15 CO 119/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa , PSČ obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 50 647,39 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 3. 2022, č. j. 16 C 201/2021-52,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni přisouzenou částku ve výši 18 236 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 18 236 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů (výrok I.), žalobu co do částky 37 268,86 Kč v části úrokového příslušenství zamítl (výrok II.) a rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku II. co do určení pariční lhůty k plnění přiznaného nároku a proti nákladovému výroku III., podala žalobkyně včasné odvolání, které odůvodnila tak, že nesouhlasí s rozložením úhrady přisouzené částky ve výši 18 236 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Poukázala na znění ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. s tím, že prodloužení lhůty k plnění nad lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku uvedenou v tomto zákonném ustanovení či povolení plnění ve splátkách je výjimkou ze zásady zákonné pariční lhůty. Dle žalobkyně okresní soud pochybil, pokud povolil žalovanému splátky, ač neměl prokázanou jeho majetkovou a sociální situaci. Ani v odůvodnění svého rozsudku přitom okresní soud neuvedl žádné konkrétní důkazy, z nichž při stanovení výše splátek vycházel. Současně sám okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ani výše splátek, kterou stanovil, není přiměřená možnostem žalovaného, tedy sám okresní soud neměl za prokázané, že žalovaný bude schopen hradit dluh ve splátkách stanovených soudem, to vše za situace, kdy žalovaný o možnost hradit dluh ve splátkách nežádal. Žalobkyně proto navrhla, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 18 236 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu ve lhůtě splatnosti ve výroku I. přisouzené částky 18 236 Kč, když přes námitky žalobkyně obsažené v podaném odvolání dospěl k závěru, že okresní soud nestanovil splátky uvedené ve výroku I. jeho rozsudku dle § 160 o. s. ř., tedy jako splátky již dříve splatného dluhu, ale že tyto splátky stanovil dle § 87 odst. 1 věta třetí zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Toto ustanovení totiž ukládá spotřebiteli vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z důvodové zprávy k němu se pak podává, že …„ s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrátí poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet“. Z toho je možno dle odvolacího soudu dovodit, že smyslem a účelem právní úpravy obsažené v § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby jeho splatnost byla vázána na faktické schopnosti a možnosti spotřebitele jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnost k vrácení celé jistiny nejsou dány. Tentýž závěr je pak možno dovodit i z odborné literatury - např. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J., Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s., v němž je k § 87 ZoSÚ uvedeno: …„ důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to, že spotřebitel vrátí jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o splátkách jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím nebo dohodou stran“. Odvolací soud tak s ohledem na shora uvedené zastává názor, že § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost), a nikoliv pariční lhůtu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru, v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Odvolání žalobkyně tedy dle odvolacího soudu nesměřuje proti pariční lhůtě, jak uváděla sama žalobkyně, ale směřuje do věci samé, neboť při přezkumu odůvodnění splátek stanovených dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ se soud musí zabývat otázkou splatnosti již dříve přiznaného nároku ve výši 18 236 Kč, tedy i částečně věcí samou. Přitom výši přiznaného nároku již odvolací soud není oprávněn přezkoumávat, neboť odvolání bylo podáno právě a jen proti lhůtě splatnosti této částky, ale již nikoliv proti její výši.

5. Současně odvolací soud přezkoumal také závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení a řízení rozhodnutí okresního soudu předcházející, přičemž postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., kdy vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. v napadeném rozhodnutí neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

6. Z obsahu spise se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 41 260,37 Kč s úrokovým příslušenstvím a částky 14 244,49 Kč s úrokovým příslušenstvím ze dvou smluv o zápůjčce uzavřených s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a to smlouvy uzavřené dne [datum], [číslo] smlouvy ze dne [datum], č. smlouvy [číslo]. Skutkově tvrdila, že na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] její předchůdkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které se žalovaný zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně spolu s úrokem v částce 4 472 Kč, odměnou za zpracování, doručení a administrativní činnosti a flexibilní splácení ve výši 9 700 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 7 370 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 776 Kč, přičemž poslední splátka měla být splatná dne [datum]. Žalovaný sjednané splátky řádně neplnil, na poskytnutou zápůjčku uhradil pouze 3 198,98 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne [datum]. Na základě druhé ze smluv o zápůjčce byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem sjednaným ve smlouvě za dobu jeho řádného splácení ve výši 3 577 Kč, odměnou za zpracování doručení v částce 5 340 Kč a poplatkem za administrativní činnosti v částce 8 416 Kč v 60 týdenních splátkách po 623 Kč, a to do [datum]. Na uvedenou zápůjčku žalovaný uhradil celkem 23 565,02 Kč. Obě předmětné pohledávky za žalovaným byly žalobkyni postoupeny původní zapůjčitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum], což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně se tak v řízení domáhala úhrady částky 41 260,37 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 23 871,53 Kč a dlužné části poplatku ve výši 17 388,84 Kč, spolu s kapitalizovanými i běžícími úroky i úroky z prodlení a z druhé ze smluv o zápůjčce pak úhrady částky 14 244,49 Kč sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 8 429,97 Kč, dlužné části poplatku ve výši 5 814,52 Kč, a také kapitalizovaných i běžících úroků a úroků z prodlení z dlužné jistiny úvěru.

7. Okresní soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Na základě listin předložených žalobkyní dovodil, že v důsledku porušení povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele ze strany předchůdkyně žalobkyně dle ust. § 86 ZoSÚ jsou obě předmětné smlouvy o zápůjčce absolutně neplatné ve smyslu ust. § 87 odst. 1 téhož zákona, přičemž k této neplatnosti soud přihlížet z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě uvedených smluv je tak dle jeho závěru nutno mezi účastníky vypořádat podle zásady o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení, uvedené v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, kdy žalovaný je povinen vrátit žalobkyni, jejíž aktivní legitimaci měl okresní soud ve sporu za prokázanou, jistinu poskytnuté zápůjčky, tedy to, co z neplatných smluv obdržel. Pokud žalovanému byly na základě uzavřených smluv poskytnuty částky 25 000 Kč a 20 000 Kč, pak žalobkyně má nárok na zaplacení těchto částech ponížených o to, co žalovaný z titulu obou neplatně uzavřených smluv žalobkyni či její předchůdkyni již vrátil, tj. celkem částky 26 764 Kč. Ve smyslu již uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ proto okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 236 Kč, a to v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného ve výši 1 000 Kč měsíčně, kdy výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil dle svého vyjádření tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i jím stanovená výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, když o jeho poměrech není nic bližšího známo. Okresní soud dále uvedl, že odepřít žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek, např. v symbolické výši, vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádření v ust. § 87 odst. 1 in fine ZoSÚ. Mimo dlužné jistiny zápůjčky pak okresní soud žalobu co do dalších uplatněných nároků jako nedůvodnou zamítl a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. negativním výrokem s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

8. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování výzvou k plnění ze dne [datum], včetně podacího lístku z téhož dne, ze které zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě jeho závazků z obou smluv o zápůjčce v částce 78 142,90 Kč, a to ve lhůtě do [datum]. Uvedená výzva k plnění byla žalovanému zaslána na jeho adresu uvedenou ve smlouvě o zápůjčce a odeslána doporučeně prostřednictvím České pošty, s. p., dne [datum]. Z ostatních provedených důkazů pak okresní soud učinil správná skutková zjištění, na která je možno pro zestručnění odkázat.

9. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti obou smluv o zápůjčce, neboť předchůdkyně žalobkyně, zapůjčitelka, před uzavřením obou smluv o zápůjčce se žalovaným jakožto spotřebitelem nesplnila svou povinnost řádně posoudit jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost obou smluv absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a § 588 o. z.). Tento závěr okresního soudu žalobkyně v odvolání nenapadla. Jeho správností se proto odvolací soud ani nezabýval.

10. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ je nutno aplikovat ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, které ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytovanou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Jak již bylo uvedeno shora, předmětem odvolacího řízení pak nebyla ani výše tohoto bezdůvodného obohacení, okresním soudem z obou absolutně neplatných smluv o zápůjčce přiznaná v částce 18 236 Kč, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávky uplatněné v tomto řízení. Odvolací soud se proto dále zaměřil pouze na posouzení otázky, zda okresní soud správně stanovil splatnost částky 18 236 Kč ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, umožnil-li žalovanému splácet tento dluh ve splátkách po 1 000 Kč.

12. Jak již shora uvedeno, z ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle názoru odvolacího soudu pak břemeno tvrzení a důkazní o těchto možnostech spotřebitele nese sám spotřebitel, který nejlépe zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení toto tvrdil a případně doložil. Nicméně žalovaný jakožto spotřebitel byl v průběhu řízení naprosto nečinný a nekontaktní, a proto nebylo možno ohledně jeho poměrů a možností splatit jistinu úvěru cokoliv zjistit. Za této situace pak odvolací soud nesouhlasí se soudem okresním v závěru, že je možno stanovit žalovanému splátky, neboť není možné jakkoliv zjistit, zda jsou tyto splátky přiměřené jeho možnostem. Naopak za situace, kdy žalovaný netvrdil a následně neprokázal, že jeho možnosti jej opravňují (umožňují) splácet jistinu úvěru pouze v konkrétní výši splátek, je nutno dovodit, že v možnostech žalovaného je splatit celou jistinu úvěru najednou. K tomu dále odvolací soud poukazuje na skutečnost, že výzvou ze dne [datum], prokazatelně odeslanou na adresu žalovaného téhož dne, jak shora uvedeno, a dle domněnky dojití obsažené v ust. § 573 o. z. doručenou žalovanému třetí pracovní den po jejím odeslání, tj. dne [datum], byl žalovaný vyzván k plnění svých povinností z předmětné smlouvy o zápůjčce ve lhůtě do [datum]. Vzhledem k datu uzavření obou smluv o zápůjčce, a to smlouvy [číslo] dne [datum] na částku 20 000 Kč a smlouvy o zápůjčce [číslo] dne [datum] na částku 25 000 Kč, má odvolací soud za to, že k uplynutí lhůty poskytnuté žalobkyní v uvedené výzvě k plnění se i s ohledem na výši dlužné částky (18 236 Kč) tato již stala splatnou v celém rozsahu, když žalovaný netvrdil a v řízení nevyšlo ničeho najevo o tom, že by nebylo v jeho možnostech za vymezené časové období žalobkyni částku uvedenou ve výroku I. rozsudku okresního soudu vrátit. Protože ke dni rozhodování odvolacího soudu již jednoznačně nastala splatnost celé dlužné částky ve výši 18 236 Kč, je její úhradu možno žalovanému uložit v pariční lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

13. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok I. rozsudku okresního soudu ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky tak, že zavázal žalovaného k zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

14. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, a to negativním výrokem, neboť i přes změnu rozsudku v odvolacím řízení co do splatnosti částky 18 236 Kč byl žalovaný v řízení před okresním soudem procesně úspěšnější, prokazatelně žádné náklady tohoto řízení mu však nevznikly.

15. Odvolací soud pak dále výrokem III. rozhodl dle § 224 odst. 1, ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti žalovaného k plné náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni, neboť v odvolacím řízení byla žalobkyně plně procesně úspěšná. Celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení činí částku 3 178 Kč a sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za jeden úkon právní služby, a to za sepis odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif - dále jen„ advokátní tarif“), přičemž odměna za jeden úkon právní služby činí částku 1 500 Kč dle § 9 odst. 1 a § 7 bod 4 advokátního tarifu při tarifní hodnotě 10 000 Kč, neboť v případě sporu o určení lhůty splatnosti či lhůty k plnění nelze hodnotu této sporné věci či práva vyjádřit v penězích. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat náhradu hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 300 Kč k tomuto úkonu právní služby a 21% DPH z výše uvedených částek ve výši 378 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat i soudní poplatek zaplacený za podané odvolání ve výši 1 000 Kč, neboť jak již bylo uvedené výše, považuje odvolací soud odvolání žalobkyně za odvolání do věci samé. K zaplacení celkové částky nákladů odvolacího řízení v částce 3 178 Kč pak odvolací soud zavázal žalovaného výrokem III. tohoto rozsudku, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek neshledal jakéhokoliv důvodu.