11 Co 236/2017

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobce: právnická osoba, IČO číslo sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované, narozený dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B 2. právnická osoba, IČO IČO advokáta C sídlem Adresa advokáta C zastoupená advokátem Jméno advokáta D sídlem Adresa advokáta D o určení vlastnického práva k odvolání žalované 2. proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 C 279/2013-288, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017, č. j. 15 C 279/2013-297 I. Rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení se potvrzuje. II. Žalobci se vůči žalovanému 1. náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. III. Žalovaná 2. je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 89.421 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný 1. je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek z odvolání ve výši 5.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud určil, že vlastníkem pozemků parc. č. hodnota trvalý travní porost, parc. č. číslo orná půda a parc. č. číslo trvalý travní porost (dále jen předmětné nemovitosti), zapsaných v katastru nemovitostí právnická osoba adresa na listu vlastnickém č. hodnota pro obec adresa, katastrální území adresa, je země (výrok I.). Žalobci náhradu nákladů řízení vůči žalovanému 1. nepřiznal (výrok II.), žalovanou 2. zavázal zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 58.066,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám tituly před jménem jméno FO, advokáta se sídlem adresa (výrok III.) a zavázal žalovaného 1. zaplatit právnická osoba soudní poplatek ve výši 5.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Proti rozsudku si podala včasné odvolání žalovaná 2. a navrhovala, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a žaloba zamítnuta. Žalovaná 2. rozsudek napadla z důvodu nesprávného právního posouzení věci, především v jeho právním závěru, že žalobce splňuje podmínky § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále též jen „zákona o majetkovém vyrovnání“), neboť mu byly bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy odňaty předmětné pozemky v katastrálním území adresa. Žalovaná 2. zejména brojila proti závěru soudu I. stupně, že neprokázala konfiskaci předmětných pozemků na základě Dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 ani č. 12/1945. Žalovaná 2. v průběhu řízení předložila vyhlášky Okresního národního výboru v adresa ze dne 27. 9. 1945, 11. 10. 1945 a 5. 4. 1948. Vydáním i jediné konfiskační vyhlášky na majetek subjektu přitom došlo ke zkonfiskování veškerého majetku takové osoby. Konfiskační vyhláška působila in personam a znamenala úspěšnou konfiskaci celého majetku příslušné osoby. Není tak správná úvaha soudu I. stupně, že tyto vyhlášky nejsou pro posouzení dané věci rozhodné, neboť se týkaly nemovitostí v jiných katastrálních územích. Na platnost uvedených vyhlášek nemá vliv ani rozhodnutí Zemského národního výboru, expozitury v adresa, kterým byla vyhláška Okresního národního výboru v adresa ze dne 27. 9. 1945 zrušena. Dle názoru žalované rozhodnutí o zrušení konfiskace bylo vydáno Zemským národním výborem, jakožto věcně nepříslušným orgánem, proto je toto rozhodnutí nicotné. V tomto směru se žalovaná 2. odvolávala na nález Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 1945 sp. zn. 224/46 v jiné věci, kde bylo vysloveno, že v pochybných případech rozhoduje Ministerstvo zemědělství po dohodě s Ministerstvem vnitra. Žalovaná 2. dále zpochybňovala aktivní legitimaci žalobce v daném řízení ve smyslu § 18 zákona o majetkovém vyrovnání. Podle názoru žalované 2. nebylo v řízení dostatečně prokázáno, že žalobce je skutečně subjektem, který byl vlastníkem předmětných nemovitostí, resp. jeho právním nástupcem. Jedná se přitom o skutečnost, jejíž splnění je povinen prokázat žalobce. Okresní soud se s otázkou aktivní legitimace nevypořádal dostatečně, když mimo jiné uvedl, že v celé historii byl jeden řád název a žalobce je totožný se subjektem s různými jmény uvedenými v historických dokladech. Z knihovní vložky č. hodnota Zemských desek adresa, podle zjištění soudu I. stupně vyplývá, že jako vlastník předmětných pozemků je vedená osoba označena jako jméno FO, dále pak jako jméno FO a od roku 1940 jako jméno FO. Žalovaná namítala, že nebyla prokázána identita tehdy zapsaného subjektu a současného žalobce. Dále namítala, že subjektem vlastnického práva k předmětným nemovitostem nebyl Řád název jako takový, nýbrž jeho jednotlivé komendy. Navíc, jak dále vyplývá z listin v řízení žalovanou předložených, předmětný majetek nebyl v rozhodné době majetkem žalobce jako samostatné právnické osoby, nýbrž náležel samostatné velmistrovské komendě. Tato komenda pak náležela zřejmě k majetku právnická osoba, což dovozovala z listin, a to jednak dopisu ze dne 13. 5. 1945, který zaslal tituly za jménem jméno FO, kancléř název tehdejšímu předsedovi vlády tituly za jménem jméno FO a dále z listiny ze dne 11. 10. 1938, kterou se název obrací na Ministerstvo zahraničních věcí s žádostí o intervenci u vlády země ohledně komend název a název u adresa. Okresním soudem nebyla správně posouzena otázka, zda je žalobce právním předchůdcem subjektů zapsaných v Zemských deskách jako vlastník a dále zda komendy v adresa a název u adresa jsou samostatnými subjekty práva.

3. Žalobce k podanému odvolání žalované 2. uvedl, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Žalobce prokázal svou aktivní legitimaci ve věci, že je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání, výpisem z rejstříku evidovaných právnických osob ve stavu ke dni 11. 12. 2013 a výpisem z rejstříku registrovaných církví a náboženských společností. Odnětí předmětných pozemků bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy dále prokázal mimo jiné rozhodnutím Ministerstva název v adresa ze dne 15. 5. 1948, z něhož je zřejmé, že se nemovitosti vyvlastňují a dále rozhodnutím Ministerstva název ze dne 1. 10. 1948 o převzetí lesního – rybničního hospodářství velkostatku adresa ležícího v k. ú. adresa a dalších, přičemž právním podkladem k převzetí bylo uvedené rozhodnutí z 15. 5. 1948 a k žádosti Ministerstva název ze dne 31. 5. 1948 bylo na zabraném – vyvlastněném majetku poznamenáno zamýšlené převzetí jako poznámka v knihovní vložce číslo Zemských desek, kdy tato poznámka byla zapsána na základě usnesení Krajského soudu v adresa ze dne 16. 6. 1948. Námitka konfiskací je dle názoru žalobce nemístná, neboť žalované 2. je známo, že dekrety se na žalobce nevztahují. Má za to, že otázka konfiskace byla ze strany žalované uvedena pouze účelově, aby se zbavila politické odpovědnosti vůči veřejnosti. K samotným vyhláškám, a to vyhlášce ONV v adresa ze dne 11. 10. 1945, žalobce uvádí, že dle této nemohl být jeho majetek konfiskován, neboť je zde sice žalobce uveden, ale přeškrtnut. Vyhláška ONV v adresa ze dne 5. 4. 1948 je dokument bez jakéhokoliv razítka a úředního označení, kde byla vyvěšena. Již samotná skutečnost, že tento dokument vznikl v roce 1948 s číslem jednacím z roku 1946, naznačuje na klasický případ, kdy se totalitní moc snažila zneužít Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. k zabavení majetku. ONV adresa by těžko mohl mít předchozí rozhodnutí Zemského národního výboru v adresa nebo rozhodnutí Ministerstva název, jak požadoval dekret č. 12/1945, když Zemský národní výbor v adresa zastával stanovisko, že církevní majetek nepodléhá Dekretu č. 12/1945, a navíc je z jeho rozhodnutí patrné, že považoval žalobce za osobu národně spolehlivou. Vyhláška ONV v adresa ze dne 27. 9. 1945 byla zrušena výměrem název ze dne 13. 5. 1946. Podle § 3 odst. 2 o tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odstavce 1 písm. a) a b), rozhoduje Zemský národní výbor, v jehož obvodě se dotčená nemovitost nachází podle návrhu příslušného Okresního národního výboru, až pochybné případy předloží Zemský národní výbor ke konečnému rozhodnutí Ministerstvu název, které rozhodne v dohodě s Ministerstvem název. Teprve na základě tohoto rozhodnutí mohl Okresní národní výbor vydat konfiskační vyhlášku. Pokud se o pochybný případ nejednalo, tak rozhodnutí Zemského národního výboru bylo konečné. Stejně tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy uvedená vyhláška byla zrušena z důvodu jasného porušení zákona při jejím vydání. Skutečnost, že majetek žalobce nebyl konfiskován, potvrzuje dále řada dalších dokumentů, kdy např. samotný Okresní národní výbor v adresa přípisem ze dne 28. 6. 1983 zaslaným Náboženské matici sděluje, že ve věci ověření majetku název v k. ú. adresa, se nejedná o konfiskát dle Dekretu č. 12/1945 Sb., ale o knihovní majetek. Toto bylo dále prokázáno přípisem Ministerstva název Ministerstvu název ze dne 23. 4. 1947, usnesením Okresního soudu civilního v Praze ze dne 12. 8. 1949 č. j. Nc I 740/49, přípisem účtárně název ze dne 6. 6. 1959 včetně darovací smlouvy ze dne datum zaslaným název, darovací smlouvou uzavřenou dne datum mezi název jako správcem majetkové podstaty název Žalobce v souladu se zákonem o majetkovém vyrovnání vyzval povinné osoby k vydání majetku v přibližně 30 katastrálních územích. Jelikož povinné osoby výzvě nevyhověly, byly podávány návrhy na zahájení správních řízení a řízení vedena Krajskými pozemkovými úřady napříč celou republikou, přičemž oprávněnost požadavku byla Krajskými pozemkovými úřady zkoumána a v průběhu roku 2015 postupně vydaly celkem 56 rozhodnutí, kterými žalobci byly vydány zemědělské nemovitosti. Až v souvislosti s restitucí nemovitostí v katastrálním území adresa začal být průběh vydávání zemědělských nemovitostí zpochybňován, prověřován Policií ČR a rozhodnutí pozemkových úřadů zrušena. K dalším námitkám žalované 2. ohledně subjektivity komend žalobce uvedl, že se zjevně jedná o nepochopení rozdílu mezi vlastnickým a užívacím právem, kdy komendy lze přirovnat k farním beneficím, kdy každá komenda má svého uživatele, který volně se jměním svěřeným disponuje, vnitřní záležitosti komendy spravuje sám, je omezen pouze při prodeji a směně pozemku. Právní identitou a kontinuitou žalobce se zabývaly již správní orgány i soudy a vždy došly ke stejnému závěru, že žalobce, třebaže je v pozemkových knihách označen různými názvy, je stále stejnou identickou právnickou osobou.

4. Ve věci bylo nejprve rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 11 Co 236/2017-342, který byl usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2019, č. j. 28 Cdo 4000/2018-403 zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním závěrem, že je na odvolacím soudu, aby náležitě přezkoumal argumentaci, jež vedla soud I. stupně k závěru, že byl předmětný majetek žalobci odňat až na základě zákona č. 142/1947 Sb. a nikoli již podle Dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb.

5. Poté bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452 a vrácen odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, neboť dle právního závěru Nejvyššího soudu žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 z. č. 428/2012 Sb. (dále též jen „zákona o majetkovém vyrovnání“).

6. Krajským soudem v Ostravě bylo dále rozhodnuto rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, jímž byl rozsudek okresního soudu změněn a žaloba zamítnuta s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí, podle něhož žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání. Dovolání proti uvedenému rozsudku bylo nejprve rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677 odmítnuto, nicméně z podnětu ústavní stížnosti podané žalobcem Ústavní soud nálezem ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 361/21 (dále jen „kasační nález“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677 zrušil. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 28/2022-733 zrušil rozsudek krajského soudu z 28. 5. 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564.

7. Krajský soud v Ostravě poté rozhodl rozsudkem, č. j. 11 Co 236/2017-1083 ze dne 26. 7. 2023, kterým žalobu zamítl s ohledem na závěry, jak si je vyložil z kasačního rozhodnutí ze dne 25. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 28/2022-733. V pořadí čtvrtý rozsudek krajského soudu byl následně zrušen Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 15. 1. 2022, č. j. 28 Cdo 3592/2023-1330 (dále jen „poslední kasační rozhodnutí“). V posledním kasačním rozhodnutí byla dovolacímu přezkumu opětovně otevřena otázka, zda žalobce je ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, přičemž toto jeho postavení nutno zkoumat z hlediska doby, kdy na žalobci byla spáchána majetková křivda, k jejímuž odčinění žaloba na určení vlastnického práva státu slouží. Nejvyšší soud vyjádřil vázanost právním názorem vyjádřeným v kasačním nálezu a Ústavním soudem předestřené ústavněprávní argumentaci pro účely posouzení, zda předmětné pozemky byly žalobci odňaty až na základě zákona č. 142/1947 Sb. nebo již podle Dekretu číslo 12/1945 Sb. Nejvyšší soud opětovně připomenul, že dobová judikatura Nejvyššího správního soudu zcela jednoznačně označovala okresní národní výbory jako správní orgány věcně příslušné k vydání konfiskační vyhlášky v případě majetku osob vymezených v § 1 odst. 1 písm. a) až c) Dekretu č. 12/1945 Sb. tedy i právnických osob církevních. Podrobně se zabývala i podmínkami postupu podle § 3 odst. 2 Dekretu č. 12/1945 Sb. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 1947, sp. zn. 322/46, uveřejněné pod číslem 1532/1947 Sb. Boh. A. nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 1947, sp. zn. 428/45, uveřejněné pod číslem 1592/1947 Sb.), který nebyl obligatorní, ale iniciovala jej konfiskací dotčená osoba, pokud s kategorizací zrádce či nepřítele země nesouhlasila. Minimálně v jednom případě, jde-li o konfiskační vyhlášku Okresního národního výboru v adresa ze dne 11. 10. 1945, pak takový deklaratorní konfiskační akt – nazíráno parametry dekretální úpravy a dobové judikatury – mohl obstát. Nutno připomenout, že postoj tehdejších orgánů k zachování loajality právního předchůdce žalobce k země byl dosti nejednoznačný, což se projevilo na výsledku řízení vedeného podle zákona č. 128/1946 Sb., kdy byl majetek zabraný okupačními orgány v době nesvobody právnímu předchůdci žalobce vrácen. Ústavní soud na straně jedné okolnost, že konfiskační vyhlášky byly vydány věcně nepříslušným orgánem, shledal za natolik mimořádnou, že by na ni při rozhodování měly s přihlédnutím k zásadě ex favore restitutionis brát obecné soudy zřetel, na druhé straně však význam stejné okolnosti relativizoval konstatováním, že samotné zjištění této skutečnosti (to je vydání konfiskačního rozhodnutí věcně nepříslušným správním orgánem) samo o sobě nemělo žádný vliv na rozporované závěry soudu za předpokladu, že by se stát ještě před začátkem rozhodného období chopil předmětných pozemků. Na takový případ by totiž dopadl výše zdůrazněný a již ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle Dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy, že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, a nikoliv správní akt. Odvolacímu soudu vytknul, že dostatečně nereflektoval základní východisko formulované Nejvyšším soudem v bodě 46. odůvodnění předchozího kasačního rozsudku, které navazovalo na kasační nález. Jak plyne z bodu 60 odůvodnění kasačního nálezu, v němž Ústavní soud rekapituloval dokazování provedené k otázce doby rozhodné pro odnětí majetku právnímu předchůdci žalobce a titulu tohoto odnětí soudem prvního stupně a ze závěru vyjádřeného v následujícím bodě odůvodnění kasačního nálezu („nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc k obraně stěžovatele coby nezákonná, zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn obecný závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě Dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou „pojistit si“ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle Dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je na místě promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis“), jímž byly obecné soudy v dalším řízení vázány, měl Ústavní soud za prokázaný skutkový stav, podle nějž majetek právního předchůdce žalobce byl podroben postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. Tento stav mohl být přitom v dalším řízení zpochybněn pouze tehdy, bylo-li by v řízení prokázáno, že minimálně u pozemků, k nimž má být vlastnické právo země v tomto řízení určeno, byl postup odnětí vlastnického práva právnímu předchůdci žalobce podle konfiskačního dekretu zcela proveden (dokončen) ještě před rozhodným obdobím, respektive alespoň v rozhodném období proces započatý podle Dekretu č. 12/1945 Sb. před 25. 2. 1948 po tomto datu dovršen. Podle závěru Nejvyššího soudu v posledním kasačním rozhodnutí důkazní význam listin prokazujících dle závěru Ústavního soudu první pokus o odnětí majetku právního předchůdce žalobce státem až v rozhodném období dle zákona č. 142/1947 Sb. nelze, jak učinil odvolací soud, zpochybnit tvrzením o konfiskaci majetku podle Dekretu č. 12 /1945 Sb. v situaci validního závazného právního názoru Ústavního soudu, že je požadován důkaz o převzetí církevního majetku státu (o účinném provedení konfiskace) ještě před rozhodným obdobím. Takový důkaz v dalším řízení před odvolacím soudem nebyl poskytnut. Platí to zvláště k pozemkům, o něž v tomto řízení jde, tedy k pozemkům parc. č. hodnota, parc. č. číslo parc. č. číslo v katastrálním území adresa, jež sice byly podrobeny režimu Dekretu č. 5/1945 Sb. a v pozemkové knize u těchto pozemků poznamenána národní správa, která však byla ještě před rozhodným obdobím z pozemkové knihy vymazána. Další zápis v pozemkové knize pak koresponduje tomu, že ohledně předmětných pozemků bylo na základě oznámení Ministerstva název ze dne 31. 5. 1948, číslo číslo poznamenáno dle § 17 zákona č. 142/1947 Sb. zamýšlené převzetí a dále i připojena poznámka revize. Z uvedených zápisů v pozemkové knize (Zemských desk adresa, knihovní vložka číslo hodnota), tudíž plyne, že předmětné pozemky byly sice před rozhodným obdobím podrobeny režimu Dekretu č. 5/1945 Sb., ale jeho účinky ještě před 25. 2. 1948 pominuly, neboť institut národní správy byl ve vztahu k nim zrušen. Protože souběžně trvající účinky Dekretu č. 12/1945 Sb. Ústavní soud v kasačním nálezu podmínil existenci důkazů o „účinném provedení konfiskace“, jenž v řízení podán nebyl, lze minimálně ve vztahu k pozemkům, k nimž má být v tomto řízení vlastnické právo země určeno, hovořit o tom, že vlastnické právo k nim bylo právnímu předchůdci žalobce odňato až v rozhodném období na základě zákona č. 142/1947 Sb. a žalobce lze tak považovat za oprávněnou osobu dle § 3 písm. b) ve spojení s § 1 zákona č. 428/2012 Sb. Žalobce je tudíž dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. osobou aktivně legitimovanou domáhat se navrhovaného určení vlastnického práva země k pozemkům parc. č. hodnota, parc. č. číslo a parc. č. číslo v katastrálním území adresa. Nejvyšší soud dále s ohledem na závěr, že žalobce je věcně legitimovaným účastníkem v řízení o určovací žalobě dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. uložil odvolacímu soudu v dalším řízení zabývat se postavením žalovaného 1. jako nabyvatele předmětných pozemků, a to v souladu s kritérií vytýčenými judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. Zda pro zachování vlastnického práva nabytého v dobré víře svědčí dle judikatury zohlednitelné okolnosti oproti oprávněnému zájmu církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku.

8. Žalobce v doplňujícím vyjádření ze dne 30. 5. 2025 zopakoval, že žalobce je dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. osobou aktivně legitimovanou domáhat se navrhovaného určení. Žalovaný 1. se nikdy nestal vlastníkem žalovaných pozemků pro absolutní neplatnost kupních smluv, na základě nichž pozemky nabyl. Již v předchozím rozsudku ze dne 10. 1. 2018, č. j. 11 Co 236/2017-342 Krajský soud v Ostravě potvrdil závěry okresního soudu, že na straně žalovaného 1. nelze dovodit okolnosti mimořádné povahy odůvodňující zcela výjimečnou právní ochranu v porovnání s principiálním závěrem o neplatnosti převodu provedených v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Žalované pozemky představují zanedbatelnou část pozemků žalovaného 1. a tvoří celky s jinými pozemky ve vlastnictví žalobce.

9. Z podnětu včasného odvolání žalované 2., přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo ve smyslu § 212a, § 205 odst. 2 o. s. ř., přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dospěl k závěru, že odvolání žalované 2. není důvodné.

10. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (dále též jen „zákona o majetkovém vyrovnání“), oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

11. Podle § 1 zákona o majetkovém vyrovnání, tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církevními a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen registrované církve a náboženské společnosti), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen rozhodné období) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

12. Podle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

13. Podle § 5 zákona o majetkovém vyrovnání skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou a) odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona číslo 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě).

14. Podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání věc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy 15. Krajský soud souhlasí se skutkovými závěry okresního soudu učiněnými z listin provedených k důkazu tak, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 6 až 9 první odstavec.

16. V daném stadiu řízení již nebyla spornou otázka právní kontinuity žalobce, včetně námitky, zda jsou komendy samostatnými subjekty práva. Lze zopakovat, že okresním soudem byla správně vyhodnocena otázka, že právní zájem na určení vlastnického práva vyplývá přímo ze zákona z § 18 odstavce 1 zákona o majetkovém vyrovnání i s odkazy na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

17. Pro posouzení odvolací námitky zpochybňující závěr soudu prvého stupně, že žalovaná 2. neprokázala konfiskaci předmětných pozemků na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jsou rozhodující právní závěry obsažené v posledním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud pod bodem 27 posledního kasačního rozhodnutí vyslovil právní závěr, „že předmětné pozemky byly sice před rozhodným obdobím podrobeny režimu Dekretu č. 5/1945 Sb., ale jeho účinky ještě před 25. 2. 1948 pominuly, neboť institut národní správy byl ve vztahu k nim zrušen. Protože souběžně trvající účinky Dekretu č. 12/1945 Sb. Ústavní soud v kasačním nálezu podmínil existenci důkazů o „účinném provedení konfiskace“, jenž v řízení podán nebyl, lze minimálně ve vztahu k pozemkům, k nimž má být v tomto řízení vlastnické právo země určeno, hovořit o tom, že vlastnické právo k nim bylo právnímu předchůdci žalobce odňato až v rozhodném období na základě zákona č. 142/1947 Sb. a žalobce lze tak považovat za oprávněnou osobu dle § 3 písm. b) ve spojení s § 1 zákona č. 428/2012 Sb. Žalobce je tudíž dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. osobou aktivně legitimovanou domáhat se navrhovaného určení vlastnického práva země k pozemkům parc. č. hodnota, parc. č. číslo a parc. č. číslo v katastrálním území adresa“. Odvolací soud tak je vázán závěrem, že žalobce je věcně legitimovaným účastníkem v řízení o určovací žalobě dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

18. V souladu se závěry obsaženými v posledním kasačním rozhodnutí se odvolací soud v dalším řízení zabýval postavením žalovaného 1. jako nabyvatele předmětných pozemků a zda na jeho straně jsou zohlednitelné okolnosti svědčící pro zachování jeho vlastnictví v poměru k oprávněnému zájmu církevní právnické osoby na restituci historického majetku. Okresní soud ohledně prolomení blokačních účinků § 29 zákona o půdě učinil závěry v odůvodnění rozsudku na straně 12 – 15 s tím, že na straně žalovaného 1. nedovodil okolnosti mimořádné povahy odůvodňující zcela výjimečnou právní ochranu v porovnání s principiálním závěrem o neplatnosti převodu provedených v rozporu s ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Tyto závěry učinil poté, kdy u jednání dne 15. 3. 2016 poučil žalovaného 1. v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění rozhodujících skutečností a předložení důkazů k otázce dobré víry při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, na což právní předchůdce žalovaného 1. reagoval doplněním tvrzení, že je soukromým zemědělcem od roku 1992, hospodaří na výměře 748 ha, od doby, kdy začal podnikat v zemědělské výrobě, nebyl nikdy a nikde v pracovním poměru. Hospodaří se svým synem a připravuje předání hospodářství synovi, zaměstnává 8 - 10 zaměstnanců a pozemky nikomu nepronajímá (podání ze dne 5. 4. 2016, č. l. 207 spisu).

19. Odvolací soud již v rozsudku ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425 po doplněném dokazování v odvolacím řízení (a zjištění, že pozemek parc. č. hodnota má výměru číslo m2, pozemek parc. č. číslo výměru číslo m2 a pozemek parc. č. číslo výměru číslo m2, pozemky p. č. číslo a číslo na sebe navazují, dále pak na ně navazují další pozemky, které jsou rovněž ve vlastnictví žalobce, a to p. č. číslo, s pozemkem p. č. hodnota sousedí další pozemky p. č. hodnota a číslo rovněž ve vlastnictví žalobce), souhlasil se závěry okresního soudu, že na straně žalovaného 1. nejsou okolnosti mimořádné povahy odůvodňující zcela výjimečnou právní ochranu dobrověrného nabyvatele v porovnání s oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci historického majetku. Doplnil závěr, že pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, nejsou zcela obklopeny pozemky ve vlastnictví žalovaného 1., jako součástí většího územního celku, což by mohlo mít vliv na vyhodnocení okolností mimořádné povahy odůvodňující výjimečné nevydání zemědělských pozemků oprávněné osobě. Hospodaří-li žalovaný 1. jako soukromý zemědělec na výměře celkem hodnota ha, případné vydání předmětných pozemků s ohledem na jejich výměru by jeho hospodaření významně nezasáhlo (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, z 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017 a nález Ústavního soudu z 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17). Na těchto závěrech, odvolací soud setrvává i za situace, nedošlo-li by k pozdějšímu doplněním skutkových tvrzení.

20. Odvolací soud po posledním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu vyzval žalovaného 1. k doplnění tvrzení k otázce mimořádných okolností svědčících pro zachování jeho vlastnického práva. Žalovaný 1. ve vyjádření ze dne 3. 6. 2025 a v upřesnění a doplnění skutkových tvrzení ze dne 19. 6. 2025 uvedl, že na straně žalovaného 1. jsou okolnosti mimořádné povahy pro zachování vlastnického práva 1. žalovaného, zejména pokud jde o vztah k nabývaným pozemkům, jejich předchozí délku užívání, způsob jejich obhospodařování. Otec žalovaného 1. nabyl předmětné pozemky v dobré víře od prodávajícího pozemkového fondu, nepředpokládal tak jakékoli právní pochybení. Pozemky jako nájemce užíval již od 1. 10. 1993 a po později zahájené privatizaci zemědělské půdy pozemky nabyl kupní smlouvou z datum následnou kupní smlouvou ze dne datum. Pozemky číslo v k. ú. adresa jsou součástí půdního bloku v evidenci název. Tyto pozemky otec žalovaného 1. a poté kontinuálně žalovaný 1. po celou dobu užívali k výrobě objemových krmiv a udržovali tak, že z pozemků vysekávali náletové dřeviny, odváděli přebytečnou vodu, aby nebylo znemožněno jejich zemědělské využití. Na pozemku p. č. hodnota jsou od počátku vzrostlé stromy, pozemek byl udržován k zemědělskému účelu jako krajinný prvek a větrolam. Žalovaný 1. působí v dané oblasti jako soukromý zemědělec, kde zaměstnává 8 místních občanů z obce adresa, vytváří tak pracovní místa, jako jediný se v daném místě zabývá zemědělskou živočišnou výrobou. Je mu potřebný každý metr čtvereční trvalých travních porostů, včetně pozemků parc. č. číslo pro zajištění dostatečného množství objemových krmiv pro svou zemědělskou výrobu. Pro žalobce pozemky mají zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, která by byla způsobena 1. žalovanému jako dobrověrnému nabyvateli.

21. Odvolací soud doplňoval skutková tvrzení, včetně provádění dokazování ve vztahu k existenci mimořádných okolností ve vztahu k postavení žalovaného 1., z toho důvodu, že v posledním kasačním rozhodnutí mu bylo uloženo zabývat se postavením žalovaného 1. v souladu s kritérii vytyčenými judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, a to s odkazem na judikaturu v kasačním rozhodnutí vyjmenovanou (např. rozsudky NS ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1692/2020, ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2141/2019, ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, ze dne 28. 8. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5374/2016 a nález ÚS ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 2640/17, usnesení ÚS ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1403/18). Veškerá vyjmenovaná judikatura byla z pozdějšího data oproti judikatuře, z níž vycházel okresní soud při poskytnutí poučení žalovanému 1 podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ze strany okresního soudu tak poučení nevyčerpalo veškerá hlediska vyžadovaná pro posouzení nároku pozdější judikaturou dovolacího soudu, která dospěla k závěru, že k prolomení účinků § 29 zákona o půdě je zapotřebí vedle dobré víry nabyvatele, k námitce žalovaného jako dobrověrného nabyvatele, zabývat se dalšími okolnostmi, které se vztahují k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikostí pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do poměrů žalovaného a členů jeho rodiny a podobně, případně může jít i o okolnosti původního pozbytí majetku církví. Současně musí být zohledňováno, zda pro oprávněnou osobu mají pozemky zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou již by pozbytí majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele a zda ekonomický přínos založený vydáním pozemku by byl nepatrný v porovnání s obtížemi dobrověrného nabyvatele.

22. Odvolací soud doplnil dokazování jednak informacemi o pozemcích parc. č. hodnota, číslo včetně katastrálních map (č. l. 1361 – 1371) a z těch zjistil, že pozemek parc. č. hodnota má výměru číslo m², s tímto pozemkem sousedí parc. č. hodnota a parc. č. hodnota ve vlastnictví žalobce a parc. č. číslo ve vlastnictví jméno FO, tento pozemek tudíž nenavazuje na pozemek žalovaného 1. Pozemek parc. č. číslo o výměře číslo m² sousedí s pozemkem parc. č. číslo jež jsou ve vlastnictví žalobce, dále s pozemkem parc. č. číslo název adresa a s předmětným pozemkem číslo Pozemek parc. č. číslo o výměře číslo m² pak sousedí s pozemkem číslo, pozemkem parc. č. číslo, oba ve vlastnictví žalobce, dále pozemkem parc. č. číslo a parc. č. číslo ve vlastnictví název adresa a dále s pozemkem parc. č. číslo který je předmětem daného řízení. Celková výměra pozemků, které jsou předmětem řízení činí číslo m², žalovaný 1. hospodaří celkem na číslo ha, to je číslo m2. Výměra předmětných pozemků v poměru k výměře, na které žalovaný 1. jako soukromý zemědělec hospodaří, tak je poměrně nepatrná.

23. Odvolací soud dále doplnil dokazování dodatkem číslo 2/1257/97, nájemní smlouvou č. číslo, nájemní smlouvou číslo číslo spolu se seznamem parcel a z těchto zjistil, že nájemní smlouvou pronajal právnická osoba právnímu předchůdci žalovaného 1. mimo jiné i předmětné pozemky parc. č. hodnota, parc. č. číslo a parc. č. číslo s účinností od 1. 4. 1997.

24. Nabyl-li právní předchůdce žalovaného 1. předmětné pozemky na základě kupních smluv z roku 2004 a 2007 v dobré víře, nepostačuje tato skutečnost sama o sobě pro zachování jeho vlastnického práva. K hodnocení dobré víry v případě restitucí dle zákona č. 428/2012 Sb. se ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval Ústavní soud v tom směru, že církevní právnické osoby mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání historického majetku. Pokud stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány přes zákonem stanovený zákaz převedl, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen jeho převodem na třetí osobu. Spravedlivým řešením takové situace je tedy nastolení původního stavu před provedením převodu majetku v rozporu s tzv. blokačním paragrafem, které umožní splnit legitimní očekávání na vypořádání historického církevního majetku (srovnej nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017). Ve smyslu závěrů judikatury Ústavního soudu, byť na straně žalovaného 1. byla dobrá víra, že stát je vlastníkem, navíc byl-li utvrzován ze strany státu, že zde nejsou žádné překážky převodu, tato dobrá víra nepřekoná legitimní očekávání církví na vypořádání jejich historického majetku. Není pak rozhodující, zdali stát dodržel formální postup vyžadovaný pro převod zákonem č. 95 z roku 1999 Sb., případně, zda vycházel z nesprávných údajů státních orgánů, že se nejedná o církevní historický majetek. K prolomení blokačního ustanovení § 29 nevedou ani další skutečnosti uváděné žalovaným 1., a sice, že jak žalovaný 1., tak jeho právní předchůdce jsou soukromě hospodařící zemědělci, kteří vytvářejí pracovní místa v oblasti s obtížnou zaměstnavatelností. Je zapotřebí zohlednit tu skutečnost, že předmětné pozemky tvoří poměrně zanedbatelnou část, na které žalovaný 1. hospodaří (0,073 % obhospodařované plochy). Pozemek parc. č. hodnota, nebyl užíván k zemědělským činnostem vzhledem k tomu, že se na něm nachází vzrostlé stromy, ale byl užíván jako krajinný prvek a větrolam. Ačkoliv žalovaný 1. uváděl, že pozemky parc. č. číslo jsou součástí půdního bloku v evidenci název, tak tyto pozemky včetně pozemku parc. č. hodnota, netvoří souvislé půdní celky s pozemky, které jsou ve vlastnictví žalovaného 1. V případě jejich vydání tak nebude ztížena ani znemožněna zemědělská činnost na dalších pozemcích žalovaného. Ve prospěch zachování vlastnictví žalovaného 1. velikost ani tvar předmětných pozemků nesvědčí. Navíc judikaturou již bylo dovozeno, že začlenění pozemků do celku samo o sobě není důvodem pro nevydání, jestliže ekonomický přínos založený vydáním by byl nepatrný v porovnáním s obtížemi způsobenými dobrověrnému nabyvateli (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Nelze dovodit ani mimořádný vztah žalovaného 1. či jeho právní předchůdce k nabytým pozemkům, které využívá jako soukromě hospodařící zemědělec. Skutečnost, že žalovaný 1. před nabytím pozemků do vlastnictví, tyto měl v nájmu, respektive jeho právní předchůdce, není významným faktorem svědčícím ve prospěch žalovaného, neboť v zásadě nájem pozemku předcházející jejich koupi v případě hospodařících zemědělců byl spíše typickou skutečností. Nepostačuje dále okolnost, že by vrácení pozemku zemědělci mohlo způsobit jisté obtíže při hospodaření (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4687/2017). V posuzované věci žalovaný 1. žádné zásadní obtíže při hospodaření netvrdil. Ve prospěch žalovaného nelze vyhodnotit ani okolnosti spočívající v případných mimořádných investicích do údržby pozemků. Vysekávání náletových dřevin, běžná opatření k ochraně půdy, čištění vodního kanálu, případně meliorační vápnění, tedy provádění prvků za účelem údržby krajiny se zaměřením na ekologické zemědělství a péči o krajinné prvky je činností zahrnující běžnou údržbu a investice do pozemku, na kterém zemědělec hospodaří, nejedná se o mimořádné investice, které by zasluhovaly zvláštního zohlednění. Nelze dovodit, že by vydání pozemku nějakým zásadním způsobem ovlivnilo hospodaření žalovaného 1. právě s ohledem na nepatrnost poměru výměry vydávaných pozemků a výměry, na které žalovaný 1. jako soukromý zemědělec hospodaří. Po vyhodnocení výše uvedených kritérií, odvolací soud nedospěl k závěru, že by pozemky měly pro oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, která by pozbytím majetku byla způsobena v právní sféře nabyvatele ani že by ekonomický přínos založený vydáním byl nepatrný v porovnání s obtížemi dobrověrného nabyvatele.

25. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí okresního soudu ve věci samé ve výroku I. jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. Jako věcně správné byly potvrzeny taktéž nákladové výroky a výrok o zaplacení soudního poplatku, tj. II. až IV., správnou byla shledána aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., kterou žalobci vůči žalovanému 1. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Pro sporné řízení je v procesních předpisech primárně stanovena zásada náhrady nákladů řízení procesně neúspěšným účastníkem ve prospěch účastníka, který byl v řízení úspěšný. V některých případech se může jevit uplatnění zásady procesního úspěchu jako nepřiměřeně tvrdé a ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele účastníkům náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznal. V posuzované věci právě s ohledem na okolnosti případu, kdy žalovaný 1. nijak neovlivnil podání předmětné žaloby, účastníkem řízení se stal pouze díky nesprávnému postupu žalované 2., kterou je stát, měl-li by za těchto okolností vinou státu platit náklady řízení žalobci, bylo by takové rozhodnutí vůči žalovanému 1. nepřiměřeně tvrdé, příčící se zásadám elementární spravedlnosti. Okresním soudem bylo správně rozhodnuto rovněž o nákladech řízení tak, jak byly přiznány žalobci vůči žalované 2. a v tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Správné je rovněž rozhodnutí okresního soudu o povinnosti žalovaného 1. zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně. Zde rovněž odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého procesně úspěšnému účastníku soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti procesně neúspěšnému účastníku. Ve smyslu zmiňovaného ustanovení zákona musí soud hodnotit účelnost požadovaných nákladů, neboť pouze za účelné náklady náleží náhrada. Advokát žalobce učinil v odvolacím řízení, tj. po vydání rozsudku okresního soudu následující úkony: 1) vyjádření k odvolání ze dne 3. 7. 2017, 2) účast u jednání krajského soudu dne 10. 1. 2018, 3) vyjádření k odvolání ze dne 8. 8. 2018, 4) účast u jednání krajského soud dne 2. 4. 2019, 5) vyjádření k dovolání ze dne 17. 7. 2019, 6) vyjádření žalobce po převzetí nového zastoupení spolu s návrhem na přerušení řízení ze dne 20. 5. 2020, 7) účast u jednání krajského soudu dne 28. 5. 2020, 8) účast u jednání krajského soudu dne 16. 6. 2023, 9) účast u jednání krajského soudu dne 26. 7. 2023, 10) dovolání žalobce ze dne 19. 10. 2023. Celkem se jedná o 10 úkonů, kdy odměna advokáta činí dle § 9 odst. 3 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 částku 3.100 Kč, to je 31.000 Kč. Za tytéž úkony byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024, to je 10 x 300 Kč, to je 3.000 Kč. Odměna nebyla přiznána za úkony, a to písemné podání ze dne 16. 8. 2018, neboť se jednalo o vyjádření k témuž dovolání, k němuž se žalobce vyjadřoval již v podání ze dne 8. 8. 2018, pouze odkazoval na nové rozhodnutí. Dále nebyla přiznána odměna za písemné podání ze dne 17. 3. 2020, v němž žalobce pouze nesouhlasil s rozhodnutím bez jednání. Nejednalo se tak o písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky. Odměna nebyla přiznána ani za písemné podání ze dne 20. 4. 2023, které se shodovalo s písemným podáním z 20. 5. 2020. Žalobce nebyl vyzýván k doplnění tvrzení ze strany soudu, měl-li potřebu se znovu ve věci vyjadřovat, nejedná se účelný úkon, za něž by žalobci příslušela náhrada, kterou je povinna hradit neúspěšná protistrana. Taktéž odměna nebyla přiznána za písemné podání ze dne 12. 6. 2023, jednalo se pouze o sdělení, že rozhodl v jiné věci Vrchní soud v Praze, zmiňované rozhodnutí bylo bez jakéhokoliv dopadu na předmětné řízení, nejednalo se o návrh ve věci samé. Taktéž nebyla přiznána odměna za písemné podání ze dne 27. 6. 2023, neboť se jednalo pouze o procesní návrh na postup podle § 107a, který mohl být učiněn již u jednání odvolacího soudu dne 16. 6. 2023, v němž všechny rozhodující skutečnosti o postupu podle § 107a o. s. ř. byly sděleny a ze strany žalobce na ně nebylo nijak reagováno. Odměna nebyla přiznána ani za písemné podání ze dne 12. 7. 2023, v němž bylo uvedeno pouze doplňující sdělení k již uváděnému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které se daného řízení nijak nedotýkalo. Odměna taktéž nebyla přiznána za písemné podání ze dne 14. 11. 2024, protože se jednalo o doplnění dovolání, které bylo podáno a datováno dnem 19. 10. 2023, za něž byla odměna žalobci přiznána.

28. Odměna advokáta dále byla přiznána za: 1) doplňující vyjádření žalobce ze dne 30. 5. 2025, 2) účast u jednání krajského soudu dne 4. 6. 2025, 3) účast u jednání krajského soudu dne 6. 10. 2025, to je za 3 úkony ve výši 5.620 Kč za 1 úkon dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, to je 16.860 Kč. Za tytéž 3 úkony dále byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, 3 x 450 Kč, to je 1.350 Kč. Odměna nebyla přiznána za písemné podání ze dne 4. 6. 2025, protože se jednalo pouze o sdělení možných termínů k jednání, dále za písemné podání z 3. 10. 2025, ke kterému nebyl žalobce vyzván a pouze v něm opakovaně polemizoval se závěrem o prolomení koncentrace řízení a poučení podle § 118a o. s. ř., který přednesl již u ústního jednání. Písemná podání, za něž nebyla přiznána odměna, se jednak netýkala věci samé, případně k jejich podání žalobce nebyl vyzván ze strany soudu. Dále advokátu byla přiznána náhrada za promeškaný čas strávený cestou na 5 soudních jednání z adresa a zpět, 80 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, to je 80 x 100, a činí 8.000 Kč (jednání dne 10. 1. 2018, 2. 4. 2019, 28. 5. 2020, 6. 6. 2023 a 26. 7. 2023). Za čas strávený cestou k soudnímu jednání z adresa a zpět dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále byla přiznána náhrada za promeškaný čas 32 x 150 Kč, a činí 4.800 Kč (ú. j. dne 4. 6. 2025 a 6. 10. 2025). Z výše uvedených přiznaných částek 31.000 Kč + 3.000 Kč + 16.860 Kč + 1.350 Kč + 8.000 Kč + 4.800 Kč = 65.010 Kč dále byla přiznána 21% DPH ve výši 13.652,10 Kč. Na cestovních výdajích a ubytování advokáta žalobce dále byla přiznána částka 1.711,61 Kč za jízdu vlakem dne 6. 10. 2025, částka 2.092 Kč za jízdu vlakem dne 4. 6. 2025, za jízdu vlakem dne 26. 7. 2023 částka 776,37 Kč. Za ubytování a místní poplatek dne 25. až 26. 7. 2023 částka 1.084,54 Kč + 21 Kč, za jízdu vlakem dne 25. 7. 2023 částka 294,55 Kč, za jízdu vlakem dne 16. 6. 2023 částka 808,18 Kč, za jízdu vlakem dne 15. 6. 2023 částka 590 Kč, za ubytování z 15. na 16. 6. 2023 částka 1.070,90 Kč + místní poplatek 21 Kč, za ubytování dne 27. až 28. 5. 2020 částka ve výši 1.081 Kč, za jízdu vlakem dne 27. 5. 2020 částka 644 Kč, za jízdu vlakem dne 26. 5. 2020 částka 564 Kč, vše dle doložených jízdenek v úseku z adresa a zpět a náklady za ubytování dle předložených doložených účetních dokladů. Celkem se jedná o 10.759,15 Kč. Požadoval-li na cestovném žalobce dále náhradu za použití taxi, tato mu nebyla přiznána. Použití taxislužby pro přepravu nebylo určeno a s ohledem na dobrou dopravní obslužnost v sídle krajského soudu i sídle advokáta na cestovních náhradách lze přiznat pouze výdaje za cestu hromadnými dopravními prostředky, které však nebyly požadovány ani blíže specifikovány. Celkem byla žalobci na náhradě nákladů za odvolací řízení po zaokrouhlení přiznána částka 89.421 Kč. Tuto částku je žalovaná 2. povinna uhradit v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobce.

29. Odvolací soud dále rozhodoval o poplatkové povinnosti za odvolání, kdy žalovaní mají postavení nerozlučných společníků. Podala-li 2. žalovaná odvolání, a jelikož je od placení soudního poplatku osvobozena ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. zatěžuje poplatková povinnost 1. žalovaného s tím, že výše soudního poplatku i pro odvolací řízení je shodná jako pro řízení před soudem prvního stupně a činí 5.000 Kč. Byl-li již za řízení soudní poplatek ze strany žalovaného 1. zaplacen, předchozí rozhodnutí odvolacího soudu o poplatkové povinnosti byla zrušena, z uvedeného důvodu bylo o poplatkové povinnosti rozhodováno opětovně. Proti tomuto rozsudku v odstavci I. výroku je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.