15 Co 266/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 659 019,28 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 10. 2024, č. j. 27 C 204/2024-38,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 409 407,37 Kč a ve výroku II.:a) mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 409 407,37 Kč za dobu od 31. 7. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku;b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 11 380 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 409 407,37 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 249 611,91 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 22 505,40 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 48 647,50 Kč, s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 667 166,58 Kč od 23. 1. 2024 do 28. 2. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 667 166,58 Kč od 23. 1. 2024 do 28. 2. 2024, s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 654 166,58 Kč od 29. 2. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 654 166,58 Kč od 29. 2. 2024 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V řízení se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 659 019,28 Kč s úrokovým příslušenstvím, neboť s ním uzavřela dne 16. 5. 2019 smlouvu o úvěru ve výši 800 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpaný úvěr spolu s úrokem ve výši 6,9 % ročně splácet měsíčními splátkami po 9 326 Kč. Žalovaný však neplatil splátky řádně a včas, a proto žalobkyně přistoupila k prohlášení úvěru za předčasně splatný ke dni 30. 7. 2023 a žalovaný měl k tomuto dni zaplatit celý svůj dluh vyplývající z úvěrové smlouvy. Ode dne následujícího se tak žalovaný dostal do prodlení se zaplacením dluhu. Žalobkyně se tak žalobou domáhala zaplacení jistiny úvěru v částce 654 166,58 Kč, poplatků v celkové výši 4 852,70 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 22 505,40 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 48 647,50 Kč a dále běžícího úroku a úroku z prodlení. Pokud se týče posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tak žalobkyně v žalobě uvedla, že vycházela z informací poskytnutých jí žalovaným, které hodnotila individuálně v souladu se schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Žalobkyně tak kontrolovala veškeré informace dostupné v interních i externích databázích (bankovní i nebankovní registr klientských informací), insolvenční rejstřík a databáze ministerstva vnitra. Žalobkyně porovnávala příjem žalovaného s jeho výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem pak žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Při zkoumání úvěruschopnosti pak banka nezjistila žádné skutečnosti, které by jí bránily v poskytnutí úvěru. Na základě výzvy soudu pak žalobkyně svá tvrzení konkretizovala tak, že žalovaný uvedl příjem ve výši 48 864 Kč, což bylo ověřeno na základě plateb příchozích na jeho účet. Žalobkyně dále ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaný není v insolvenci, v interní evidenci žalobkyně pak zjistila, že o žalovaném nejsou vedeny žádné relevantní negativní informace. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl své výdaje ve výši 0 Kč, a že platí nájemné v částce 5 000 Kč. Žalobkyně pak stanovila výdaje žalovaného v kombinaci jím poskytnutých údajů s interními údaji banky a statistickými modely s tím, že stanovila částku na měsíční výdaje žalovaného a na bydlení v částce 11 132 Kč. Žalobkyně dále zjistila, že žalovaný splácel v době poskytnutí úvěru další 3 úvěry s celkovými splátkami ve výši 11 421 Kč. Dva z těchto úvěrů měly být konsolidovány poskytnutým úvěrem, takže nové úvěrové zatížení žalovaného bylo nižší, a to v částce 10 659 Kč. Příjem žalovaného tak pokrýval jak splátky, tak i jeho výdaje. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil neplatnost smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně dle něj nijak neprokázala, že zkoumala konkrétní údaje ohledně příjmů a výdajů žalovaného. Žalobkyně nezkoumala pracovní smlouvu žalovaného, není zřejmé, zda byl zaměstnán na dobu neurčitou či určitou, což je nepochybně důležitá skutečnost vzhledem k tomu, že smluvní vztah z úvěru měl trvat nejméně 5 let. Pokud se týče výdajů, tak žalovaný nedoložil žádnou nájemní smlouvu ani doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie. Žalobkyně pak vycházela pouze z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalovaného více konkretizovat, a aniž by si je nechala doložit. Žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Okresní soud proto dospěl k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a v důsledku toho k potřebě vypořádat vztah žalobkyně a žalovaného v režimu dle tohoto ustanovení. Okresní soud tak zavázal žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor žalobkyně v částce 409 407,37 Kč, tedy ve výši rozdílu mezi vyplacenou jistinou úvěru v částce 800 000 Kč a dosud žalovaným vrácenou částkou ve výši 390 592,63 Kč. Žalovaný pak byl povinen vrátit tuto částku v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle okresního soudu určuje splatnost soud, neboť nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru odkázal okresní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Lhůta splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, a proto se žalovaný nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu. Okresní soud proto žalobu ve zbylém rozsahu, tedy přesahujícím částku 409 407,37 Kč, zamítl.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny a vyhovění žalobě také v celém rozsahu výroku II. rozsudku okresního soudu. Žalobkyně poukázala v prvé řadě na skutečnost, že úvěr měl být použit na konsolidaci jiných úvěrů žalovaného, čímž došlo ke stabilizaci finanční situace žalovaného. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného použila v souladu s Obecnými pokyny Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne 19. 8. 2015 (EBA/GL/2015/11), se ZoSÚ, s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování postup, při němž vycházela ze skutečností zjištěných od žalovaného, přičemž podle § 86 ZoSÚ nepostačuje pouze pasivní sběr informací, ale věřitel by si měl rozhodné informace aktivně vyžádat z relevantních vnitřních i vnějších zdrojů. Žalobkyně pak rovněž nahlížela do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, což však již není postupem obligatorním a nezbytným. Žalobkyně pak konkrétně vycházela z informací poskytnutých jí samotným žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 16. 5. 2019, v níž žalovaný uvedl zejména informace o svém rodinném stavu (svobodný), vzdělání (střední s maturitou), způsobu bydlení (nájem bytu ve vlastnictví jiné osoby), počet členů domácnosti včetně žadatele (2) a že je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, od 15. 4. 2013 na dobu neurčitou. Žalovaný současně uvedl výši čistého příjmu (48 864 Kč). Jako výdaje uvedl žalovaný nájem ve výši 5 000 Kč, splátky úvěru u žalobkyně (započteny dle aktuálních informací), splátky klienta mimo žalobkyni, včetně nebankovních společností (0 Kč) a ostatní splátky (0 Kč). Žalobkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací (BRKI a NRKI), insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra ČR. Žalobkyně zjistila, že má žalovaný 2 spotřební úvěry u žalobkyně se splátkami 2 288 Kč a 7 800 Kč (v součtu ve výši 10 088 Kč) a kontokorentní úvěr se splátkou 1 333,33 Kč. Žalovaný měl tedy celkem měsíční splátky ve výši 11 421,33 Kč, přičemž splátka nového úvěru činila 9 326 Kč a nové splátkové zatížení tak činilo celkem 10 659 Kč (9 326 Kč + 1 333,33 Kč). Lze tedy uzavřít, že došlo ke snížení splátkového zatížení žalovaného. Příjem žalovaného byl ověřen prostřednictvím výpisu z běžného účtu vedeného u žalobkyně. Z výpisu z běžného účtu žalovaného žalobkyně také zjistila, že příjmy žalovaného dosahovaly za poslední 4 měsíce před uzavřením předmětného úvěru průměrné výše 60 697 Kč. Výdaje žalovaného byly taktéž hodnoceny a ověřeny na základě výpisu z účtu žalovaného. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalovaný pravidelně zasílal částku 1 630 Kč společnosti , právnická osoba, , částku 800 Kč společnosti , Anonymizováno, , hradil nájemné ve výši 11 450 Kč (s poznámkou nájem , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ), pojištění ve výši 2 146 Kč, internet ve výši 1 000 Kč (společnosti , Anonymizováno, ) a splátky úvěrů, které byly konsolidovány. Žalovaný rovněž vybíral poměrně vysoké částky z běžného účtu, a to dne 17. 2. 2019 ve výši 12 200 Kč, dne 19. 3. 2019 ve výši 4 200 Kč a dne 15. 4. 2019 ve výši 50 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného dále vyplývá, že žalovaný tyto částky sice vybral a jeho účet tedy fakticky vykazoval záporné konečné zůstatky, avšak žalovaný měl tyto peníze k dispozici v hotovosti. Z výpisu z běžného účtu žalovaného lze rovněž vyčíst, že žalovaný posílal pravidelně různé částky , jméno FO, , se kterou žil v jedné domácnosti (dne 16. 1. 2019 částku 10 281,34 Kč, dne 15. 2. 2019 částku 5 555 Kč a dne 15. 4. 2019 částku 33 333,33 Kč). Žalobkyně dále posuzovala schopnost žalovaného splácet úvěr na základě disponibilní částky, při jejímž výpočtu vycházela z částky životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima, a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, která vychází z nákladů poskytovaných Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Na základě uvedených údajů žalobkyně dospěla k částce 11 132 Kč. Výpočet disponibilní částky byl vypočten tak, že od příjmu byly odečteny veškeré výdaje žalovaného. Po uvedeném výpočtu byla kapacita pro splátkové zatížení dostatečná. Zároveň žalobkyně při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu se stanovenými náklady určuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. V tomto případě činil ukazatel splátkového zatížení žalovaného 21,81 % po poskytnutí úvěru. Pokud tedy žalobkyně odečetla od uváděného přijmu nové splátkové zatížení žalovanému zbylo 38 205 Kč k pokrytí životních nákladů. Pokud by bylo počítáno s průměrným příjmem zjištěným z běžného účtu, tak žalovanému na životní náklady zbylo 50 038 Kč, což splňuje požadovaný ukazatel. Žalobkyně má za to, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala dostatečně zodpovědně, odborně, a zcela v souladu se zákonem a zároveň s péčí, kterou po ní bylo možné rozumně požadovat. Žalovaný pak byl v době posuzování úvěruschopnosti schopen úvěr splácet, o čemž svědčí i okolnost, že žalovaný úvěr řádně splácel až do dubna 2023 (čtyři roky). V této souvislosti žalobce odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle nějž pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí (zde si žalobce dovoluje poznamenat, že tato možnost je uvozena slovem „například“ a lze si tak představit i variantu, kdy spotřebitel úvěr dlouhodobě splácel avšak nesplatil) a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet…Z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Pokud tedy žalovaný úvěr dlouhodobě splácel, z čehož tedy jednoznačně plyne, že byl schopen úvěr splácet, čímž nebyla naplněna poslední podmínka pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy, tedy, že „musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně v celém výroku II., přičemž odvolací soud má za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to v hmotněprávní lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 409 407,37 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze zčásti.

5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje.

6. Z hlediska právního odvolací soud především souhlasí se soudem okresním v tom, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to v podobě smlouvy spotřebitelské, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný spotřebitelem. Na smlouvu je tak nutno kromě ustanovení o. z. aplikovat také právní úpravu obsaženou v ZoSÚ (zejména § 86 a § 87 ZoSÚ). Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného.

7. V této souvislosti je nutno předeslat, že své povinnosti dle ZoSÚ byla žalobkyně (v postavení podnikatele) povinna plnit s odbornou péčí, jak stanoví § 75 ZoSÚ, přičemž odborná péče je nejvyšší možnou úrovní péče, vyšší než tzv. péče řádného hospodáře. Žalobkyně tedy byla povinna s odbornou péčí prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr ve výši 800 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do 16. 5. 2029 (tedy v době do 10 let od uzavření smlouvy) splátkami po 9 326 Kč.

8. Odvolací soud zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel úvěru je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené českým statistickým úřadem. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu použít jako podpůrné informace, avšak tyto údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné výdaje konkrétní žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí.

9. Odvolací soud rovněž připomíná, že ZoSÚ nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud vychází z toho, že není reálné a ani potřebné prověřovat tzv. „každou korunu“ výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost poskytovatel úvěru dostojí pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména těch zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení u spotřebitele, který tvrdí, že žije v nájemním bydlení, lze prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení například nájemní smlouvou či doklady o hrazení nájemného a služeb s nájmem spojených (případně potvrzujícím lístkem o SIPO platbách apod.).

10. Pokud se týče konkrétního posouzení otázky zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, bylo možno vycházet pouze z tvrzení, která žalobkyně uvedla v průběhu prvostupňového řízení do nastolení účinků koncentrace řízení (tedy do skončení prvního jednání o věci). A protože byla žalobkyně v rámci tohoto jednání současně poučena ve smyslu § 119a ve spojení s § 205a o. s. ř. o možnosti uplatnění nových tvrzení v rámci odvolacího řízení v režimu neúplné apelace, má odvolací soud za to, že nemohl jakkoliv přihlížet k tvrzením uvedeným (a také samozřejmě k důkazům označeným) žalobkyní v jejím odvolání. Jedná se totiž o tvrzení (a důkazy) uvedené v rozporu s § 205a o. s. ř.

11. V rámci posouzení otázky zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní tak bylo možno vycházet pouze z tvrzení žalobkyně uvedených v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a v podání ze dne 22. 7. 2024. V nich žalobkyně uvedla, že vycházela z informací získaných od žalovaného, a to ohledně výše jeho příjmu v částce 48 864 Kč, což bylo ověřeno nahlédnutím do výpisu z účtu žalovaného. Žalobkyně dále vycházela z tvrzení žalovaného o výši jím placeného nájmu v částce 5 000 Kč měsíčně, aniž by tuto částku jakkoliv ověřovala. Dále žalobkyně vycházela již jen ze statistických údajů a modelů a stanovila životní výdaje žalovaného na částku 11 132 Kč měsíčně, přičemž sám žalovaný uváděl, že žádné další výdaje nemá. Žalobkyně také posuzovala úvěrové zatížení žalovaného, které se snížilo z měsíční částky 11 421 Kč na měsíční částku 10 659 Kč. Úvěrové zatížení žalovaného po uzavření smlouvy o úvěru tak sice kleslo zhruba o 800 Kč, avšak odvolací soud má za to, že bez zjištění dalších výdajů žalovaného nemá tento samotný ukazatel žádnou vypovídací hodnotu o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

12. Odvolací soud tak v tomto kontextu uzavírá, že při rozhodování soudu bylo možno vycházet pouze z toho, že žalobkyně měla doklady jen k prověření příjmů žalovaného, přičemž k prověření jeho výdajů (včetně výdajů na bydlení) pak žádné doklady k dispozici neměla (v tomto směru již nebylo možno přihlížet k dalším tvrzením uváděným žalobkyní v jejím odvolání). Pokud žalovaný sám uvedl v žádosti o úvěr své výdaje pouze jako výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč měsíčně s tím, že žádné další výdaje nemá, pak tato tvrzení jsou zcela zjevně naprosto nereálně nízká. Již tato skutečnost ohledně podhodnocených výdajů sama o sobě měla vést žalobkyni k náležité obezřetnosti v tom směru, aby náležitě výdajovou stránku poměrů žalovaného prověřila a vyzvala jej, aby své tvrzené výdaje řádně doložil. Již z tvrzení žalobkyně plyne, že nemohla dostát své povinnosti prověřit výdajovou stránku poměrů žalovaného s odbornou péčí, neboť tvrdila, že výši výdajů žalovaného posuzovala dle normativních nákladů na bydlení a dle údajů o životním minimu. Z toho plyne, že žalobkyně vůbec neposuzovala konkrétní faktické výdaje žalovaného. Statistické údaje a údaje o výši životního minima nic nevypovídají o tom, jaké má výdaje konkrétní žadatel o úvěr, a proto nejsou rozhodným údajem při prověřování úvěruschopnosti, mohou sloužit toliko jako podpůrný zdroj informací pro poskytovatele úvěru.

13. Pokud tedy okresní soud uzavřel, že žalobkyně nepřistoupila ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, je jeho závěr zcela správný. V tomto ohledu není případný odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, neboť jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 vydaného v obdobné věci, v níž rozhodoval Nejvyšší soud, nebrání články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, jejichž transpozicí jsou § 86 a § 87 ZoSÚ, tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl žádné škodlivé následky. Odvolací soud tak má za to, že argumentace žalobkyně tím, že žalovaný po určitou dobu úvěr řádně splácel, a že nebylo v řízení prokázáno, že fakticky nebyl neúvěruschopný, je tak zcela irelevantní.

14. Nezkoumala-li pak žalobkyně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného a poskytla-li mu i přesto úvěr, porušila povinnost stanovenou v § 86 dost. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. I když § 86 odst. 1 ZoSÚ ve znění ke dni uzavření této smlouvy stanovil neplatnost pouze relativní, ustálená judikatura soudů vyšších stupňů dovodila, že se jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží bez námitky.

15. Soud proto k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, v níž položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru ve vazbě na § 87 ZoSÚ, který formuloval neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 výše zmíněné směrnice musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 výše zmíněné směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

16. Odvolací soud tak sdílí i závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Odvolací soud proto považuje za správný také závěr okresního soudu, že žalobkyni náleží s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Na ostatní žalobkyní požadované nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru (zejména smluvní úrok) pak žalobkyně nárok nemá. Okresní soud pak zcela správně stanovil výši bezdůvodného obohacení, které je povinen žalovaný žalobkyni vrátit, částkou 409 407,37 Kč, a to jako rozdíl mezi čerpanou jistinou úvěru 800 000 Kč a částkou 390 592,63 Kč, kterou žalovaný na úvěr dosud zaplatil. K posouzení tedy zůstala otázka, zda má žalobkyně vůči žalovanému nárok nejen na vrácení této částky, ale také případně na úrok z prodlení z této částky. Klíčové tak bylo posoudit, zda a případně kdy se žalovaný dostal do prodlení s vrácením částky bezdůvodného obohacení ve výši 409 407,37 Kč.

17. Pokud jde o splatnost výše zmíněné částky, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z., jak ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Proto se ani nepoužije obecná právní úprava § 1958 odst. 2 o. z., podle níž může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení ve formě dosud nesplacené jistiny poskytnutého úvěru se odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od doby přiměřené možnostem spotřebitele dluh z bezdůvodného obohacení vrátit. Tedy nikoliv jen od výzvy věřitele k zaplacení. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh splatný, je pak otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu a zda tedy věřiteli náleží úrok z prodlení a v jaké výši, neboť výše se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

18. Odvolací soud v této souvislosti opakovaně judikuje, že smyslem a účelem § 86 a § 87 ZoSÚ je (v souladu s důvodovou zprávou) ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani ze smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno bez dalšího presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, není automaticky v jeho možnostech a schopnostech dluh z titulu bezdůvodného obohacení bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe v řízení vyvozuje prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaný měl za to, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu ke dni 16. 5. 2019 vrátit žalobkyni (den, kdy mu byly poskytnuty prostředky na základě neplatné smlouvy o úvěru), pak bylo jeho procesní povinností skutkově tvrdit jaké byly a jsou (či nejsou) jeho konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu od doby, kdy mu vznikla povinnost bezdůvodné obohacení vrátit. Tedy bylo procesní povinností žalovaného tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud mu zdravotní stav brání získávat prostředky výdělečnou činností) apod., z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny. Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh vrátit. Ty pak mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vydání bezdůvodného obohacení bude stávat splatným například postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit. Bylo tedy procesní povinností žalovaného jako spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu až do dne rozhodnutí soudu. Přitom skutečnost, že žalovaný ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, musí být přičteno k tíži jen jemu a nikoliv žalobkyni. Na její straně totiž logicky nastává informační deficit ohledně možností a schopností žalovaného dluh splatit, neboť žalobkyně o těchto skutečnostech dost dobře ani nemůže mít jakékoliv povědomí.

19. V tomto řízení pak bylo pouze prokázáno, že žalovaný obdržel na základě absolutně neplatné smlouvy dne 16. 5. 2019 částečně na splacení svých závazků vyplývajících z předchozích smluv o úvěru a částečně k volnému užití celkem částku 800 000 Kč. Pokud pak žalovaný jakkoliv netvrdil, že by nebylo následně (dnem následujícím po výplatě výše zmíněné částky, tedy dnem 17. 5. 2019) v jeho možnostech tuto částku žalobkyni vrátit, je nutno dovodit, že ke dni 17. 5. 2019 nastala splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud zde snad byly nějaké konkrétní skutečnosti, pro které přesto nebylo v možnostech a schopnostech žalovaného jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu ke dni 17. 5. 2019 vrátit žalobkyni, pak bylo procesní povinností žalovaného tyto skutečnosti tvrdit a prokázat. To však žalovaný nečinil.

20. Je tak možno uzavřít, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti vznikla žalovanému dne 17. 5. 2019 povinnost vrátit žalobkyni dosud nesplacenou jistinu úvěru (v tomto případě ve výši 409 407,37 Kč), a stala se i splatnou, pokud tak neučinil, je vedle samotné dlužné částky povinen platit žalobkyni ode dne následujícího (18. 5. 2019) také úrok z prodlení. Ke dni 18. 5. 2019 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 9,75 % ročně. Odvolací soud tak má za to, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 409 407,37 Kč za dobu od 31. 7. 2023 do zaplacení, neboť žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení až ode dne 31. 7. 2023 a soud není oprávněn její nárok jakkoliv překročit.

21. Pokud pak žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 667 166,58 Kč za dobu od 31. 7. 2023 do 22. 1. 2024 (v kapitalizované výši 48 647,50) a dále z částky 667 166,58 Kč za dobu od 23. 1. 2024 do 28. 2. 2024 a z částky 654 166,58 Kč za dobu od 29. 2. 2024 do zaplacení, nemohla být žaloba shledána důvodnou v rozsahu úroku z prodlení přesahujícím žalobkyni přiznanou částku (409 407,37 Kč) a také v rozsahu přesahujícím zákonnou sazbu tohoto úroku z prodlení (9,75 % ročně).

22. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. písm. a) změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 409 407,37 Kč za dobu od 31. 7. 2023 do zaplacení. Ve zbylém napadeném rozsahu pak odvolací soud výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správný potvrdil.

23. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšná v rozsahu 57,6 % (v částce 456 350,66 Kč představované jistinou úvěru v částce 409 407,37 Kč a úrokem z prodlení kapitalizovaným do dne rozhodnutí okresního soudu částkou 46 943,29 Kč) a procesně neúspěšná v rozsahu 42,4 % (v částce 335 348,58 Kč představované jistinou v částce 249 611,91 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 22 505,40 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 22 888,29 Kč, a úroky a úroky z prodlení kapitalizovanými ke dni rozhodnutí okresního soudu v celkové výši 40 342,98 Kč). Po odečtení procesního neúspěchu od úspěchu žalobkyně pak odvolací soud dovodil, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 15,2 %. Náklady žalobkyně v prvostupňovém řízení sestávají z odměny advokátky v plném rozsahu za celkem tři úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“), za sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) a za účast u jednání okresního soudu dne 2. 10. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu) a dále v rozsahu ½ plné odměny za sepis jednoduché předžalobní výzvy (§ 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu), neboť ta neobsahuje základní skutkový a právní rozbor věci. Sama zástupkyně žalobkyně v ní totiž pouze uvedla celkovou částku, kterou má žalovaný žalobkyni zaplatit s tím, že ohledně bližších informací se má žalovaný obrátit na zástupkyni žalobkyně. Výši odměny za jeden úkon právní služby v plném rozsahu pak odvolací soud stanovil ve smyslu § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. advokátního tarifu z jistiny předmětu řízení v částce 659 019,28 Kč, neboť ostatní částky požadované žalobkyní jsou příslušenstvím této částky, a proto je není možno v rámci stanovení tarifní hodnoty zohlednit. Výše plné odměny tak činí částku 10 940 Kč, výše poloviční odměny pak částku 5 470 Kč. Celková odměna advokátky zastupující žalobkyni v prvostupňovém řízení tak činí částku 38 290 Kč. Odvolací soud má za to, že žalobkyni není možno přiznat nárok na odměnu za sepis doplnění návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 22. 7. 2024, byť se tak stalo na základě výzvy soudu. Žalobkyně totiž měla požadované skutečnosti uvést již přímo v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a pokud je uvedla v samostatném podání, pak za jeho sepis jí není možno přiznat nárok na odměnu její zástupkyně. Takový úkon totiž není možno považovat za účelně učiněný, a tudíž honorovatelný v rámci náhrady nákladů řízení. K nákladům žalobkyně je dále nutno počítat náhradu hotových výdajů její zástupkyně k celkem čtyřem výše uvedeným úkonům právní služby, a to ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (celkem tedy částku 1 200 Kč). Žalobkyni byl dále přiznán nárok na cestovné její zástupkyně za jízdu k jednání okresního soudu dne 2. 10. 2024 osobním vozidlem zn. , Anonymizováno, , RZ , SPZ, , z , Anonymizováno, do Karviné a zpět v celkové délce 46 km, při průměrné spotřebě 8 l benzinu Natural 95 na 100 km a jeho ceně ve výši 38,20 Kč/l dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 398/2023 Sb., a základní náhradě ve výši 5,60 Kč za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky, tedy v celkové částce 399 Kč. Za tuto cestu zástupkyni žalobkyně rovněž přísluší náhrada za promeškaný čas ve výši 200 Kč, a to za 2 započaté půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně je plátcem DPH, vznikl jí ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. nárok také na náhradu za 21% DPH z výše uvedených částek ve výši 40 089 Kč v částce 8 419 Kč. Do nákladů žalobkyně za řízení před okresním soudem je dále nutno započítat soudní poplatek zaplacený za podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 26 361 Kč. Celkové náklady prvostupňového řízení žalobkyně tak činí částku 74 869 Kč, z níž pak 15,2 % činí částku 11 380 Kč. K jejímu zaplacení žalobkyni odvolací soud zavázal žalovaného výrokem II. tohoto rozsudku.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byl naopak procesně úspěšnější žalovaný, neboť žalobkyně byla úspěšná pouze co do zaplacení úroku z prodlení z částky 409 407,37 Kč, přičemž ve zbylém rozsahu výroku II. (zcela zjevně přesahujícím nárok přiznaný žalobkyni v odvolacím řízení) byla neúspěšná. Žalovaný by tak měl vůči žalobkyni nárok na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Avšak s ohledem na okolnost, že žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s odvolacím řízením nevznikly, rozhodl odvolací soud výrokem III. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

25. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.