11 CO 300/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně Krajská pobočka ve obec , Kontaktní pracoviště obec ulice a číslo , PSČ obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 77.671 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, č. j. 107 C 12/2020-59 ze dne 29. 9. 2021

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 77.671 Kč s úrokem z prodlení (odstavec I. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

2. Rozsudek napadla v celém rozsahu žalobkyně a namítala nesprávné právní posouzení věci. Tuto nesprávnost shledávala v tom, že soud prvního stupně posoudil žalobkyní uplatněný nárok z hlediska dobrých mravů a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyhodnotil zpětné vyřazení žalovaného z evidence uchazečů o zaměstnání jako nepřiměřeně tvrdý a příliš formální postup žalobkyně. Pro nepřiznání požadovaného plnění učinil okresní soud závěr, že i když žalovaný nesplnil svou zákonnou oznamovací povinnost, není možno v případě neoznámení tzv. nekolidujícího zaměstnání vyvodit tak závažné důsledky, jako je zpětné vyřazení žalovaného z evidence a povinnost vrácení prostředků vynaložených na jeho mzdu představujících příspěvek obci [obec]. K tomu žalobkyně namítala, že zákon o zaměstnanosti jednoznačně stanoví postup v případě, kdy uchazeč o zaměstnání poruší svou povinnost vůči úřadu práce a neumožňuje správnímu orgánu zvážit, zda v případě nesplnění povinnosti podle § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti bez vážných důvodů rozhodne o vyřazení, nýbrž stanoví, že úřad práce uchazeče vyřadí, tudíž správní orgány nejsou oprávněny svévolně odklonit od dikce zákona, naopak jsou povinny postupovat v souladu s ním dle zásady legality zakotvené v § 2 odst. 1 správního řádu. Zákon o zaměstnanosti rovněž neobsahuje žádné ustanovení o odstranění tvrdosti zákona, nezohledňuje ani povahu či intenzitu porušení povinnosti a sankcionuje jak úmyslné, tak nedbalostní porušení oznamovací povinnosti. Žalobkyně má za to, že její postup je zcela v souladu se zákonem, přestože vede k důsledkům, které jsou v případě žalovaného tvrdé, avšak tvrdost zákona nelze klást k tíži žalobkyně, která je zákonem vázána. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky 77.671 Kč, neboť se jedná o škodu, kterou žalovaný způsobil žalobkyni tím, že vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem a zasáhl tak do práv žalobkyně a má povinnost nahradit to, co tím způsobil. Žalovaný porušil svou povinnost oznámit žalobkyni výkon nekolidujícího zaměstnání a byl žalobkyní zpětně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, čímž žalovaný způsobil, že nemohl být žalobkyní zařazen do projektu financovaného ze státního rozpočtu a Evropského sociálního fondu a finanční příspěvek na jeho mzdové náklady nebyl žalobkyní poskytnut pro uchazeče o zaměstnání. Zaviněním žalovaného došlo k neoprávněnému a neúčelnému poskytnutí finančního příspěvku žalobkyní a žalovaný je povinen příspěvek vrátit. V tomto smyslu se žalobkyně domáhala změny napadeného rozhodnutí.

3. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu, včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud nenařizoval jednání, neboť odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

5. Z obsahu spisu se podává, že žalobou došlou soudu dne 10. 9. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 77.671 Kč. Po provedeném dokazování u jednání dne 29. 9. 2021 učinil okresní soud z provedených listinných důkazů skutková zjištění tak, jak jsou popsána v bodech 6. až 14. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutková zjištění okresního soudu nebyla žádným z účastníků jakkoli zpochybněna a stručně je lze shrnout takto: Mezi Úřadem práce ČR a obcí [obec] jako zaměstnavatelem byla dne [datum] uzavřena dohoda, na základě které obec jako zaměstnavatel vytvořila pracovní příležitost – jedno pracovní místo pomocného dělníka s týdenním úvazkem 40 hodin na dobu od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018. Úřad práce se zavázal poskytnout zaměstnavateli příspěvek na zaměstnance ve výši vynaložených prostředků na mzdy a s tím související pojištění a další platby ve výši maximálně 15.000 Kč měsíčně. Žalovaného doporučil úřad práce na obcí [obec] zřizované místo. Na základě pracovní smlouvy měl zaměstnanec práci jako pomocný dělník v obci [obec] se dnem nástupu do práce 1. 5. 2018 na dobu určitou do 31. 10. 2018 s úvazkem 40 hodin týdně. Celkem bylo úřadem práce obci [obec] vyplaceno 77.671 Kč na pracovní místo obsazené žalovaným. Následně bylo na základě kontroly zaměstnavatele [právnická osoba] zjištěno, že žalovaný vykonával činnost pro tuto společnost na základě dohody o provedení práce v době evidence u úřadu práce. Zahájení výkonu této činnosti však žalovaný úřadu práce neoznámil. Proto byla jeho evidence na úřadu práce zpětně ukončena od 3. 7. 2017 sankčním vyřazením, a to rozhodnutím úřadu práce ze dne 13. 11. 2019. Úřad práce vycházel z dohody o provedení práce pro zaměstnavatele [právnická osoba] a výší odměny, která činila 3.150 Kč. Jednalo se o výkon činnosti, který nebránil zařazení a vedení žalovaného v evidenci uchazečů o zaměstnání, neboť výše odměny nepřesáhla polovinu minimální mzdy. Žalovaný však výkon této činnosti úřadu práce neoznámil a po zahájení správního řízení byl uvedeným rozhodnutím z evidence vyřazen. Žalovaný byl zaměstnán u [obec] na pozici veřejně prospěšné práce v období od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 a jeho příjem za tuto dobu činil celkem 58.266 Kč Ministerstvo práce a sociálních věcí po nahlášení shora uvedených skutečností úřadem práce sdělilo tomuto subjektu, že výdaje vynaložené na mzdu žalovaného jsou nezpůsobilými výdaji projektu, k neoprávněnému poskytnutí finančního prostředku došlo opomenutím uchazeče – žalovaného, který je odpovědný za uhrazení nákladů vynaložených na jeho mzdu.

6. Přes odvolací námitky vznesené žalobkyní odvolací soud souhlasí s právním posouzením věci tak, jak to učinil okresní soud. Je pravdou, že ve smyslu § 25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen zákona) zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nebrání dle písm. b) výkon činnosti na základě dohody o pracovní činnosti, pokud měsíční odměna nebo odměna připadající na jeden měsíc za období, za které přísluší, nepřesáhne polovinu minimální mzdy. Uchazeč o zaměstnání je povinen krajské pobočce úřadu práce výkon této činnosti bez ohledu na výši měsíčního výdělku nebo oznámit při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání nebo nejpozději v den nástupu k výkonu této činnosti, a ve lhůtě stanovené krajskou pobočkou úřadu práce dokládat výši měsíčního výdělku nebo odměny. Žalovaný v době od 6. 2. 2017 do 30. 4. 2018 byl evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce, přičemž v tomto období vykonával pro společnost [právnická osoba] práci na základě dohody o provedení práce, za což obdržel odměnu ve výši 3.150 Kč. S ohledem na výše takto poskytnuté odměny výkon činnosti na základě dohody o provedení práce vykonávat mohl, neboť minimální mzda činila od ledna 2017 11.000 Kč, částka 3.150 Kč nepřesáhla polovinu této minimální mzdy. Zároveň však žalovanému jako uchazeči o zaměstnání svědčila povinnost výkon této činnosti bez ohledu na výši měsíčního výdělku úřadu práce oznámit. Žalovaný tuto povinnost vyplývající z § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti nesplnil. Byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání až do 30. 4. 2018, kdy nastoupil jako pomocný dělník ke svému zaměstnavateli obci [obec], kde pracoval do 31. 10. 2018 a byla mu vyplacena mzda (či náhrada mzdy) ve výši 58.266 Kč, obci [obec] byl ze strany žalobkyně poskytnut příspěvek na zřízení uvedeného pracovního místa v celkové výši 77.671 Kč. Dle § 30 zákona o zaměstnanosti uchazeče o zaměstnání krajská pobočka úřadu práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže uchazeč o zaměstnání bez vážných důvodů nesplní povinnost stanovenou v § 25 odst. 3 citovanou shora. V případě žalovaného tak úřad práce postupoval v souladu s dikcí § 30 odst. 1 a § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti a zpětně k 3. 7. 2017 žalovaného vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání, a to rozhodnutím ze dne 13. 11. 2019. Stalo se tak po uplynutí doby, po kterou byl žalovaný jako pomocný dělník zaměstnán u [obec] (od 1. 5. do 31. 10. 2018), za což mu náležel příjem v celkové výši 58.266 Kč a obci byl poskytnut příspěvek na mzdové náklady žalovaného v celkové výši 77.671 Kč.

7. Okresní soud správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 5. 2021, č. j. 1 Ads 52/2021-31, kdy Nejvyšší správní soud v bodě 27. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že činnost správních orgánů je v prvé řadě službou veřejnosti a při výkonu svých pravomocí by měl mít správní orgán vždy na zřeteli účel, pro který byl zřízen. Smyslem činnosti úřadu práce je především zprostředkování zaměstnání. K tomuto účelu by měla vést veškerá činnost úřadu, přičemž vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání by mělo přestavovat pouze krajní opatření, nikoliv běžný nástroj řešení agendy úřadu práce. Soud nikterak nezpochybňuje, že uchazeč o zaměstnání si musí plnit své zákonné povinnosti. Bez jeho součinnosti ostatně ani není úřad práce schopen dostát své úloze. Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání má však pro uchazeče dosti tvrdé právní důsledky, a to nejen v oblasti naplnění jeho ústavního práva na práci (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) tím, že je mu odepřena pomoc při zajištění zaměstnání a eventuálně i hmotné zabezpečení v podobě podpory v nezaměstnanosti, ale i v oblasti účasti na důchodovém a zdravotním pojištění. Úmyslem zákonodárce při zakotvení možnosti vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání přitom beze sporu nebylo trestat uchazeče za každé bagatelní pochybení, ale zajistit, aby výhod spojených s vedením v seznamu uchazečů o zaměstnání nemohly požívat osoby, které své postavení zneužívají a znemožňují úřadu práce vykonávat jeho činnost.

8. V předmětné věci je nutno mít na zřeteli, že k sankčnímu vyřazení žalovaného z evidence úřadu práce došlo více než rok poté, co žalovaný skončil své zaměstnání u [obec] (ukončeno 31. 10. 2018), za což mu byla obcí vyplacena mzda, popř. zákonná náhrada mzdy. Pokud by bylo žalovanému uloženo vrátit žalobkyni příspěvek na zřízení jeho pracovního místa, znamenalo by to fakticky, že žalovaný by v období od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 pro obec pracoval zdarma, což by nesporně porušovalo čl. 28 Listiny základních práv a svobod, dle kterého zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci. Odvolací soud je toho názoru, že takový stav by byl neudržitelný a morálně neospravedlnitelný.

9. Pokud žalobkyně v podaném odvolání namítá, že neměla jinou možnost, než sankčně a zpětně žalovaného vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání, uvádí k tomu odvolací soud, že ten naopak je ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. povinen vykládat a použít právní předpis tak, aby nebyl v rozporu s dobrými mravy a nevedl ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Zde je odvolací soud přesvědčen, že žalobní požadavek odporuje dobrým mravům, a to z těch důvodů, jež jsou uvedeny shora. Navíc jeho vyhovění by znamenalo v podstatě likvidaci jakýchkoliv žalovaného snah o řádné zaměstnání do budoucna, neboť částku ve výši přesahující 77.000 Kč není žalovaný i s ohledem na to málo, co o něm vypovídá spis, schopen jakkoliv uhradit. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci, které považuje za přiléhavé a správné.

10. S ohledem na shora uvedené závěry bylo napadené rozhodnutí ve smyslu § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.

11. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně neúspěšná žalobkyně nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.