15 Co 258/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 58 407,11 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 8. 2025, č. j. 20 C 164/2025-46,

I. Odvolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku okresního soudu se do částky 1 734,33 Kč odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. ve zbývajícím odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do částky 574,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2024 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do 16. 1. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení:a) co do částky 574,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2024 do zaplacení potvrzuje;b) co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do 16. 1. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do 16. 1. 2025 a úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 12 822 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 220,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení (výrok I.), co do částky 8 187,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 600,29 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 54 172,78 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do 16. 1. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 3 952,72 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 11 937,88 Kč (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku II. co do částky 2 309,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 794,92 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do 16. 1. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 574,86 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno i v uvedeném rozsahu. Pokud jde o částku 1 734,33 Kč, uvedla, že tato byla nárokovaná z titulu uzavřeného pojištění schopnosti splácet úvěr. Smluvní ujednání o pojištění se nachází v části 1 „Přistoupení k pojištění schopnosti splácet úvěr“ smlouvy uzavřené mezi účastníky. Poukázala na znění ust. § 576 o. z., podle kterého týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jejího obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, a uvedla, že okresní soud neměl plnění zaplacené žalovaným na pojistné považovat za plnění na jistinu a o toto ponížit přiznané bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu by měl odvolací soud změnit napadený rozsudek a žalovanému uložit zaplatit žalobkyni částku 1 734,33 Kč z titulu dlužného pojistného. S ohledem na tuto argumentaci tak měla být žalobkyni přiznaná jistina nikoliv v částce 50 220,06 Kč, ale v částce 50 794,92 Kč, neboť celková částka poskytnuta žalovanému činila 57 486 Kč, žalovaný uhradil ve splátkách částku 7 265,94 Kč a částku 574,86 Kč zaplatil na pojistné. Proto částka 574,86 Kč neměla být zohledněna v rámci plateb na jistinu a tato v této části uhrazena žalovaným nebyla. Současně žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu vyjádřeným ve 13. odstavci odůvodnění jeho rozsudku, podle kterého byl „žalovaný prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky až předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 9. 1. 2025 s termínem splnění do 7 dnů od datace výzvy, takže žalobkyni přísluší úroky z prodlení od 17. 1. 2025 do zaplacení.“. Namítala, že okresní soud nezohlednil obsah dopisu, v němž žalobkyně odstoupila od předmětné úvěrové smlouvy a vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení dlužné částky, neboť již tento odstupující dopis obsahoval kvalifikovanou výzvu k plnění a byl žalovanému odeslán dne 4. 9. 2024, což žalobkyně prokazuje přiloženým poštovním podacím archem. V souladu se smluvním ujednáním v části 5 odst. 8 smlouvy se považuje tento dopis za doručený dne 14. 9. 2024 a stejným dnem rovněž se stal splatným, přičemž od 15. 9. 2024 se žalovaný nacházel v prodlení s úhradou dlužné částky. Žalobkyně tedy postupovala ve prospěch dlužníka, pokud mu poskytla další 3 měsíce k dodatečnému splnění dluhu, a zákonný úrok z prodlení požadovala až od 11. 12. 2024, přičemž ve 2. pololetí roku 2024 činila zákonná úroková sazba 12,75 % ročně. Z tohoto důvodu se žalobkyně domáhala také úroku z prodlení nad rámec tohoto nároku přiznaného okresním soudem ve výroku I. rozsudku.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud se nejprve zabýval přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., pokud svým odvoláním napadla rozhodnutí okresního soudu co do částky 1 734,33 Kč na dlužném pojistném, který byl pravděpodobně součástí nároku označeného žalobou jako „smluvní poplatky“ v celkové výši 4 234,33 Kč. Odvolací soud vychází z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/2024, v němž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jímž scházel tzv. společný skutkový základ a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i na odvolání žalobkyně v této věci.

5. Podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřesahující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

6. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.

7. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].

8. Rozhodovací praxe pak považuje shodně s tímto vymezením za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků se samostatným skutkovým základem odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat. Každý z takových nároků má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není pak nijak významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku uloží žalovanému povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018).

9. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené premisy dospěl k závěru, že žalobkyně v žalobě uplatnila dva nároky se samostatným skutkovým základem, jedná se o nárok na zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 54 172,78 Kč, a dále nárok na zaplacení smluvních poplatků ve výši 4 234,33 Kč. Oba tyto nároky pak žalobkyně odvozovala ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, v níž byla povinnost žalovaného vrátit jistinu úvěru a zaplatit poplatky včetně pojistného ujednána. Každý z těchto nároků se pak skutkově odvíjí od jiného skutkového děje, který umožňuje při stejném žalobním požadavku na zaplacení peněžité částky rozlišit, pod jakou právní normu je nutno každý z nich podřadit. Jednak jde o právo žalobkyně požadovat vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru a jednak o právo požadovat zaplacení dlužných poplatků. V posuzované věci tedy schází tzv. společný skutkový základ, jehož absence neumožnila odvolacímu soudu, aby součet nároků uplatněných žalobkyní v žalobě považoval za předmět řízení vymezený žalobkyní, zmíněný v § 202 odst. 2 o. s. ř.

10. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit judikaturu, která v případě objektivní kumulace nároků v žalobě považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti odvolání součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3840/2015, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/2018, nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, uveřejněný pod č. 182/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3918/16, uveřejněné pod č. 147/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato rozhodnutí se však vyjadřovala k právnímu stavu do 29. 9. 2017, pro nějž byl významný rozsah „peněžitého plnění“, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a není bez dalšího, tj. bez zohlednění závěrů výše rozvedených, na právní poměry účinné od 30. 9. 2017 aplikovatelná.

11. Odvolací soud pak ani nepřehlíží, že při výkladu procesních pravidel je namístě upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. Tak je tomu tehdy, pokud vykládaná procesní pravidla připouštějí více možností výkladu. To však není případ posuzované věci. Odvolací soud nemá pochybnosti, že v tomto případě lze věc ukončit procesním rozhodnutím, tudíž se neuplatní ani závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 785/23. Prosazení opačného názoru i pro právní poměry účinné od 30. 9. 2017 by pak fakticky negovalo judikaturou definované omezení (srov. bod 7. tohoto odůvodnění), že se hodnotový census v rámci úvahy o přípustnosti opravného prostředku zkoumá (za výše rozvedených předpokladů) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně.

12. Je tedy možno uzavřít, že nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti, částku 10 000 Kč, není s účinností od 30. 9. 2017 odvolání proti rozsudku ve vztahu k takovémuto nároku přípustné, i kdyby součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl, uvedenou částku převyšoval. A protože v této části nepřevyšuje nárok žalobkyně na zaplacení smluvních poplatků včetně dlužného pojistného uplatněné v celkové výši 4 234,33 Kč a dotčené odvoláním co do částky 1 734,33 Kč, částku 10 000 Kč, postupoval odvolací soud podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání žalobkyně do výroku II. co do částky 1 734,33 Kč, odmítl.

13. V této souvislosti pak odvolací soud pouze závěrem zmiňuje, že na přípustnost či nepřípustnost odvolání nemůže mít žádný vliv okolnost, zda okresní soud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že odvolání je či není přípustné. Podstatné je pouze to, zda soud svým případným vadným poučením znemožnil výkon procesního práva při podání opravného prostředku (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2404/19).

14. Odvolací soud se proto dále zaměřil na věcný přezkum zbylé meritorní části výroku II. rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. co do částky 574,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2024 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do 16. 1. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení. Přitom odvolací soud postupoval dle ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady uvedené v ust. § 212a odst. 5 o. s. ř. přitom neshledal. Po takto provedeném přezkumu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

15. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 26. 2. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 58 407,11 Kč se zákonnými a smluvními úroky z prodlení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne 13. 12. 2023 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 57 486 Kč, jenž se žalovaný zavázal zaplatit ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 3 673 Kč spolu s úrokem ve výši 39,99 % ročně. Smlouva byla sjednána poté, co žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného tak, že vyhodnotila informace poskytnuté žalovaným, které následně konfrontovala s výstupy z databází. Výdaje žalovaného posuzovala na základě statistických modelů. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil 7 265,94 Kč, přičemž z této částky 574,86 Kč žalobkyně započetla na pojištění, částku 3 377,86 Kč na úroky a částku 3 313,22 Kč na jistinu úvěru. K datu podání žaloby činil nárok žalobkyně na jistině částku 54 172,78 Kč, na smluvních poplatcích 4 234,33 Kč a na smluvním úroku z jistiny částku 6 600,29 Kč. Mimo to žalobkyně uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 54 172,78 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do zaplacení. Protože žalovaný řádně úvěr nesplácel, žalobkyně jej ke dni 2. 8. 2024 zesplatnila a požadovala okamžité zaplacení dlužné částky. Žalovaný však dlužnou částku doposud neuhradil, a to přes předžalobní výzvu žalobkyně. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

16. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., na kterou dopadá zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Bylo proto povinností žalobkyně jako věřitele vyplývající z ust. § 86 odst. 1 a 2 věty prvé ZoSÚ posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěrů okresního soudu žalobkyně této povinnosti řádně nedostála, když nebyly dostatečně prověřeny výdaje žalovaného, zejména na bydlení a služby, které žalovaný žalobkyni neosvědčil žádnými doklady. Není tak zřejmé, z čeho přesně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému vycházela. Žalobkyně byla poučena o nutnosti předložit důkazy ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného, avšak žádné další důkazy přes poučení soudu nenavrhla.

17. Okresní soud proto dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty prvé a druhé ZoSÚ, neboť smlouva byla sjednána v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé téhož zákona, přičemž k této neplatnosti se přihlíží i bez návrhu. Žalovaný jako spotřebitel byl tak povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, jak vyplývá z ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikly. Žalobkyně tak má nárok na vrácení jistiny úvěru ponížené o plnění, které žalovaný na základě neplatné smlouvy žalobkyni již poskytl, a pokud žalovaný na částku 57 486 Kč již uhradil 7 265,94 Kč, je povinen žalobkyni vrátit částku 50 220,06 Kč. Tuto částku okresní soud přiznal žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku spolu se zákonnými úroky z prodlení podle § 1970 o. z. a ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., přičemž pokud jde o splatnost této částky, okresní soud uvedl, že žalovaný byl prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky až předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 9. 1. 2025 s termínem splnění do 7 dnů od datace výzvy, takže žalobkyni přísluší úroky z prodlení až od 17. 1. 2025 do zaplacení. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť nárok na tyto částky vyplývá z absolutně neplatné smlouvy a nelze mu proto vyhovět. Rovněž byl zamítnut požadavek na úrok z prodlení z přiznané částky předcházející datu 17. 1. 2025, neboť žalovaný nebyl v prodlení s úhradou dlužné částky, a rovněž ve výši převyšující výši stanovenou nařízeném vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení pak okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když dovodil v řízení úspěch žalobkyně ze 77 % a její neúspěch z 23 %. Po odečtení úspěchu a neúspěchu stran tak vznikl procesní úspěšnější žalobkyni nárok na úhradu nákladů řízení z 54 %, které žalobkyně účelně vynaložila v částce 22 107,19 Kč. Z tohoto důvodu okresní soud přiznal žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 937,88 Kč.

18. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. postupem dle § 129 odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. smlouvy , Anonymizováno, ze dne 10. 12. 2023, jakož i všeobecnými pojistnými podmínkami č. , Anonymizováno, a konstatuje, že okresní soud na základě řádně provedeného dokazování učinil správná skutková zjištění, která odvolací soud doplnil, jak bude uvedeno níže.

19. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a § 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto jej žalobkyně v odvolání ani nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.

20. Předmětem odvolacího přezkumu byla výše bezdůvodného obohacení, na které žalobkyni z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru vznikl nárok ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, a to co do částky 574,86 Kč, o níž žalobkyně tvrdila, že jí náleží na dlužné jistině úvěru. Žalobkyně nesouhlasila s postupem okresního soudu, který od celkové výše úvěru poskytnutého v částce 57 486 Kč odečetl veškeré plnění poskytnuté žalovaným podle uvedené neplatně sjednané smlouvy o úvěru v celkové výši 7 265,94 Kč s tím, že co do částky 574,86 Kč žalovaný v této části plnil sjednané pojistné, nikoliv na úvěr samotný, a to ani co do jistiny, ani co do úroků.

21. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Jak vyplývá z dikce shora citovaného zákonného ustanovení, toto stanoví neplatnost smlouvy o úvěru, a to nikoliv s ohledem na její obsah odporující zákonu či dobrým mravům, ale s ohledem na porušení povinnosti před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit úvěruschopnosti spotřebitele, tedy z důvodů okolností sjednání samotné smlouvy. Následkem porušení této povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ je pak neplatnost celé smlouvy o úvěru, aniž by bylo možno oddělit některé její části, na které důvod neplatnosti nedopadá, ve smyslu žalobkyní zmiňovaného ust. § 576 o. z. Za neplatnou je nutno tedy považovat celou smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi účastníky č. , Anonymizováno, , a to i v části 1, v níž bylo sjednáno přistoupení žalovaného k pojištění schopnosti splácet úvěr, jež bylo sjednáno pojistnou smlouvou mezi společností , Anonymizováno, , akciovou společností zřízenou dle francouzského práva a žalobkyní jako pojistníkem. Podle neplatně sjednaného přistoupení k pojištění tedy žalovanému nevznikla ani samostatná, od úvěrové smlouvy oddělitelná povinnost, platit pojistné.

23. Totéž by pak dle odvolacího soudu platilo i v případě, kdy by závazek žalovaného platit pojistné vyplýval ze samostatné dohody se žalobkyní a nebyl by včleněn do smlouvy o úvěru, neboť byl-li by jediným důvodem pojištění neplatně sjednaný úvěr, bylo by na tuto dohodu nutno pohlížet jako na smlouvu závislou ve smyslu ust. § 1727 o. z., a tudíž neplatnou společně s neplatnou smlouvou o úvěru.

24. Podle ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je jediným následkem neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pro žalovaného jako spotřebitele toliko povinnost zaplatit dlužnou jistinu úvěru, a to po započtení toho, co žalovaný podle neplatné smlouvy na tento nárok žalobkyni již zaplatil. V daném případě je dle názoru odvolacího soudu z hlediska vyčíslení dlužné jistiny úvěru jakožto bezdůvodného obohacení žalovaného nutno zohlednit celou částku 7 265,94 Kč, kterou žalovaný žalobkyni podle tvrzení samotné žalobkyně, která v řízení nebyla sporná, již zaplatil. Poskytla-li žalobkyně podle neplatné smlouvy žalovanému částku 57 486 Kč, pak po odečtení částky 7 265,94 Kč žalovanému vznikla povinnost doplatit žalobkyni na jistině úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ toliko částku 50 220,06 Kč, ke které okresní soud žalovaného zavázal již pravomocným výrokem I. rozsudku okresního soudu, aniž by byl žalovaný povinen žalobkyni na uvedeném nároku doplácet částku 574,86 Kč.

25. Pokud jde o splatnost částky 50 220,06 Kč, okresní soud dospěl k závěru, že tato nastala na základě výzvy žalobkyně k plnění obsažené v předžalobní upomínce, a to k datu 16. 1. 2025, s tím, že prodlení žalovaného a nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení započal dnem 17. 1. 2025. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí.

26. Již v rozsudku ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyšší soud k ust. § 87 ZoSÚ konstatoval, že uvedené ustanovení obsahuje speciální soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvních úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Závěr okresního soudu, který odvíjel splatnost dlužné jistiny od předžalobní výzvy zaslané žalovaného, je proto zcela nesprávný.

27. Nedošlo-li mezi účastníky k dohodě o splatnosti nově vzniklého nároku z neplatně sjednané úvěrové smlouvy, opak v řízení nebyl tvrzen, pak ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je dlužná jistina úvěru splatná v době přiměřené možnostem spotřebitele. Dle názoru odvolacího soudu břemeno tvrzení i důkazní o těchto možnostech spotřebitele nese žalovaný jakožto spotřebitel a tyto neleží na věřiteli, který logicky žádné povědomí o majetkových poměrech spotřebitele pro období po poskytnutí peněžních prostředků již mít nemůže. V tomto směru odvolací soud odkazuje na existující judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 13. 8. 2025 ve věci sp. zn. 33 Cdo 1902/2025.

28. Žalovaný byl v řízení procesně pasivní, ničeho o svých možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru netvrdil. Současně netvrdil ani neprokázal, jaké byly jeho majetkové poměry po poskytnutí úvěru s tím, že úvěr byl žalovanému poskytnut dle tvrzení žalobkyně, která nebyla v řízení sporná, ke dni 13. 12. 2023. Současně se žalovaný nedostavil jak k jednání u okresního soudu, tak i soudu odvolacího, ač byl řádně a včas předvolán a mohl být u těchto jednání poučen dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit své možnosti a schopnosti vrátit nesplacenou jistinu úvěru a tyto prokázat.

29. V řízení tedy nevyšlo najevo ničeho o tom, že by žalovaný nebyl schopen jistinu úvěru poskytnutou podle neplatné úvěrové smlouvy vrátit poté, co mu byl úvěr vyplacen. Prodlení žalovaného s úhradou jistiny úvěru tak počalo dnem 15. 12. 2023. K tomuto dni činila zákonná úroková sazba dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 15 % ročně. Žalobkyně však v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně, a to až od 11. 12. 2024. Soud je přitom ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. žalobou vázán a nemůže přiznat více, než kolik bylo na nároku požadováno.

30. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu ve výroku II., po částečném odmítnutí odvolání, tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 50 220,06 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do 16. 1. 2025 a úrok z prodlení ve výši 0,75 % z částky 50 220,06 Kč za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení. Současně zamítavý výrok II. co do částky 574,86 Kč, na kterou žalobkyni na dlužné jistině nárok nevznikl, ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

31. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 226 odst. 1 a 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit procesně úspěšnější žalobkyni na náhradě nákladů řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. částku 12 822 Kč. Žalobkyně se v řízení před okresním soudem včetně úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu domáhala celkem zaplacení částky 72 556,74 Kč, úspěšná byla co do částky 57 218,56 Kč, tj. ze 79 %. Po odečtení procesního úspěchu a neúspěchu stran tak žalobkyni náleží náhrada účelně vynaložených nákladů, správně vyčíslených okresním soudem na částku 22 107,19 Kč, z 58 %, což odpovídá přisouzené náhradě ve výši 12 822 Kč.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl dle ust. § 226 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se včetně úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu v odvolacím řízení domáhala částky 3 418,34 Kč, úspěšná byla co do částky 1 029,04 Kč. V odvolacím řízení byl tedy žalovaný procesně úspěšnější, jemu však náklady odvolacího řízení prokazatelně nevznikly.