15 CO 240/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , PSČ obec o zaplacení částky částka s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 115 C 24/2020-70,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. v napadeném rozsahu, tj. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, a ve výroku IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení co do částky [částka], částky [částka] a úroku ve výši 41,26 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok II.), žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 35 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], zamítl (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku III. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a výroku IV., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno i v odvoláním napadeném rozsahu a bude jí přiznána náhrada nákladů řízení. Okresnímu soudu vytýkala, že provedl vyúčtování všech vzájemných plnění a stanovil rozdíl (saldo), které z titulu bezdůvodného obohacení uložil k úhradě žalovanému, a to v rozporu s ust. § 2993 o. z., jež, na rozdíl od právní úpravy obsažené v ust. § 457 obč. zák. platné do [datum], neumožňuje soudu provádět automatické vypořádání v tom smyslu, že by při vrácení plnění stejného dluhu za bezdůvodné obohacení bylo považováno pouze saldo, tedy pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši ponížené o nárok druhé strany na vydání bezdůvodného obohacení. Ust. § 2993 o. z. výslovně stanoví, že právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Pokud tedy druhá strana námitku vzájemného plnění nevznese, nemůže soud k tomuto vzájemnému plnění přihlížet a za bezdůvodné obohacení považovat shora uvedené saldo. I kdyby podle žalobkyně teoreticky platilo, že smlouva o úvěru je neplatná, s čímž žalobkyně nesouhlasí, pak by výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného odpovídala výši původní jistiny, neboť žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní a okresní soud tak nemohl ve věci zohledňovat jakékoliv platby uhrazené v souvislosti se smlouvou o úvěru žalobkyni ze strany žalovaného. Pokud měl tedy dle žalobkyně okresní soud v úmyslu vyslovit neplatnost smlouvy o úvěru a nároky stran vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení, měl žalobkyni přiznat částku [částka] s úrokovým příslušenstvím, když k jakýmkoliv platbám žalovaného ve vztahu k žalobkyni nemohl přihlížet, neboť žalovaný ničeho takového nenamítal a zůstal po celou dobu řízení pasivní.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Napadený rozsudek okresního soudu odvolací soud přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 76,26 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Skutkově tvrdila, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] za úrok ve výši 109,46 % ročně, jenž se žalovaný zavázal zaplatit v 18 měsíčních splátkách po [částka]. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že tato byla ověřena na základě informací získaných od žalovaného, v databázích umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovních účtu a prohlášení žalovaného. Takto bylo zjištěno, že volné zdroje žalovaného ke splácení jsou dostatečné, dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Na základě těchto údajů a provedeného scoringu klienta bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru s tím, že dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad o totožnosti žalovaného nebyl veden jako neplatný a zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, když současně obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne [datum]. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a zaplatil pouze 8 splátek po [částka]. Takto vzniklo žalobkyni v souladu s čl. 6 smlouvy právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 x [částka] za prodlení v délce 10 dnů s úhradou splátek č. 9 a 10 i právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] za prodlení v délce 15 dnů u stejných splátek. V důsledku prodlení delšího než 65 dnů pak vzniklo žalobkyni také právo sjednané v čl. 6 smlouvy na zesplatnění úvěru, což žalobkyně realizovala k datu [datum], a právo požadovat dle čl. 6 smlouvy smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru ke dni zesplatnění, tj. za každý den od [datum], které žalobkyně uplatnila pouze za dobu do vyhotovení žaloby, tj. do [datum] ve výši [částka]. Po zesplatnění úvěru žalovaný na úhradu dluhu ničeho nezaplatil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal nečinným.

6. Po provedeném dokazování listinami předloženými žalobkyní okresní soud po skutkové stránce uzavřel, že na základě předmětné smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], přičemž při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů sdělených žalovaným ohledně příjmů s tím, že si ověřila výši dvou příjmů, avšak výdaje žalovaného neověřovala vůbec, když ke svým tvrzením nedoložila ani údaje z registrů SOLUS a NRKI. Žalovaný vyčerpal celkem [částka], žalobkyni zaplatil [částka] a k úhradě zůstatku úvěru byl vyzván předžalobní upomínkou z [datum].

7. Z hlediska právního posouzení věci pak okresní soud hodnotil ujednání mezi účastníky jako smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z. a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Odkázal na znění ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 ZoSÚ a dovodil, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy s odbornou péčí, když vycházela pouze z prohlášení žalovaného o jeho příjmech a zejména výdajích bez jejich prokázání či doložení, což má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru, která je absolutní dle ust. § 588 o. z. a k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda je některou ze stran namítána. Dále okresní soud uvedl, že strany neplatné smlouvy jsou povinny si vypořádat svůj vzájemný vztah v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Žalobkyně vyplatila žalovanému částku [částka], přičemž žalovaný žalobkyni vrátil [částka], žalovaný se tak na úkor žalobkyně obohatil o částku [částka], ve vztahu ke které okresní soud shledal žalobu jako důvodnou, včetně úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum], když, pokud jde o splatnost, tato nastala na základě upomínky žalobkyně uplynutím 15denní lhůty uvedené v této upomínce, počítané ode dne jejího odeslání s tím, že tato lhůta k plnění skončila dne [datum]. V této části tedy okresní soud žalobě vyhověl, ve vztahu k ostatním nárokům žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaný byl v řízení úspěšnějším, neboť s přihlédnutím k procesnímu zavinění v části zpětvzetí žaloby a v části příslušenství, smluvní pokuty a poplatků byl žalovaný procesně úspěšnější, jemu však v řízení žádné náklady nevznikly.

8. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisku.

9. Odvolací soud konstatuje, že okresní soud z jednotlivých provedených důkazů učinil správná a úplná skutková zjištění, na která je možno pro zestručnění odkázat.

10. Odvolací soud sdílí závěr soudu okresního, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutno posoudit podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.

11. Současně odvolací soud také souhlasí se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z. pro porušení povinnosti žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména pak výdajovou stránku jeho majetkových poměrů, přičemž za zcela správnou považuje argumentaci okresního soudu obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na kterou tímto pro zestručnění odkazuje. Ostatně žalobkyně, ač v podaném odvolání obecně vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy, proti těmto závěrům nijak neargumentovala.

12. Žalobkyně založila svou odvolací argumentaci na znění ust. § 2993 o. z., podle kterého plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Dle žalobkyně, pokud žalovaný námitku vzájemného plnění nevznesl, nebyl okresní soud oprávněn provést celkové vypořádání neplatné smlouvy o úvěru a od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši požadované jistiny odečíst plnění poskytnuté žalovaným žalobkyni na základě téže smlouvy. Na podporu svých závěrů pak žalobkyně odkázala jak na odbornou literaturu, tak také na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84.

13. Shora uvedený názor žalobkyně odvolací soud nesdílí.

14. Ač je nutno dát žalobkyni za pravdu, že ust. § 2993, na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013 (§ 457 zák. č. 40/1964 Sb. - občanský zákoník), nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni, když ust. § 2993 věta druhá o. z. předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalovaného, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sám žalobkyni poskytl, dle názoru odvolacího soudu má před aplikací ustanovení, jež použil okresní soud, přednost speciální ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. Toto zákonné ustanovení v případě neplatné smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají.

15. Ke shora uvedenému je nutno dále zdůraznit, že jiný výklad shora uvedených dotčených zákonných ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v ust. § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v ust. § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem úvěrující mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu ust. § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, jak je popsáno shora, a to, jak současně nasvědčují zjištěné okolnosti případu, v úmyslu žalovanému úvěr přes jeho nedostatečné majetkové poměry poskytnout a z uzavřené úvěrové smlouvy těžit, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v ust. § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopen rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat jeho úvěruschopnost a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohl-li tedy žalovaný jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze mu ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároků z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá ust. § 2993 o. z.

16. K odkazu žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ve věci sp. zn. 75 Co 71/2020 pak odvolací soud uvádí, že ač je nutno respektovat legitimní očekávání žalobkyně vyplývající z ust. § 13 o. z., podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, tímto rozhodnutím odvolací soud není vázán. V posuzovaném případě odvolací soud vyšel ze speciálního ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ a dále posoudil nárok žalobkyně prismatem principu poctivosti, jak shora uvedeno, a současně v souladu se shora citovaným zákonným ustanovením podrobně důvody svého odlišného rozhodnutí vysvětlil.

17. Zaplatil-li žalovaný jako smluvní strana neplatné smlouvy o úvěru žalobkyni částku [částka], je třeba v souladu s citovaným zákonným ustanovením toto žalobkyní přijaté plnění i bez námitky žalovaného započíst na jistinu, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit, z níž tak zbývá žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka], k níž okresní soud již žalovaného, včetně úroku z prodlení požadovaného žalobkyní z této částky, a to za dobu od [datum] do zaplacení, zavázal již pravomocným výrokem I. rozsudku, aniž by žalovaný byl povinen plnit další částky na jistinu úvěru. Odvolací soud souhlasí také s posouzením počátku prodlení žalovaného s plněním jeho závazku na vydání bezdůvodného obohacení odvíjejícího se od lhůty 15 dnů poskytnuté žalovanému v předžalobní upomínce, prokazatelně odeslané na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě, jiný termín k vrácení poskytnuté jistiny podle neplatné úvěrové smlouvy přiměřené jeho možnostem ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ žalovaný netvrdil.

18. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud dle ust. § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výroku III. v napadeném rozsahu, včetně nákladového výroku IV., který se opírá o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a výsledek sporu (větší procesní úspěch žalovaného), jako správný potvrdil.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, neboť v odvolacím řízení procesně zcela úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.