15 Co 231/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Anonymizováno , narozený dne Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení částky 991 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 7. 2025, č. j. 26 C 35/2023-44,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu ohledně částky 227 932,99 Kč (výrok I.) a současně zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyně v částce 46 269 Kč (výrok II.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 991 000 Kč s úrokem ve výši 3,29 % ročně z této částky od 21. 9. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 10. 2022 do zaplacení. Skutkově tvrdila, že v řízení uplatněnou pohledávku nabyla od , Anonymizováno, (dále jen „banka“), na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 8. 2022. Banka uzavřela se žalovaným dne 6. 6. 2019 smlouvu o hypotečním úvěru na jejímž základě byla žalovanému dne 18. 6. 2019 vyplacena částka 1 485 000 Kč. Banka úvěr zesplatnila ke dni 3. 6. 2022 v důsledku nesplácení splátek žalovaným. Předmětem řízení byla část jistiny ve výši 991 000 Kč. V době od 20. 2. 2023 do 23. 4. 2025 bylo řízení přerušeno z důvodu konkursu prohlášeného na majetek žalovaného. Usnesením ze dne 1. 7. 2025 bylo řízení pro částečné zpětvzetí žaloby zastaveno co do částky jistiny ve výši 991 000 Kč s úrokem ve výši 3,29 % ročně z této částky od 21. 9. 2022 do 20. 2. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 10. 2022 do 20. 2. 2023. Žalobkyně tvrdila, že dne 24. 5. 2024 jí byla jakožto zajištěnému věřiteli vyplacena v konkursním řízení částka 1 627 334,21 Kč, která byla započtena na jistinu, úrok a úrok z prodlení za dobu do dne prohlášení konkursu, tj. do 20. 2. 2023. Předmětem řízení tak zůstal požadavek žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 3,29 % ročně z částky 991 000 Kč od 21. 2. 2023 do 24. 5. 2024 ve výši 41 000,52 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 991 000 Kč od 21. 2. 2023 do 24. 5. 2024 ve výši 186 932,47 Kč, celkem tedy částka 227 932,99 Kč.

2. Okresní soud po provedeném dokazování žalobu (ve zbylém rozsahu po jejím částečném zpětvzetí) jako nedůvodnou zamítl s tím, že považoval uzavřenou smlouvu o úvěru za smlouvu o spotřebitelském úvěru. Dospěl pak k závěru o její absolutní neplatnosti, neboť dle něj banka, jako poskytovatel úvěru nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, neboť nijak neověřovala jeho výdaje. Banka vycházela pouze z částek životního minima, a ne ze skutečné výše nákladů žalovaného na živobytí a vedení domácnosti. Okresnímu soudu pak nebylo zřejmé, co představují tzv. ostatní výdaje ve výši 8 457 Kč, s nimiž banka operovala, tedy zda se jedná o výživné, náklady na bydlení či jiné náklady. Okresní soud tak dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, přičemž nárok uplatněný v řízení tak nemohl být dle něj posouzen ani částečně jako nárok na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Celá částka jistiny úvěru již byla žalobkyni uhrazena, a to splátkami úvěru prováděnými žalovaným a poukázáním výtěžku zpeněžení předmětu zástavy v rámci insolvenčního řízení. V části zbývající po částečném zastavení řízení byla žaloba zamítnuta s ohledem na to, že se jednalo o nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. O náhradě nákladů řízení před okresním soudem pak okresní soud rozhodl podle poměru úspěchu (v rozsahu 82 %) a neúspěchu (v rozsahu 18 %) žalobkyně ve věci. Žalobkyně tak má vůči žalovanému dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 64 % z celkových nákladů. Okresní soud tak žalobkyni přiznal vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 46 269 Kč (jako 64 % z celkových nákladů ve výši 72 296 Kč).

3. Proti celému rozsudku si žalobkyně podala včasné odvolání, jímž se domáhala buď jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, či jeho změny a vyhovění žalobě v celém zbylém rozsahu. Žalobkyně namítala, že okresní soud nesprávně posoudil zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bankou, neboť jí vytýkal, že nesprávně posoudila výdaje žalovaného. V té souvislosti žalobkyně poukázala na skutečnost, že banka vycházela z příjmu žalovaného ve výši 63 179 Kč, přičemž při posouzení výdajů žalovaného vycházela z částek životního minima, což připouští i Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, podle nějž může být ke stanovení výdajů použita státem stanovená částka životního minima a další náklady byly racionálně odhadnuty. Povinnost posoudit úvěruschopnost nesleduje ochranu životního standardu spotřebitele, ale je třeba dojít k závěru, že spotřebitel má i po úhradě splátek dluhu k dispozici dostatek finančních prostředků k zajištění svých základních potřeb. Ke dni uzavření smlouvy o úvěru činilo životní minimum pro jednotlivce částku 3 410 Kč, přičemž banka tuto částku navýšila na částku 7 894 Kč, ve které zohlednila další náklady žalovaného tak, aby výsledná částka odpovídala výdajům na živobytí a bydlení stanovených dle ekonomického modelu. Banka pak zohlednila i ostatní výdaje žalovaného ve výši 8 457 Kč (včetně výživného) a také splátky jiných úvěrů v částce 5 000 Kč. Banka se tak nespokojila jen s údaji sdělenými žalovaným, ale využila také ekonomického modelu vycházejícího ze statistických dat, který zohledňuje náklady na bydlení v místě a čase obvyklé. Při odečtení všech doložených příjmů a výdajů dospěla banka k závěru, že žalovanému měsíčně zbývá částka 41 828 Kč, přičemž po odečtení měsíční splátky bankou poskytnutého úvěru (ve výši 7 268,10 Kč), zbývala žalovanému měsíčně částka 34 559,90 Kč na jiné nemandatorní výdaje. Tuto částku považuje žalobkyně za zcela dostatečnou. Navíc je nutno přihlédnout i k tomu, že žalovaný po dobu zhruba tří let úvěr řádně splácel, což svědčí o tom, že na takové splátky měl dostatek prostředků. Nadto nelze přehlédnout, že za úvěr žalovaný zakoupil bytovou jednotku, kterou měl užívat k vlastnímu bydlení, z čehož je možno dovodit, že mu klesly náklady na bydlení. Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že ZoSÚ přenáší spoluodpovědnost za posouzení úvěruschopnosti také na samotného spotřebitele, který je povinen dle § 84 odst. 2 ZoSÚ poskytnout věřiteli pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti úvěr splácet.

4. Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že byl zamítnut také její nárok na zákonný úrok z prodlení v částce 186 932,47 Kč (ve výši 15 % ročně z částky 991 000 Kč za dobu od 21. 2. 2023 do 24. 5. 2024), což okresní soud nijak neodůvodnil. Pohledávka z předmětného úvěru byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. , insolvenční spisová značka, a tato nebyla popřena insolvenčním správcem, ale naopak byla zjištěna a z výtěžku zpeněžení bylo žalobkyni vyplaceno dne 24. 5. 2024 plnění ve výši 1 627 334,21 Kč, které bylo započteno na žalovanou jistinu a příslušenství (úrok a zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni úpadku), čímž došlo k jejich úhradě. Tímto byl také uhrazen zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 991 000 Kč za dobu od 21. 10. 2022 do 20. 2. 2023, tedy do dne rozhodnutí o úpadku. Žalobkyně tak má nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 991 000 Kč za dobu od 21. 2. 2023 do 25. 4. 2024.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, neboť takto byl odvoláním žalobkyně odvolacímu přezkumu otevřen, a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Odvolací soud přitom postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné.

7. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pouze považoval za nutné ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnit dokazování o následující listiny (přihláška pohledávky žalobkyně do insolvenčního řízení žalovaného ze dne 7. 12. 2022, doplnění přihlášené pohledávky ze dne 14. 4. 2023, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2023, č. j. , insolvenční spisová značka, , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2024, č. j. , insolvenční spisová značka, , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2025, č. j. , insolvenční spisová značka, , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2025, č. j. , insolvenční spisová značka, , zpráva o dosavadní činnosti insolvenční správkyně ze dne 12. 5. 2023 a obratová historie úvěru za dobu od 6. 6. 2019 do 24. 8. 2022). Odvolací soud již v tuto chvíli předesílá, že nezjistil žádné skutečnosti významné pro jeho rozhodnutí z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2023, č. j. , insolvenční spisová značka, , z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2025, č. j. , insolvenční spisová značka, , a z obratové historie úvěru za dobu od 6. 6. 2019 do 24. 8. 2022. Skutková zjištění učiněná z ostatních provedených důkazů (dříve okresním soudem nevyvozená) pak odvolací soud uvádí pro větší přehlednost níže v rámci právního hodnocení věci.

8. Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud v prvé řadě sdílí závěr okresního soudu, že se v případě smlouvy o úvěru uzavřené mezi bankou a žalovaným jednalo o smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, což ostatně žalobkyně ve svém odvolání ani nijak nerozporovala. Odvolací soud se tak v prvé řadě zaměřil na přezkum závěrů okresního soudu týkajících se posouzení otázky zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bankou před uzavřením smlouvy o úvěru. Judikatura soudů vyšších stupňů se pak již v tomto ohledu ustálila v opačných závěrech, než uvádí žalobkyně ve svém odvolání. Jedno z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024) zmiňuje dřívější rozhodnutí dovolacího soudu (především rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), podle nějž věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se dle Nejvyššího soudu vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž je dovozeno, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje dle Nejvyššího soudu interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus. V tomto rozsudku SDEU vyložil čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen „směrnice CCD“) a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, dále zmínil, že právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Současně pak Nejvyšší soud uvedl, že za dostatečné ověření úvěruschopnosti žalovaného nepovažuje, pokud banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti apod.), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu. Banka tak totiž vycházela pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.

9. Ke shodným závěrům, jako jsou ty zmíněné výše v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, pak Nejvyšší soud dospěl i ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Odvolací soud pak považuje za nutné dále doplnit, že SDEU ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus kromě již výše zmíněného uvedl, že směrnice CCD neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Posouzení úvěruschopnosti lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud uzavírá, že poskytovateli úvěru samozřejmě nic nebrání použít při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka určité statistické modely, avšak nelze jimi nahrazovat zjištění konkrétních příjmů a výdajů daného dlužníka (či členů jeho domácnosti). Ty jsou totiž (již z logiky věci) u každého dlužníka jiné a nelze tak jakkoliv vycházet ze statistických modelů nahrazujících určení konkrétních příjmů a výdajů dlužníka. Pokud by se měl prosadit opačný závěr, nic nebránilo zákonodárci, aby stanovil, že se při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vychází ze statistických modelů či by stanovil určitou výši výdajů (či příjmů), ze kterých by bylo možno (či nutno) při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vycházet. To však zcela zjevně nebylo úmyslem zákonodárce, který ponechal zkoumání úvěruschopnosti zcela na úvaze věřitele, který by měl být nejlépe způsobilý (jakožto odborník a podnikatel) posoudit, zda je dlužník, jemuž poskytuje své vlastní finanční prostředky, schopen tyto peníze reálně vrátit. Což by mělo být i v nejvyšším zájmu samotného věřitele. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech a výdajích žadatele (či osob s ním žijících ve společné domácnosti) lze pak jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet.

11. Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, vyplývá, že schopnost spotřebitele splácet je třeba posoudit na základě dostatečných informací, které mohou být získány i od spotřebitele (tj. nikoliv výhradně jen od něj). Jaké množství informací je již možné považovat za dostatečné se přitom může případ od případu lišit a taktéž se liší. Postup věřitelů při posuzování úvěruschopnosti dlužníků proto nelze paušalizovat.

12. Odvolací soud pak také považuje za nutné zmínit rozsudek SDEU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, podle nějž čl. 8 a 23 směrnice CCD nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl žádné škodlivé následky. Odvolací soud tak má za to, že argumentace žalobkyně v tom směru, že žalovaný byl schopen v letech 2019 až 2022 úvěr splácet, je z pohledu posouzení řádnosti zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zcela irelevantní. Nadto nelze v této souvislosti přehlédnout, že poskytovatel úvěru je povinen úvěruschopnost spotřebitele zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru, přičemž jakékoliv skutečnosti nastalé později (splácení úvěru spotřebitelem po jeho poskytnutí) již nemohou kvalitu takového zkoumání logicky jakkoliv ovlivnit.

13. Pokud pak žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, pak závěry zmiňované žalobkyní, které z něj mají vyplývat, jsou zcela v rozporu s výše uvedenými závěry odvolacího soudu přijatými v této procesní věci. Odvolací soud tak nevidí jakéhokoliv důvodu k nim přihlížet s tím, že svou opačnou a odlišnou argumentaci považuje za dostatečně zdůvodněnou ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

14. Odvolací soud tak uzavírá, že nelze mít za to, že by okresní soud vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z nesprávných premis. Při posouzení otázky, zda žalobkyně zkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, považuje přitom odvolací soud s ohledem na výše uvedenou judikaturu soudů vyšších stupňů za vhodné zmínit také následující. Není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel úvěru je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel úvěru povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené Českým statistickým úřadem. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu použít jako podpůrné informace, avšak tyto údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné výdaje konkrétní žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí.

15. ZoSÚ nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud vychází z toho, že není reálné a ani potřebné prověřovat tzv. „každou korunu“ výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele dostojí poskytovatel úvěru pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména těch zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení lze pak zjevně prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení.

16. Při posouzení otázky řádného zkoumání úvěruschopnosti mohl odvolací soud vycházet pouze z tvrzení uvedených žalobkyní v prvostupňovém řízení a z tam označených důkazů. Odvolací soud tak vycházel z tvrzení uvedených v podání žalobkyně ze dne 25. 6. 2025, podle nichž banka zkoumala příjmy žalovaného na základě předloženého potvrzení o výši příjmu žalovaného v částce 63 179 Kč u zaměstnavatele , právnická osoba, Banka pak prověřila, zda žalovaný neprochází veřejnými rejstříky a bankovními a nebankovními registry, a to vždy s negativním závěrem. Žalobkyně stanovila výdaje žalovaného na základě jeho životního minima navýšeného bankou z částky 3 410 Kč na částku 7 894 Kč. Banka pak přihlížela k dalším výdajům žalovaného (včetně výživného ve výši 1 300 PLN – tedy zhruba ve výši 7 800 Kč při zohlednění kurzu PLN v červnu 2019) v částce 8 457 Kč a zohlednila také splátky jiných úvěrů v částce 5 000 Kč. Takto banka stanovila měsíční výdaje žalovaného na částku 21 351 Kč. Žalovaný tak po odečtení těchto výdajů disponoval dle banky měsíčně částkou 41 828 Kč.

17. Odvolací soud shrnuje, že banka při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela zcela správně z ověřených (a tudíž prokázaných) příjmů žalovaného ve výši 63 179 Kč. Nicméně banka zcela rezignovala na jakékoliv ověření konkrétních výdajů žalovaného, přičemž jí zjevně nic nebránilo vyžádat si od žalovaného doklady minimálně o výši jeho výdajů za bydlení, případně výpisy z účtů u banky, z nichž by také vyplynuly výdaje žalovaného či minimálně okolnost, zda je žalovaný schopen tvořit nějaké měsíční rezervy, které by mohl použít na splácení úvěru. To však banka neučinila a při stanovení výdajů žalovaného (včetně výdajů za bydlení) vycházela pouze ze statistických modelů, které však nejsou jakkoliv způsobilé vypovědět cokoliv o výdajích na bydlení konkrétní osoby. Výdaje žalovaného na bydlení tak sice mohou být nižší, než údaje statistické, ale samozřejmě mohou být i násobně vyšší, než tento statistický (a tudíž průměrný) údaj. Přitom pokud banka vycházela z toho, že měsíční výdaje žalovaného (tedy včetně výdajů na bydlení) činí částku 8 551 Kč (částka všech výdajů žalovaného bez splátek úvěrů snížená o výživné v částce 7 800 Kč), považuje to odvolací soud za zjevně nepřiměřené. V takovéto výši se totiž mohly pohybovat náklady domácností pouze na dodávané energie. Již to mělo bance signalizovat, že tyto údaje jsou zcela zjevně nereálné a měla žádat jejich ověření. Statistická výše výdajů žalovaného se tak již z tohoto pohledu jeví jako zdánlivá a nijak neodpovídající realitě. Je sice možné, že žalovaný platil za své výdaje i nižší částky, avšak tuto skutečnost by bylo nutné ověřit tím, že by žalovaný tyto své výdaje doložil. To se však v tomto případě nestalo, neboť banka vycházela z údajů průměrných (statistických).

18. Rovněž skutečnost uváděná žalobkyní, že banka zohledňovala, že žalovanému se po koupi bytu (z prostředků poskytnutého úvěru) sníží výše jeho nákladů na bydlení, je zcela iluzorní. Pokud banka nevěděla, jaké konkrétní a skutečné výdaje žalovaný za bydlení měsíčně vydává, nemohla mít za to, že se jeho náklady po poskytnutí úvěru sníží.

19. Odvolací soud tak dovodil, že pokud okresní soud uzavřel, že banka nepřistoupila ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, je jeho závěr možno považovat za zcela správný. Nezkoumala-li pak banka s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného a poskytla-li mu i přesto úvěr, porušila povinnost stanovenou v § 86 dost. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Soud proto k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je totiž nutno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, v níž položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru ve vazbě na § 87 ZoSÚ, který formuloval neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku SDEU jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 výše zmíněné směrnice musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 výše zmíněné směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

20. Odvolací soud tak sdílí i závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, a proto považuje za korektní také závěr okresního soudu, že žalobkyni náleží s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru, a to za splnění podmínek stanovených v § 87 ZoSÚ. Na ostatní částky požadované v žalobě vyplývající ze smlouvy o úvěru pak žalobkyně již ze své podstaty nárok nemá, a to zejména na požadovaný smluvní úrok ve výši 3,29 % ročně z částky 991 000 Kč za dobu od 21. 2. 2023 do 24. 5. 2024 v částce 41 000,52 Kč. Tento úrok byl totiž sjednán v neplatné smlouvě o úvěru, a tudíž na něj žalobkyni nárok nepřísluší. V této části proto považuje odvolací soud rozsudek okresního soudu v jeho výroku I. za zcela správný.

21. Odvolací soud se proto dále zabýval požadavkem žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 991 000 Kč za dobu od 21. 2. 2023 do 24. 5. 2024 v kapitalizované výši 186 932,47 Kč. V této souvislosti bylo potřeba posoudit splatnost nároku žalobkyně na nesplacenou jistinu úvěru představující bezdůvodné obohacení, které se dostalo žalovanému na úkor banky (a následně žalobkyně). V tomto ohledu se dle odvolacího soudu uplatní speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 větě druhé a odst. 2 ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou bezdůvodného obohacení obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Žalovanému přitom byla poskytnuta jistina úvěru ve výši 1 485 000 Kč dne 18. 6. 2019, přičemž insolvenční řízení vedené ve vztahu k žalovanému bylo zahájeno podáním insolvenčního návrhu dne 7. 12. 2022, kdy rovněž žalobkyně přihlásila u insolvenčního soudu mimo jiné i pohledávku na zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěr v částce 1 405 809,90 Kč (jak odvolací soud zjistil z přihlášky pohledávky žalobkyně do insolvenčního řízení žalovaného ze dne 7. 12. 2022). Žalobkyně pak dále dne 14. 4. 2023 přihlásila do insolvenčního řízení žalovaného také úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 405 809,90 Kč za dobu od 11. 8. 2022 do 20. 2. 2023, tedy do dne zjištění úpadku žalovaného v rámci insolvenčního řízení (jak vyplynulo z doplnění přihlášené pohledávky ze dne 14. 4. 2023).

22. Jak vyplývá z § 87 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ve smyslu § 87 odst. 2 ZoSÚ soud při určení doby přiměřené možnostem spotřebitele přihlédne k příjmu spotřebitele, jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům a spravedlivému uspořádání práv a povinností smluvní stran. Jak přitom odvolací soud zjistil ze zprávy o dosavadní činnosti insolvenční správkyně ze dne 12. 5. 2023, insolvenční správkyně žalovaného ke dni 12. 5. 2023 zjistila, že žalovaný zrušil ke dni 10. 4. 2022 jeden a ke dni 23. 5. 2022 čtyři své účty u bank, přičemž žalovanému zůstal pouze jeden účet vedený u , právnická osoba, , se zůstatkem 1,01 EUR. Žalovaný není v ČR veden jako osoba samostatně výdělečně činná, není veden jako vlastník ani provozovatel silničního vozidla a je jediným společníkem, jednatelem a zaměstnancem společnosti , právnická osoba, , která byla rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2023 zrušena s likvidací. Soudem ustanovený likvidátor přitom nemá žádné podklady týkající se likvidované společnosti, ta nesídlí v místě svého zapsaného sídla. Insolvenční správkyně žalovaného tak zjistila, že jediným majetkem žalovaného je bytová jednotka č. , Anonymizováno, v domě č. p. , Anonymizováno, stojícím na pozemku p. č. , Anonymizováno, a podíl na společných částech tohoto domu a pozemku, vše v k. ú. , Anonymizováno, . Odvolací soud pak dále zjistil z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2024, č. j. , insolvenční spisová značka, , byla žalobkyni v rámci insolvenčního řízení žalovaného vyplacena částka 1 627 334,41 Kč, a to jako výtěžek zpeněžení nemovitosti ve vlastnictví žalovaného (bytová jednotka č. , Anonymizováno, v domě č. p. , Anonymizováno, stojícím na pozemku p. č. , Anonymizováno, a podíl na společných částech tohoto domu a pozemku, vše v k. ú. , Anonymizováno, ). Jednalo se tak o výtěžek získaný prodejem nemovitosti, jejíž pořízení bylo hrazeno z úvěru poskytnutého žalovanému bankou. Následně pak byl konkurs na majetek žalovaného zrušen po splnění rozvrhového usnesení dne 16. 4. 2025, jak odvolací soud zjistil z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2025, č. j. , insolvenční spisová značka, .

23. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud jednoznačně dovodil, že v době, za kterou se žalobkyně domáhá zaplacení úroku z prodlení, tedy v době od 21. 2. 2023 (den následující po zjištění úpadku žalovaného) do 24. 5. 2024 (zaplacení jistiny úvěru z výtěžku zpeněžení nemovitosti pořízené za poskytnuté úvěrové prostředky) byly majetkové poměry žalovaného takové, že vedly ke zjištění jeho úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek. Odvolací soud proto jednoznačně dovodil, že od okamžiku zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek žalovaného nebyl žalovaný schopen jakkoliv hradit svůj (byť třeba i splatný) závazek k úhradě nesplacené jistiny úvěru.

24. Jediným aktivem jeho majetku pak byla zjištěna nemovitost, která byla žalovaným pořízena za peníze získané poskytnutým úvěrem. Z té pak byla také (po jejím prodeji) uhrazena také nesplacená jistina úvěru. V této souvislosti pak odvolací soud poukazuje na skutečnost, že Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR nepřijala při schvalování ZoSÚ pozměňovací návrh ke znění § 87 ZoSÚ svého Ústavněprávního výboru, podle nějž měl být věřitel oprávněn uspokojit se z výtěžku zpeněžení věci, jejíž pořízení bylo financováno ze spotřebitelského úvěru a která je předmětem jeho zajištění, přičemž by se pro tyto účely na pohledávku věřitele hledělo jako na splatnou. Ani sám zákonodárce tak zjevně neměl za to, že by se měla věc pořízená z poskytnutého úvěru zohlednit při posuzování majetkových poměrů dlužníka. Je tak možno jednoznačně dovodit, že z pohledu ZoSÚ a nároků z něj vyplývajících (včetně nároku na úrok z prodlení) není možno jakkoliv přihlížet k tomu, že žalovaný měl majetek v podobě nemovitosti pořízené z peněz získaných poskytnutým úvěrem. A protože byla tato nemovitost jediným zjištěným majetkem žalovaného, který v době, za kterou požaduje žalobkyně zaplacení úroku z prodlení, byl v úpadku a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, je tak nutno nade vši pochybnost uzavřít, že poměry žalovaného mu neumožňovaly v době od 21. 2. 2023 do 24. 5. 2024 splatit žalobkyni jakoukoliv částku na do té doby nesplacenou jistinu úvěru. Z tohoto důvodu tak není možno rovněž dospět k závěru, že by se žalovaný v tomto období mohl dostat do prodlení se splacením této jistiny úvěru.

25. Odvolací soud tak shrnuje, že není možno považovat za důvodný ani požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 991 000 Kč za dobu od 21. 2. 2023 do 24. 5. 2024 kapitalizovaný částkou 186 932,47 Kč. Pokud tedy okresní soud žalobě žalobkyně nevyhověl výrokem I. svého rozsudku ani v tomto rozsahu, je nutno jeho rozsudek považovat za zcela správný i v této části.

26. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. potvrdil dle § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadeném meritorním výroku I. jako věcně zcela správný. Současně pak výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. také nákladový výrok II. rozsudku okresního soudu, který považuje rovněž za zcela správný, a to včetně jeho odůvodnění, na nějž pro zestručnění odvolací soud plně odkazuje.

27. V odvolacím řízení pak byla žalobkyně plně procesně neúspěšná a ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. by tak vzniklo žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. S ohledem na okolnost, že žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s odvolacím řízením nevznikly, rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.