15 CO 117/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , PSČ obec o zaplacení částky 31 671 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022, č. j. 31 C 312/2021-42,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 9 754 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 6 595 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl co do částky 25 076 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 765 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 922,87 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 20 000 Kč od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení z částky 13 405 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“) a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na níž je nutno vztáhnout ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že původní věřitel při zkoumání schopnosti žalované předmětný úvěr splácet zcela pominul zkoumání výdajové stránky financí žalované, respektive vyšel pouze z ničím neověřených tvrzení žalované, dospěl pak okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy ve smyslu § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V závislosti na tom pak dovodil, že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o částku 6 595 Kč, neboť z částky úvěru, která byla vyplacena žalované ve výši 10 246 Kč, žalovaná dosud vrátila pouze částku 3 651 Kč Okresní soud nevzal za prokázané, že by původní věřitel část úvěru ve výši 9 754 Kč poskytl na refinancování úvěru žalované [číslo]. K prokázání tohoto tvrzení sice žalobkyně označila listinu, která je založena na č. l. 24 spisu, avšak z ní pouze vyplývá, že se jedná o přehled zúčtovaných položek v době od 22. týdne roku [rok] do 46. týdne roku [rok] a dne [datum] je zde evidováno uhrazení částky 9 754 Kč. Tato listina pak dle okresního soudu nijak neprokazuje návaznost na jakoukoliv konkrétní smlouvu žalované s původním věřitelem. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla břemeno důkazní a okresní soud tak vycházel z toho, že žalovaná se na úkor původního věřitele obohatila pouze o částku 6 959 Kč, jak je uvedeno shora. Proto okresní soud žalobě vyhověl pouze co do této částky s úrokem z prodlení a ve zbylém rozsahu ji zamítl. Žalovaná byla v prvostupňovém řízení více procesně úspěšná než žalobkyně, a proto by měla vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že jí v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, a to v rozsahu části výroku II. (ohledně částky 9 754 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení). Nezpochybňovala správnost závěru okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, nesouhlasila však se závěrem okresního soudu, že žalovaná se měla bezdůvodně obohatit jen o částku 6 595 Kč, jelikož předmětem smlouvy o spotřebitelském úvěru byla totiž částka 20 000 Kč. Žalobkyně poukázala na to, že v čl. 1 2. smlouvy o úvěru bylo ujednáno, že celková výše spotřebitelského úvěru činí 20 000 Kč, která bude zákazníkovi předána v hotovosti oproti podpisu smlouvy, pokud není mezi smluvními stranami dále dohodnuto, refinancování staršího úvěru. Dále v čl. 9 smlouvy o úvěru je ujednáno, že zákazník požádal původního věřitele, aby úvěr, který zákazník čerpá, byl použit ke splacení ke dni uzavření této smlouvy dosud neuhrazeného spotřebitelského úvěru, který zákazník u původního věřitele čerpal v minulosti, přičemž původní věřitel tuto žádost zákazníka akceptuje a na důkaz toho uzavírají dohodu o vzájemném započtení pohledávek. Smluvní strany se dohodly, že pohledávka původního věřitele na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru [číslo] čerpaného v minulosti se po zohlednění snížení nákladů v důsledku jeho předčasného splacení započítává v celkové výši 9 754 Kč oproti pohledávce zákazníka na vyplacení spotřebitelského úvěru dle této smlouvy. Žalobkyně s ohledem na toto ujednání namítala, že bezdůvodné obohacení žalované představuje celkovou částku poskytnutou žalované, nikoliv pouze částku vyplacenou jí v hotovosti. Obohacením je totiž nutno rozumět celkový finanční prospěch žalované, tedy i ten, který byl započten na úhradu dluhů žalované, přestože tato část nebyla žalované reálně vyplacena při podpisu smlouvy. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně obohatila o částku 16 349 Kč, přičemž k zaplacení částky 6 595 Kč již byla zavázána okresním soudem. Žalobkyně se tak domáhala, aby byla žalovaná zavázána k vrácení zbylé části svého obohacení právě v částce 9 754 Kč.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. ohledně částky 9 754 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a v závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Po provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalobkyně.

5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých provedených důkazů za správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Odvolací soud pouze považoval za nutné ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakovat dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], z níž zjistil skutečnosti, které dříve nezjistil okresní soud. Pro větší přehlednost pak zjištěné skutečnosti uvádí odvolací soud níže, v rámci právního hodnocení věci.

6. Odvolací soud souhlasí rovněž se všemi právními závěry okresního soudu, zejména že původní věřitel uzavřel se žalovanou dne [datum] písemnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, při čemž nebyla řádně zkoumána schopnost žalované úvěr splácet ve smyslu § 86 ZoSÚ s dopadem na závěr o neplatnosti této smlouvy. Odvolací soud rovněž sdílí právní závěry okresního soudu o aktivní legitimaci žalobkyně, která nabyla souzenou pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek. Ostatně tyto závěry a jejich správnost nenapadá v odvolání ani žalobkyně. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy se pak okresní soud zcela správně zabýval tím, zda nároku žalobkyně nelze vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

7. Ustanovení § 2993 o. z., na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013 (§ 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovanou žalobkyni. Ustanovení § 2993 věta druhá o. z. totiž předpokládá aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sama žalobkyni poskytla. Nicméně dle názoru odvolacího soudu má před aplikací tohoto ustanovení přednost speciální § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. To pro případ smlouvy o úvěru neplatné z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v § 86 odst. 1 ZoSÚ ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Plnila-li tedy žalovaná na neplatnou smlouvu, je nutno toto plnění podřadit pod její povinnost zakotvenou v § 87 věty třetí ZoSÚ a při posouzení nároku žalobkyně vyplývajícího z uvedeného zákonného ustanovení toto plnění zohlednit. Okresní soud proto nepochybil, pokud i bez námitky vzájemnosti zúčtoval vzájemná plnění stran.

8. Jiný výklad shora uvedených ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem poskytovateli úvěru mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyla žalovaná z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopna rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat její úvěruschopnost, a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohla-li tedy žalovaná jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze jí ani dávat k tíži, že nevznesla námitku vzájemného vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá § 2993 o. z.

9. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda okresní soud správně stanovil částku, o níž se žalovaná v důsledku absolutně neplatné smlouvy na úkor žalobkyně (původního věřitele) bezdůvodně obohatila a v jaké výši je povinna bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalobkyně vystavěla své odvolání na námitce, že okresní soud nesprávně stanovil výši bezdůvodného obohacení, které byla povinna žalovaná žalobkyni vydat, neboť vycházel z toho, že původní věřitel vyplatil žalované v hotovosti pouze částku 10 246 Kč a nevzal v úvahu částku 9 754 Kč. Ta sice nebyla žalované vyplacena v hotovosti, ale pohledávka žalované na vyplacení této částky měla zaniknout započtením oproti pohledávkám původního věřitele z titulu jiného úvěru (úvěru [číslo]). Jednalo se tak i v této části o finanční prospěch žalované, a to přesto, že tato částka nebyla žalované nikdy reálně vyplacena.

10. S ohledem na odvolací argumentaci žalobkyně tak bylo nutno zejména posoudit, co je myšleno„ plněním“ přičitatelným závazku, jenž byl shledán absolutně neplatným dle § 2993 o. z., přičemž jen takové plnění na závazek, aniž by tu byl platný závazek, je povinen obohacený ochuzenému vydat.

11. V judikatuře soudů vyšších stupňů není žádných pochyb, že přičitatelným plněním je plnění přičitatelné závazku, byť proběhlo do sféry třetí osoby. Typicky pokud v souladu s ujednáním v neplatné smlouvě poskytne poskytovatel zápůjčky zápůjčku bezhotovostně na ve smlouvě (či druhou stranou určený) určený bankovní účet, či vyplatí prostředky tam určené osobě (byť se nejedná o stranu smlouvy), pak takový poskytovatel zápůjčky poskytuje plnění, jež je přičitatelné jeho povinnosti obsažené v neplatné smlouvě a druhá smluvní strana je povinna takové plnění vydat, byť by se toto plnění nakonec projevilo ve sféře třetí osoby.

12. V daném případě však nebylo možno dospět k závěru, že by bylo ze strany původního věřitele plněno ohledně částky 9 754 Kč. V tomto smyslu je nutno považovat za zcela správný závěr okresního soudu, který tuto skutečnost nevzal za prokázanou z listiny založené na č. l. 24 spisu. A protože se žalobkyně k jednání soudu, na němž byl proveden tento důkaz, nedostavila, nemohla být okresním soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o své povinnosti označit důkazy k prokázání tvrzení, že částka 9 754 Kč byla použita na úhradu dluhu žalované u původního věřitele v této výši vyplývajícího ze smlouvy o úvěru [číslo]. Nicméně odvolací soud dokazováním (ze smlouvy o úvěru ze dne [datum]) zjistil, že si strany smlouvy o úvěru v čl. 9 této smlouvy sjednaly, že zákazník (žalovaný) požádal původního věřitele, aby spotřebitelský úvěr, který zákazník čerpá dle této smlouvy, byl použit ke splacení ke dni uzavření této smlouvy dosud neuhrazeného spotřebitelského úvěru, který zákazník u původního věřitele čerpal v minulosti. Původní věřitel tuto žádost zákazníka akceptuje, a na důkaz toho činí smluvní strany následující dohodu o vzájemném započtení pohledávek. Smluvní strany se dohodly, že nárok původního věřitele na splacení částky 9 754 Kč po zohlednění snížení nákladů v důsledku předčasného splacení, pokud se snížení nákladů na tyto případy (každý zvlášť) aplikuje, dle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] se započítává oproti nároku zákazníka na vyplacení spotřebitelského úvěru dle této smlouvy. Zákazník souhlasí s tím, že mu po uvedeném započtení bude vyplacen rozdíl mezi jistinou spotřebitelského úvěru a součtem zůstatků celkových částek refinancovaných spotřebitelských úvěrů uvedených v předchozí větě tohoto článku, tedy částka ve výši 10 246 Kč, a to způsobem, který si zákazník zvolil v článku 1. této smlouvy. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že strany smlouvy se v neplatné smlouvě o úvěru dohodly na tom, že závazek původního věřitele spočívající v závazku vyplatit žalované částku 9 754 Kč nezanikne splněním, ale započtením, tedy způsobem nahrazujícím splnění.

13. Pro závěr, zda se žalovaná bezdůvodně obohatila i o částku 9 754 Kč tedy bylo nezbytným rovněž posoudit, zda dohoda o zápočtu, kterou strany smlouvy v čl. 9 smlouvy o úvěru sjednaly, je zápočtem platným, tj. zda vskutku v důsledku této dohody o zápočtu došlo k zániku údajných závazků žalovaného z jiné úvěrové smlouvy [číslo].

14. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná dohoda o zápočtu je zdánlivým ujednáním ve smyslu § 553 o. z., a to pro svou neurčitost. Tu spatřuje odvolací soud v tom, že v dohodě o zápočtu nejsou konkrétním způsobem identifikovány pohledávky původního věřitele z jiné úvěrové smlouvy [číslo] oproti kterým měla být dohodou započtena pohledávka žalované vůči původnímu věřiteli na vyplacení úvěru ve výši 9 754 Kč. Z dohody o zápočtu tak není zřejmé, co konkrétně částka 9 754 Kč po stránce skutkové má představovat, zda se jedná o jednu pohledávku ze smlouvy o úvěru [číslo] či více různých pohledávek původního věřitele majících různý skutkový základ (typicky pohledávka na splacení jistiny úvěru, pohledávka na zaplacení úroků či pohledávka na zaplacení poplatku apod.). Po takto sjednaném zápočtu by pak nebylo možno ani dovodit, jaké závazky žalované z úvěrové smlouvy [číslo] zanikly. Tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem, kterým nelze nahrazovat tu část projevu vůle, která v samotném právním jednání zcela schází.

15. Odvolací soud uzavírá, že předmětná dohoda o zápočtu z důvodu své zdánlivosti (§ 553 o. z.) pro neurčitost v označení pohledávky či pohledávek původního věřitele, které mají dohodou o zápočtu zaniknout, nemohla vyvolat zamýšlené účinky v podobě zániku takto blíže nespecifikovaných závazků žalované z jiné úvěrové smlouvy. Za této situace proto nelze částku obsaženou v zápočtu považovat za plnění, které by byla žalovaná povinna žalobkyni dle § 2993 o. z. vydat.

16. V průběhu řízení tak bylo pouze prokázáno, že původní věřitel plnil žalované na základě neplatné smlouvy o úvěru toliko částku 10 246 Kč (kterou jí vyplatil v hotovosti). Žalované tak vznikla povinnost vydat žalobkyni (jakožto právnímu nástupci původního věřitele) jen částku 10 246 Kč, z níž již žalovaná vrátila částku 3 651 Kč. Proto žalobkyni vznikl z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení nárok na zaplacení částky 6 595 Kč. K zaplacení této částky již zavázal žalovanou výrokem I. svého rozsudku okresní soud, a to i spolu s příslušenstvím. Nad rámec takto přiznané částky pak žalobkyně nemá vůči žalované jakýkoliv nárok.

17. Okresní soud proto rozhodl zcela správně, pokud žalobu mimo jiné i co do částky 9 754 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení zamítl. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně procesně neúspěšná a žalované tak vůči ní vzniklo právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.