15 CO 140/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a JUDr. Martina Putíka, Ph. D. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa jako insolvenční správkyně úpadce jméno příjmení , narozeného datum , bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa , PSČ obec zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2021, č. j. 35 C 296/2014-259,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 40 177 Kč, a to k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku IV. mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení částku 182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení částku 98 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 91 000 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 20 898 Kč, a to k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým) rozhodl tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 400 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 1 400 000 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 7,75 % ročně (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 133 733 Kč (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě náhradu nákladů řízení ve výši 280 Kč (výrok IV.) a dále uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek za řízení ve výši 140 000 Kč (výrok V.).

2. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba na zaplacení kupní ceny ze smlouvy o prodeji nemovitostí je důvodná. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi úpadcem jako prodejcem a žalovanou jako kupující byla uzavřena dne [datum] kupní smlouva, kterou úpadce převedl tam uvedené nemovitosti do vlastnictví žalované za sjednanou cenu 1 400 000 Kč. Pohledávka na zaplacení kupní ceny měla zaniknout v důsledku zápočtu obsaženého v kupní smlouvě. V bodě III. kupní smlouvy byl ujednán zápočet s tím, že vzhledem k existenci dluhu [jméno] [příjmení] vůči žalované ze Smlouvy o úvěru ve výši 1 459 135 Kč bude kupní cena uhrazena zápočtem vzájemných pohledávek, přičemž žalovaná jako nabyvatelka zbývající část pohledávky ve výši přesahující částku 1 400 000 Kč dlužníkovi promíjí. Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl povolen dne [datum] a právní účinky vkladu nastaly dne [datum].

3. Okresní soud dále dovodil, že úpadci pohledávka na zaplacení kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč nezanikla předmětným zápočtem, neboť tento je pro neurčitost neplatný, a proto nemohl přivodit zánik pohledávky na zaplacení kupní ceny. Neurčitost dohody o zápočtu shledával okresní soud v tom, že v předmětném zápočtu obsaženém v čl. III. kupní smlouvy nebyly vzájemně započítávané pohledávky specifikovány určitě. V dohodě o započtení byla uvedena jen celková započítávaná částka, nikoli již jednotlivé samostatné nároky, z nichž celková pohledávka žalované určená k zápočtu byla složena. Nutnost přesné specifikace započítávaných pohledávek vyplývala již z tehdy platné právní úpravy a rovněž z judikatury Nejvyššího soudu, např. viz rozsudek ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 1498/2006. Odkaz žalované na specifikaci započítávaných pohledávek v jiných, dlužníkem podepsaných listinách, není dle okresního soudu právně významný, protože to na neurčitosti zápočtu co do neurčitého vymezení započítávané pohledávky v zápočtu nic nemění. Nadále totiž není seznatelné, jaké konkrétní pohledávky a v jaké výši žalovaná oproti pohledávce úpadce na zaplacení kupní ceny započetla, není tedy zřejmé, v jakém rozsahu a jaké pohledávky žalované zanikly zápočtem, v důsledku toho není ani jasné, v jakém rozsahu a jaké konkrétní pohledávky žalované zanikly prominutím dluhu. Námitku promlčení stran nároku na zaplacení kupní ceny neshledal okresní soud důvodnou. Kupní cena byla splatná dne [datum] a žaloba byla podána dne [datum], což je dva dny před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby. Okresní soud proto žalobě vyhověl a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 1 400 000 Kč. Naopak žalobu co do požadovaného úroku z prodlení z dlužné částky z důvodu důvodně uplatněné námitky promlčení zamítl, neboť úroky z prodlení učinila žalobkyně předmětem řízení až [datum], tj. po marném uplynutí promlčecí doby. Pro úplnost okresní soud uvedl, že kupní smlouvu nepovažoval za neplatnou pro údajný omyl úpadce, jenž měl spočívat v tom, že uvěřil tvrzení žalované, že jí dluží z úvěrové smlouvy částku 1 459 135 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výrokům I., III., IV. a V., podala žalovaná včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně aby žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil žalobkyni i povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zamítavý výrok II. rozsudku nebyl napaden a tento nabyl odděleně právní moci. Žalovaná oponovala správnosti závěru okresního soudu o neplatnosti dohody o zápočtu, na základě kterého mělo dojít k úhradě kupní ceny. Závěr o neplatnosti úkonu v důsledku jeho neurčitosti je možno přijmout až poté, co se nedostatky úkonu nepodaří překlenout ani výkladem za použití výkladových pravidel dle § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a dle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Okresní soud měl proto zjišťovat vůli a úmysl jednajících osob, a to jejich výslechem, což okresní soud neučinil, a proto jeho závěr o neurčitosti a tedy neplatnosti dohody o zápočtu je nesprávný. Započtení obsažené v čl. III. kupní smlouvy je platné, obě strany zápočtu věděly, a byly zcela srozuměny s tím, které vzájemné pohledávky se započítávají a ostatně i z výslechu úpadce plyne, že kupní cena za dům měla být na pokrytí úvěru, který mu byl ze strany žalované poskytnut. Po zesplatnění úvěru sepsala žalovaná s úpadcem dne [datum] uznání dluhu, v němž úpadce uznal svůj dluh, jehož výše dosahovala ke dni [datum] částky 1 451 665 Kč a skládala se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 729 944 Kč, z nesplaceného smluvního úroku 496 721 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 225 000 Kč. Stejného dne pak byla uzavřena předmětná kupní smlouva, přičemž započítávaná částka jako pohledávka žalované ze smlouvy o úvěru je zde uvedena ve výši vyšší, a to 1 459 135 Kč, neboť došlo k navýšení o úrok z prodlení. Na platnosti a určitosti zápočtu nemůže mít dle názoru žalované vliv to, že ve vzájemném zápočtu není přesně vyčísleno, z jakých jednotlivých částek se celková pohledávka žalované vůči úpadci skládá, když v tomto směru odkázala žalovaná na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 350/2006. Na započtení by se mělo hledět spíše jako na platné i s ohledem na judikaturní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/06.

5. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) posoudil odvolání žalované jako odvolání včasné, odvolání přípustné a podané osobou k tomu subjektivně legitimovanou.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu tj. ve výrocích I., III., IV. a V., když zamítavý výrok II. nabyl odděleně právní moci, neboť proti němu odvolání podáno nebylo a nejedná se o výrok závislý. Při přezkumu přezkoumal odvolací soud i řízení vydání rozsudku předcházející. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování pak dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a ohledně meritorního výroku shledal důvody pro jeho potvrzení, v marginálním rozsahu stran nemeritorních výroků byly shledány podmínky pro jejich změnu.

7. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalobkyně se jako insolvenční správkyně úpadce [jméno] [příjmení] (dále jen„ úpadce“) v řízení zahájeném dne [datum] domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 400 000 Kč, po připuštěné změně podáním došlým soudu dne [datum] se domáhala zaplacení této částky i s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení. Tato částka byla žalobou uplatněna jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (odpovídající hodnotě předmětných nemovitostí) v případě neplatnosti kupní smlouvy, případně jako nárok na zaplacení kupní ceny, v případě, že je kupní smlouva platná.

8. Žalobkyně skutkově tvrdila, že úpadce uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] žalovaná mu poskytla úvěr ve výši 750 000 Kč. Následně žalovaná úvěr pro prodlení úpadce s hrazením splátek zesplatnila a za deset měsíců od počátku čerpání požadovala po úpadci zaplatit kromě dlužné jistiny úvěru i úroky a smluvní pokuty ve výši 709 135 Kč, což žalobkyně hodnotí jako rozporné s dobrými mravy. Žalovaná následně úpadci sdělila, že po zesplatnění dluží žalované z titulu smlouvy o úvěru celkem částku 1 459 135 Kč, čímž úpadce uvedla v omyl. Úpadce uzavřel dne [datum] jako vlastník nemovitostí s žalovanou dne [datum] kupní smlouvu, kterou prodal žalované předmětné nemovitosti. Tuto kupní smlouvu právně hodnotí žalobkyně jako neplatnou (§ 49a obč. zák.) z důvodu omylu úpadce o výši jeho dluhu ze smlouvy o úvěru. Žalovaná následně převedla nemovitosti na [jméno] [příjmení]. Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne [datum] k vrácení předmětných nemovitostí, a pro případ, že to není možné, k uhrazení bezdůvodného obohacení ve výši 1 400 000 Kč (odpovídající hodnotě nemovitostí), v případě platnosti kupní smlouvy představuje žalovaná částka nárok úpadce na zaplacení částky 1 400 000 Kč z titulu nezaplacené kupní ceny, neboť tato měla být uhrazena započtením oproti tvrzené pohledávce žalované ve výši 1 459 135 Kč. Zápočet je dle právního názoru žalobkyně absolutně neplatný pro neurčitost, neboť ze zápočtu není jasné, z čeho se započítávaná pohledávka žalované skládá, kolik činí jistina, kolik úrok, kolik smluvní pokuta a kolik úrok z prodlení. Zápočtem nárok na kupní cenu nezanikl, k zaplacení kupní ceny byla žalovaná vyzvána dopisem ze dne [datum], kupní cenu neuhradila.

9. Žalovaná v obraně proti žalobě namítala, že žaloba je nedůvodná. Předně namítala promlčení uplatněného nároku. Dále namítala, že úpadce nemůže tvrdit, že o dluhu z úvěrové smlouvy nevěděl, neboť byl o svém dluhu informován oznámením o porušení smlouvy ze dne [datum], v uznání dluhu ze dne [datum] pak úpadce podepsal, že uznává, že dluží z úvěrové smlouvy částku 1 451 665 Kč. Úpadce při podpisu kupní smlouvy nejednal v omylu o výši svého dluhu z úvěrové smlouvy a věděl i o struktuře tohoto svého dluhu, který v době sepisu kupní smlouvy byl navýšen o úrok z prodlení a celková dlužná částka činila 1 451 665 Kč. Rovněž namítala, že není důvodnou námitka, že by zápočet obsažený v čl. III. kupní smlouvy byl neurčitý, úpadce o struktuře dluhu věděl a v den uzavření kupní smlouvy a dohody o zápočtu dluh písemně uznal.

10. Okresní soud v pořadí prvním rozsudku ze dne [datum] žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen. Tento rozsudek byl usnesením odvolacího soudu (čl. 207 spisu) zrušen se závazným právním názorem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 400 000 Kč promlčen není, a to ani jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení pro případ, že bude kupní smlouva okresním soudem posouzena v důsledku vznesené námitky relativní neplatnosti jako relativně neplatná. Rovněž dovodil, že není promlčen ani nárok na zaplacení kupní ceny. Odvolací soud na svou právní argumentaci obsaženou v odstavcích 23 až 28 usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 6. 2020, č. j. 15 Co 409/2019-207, odkazuje, tuto i nadále sdílí. Námitka promlčení vznesená žalovanou tak není důvodná.

11. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování sdílí skutková zjištění okresního soudu, která tento učinil z provedených důkazů a uvedl je v odstavci třetím odůvodnění rozsudku okresního soudu, tato považuje odvolací soud za správná, a činí je podkladem pro své rozhodnutí.

12. Okresní soud zcela správně posoudil závazkový vztah mezi účastníky dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“) a dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ obch. zák.“). Kupní smlouva o koupi nemovitostí, jakož i smlouva o úvěru, byly uzavřeny před [datum], a proto na závazkové vztahy a nároky z nich vzniklé nedopadá zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), viz § 3028 odst. 3 o. z. Na smlouvu o úvěru dopadá jako na tzv. absolutní obchod (§ 261 odst. 1 písm. d) obch. zák.) úprava obchodního zákoníku a rovněž také zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť úvěrová smlouva byla uzavřena dne [datum]. Na smlouvu o koupi nemovitostí dopadala výhradně úprava obč. zákoníku. Tedy i otázku omylu je nutno posuzovat dle dosavadní právní úpravy, a to rovněž i otázku výkladu právních úkonů a otázku započtení a prominutí dluhu.

13. Správným shledává odvolací soud závěr okresního soudu, že kupní smlouva o koupi nemovitostí není neplatnou, a to ani z důvodu údajného omylu úpadce o výši jeho dluhu ze smlouvy o úvěru.

14. Předně aby mohl být právní úkon neplatný (jde o relativní neplatnost) v situaci, kdy jej jednající osoba měla uskutečnit v omylu, pak by se dle § 49a obč. zák. muselo jednat o omyl ve skutečnosti, jež je pro uskutečnění daného úkonu rozhodující a zároveň osoba, které byl úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm věděla. Rovněž platí, že dle ustálených judikaturních závěrů se jednající osoba může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným omylem je přitom takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti, tj. vyvinula obvyklou péči, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Žalobkyně tvrdila, že omyl spočíval v tom, že žalovaná úpadci sdělila výši dlužné částky ze smlouvy o úvěru, jejímž byl úpadce účastníkem, přičemž skutečná výše dluhu byla mnohem menší, neboť dle právního názoru žalobkyně je celá řada nároků ze smlouvy o úvěru neplatných pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud zdůrazňuje, že úpadce měl k dispozici smlouvu o úvěru, měl a mohl se tedy s jejím obsahem seznámit. Úpadce znal všechny rozhodné okolnosti a skutečnosti, z nichž si mohl dovodit výši svého dluhu ze smlouvy o úvěru, ze smlouvy rovněž mohl zjistit všechny okolnosti, z nichž je nyní dovozována rozpornost některých nároků s dobrými mravy. To, zda uměl správně právně posoudit všechny v úvahu připadající právní důsledky těchto skutkových okolností stran výše a existence tam uvedených nároků, není rozhodné. Případný omyl úpadce ohledně výše dluhu tedy nemůže býti omylem omluvitelným, neboť úpadce se měl a mohl seznámit se všemi okolnostmi rozhodnými pro to, aby mohl posoudit, jaká je výše jeho dluhu ze smlouvy o úvěru. To, že si nepočínal s obvyklou mírou opatrnosti a případně si tyto skutečnosti, ač mohl, nezjistil, nemůže ze svého případného omylu o výši dluhu činit omyl omluvitelný, který jediný by byl rozhodný. Námitka relativní neplatnosti kupní smlouvy, kterou vůči žalované uplatnila žalobkyně v dopise ze dne [datum] (čl. 5 spisu), tak není důvodná, kupní smlouva není neplatná pro tvrzený omyl úpadce ohledně výše jeho dluhu ze smlouvy o úvěru.

15. Dle § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

16. Shora uvedené ustanovení stanoví podstatné náležitosti kupní smlouvy, aby se o kupní smlouvu jednalo. Předmětná kupní smlouva ze dne [datum] všechny tyto podstatné náležitosti obsahuje, a to povinnost úpadce jako prodávajícího převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovanou jako kupujícího a závazek žalované jako kupujícího zaplatit za předmět koupě sjednanou kupní cenu ve výši 1 400 000 Kč. Předmětná kupní smlouva je smlouvou platnou. Vklad práva do katastru nemovitostí byl povolen dne [datum] s účinky vkladu ke dni [datum]. Úpadci tak dnem [datum] platně vznikla vůči žalované pohledávka na zaplacení sjednané kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč. Tyto skutečnosti nezpochybňovala ani žalovaná. Žalovaná namítala, že pohledávka úpadce na zaplacení kupní ceny není důvodná, neboť zanikla písemným zápočtem obsaženým v čl. III. odst. 3 kupní smlouvy.

17. Zbývalo tedy právně posoudit, zda pohledávka úpadce na zaplacení kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč vskutku namítaným zápočtem obsaženým v čl. III. odst. 3 kupní smlouvy zanikla či nikoliv.

18. Žalovaná tvrdila, že zápočet byl obsažen v čl. III. odst. 3 kupní smlouvy.

19. V čl. III. odst. 3 smlouvy se strany dohodly, že se pohledávka úpadce na zaplacení kupní ceny započítává oproti pohledávce žalované ze smlouvy o úvěru [číslo] která ke dni [datum] činí celkem 1 459 135 Kč. Zbytek dluhu úpadce přesahující výši kupní ceny žalovaná úpadci„ odpouští“, jak je v čl. III. odst. 3 věta poslední smlouvy uvedeno.

20. V čl. III. odst. 2 smlouvy strany konstatovaly, že ke dni podpisu smlouvy má žalovaná za úpadcem pohledávku v celkové výši 1 459 135 Kč, jež vznikla ze smlouvy o úvěru [číslo] na základě které žalovaná poskytla úpadci prostředky ve výši 750 000 Kč za úrok 12 % ročně na 120 měsíců, přičemž ke dni [datum] úpadce z této smlouvy dluží celkem 1 459 135 Kč. Z tohoto shodného prohlášení stran v čl. III. odst. 2 smlouvy, na které co do specifikace započítávaných pohledávek žalované zápočet odkazuje, se nepodává, co konkrétně částka 1 459 135 Kč představuje, případně z jakých konkrétních pohledávek po stránce skutkové se celková částka dluhu 1 459 135 Kč skládá. Z tohoto vymezení započítávaných pohledávek žalované uvedených v souhrnné výši 1 459 135 Kč není ani zřejmé, zda jde o jednu pohledávku na samostatném skutkovém základě (například jen o dlužný úrok, či jen o dlužnou jednu smluvní pokutu a jakou konkrétní apod.), či zda je v částce 1 459 135 Kč zahrnuto více různých pohledávek žalované vzniklých jí vůči úpadci ze smlouvy o úvěru, tj. zda se částka skládá například z dlužné jistiny úvěru a v jaké výši, zda je v této částce obsažena i částka na dlužných úrocích, a o úroky z jakých částek a za jakou dobu se jedná, rovněž není zřejmé kolik a zda je v této částce obsaženo jiných pohledávek, například na různé sjednané poplatky, či zda a v jaké výši jsou v této částce zahrnuty pohledávky na smluvních pokutách a za porušení jakých povinností apod.

21. Dle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

22. Započtení je jedním ze způsobů zániku závazku nahrazujícím splnění. Zápočet může být učiněn jako jednostranný úkon, lze však započtení provést i vzájemnou dohodou jako úkon dvoustranný. Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání v čl. III. odst. 3 věta první smlouvy o převodu nemovitostí je dohodou stran smlouvy o provedení zápočtu, nejedná se tedy o zápočet jednostranný, ale o zápočet dohodou. Tento závěr činí odvolací soud z toho, že návětí odstavce 3 čl. III. smlouvy začíná„ strany se dohodly…“.

23. Forma pro jednostranné započtení ani pro dohodu o započtení není stanovena, pokud je však předmětem započtení závazek založený písemnou smlouvou, je třeba respektovat § 40 odst. 2 obč. zák., který vyžaduje písemnou formu pro všechny úkony, jež mění nebo ruší závazky založené písemnou smlouvou. Předmětem zápočtu mají být závazek či závazky ze smlouvy o úvěru, kterou úpadce a žalovaná uzavřeli v písemné podobě dne [datum] (nadto § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ke dni uzavření úvěrové smlouvy vyžadoval kogentně písemnou formu o smlouvy o spotřebitelském úvěru), kdy úpadce vystupoval v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.) a žalovaná v postavení dodavatele - podnikatele (§ 52 odst. 2 obč. zák.). Rovněž pohledávka na kupní cenu měla základ v kupní smlouvě o převodu nemovitostí, pro níž byla kogentně stanovena písemná forma (§ 46 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného plyne, že aby mohlo zápočtem dojít k zániku pohledávky na zaplacení kupní ceny, musela být dohoda o zápočtu uzavřena dle § 40 odst. 2 obč. zák. rovněž v písemné formě, a to pod sankcí absolutní neplatnosti.

24. Dle § 35 obč. zák. může být projev vůle učiněn jednáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (odstavec 1). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavec 2). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (odstavec 3).

25. Ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. určuje, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

26. Sankce neplatnosti absolutní právního úkonu se ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (srov. § 35 obč. zák.). Vůle žalobce a pozdějšího úpadce vtělená co do vzájemného započtení jejich pohledávek do článku 1 kupní smlouvy je tedy projevena určitě, je-li výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen„ R 35/2001“).

27. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 5763/2005 se smyslu dohody o vzájemném započtení pohledávek podle ustanovení § 580 a násl. obč. zák. neprotiví, aby nezaměnitelná identifikace započítávané pohledávky byla provedena i zprostředkovaně, odkazem na listinu, v níž je pohledávka popsána.

28. Dohoda o zápočtu obsažená v čl. III. odst. III. smlouvy odkazuje co do specifikace pohledávky či pohledávek žalované, jež mají být předmětem zápočtu, pouze na předchozí odstavec druhý článku III. smlouvy o převodu nemovitostí. Z čl. III. odst. 2 smlouvy se však určitá specifikace pohledávky či pohledávek zahrnutých v částce 1 459 135 Kč nepodává, je zde zřejmé jen to, že se jedná o dluh či dluhy, jež měl, či měly vzniknout dle smlouvy o úvěru [číslo] na základě níž žalovaná poskytla úpadci prostředky ve výši 750 000 Kč za úrok 12 % ročně na dobu 120 měsíců, není však jasné jaká konkrétní pohledávka či pohledávky jsou v částce 1 459 135 Kč obsaženy. Tuto neurčitost není možno odstranit ani výkladem dle § 35 obč. zák., neboť v zápočtu skutková specifikace započítávaných pohledávek či pohledávky zcela chybí.

29. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 21. června 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněný pod C 593 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. května 2002, sp. zn.

I. ÚS 704/21, vycházející ze závěrů vyjádřených již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněného pod č. 88 v sešitě č. 6 z roku 1997 časopisu Soudní rozhledy) je ustálena v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu.

30. Na základě shora uvedeného je tedy nerozhodné, zda bylo či nebylo úpadci a žalované zřejmé, jaké konkrétní pohledávky jsou zahrnuty v částce 1 459 135 Kč, kterou započítávala žalovaná proti jediné pohledávce úpadce, pokud tato jejich vnitřní vůle není seznatelná z písemného zápočtu. Rovněž ani žalovanou akcentované uznání závazku úpadcem ze dne [datum] nemůže zabránit závěru o neurčitosti dohody o zápočtu spočívající v neurčitosti vymezení započítávaných pohledávek v souhrnné výši 1 459 135 Kč. Předně dohoda o zápočtu nikterak neodkazuje co do vymezení započítávaných pohledávek na uznání závazku ze dne [datum], ale co do specifikace započítávaných pohledávek odkazuje pouze na čl. III. odst. 2 smlouvy o převodu nemovitostí, kde žádná konkrétní specifikace co do druhu pohledávek a jejich výše uvedena není. Zároveň i kdyby soud k uznání závazku ze dne [datum] přihlížel, nic by to na závěru o neurčitosti zápočtu nezměnilo, neboť ani z listiny obsahující uznání závazku (listina uznání založena na čl. 44 spisu) není specifikace pohledávek, jež mají být v částce 1 459 135 Kč zahrnuty, uvedena. Toto uznání dluhu obsahuje prohlášení úpadce, že uznává dluh ve výši 1 451 665 Kč (nadto dluh v jiné výši, než je uveden v zápočtu) vzniklý ze smlouvy o úvěru [číslo] aniž by bylo zřejmé, co částka 1 451 665 Kč představuje, kolik a zda je v ní zahrnuta dlužná jistina, zda jsou zahrnuty nějaké úroky, v jaké výši a za jakou dobu a z jakých částek, zda i nějaké poplatky, smluvní pokuty či jiné pohledávky. Tedy toto uznání dluhu (na které dopadá § 323 zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník) je z důvodu neurčitého vymezení pohledávky či pohledávek, které se uznávají, rovněž neplatné, jak i žalobkyně namítala.

31. Žalovaná v řízení tvrdila (v podání ze dne [datum] - čl. 239 spisu), že částka 1 459 135 Kč obsažená v zápočtu se skládá z částky 1 451 665 Kč, jež byla tvořena nesplacenou jistinou úvěru 729 944 Kč, nesplaceným smluvním úrokem 496 721 Kč a smluvní pokutou 225 000 Kč, přičemž částka 1 451 665 Kč byla následně navýšena na 1 459 135 Kč o úrok z prodlení. Nicméně určitost započítávaných pohledávek jako předpoklad platnosti tohoto právní úkonu musí být dána k okamžiku učinění dohody o zápočtu, je naprosto nerozhodná jakákoliv pozdější specifikace.

32. Předpokladem platnosti každého zápočtu, a to jak zápočtu jednostranného či zápočtu dohodou, je, že se jedná o právní úkon určitý. Ze zápočtu musí být zcela zřejmé, jaké konkrétní pohledávky se vzájemně započítávají a pokud nejsou stejné výše a na jedné straně je více pohledávek, jež v součtu převyšují pohledávku na straně druhé, pak je zcela nezbytné, aby ze zápočtu bylo zřejmé, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají a které a v jaké výši i po zápočtu zůstávají neuhrazeny.

33. Odvolací soud zcela přitaká okresnímu soudu v závěru o neplatnosti dohody o zápočtu obsažené v čl. III. odst. 3 kupní smlouvy, a to pro zcela absentující vymezení pohledávek obsažených v částce 1 459 135 Kč, která nadto převyšuje jedinou započítávanou pohledávku úpadce ve výši 1 400 000 Kč, takže není ani zjistitelné, která z pohledávek zahrnutých v částce 1 459 135 Kč zaniká zápočtem a která či které z pohledávek žalované zanikají zápočtem jen částečně a která či které pohledávky žalované i po zápočtu nadále existují a zanikají z jiného právního důvodu, a to z důvodu dohody o prominutí dluhu (§ 574 obč. zák.), jež je obsažena v čl. III. odst. 3 věta poslední.

34. Nelze ani dovodit, že by z důvodu dohody o prominutí dluhu nebylo nutno vyžadovat specifikaci toho, z čeho se částka 1 459 135 Kč, jež měla zápočtem a následně dohodou o prominutí dluhu zaniknout, skládá, neboť z dohody o prominutí dluhu se nepodává, že by tímto zanikaly veškeré dluhy, jež úpadci z titulu smlouvy o úvěru vůči žalované vznikly. Tedy v případě, že by žalovaná požadovala po úpadci kdykoliv později jakoukoliv další peněžitou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru, nebylo by možno vůbec posoudit, zda již tato nebyla předmětem zápočtu obsaženém v čl. III. smlouvy, či případně již nebyla předmětem dohody o pominutí dluhu.

35. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou žalované odkazující na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je nutno dohody vykládat spíše jako platné, než jako neplatné. Odvolací soud si je plně vědom toho, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší možné míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Nicméně odvolací soud rovněž zdůrazňuje, že nelze pominout, že je-li právní úkon (dohoda o zápočtu a dohoda o prominutí práva), pro nějž je stanovena písemná forma (jak je odůvodněno výše odkazem na § 40 odst. 2 obč. zák.) natolik neurčitá, že ani výkladem není zjistitelné, které konkrétní pohledávky žalované byly předmětem zápočtu proti jediné pohledávce úpadce a není ani zjistitelné, které a v jaké výši úpadci pohledávky žalovaná prominula, pak se nejedná o formalismus ze strany soudu. Ostatně nálezová judikatura Ústavního soudu, jež je pro všechny závazná, důrazně rozlišuje mezi formalismem a formálností a například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/06 Ústavní soud zdůraznil důležitost rozlišování mezi formálním a formalistickým: formální v právu musí sledovat materiální účel, není-li tomu tak, stává se formalistickým.

36. Nutnost určitého vymezení započítávaných pohledávek je nezbytným formálním (nikoliv formalistickým) předpokladem pro zánik započítávaných pohledávek či jejich částí. Toto sleduje zcela legitimní cíl a materiální účel, jenž spočívá v tom, že jen tak lze zjistit, které pohledávky či které jejich části započtením zanikly a které zanikly například z jiného důvodu, či trvají i po zápočtu nadále. Jedná se o požadavek právní jistoty. Rovněž v případě, že některá ze stran zápočtu hodlá posléze zpochybňovat, že některá ze započítávaných pohledávek ani neexistovala, a proto protipohledávka stále existuje, pak může zpochybňovat jen ty pohledávky, které byly předmětem započtení, a proto ze zápočtu, ať již jednostranného či zápočtu dohodou, musí být vždy mimo jiné určitým způsobem seznatelné, které konkrétní pohledávky a v jaké výši byly předmětem zápočtu. Pokud jsou pohledávky nestejné výše a na některé ze stran je více různých pohledávek převyšujících v součtu protipohledávku, pak musí být i určeno, která ze započítávaných pohledávek i po zápočtu existuje, byť má následně zaniknout z jiného právního důvodu (například z důvodu dohody o prominutí dluhu).

37. Odvolací soud proto uzavírá, že právní závěr okresního soudu o neurčitosti zápočtu obsaženého v čl. III. odst. 3 kupní smlouvy a jeho absolutní neplatnosti je zcela správný. Okresní soud rovněž zcela přiléhavě odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Důvod neplatnosti se vztahuje pouze na dohodu o zápočtu a dohodu o prominutí dluhu, tato částečná neplatnost nemá za následek neplatnost celé kupní smlouvy, neboť strany nadto v čl. VI. odst. 2 kupní smlouvy dohody, že stane-li se některé ustanovení kupní smlouvy neplatným, odporovatelným nebo nevynutitelným, bude neplatné, nevynutitelné nebo odporovatelné pouze toto ustanovení a nedotýká se to platnosti a vynutitelnosti ostatních ustanovení.

38. Pohledávka úpadce na zaplacení kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč (ohledně níž žalovaná ani nezpochybňovala, že úpadci vznikla) nezanikla s ohledem na výše uvedené závěry dohodou o zápočtu.

39. Odvolací soud dospěl k závěru, že je zde platná kupní smlouva, úpadce z ní své povinnosti splnil a převedl na žalovanou vlastnická práva k nemovitostem, žalovaná svůj závazek zaplatit dohodnutou kupní cenu 1 400 000 Kč nesplnila a tento její závazek dohodu o zápočtu nezanikl a stále trvá a ke dni podání žaloby nebyl ani promlčen. Žalovaná se jiného zápočtu, než který byl obsažen v čl. III. odst. 3 kupní smlouvy, v tomto řízení nedovolala, žádný jiný zápočet ani netvrdila.

40. Doba splnění kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč dohodnuta ve smlouvě nebyla, a proto byla dle § 563 obč. zák. žalovaná povinna zaplatit kupní cenu prvního dne poté, kdy byla o plnění věřitelem požádána.

41. Žalovaná byla poprvé prokazatelně vyzvána k zaplacení částky 1 400 000 Kč výzvou ze dne [datum] (čl. 5 spisu), jež byla doručena žalované dne [datum], jak se podává z doručenky založené na čl. 16 verte spisu. Žalovaná měla plnit dne [datum], od [datum] je se zaplacením částky 1 400 000 Kč v prodlení.

42. Odvolací soud proto odvoláním napadený výrok I. rozsudku okresního soudu jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

43. Odvolací soud však již neshledává správným rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Okresní soud dovodil, že žalobkyně byla ve sporu plně procesně úspěšná a přiznal žalobkyni právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv žalobkyně byla úspěšná pouze co do žalované jistiny, naopak její procesní neúspěch je vyjádřen ve výroku II. rozsudku okresního soudu, kterým bylo žalobkyni ze strany okresního soudu pravomocně zamítnuto celé žalobkyní požadované příslušenství, které nadto ke dni rozhodnutí okresního soudu činilo již 764 850,68 Kč. I příslušenství je předmětem řízení a věcí samou a mnohdy rovněž i nezanedbatelnou a neúspěch v jakékoliv části věcí samé je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení vždy přiléhavě zohlednit. Ostatně tento přístup je plně v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017.

44. Předmětem řízení v řízení před okresním soudem tak byla nejen jistina 1 400 000 Kč, ale i úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1 400 000 Kč od [datum] do zaplacení, úrok z prodlení ke dni rozhodnutí okresního soudu, než byl zamítnut, činil 764 850,68 Kč Celkem tak hodnota sporu činila 2 164 850,60 Kč, úspěch žalobkyně činí 65 % hodnoty sporu, její neúspěch činí 35 % hodnoty sporu, žalobkyni tak náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení jen v rozsahu 30 % dle § 142 odst. 2 o. s. ř.

45. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně do doby vydání napadeného rozsudku okresního soudu činí celkem částku 133 922,50 Kč a sestávají z náhrady za odměnu za sedm úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, účast advokáta u jednání okresního soudu dne [datum], [datum], [datum], [datum] a sepis odvolání proti prvnímu rozsudku okresního soudu), odměna činí 13 900 Kč za úkon dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k ) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen „advokátní tarif“), celkem na odměně 97 300 Kč, dále náklady sestávají ze sedmi náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 tarifu, celkem na této náhradě 2 100 Kč, dále z náhrady za promeškaný čas v rozsahu 32 započatých půlhodin strávených cestou advokáta ke čtyřem jednáním soudu a zpět, jedna půlhodina po 100 Kč dle § 14 odst. 3 tarifu, na této náhradě 3 200 Kč, dále z náhrady za ubytování k jednání konanému dne [datum] ve výši 900 Kč (doloženo na čl. 181 spisu), dále z cestovní náhrady za cestu osobním motorovým vozidlem advokáta ke čtyřem jednáním okresního soudu, a to k jednáním okresního soudu v roce [rok] činí cestovní náhrada 1 803,60 Kč k jednomu jednání (ujeto 284 km, koeficient 4,10 Kč/km, benzín Natural 95 33,10 Kč/1l, průměrná spotřeba 6,8 l /100 km), cestovní náhrada za cesty k jednáním v roce [rok] činí za cestu k jednomu jednání 1 786,47 Kč, ke dvěma jednáním činí 3 573 Kč, celkem činí cestovní náhrada ke čtyřem jednáním [datum], [datum], [datum] a [datum] částku 7 180 Kč. K nákladům byla dále připočtena náhrada za 21% DPH ve výši 23 243 Kč. Z částky 133 922,50 Kč činí 30 % částku 40 177 Kč, kterou odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto výrok III. rozsudku okresního soudu změnil, jak ve výroku ad II.) tohoto rozsudku uvedeno.

46. Odvolací soud rovněž v souladu s § 220 o. s. ř. změnil výrok IV. rozsudku okresního soudu o náhradě státních nákladů. Státu vznikly náklady na svědečném v celkové výši 280 Kč. Jejich náhrada se řeší dle § 148 o. s. ř. Stát má vůči účastníkům právo na náhradu těchto nákladů, z ničeho neplyne, že by byly u účastníků splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jen pro úplnost odvolací soud zdůrazňuje, že osvobození od soudních poplatků dle § 11 odst. 1 a odstavec 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je zcela bez vlivu při náhradě státních nákladů dle § 148 o. s. ř. Odvolací soud proto změnil výrok IV. rozsudku okresního soudu a uložil žalobkyni nahradit v rozsahu jejího procesního neúspěchu 35 % státních nákladů, tj. částku 98 Kč, žalované naopak 65 % státních nákladů, tj. částku 182 Kč, jak ve výroku ad III.) tohoto rozsudku uvedeno.

47. V důsledku odlišného názoru odvolacího soudu na poměr úspěchu a neúspěchu stran na předmětu sporu došlo rovněž ke změně výroku V. rozsudku okresního soudu. Žalobkyně byla dle § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb. osvobozena od povinnosti hradit soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 70 000 Kč, jakož i poplatek za v pořadí první podané odvolání ve výši 70 000 Kč Okresní soud sice správně dovodil, že dle § 2 odst. 3 a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb. došlo k přenosu poplatkové povinnosti z žalobkyně na žalovanou, avšak nezohlednil, že žalovaná byla úspěšná v 35 % hodnoty sporu, a proto je povinna hradit pouze 65 % ze soudního poplatku 140 000 Kč, tj. jen částku 91 000 Kč Odvolací soud proto výrok V. rozsudku okresního soudu změnil dle § 220 o. s. ř., jak ve výroku ad IV.) tohoto rozsudku uvedeno.

48. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Předmětem tohoto odvolacího řízení již byla pouze jistina 1 400 000 Kč, s níž byla žalobkyně plně procesně úspěšná a vzniklo jí tak právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobkyně činí celkem částku 20 898 Kč. Tato částka sestává z jedné náhrady za odměnu advokáta za účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] ve výši 13 900 Kč, dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, dále z jedné náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 tarifu, z náhrady za promeškaný čas advokáta strávený cestou z místa sídla k jednání soudu a zpět v celkové výši 10 započatých půlhodin, jedna půlhodina po 100 Kč, celkem 1 000 Kč dle § 14 odst. 3 tarifu, dále z cestovní náhrady za cestu motorovým vozidlem k jednání dne [datum] ve výši náhrady 2 071 Kč (vozidlo [registrační značka], celkem ujeto 284 km, koeficient 4,70 Kč/1km, spotřeba 6,5 l /100, cena paliva Natural 95 v doložené výši dokladem 39,90 Kč/1l), a dále z náhrady za 21% DPH ve výši 3 627 Kč (daň zaokrouhlena nahoru). Dalších případných nákladů odvolacího řízení se žalobkyně u jednání vzdala. Odvolací soud proto rozhodl, jak ve výroku ad V.) uvedeno.

49. Lhůta k plnění v délce tří dnů je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

50. Odvolací soud neshledal žádných důvodů pro aplikaci § 150 o. s. ř.