15 CO 179/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa anonymizováno , číslo město , stát anonymizováno zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o 10 207,63 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 13. 7. 2022, č. j. 117 C 172/2022-66,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení ohledně částky 459,50 Kč, úroku kapitalizovaného za dobu od [datum] do [datum] v částce 1 370,06 Kč a dále ve výši 18,9 % ročně z částky 10 057,63 Kč od [datum] do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 459,50 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 8 748,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II.), žalobu zamítl ohledně částky 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 748,13 Kč od [datum] do [datum] a z částky 1 000 Kč od [datum] do zaplacení (výrok III.) a uložil žalované nahradit žalobkyni částku 1 249 Kč na nákladech řízení (výrok IV.). Zastavení řízení ve výroku I. svého rozsudku odůvodnil okresní soud § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tím, že žalobkyně vzala žalobu zpět, neboť si byla vědoma, že by neunesla břemeno důkazní v této části předmětu řízení. Pokud se týče nákladů řízení, tak dospěl k závěru, že úspěch žalobkyně v řízení činil 59 % a její neúspěch 41 %. Přitom vyšel z toho, že neúspěchem žalobkyně je jednak částečné zamítnutí žaloby ve výroku II. rozsudku a jednak i částečné zastavení řízení ve výroku I., které zavinila žalobkyně. Při výpočtu úspěchu a neúspěchu žalobkyně pak okresní soud zohlednil rovněž žalobkyní požadované příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná co do částky 9 005,13 Kč (jistina ve výši 8 748,13 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 748,13 Kč kapitalizovaný za dobu od [datum] do [datum] ve výši 257 Kč), a to z celkové částky předmětu řízení ve výši 15 139,79 Kč (jistina ve výši 10 207,63 Kč, úrok kapitalizovaný za dobu od [datum] do [datum] ve výši 1 370,06 Kč, úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 10 057,63 Kč kapitalizovaný za dobu od [datum] do [datum] ve výši 2 468,50 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 207,63 Kč kapitalizovaný za dobu od [datum] do [datum] ve výši 1 093,60 Kč). Okresní soud tedy dovodil, že žalobkyně má vůči žalované nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 18 % (odečtením procesního neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu). Z celkové výše nákladů žalobkyně v částce 6 940 Kč tedy okresní soud přiznal žalobkyni vůči žalované nárok na náhradu v rozsahu 18 % z této částky, tedy částky 1 249 Kč.

2. Proti výroku IV. o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, aby jí na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 4 955,15 Kč. Tento svůj návrh odůvodnila tím, že její úspěch ve věci činil 85,7 % a nikoliv 59 %, jak uvedl okresní soud, neboť žalobkyně byla úspěšná v rozsahu jistiny 8 748,13 Kč z celkové jistiny ve výši 10 207,63 Kč Okresní soud totiž zcela nesprávně při výpočtu úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení zohlednil i žalobkyní požadované příslušenství. Tento závěr by pak nutně vedl k tomu, že by žalobkyni měla být přiznána náhrada nákladů řízení nikoliv pouze z jistiny, ale rovněž i z příslušenství. Postup okresního soudu tak vytváří nerovnost stran v soudním řízení, neboť v případě úspěchu žalobkyně soudy vychází z pouhé jistiny a v případě jejího neúspěchu vychází při výpočtu náhrady nákladů i z příslušenství. Tento postup je nutno považovat za protiústavní. Nesprávnost postupu zvoleného okresním soudem pak vyplývá i z § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ ZSoP“), v němž je stanoveno, že základem procentního poplatku je cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou, není-li dále stanoveno jinak. Cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení. Z tohoto ustanovení vyplývá, že příslušenství pohledávky, pokud netvoří samostatný předmět řízení, nemá vliv na výši soudního poplatku. Obdobně je pak v § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“) stanoveno, že při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Příslušenství pohledávky v případě, že netvoří samostatný předmět řízení, tedy nemůže mít vliv na stanovení sazby odměny advokáta. Ze znění výše uvedených ustanovení lze vyvodit, že není-li zákonem o soudních poplatcích ani advokátním tarifem k výši příslušenství přihlíženo, tedy pokud netvoří samostatný předmět řízení, neměl by být podle příslušenství ani poměřován úspěch účastníků ve věci ve smyslu § 142 o. s. ř. K výši příslušenství pohledávky by soudy neměly přihlížet rovněž z důvodu neurčitosti jejich výše, jenž je zpravidla vyjádřena termínem„ do zaplacení“, a to z důvodu, že i samotná délka trvání soudního řízení by v takovém případě v nemalé míře mohla rozhodovat o úspěchu či neúspěchu ve věci. Navíc by to pro soudy znamenalo, že by byly povinny v každém jednotlivém případě vypočítávat konkrétní výši žalovaného příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, což by však bylo v rozporu s požadavkem„ do zaplacení“.

3. Žalobkyně ve svém odvolání uvedla, že si je vědoma nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017, které se dané problematice věnují. S výše zmíněným nálezem Ústavního soudu, stejně jako s navazujícími rozsudky Nejvyššího soudu však žalobkyně kategoricky nesouhlasí. Ústavní soud totiž pouze stroze uvedl, že v této souvislosti nelze argumentovat ZSoP, ani advokátním tarifem, jelikož se jedná o specifické právní úpravy soudních poplatků a odměňování advokátů, které nemají žádný vliv na posuzování úspěchu ve věci. Žalobkyně považuje tuto argumentaci za naprosto nedostatečnou a nepřesvědčivou, když Ústavní soud neuvedl, na základě jakých skutečností k tomuto závěru došel. Žalobkyně se vymezila i proti tvrzení Nejvyššího soudu ČR, že postup, kdy by soudy nezohledňovaly příslušenství jistiny, nemá oporu v platném právu, což opět nemá žádný zákonný podklad. Neexistuje totiž jediné ustanovení, které by stanovilo, že soudy v rámci zjišťování úspěchu ve věci mají zohlednit příslušenství pohledávky. Naopak, pokud se právní řád chápe jako jeden souladný celek, který za předpokladu racionálního zákonodárce není vnitřně rozporný, je nutno dospět k závěru, že vhodnějším a koncepčnějším řešením je doposud převládající praxe soudů, které příslušenství pohledávky nezohledňují.

4. Pokud by pak měly být aplikovány závěry uvedené ve shora citovaném nálezu či navazujících rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pak by účastník řízení, který má ve věci plný úspěch, měl mít právo žádat o náhradu nákladů řízení sestávající nejen z jistiny, ale rovněž z příslušenství. Uvedený závěr vyplývá rovněž z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 15 Co 111/2022, podle nějž příslušenství, ať již kapitalizované nebo běžící, ať již ve formě úroku či úroku z prodlení, učinila žalobkyně předmětem řízení, a proto úspěch či neúspěch i ohledně tohoto předmětu řízení je nutno při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu stran ve sporu zohlednit. Podle žalobkyně však uvedené závěry nemají oporu v platném právu a odporují úmyslu zákonodárce, který podle systematického a teleologického výkladu nepovažuje příslušenství jako předmět řízení, pokud není žalováno samostatně.

5. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s postupem okresního soudu, který do neúspěchu žalobkyně započetl i část nároku, o kterou žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět ještě před začátkem prvního jednání ve věci. Žalobkyně považuje tento postup soudu za rozporný s možností volné dispozice žalobkyně s žalobou.

6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

7. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v jeho nákladovém výroku II. včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Přitom postupoval v souladu s § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal a tyto nebyly ani žádným z účastníků namítány. Odvolací soud pak rozhodl o odvolání bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přičemž odvolání žalované shledal nedůvodným.

8. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně byla v řízení úspěšná pouze částečně, a že je namístě postupovat dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., tj. zjistit poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně na hodnotě sporu a přiznat žalobkyni pouze nárok na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

9. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně zavinila částečné zastavení řízení v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku okresního soudu, neboť v tomto rozsahu vzala žalobu zpět s ohledem na svoji domněnku, že ohledně této části předmětu řízení neunese břemeno důkazní. Odvolací soud pak tento závěr okresního soudu nepovažuje za jakkoliv rozporný s možností volné dispozice žalobkyně se žalobou. Žalobkyně totiž měla pečlivě zvážit, v jakém rozsahu žalobu vůči žalované podá a pokud teprve v průběhu řízení zjistila, že není schopná v určitém rozsahu unést břemeno důkazní, musí to jít jen a pouze k její tíži. Řízení již totiž bylo v této části zahájeno, přičemž žalobkyně jej zcela správně a korektně, s ohledem na svůj závěr o neunesení břemen důkazního v této části, vzala zpět. Pokud by tak neučinila, zcela zjevně by po neunesení břemen důkazního v této části byla se žalobou neúspěšná, což by rovněž způsobilo její procesní neúspěch v této části předmětu řízení. S ohledem na tyto skutečnosti pak zcela jistě nelze dovodit, že by zastavení řízení v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku okresního soudu zavinila žalovaná. Odvolací soud tak souhlasí s tím, že žalobkyně byla z pohledu náhrady nákladů řízení procesně neúspěšná i v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku okresního soudu.

10. Odvolací soud dále považuje za důležité zdůraznit, že právo na náhradu nákladů sporného řízení je upraveno především v § 142 o. s. ř., z nějž vyplývá, že základním kritériem, jímž se řídí, je úspěch ve věci. Věcí se přitom rozumí předmět řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 116/1967), jak byl vymezen žalobou, popř. dalšími dispozitivními procesními úkony žalobkyně. Předmětem tohoto řízení byl nárok na nesplacenou jistinu úvěru ve výši 10 057,63 Kč a nárok na poplatky v celkové výši 150 Kč. Z částky jistiny úvěru pak žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok v celkové výši 1 370,06 Kč, dále běžící úrok ve výši 18,9 % ročně od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 207,63 Kč od [datum] do zaplacení.

11. Žalobkyně se tak žalobou domáhala úhrady nejen jistiny (ve výši 10 207,63 Kč), ale i příslušenství v podobě úroku či úroku z prodlení, a to ať již kapitalizovaného nebo běžícího. Všechny tyto nároky učinila žalobkyně předmětem řízení, tedy věcí samou, který je nutno v celé šíři zohlednit při stanovení jejího úspěchu či neúspěchu ve věci. Argument žalobkyně, že základem pro výpočet soudního poplatku je příslušenství jen tehdy, pokud tvoří samostatný předmět řízení, dále argument, že do tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta se zahrnuje příslušenství jen tehdy, pokud tvoří samostatný předmět řízení, jsou argumenty zcela nezpůsobilými vyvrátit to, že příslušenství je předmětem řízení. Zákonodárce se totiž rozhodl při výpočtu soudního poplatku a při stanovení výše odměny advokáta k příslušenství uplatněných pohledávek nepřihlížet, což není jakkoliv v rozporu s tím, že při stanovení úspěchu ve věci se k tomuto příslušenství přihlíží. Jedná se totiž o zcela oddělitelné kategorie, které spolu vůbec nesouvisí a nemusí být pro ně stanoven stejný princip výpočtu. Tedy i pokud je princip výpočtu stanoven odlišně pro odměnu advokáta a soudní poplatek na straně jedné a pro míru úspěchu ve věci na straně druhé, neznamená to podle odvolacího soudu jakýkoliv zásah do jednoty a souladnosti právního řádu.

12. Tyto závěry jsou pak zcela v souladu s žalobkyní zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, z jehož argumentace ostatně odvolací soud vychází. Odvolací soud pak nepovažuje tuto argumentaci (na rozdíl od žalobkyně) za nedostatečnou a nepřesvědčivou, právě naopak, přičemž má za to, že k ní již není co dodat. Totéž pak platí i o navazující a žalobkyní zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

13. Okresní soud proto nijak nepochybil, pokud příslušenství při posouzení míry úspěchu a neúspěchu stran sporu zohlednil. Odvolací soud pak souhlasí i s tím, že okresní soud kapitalizoval běžící příslušenství ke dni svého rozhodnutí. Ve smyslu § 154 o. s. ř. je totiž pro rozhodnutí soudu rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí. Tudíž i z tohoto pohledu je nutno považovat kapitalizaci příslušenství ke dni rozhodnutí okresního soudu za zcela správnou. Nelze sice přehlédnout, že délka sporu má jistě v takovém případ u běžícího příslušenství vliv na posouzení míry úspěchu ve věci. Avšak zcela bude záležet na tom, zda je žalobkyně úspěšná co do jistiny, či co do příslušenství. V neprospěch žalobkyně by takový princip kapitalizace příslušenství vedl v případě, kdy by žalobkyně byla se svou žalobou neúspěšná v rozsahu požadovaného příslušenství. Za situace, kdy by ve stejném případě byla co do příslušenství úspěšná a naopak neúspěšná co do jistiny, má zohlednění běžícího příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodování soudu opačný efekt. Rozhodně tedy nelze říci, že by kapitalizace požadovaného příslušenství ke dni rozhodování soudu jakkoliv zvýhodňovalo některého z účastníků řízení. Vždy bude záležet na tom, v jakém rozsahu bude žalobkyně se svou žalobou úspěšná či nikoliv, což může nejvíce ovlivnit sama žalobkyně tím, zda a v jakém rozsahu žalobu podá a do jaké míry si je v době podání žaloby jistá svým procesním úspěchem ve sporu, a to včetně požadovaného příslušenství.

14. Odvolací soud tak sdílí rovněž závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně byla pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení procesně úspěšná v rozsahu 59 % a procesně neúspěšná v rozsahu 41 % (ohledně bližšího způsobu výpočtu tohoto rozsahu pak odvolací soud plně odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku okresního soudu). Úspěch žalobkyně je tak vyjádřen ve výroku II. rozsudku okresního soudu, její neúspěch pak ve výrocích I. a III. rozsudku okresního soudu.

15. Žalobkyně pak nijak nezpochybňovala okresním soudem stanovenou částku všech účelně vzniklých nákladů řízení ve výši 6 940 Kč (v tomto ohledu odvolací soud pro zestručnění opět plně odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku okresního soudu), s jejichž výší souhlasí i odvolací soud. Pokud tedy okresní soud přiznal žalobkyni vůči žalované nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 1 249 Kč (jakožto 18 % z částky 6 940 Kč), nelze mu dle odvolacího soudu ani v tomto ohledu cokoliv vytknout.

16. Odvolací soud proto výrokem I. tohoto usnesení potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správný výrok IV. rozsudku okresního soudu.

17. Výrok II. o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně procesně úspěšná, avšak dle obsahu spisu jí žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.