15 CO 157/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa , PSČ obec o zaplacení 28 546,46 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2022, č. j. 27 C 400/2021-16,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 28 546,46 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a současně žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 594 Kč (výrok II.). Nákladový výrok okresní soud odůvodnil tím, že žalobkyně byla ve věci plně procesně úspěšná, a proto má v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/19663 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vůči žalované nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Za účelně vynaložené náklady žalobkyně považoval okresní soud zaplacený soudní poplatek ve výši 1 142 Kč, odměnu advokáta dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“) v celkové výši 900 Kč, a to za 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis kvalifikované výzvy před podáním žaloby a sepis žaloby) po 300 Kč, dále režijní paušál ve výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu ke každému z výše uvedených úkonů právní služby a dále 21% DPH z výše uvedených částek (s výjimkou soudního poplatku) ve výši 252 Kč. K aplikaci § 14b advokátního tarifu okresní soud uvedl, že byly splněny předpoklady stanovené tímto ustanovením, neboť žalobkyně u soudu podává další shodné návrhy.

2. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, aby jí byla na náhradě nákladů řízení přiznána částka 10 434 Kč. Namítala, že v projednávané věci nebyly splněny kumulativně stanovené podmínky pro aplikaci § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), neboť žalobní návrh byl sice podán na předepsaném elektronickém formuláři, nikoli však podle ustáleného vzoru, jelikož žalobní tvrzení uvedená v návrhu byla individuálně upravena dle konkrétních okolností případu. Ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu pojem„ ustáleného vzoru“ nedefinuje, přičemž žalobkyně v každém jednotlivém případě vyhotovuje od počátku jedinečný žalobní návrh, a to s ohledem na konkrétní podklady a okolnosti daného případu. Vzhledem k tomu, že se nejedná o věc typově jednoduchou po právní a skutkové stránce, je žalobkyně při formulaci žalobního návrhu nucena zohlednit, jaké plnění bylo z úvěrového vztahu poskytnuto, na úhradu jakého dluhu bylo žalovaným plněno, na jaký dluh bylo plnění přijato a započteno, co zůstalo neuhrazeno, kdy a na základě jaké skutečnosti nastala splatnost dluhu, jaké civilní sankce s tím byly spojeny a od čeho se odvíjí jejich výše a splatnost. V tomto smyslu žalobkyně odkázala na část II. odst. 53. a část III. odst. 68. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Právní služby poskytnuté advokátem při formulaci takové žaloby, byť vtělené do elektronického formuláře, nelze považovat za mechanickou rutinní činnost, jež by nezasluhovala plné odměny v rámci nahrazování nákladů řízení (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 91 Co 7/2015). V obdobném duchu pak dle žalobkyně vyznívají i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 93 Co 681/2014-11, či ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 19 Co 310/2016-15, podle nichž je skutkovou obdobnost žalob na ustáleném vzoru ve smyslu § 14b advokátního tarifu nezbytné vykládat stejně, jako u tzv. formulářových žalob. Musí jít o takové skutkové vymezení nároku, jenž se jen ve zcela minimální míře odlišuje od jiných návrhů na zahájení řízení podaných stejným žalobcem. Právě a jen tato minimální míra odlišností činí se sepsání návrhu na zahájení řízení pouhý administrativní úkon, za který by měla být přiznána nižší než obvyklá odměna za úkon právní služby. O formulářovou žalobu by se jednalo zásadně v případě, pokud by žalobkyně opakovaně podávala návrhy, v nichž se mění v podstatě jen údaje o žalovaném a žalovaná částka, resp. v ustáleném obecném textu žaloby jsou měněny jen některé údaje ohledně vzniku pohledávky, její výši a splatnosti apod. Pouze v případě, že je opakovaně použit shodný text, žalovaný nárok je opřen vždy o typově totožné důkazy, vychází ze shodné skutkové i právní argumentace a lze tento návrh administrativně zpracovat je možné hovořit o věcech skutkově a právně obdobných ve smyslu § 14b advokátního tarifu Městský soud v Praze porovnáním návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu podaných žalobkyní zastoupenou [titul] [jméno] [příjmení] dospěl k závěru, že nelze konstatovat, že návrh je podán na ustáleném vzoru, neboť text žaloby je variabilní, nárok žalobkyně vychází z různých typů smluv a obsahuje více konkrétních skutkových tvrzení specifických jen pro souzenou věc. Městský soud v Praze tak zkonstatoval, že i s ohledem na množství návrhů podaných žalobkyní nelze uzavřít, že by průběžně, po delší dobu, ve větším množství, tj. opakovaně podávala návrhy, jimiž by se domáhala plnění na základě typově shodných listinných důkazů, a proto neshledal, že by v tomto konkrétním případě byly splněny všechny kumulativní podmínky dané § 14b advokátního tarifu pro to, aby žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení ve snížené výši. Žalobkyně dále argumentovala, že zákonodárce v ustanovení § 174a o. s. ř. vnutil žalobcům, kteří se rozhodli využít výhody elektronické justice a podat na soud elektronickou rozkazní žalobu, povinný formulář. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se svým nárokem u okresního soudu uspěla, je na místě, aby jí soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal nárok na náhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně v rámci řízení činila pouze nezbytné úkony s cílem domoci se svého práva, přičemž intenzivní část vymáhacího procesu probíhala mimosoudně, bez relevantní reakce žalovaného. Žalobkyně bezúspěšně vyčerpala všechny možnosti mimosoudního řešení a žalovaného k úhradě opakovaně vyzývala a tudíž jí nelze klást k tíži vedení soudního sporu, přičemž jakékoli vymáhání dlužné pohledávky pro ni představuje toliko náklad a nikdy žádný výnos. V případě jejího sankcionování v podobě nepřiznávání náhrad nákladů soudních sporů může dojít k situaci, že bude nucena tyto zvýšené náklady přenést na své klienty, a to na ty, kteří své závazky řádně hradí. Navíc je žalobkyně k vymáhání pohledávek nucena účetními předpisy, přičemž stejně jako osoby, prostřednictvím kterých žalobkyně jedná, se musí řídit předpisy obchodního práva týkajícími se řádného spravování obchodní společnosti. Žalobkyně je nadto původním věřitelem (nejedná se tedy o situaci, kdy by došlo k postoupení pohledávky novému věřiteli, jenž by s takovými pohledávkami obchodoval) a jeho jediným cílem je domoci se protihodnoty za jím reálně poskytnutou službu. V dané věci nebyl dán ani důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu § 212a odst. 6 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení spolu s řízením předcházejícím a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má mít oporu v § 142 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení určuje, že úspěšnému účastníku řízení soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, avšak o výši těchto nákladů ničeho nevypovídá. Podle § 151 odst. 2 věty první, část před středníkem, o. s. ř. je soudu uloženo určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, a to s výjimkou případů, kdy aplikaci advokátního tarifu odůvodňují okolnosti případu. Paušální sazby odměny za zastupování advokátem v jednom stupni řízení byly stanoveny v tzv. přísudkové vyhlášce č. 484/2000 Sb., která byla zrušena ke dni 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Z aktuální judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15), jakož i ze samotné judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, usnesení ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014 a ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1025/2016 či ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4211/2014) plyne, že soud je povinen stanovit výši nákladů za zastoupení podle své volné, nikoliv však libovolné, úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř., přičemž dle citovaného nálezu Ústavního soudu je žádoucí při úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení vycházet analogicky ze zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to pokud důvody, které Ústavní soud ke zrušení vyhlášky vedly, na projednávaný případ nedopadají. V tomto konkrétním případě však odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě odměnu advokáta zastupujícího žalobkyni stanovit v souladu s § 14b advokátního tarifu, neboť toto ustanovení bylo zavedeno do advokátního tarifu právě v reakci na nálezy Ústavního soudu reagující na podávání tzv. formulářových žalob.

6. Ustanovení § 14b advokátního tarifu, které se nijak nedotýká ústavně zaručeného práva na právní zastoupení (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), stanoví specifické sazby mimosmluvní odměny a výši náhrady paušálních výdajů za úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení zahájených návrhem podaným na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, a to stupňovaně podle předmětu řízení. Aplikace uvedeného zákonného ustanovení předpokládá kumulativní splnění podmínek své použitelnosti v podobě návrhu podaném na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, používaných opakovaně týmž žalobcem, který v řízení dosáhl procesního úspěchu a předmět řízení nepřevyšující částku 50 000 Kč a uplatní se obecně ve všech případech, na které hypotéza uvedené normy dopadá, bez možnosti úvahy soudu o její použitelnosti či jakékoliv moderace (např. od koncepce § 150 o. s. ř.).

7. Pokud jde o definici pojmu návrh podaný na ustáleném vzoru, kterou posuzované ustanovení neobsahuje, je jím dle názoru odvolacího soudu pouze takový návrh, který se shoduje či významně blíží pojmu formulářová žaloba, jíž ústavněprávní judikatura (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, bod 28) vymezuje jako návrh mající podobu využitého vzoru, jímž se odlišuje jen v minimální míře, aby mohl být návrh co do určitosti osob, účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Vymezení formulářové žaloby pak dále doznalo zpřesnění nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 2985/14, bod 9, tak, že v případě sporu o jízdné a smluvní pokutu lze za konkrétní žalobní tvrzení považovat pouze uvedení linky hromadné dopravy použité bez platného jízdního dokladu, datum dopravní události a číslo hlášenky revizora, všechny ostatní údaje a tvrzení lze považovat za obecně uplatnitelná ve všech obdobných sporech. Z povahy věci je pak návrh ve formě formulářové žaloby totožným žalobcem využíván v řízeních opakovaně, a i když je žalobce zastoupen advokátem, je jeho vyhotovení úkonem administrativního charakteru, nikoliv úkonem právní služby.

8. Žalobkyně namítala, že se nejedná o věc typově jednoduchou po právní a skutkové stránce, neboť žalobkyně při formulaci žalobního návrhu musela zohlednit, jaké plnění bylo z úvěrového vztahu poskytnuto, na úhradu jakého dluhu bylo žalovaným plněno, na jaký dluh bylo plnění přijato a započteno, co zůstalo neuhrazeno, kdy a na základě jaké skutečnosti nastala splatnost dluhu, jaké civilní sankce s tím byly spojeny a od čeho se odvíjí jejich výše a splatnost. Nicméně s ohledem na strohost skutkových tvrzení v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (rozsah zhruba jedné strany formátu A4) a jejich obecný charakter využitelný typově i dalších obdobných věcech, lze jen stěží dovodit, že by při jeho přípravě bylo nutno poskytnout odborné právní služby a nikoliv jen služby administrativního charakteru. Pokud se týče konkrétních skutkových tvrzení, pak žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu pouze uvedla, datum uzavření smlouvy, výši úvěrového rámce a výši úroku, den počátku prodlení žalované, datum výzvy žalované k zaplacení dluhu, datum odstoupení žalobkyně od smlouvy a výši dluhu. Ostatní skutková tvrzení je možno považovat za opakující se tvrzení, která je možno použít u jakéhokoliv jiného dlužníka. Navíc s ohledem na skutečnost, že žalobkyně uvádí pouze celkovou výši dluhu (avšak zcela bez bližšího vymezení, jak žalobkyně k výši těchto jednotlivých složek dluhu dospěla), lze dovodit, že žalobkyně použila k výpočtu této částky počítačový program, jehož výsledky pouze uvedla do návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, aniž by je jakkoliv blíže zdůvodnila. Takovouto činnost pak zcela jistě není možno považovat za náročný úkon právní služby, ale jen za mechanickou činnost administrativního charakteru. Okolnost, že se v případě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jedná o ustálený vzor, podtrhuje rovněž okolnost, že žalobkyně v závěru svých skutkových tvrzení hromadně označuje vždy zcela shodné důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení (smlouva, obchodní podmínky, upomínka, odstoupení od smlouvy včetně dodejky, výpis z účtu a předžalobní upomínka včetně podacího archu), a to bez jakékoliv vazby na jednotlivá konkrétní skutková tvrzení. Z návrhu tak není patrno, jaký konkrétní důkazní prostředek má konkrétní tvrzení žalobkyně prokázat, což rovněž svědčí o typovosti návrhu, v němž žalobkyně není schopna ke konkrétním skutkovým tvrzením přiřadit konkrétní důkazní prostředek.

9. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v projednávané věci bylo řízení zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu vyhotoveným na příslušném elektronickém formuláři, a to žalobkyní, která ve skutkově i právně obdobných věcech podává takové návrhy opakovaně, jak je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Odvolací soud si je vědom toho, že jednotlivé návrhy, jimiž žalobkyně uplatňuje nároky ze smluv o úvěru ke kreditní kartě, nejsou ve svých formulacích zcela identické, nicméně lze z nich dovodit, že tyto návrhy mají podobu ustáleného vzoru a liší se pouze v údajích o žalovaném a ve skutkových okolnostech vymezujících předmět řízení tak, jak formulářovou žalobu definuje judikatura Ústavního soudu. Tato vzorovost však nijak nesouvisí s použitím formuláře pro návrh na elektronický platební rozkaz, jenž nijak nebrání individualitě návrhů a nesouvisí ani s počtem žalob či návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu podávaných totožnou žalobkyní, jejichž vyhotovení se může vzájemně lišit. Rovněž nedochází k žádnému znevýhodnění věřitelů podávajících větší množství takových návrhů oproti těm žalobcům, kteří návrh na ustáleném vzoru používají v menším počtu, avšak opakovaně. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani žalobkyní zmiňovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť z nich není vůbec patrno, jak byl formulován návrh na vydání elektronického platebního rozkazu ve věcech, jichž se tato rozhodnutí týkala. Argumentace odkazy na tato rozhodnutí je tak zcela bezcenná, a to i proto, že se nejedná o rozhodnutí vyšších soudů, která by byla pro odvolací soud závazná.

10. Názor vyjádřený v této věci odvolací soud považuje za zcela souladný s judikaturou Ústavního soudu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení ve spotřebitelských vztazích i cílem, pro který bylo § 14b advokátního tarifu zákonodárcem přijato. Z judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 249/2015) vyplývá, že § 14b advokátního tarifu nedopadá pouze na případy, kdy pohledávku vymáhá postupník nikoliv za účelem vymožení pohledávky jako takové, nýbrž za účelem zisku v podobě přiznaných nákladů řízení. Aplikaci tohoto ustanovení ve vztahu ke všem žalobcům, kteří uplatňují pohledávku formulářovou žalobou, včetně originárních věřitelů, tak Ústavní soud opakovaně shledal za ústavně konformní.

11. Okresní soud tak postupoval zcela správně, pokud při stanovení náhrady nákladů řízení za právní zastoupení žalobkyně aplikoval § 14b advokátního tarifu a správně také určil její výši, neboť procesně zcela úspěšné žalobkyni v této věci vznikly náklady v celkové výši 2 594 Kč Tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 142 Kč, z odměny advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastupování, sepis předžalobní upomínky a sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) po 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu), z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně k uvedeným třem úkonům právní služby po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH z odměny advokáta a náhrady paušálních výdajů ve výši 252 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř).

12. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jako zcela správný v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšné žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.