11 Co 31/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 11. 2024, č. j. 6 C 389/2023-80

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.859 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem okresní soud určil, že zástavní právo soudcovské ve prospěch společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO žalované, , se sídlem , adresa, , PSČ , adresa, , k nemovitostem, a to k pozemku parc. č. St. , číslo, - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. , číslo, , a dále pozemek parc. č. , číslo, - ostatní plocha, jiná plocha, vše zapsané v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, na č. LV , číslo, pro katastrální území , adresa, , obec , adresa, , neexistuje (výrok I.) a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 22.490 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , tituly před jménem, , právnická osoba, , advokáta, se sídlem , Adresa advokáta A, (výrok II.).

2. Rozsudek v obou výrocích napadla odvoláním žalovaná a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle obsahu odvolání se žalovaná domáhala změny rozsudku a zamítnutí žaloby. V odvolání namítala nesprávnou aplikaci ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť na věc mělo být aplikováno ust. § 3073 o. z. Dále okresní soud odkazoval na ust. § 156 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., přičemž v době vzniku soudcovského zástavního práva uvedené ustanovení nebylo platné ani účinné, nebylo tak možné jej na posuzovaný případ aplikovat, neboť právní úprava soudcovského zástavního práva byla v době jeho vzniku upravena výhradně v občanském soudním řádu. Dále žalovaná namítala nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, jestliže soud prvního stupně neshledal žádný důvod pro neuplatnění práva v promlčecí době, aniž by tento závěr odůvodnil konkrétními skutečnostmi z dokazování. K tomu citovala závěr okresního soudu: „Představitelé žalovaného od roku 1997 neučinili žádný úkon směřující k vymožení své pohledávky za p. , jméno FO, . Z výpovědi svědka , tituly před jménem, , jméno FO, i předložených čestných prohlášení , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, měl soud jednoznačně prokázáno, že žalovaná neměla vůbec zájem soudcovské zástavní právo realizovat, a to nejméně od roku 1999, kdy , tituly před jménem, , jméno FO, snad z lidských důvodů nechtěl k realizaci soudcovského zástavního práva přistoupit a jeho nástupci to respektovali. Od roku 1999 žalovaná neučinila žádné kroky k vymožení pohledávek, soud proto vyhodnotil její obranu, tj. vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy jako účelovou a z tohoto důvodu nepřistoupil ke zmírnění tvrdosti zákona“. Žalovaná přitom v řízení tvrdila, že soudcovské zástavní právo nerealizovala z toho důvodu, že ji matka žalobkyně přesvědčila, že zapůsobí na svého bývalého manžela, aby zástavním právem zajištěný závazek splnil. Žalovaná zástavní právo nerealizovala nikoli z důvodu liknavosti, ale z důvodu sociálního cítění a snahy vyhovět prosbě matky žalobkyně, aby zástavní právo nerealizovala a nepřipravila tak matku žalobkyně s dětmi o střechu nad hlavou. Tuto vstřícnost žalované soud nijak nevyhodnotil. V doplnění odvolání žalovaná dále obsáhle rozebírala problematiku, proč se soud prvního stupně nesprávně vypořádal s otázkou, z jakých důvodů žalovaná považuje vznesení námitky promlčení soudcovského zástavního práva za rozporné s dobrými mravy. Soud se dle žalované nedostatečně zabýval hodnocením jednání a postoje žalobkyně, která využila benevolence a posečkání žalované s výkonem práva. Okresní soud rovněž dovodil nesprávný závěr, že žalobkyně neměla zájem zástavní právo realizovat. Naopak žalovaná brala výkon soudcovského zástavního práva jako krajní řešení a snažila se mu vyhnout, matce žalobkyně dala jasně najevo, že z její strany očekává snahu v oblasti úhrady dluhu. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil pohnutky žalované k nerealizaci zástavního práva, dopady vyčkávání žalované s prodejem nemovitostí a reakce žalobkyně. Nesprávný je taktéž závěr soudu prvního stupně, že obrana žalované je účelová. Soud nesprávně zjistil skutkový stav, jestliže nezohlednil rozhodné skutečnosti, neboť pro posouzení důvodnosti obrany žalované bylo nezbytné zohlednit i skutkové okolnosti, které žalovaná uvedla a jimiž se dovolávala rozporu s dobrými mravy při vznesení námitky promlčení zástavního práva. Pokud soud prvního stupně neshledal podstatnými skutkové okolnosti, které ukazují na existenci sociálních a morálních důvodů pro nerealizaci zástavního práva žalovanou a zneužití práva žalobkyní a nezačlenil je do zjištěného skutkového stavu, nezjistil skutkový stav správně. Soud prvního stupně navzdory zjištěným okolnostem, které jasně signalizují sociální postoj žalované, která nechtěla poslat matku žalobkyně s nezletilou žalobkyní pod most, nechtěla matce žalobkyně a tím i nezletilé žalobkyni nechat prodat střechu nad hlavou, tyto okolnosti nezohlednil.

3. Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání a v replice žalobkyně k doplnění odvolání navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Okresní soud se zabýval tím, zda důvody nečinnosti žalované byly natolik závažné, aby námitka promlčení odporovala dobrým mravům. Žalovaná se v odvolání a jeho doplnění dopustila zcela nepravdivého a účelově smyšleného tvrzení o tom, že matka žalobkyně po žalované cokoli v minulosti žádala, či ohledně nerealizace soudcovského zástavního práva prosila. Nic takového v řízení prokázáno nebylo. Matka žalobkyně tzv. prosbě žalované či svému příslibu nebo dohodě s žalovanou nikdy po rozvodu s bývalým manželem v roce 1998 nemohla vyhovět jinak, než že by se sama žalovaná vlastními úkony v rámci podání návrhu na výkon rozhodnutí prodejem předmětné nemovitosti uspokojení domohla. Bylo zřejmé, že matka žalobkyně neměla žádné vědomosti o odkloňování finančních prostředků dlužníka a neměla ani žádné nástroje, jak tyto odkloněné prostředky vrátit. Nelze proto akceptovat tvrzenou námitku žalované o zneužití práva na její úkor. Žalobkyně zcela odmítá tvrzení žalované, že prvoinstanční soud nesprávně posoudil a nezabýval se postojem a jednáním žalobkyně, které má podle žalované odporovat dobrým mravům. Samotné podání návrhu soudu žalobkyní po více jak 16 letech po promlčení soudcovského zástavního práva a absolutní nečinnosti žalované nemůže být považováno za jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Svědek , tituly před jménem, , jméno FO, sám v řízení uvedl, že věc uložil do trezoru a nehodlal v této věci ničeho dalšího činit, byť jeho nástupci si byli vědomi běhu promlčecí doby, avšak stále snad údajně doufali, že nemajetná matka či snad sama žalobkyně jejich nárok jakkoli uspokojí. Právě výpověď , tituly před jménem, , jméno FO, před soudem, svědčící o nečinnosti žalované a o důvodech této nečinnosti, vedla soud k závěru, že žalovaná neměla zájem soudcovské zástavní právo realizovat. Současná obrana žalované se tak skutečně jeví jako účelová.

4. Odvolací soud po vyhodnocení včasnosti a přípustnosti odvolání přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu, včetně řízení předcházejícího jeho vydání podle § 206 odst. 1, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. se závěrem, že rozsudek okresního soudu je věcně správný.

5. Okresní soud z důkazů v řízení provedených učinil správná skutková zjištění, která jsou obsažena pod bodem 3. odůvodnění napadeného rozsudku a z provedených důkazů učinil správný závěr o skutkovém stavu, který shrnul pod bodem 4. odůvodnění. Skutková zjištění učiněná okresním soudem odvolací soud považuje za správná, včetně skutkového závěru, k němuž soud dospěl v souladu s ust. 132 o. s. ř., na základě zásady volného hodnocení důkazů. Podle zásady volného hodnocení důkazů soud jednotlivé důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zákon nepředepisuje a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý, myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázány a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.

6. Odvolací soud doplnil dokazování o lustraci v informačním systému základních registrů a z ní zjistil, že matka žalobkyně měla pouze jedno dítě, a to žalobkyni , Jméno žalobkyně, , narozenou , Datum narození žalobkyně, .

7. Odvolací soud shrnuje, že i pro odvolací řízení vychází z následujícího skutkového závěru: Žalobkyně je na základě darovací smlouvy ze dne , datum, výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to parc. č. St. , číslo, , jejíž součástí je stavba rodinného domu č. p. , číslo, a parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , u nichž je v katastru nemovitostí vyznačeno soudcovské zástavní právo pro žalovanou pro částku 500.000 Kč dle usnesení soudu ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, . Výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva byl nařízen podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne , datum, pro uspokojení pohledávky žalované vůči povinným , jméno FO, a , jméno FO, . Po rozvodu manželství , jméno FO, a , jméno FO, v rámci vypořádání SJM nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví , jméno FO, , která je následně na základě darovací smlouvy ze dne , datum, převedla na žalobkyni.

8. Podle § 3073 o. z. práva ze zajištění závazků vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

9. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

10. Podle § 100 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., (dále jen „obč. zák.“) právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101–110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

11. Podle § 100 odst. 2 obč. zák. promlčují se všechna práva majetková, s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ust. § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka.

12. Podle § 110 odst. 1 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za 10 let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za 10 let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

13. Okresní soud se správně nejprve zabýval otázkou, zda na požadovaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem. Odvolací soud souhlasí se závěrem, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě je dán, neboť žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, které jsou zatíženy soudcovským zástavním právem a způsobem, jak může dosáhnout výmazu tohoto soudcovského zástavního práva, je žaloba na určení její neexistence.

14. Odvolací soud souhlasí taktéž se závěrem o promlčení soudcovského zástavního práva. Soudcovské zástavní právo bylo zřízeno podle ust. § 338a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1997 usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. , číslo, ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, . Soudcovské zástavní právo na nemovitosti je zvláštním způsobem výkonu rozhodnutí. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že zřízením tohoto práva nedochází k postižení majetku povinného, neboť takto zřízené zástavní právo má jen funkci zajišťovací. Zřízením soudcovského zástavního práva se pohledávka oprávněného jen zajišťuje, nikoli uspokojuje. Pro věřitele jde o institut významný ve dvou směrech. Jednak věřiteli umožňuje získat v rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti postavení zástavního věřitele, tj. výhodnější pořadí, jednak působí vůči každému pozdějšímu nabyvateli nemovitosti. Zástavní právo se ve smyslu shora citovaného ust. § 100 odst. 2 obč. zák. promlčuje pouze s tím omezením, že se nepromlčí dříve, než zajištěná pohledávka. Promlčecí lhůta pro právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. činí 10 let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Soudcovské zástavní právo bylo zřízeno usnesením ze dne , datum, které nabylo právní moci dne , datum, , desetiletá promlčecí lhůta tak uplynula dne , datum, . Omezení, že promlčecí lhůta neskončí dříve, než promlčení pohledávky se zde neuplatní, neboť výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva byl nařízen dne , datum, kdy již na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu ze dne , datum, promlčecí lhůta běžela, tj. dříve než začala plynout promlčecí lhůta ve vztahu ke zřízenému soudcovskému zástavnímu právu. Žalobkyně vznesla námitku promlčení soudcovského zástavního práva v žalobě podané dne , datum, , která byla doručena žalované dne , datum, , tj. po uplynutí desetileté promlčecí lhůty. Nebyla-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna, měl zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Jestliže tak v promlčecí lhůtě neučinil, dovolal-li se zástavní dlužník promlčení zástavního práva, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

15. Odvolací námitky žalované směřující k nesprávnému právnímu posouzení věci neshledal odvolací soud právně významnými. Okresní soud sice odkázal na nesprávný paragraf přechodného ustanovení, nicméně správně na občanský zákoník č. 40/1964 Sb. a ustanovení týkající se promlčení. Není proto rozhodující, že otázku vzniku soudcovského zástavního práva neposoudil podle tehdy platného § 338a o. s. ř. ve znění účinném v době jeho vzniku. Toto pochybení okresního soudu zůstalo bez vlivu na správné vyhodnocení vznesené námitky promlčení soudcovského zástavního práva. Nedůvodnou shledává odvolací soud taktéž námitku o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, kterou žalovaná specifikovala ve svém odvolání pod bodem B. Na jedné straně žalovaná vytýkala okresnímu soudu nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a přesvědčivé vysvětlení, proč vstřícnost žalobkyně neposoudil jako důvod pro neuplatnění práva v promlčecí lhůtě žalovanou, na druhé straně žalovaná sepsala nejprve odvolání, v němž na dvou stranách polemizovala se závěry soudu a následně v doplnění odvolání na šesti stranách obšírně polemizovala se závěry, na základě nichž okresní soud nedovodil uplatnění námitky promlčení rozporným s dobrými mravy. Z uvedeného plyne, že žalované bylo zřejmé, na základě čeho soud dospěl ke svým závěrům, pouze s těmito závěry nesouhlasila a to ani se skutkovými závěry, ke kterým soud dospěl na základě zásady volného hodnocení důkazů. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že skutková zjištění učiněná okresním soudem považuje za správná a taktéž za správný považuje závěr o skutkovém stavu, který okresní soud z důkazů v řízení provedených učinil. Odvolací námitky žalované ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu vyjádřené v doplnění odvolání proto neobstojí.

16. Podle ustálené judikatury uplatnění námitky promlčení je možno posoudit jako rozporné s dobrými mravy jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 85/2010 ze dne 8. 2. 2011, nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 3358/20 ze dne 1. 6. 2021). Promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a lze jej tudíž použít ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Vznesení námitky promlčení proto dobrým mravům zásadně neodporuje. Podle shora uváděných judikatorních závěrů výjimkou jsou v obecné rovině pouze situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V posuzované věci žalované byla přiznána směnečným platebním rozkazem z , datum, , č. j. , číslo, povinným , jméno FO, a , jméno FO, pohledávka ve výši 500.000 Kč s příslušenstvím. Tato pohledávka žalované nebyla uspokojena a žalovaná postupovala pouze tak, že podala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v k. ú. , adresa, , a to parc. č. St. , číslo, , jehož součástí je dům č. p. , číslo, a parc. č. , číslo, . Usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva nabylo právní moci , datum, a žalovaná od té doby žádné účinné úkony, kterými by přiznanou pohledávku směnečným platebním rozkazem a zajištěnou soudcovským zástavním právem vymáhala. Desetiletá promlčecí lhůta pro uplatnění soudcovského zástavního práva uplynula dne , datum, a žaloba byla podána až , datum, . Z uvedených časových údajů plyne, že námitka promlčení obsažená v žalobě byla vznesena až po 26 letech od pravomocně zřízeného soudcovského zástavního práva a 16 letech od jeho promlčení. S ohledem na tento časový úsek, který je více než 1,5násobkem zákonné promlčecí lhůty, rozhodně nelze dospět k závěru, že by žalovaná byla dbalá svých práv a jejich uplatňování. Jak v řízení bylo prokázáno výpovědí svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , pouze jednou v roce 1999 za žalovanou společnost navštívil matku žalobkyně za účelem řešení dluhu přiznaného směnečným platebním rozkazem, který byl zajištěn soudcovským zástavním právem. Svědek potvrdil, že matku žalobkyně upozornil na neplnění závazků jejího manžela a vyzval ji, aby se snažila na něj nějakým způsobem působit. Netvrdil, že by byla mezi ním a matkou žalobkyně uzavřena nějaká dohoda, ani že by byla stanovena nějaká lhůta, ve které by měla být záležitost řešena. Pouze opakovaně uvedl, že nechtěl připravit matku žalobkyně a potažmo žalobkyni o střechu nad hlavou, když tato matka se na stavbě rodinného domku podle svých tvrzení sama podílela. Rovněž ve výpovědi potvrdil, že svému nástupci při odchodu sdělil, že p. , jméno FO, , tedy matka žalobkyně, s tím nemá nic společného. Ve výpovědi neuváděl, že by žalovaná zástavní právo nerealizovala proto, aby vyhověla prosbě matky žalobkyně, aby ji a její děti nepřipravovala o střechu nad hlavou. V roce 1999 se tak jednalo o jediný pokus, kdy se žalovaná snažila svůj dluh řešit, a to pouze určitým neformálním způsobem, aniž by k jakékoli dohodě mezi žalovanou a dlužníky došlo. Přešly-li následně předmětné nemovitosti nejprve v rámci vypořádání společného jmění na , jméno FO, , tj. matku žalobkyně na základě dohody schválené dne , datum, a poté v rámci převodu nemovitostí na žalobkyni dne , datum, , žalovaná ničeho ve vztahu k realizaci soudcovského zástavního práva za účelem uspokojení pohledávky vůči právním nástupcům neučinila. Tvrdila-li žalovaná v odvolání, že nechtěla připravit matku s nezletilými dětmi o střechu nad hlavou, tak k uvedené argumentaci odvolací soud připomíná, že usnesení, kterým bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, nabylo právní moci dne , datum, , tj. v době, kdy žalobkyně coby dítě dlužnice , jméno FO, měla 23 let. Dlužnice , jméno FO, žádné jiné nezletilé děti v té době neměla. , jméno FO, nemovitosti darovala žalobkyni dne , datum, , tj. v době, kdy měla žalobkyně , číslo, let a předmětná žaloba byla podána v roce 2023, tj. v době, kdy žalobkyně měla , datum, let. Argumentace žalované, že nechtěla připravit matku žalobkyně , jméno FO, a žalobkyni coby její nezletilé dítě o střechu nad hlavou, se jeví naprosto nepřiléhavá. Žalobkyně nijak nezavinila skutečnost, že žalovaná po dlouhá léta nepřistoupila k výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. S ohledem na časový sled událostí rozhodně nijak nezneužila svého práva na vznesení námitky promlčení. Odvolací soud zde připomíná zásadu, že práva náležejí bdělým. Zánik nároku žalované na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nelze vyhodnotit ani jako nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnila. Z postoje žalované, který byl zprostředkován zejména výpovědí svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , naopak vyplynulo, že příliš zájem na realizaci soudcovského zástavního práva vůči matce žalobkyně neměla z důvodů morálních. Z jeho výpovědi nebylo prokázáno, že by žalovaná jednala na základě prosby matky, aby ona a její děti nebyly připraveny o střechu nad hlavou. Ve vztahu k žalobkyni žádné aktivní úkony ani jednání o splácení dluhu neučinila. Jestliže po tak dlouhou dobu, tj. po 26 let, žalovaná nijak zástavní právo nerealizovala, nelze naopak po žalobkyni žádat, aby strpěla, že její nemovitosti jsou stále zástavním právem zatíženy. Odvolací námitky žalované vytýkající okresnímu soudu, že nevyhodnotil jednání a postoj žalobkyně, jakož i závěr, že žalovaná neměla zájem zástavní právo realizovat a námitky ohledně nesprávného vyhodnocení pohnutek žalované k nerealizaci zástavního práva odvolací soud neshledává důvodnými. Žalovaná v nich v zásadě pouze obecně rozvíjí svůj nesouhlas se závěrem okresního soudu, který v uplatnění námitky promlčení nespatřoval rozpor s dobrými mravy.

17. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů rozsudek okresního soudu včetně nákladového výroku jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná, přísluší jí náhrada nákladů odvolacího řízení. Tato náhrada představuje odměnu advokáta za vyjádření k odvolání ze dne 3. 2. 2025 a dále za účast u odvolacího jednání dne 8. 4. 2025. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. částku 3.700 Kč za jeden úkon právní služby a dále dle § 13 odst. 4 paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za jeden úkon právní služby. Za dva úkony právní služby se jedná o částku 2 x 3.700 Kč a 2 x 450 Kč, tj. 8.300 Kč. Na cestovních náhradách byla přiznána za jízdu osobním automobilem , název, reg. zn. , SPZ, náhrada za používání vozidla v celkové výši 417,60 Kč při celkovém počtu 72 km a náhradě za 1 km 5,80 Kč. Za spotřebované pohonné hmoty byla přiznána částka 141,77 Kč vycházeje z průměrné spotřeby 5,5 l při vzdálenosti 72 km a ceně benzínu Natural 35,80 Kč, tj. dohromady 559,37 Kč, jak žalobkyně požadovala za cestu k jednání soudu dne 8. 4. 2025 ze sídla Advokátní kanceláře v , adresa, ke Krajskému soudu v , adresa, a zpět. Celkem přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení činí po zaokrouhlení 8.859 Kč. Odměna advokátu nebyla přiznána za repliku k doplnění odvolání žalované, neboť žalobkyně nebyla vyzvána k tomu, aby se k doplnění odvolání dále vyjadřovala a toto doplnění mohla učinit u odvolacího jednání. Další písemné podání odvolací soud proto nevyhodnotil jako účelný náklad. Náhradu nákladů odvolacího řízení byla žalovaná zavázána zaplatit k rukám advokáta žalobkyně v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.