15 Co 268/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 56 034,33 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 8. 2024, č. j. 11 C 32/2024-25,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 16 000 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč za dobu od 10. 9. 2023 do zaplacení:a) co do úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 3 000 Kč za dobu od 10. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 10. 9. 2023 do zaplacení mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 3 000 Kč za dobu od 10. 9. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 10. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku;b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 751 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 40 034,33 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 192,41 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 155,11 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 22 716,11 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 641,20 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a současně zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku za žalobu částku 551 Kč (výrok IV.). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částek 32 518,33 Kč a 23 516 Kč s úrokovým příslušenstvím s tím, že společnost , právnická osoba, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dne 9. 11. 2021 na částku 15 000 Kč vyplacenou žalovanému téhož dne v hotovosti, na kterou však žalovaný uhradil dosud pouze částku 12 000 Kč a dne 25. 4. 2022 rovněž na částku 15 000 Kč vyplacenou žalovanému také téhož dne v hotovosti, na kterou žalovaný dosud uhradil částku 2 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně posoudila v každém z obou případů s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž vycházela z jeho příjmů u společnosti , právnická osoba, ve výši 22 382 Kč a z tvrzení žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí 12 860 Kč. O správnosti a pravdivosti těchto tvrzení žalovaného neměla předchůdkyně žalobkyně jakýkoliv důvod pochybovat. Žalobkyně žalované pohledávky nabyla od původního věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil pouze částečnou důvodnost žaloby, a to z titulu nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti obou smluv o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na okolnost, že předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze rozdíly mezi poskytnutou jistinou úvěru a dosud zaplacenou částkou, tedy u první smlouvy uzavřené dne 9. 11. 2021 se jedná o částku 3 000 Kč a u druhé smlouvy uzavřené dne 25. 4. 2022 o částku 13 000 Kč. Dohromady tedy 16 000 Kč, k jejichž zaplacení okresní soud zavázal žalovaného ve výroku I. svého rozsudku. A protože dle okresního soudu teprve soud stanovil povinnost žalovaného vrátit jistinu úvěru, nemůže být žalovaný před rozhodnutím soudu v prodlení, a proto žalobkyni za období před rozhodnutím soudu nenáleží nárok na úrok z prodlení. Okresní soud proto žalobu v části přesahující částku 16 000 Kč výrokem II. zamítl. S ohledem na větší procesní úspěch žalovaného pak okresní soud výrokem III. rozhodl, že žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly.

2. Proti části výroku II. tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč od 10. 9. 2023 do zaplacení. Žalobkyně namítala, že její nárok na úrok z prodlení vyplývá přímo z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž se jedná o sankci předpokládanou zákonem za prodlení dlužníka se splněním jeho povinnosti zaplatit dluh včas. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na úrok z prodlení jako nárok vyplývající přímo ze zákona. Navíc žalovaný měl dostatečný prostor pro to, aby žalobkyni jistinu úvěru vrátil, přičemž sám nijak netvrdil, že by to nebylo v jeho možnostech a schopnostech.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně především ve výroku II., a to co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč od 10. 9. 2023 do zaplacení. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 16 000 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je co do základu důvodné.

5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti obou smluv o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr pak ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.

6. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 16 000 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 16 000 Kč a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 9. 2023 do zaplacení.

7. Pokud jde o splatnost částky 16 000 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byly prokazatelně vyplaceny a ocitly se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tyto částky použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.

8. Žalovanému byla v případě smlouvy o úvěru uzavřené dne 9. 11. 2021 poskytnuta jistina úvěru ve výši 15 000 Kč ke dni uzavření smlouvy, přičemž odvolací soud má za to, že žalovaný zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdil, že by tuto jistinu jakkoliv použil. Žalovanému tak dne 10. 11. 2021 vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru (ve výši 15 000 Kč) sníženou o částku již zaplacenou (ve výši 12 000 Kč), tedy částku 3 000 Kč. A pokud tak žalovaný neučinil, je vedle samotné dlužné částky ve výši 3 000 Kč povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího (11. 11. 2021) také úrok z prodlení z ní. Ke dni 11. 11. 2021 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 8,5 % ročně.

9. Obdobně pak byla žalovanému v případě smlouvy o úvěru uzavřené dne 25. 4. 2022 poskytnuta jistina úvěru ve výši 15 000 Kč rovněž ke dni uzavření smlouvy, přičemž odvolací soud má za to, že žalovaný zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť ani v tomto případě netvrdil, že by tuto jistinu jakkoliv použil. Žalovanému tak dne 26. 4. 2022 vznikla povinnost vrátit rozdíl mezi jemu vyplacenou jistinou úvěru (ve výši 15 000 Kč) a dosud žalovaným zaplacenou částku ve výši 2 000 Kč, tedy celkovou částku 13 000 Kč. A protože tak žalovaný dosud neučinil, je vedle samotné dlužné částky povinen platit žalobkyni ode dne následujícího (27. 4. 2022) také úrok z prodlení. Ke dni 27. 4. 2022 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 11,75 % ročně.

10. Pokud pak žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč, nemohla být žaloba shledána důvodnou v rozsahu úroku z prodlení přesahujícím zákonnou sazbu (co do úroku z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 3 000 Kč a ve výši 3,25 % ročně z částky 13 000 Kč) za dobu od 10. 9. 2023 do zaplacení. Odvolací soud byl přitom dle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem žalobkyně ohledně dne, od nějž se domáhala zaplacení úroku z prodlení, a nemohl její žalobní požadavek jakkoliv překročit.

11. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. písm. a) změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 000 Kč a ve výši 11,75 % ročně z částky 13 000 Kč, vše za dobu od 10. 9. 2023 do zaplacení. Ve zbylém napadeném rozsahu pak odvolací soud výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správný potvrdil.

12. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný byl i po vyhovění žalobě v rozsahu úroků z prodlení v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně. A protože žalovanému v řízení před okresním soudem podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byla naopak žalobkyně procesně úspěšnější než žalovaný, neboť žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 74 % (co do úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni rozhodnutí okresního soudu v celkové částce 2 277,44 Kč) a procesně neúspěšná v rozsahu 26 % (co do úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni rozhodnutí okresního soudu v částce 535,95 Kč). Po odečtení procesního neúspěchu od úspěchu žalobkyně tak odvolací soud dovodil, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 48 %. Celkové náklady odvolacího řízení sestávají z odměny advokáta za úkon právní služby ve výši 1 580 Kč dle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), a to za dva úkony právní služby spočívající v sepisu odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu) a v účasti u jednání odvolacího soudu dne 25. 3. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), vyměřeno z tarifní hodnoty 12 000 Kč jako pětinásobku ročního úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 16 000 Kč dle § 8 odst. 2 věta za středníkem advokátního tarifu, dále z jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč za sepis odvolání, z jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč za účast u jednání odvolacího soudu a z náhrady za 21% DPH z těchto částek ve výši 822 Kč. Do odvolacích nákladů žalobkyně je pak dále nutno započítat soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení tak činí částku 5 732 Kč, z níž má žalobkyně vůči žalovanému nárok na náhradu v rozsahu 48 %, tedy na částku 2 751 Kč. K jejímu zaplacení zavázal odvolací soud žalovaného výrokem III. tohoto rozsudku.

14. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.