vlastnického práva, rozhodně nelze vyhodnotit jako zjevné zneužití práva (dle § 8 o. z.), případně rozporným s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.).

11. Nedůvodnou je taktéž odvolací námitka týkající se neprovedení důkazu výslechy účastníků a svědka [jméno] [příjmení]. Důkaz výslechem účastníků podle § 131 odst. 1 o. s. ř. může soud nařídit tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Vzhledem k tomu, že již z tvrzení žalovaného, v čem spatřoval porušení dobrých mravů ze strany žalobkyně a důvody pro zamítnutí žaloby, bylo možné zcela jednoznačně dovodit, že se jedná o právně bezvýznamnou argumentaci, nebylo k uvedenému zapotřebí provádět další dokazování výslechem žalovaného, neboť výslech by na tvrzeních nemohl ničeho změnit. Dále je nutno zdůraznit, že absenci tvrzení nelze nahrazovat výpovědí účastníka. Jde-li o výslech svědka [jméno] [příjmení], byl navrhován žalobkyní, a to ke schůzce, která se konala 14. 5. 2020, na které měla být projednávána taktéž varianta případného prodeje rodinného domku, a na níž ke konsenzu nedošlo. Žalobkyně u jednání na výslechu tohoto svědka netrvala. Jestliže žalovaný navrhoval jeho výslech, neuvedl, k čemu by svědek měl být vyslechnut. Skutečnost, že schůzka 14. 5. 2020 proběhla, nebyla mezi účastníky sporná, ani skutečnost, že jednali ohledně případného uzavření kupní smlouvy. Za těchto okolností výslech svědka byl zcela nadbytečný. Mylná je rovněž představa žalovaného o nemožnosti žalobkyně netrvat na výslechu původně navrženého svědka s odkazem na § 41a odst. 4 o. s. ř. Důkazní návrh není úkonem, na který by uvedené ustanovení dopadalo.

12. Odvolací soud shledal napadený rozsudek okresního soudu věcně správným s poukazem na shora formulované závěry, a proto je podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný v odvolacím řízení nebyl procesně úspěšný, je proto povinen zaplatit procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady představují odměnu advokátky za 2 úkony právní služby spočívající v sepisu vyjádření k odvolání a účasti u odvolacího jednání, s tím, že odměna za 1 úkon činí podle § 7 a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátního tarifu) částku 1.500 Kč, za 2 úkony se jedná o 3.000 Kč. Za tytéž úkony náleží advokátce 2 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 600 Kč. Podle § 14 odst. 3 dále byla přiznána náhrada za čas strávený cestou ze sídla advokátky v [obec] do [obec] a zpět, tj. 6 x 100 Kč a dále na cestovních výdajích za cestu vozidlem [označení vozidla] [anonymizováno] 2 x 132 km při průměrné spotřebě 6,8 l benzinu při ceně 44,50 Kč za 1 litr, činí náhrada za spotřebované pohonné hmoty 3 Kč na 1 km, dále náhrada za použití motorového vozidla činí 4,70 Kč za 1 km, tj. v součtu 7,70 Kč za 1 km při počtu 264 km se jedná o částku 2.033 Kč Celkem na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni bylo přiznáno 6.233 Kč. Tuto částku byl žalovaný zavázán zaplatit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokátky žalobkyně.