15 CO 201/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa , země zastoupený opatrovníkem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 250 078,10 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2022, č. j. 31 C 77/2020-141,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích III. a V. mění následovně: Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradu nákladů řízení žalovaného částku 4 101 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení žalovaného částku 21 974 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudním poplatku z odvolání částku 4 108 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 140 915 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 109 163,10 Kč s úrokovým příslušenstvím zamítl (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), ustanovenému opatrovníku žalovaného [titul] [jméno] [příjmení] přiznal na odměně a náhradě hotových výdajů v souvislosti se zastupováním žalovaného částku 41 007 Kč (výrok IV.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů opatrovníka žalovaného částku 18 453,20 Kč (výrok V.).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výrokům II., III. a V., podala žalobkyně včasné odvolání, v němž nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že schopnost žalovaného splácet úvěr nebyla posouzena dostatečně. Poukázala na znění ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), které transponovalo článek 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ CCD“). Zdůraznila, že ve smyslu této směrnice je nutno ustanovení § 9 odst. 1 ZoSÚ vykládat, a to eurokonformně. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu České republiky, z níž zejména vyplývá, že postup poskytovatelů úvěrů při posuzování úvěruschopnosti se liší případ od případu a nelze jej paušalizovat. Dále poukázala také na judikaturu Krajského soudu v Praze i na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a zdůraznila, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho čistých příjmů, které dosahovaly nadprůměrné výše 99 222 Kč měsíčně. Pokud se týká výdajové stránky, vycházeno bylo primárně z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, v němž byly informace k dalším relevantním otázkám, jako je způsob zajištění potřeby bydlení, kdy žalovaný uvedl bydlení ve vlastním domě či bytě bez zástavy. Pokud jde o jeho mandatorní výdaje, žalovaný uvedl, že má měsíční splátky úvěru ve výši 417 Kč, což bylo žalobkyní ověřeno v bankovních i nebankovních registrech systému CBCB a zjištěno, že žalovaný měl v době podání žádosti pouze jeden úvěrový produkt, a to kontokorent vedený u žalobkyně s úvěrovým rámcem 5 000 Kč a měsíční splátkou 417 Kč. Životní výdaje žalovaného pak žalobkyně stanovila po zohlednění jeho situace dle interního ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů, kdy výstupem byly napočítány výdaje ve výši 27 370 Kč měsíčně. Banka zároveň stanovila obdobně k ukazateli DSTI hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, což v tomto případě vycházelo na 5,1 % pro poskytnutí úvěru. Zdůraznila, že posuzování výdajů na základě statistických údajů a úvěrových databází připouští odborná právní literatura a rovněž Evropský orgán pro bankovnictví EBA s takovým postupem souhlasí. Použití životního minima výslovně akceptoval v rámci posuzování úvěruschopnosti také Krajský soud v Praze jako soud odvolací, kdy žalobkyně má za to, že postupovala s odbornou péčí a řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, pokud ověřila výdaje tvrzené žalovaným na základě vlastních statistických modelů, které vychází ze statistických dat a aktuálních údajů životních nákladů s tím, že zdůraznila, že není povinností žalobkyně ani v jejich možnostech zjišťovat veškeré výdaje žalovaného. Současně žalobkyně zastává názor, že nemandatorní výdaje nepodléhají povinnosti ověření. Smyslem ověření úvěruschopnosti žadatele je zajistit, aby spotřebitel úvěr splatil, nedostal se do existenčních potíží, případně do úpadku. Opětovně poukázala na nadstandardně vysoké příjmy žalovaného, ze kterých po odečtení žalobkyní vypočtených mandatorních výdajů a splátkového zatížení vycházel zůstatek 64 392 Kč. Proto žalobkyně neměla důvodné pochybnosti o tom, že by žalovaný nebyl schopen poskytnutý úvěr splácet, naopak bylo zřejmé, že schopnost žalovaného splácet úvěr dána byla.

3. Opatrovník žalovaného navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přičemž při svém přezkumu postupoval dle ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, účastníky ani nebyly namítány. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 250 078,10 Kč s úrokovým příslušenstvím. Skutkově tvrdila, že žalovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo] na částku 300 000 Kč za úrok ve výši 11,60 % ročně, který se zavázal splatit v pravidelných 108 měsíčních splátkách po 4 516 Kč vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem [datum] a ke dni [datum] konče s tím, že poslední splátka měla činit 4 463 Kč. Současně se žalovaný zavázal platit také měsíční pojistné ve výši 225 Kč. Žalovaný neuhradil splátky za měsíce červen, červenec a srpen [rok]. Z tohoto důvodu žalobkyně v souladu s ustanovením článku 8.2. smlouvy o úvěru tento zesplatnila ke dni [datum]. Žalobkyni pak v důsledku zesplatnění úvěru vznikla pohledávka ze smlouvy o úvěru, která byla ke dni zesplatnění vyčíslena na částku 250 242,91 Kč a sestávala z poskytnutého plnění ve výši 300 000 Kč a běžného úroku ve výši 96 115,20 Kč, od kterých byly odečteny splátky žalovaného ve výši 148 526,10, tj. z jistiny ve výši 247 589,10 Kč. K této částce pak bylo nutno připočítat zbytek neuhrazených cen za vedení účtu a za přistoupení do pojištění ve výši 2 489 Kč a dále též neuhrazený úrok z prodlení v celkové výši 164,81 Kč. Příslušenství pohledávky pak dále představuje obchodní úrok z úvěru ve výši 11,60 % ročně z jistiny úvěru ode dne následujícího po zesplatnění, tj. ode dne [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z téže částky za totožné období. Žalovaný po dni zesplatnění úvěru na úhradu dlužné částky ničeho neuhradil, a to ani na základě předžalobní výzvy k úhradě z [datum]. Opatrovník žalovaného navrhl, aby soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni pouze částku 149 915 Kč, odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného a aby ve zbytku byla žaloba zamítnuta, neboť nebyla splněna povinnost úvěrující řádně zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet.

6. Okresní soud poté, co dospěl k závěru o své mezinárodní příslušnosti k vedení tohoto řízení odkazem na článek 7 bod 1 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že žalobkyně při uzavření smlouvy posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, avšak toto posouzení nebylo dostatečné, dle názoru okresního soudu bylo pouze formální. Z předložených listin, zejména z výpisu z osobního účtu žalovaného, vyplynulo, že tento měl u žalobkyně veden osobní účet, ke kterému byl zřízen kontokorent, jenž byl čerpán, a šlo jediný jiný úvěrový produkt žalovaného na území České republiky. Žalovanému byl na tento účet v ČR od dubna [rok] do září [rok] zasílán měsíční příjem v žalobkyní tvrzené výši. Současně k tíži osobního účtu žalovaného byly účtovány platby a výběry v hotovosti v různé výši v ČR i na [země] tak, že na účtu zbyly finanční prostředky v minimální výši, případně byl účet přečerpán do debetu. Dle okresního soudu z těchto výpisů vyplývá, že žalovaný disponoval v době od dubna [rok] do září [rok] pravidelným příjmem. Nelze z nich však zjistit nic o jeho osobních poměrech a s tím souvisejících pravidelných výdajích na vedení domácnosti, na úhradu případných jiných závazků žalovaného na území [země] apod. Ač výpisy z účtu mají nepochybně vypovídací hodnotu, a to z hlediska příjmové stránky a skladby některých výdajů žalovaného, samy o sobě nemohou představovat skutkový podklad podmiňující analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů žalovaného, na jehož základě lze učinit odpovídající zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Odkaz žalobkyně na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 27/2021 ze dne 18. 1. 2022 nepovažoval okresní soud za přiléhavý již z toho důvodu, že se vztahoval k ust. § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., tj. k jiné právní úpravě než k té, kterou je nutno v této věci aplikovat. Okresní soud žalobkyni poučil u prvního jednání podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila, zda a jakým způsobem posoudila při uzavření smlouvy schopnost dlužníka úvěr splácet, a to jeho příjmovou i výdajovou stránku v kontextu konkrétních osobních poměrů žalovaného a navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně však na poučení okresního soudu reagovala v podstatě shodně jako v podání ze dne [datum] a doložila interní doklad žalobkyně označený jako„ posouzení úvěruschopnosti žalovaného“, z něhož však okresní soud nic relevantního nezjistil. Okresní soud dále zdůraznil, že je to žalobkyně, kdo nese odpovědnost za to, že v řízení bude tvrzeno, jak posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a pravdivost tohoto tvrzení bude prokázána, aby soud mohl učinit právní závěr o naplnění odborné péče; v opačném případě nese negativní následky nesplnění této povinnosti spočívající v částečné ztrátě sporu. S ohledem na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně splnění povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem, konkrétně s ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ a dále § 580 odst. 1 o. z., k níž byl dle ust. § 588 o. z. povinen přihlížet i bez návrhu. Současně však měl okresní soud za dostatečně prokázána tvrzení, že žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho účet částku 300 000 Kč dne [datum], ze které žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 159 085 Kč, jakož i to, že žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k úhradě celé dlužné částky výzvou v podobě rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum], odeslaného na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě o úvěru dne [datum] Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně má v souladu s ust. 2991 odst. 2 a § 2993 o. z. právo na vrácení všeho, co podle neplatné smlouvy poskytla žalovanému, po odečtení toho, co žalovaný žalobkyni již plnil, proto žalobu shledal důvodnou ve vztahu k nezaplacené části jistiny ve výši 140 915 Kč (tj. 300 000 Kč – 159 085 Kč), jejíž splatnost nastala ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o. z. až v souvislosti s doručením výzvy k plnění ze dne [datum]. Tato výzva odeslaná dne [datum] se za použití domněnky dojíti obsažené v ust. § 573 o. z. dostala do sféry dispozice žalovaného dne [datum]. Od uvedeného data byl pak dle okresního soudu žalovaný povinen splnit dlužnou částku do tří dnů za analogické aplikace § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., tj. do [datum]. Na základě tohoto tak okresní soud z částky 140 915 Kč dle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přiznal žalobkyni rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok III. o náhradě nákladů řízení pak okresní soud odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyně byla s žalobou procesně úspěšná z 55 % a neúspěšná ze 45 %, z čehož vyplývá, že procesní úspěch a neúspěch stran byl v podstatě shodný a nadto žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně okresní soud přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému opatrovníku žalovaného částkou 41 007 Kč a uložil žalobkyni zaplatit podle výsledku řízení s odkazem na ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení vynaložených na odměnu a náhradu hotových výdajů opatrovníka žalovaného v rozsahu 45 % částku 18 453,20 Kč.

7. Odvolací soud přebírá jako správná skutková zjištění okresního soudu učiněná na základě řádně provedeného dokazování.

8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že žalobkyně v řízení uplatnila nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. a zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy o úvěru, tj. ve znění zák. č. 43/2013 Sb., když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení.

9. Podle § 9 odst. 1 ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Podle § 22 odst. 5 ZoSÚ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, § 7 a § 9 nesplnil.

11. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného se žalobkyně na výzvu okresního soudu vyjádřila tak, že tuto provedla na základě informací poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum], v níž žalovaný potvrdil, že byl v dané době v pracovním poměru u zaměstnavatele„ [anonymizováno 5 slov]“, a to od [datum] až do data podání žádosti o úvěr s tím, že tento pracovní poměr nebyl sjednán na dobu určitou a v době žádosti s žalovaným nebylo vedeno jednání o skončení pracovního poměru. Jako průměrný měsíční čistý příjem u tohoto zaměstnavatele uvedl žalovaný částku 96 695 Kč. Žalobkyně dále posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, a to prověřením skutečností, že žalovaný nepodal návrh na povolení oddlužení a nebylo s ním vedeno exekuční řízení. Dále zdůraznila, že pro žalovaného od roku [rok] vedla běžný účet č. [bankovní účet], jehož kontrolou byla schopna potvrdit výši příjmů žalovaného a posoudit jeho schopnost řádně splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, když nadto z výpisu z tohoto účtu vyplynulo, že od dubna do září [rok] žalovaný dosahoval průměrné měsíční čisté mzdy ve výši 99 222 Kč, ač vycházeno při prověřování úvěruschopnosti žalovaného bylo z jím uvedené částky 96 695 Kč. Žalobkyně dále provedla kontrolu informací přes systém CBCB, přes který zjistila, že žalovaný se nenachází v prodlení se splácením žádných závazků vůči bankovním institucím a doposud byl schopen své závazky hradit. Navíc v době uzavření smlouvy byl žalovaný zatížen jediným dalším úvěrovým produktem, a to konkrétně kontokorentním úvěrem sjednaným mezi účastníky s úvěrovým rámcem 5 000 Kč a vedeným na již uvedeném běžném účtu žalovaného, s orientační měsíční splátkou ve výši 417 Kč. Splátka nového úvěru pak činila částku 4 516 Kč, nové splátkové zařízení klienta tak mělo představovat částku 4 933 Kč. Mimo tuto splátku bylo při prověřování úvěruschopnosti žalovaného dále vycházeno z existenčních výdajů žalovaného, které byly žalobkyni vzhledem k situaci klienta (typ bydlení, rodinný stav a počet osob v domácnosti) stanoveny ve výši 27 370 Kč dle ekonomického modelu, který vychází z dat Českého statistického úřadu a z pravidelných výdajů, které tvořily pravidelné splátky u žalobkyně.

12. Dle názoru odvolacího soudu již ze samotných shora uvedených tvrzení žalobkyně o způsobu a rozsahu posuzování úvěruschopnosti žalovaného jako žadatele o spotřebitelský úvěru, ve spojení s informacemi uvedenými v žádosti o tento úvěrový produkt, jednoznačně vyplývá, že se žalobkyně, pokud jde o výdaje žalovaného, zcela spolehla na informace uvedené žalovaným, které dále neprověřovala, a dále na statistická data.

13. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním, a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, se musí podle odvolacího soudu prosadit závěry formulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré vůle a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

14. Ač z výpisů z běžného účtu, který žalobkyně pro žalovaného vedla, bylo možno zjistit nadprůměrný příjem žalovaného, současně z těchto výpisů vyplývá, že také výdaje žalovaného, nejčastěji provedené formou výběru hotovosti, se těmto nadstandardním příjmům vyrovnaly, případně je převýšily, a to ještě předtím, než se žalovaný zavázal hradit žalobkyni splátku projednávaného úvěru ve výši 4 516 Kč O tomto závěru svědčí minimální či debetní zůstatky na účtu žalovaného v období od [datum] do [datum]. Ač lze žalobkyni dát za pravdu, že zákonná úprava povinnosti k prověřování úvěruschopnosti spotřebitelů zakotvena v ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ nestanoví žádný přesný postup při tomto prověřování a že v souladu s citovanými judikatorními závěry nelze k tomuto procesu přistupovat paušalizovaně, v projednávané věci dle názoru odvolacího soudu skutečnosti zjištěné z výpisů z účtu žalovaného měly žalobkyni jako obezřetnou úvěrující vést k závěru, že výdaje žalovaného je nutno prověřit podrobněji než-li pouze na základě výpisů z účtu, z insolvenčního rejstříku, rejstříku exekucí či informací ze systému BRKI. V žádném případě s ohledem na konkrétní okolnosti případu odvolací soud nepovažuje za dostačující v otázce mandatorních výdajů žalovaného vycházet z údajů statistických, vypočtených pouze na základě typu bydlení žalovaného a počtu členů jeho domácnosti, bez toho, že by byla zjištěna alespoň věková skladba spolubydlících žalovaného a jejich vztah k žalovanému. I když se žalovaný z pracovních či osobních důvodů pohyboval na území České i [země], jak vyplývá rovněž z výpisů z běžného účtu žalovaného o výběrech hotovosti, nebyl při prověřování úvěruschopnosti žalobkyní ani dotázán, jaké náklady mu vznikají na dopravu do zaměstnání či mezi trvalým a přechodným bydlištěm. Stejně tak žalovaný nebyl dotázán na svůj zdravotní stav či zájmy, ač z výpisu z účtu plyne, že vybíral opakovaně ve stejných dnech vysoké částky. Rovněž nebyla jakkoliv prověřována výše zcela zásadního výdaje, a to výdaje na bydlení. Spoléhala-li žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů za shora popsané situace pouze na kusé informace o osobních a majetkových poměrech žalovaného a na údaje statistické, odvolací soud plně sdílí závěr soudu okresního, že nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele mající za následek neplatnost úvěrové smlouvy dle § 9 odst. 1 ZoSÚ, a to neplatnost absolutní ve smyslu ust. § 588 o. z., k níž je nutno přihlížet z úřední povinnosti.

15. Okresní soud dále správně dovodil, že přijal-li žalovaný na základě neplatné smlouvy o úvěru finanční prostředky poskytnuté žalobkyní v celkové výši 300 000 Kč, získal ve smyslu ust. § 2993 o. z. na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vydat.

16. Okresní soud při vyčíslení výše tohoto bezdůvodného obohacení vyšel z rozdílu mezi plněním žalobkyně v částce 300 000 Kč a částkou, kterou žalovaný podle neplatné smlouvy žalobkyni již zaplatil ve výši 159 085 Kč, a dospěl k částce bezdůvodného obohacení ve výši 140 915 Kč, ve vztahu ke které žalobě, včetně úroků z prodlení v zákonné výši za dobu od [datum] do zaplacení, vyhověl.

17. Odvolací soud má za to, že okresní soud správně zohlednil plnění poskytnuté žalovaným žalobkyni, ač dle ustanovení § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud byl oprávněn provést celkové vypořádání neplatné úvěrové smlouvy a od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši požadované jistiny odečíst plnění poskytnuté žalovaným žalobkyni na základě téže smlouvy, a to bez výslovné námitky žalovaného. K uvedenému názoru vede odvolací soud závěr, že v projednávané věci se žalobkyně domáhala plnění ze smlouvy uzavřené mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako fyzickou osobou – spotřebitelem, v níž se spotřebitel ocitá fakticky v nerovném postavení vůči profesionálnímu dodavateli, a to s ohledem na větší profesionální zkušenosti podnikatele, lepší znalost práva, snazší dostupnost právních služeb i na možnost stanovit smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 342/09 či ze dne 11. 11. 2013 ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11).

18. Této nerovnosti ve spotřebitelských vztazích, na úkor a k újmě spotřebitele, si je zákonodárce vědom a snaží se ji odstranit různými právními nástroji, např. vyšší informační povinností dodavatelů, právem spotřebitele odstoupit od smlouvy, omezením smluvní volnosti ve formě zákazu některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách či v příkazu v pochybnosti o významu spotřebitelských smluv tyto vykládat způsobem pro spotřebitele příznivějším (§ 1810 a násl. o. z.). Jedním z projevů ochrany spotřebitele ve specifické oblasti finančních služeb ve formě zápůjček a úvěrů je pak také povinnost úvěrujícího řádně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jak shora podrobně vyloženo.

19. Nesplní-li poskytovatel úvěru povinnost vyplývající z ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ a nastoupí-li zákonem stanovená sankce v podobě absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, pak se při vypořádání nároků stran z této neplatné smlouvy dle názoru odvolacího soudu musí nutně uplatnit princip poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva zakotvený v ust. § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v ust. § 6 odst. 1 a 2, podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

20. Ač žalovaný v projednávané věci námitku vzájemného plnění nevznesl a nedomáhal se vypořádání svého nároku na vrácení jím poskytnutého plnění z neplatné smlouvy žalobkyni, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni jako společnosti, která porušila povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ, s následkem v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy a potřebou provést vypořádání plnění poskytnutých stranami, nelze přiznat její nárok na vydání bezdůvodného obohacení v části, ve které plnění žalobkyně převyšuje plnění poskytnuté žalovaným. V opačném případě by žalobkyně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, jak je popsáno shora, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v ust. § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopen rozpoznat, že předchůdkyně žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat jeho úvěruschopnost a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohl-li tedy žalovaný jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze mu ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároků z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá ust. § 2993 o. z. Současně odvolací soud poukazuje na to, že s účinností od [datum] již právní úprava spotřebitelských úvěrů (zák. č. 257/2016 Sb.) obsahuje v § 87 odst. 1 věta třetí speciální úpravu následků neplatnosti smlouvy o úvěru jako důsledku porušení povinnosti řádně pověřit úvěruschopnost spotřebitele zakotvenou v ust. § 86 tohoto zákona tak, že spotřebitel je z neplatné smlouvy povinen vrátit jistinu úvěru, tedy toho, oč sám zaplatil méně, než podle neplatné smlouvy od úvěrujícího přijal, aniž by byl povinen vznášet námitku vypořádání jím poskytnutých plnění, jak předpokládá obecné ust. § 2993 o. z.

21. Vznikl-li žalobkyni z neplatné smlouvy o úvěru toliko nárok na vrácení poskytnuté jistiny, po zohlednění plnění poskytnutého žalovaným, pak jí mimo příslušenství bezdůvodného obohacení ve formě úroků z prodlení z částky přiznané jako bezdůvodné obohacení již další nároky z neplatné úvěrové smlouvy nevznikly. Pokud tedy okresní soud, mimo nárok na zaplacení částky 140 915 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, žalobu jako nedůvodnou ve výroku II. rozsudku okresního soudu zamítl, pak je jeho rozhodnutí správné a jako takové bylo odvolacím soudem v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno.

22. Současně však odvolací soud změnil nákladové výroky III. a V. rozsudku okresního soudu, když nejprve konstatuje, že okresní soud dospěl k nesprávnému závěru, pokud jde o poměr úspěchu a neúspěchu stran.

23. Žalobkyně se v řízení, včetně úrokového příslušenství vypočteného za dobu do dne rozhodnutí okresního soudu, tj. do [datum], domáhala po žalovaném celkem zaplacení částky 396 907,91 Kč, úspěšná byla co do částky 179 135,78 Kč, tj. ze 45 %. Žalovaný pak byl v řízení úspěšný z 55 % a po odečtení procesního úspěchu a neúspěchu stran ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení z 10 %.

24. Současně není správný závěr okresního soudu, že žalovanému v řízení prokazatelně žádné náklady nevznikly. Žalovanému byl v řízení ustanoven opatrovník dle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., jehož odměnu, včetně náhrady hotových výdajů, správně okresním soudem vyčíslené ve výroku IV. na částku 41 007 Kč, bude hradit stát v souladu s ust. § 140 odst. 2 o. s. ř. Náklady na ustanoveného opatrovníka jsou náklady žalovaného, které je žalobkyně dle § 149 odst. 2 o. s. ř. povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě v rozsahu, jaký odpovídá rozdílu procesního úspěchu a neúspěchu stran, tj. z 10 % Odvolací soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení žalovaného částku 4 107 Kč.

25. Pokud jde o odvolací řízení, toto skončilo plným procesním úspěchem žalovaného. I v tomto řízení vznikly náklady na zastoupení žalovaného ustanoveným opatrovníkem, které je žalobkyně dle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 149 odst. 2 o. s. ř. povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě v částce 21 974 Kč sestávající z odměny ustanoveného opatrovníka žalovaného, stanovené z tarifní hodnoty odvolacího řízení, vypočtené dle § 8 odst. 1 a 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif (dále jen„ AT“) tj. v případě příslušenství požadovaného samostatně jako pětinásobek hodnoty ročního plnění, tj. z částky 191 329,49 Kč, za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalobkyně a účast u jednání odvolacího soudu) po 8 780 Kč, z náhrady paušálních výdajů opatrovníka žalovaného k těmto úkonům právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT) a z náhrady za 21% DPH z částky 18 160 Kč ve výši 3 814 Kč (§ 14 odst. 1 AT) O odměně opatrovníka žalovaného a náhradě jeho hotových výdajů v souvislosti se zastupováním žalovaného v odvolacím řízení bude rozhodnuto okresním soudem.

26. Současně odvolací soud dle ust. § 4 odst. 1 písm. i) zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích zavázal žalobkyni k zaplacení doplatku soudního poplatku za odvolání vyměřeného dle položky 22 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků z předmětu odvolacího řízení, tj. z částky 191 329,49 Kč (v případě samostatně uplatněných běžících úroků /bez jistiny/ jako pětinásobku ročního plnění ve smyslu ust. § 6 odst. 3 poplatkového zákona), ve výši 4 108 Kč, kdy z předmětu odvolacího řízení činila poplatková povinnost žalobkyně 9 567 Kč, žalobkyně však na výzvu okresního soudu zaplatila soudní poplatek pouze ve výši 5 459 Kč.