11 CO 82/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobce: ; označení anonymizováno příjmení anonymizována dvě slova příjmení jméno anonymizována dvě slova IČO sídlem adresa ; zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; označení anonymizováno 5 slov , IČO sídlem adresa ; zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o nahrazení projevu vůle k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 12. 2021, č. j. 7 C 253/2015-319

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku potvrzuje.

II. V odstavci II. výroku se rozsudek okresního soudu mění následovně: Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 55.613 Kč.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16.015 Kč.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o povinnost žalovaného uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. [obec] [část obce], [územní celek], jehož součástí je stavba [adresa] – objekt bydlení. Žalobce zavázal zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 106.499,50 Kč ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku.

2. Proti rozsudku v celém jeho rozsahu podal žalobce včasné odvolání. Okresní soud přijal – dle mínění odvolatele - nesprávný právní závěr, že žalobce není ve věci aktivně legitimován. Není sporu o tom, že k majetkové křivdě vůči žalobci došlo dle Dekretu prezidenta republiky č. 5/ 1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, před rozhodným obdobím; převod vlastnického práva byl dle cit. dekretu kvalifikován jako neplatné právní jednání. Nelze ovšem souhlasit se závěrem okresního soudu, že stejný majetek byl konfiskován podle Dekretu č. 108/ 1945 Sb. dvěma fyzickým osobám německé národnosti a je od té doby ve vlastnictví státu. Vlastnické právo k nemovitosti bylo ve prospěch státu zapsáno teprve dne [datum], tj. v rozhodném období podle zákona č. 428/2012 Sb., na podkladě prohlášení [označení fondu] [anonymizováno 6 slov] [obec]. Do té doby byl pozemek pod národní správou jako majetek žalobcova právního předchůdce. Žalobu na vrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo třeba podat do tří let od nabytí účinnosti cit. zák., jinak byl nárok promlčen. Rozhodnutí vydané podle takové žaloby mělo deklaratorní účinky, neboť podle něj docházelo k obnovení knihovního pořádku. Nejednalo se tedy o rozhodnutí konstitutivní, zakládající vlastnické právo k majetku. Lhůta k podání žaloby byla lhůtou procesní, nikoli prekluzivní. Žalobce odkazoval v té souvislosti na starší judikaturu (Nález II. ÚS č. 3/98, rozsudek NS ČR ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 367/2004) a na okolnost, že od doby účinnosti konfiskačních a restitučních předpisů z let 1945 -1946 do doby přijetí zákona č. 428/2012 Sb. uplynulo více než 60 let; rozhodné skutečnosti vztahující se k vlastnictví se tedy prokazují obtížně. K naplnění znaku oprávněné osoby dle Dekretu č. 5/ 1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. postačí, že restituční nárok byl uplatněn. Žalobce se v poválečném období domáhal navrácení majetku formou výzev a žádostí v souladu s tehdy platnými právními předpisy, o nichž nebylo po nástupu komunistického režimu k moci rozhodnuto. Po únoru 1948, tedy v době perzekuce církví ze strany totalitního režimu, bylo již zbytečné žalobu podávat. Okresní soud při vydání rozsudku nerespektoval rozsáhlou judikaturu ÚS ČR, konkrétně Nález ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 254/2000. Napadeným rozsudkem byla porušena žalobcova práva garantovaná Ústavou, Listinou základních práv a svobod, Všeobecnou deklarací lidských práv a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Okresní soud porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces. V odůvodnění napadeného rozsudku se nevypořádal se všemi žalobními argumenty a neprovedl žalobcem navržené důkazy, zejména důkazy o žalobcově loajalitě k „ československému státu“. Odůvodnění rozsudku je nejasné, nekonkrétní a nepřezkoumatelné. Skutkové zjištění, že žalobce pozbyl vlastnické právo k nemovitosti před rozhodným obdobím, není správné. S touto argumentací se žalobce domáhal změny napadeného rozsudku tak, že soud jeho žalobě vyhoví.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Okresní soud respektoval judikaturu ÚS ČR přijatou v obdobných restitučních věcech. Přiléhavé jsou jeho závěry skutkové i právní. Okresnímu soudu nelze vytýkat opomenutí navržených důkazů, které byly soudem hodnoceny jako nezpůsobilé prokázat tvrzené skutečnosti; důvody k jejich odmítnutí okresní soud srozumitelně vyložil. Žalobce v průběhu jednání okresního soudu námitky k provedeným důkazům nevznesl. Ve sporu není aktivně legitimován, neboť nebylo zjištěno, že mu v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 vznikla majetková křivda podmiňující nárok na vydání věci náležející k původnímu majetku registrovaných církví a náboženských společností. Okresní soud své právní úvahy srozumitelně, logicky a úplně vysvětlil (a žalovaný je ve vyjádření k odvolání ve stručnosti rekapituloval). Žalobcovy odkazy na judikaturní rozhodnutí, zejména na Nález sp. zn. I. ÚS 254/2000 nejsou přiléhavé, neboť nález byl vydán za zcela odlišných skutkových a právních okolností. (Stěžovatel byl vnukem původních oprávněných osob podle Dekretu č. 5/ 1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. Nárok na vydání nemovitostí dle cit. právních předpisů měli pouze původní vlastník, nebo jeho dědicové. Stěžovatel objektivně nemohl předepsaným způsobem nárok uplatnit s ohledem na datum svého narození.) ÚS v označené věci zrušil zamítavé rozhodnutí obecných soudů jako příliš restriktivní a formalistické. Svým nálezem rozhodně nemínil aprobovat obecný postup, kdy by nebylo nutné dodržet zákonný postup pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti upravený zákonem č. 128/1946 Sb. Stejnou úvahu ÚS ČR publikoval v novějším Nálezu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19. K výroku o náhradě nákladů prvostupňového řízení žalovaný odkázal na obsah usnesení NS ČR ze dne 1. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020.

4. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející postupem dle § 214 odst. 1 o. s. ř., se závěrem, že odvolání není důvodné.

5. Podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen„ registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen„ rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

6. Podle § 3 cit. zák. oprávněnou osobou je b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

7. Podle § 10 odst. 1 věta první cit. zák. oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.

8. Podle § 10 odst. 2 věta první cit. zák. povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 11).

9. Podle § 10 odst. 4 cit. zák. nedojde-li k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo podle § 11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v § 11.

10. Krajský soud souhlasil s právně významnými skutkovými zjištěními okresního soudu vyjmenovanými v odstavcích 15. - 17. odůvodnění napadeného rozsudku a v celém rozsahu na ně pro stručnost odkazuje. Tam uvedené skutečnosti plynou z provedených důkazů, případně byly mezi účastníky nesporné.

11. Podle základního ustanovení, § 1 zákona č. 428/2012 Sb. je stěžejní otázkou, zda žalobce utrpěl majetkovou křivdu v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 Okresní soud přijal přiléhavý právní závěr, že tomu tak nebylo, neboť žalobce, resp. jeho právní předchůdce nebyl v té době vlastníkem sporné nemovitosti, a není proto oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) cit. zák.; ve věci proto není aktivně legitimován. Vlastnické právo k předmětné nemovité věci pozbyl právními úkony z doby nesvobody (od 29. 9. 1938 do 5/ 1945). Po jejím skončení nebyl vklad vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch žalobce v pozemkové knize proveden. Nepřípadná je odvolací námitka, že nárok na vrácení majetku, který vznikl původnímu vlastníku dle Dekretu prezidenta republiky č. 5/ 1945 Sb., uplatnil se (ve smyslu obnovení vlastnického práva) ex lege a k restituci majetku nebylo nutno podat žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu. Jestliže žalobce neprokázal, že jeho vlastnické právo k nemovitosti bylo v poválečném období dle tehdy přijatých restitučních předpisů skutečně„ obnoveno“, byla veškerá další odvolací argumentace právně bezvýznamná. Zákon č. 428/2012 Sb. totiž neumožňuje napravit ty z majetkových křivd, které byly způsobeny dotčenému subjektu v době německé okupace, aniž byly odčiněny po pádu Velkoněmecké říše, v důsledku nástupu dalšího totalitního režimu v únoru 1948. Takovou možnost skýtal pouze zákon č. 87/1991 Sb., ve znění dalších zákonů, zejména zákona č. 116/1994 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Judikaturu přijatou k interpretaci cit. zákona (tedy v případech, kdy byl majetek původního vlastníka dotčen převody či přechody z období německé okupace a původní vlastník projevil po válce vůli získat své jmění zpět podle Dekretu č. 5/ 1945 Sb., aniž podal návrh k soudu, neboť s ohledem na změnu politického režimu po 25. 2. 1948 bylo by vznesení žaloby, třebaže by k němu došlo před uplynutím tříleté lhůty dle zák. č. 128/1946 Sb., již nadbytečné) proto nelze v nyní projednávané věci použít. Není přípustné rozhodné období stanovené zákonem č. 428/2012 Sb. takovým výkladem rozšiřovat. Jestliže dotčený původní vlastník majetku zabaveného v důsledku německé okupace neuplatnil včas svůj nárok na navrácení majetku právně účinnou formou, tj. podle zákona č. 128/1946 Sb., nezakládá tato skutečnost restituční nárok podle zákona č. 428/2012 Sb.

12. Podmínkou pozbytí majetku v rozhodném období podle zákona č. 428/2012 Sb. zabýval se NS ČR v usnesení ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, s totožným závěrem, jaký byl přijat v nyní projednávané věci. Podle NS ČR ve věci stejného žalobce je rozhodovací praxe ustálená v závěru, že nejednalo-li se o majetek, který může být vrácen podle § 24 Dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., bylo možné se navrácení majetku domáhat toliko postupem dle zákona č. 128/1946 Sb., což plyne již ze samotného znění jeho ust. § 17 (...) Proto jsou bez významu dopisy představitelů žalobcova právního předchůdce, nebylo-li dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů zahájeno restituční řízení ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. (...) Závěry soudů nižších stupňů o tom, že právní předchůdce žalobce nebyl vlastníkem předmětného majetku v rozhodném období s ohledem na skutečnost, že neuplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., pročež mu ani nemohlo být v rozhodném období odňato vlastnické právo k tomuto majetku, jsou tedy zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

13. NS ČR ve věci stejného žalobce projednávané u něj pod sp. zn. 28 Cdo 133/2018 v rozsudku vydaném dne 1. 10. 2018 konstatoval:„ Moderní právní stát není založen na principu fiat iustitia, pereat mundus (ať se stane spravedlnost, i kdyby měl zhynout svět), pročež je nezbytné respektovat, že účelem rehabilitací (podle zákona č. 428/2012 Sb.) nemohlo být odstranění, nýbrž toliko zmírnění křivd, ke kterým v daném (zákonodárcem vymezeném) období došlo. Byť okolnosti projednávaného případu patrně mohou naznačovat existenci majetkové křivdy způsobené v minulosti řádu německých rytířů, jedná se žel o příkoří, k jehož zhojení neposkytuje nyní platný právní řád dotčené osobě žádné prostředky. Sluší se dodat, že zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly“.

14. Není-li žalobce oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., bylo vyloučeno, aby uspěl se žalobou podanou podle § 10 odst. 4 cit. zák.

15. S těmito závěry krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, tj. v odstavci I., podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

16. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má žalovaný jako procesně úspěšný účastník proti žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů prvostupňového řízení. Při vyčíslení jejich výše okresní soud pochybil. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu v odstavci II. výroku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil způsobem zřejmým z odstavce II. výroku tohoto rozsudku.

17. Mezi účelně zaplacené náklady řízení před okresním soudem krajský soud zařadil pouze odměnu advokáta za 7 úkonů právní služby v sazbě po 2.500 Kč účtované žalovaným, tj. 17.500 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, za nahlížení do spisu dne 18. 4. 2016, za sepis vyjádření k žalobě ze dne 31. 5. 2016, za další poradu s klientem přesahující 1 hodinu dne 18. 6. 2018, za účast u jednání ve dnech 30. 9. 2021 a 25. 11. 2021 a za sepis podání ze dne 12. 10. 2021), odměnu podle § 12 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za sepis vyjádření k doplnění žaloby ze dne 9. 7. 2018 v sazbě 7.500 Kč, tj. ve zvýšené sazbě, za použití cizího jazyka při provedení úkonu, odměnu za 2 úkony v poloviční sazbě po 1.250 Kč, tj. 2.500 Kč, podle § 11 odst. 2 cit. vyhl. (za vyjádření k návrhu na přikázání věci jinému soudu ze dne 27. 2. 2017 a za vyjádření k návrhu na přerušení řízení doručené okresnímu soudu dne 5. 9. 2018), paušální náhradu za 10 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 cit. vyhl., tj. 3.000 Kč, náhradu za promeškaný čas za 60 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 6.000 Kč, podle § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl., cestovné v souhrnné výši 9.461 Kč, 21% DPH ze součtu všech výše vyjmenovaných položek, tj. z částky 45.961 Kč, která se rovná (po zaokrouhlení) částce 9.652 Kč; souhrnně jde o částku 55.613 Kč.

18. Advokát žalovaného cestoval z místa svého sídla do sídla procesního soudu a zpět, přičemž okresním soudem přiznaná výše náhrady nákladů za cestovné (9.461 Kč) nebyla účastníky zpochybňována. Jako neúčelné hodnotil krajský soud náklady spojené s dále vyjmenovanými úkony právní služby, za něž žalovanému náhradu nepřiznal. Jednalo se o všechny další porady s klientem přesahující jednu hodinu, žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření k podáním protistrany, nahlížení do spisu dne 21. 3. 2016, kdy spis obsahoval pouhých 25 stran a stav řízení bylo možno ověřit elektronicky. Jako samostatný úkon právní služby nelze honorovat ani seznam navržených důkazů, neboť ten mohl být součástí vyjádření ke skutkovým tvrzením protistrany. Argumenty přednesené proti úvaze žalobcova advokáta o neúčelnosti nákladů spojených se zastoupením žalovaného advokátem bylo možno sdělit soudu v průběhu jednání, a nevyžadovalo tedy samostatné písemné podání.

19. Ústavní soud se ve své judikatuře nevyjádřil v tom smyslu, že za každé nahlížení do spisu ze strany advokáta vzniká nárok na odměnu podle § 11 odst. 1 písm. f) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Dle Ústavního soudu úkon nahlížení do spisu může být považován za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu dle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Je ovšem nutno zkoumat účelnost nákladů vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem. Tato otázka je vyhrazena úvaze obecných soudů, které mají přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu a své úvahy dostatečně odůvodnit (v podrobnostech viz Nález ÚS ČR ve věci sp. zn. I. ÚS 4012/2018).

20. Nahlížení do spisu dne 21. 3. 2016 nebylo hodnoceno jako samostatný úkon právní služby s ohledem na zjištění plynoucí ze žádosti o povolení do spisu nahlédnout (viz č. l. 26); zástupkyně advokáta žalovaného uvedeného dne nahlížela do spisu po dobu 4 minut. Odměna za nahlížení do spisu dne 18. 4. 2016, tj. před prvým vyjádřením k žalobě, kdy se studium zástupce žalovaného soustředilo zřejmě na listinné důkazy ke spisu připojené, byla naopak přiznána v plné výši. S ohledem na čas strávený nahlížením do spisu uvedeného dne (v době od 12:02 hod. do 14:57 hod.) bylo možno studium spisu hodnotit jako samostatný úkon právní služby.

21. Otázkou účelnosti nákladů spojených s kvalifikovaným zastoupením žalovaného v restitučních věcech zahájených podle zákona č. 428/2012 Sb. se zabýval NS ČR např. v usnesení ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020, a to s následujícími závěry:„ Ve specifických poměrech projednávané věci (charakterizovaných poměrně komplikovanými skutkovými okolnostmi a od nich se odvíjejícím právním posouzením věci, jež vyžadovaly sofistikovanou skutkovou i právní argumentaci opřenou o znalost historických souvislostí, stejně jako o schopnost přiléhavého výběru a uplatnění judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) neshledává dovolací soud prostor pro striktní uplatnění konkluzí rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené např. v jeho Nálezu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 123/12. Dovolací soud má za to, že posuzování kritéria účelnosti vynaložených nákladů na zastupování účastníka řízení (např. státu nebo státní příspěvkové organizace) advokátem musí být prosto jakýchkoliv paušalizujících úsudků ve smyslu, že je všeobecně známo, že ten či onen disponuje širokým odborným aparátem. Naopak je vždy nezbytné vycházet z předmětu činnosti zastoupeného účastníka řízení.“ Žalovaný plní úkoly v oblasti odborného usměrňování péče o památky a památkově chráněná území a s tím souvisejícího výzkumu a vývoje, v oblasti péče o soubor zpřístupněných kulturních památek, zejména hradů a zámků, které jsou v přímé správě Národního památkového ústavu. Z takto vymezeného předmětu jeho činnosti rozhodně nelze usuzovat na to, že je dostatečně personálně vybaven pro účast v soudních sporech týkajících se restituce církevního majetku. Nelze mu proto upřít právo na zastupování advokátem a na náhradu nákladů v té souvislosti účelně zaplacených.

22. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta ve třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16.015 Kč (po zaokrouhlení). Žalovaný uspěl rovněž v odvolacím řízení, a má nárok na náhradu účelně zaplacených odvolacích nákladů. Ty sestávají z odměny advokáta za 3 úkony v sazbě po 2.500 Kč, tj. 7.500 Kč (za sepis dvou vyjádření k odvolání, z nichž každé bylo podáno k výzvě okresního soudu, a za účast u odvolacího jednání), z paušální náhrady za uvedené 3 úkony po 300 Kč, tj. 900 Kč, z náhrady za promeškaný čas za 16 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 1.600 Kč, z 21% DPH ze součtu všech výše vyjmenovaných položek, tedy z částky 10.000 Kč, která odpovídá částce 2.100 Kč, z nákladů na cestovné ve výši 1.554 Kč a z nákladů na ubytování v hotelu v částce 2.360,70 Kč. Advokát žalovaného cestoval z místa svého sídla do sídla odvolacího soudu a zpět vlakem [označení] [anonymizována dvě slova]; částka 1.554 Kč představuje cenu jízdenky pro oba směry. V hotelu v centru [obec] se ubytoval s ohledem na termín odvolacího jednání stanovený v dopoledních hodinách, a rovněž tento výdaj je nutno hodnotit jako účelný.

23. Okresní soud pochybil, jestliže v záhlaví napadeného rozsudku označil žalovaného jako„ [označení] [anonymizováno]“, ačkoli je jím [organizace] [anonymizováno 5 slov]. Uvedené pochybení má po vrácení spisu odpovídajícím procesním postupem napravit a rozhodnutí krajského soudu doručit zástupcům účastníků až po provedené opravě.