11 Co 23/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované , státní občanka země bytem Adresa žalované o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 9. 2025, č. j. 12 C 239/2024-99 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2025, č. j. 12 C 239/2024-110

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parc. č. , hodnota, , ostatní plocha, neplodná půda, č. , hodnota, ostatní plocha, jiná plocha, č. , hodnota, ostatní plocha, jiná plocha a č. , číslo, lesní pozemek, vše evidováno na LV č. , hodnota, , k. ú. , adresa, , obec , adresa, (výrok I.). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 93.240 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.373,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, na náhradu nákladů řízení částku ve výši 2.373,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Opravným usnesením ze dne 2. 10. 2025, č. j. 12 C 239/2024–110 ve výroku u pozemku parcela č. , hodnota, ostatní plocha na místo původně označené neplodné půdy uvedl správně charakteristiku jiná plocha.

2. Rozsudek ve všech jeho výrocích napadla odvoláním žalovaná a domáhala se zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému rozhodnutí. Žalovaná především nesouhlasila se závěry okresního soudu, které jej vedly k přikázání předmětných pozemků do výhradního vlastnictví žalobce. Okresní soud favorizoval žalobce pro jeho vzdělání v oboru, což je v rozporu s principem rovnosti účastníků. Stejně tak soud vyhodnotil ve prospěch žalobce skutečnost, že žalovaná bydlí na , země, a její bydliště je vzdálenější od předmětných pozemků než bydliště žalobce. Pokud by soud rozhodoval spravedlivě, musel by se zabývat návrhem žalované na rozdělení pozemků podle velikosti podílů. K zodpovězení otázky, zda je možné v daném případě pozemky rozdělit, měl dát vypracovat znalecký posudek. Rozhodnutí soudu je podle názoru žalované přinejmenším předčasné. Podle ust. § 1147 občanského zákoníku není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. V daném případě se soud rozdělením pozemků nezabýval. Uvedl-li ve znaleckém posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , že reálné rozdělení věcí je obtížné s ohledem na skutečnost, že majetek není hodnotově stejnorodý, neznamená to automaticky, že rozdělení pozemků není dost dobře možné.

3. Rozsudek napadl odvoláním taktéž žalobce, a to v rozsahu nákladových výroků IV., V. a VI. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud tyto výroky změnil a žalované uložil povinnost nahradit žalobci veškeré náklady za řízení před soudem prvního stupně včetně soudního poplatku. Žalobce namítal nesprávnou aplikaci stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, použil-li tento závěr mechanicky. Ústavní soud přitom ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že aplikace § 150 o. s. ř. je výjimkou, která musí být vykládána restriktivně. Okresní soud se rovněž dopustil procesního pochybení, jestliže akceptoval vyjádření žalované doručené soudu po stanovené lhůtě s omluvou, že jí zemřel otec. Dle názoru žalobce soud narušil rovnost účastníků řízení, neboť žalobce musel respektovat procesní pravidla a lhůty, zatímco žalovaná nikoliv a porušil princip právní jistoty, protože žalobce mohl očekávat vydání rozsudku pro uznání a konečně došlo k odnětí možnosti žalobce dosáhnout rychlého a spravedlivého rozhodnutí. Jde-li o jednání žalované, ta ignorovala opakované předžalobní výzvy žalobce a sama tím vyvolala nutnost soudního sporu, neboť žádným způsobem nereagovala na výzvy žalobce a jeho pokusy domluvit se ohledně hospodaření na předmětných pozemcích. Obstrukčně postupovala taktéž ve fázi znaleckého dokazování, neboť se ke znaleckému posudku vyjádřila až při ústním jednání 1. 9. 2025, kde předložila aktuální procesní stanovisko a navrhla revizní znalecký posudek. Takovéto jednání je v rozporu se zásadou procesní poctivosti a naplňuje podmínky § 147 odst. 1 o. s. ř., podle něhož náklady řízení nese účastník, který je zavinil. Nepřiznání nákladů řízení žalobci je nespravedlivé, neboť pokud by žalovaná dodržovala své povinnosti, tyto by nevznikly. Žalobce byl sankcionován tím, že se musel domáhat ochrany svého práva u soudu. Obdobná argumentace platí i ve vztahu k navazujícím výrokům V. a VI., dle kterých byla oběma účastníkům uložena povinnost zaplatit státu polovinu nákladů znalečného.

4. Odvolací soud po vyhodnocení včasnosti a přípustnosti odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vydání v souladu s ust. § 206 odst. 1, § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání není důvodné.

5. Žalovaná je státní příslušnicí , země, . Okresní soud se měl v prvé řadě zabývat otázkou mezinárodní příslušností českých soudů věc rozhodnout a jelikož tak neučinil, odvolací soud tento nedostatek napravil. Podle čl. 24 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 z 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem, mají výlučnou příslušnost soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází. Předmětem řízení jsou nemovitosti na území České republiky, je tak dána pravomoc českých soudů věc rozhodnout.

6. Žalobce se předmětnou žalobou domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. , hodnota, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, ostatní plocha, parc. č. , hodnota, ostatní plocha a parc. č. , číslo, lesní pozemek, vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Okresní soud z důkazů v řízení provedených učinil správná skutková zjištění obsažená pod body 3. – 12. odůvodnění napadeného rozsudku a z těchto důkazů učinil správný skutkový závěr obsažený pod bodem 16. odůvodnění, na který odvolací soud odkazuje.

7. Odvolací soud dále doplnil dokazování výslechem znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , z něhož zjistil, že obtížnost rozdělení majetku na vlastnické podíly shledal v různorodosti porostu nacházejícího se na pozemcích. V souvislosti s vypracováním znaleckého posudku byl na místě samém opakovaně. Místní poměry jsou mu známy i skutečnost, že se stav lesa nadále zhoršuje. Uvedl-li ve znaleckém posudku, že hodnota majetku klesá, tak je to dáno tím, že porosty jsou silně postiženy kůrovcem a václavkou a odklad zpracování dřeva se projeví v nižším zpeněžení a zvýšených nákladech na obnovu. Odvolací soud dále vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků ohledně přístupu k předmětným pozemkům, a sice že tyto nejsou napojeny přímo na žádnou veřejně přístupnou či účelovou komunikaci, pouze zčásti se k pozemkům lze přiblížit po obecní cestě parc. č. , hodnota, a dále již jen po pozemcích jiných soukromých vlastníků. Pro přístup k předmětným pozemkům nesvědčí účastníkům žádné věcné právo, nýbrž pouhý souhlas jiných vlastníků.

8. Po doplněném dokazování skutkový závěr učiněný okresním soudem obsažený pod bodem 16. odůvodnění napadeného rozsudku zůstává stejný. Platí to zejména o závěru, že žalobce a žalovaná jsou spoluvlastníky nemovitostí, a to pozemku parc. č. , hodnota, ostatní plocha o výměře 827 m², parc. č. , hodnota, ostatní plocha o výměře 180 m², parc. č. , hodnota, o ostatní plocha o výměře 1133 m² a parc. č. , číslo, lesní pozemek o výměře 35 244 m². Obvyklá cena těchto pozemků byla znalcem oceněna na 466.180 Kč. Podílu 4/5 odpovídá částka 372.940 Kč a podílu 1/5 částka 93.240 Kč. Mezi žalobcem a žalovanou ohledně společného hospodaření nedošlo k dohodě, neboť žalovaná na písemné ani telefonické výzvy žalobce adekvátním způsobem nereagovala. V minulosti žalobce prováděl opatření na předmětných pozemcích sám, zajistil těžbu prosychajícího kůrovcového porostu a asanaci dříví, provedl uklízení klestí a následně oplocení pozemků pro novou výsadbu porostu. Průběžně provádí monitoring pozemků, stále se zhoršuje kvalita porostu, bude zapotřebí provést jeho rekonstrukci. Žalobce i žalovaná projevili o získání pozemků zájem, oba již před okresním soudem osvědčili dostatek finančních prostředků pro výplatu podílu protistrany.

9. Podle § 1140 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle odst. 2 každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

10. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

11. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle odstavce 2 rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.

12. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

13. V posuzované věci k dohodě spoluvlastníků o zrušení spoluvlastnictví nedošlo, k návrhu žalobce učiněnému ve smyslu § 1143 o. z., o zrušení spoluvlastnictví rozhodl soud. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jde o řízení, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Soud tak není návrhem účastníka na způsob vypořádání vázán a může rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným než navrhovaným způsobem. Občanský zákoník stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ale současně stanoví závazné pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity. Při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle o. z. tak soud nejprve zkoumá 1) zda je rozdělení společné věci možné (§ 1144), není-li dobře možné 2) přikáže věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům a nechce-li žádný ze spoluvlastníků věc 3) nařídí soudní prodej společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.). Prvním ze způsobu vypořádání, kterým se soud musí zabývat, je rozdělení věci. Zákonné překážky rozdělení věci jsou vymezeny v § 1142 o. z., případně ve veřejnoprávních předpisech. Z hlediska veřejnoprávních předpisů konkrétně zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, při dělení lesních pozemků, při nichž výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, vyžaduje souhlas orgánů státní správy lesů, který souhlas nevydá, jestliže by dělením vznikly pozemky nevhodného tvaru nebo velikosti neumožňující řádné hospodaření v lese. Reálné dělení věci přichází do úvahy tam, kde se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný. Podmínka dělitelnosti nemovitostí není naplněna pouhou faktickou možností a technickou provedlností, ale také funkčním opodstatněním rozdělení. Ačkoli jsou pozemky fakticky vždy dělitelné, v případě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví naplnění předpokladů pro rozdělení pozemku závisí na posouzení dalších okolností, například velikosti a tvaru pozemku, funkční a prostorové souvislosti, účelném využití věci, velikosti spoluvlastnického podílu. Preference reálného rozdělení věci při vypořádání spoluvlastnictví není absolutní a ustupuje v situacích, kdy by rozdělení věci vedlo k výsledku neúčelnému, hospodářsky neefektivnímu či fakticky znemožňujícímu další řádné užívání věci.

14. V posuzované věci předmětem zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou pozemky parc. č. , hodnota, o výměře 827 m², parc. č. , hodnota, o výměře 180 m², parc. č. , hodnota, o výměře 1133 m² a parc. č. , číslo, o výměře 35 244 m². Žalobce je spoluvlastníkem v rozsahu čtyř pětinového podílu a žalovaná v rozsahu pětinového podílu. Předmětem vypořádání jsou pozemky, u nichž obecně platí, že jsou reálně dělitelné, nicméně odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že nejsou dány podmínky pro prioritní způsob vypořádání spoluvlastnictví spočívající v rozdělení těchto pozemků, ale naopak jsou dány podmínky pro přikázání věci do výhradního vlastnictví žalobce.

15. Všechny pozemky na sebe prostorově navazují, je mezi nimi dána funkční souvislost, neboť se na nich nachází lesní porost různého charakteru a stáří, bez ohledu na skutečnost, že první ze tří pozemků jsou evidovány v katastru nemovitostí jako ostatní plocha. V řízení bylo prokázáno znaleckým posudkem, že rovněž na těchto pozemcích se nachází nezařízený les a na něm porost typu smrkový nárost, smíšená tyčovina z přirozené obnovy, tyčovina, mlazina. Všechny pozemky, včetně největšího lesního pozemku parc. č. , číslo, , jsou v jedné oblasti prostorově na sebe navazující, která je v rámci lesního hospodářství zařazena v příslušných porostních a typologických mapách. Došlo-li by k rozdělení pozemků podle podílu, u pozemku parc. č. , hodnota, by na žalovanou připadlo 165,4 m², u pozemku parc. č. , číslo, 36 m² a u pozemku parc. č. , číslo, 266,6 m². Rozdělením by tak vznikly pozemky velmi malých rozměrů, které by stěží mohly plnit dosavadní funkce z hlediska řádného lesnického hospodaření. Tato skutečnost sama o sobě významně snižuje vhodnost rozdělení jako způsobu vypořádání a podporuje závěr o účelnosti přikázání věci jedinému spoluvlastníku. K obdobným závěrům lze dospět, došlo-li by k dělení největšího z pozemků parc. č. , číslo, , ze kterého by na žalovanou podle podílu mělo připadnout 7048,8 m². U všech pozemků by při dělení jejich výměra dílu připadajícího na žalovanou klesla pod 1 ha a s takovým dělením se ve smyslu § 12 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona vyžaduje souhlas orgánů státní správy lesů.

16. Odvolací soud dále souhlasí se závěry okresního soudu, které jej vedly k přikázání všech pozemků do výlučného vlastnictví žalobce tak, jak jsou obsaženy pod bodem 25. odůvodnění rozsudku. Žalobce se od doby, kdy v roce 2017 nabyl větší část spoluvlastnického podílu, o pozemky staral, prováděl nezbytná opatření, která porost vyžadoval z důvodu řádné péče. V řízení bylo prokázáno zprávou odborného lesního hospodáře, že žalobce byl vyzván k provedení nutných opatření pro zamezení šíření kůrovcové kalamity, byla mu proto doporučena těžba rozpadajícího se a napadeného porostu, následně provedl úklid klestí a vzniklou holinu oplotil. Uvedené skutečnosti byly taktéž prokázány znaleckým posudkem , tituly před jménem, , jméno FO, , včetně fotodokumentace v něm obsažené. Žalobce měl zájem provést novou výsadbu stromů a za tím účelem žádal o dotaci, k níž mu žalovaná neposkytla součinnost. Žalovaná nijak nereagovala na výzvy žalobce ohledně vyřešení situace s předmětnými pozemky, včetně provedení rekonstrukce porostu. Žalovaná oproti tomu od doby nabytí podílu na nemovitostech v roce 2013 se na nemovitosti byla podívat pouze dvakrát, a to nejprve v souvislosti s jejich pořízením a poté až po nabytí nemovitostí žalobcem, kdy se na pozemky dostavili společně. Žalovaná se po celou dobu spoluvlastnictví podílu blíže o stav pozemku a lesního porostu nezajímala, neměla představu, v jakém stavu se pozemky nacházejí, kdo je spravuje, kdo se o ně stará. Ve smyslu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, je povinností vlastníka pečovat o lesní porosty, které tvoří nenahraditelnou složku životního prostředí, tak aby byly plněny všechny funkce lesa, kterými jsou mj. ekosystémové služby podmíněné existencí lesa. Žalovaná žádný bližší vztah k pozemkům nemá, nabyla je v dražbě v roce 2013 a od zakoupení o pozemky dlouhodobě nejevila zájem, neplnila základní povinnosti vlastníka lesa stanovené lesním zákonem, ve vztahu k pozemkům žádnou aktivitu neprojevila, ač lesní pozemky vyžadují trvalou péči. Ve prospěch žalobce naopak svědčí jeho zájem o pozemky řádně pečovat. Profesně se věnuje oboru lesního hospodaření, má v úmyslu na pozemcích řádně hospodařit a o tyto se starat, nadále sleduje stav pozemků, má představu o tom, jaká opatření provést. Z hlediska budoucího řádného hospodaření a naplnění funkcí lesa svědčí tyto okolnosti jednoznačně ve prospěch přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. Navíc žalobce do pozemků od jejich nabytí již investoval, neboť musel provést opatření v souvislosti s napadením porostu kůrovcem, má zájem do budoucna na pozemcích hospodařit, jeho spoluvlastnický podíl významně přesahuje podíl žalované.

17. Nelze přisvědčit odvolacím námitkám žalované, že soud při rozhodnutí o tom, komu má přikázat předmětné pozemky do výhradního vlastnictví, favorizuje žalobce z důvodu jeho vzdělání v oboru a blízkosti bydliště oproti žalované, která bydlí na , země, . Nejde o nepřípustné zvýhodnění, nýbrž o racionální kritéria, která mají přímý vztah k budoucímu řádnému užívání a správě věci. Především nutno uvést, že při rozhodování o tom, komu budou přikázány nemovitosti do vlastnictví, soud zohledňuje okolnosti, které nejsou předem vymezeny, ale vyplývají z konkrétního projednávaného případu. Vzdělání žalobce v oboru je okolností svědčící v jeho prospěch z důvodu, že při hospodaření a péči o lesní pozemky by měl mít lepší teoretické předpoklady k tomu, jak péči o pozemky zajistit tak, aby byla naplněna funkce lesa ve smyslu zákona o lesích. Taktéž pracuje-li v oboru, má reálnou představu o hospodaření na lesních pozemcích a sám již nezbytná opatření na předmětných lesních porostech provedl, na rozdíl od žalované, která po celou dobu svého vlastnictví o pozemky nijak nepečovala, ani neprojevila zájem se o ně starat. Blízkost bydliště od předmětných pozemků a znalost místních poměrů je okolností, která svědčí ve prospěch žalobce, neboť zakládá předpoklad lepší péče o pozemky a jejich pravidelné sledování. Nelze pominout, že vlastnictví lesních pozemků je spojeno se zákonnými povinnostmi, které přesahují rámec soukromého zájmu vlastníka. Lesy představují významnou složku životního prostředí a jejich ochrana a obnova jsou předmětem veřejnoprávní regulace. Přikázání pozemků do výlučného vlastnictví žalobce, který prokazatelně zajišťuje jejich řádnou správu a má předpoklady v tom pokračovat shledává odvolací soud odůvodněným.

18. Odvolací soud vyhodnotil napadený rozsudek okresního soudu ve věci samé, tj. ve výrocích I. až III. jako věcně správný, proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně vypořádacího podílu, který byl vyčíslen znalcem a v odvolacím řízení nebyl ze strany účastníků nijak zpochybněn.

19. Jako věcně správné byly potvrzeny taktéž nákladové výroky v odstavcích IV. až VI. Odvolací soud neshledal důvodným odvolání žalobce do nákladů řízení, požadoval-li, aby mu byla žalovaná povinna náklady nahradit včetně plné úhrady nákladů státu.

20. Okresní soud správně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, které bylo vydáno dne 13. 9. 2023. Plénum Ústavního soudu přijalo stanovisko, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Tímto stanoviskem Ústavní soud sjednotil rozdílnou rozhodovací praxi při rozhodování o nákladech řízení v civilním řízení v typu řízení mající povahu tzv. iudicii duplicis. Závěry Ústavního soudu, které žalobce v odvolání uváděl, byly zmíněným stanoviskem Ústavního soudu překonány. V posuzované věci pak nejde o žádný typ řízení, kde by byly dány zvláštní důvody pro to, aby se soud od uvedeného stanoviska odchýlil. Předmětné řízení je v podstatě typickým řízením o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které bylo vyvoláno tím, že se podíloví spoluvlastníci nebyli schopni dohodnout na hospodaření se společnou věcí. V řízení nedocházelo ani k zásadním obstrukcím ze strany žalované, když řízení bylo zahájeno dne 21. 8. 2024 a skončeno u prvního jednání před okresním soudem dne 1. 9. 2025. Přisvědčit nelze ani odvolací námitce, že žalovaná nereagovala řádně ve lhůtě na výzvu k vyjádření se k žalobě obsaženou v usnesení, s tím, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, nevydal-li rozsudek pro uznání. K tomu odvolací soud doplňuje, že výzva okresního soudu obsažená v usnesení ze dne 3. 10. 2024, č. j. 12 C 239/2024–16 je výzvou k vyjádření se k žalobě podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nikoliv výzvou podle § 114d o. s. ř., která by v případě řádného poučení mohla vést k vydání rozsudku pro uznání.

21. Platí-li pro rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky závěr, že úspěch žádného z nich nelze určit, ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. se postupuje obdobně tak, že každý z účastníků zaplatí na náhradě nákladů státu polovinu vzniklých nákladů. Nákladové výroky rozsudku okresního soudu v odstavcích III. až VI. proto byly jako věcně správné potvrzeny podle § 219 o. s. ř.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. rovněž v souladu se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.59/23 ze dne 13. 9. 2023 tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno.