15 Co 150/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení částky 21 214,91 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 4. 2024, č. j. 8 C 62/2024-30,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a II., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 214,91 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 568,23 Kč od 27. 5. 2019 do 23. 8. 2022, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 582,50 Kč od 27. 5. 2019 do 23. 8. 2023, úroku ve výši 18,7 % ročně z částky 19 714,91 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 19 714,91 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalobkyni zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 212 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud v záhlaví označeném rozsudku dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále jen „banka“ nebo „předchůdkyně žalobkyně“), a žalovanou byla dne 27. 5. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč a žalovaná se tuto i s úroky ve výši 18,70 % ročně a poplatky zavázala předchůdkyni vrátit v pravidelných splátkách ve výši 696,16 Kč měsíčně počínaje dnem 20. 6. 2019. K otázce zkoumání úvěruschopnosti okresní soud uzavřel, že bylo prokázáno, že předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalované dotazem na žalovanou na její příjmy a výdaje, žalovaná tvrdila svůj čistý měsíční příjem 15 950 Kč, příjem domácnosti 35 000 Kč (žalovaná byla svobodná) a dosavadní interní a externí splátky. Tyto tvrzené příjmy a výdaje nebyly předchůdkyní nikterak ověřovány.

3. Okresní soud po právní stránce posoudil smlouvu o úvěru jako smlouvu spotřebitelskou, neboť tuto žalovaná uzavírala v postavení spotřebitele a banka v postavení podnikatele. Okresní soud dále dovodil, že na tuto smlouvu je nutno dále aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), konkrétně ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ. Předchůdkyni žalobkyně tedy tížila zákonná povinnost před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení její úvěruschopnosti nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Okresní soud předestřel, že ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně zkoumala její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy schopnost žalované úvěr splácet, jen dotazem na žalovanou na výši jejich příjmů a dosavadních závazků, avšak tato tvrzení žalované jako žadatelky předchůdkyně nikterak neprověřovala a tato tvrzení jen vyhodnotila matematickým modelem. Okresní soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, tím porušila ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první ZoSÚ smlouva o úvěru uzavřená s žalovanou absolutně neplatná. V případě neplatnosti smlouvy dle § 87 ZoSÚ byla žalovaná povinna vrátit toliko nesplacenou jistinu. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dle smlouvy žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, žalovaná dle tvrzení žalobkyně zaplatila žalobkyni částku 30 316,51 Kč, tj. dokonce částku o 316,51 Kč vyšší, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

4. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, avšak pouze v rozsahu výroků I. a II., výrok III. (o doplatku soudního poplatku) nebyl napaden a nabyl odděleně právní moci. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že předchůdkyně nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Namítala, že bylo postupováno dle § 86 ZoSÚ, tj. předchůdkyně si aktivně vyžádala potřebné informace od žalované o jejich příjmech a výdajích, přičemž do příslušných databází není nutné nahlížet automaticky, ale jen když je to nezbytné. Předchůdkyně přesto nahlédla do příslušných databází (bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík). Příjem žalované byl ověřen prostřednictvím výpisu z běžného účtu žalované, výdaje byly taktéž hodnoceny a ověřeny z výpisů z běžného účtu žalované, který předchůdkyně žalobkyně pro žalovanou vedla, přičemž konečný zůstatek vždy převyšoval počáteční zůstatek na účtu. Ohledně nezbytné částky na živobytí vycházel předchůdce z životního minima a dále počítal s částkou normativních nákladů na bydlení. Příjem žalované činil 15 950 Kč, interní splátková povinnost žalované činila 4 923,17 Kč měsíčně, externí splátková povinnost 285 Kč měsíčně, její životní náklady (součet životního minima a normativních nákladů na bydlení) činily 6 160,36 Kč měsíčně. Žalované zbývala měsíčně částka 3 207,03 Kč k hrazení měsíčních splátek ve výši 696,16 Kč měsíčně. Dále žalobkyně poukázala i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, kdy pro závěr o neplatnosti nepostačuje samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, což samo o sobě nemusí znamenat, že spotřebitel není schopen splátky splácet, rozhodné je, zda měl poskytovatel důvodné pochybnosti o schopnosti úvěr splácet.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila, v řízeni zůstala procesně pasivní.

6. Odvolací soud hodnotí odvolání žalobkyně jako včasné, přípustné a podané osobou k tomu subjektivně legitimovanou.

7. K jednání odvolacího soudu se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou nepřítomnost omluvila a souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti, žalovaná se bez omluvy nedostavila, ač byla řádně a včas obeslána. Odvolací soud proto o odvolání žalobkyně rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výrocích I. a II.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné a jsou splněny podmínky pro potvrzení rozsudku dle § 219 o. s. ř.

9. Odvolací soud sdílí skutková zjištění učiněná okresním soudem z provedeného dokazování a rovněž jeho skutkové závěry.

10. Odvolací soud tak sdílí závěr, že žalovaná v postavení spotřebitele uzavřela s předchůdkyní žalobkyně (v postavení podnikatele) dne 27. 5. 2019 smlouvu o úvěru na částku 30 000 Kč, tuto žalovaná vyčerpala s tím, že měla úvěr i s úroky a poplatky splácet v 72 měsíčních splátkách ve výši 696,16 Kč.

11. Okresní soud zcela správně dovodil, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a správně poukázal na to, že na tuto smlouvu dopadá i právní úprava ZoSÚ, tj. § 86 a § 87 ZoSÚ.

12. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

13. Z již bohaté judikatury soudů vyšších stupňů (Nejvyšší soud, Ústavní soud) je zcela zřejmé, že poskytovatel úvěru jako profesionál nemůže spoléhat jen na tvrzení spotřebitele, ale tato tvrzení o příjmech a výdajích (zejména náklady živobytí, náklady na bydlení a služby s bydlením spojené, náklady na splátky jiných úvěrů a dluhů, vyživovací povinnosti) je povinen si od spotřebitele vyžádat a následně jeho tvrzení je s odbornou péčí (§ 75 ZoSÚ) ověřit, za tím účelem je oprávněn vyžadovat od spotřebitele jejich doložení, přičemž veškeré doklady je povinen rovněž dle § 78 ZoSÚ uchovávat k hodnověrnému osvědčení řádného plnění svých povinností stanovených mu ZoSÚ, ale zejména ve vlastním zájmu prokázání svých tvrzení před soudem. Rovněž judikatura je zajedno v tom, že nelze vycházet ze statistických modelů, statistické údaje nepochybně lze použít, ale pouze jako podpůrný materiál, pouze ze statistických údajů, či výše dávek životního minima, či výše průměrných nákladů na bydlení apod. nelze činit závěry o výši výdajů žadatele. Posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z posouzení konkrétních individuálních majetkových poměrů (a to jednak jejich analýzou a poté poměřením příjmové a výdajové stránky) žadatele o úvěr, kdy je nezbytné nejprve jejich náležité tvrzení a poté i jejich ověření, což je výrazem odborné péče (§ 75 ZoSÚ), s níž je poskytovatel úvěru povinen postupovat.

14. K námitce žalobkyně, že není rozhodné porušení odborné péče při prověřování úvěruschopnosti, ale pro neplatnost smlouvy je rozhodné jen to, že byl poskytnut úvěr, i když byly důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žadatele, odvolací soud uvádí, že bez toho, aby s odbornou péčí byly prověřeny poměry žadatele o úvěr, nelze činit žádné závěry o tom, zda mohl mít poskytovatel úvěru důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti či nikoliv. Jinak řečeno, závěr o tom, zda zde jsou či nejsou před uzavřením smlouvy důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, nelze učinit, aniž by byla řádně prověřena úvěruschopnost žadatele.

15. Odvolací soud plně souhlasí s okresním soudem v závěru, že nebyla řádně prověřena výdajová stránka poměrů žalované před uzavřením smlouvy. Předchůdkyně vycházel ze statistických údajů o životním minimu jako o výši výdajů žalované na živobytí, avšak tato úředně stanovená částka o výši životního minima nic nevypovídá o tom, jako faktické výdaje žalovaná vskutku měla. Rovněž nebyl prověřen jeden z nejzásadnějších výdajů, a to výdaj na bydlení a služby s bydlením spojené, kdy předchůdkyně žalobkyně dle svých tvrzení vycházela jen z normativní výše nákladů na bydlení, tj. opět z údajů, které nic nevypovídají o výši faktických výdajů žalované na bydlení. Je nutno akcentovat, že zkoumání úvěruschopnosti žadatele musí vždy vycházet z poměření jeho skutečné faktické výše příjmů a výdajů před uzavřením smlouvy, jen individuálním posouzením těchto údajů, které budou s odbornou péčí prověřeny (a nebude spoléháno jen na tvrzení spotřebitele), je možno posoudit, zda zde jsou či nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele úvěr splácet.

16. Předchůdkyně nedoložila, že by prověřila výši tvrzeného příjmu žalobkyně, který žalobkyně tvrdila ve výši 15 950 Kč měsíčně. Pokud tvrdila celkové příjmy domácnosti ve výši 35 000 Kč, pak tyto nejsou rozhodné, neboť jiná osoba, než žalovaná nemá povinnost úvěr splácet, a proto údajné příjmy další blíže nespecifikované osoby nejsou rozhodné, nadto ani jejich výše nebyla jakkoliv prověřena. Nutno dále přihlédnout k tomu, že žalovaná již splácela celou řadu dalších úvěrů, její splátková angažovanost žalované činila celkem 5 208,17 Kč měsíčně, kdy žalovaná splácela celkem 7 dalších úvěrových či obdobných produktů. Příjem žalované 15 950 Kč neprověřený je i tak velmi nízký k tomu, aby byla schopna plnit svou splátkovou povinnost z jiných produktů, která činila 5 208,17 Kč měsíčně, a k tomu ještě řádně a včas hradit nezbytné náklady na bydlení a živobytí, které každý člověk musí mít. Z jejího neprověřeného příjmu 15 950 Kč by jí po odečtení již dříve nasmlouvaných splátek úvěrů ve výši 5 208,17 Kč zbylo jen 10 741,83 Kč měsíčně. I když předchůdkyně nezjistila skutečné výdaje žalované na bydlení, je zřejmé, že v roce 2019, kdy byla smlouva uzavřena, částka 10 741,83 Kč jen stěží postačovala k tomu, aby dospělá osoba uhradila své náklady na bydlení, služby s bydlením spojené a náklady na jídlo a další základní náklady na živobytí, které každý člověk zpravidla má (léky, ošacení, doprava, telefon apod.). Odvolací soud nemá žádných pochyb o tom, že z toho, co vyšlo v řízení najevo, je zcela správný závěr, že předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Pokud předchůdkyně řádně neprověřila příjmy a výdaje žalované, jen stěží mohla činit nějaké závěry o tom, zda jsou zde důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované úvěr splácet či nikoliv. Nadto i kdyby výše příjmu žalované byla pravdivá, tak příjem žalované byl nízký, její povinnost k hrazení jiných splátek činila třetinu jejího příjmu, přičemž zbývající 2/3 mohly stěží postačovat na hrazení nákladů na bydlení a živobytí, a proto již z těchto neprověřených údajů plynou pochybnosti o tom, že žalovaná byla schopna bez toho, aby si brala další úvěry a půjčky, úvěr splácet.

17. K odkazu žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 pak odvolací soud uvádí, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno ve zcela jiné skutkové situaci, kdy byl spotřebitelský úvěr řádně zaplacen a spotřebitel (respektive jeho právní nástupce, jenž pohledávku nabyl postoupením) až následně zpětně žaloval vrátit jím poskytnutá plnění dle smlouvy s tvrzením, že nebyla prověřena řádně jeho úvěruschopnost a smlouva je neplatná. K právnímu hodnocení obsaženému v tomto rozhodnutí pak odvolací soud dále odkazuje na později vydaný rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, ve kterém soudní dvůr rozhodl tak, že články 8 a 23 označené směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

18. Po aplikaci výše uvedeného rozsudku ESD ve věci C-755/22 má odvolací soud za to, že je nerozhodné, že žalovaná po uzavření smlouvy o úvěru úvěr po určitou dobu splácela, když dle citovaného rozsudku ESD i tak je nutno se zabývat tím, zda byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele. Ostatně na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy nemohou mít zpětně vliv skutečnosti, které nastaly až po uzavření absolutně neplatné smlouvy, tj. ani to, že spotřebitel po určitou dobu na úvěr plnil. Ostatně citovaná právní úprava ZoSÚ má právě zabránit tomu, že spotřebitelé řeší neschopnost splatit jeden úvěr čerpáním dalšího úvěru.

19. Odvolací soud proto sdílí právní závěr okresního soudu o absolutní neplatné úvěrové smlouvy. Okresní soud správně dovodil, že žalovaná poskytnutou částku 30 000 Kč vrátila, když sama žalobkyně tvrdila, že žalovaná na smlouvu uhradila celkem 30 316,51 Kč, kdy zjevně platila dle svých možností a schopností (viz § 87 ZoSÚ obsahující zvláštní hmotněprávní lhůtu splatnosti), jak se podává z tabulky na čl. 10-11 spisu obsažené v podání žalobkyně ze dne 8. 3. 2024, kdy opak nebyla ani tvrzen. Za této situace se žalovaná ani nemohla dostat do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, které zcela splatila. Na plnění mající základ v absolutně neplatné smlouvě nárok nevznikl (úroky, poplatky apod.). Žaloba je proto nedůvodná a okresní soud nepochybil, pokud žalobu v celém rozsahu zamítl.

20. Odvolací soud rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 dost. 1 o. s. ř., žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela procesně neúspěšná, a proto žalované vzniklo právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalované dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl jak ve výroku ad II. tohoto rozsudku uvedeno.