15 CO 203/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 50 380,08 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 7. 2022, č. j. 16 C 265/2021-38,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že přisouzenou částku 30 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3 178 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 20 380,08 Kč, úroku v částce 3 890,83 Kč a dále úroku ve výši 29 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v částce 3 754,17 Kč a úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od [datum] do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. rozsudku (výrok II.) a žalovanému nepřiznal vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to ve formě spotřebitelského úvěru dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Okresní soud se proto zabýval otázkou platnosti této smlouvy o zápůjčce (spotřebitelském úvěru) ve smyslu § 87 ZoSÚ, tedy zda věřitel s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost žalovaného dle § 86 ZoSÚ. Okresní soud dovodil, že věřitel při sjednávání smlouvy o zápůjčce jako spotřebitelského úvěru nevyhověl řádně zákonnému požadavku uvedenému v § 87 odst. 1 ZoSÚ, v důsledku čehož je nutno považovat smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. S ohledem na tuto neplatnost je pak nutno vypořádat plnění poskytnutá na základě této smlouvy mezi účastníky, a to podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru. Podle ní je žalovaný povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel (částku zápůjčky ve výši 30 000 Kč), sníženou o částku dosud žalovaným zaplacenou (0 Kč). V souladu s § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ pak okresní soud uložil žalovanému žalobkyni zaplatit částku 30 000 Kč v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k jeho momentální situaci (neboť žalovaný zůstal po celou dobu řízení nekontaktní) stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo. S ohledem na výše uvedené i okresním soudem stanovená výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši, vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti k vrácení zapůjčené jistiny. Okresní soud dále uzavřel, že žalobkyně prokázala převod této pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 o. z. Okresní soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky 30 000 Kč s úrokovým příslušenstvím, přičemž další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy o zápůjčce jí nepřiznal. A protože byla žalobkyně méně procesně úspěšná a žalovanému žádné náklady v souvislosti s řízením před okresním soudem nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

2. Proti výroku I., avšak pouze co do určení lhůty k plnění (pariční lhůty) částky 30 000 Kč, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit tuto částku ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně uvedla, že nenapadá závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy o zápůjčce, ale nesouhlasí se stanovením splátek pro zaplacení částky 30 000 Kč. Žalovaný totiž měl dostatek času dluh uhradit, přičemž povolení splátek je výjimkou ze zásady platit přiznané plnění v pariční lhůtě 3 dnů dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a mělo by být řádně zdůvodněno. Okresní soud přitom ve svém rozhodnutí neuvedl žádné konkrétní důvody osvědčující nepříznivou sociální situaci žalovaného, na základě které by přistoupil k povolení splátek. Naopak okresní soud sám uvedl, že mu o poměrech žalovaného není nic známo, a že tedy považuje výši splátek za nepřiměřenou.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu. Při posouzení rozsahu odvolání žalobkyně vyšel odvolací soud ze závěru, že okresní soud nestanovil splátky uvedené ve výroku I. jeho rozsudku dle § 160 o. s. ř. - tedy jako splátky již dříve splatného dluhu, ale že tyto splátky stanovil dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ. Dle tohoto ustanovení se totiž ukládá spotřebiteli vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z důvodové zprávy k § 87 ZoSÚ se podává, že...„ S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“. Z toho je možno dle odvolacího soudu dovodit, že smyslem a účelem právní úpravy obsažené v § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby jeho splatnost byla vázána na faktické schopnosti a možnost spotřebitele jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány. Tentýž závěr je pak možno dovodit i z odborné literatury – např. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s., v němž je k § 87 ZoSÚ uvedeno:...„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“. Odvolací soud tak s ohledem na shora uvedené zastává názor, že § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost) a nikoliv pariční lhůtu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Odvolání žalobkyně tedy dle odvolacího soudu nesměřuje proti pariční lhůtě (jak uváděla sama žalobkyně), ale směřuje do věci samé, neboť při přezkumu odůvodněnosti splátek stanovených dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ se soud musí zabývat otázkou splatnosti již dříve přiznaného nároku ve výši 30 000 Kč, tedy částečně i věcí samou. Přitom výši přiznaného nároku již odvolací soud není oprávněn přezkoumávat, neboť odvolání bylo podáno právě a jen proti lhůtě splatnosti této částky, ale již nikoliv proti její výši. V této souvislosti je možno rovněž poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud ČR dospěl k obdobným závěrům.

5. Odvolací soud tak přezkumu podrobil výrok I. rozsudku okresního soudu ohledně lhůty splatnosti tam přiznané částky a rovněž i závislý výrok III. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení. Při přezkumu postupoval odvolací soud dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

6. Odvolací soud pokládá za nutné dále uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Odvolací soud pouze ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování provedené okresním soudem, a to o důkazy, jež byly za důkazy označeny již v prvostupňovém řízení a nejsou tedy nepřípustné ve smyslu § 205a o. s. ř. (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku ze dne [datum]). Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z těchto listin níže, v rámci právního hodnocení věci.

7. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu okresního o tom, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru. Vztah účastníků bylo proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, přičemž okresní soud dospěl i ke správnému závěru o absolutní neplatnosti této smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr okresního soudu nebyl žádným z účastníků ani zpochybňován. Jak již bylo naznačeno výše, předmětem odvolacího přezkumu pak ani nebyla výše bezdůvodného obohacení (okresním soudem přiznaná v částce 30 000 Kč), které je povinen žalovaný vrátit žalobkyni, na kterou přešlo v důsledku smlouvy o postoupení právo vymáhat pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Odvolací soud se proto dále pouze zaměřil na posouzení otázky, zda okresní soud správně stanovil splatnost částky 30 000 Kč ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ a umožnil žalovanému splácet tento dluh ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně.

8. Jak vyplývá z § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle názoru odvolacího soudu pak břemeno tvrzení a důkazní o těchto možnostech spotřebitele nese sám spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Nicméně žalovaný (jakožto spotřebitel) byl v průběhu řízení naprosto nečinný a nekontaktní, a proto nebylo možno ohledně jeho poměrů a možností splatit jistinu úvěru cokoliv zjistit. Za této situace pak odvolací soud nesouhlasí se soudem okresním v tom, že je možno stanovit žalovanému jakékoliv splátky, neboť není možné jakkoliv zjistit, zda jsou tyto splátky přiměřené jeho možnostem. Naopak je nutno za situace, kdy žalovaný netvrdil a následně neprokázal, že jeho možnosti ho opravňují (umožňují mu) splácet jistinu úvěru pouze v konkrétní výši splátek, dovodit, že v možnostech žalovaného je splatit celou jistinu úvěru najednou. Pokud tedy okresní soud umožnil žalovanému za shora popsané situace splácet dluh ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, zcela zjevně tím pochybil. Dle odvolacího soudu tak není možné v tomto řízení učinit závěr o tom, že by zde byly tvrzeny a prokázány ze strany žalovaného takové skutečnosti, které brání žalovanému zaplatit dlužnou jistinu ihned po výzvě.

9. Odvolací soud následně vyšel ze zjištění učiněného z oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum], že dne [datum] byla sepsána výzva adresovaná žalovanému, v níž je žalovaný vyzván k zaplacení částky 68 080,08 Kč na základě smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] [číslo] to do 10 dnů ode dne doručení této výzvy. Současně pak odvolací soud z podacího lístku ze dne [datum] zjistil, že výzva ze dne [datum] byla žalovanému odeslána dne [datum] prostřednictvím České pošty, s. p. Odvolací soud považuje již za notorietu skutečnost, že poštovní zásilky doručované prostřednictvím České pošty, s. p., jsou doručeny nejpozději třetím pracovním dnem od jejich odeslání. K doručení výše uvedené zásilky (obsahující výzvu ze dne [datum]) žalovanému tedy došlo dne [datum], přičemž ode dne následujícího počala běžet lhůta 10 dnů určená ke splnění dluhu. Ta skončila dne [datum], a tudíž je možno dovodit, že dne [datum] se stal splatným dluh žalovaného spočívající ve vrácení jistiny zápůjčky na základě smlouvy ze dne [datum]. Jak již totiž bylo uvedeno výše, v průběhu řízení nebylo tvrzeno a ani nijak nevyšlo najevo, že by zaplacení této částky v takto stanovené lhůtě bylo mimo možnosti žalovaného, či že by možnosti žalovaného mu umožnily splácet dluh ve splátkách.

10. A protože je možno s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospět k závěru, že ke dni rozhodování soudu již nastala splatnost celého dluhu žalované ve výši 30 000 Kč, je současně možno považovat nárok žalobkyně na zaplacení této částky v pariční lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (dle § 160 odst. 1 o. s. ř.) za zcela důvodný. V průběhu řízení totiž nebyly zjištěny (zejména s ohledem na nečinnost žalované) žádné okolnosti, které by umožňovaly stanovit lhůtu dle § 160 odst. 1 o. s. ř. delší, či snad povolit splácení dluhu ve splátkách.

11. Odvolací soud proto výrokem I. tohoto rozsudku změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že zavázal žalovaného k zaplacení částky 30 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

12. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. I poté, co byl rozsudek okresního soudu částečně změněn, je možno dovodit, že žalovaný byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně, a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Protože však žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

13. Odvolací soud pak dále výrokem III. rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti žalovaného k plné náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni, neboť v odvolacím řízení byla žalobkyně plně procesně úspěšná. Celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení činí částku 3 178 Kč a sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za celkem jeden úkon právní služby, a to za sepis odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen„ advokátní tarif“), přičemž odměna za jeden úkon právní služby činí částku 1 500 Kč dle § 9 odst. 1 a § 7 bod 4. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 10 000 Kč, neboť v případě sporu o určení lhůty splatnosti či lhůty k plnění nelze hodnotu této sporné věci či práva vyjádřit v penězích. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat náhradu paušálních výdajů zástupce žalobkyně ve výši 300 Kč k výše uvedenému úkonu právní služby a 21% DPH z výše uvedených částek ve výši 378 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat i soudní poplatek zaplacený za podané odvolání ve výši 1 000 Kč, neboť jak již bylo uvedené výše, považuje odvolací soud odvolání žalobkyně za odvolání do věci samé. K zaplacení celkové částky nákladů odvolacího řízení v částce 3 178 Kč pak odvolací soud zavázal žalovaného výrokem III. tohoto rozsudku, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek neshledal odvolací soud jakéhokoliv důvodu.