15 Co 28/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobce: Jméno žalobce, IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o ochranu rušené držby, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2024, č. j. 80 C 779/2024-165,

I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9 559 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Napadeným usnesením okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se rušení držby žalobce spočívající v zajištění přístupu a příjezdu přes pozemky žalované nacházející se v k. ú. adresa, parc. č. Anonymizováno, k pozemkům, k nimž žalobci svědčí právo hospodaření, jenž byly specifikovány ve výroku napadeného usnesení pod písm. a) a b), nemovitosti zapsané na LV č. hodnota a LV č. hodnota pro k. ú. adresa (výrok I.), zamítl žalobu také v části, ve které se žalobce domáhal povinnosti žalované zdržet se rušení jeho držby spočívající v odběru elektrické energie prostřednictvím odběrného zařízení žalované popsaného ve výroku II. napadeného usnesení (výrok II.) a zavázal žalobce k zaplacení náhrady nákladů řízení žalované v částce 3 600 Kč (výrok III.).

2. Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu o tom, že držba jeho práv spočívajících v přístupu a příjezdu do areálu žalované v lokaci vedle objektu původní a dosud provozované vrátnice, a dále po komunikacích uvnitř areálu a odběru elektrické energie, vykonávaná na základě dřívějších zvyklostí, byla nahrazena závazkovými vztahy sjednanými Smlouvou o dodávce služeb č. Anonymizováno a Smlouvou o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno, a to aniž by se vypořádal s námitkami žalobce proti platnosti těchto smluv. Ke Smlouvě o dodávce služeb č. Anonymizováno z 23. 1. 2007 tvrdil, že tato byla uzavřena podle ust. § 269 zák. č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) jako tzv. nepojmenovaná smlouva. Poukázal na skutečnost, že předmětem smlouvy bylo toliko zajištění veřejného osvětlení kolem jedné blíže neurčené budovy žalobce jako odběratele a dále údržba příjezdových komunikací k této budově. Zdůraznil, že žádnou budovu nevlastní, ale k nemovitostem v areálu žalované vykonává toliko právo hospodaření s nemovitými věcmi, a to s pozemky a budovami specifikovanými v žalobě. Ani v tomto směru nebyl předmět smlouvy určen v souladu s požadavky obchodního zákoníku, tedy dostatečně určitě a jednoznačně a uvedená smlouva tedy uzavřena platně nebyla. Je proto zřejmé, že žalobce držbu práva spočívajícího v přístupu a příjezdu přes pozemky žalované k nemovitým věcem, k nimž má právo hospodaření, vykonává po dobu více než 34 let (od doby svého vzniku, tj. od 27. 12. 1990) bez smluvního základu. Ani držba práva odběru elektrické energie prostřednictvím odběrného zařízení žalované nebyla dle žalobce nahrazena Smlouvou o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno ze dne 1. 4. 2004, když tato smlouva platně nevznikla, neboť ji za žalovanou uzavřela osoba, která nebyla oprávněna za žalovanou v právních vztazích vystupovat. Dle údajů zveřejněných v obchodním rejstříku za žalovanou v době uzavření smlouvy jednali a podepisovali buď společně všichni členové představenstva nebo společně předseda a místopředseda představenstva, předseda představenstva a člen představenstva či místopředseda představenstva a člen představenstva. Předmětnou smlouvu však podepsal za žalovanou toliko její generální ředitel tituly před jménem jméno FO. Je tedy zřejmé, že smlouva platně nevznikla, neboť generální ředitel nebyl oprávněn za společnost v právních vztazích vystupovat. Stejně tak nebyly platně sjednány ani dodatky k této neplatné smlouvě. Dále žalobce nesouhlasil ani se závěrem okresního soudu o tom, že právo na dodávku elektřiny nemůže být předmětem držby. Poukázal na odbornou literaturu a namítal, že předmětem držby nemohou být toliko obligační práva, která spočívají v nároku na jednorázové plnění, naproti tomu práva s opakujícím se či s dlouhodobým plněním, např. nájem, pacht, nárok na různé renty apod., předmětem držby být mohou. Žalobce přitom držbu práva spočívajícího v odběru elektrické energie z odběrného zařízení žalované vykonává po dobu více než 34 let, a to již od doby svého vzniku. Dále namítal nesprávný závěr okresního soudu, že výpovědí shora označených smluv, a to v souladu s jejich obsahem, nedošlo ke svémocnému rušení držby jeho práv. Tím, že žalovaná žalobci uvedené smlouvy vypověděla, je zcela očividné, že hodlá po uplynutí výpovědní doby držbu práva žalobce rušit, případně jej z držby obou práv vypudit, a proto žalobce podal žalobu zcela důvodně. Naopak, pokud by otálel s podáním žaloby, když se o ohrožení držby uvedených práv dozvěděl dne 24. 10. 2024, pak by se vystavil riziku, že by nárok uplatnil po uplynutí prekluzivní šestitýdenní lhůty. K tvrzení žalované, že netvrdí, že počínaje dnem 1. 2. 2025 znemožní žalobci vjezd do svého areálu či přeruší dodávky elektrické energie s tím, že je připravena tyto služby žalobci dále poskytovat po dobu přechodnou, nezbytně nutnou k tomu, aby si žalobce zajistil přístup k nemovitostem nezávisle na žalované, stejně tak zajistil si dodávky elektrické energie, uvedl, že se jedná toliko o reakci na podanou žalobu, aniž by žalovaná uvedla, že umožní žalobci přístup i příjezd k jeho pozemkům, resp. k budovám, s nimiž má žalobce právo hospodaření, neboť umožnění vjezdu není totéž co umožnění přístupu a příjezdu až na místo samé k jednotlivým budovám. Nicméně i z neurčitého a vágního vyjádření žalované plyne, že takové řešení žalovaná považuje pouze za přechodné, čímž dává jasně najevo, že držbu práva hodlá rušit, a proto závisí toliko na její vůli, kdy k tomuto rušení přistoupí. Účelem žaloby a úkolem soudu však bylo poskytnout žalobci ochranu posledního pokojného stavu, na což však okresní soud zcela rezignoval. Za nesprávný označil také názor tohoto soudu, že žalobce se o rušení držby dozvěděl dříve, než mu byla doručena výpověď z předmětných smluv, a tedy že žaloba byla podána opožděně. Pokud žalovaná uvedla, že žalobce již dříve vyslovil své obavy a pocit ohrožení, pak k tomu tvrdí, že o funkční a bezproblémovou držbu svých práv neměl důvod se obávat a veškeré jeho připomínky, které žalovaná vydává za obavy, byly vzneseny výlučně v souvislosti se stavebním záměrem třetí osoby, tedy společnosti Jméno žalované, nyní žalované. Žalobce vyjádřil pochybnosti o správnosti navrhovaného projektového řešení stavebního záměru, přičemž z předložených podkladů dovodil, že je bude nutné projednat a trvat na odborném a řádně technicky navrženém řešení přístupu a příjezdu. Připomínky vznášel výlučně k budoucímu stavebnímu záměru plánovanému v té době třetí osobou, tj. společností Jméno žalované. Námitky žalobce vůči projektovému řešení záměru byly formulovány ve více listinách, které žalobce před podáním žaloby adresoval a doručil jak společnosti Jméno žalované, tak i původní žalované. V době uvedených jednání žalobce neměl žádné obavy související s posledním pokojným stavem příjezdu a přístupu, jak je zřejmé i z jeho dopisů z 1. 10. 2024 a 22. 10. 2024, a jím vyslovené návrhy se vztahovaly ke správnosti technického řešení a technických návrhů budoucího stavebního záměru, o němž předpokládal, že bude na společných schůzkách jednáno, když předpokládal, že nalezené společné řešení bude zapracováno do projektové dokumentace budoucího stavebního záměru. Zdůraznil, že uvedený stavební záměr se zabýval jen dotčením komunikačních ploch pro přístup a příjezd ze severovýchodní strany od areálu Anonymizováno, vůbec se nedotýkal existujících přístupů a příjezdů přes areál žalované ze západní a severozápadní strany u nemovitostí Anonymizováno, a že žalobce tak ve skutečnosti neměl žádný důvod k obavám, že mu bude znemožněn přístup a příjezd k jím užívaným nemovitostem a budovám přes areál žalované. Stejně tak v průběhu jednání stran i společnosti Jméno žalované nic neavizovalo úmysl žalované strany ukončit dodávky elektrické energie prováděné pro žalobce. Ani v tomto ohledu tak žalobce vůbec netušil ani nemohl předvídat, že by se zobrazený záměr nebo i jiné možné záměry žalované jakkoli dotýkaly dodávek elektrické energie pro žalobce. Za této situace plánovaný, nikoliv ještě projekčně zpracovaný a stavebním úřadem povolený, ani dosud nerealizovaný záměr Jméno žalované na revitalizaci areálu rozhodně nemohl mít vliv na počátek běhu lhůty k podání žaloby. Navíc žalovaná, jak sama uvádí, se mylně domnívala, že je vázána výše uvedenými smlouvami, z čehož je zřejmé, že žádné reálné ohrožení rušení držby práva žalobce před ukončením domnělých závazkových vztahů ani neplánovala, o čemž svědčí i to, že žalobci následně doručila výpovědi z uvedených neplatně uzavřených smluv. Počátek běhu lhůty v tomto případě musí být jednoznačně odvozován ode dne doručení obou výpovědí do sféry žalobce. K závěru okresního soudu, že nebyla prokázána zásadní skutečnost, tedy že žalobce má právo držby, práva průchodu a příjezdu přes celé části pozemku (výkresy s vyšrafovanými oblastmi) v předmětném areálu, kdy toto nebylo v řízení žalobcem dostatečně prokázáno, pak takový názor soudu žalobce překvapil, neboť žalobce pro případ, že by žalovaná rozsah držby tak, jak je vyznačen vyšrafováním, zpochybnila, navrhoval účastnický výslech, což také k dotazu soudu i uvedl. Proto je pro žalobce závěr soudu o neunesení důkazního břemene překvapivý, navíc za situace, kdy žalovaná tento rozsah v řízení nezpochybnila. Podle žalobce se soud v tomto typu řízení měl omezit pouze toliko na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení, což žalobce prokázal, stejně jako to, že žaloba byla podána včas a důvodně.

3. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného usnesení jako správného. K námitkám proti obsahu Smlouvy o dodávce služeb č. Anonymizováno ze dne 23. 1. 2007, uvedla, že žalobce zcela účelově opomíjí zohlednit obsah přílohy č. 1 této smlouvy, v rámci které si smluvní strany mimo jiné ujednaly také úplatu ze zajištění příjezdu k budově odběratele a používání a údržbu komunikací. Na základě uvedené smlouvy obě smluvní strany po dobu 17 let řádně plnily sjednané povinnosti a dávaly tak faktickým jednáním najevo, že se cítí být smlouvou vázány. Až v momentě, kdy ze strany žalované došlo k výpovědi smlouvy, začíná odvolatel účelově tvrdit, že mezi stranami žádný smluvní vztah neexistoval. Poukázala na to, že si žalobce protiřečí, když ve výpovědi smlouvy spatřuje ohrožení svého přístupu k nemovitostem, avšak současně tvrdí, že předmětem Smlouvy o dodávce služeb nebylo zajištění tohoto přístupu. Zcela zjevně se žalobce snaží nabudit dojem, že vztah mezi stranami nebyl nijak smluvně upraven a je tak na něj možno aplikovat mimosmluvní institut držby. Toto stanovisko považuje žalovaná nejen za příčící se dobrým mravům, ale také v rozporu se základním soukromoprávním principem autonomie vůle a zásady pacta sunt servanda. Dále namítala, že žalobce v rámci žaloby zamlčuje a zkresluje řadu podstatných skutečností, zejména to, že řadu nemovitostí v areálu nabyl až v průběhu následujících let po svém vzniku, avšak současně rezignoval na vyvinutí náležité péče ve vztahu k zajištění trvalého přístupu k nabývaným nemovitostem a lehkovážně se bez dalšího spoléhal na v té době fungující smluvní vztah účastníků. Zachování obou smluvních vztahů mezi účastníky se stávalo pro žalovanou v důsledku objektivních okolností čím dál více neudržitelným, na což žalovaná žalobce opakovaně upozorňovala. Postupem času vyvstala nutnost provést zevrubnou rekonstrukci celého areálu. I vzhledem k havarijnímu stavu elektrické distribuční sítě je nutné provést finančně nákladnou revitalizaci areálu dle platných právních předpisů za účelem vyloučení rizika poškození zdraví osob a majetku s tím, že závazky žalované ze smlouvy o dodávce služeb byly v přímém rozporu s touto zákonnou povinností, neboť do areálu měli přístup nejenom zaměstnanci žalobce, ale také všechny další osoby, které jej v areálu navštěvovaly. Zdůraznila, že nejednala protiprávně, když obě smlouvy v souladu s ujednáním v nich obsažených vypověděla. Tvrzení žalobce o tom, že mu vůči předmětným nemovitostem již od doby privatizace svědčí držba žalovaných práv, je účelové a v rozporu se skutečným stavem. Obdobnou argumentaci žalovaná přednesla i ve vztahu ke Smlouvě o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno ze dne 13. 4. 2004 s tím, že mezi stranami byla otázka poskytování elektrické energie upravena smluvně a nikdy nebylo počítáno s tím, že by vztah mezi žalovanou a odvolatelem měl probíhat mimosmluvně pouze na základě držby práva na dodávku elektřiny. K námitkám žalobce, že osoba, která za žalovanou smlouvu podepsala, nebyla oprávněna ji v právních vztazích zastupovat, uvedla, že nemá pochybnosti o tom, že dané smlouvy uzavřely za smluvní strany vždy k tomu oprávněné osoby, za žalovanou pak její generální ředitel tituly před jménem jméno FO, který byl k tomuto jednání oprávněn nejen z povahy své funkce ve smyslu § 20 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. – občanského zákoníku, ale také na základě plné moci ze dne 22. 7. 2002, kterou mu udělila přímo žalovaná, zastoupená předsedou svého představenstva tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, a členem představenstva tituly před jménem jméno FO. Obě strany byly po celou dobu trvání smluvních vztahů v dobré víře v jejich platnost, čemuž mimo jiné nasvědčuje i to, že předmět smlouvy řádně plnily a průběžně jej upravovaly vzájemně uzavíranými dodatky. I v tomto směru zdůraznila, že žalobce byl z její strany informován o plánované revitalizaci areálu, a to již od počátku roku 2024, jak je zřejmé z dopisu žalobce z 1. 10. 2024, ve kterém žalovanou žádal o schůzku, jejímž předmětem bylo nejen jednání o budoucím uspořádání areálu žalované, ale také projednání zásahu do logistiky a dopravní obslužnosti nemovitostí žalobce. Dne 1. 10. 2024 tak žalobci muselo být zřejmé, že dojde, jak tvrdí, k ohrožení držby práva a v jakém rozsahu se tak stane. Žaloba v této věci byla podána po lhůtě, která marně uplynula nejpozději ke dni 12. 11. 2024.

4. Odvolací soud přezkoumal usnesení okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v ust. § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Tyto nebyly účastníky ani namítány. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 4. 12. 2024 se žalobce domáhal uložení povinnosti původní žalované zdržet se rušení držby žalobce spočívající v zajištění přístupu a příjezdu přes pozemky žalované v k. ú. adresa označené v žalobě a ve výroku napadeného usnesení, k tam uvedeným pozemkům, k nimž žalobce vykonává právo hospodaření, a to v rozsahu graficky zobrazeném červeným vyšrafováním ve výseči katastrální mapy nazvané „Zákres přístupu a příjezdu pro Anonymizováno“. Dále se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se rušení držby jeho práva spočívajícího v odběru elektrické energie prostřednictvím odběrného zařízení žalované umístěného v označené nemovitosti žalované, které vede k objektům na pozemcích, s nimiž vykonává právo hospodaření žalobce, včetně poskytování servisní a poruchové služby při odstraňování poruch na zařízení elektrické energie mezi rozvodnou žalované a označenými budovami, s nimiž žalobce hospodaří. Skutkově tvrdil, že na základě Delimitačního protokolu a jeho dodatku č. 1 z 15. 4. 1992 a jeho změny z 22. 7. 1994, byl na žalobce převeden nemovitý majetek, a to pozemky a budovy ve vlastnictví státu uvedené v žalobě, s nimiž je žalobce oprávněn hospodařit. V Delimitačním protokolu bylo taktéž uvedeno, že oba podniky (tedy žalobce i předchůdce žalované) uzavřou hospodářskou smlouvu o využívání společných prostorů ve smyslu společných částí areálu, který původně tvořil jeden celek státního podniku adresa, z něhož oba účastníci vznikli a kde dosud sídlí, a stejně tak uzavřou i smlouvu o dodávkách elektrické energie. Původní žalovaná byla založena notářským zápisem č. Anonymizováno sepsaným dne 17. 4. 1992, kdy jejím zakladatelem byl právnická osoba. Spolu s vkládaným hmotným majetkem přešla na původní žalovanou všechna práva a povinnosti výše uvedeného státního podniku související s vkládaným majetkem, s výjimkou práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Žalobce po celou dobu své existence, tj. od 27. 12. 1990, po dobu 34 let užívá k přístupu a příjezdu do areálu žalované vjezd, resp. sjezd s provozovanou vrátnicí z veřejné obecní místní komunikace „adresa“ na pozemku parc. č. hodnota v k. ú. adresa. Rozsah, v jakém žalobce po celou dobu realizuje přístup a příjezd, je graficky zobrazen červeným vyšrafováním ve výseči katastrální mapy nazvané „Zákres přístupu a příjezdu pro Anonymizováno“. Původní žalovaná v souvislosti se vstupem, vjezdem a pobytem v předmětném areálu vydala směrnici, která stanoví pravidla pro průchody a průjezdy/vjezdy branami do areálu žalované a informuje o způsobu zajištění ochrany osob, majetku, budov a ostrahy v tomto areálu. Tato směrnice je určena také vlastníkům objektů nebo pozemků v areálu žalované a vztahuje se tedy i na žalobce, kdy naposledy byla vydána směrnice pod č. Anonymizováno s účinností od 1. 1. 2023. Žalobce se dozvěděl, že současná žalovaná jako nástupce původní žalované připravuje realizace investičního záměru „Revitalizace areálu právnická osoba“, jehož součástí je mimo jiné oplocení pozemku žalované parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, který bezprostředně sousedí s pozemky žalobce parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, a jsou na něm umístěny vnitroareálové zpevněné pozemní komunikace, jež zajišťují dopravní obslužnost pozemků, k nímž má žalobce právo hospodaření. Provedením uvedeného investičního záměru by byl žalobci znemožněn přístup k jeho nemovitostem, který od svého vzniku dosud nerušeně užívá. Žalobce zaslal původní žalované dne 1. 10. 2024 dopis, ve kterém ji požádal o schůzku k jednání o budoucím uspořádání jejího areálu a o zásazích do dopravní obslužnosti nemovitostí žalobce. Schůzka se konala 14. 10. 2024. Na ní žalobce předložil původní žalované dva grafické návrhy, které respektují navržené oplocení a nový sjezd z adresa, ovšem s technickými parametry pro užívání také nákladními automobily, neboť za účelem podnikatelské činnosti žalobce je dopravní obslužnost jeho nemovitostí nákladními automobily nezbytná. Žalobce pak ve svém dopise z 22. 10. 2024 s navrženým zobrazením oplocení souhlasil, ovšem toliko za podmínek zajištění adekvátního přístupu ke svým nemovitostem. Na toto písemné vyjádření žalobce reagovala původní žalovaná tak, že vyhotovila výpověď ze Smlouvy o dodávce služeb č. Anonymizováno, kterou žalovaná v postavení dodavatele služeb uzavřela se žalobcem coby odběratelem služeb dne 23. 1. 2007, a to s poukazem na tříměsíční výpovědní lhůtu. Tato výpověď byla žalobci doručena dne 24. 10. 2024. Ve smlouvě o dodávce služeb se původní žalovaná zavázala žalobci poskytovat služby vymezené v článku II. odst. 1 smlouvy, a to zajištění venkovního osvětlení kolem budovy žalobce a údržbu příjezdových komunikací. Z toho je zřejmé, že žalovaná po uplynutí výpovědní lhůty, tj. od 1. 2. 2025 znemožní žalobci přístup k nemovitostem, když původní žalovaná současně vypověděla žalobci také Smlouvu o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno ze dne 13. 4. 2004, čímž mu znemožní užívat jeho nemovité věci a provozovat jeho podnikatelskou činnost. Z výpovědi smlouvy o dodávce služeb se proto žalobce dozvěděl o možnosti rušení jeho držby spočívající v zajištění přístupu a příjezdu k nemovitostem, k nimž má právo hospodaření přes označené pozemky žalované, a z tohoto důvodu podal v šestitýdenní lhůtě žalobu, kterou se domáhá ochrany své držby práva k zajištění přístupu ke svým pozemkům přes pozemky žalované. Dále žalobce tvrdil, že se původní žalovaná při svém vzniku stala vlastníkem odběrného zařízení elektrické energie v areálu bývalého státního podniku adresa, který je předchůdcem obou účastníků. Tímto odběrným zařízením žalovaná odebírá elektrickou energii z veřejné energetické distribuční sítě, kdy tuto dále poskytovala a stále ještě poskytuje úplatně žalobci k zajištění jeho podnikatelské činnosti. Tento stav trvá od doby vzniku žalobce do současné doby nepřetržitě. Žalobce sám není vlastníkem žádné elektrické přípojky a ani pro jeho nemovitosti není žádná přípojka z veřejné distribuční sítě ani jiné sítě zřízena. Mezi ním a původní žalovanou byla dne 13. 4. 2004 podepsána Smlouva o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno, kterou původní žalovaná vypověděla výpovědí doručenou žalobci dne 24. 10. 2024. Z této výpovědi se žalobce dozvěděl, že se žalovaná chystá ohrozit jeho držbu práva spočívajícího v odběru elektrické energie prostřednictvím odběrného zařízení žalované. Nadto žalobce namítal, že uvedené smlouvy nejsou platné, neboť žalovaná při sjednání smluv nejednala způsobem zapsaným v obchodním rejstříku a nebyla tedy řádně zastoupena. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že v daném případě jsou splněny zákonné podmínky pro vyhovění žalobě, neboť je prokázán dlouhodobě trvající stav držby po dobu 34 let, po kterou měl žalobce zajištěn přístup a příjezd ke svým nemovitostem i odběr elektrické energie, avšak žalovaná svým jednáním tento stav ohrožuje, neboť deklaruje, že držbu těchto práv bude akceptovat pouze do uplynutí výpovědní lhůty, tj. do 31. 1. 2025, a současně po tomto datu bude držbu práv žalobce rušit. Žalovaná tak jedná protiprávně, v rozporu s ust. § 1003 o. z., a proto se žalobce domáhal, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav, přičemž žalobu podal v rámci prekluzivní šestitýdenní lhůty ode dne, kdy se dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje.

6. Žalovaná strana navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Namítala, že stav mezi účastníky sporu v předmětném areálu byl postupně upraven smluvně tak, že pokud jde o příjezd a přístup žalobce přes pozemky žalované, tuto si strany upravily ve Smlouvě o dodávce služeb č. Anonymizováno z 23. 1. 2007, ve znění pozdějších dodatků. Součástí smlouvy bylo sjednání úplaty za zajištění přístupu do nemovitostí žalobce a používání komunikací ve vlastnictví žalované. Tento smluvní vztah trvá již 17 let, na jeho základě žalovaná umožnila žalobci užívat komunikace ve svém vlastnictví a další uvedené služby, za což žalobce hradil sjednanou finanční kompenzaci. Ve smlouvě si obě smluvní strany v postavení podnikatele sjednaly, že je ji možno vypovědět ve sjednané tříměsíční lhůtě, což žalovaná učinila a její jednání tak není svémocné ani protiprávní. Žalobce se tak dovolává ochrany držby za situace, kdy došlo k ukončení smluvního vztahu postupem smlouvou předpokládaným a snaží se zneužít mimosmluvní institut držby, aby obešel základní soukromoprávní princip autonomie vůle a s ní spojenou zásadu pacta sunt servanda a ospravedlnit tím zásah do právní sféry žalované a jejího legitimního očekávání. Námitky žalobce proti platnosti obou smluv označila za nedůvodné, neboť byly uzavřeny statutárním zástupcem původní žalované (smlouva o dodávce služeb) nebo osobou v postavení, která jí opravňovala k uzavření takové smlouvy (smlouva o dodávce elektrické energie), nadto plněním předmětných smluv po dobu déle než 10 let smluvní strany jasně daly najevo, že se jimi cítí býti vázány. Žalovaná má nadto za to, že institut ochrany rušené držby není možné aplikovat na běžný smluvní závazkový vztah, jehož práva a povinnosti si smluvní strany z vlastní vůle ujednaly, a tedy jsou si vědomy skutečnosti, že ve smlouvě předpokládané následky a ujednání mohou dříve nebo později nastat, a již z tohoto důvodu je na místě žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalobce byl v minulosti opakovaně ze strany původní i současné žalované o záměru revitalizace celého areálu informován, a přesto neučinil jakýkoliv krok, kterým by si zajistil jiný přístup ke svým pozemkům a stal se tak nezávislým na přístupu přes pozemky žalované. Vypovězením smlouvy se nestalo nic, co by sama smlouva nepředpokládala. Institut ochrany rušené držby by neměl být aplikován v situaci, kdy se žalobce svou liknavostí a nedostatkem zákonem předpokládané a požadované patřičné právní bdělosti dostane do nyní řešené situace. Dále žalovaná namítala absenci reálného ohrožení držby, neboť dlouhodobě upozorňuje žalobce, že s ohledem na havarijní stav elektrické distribuční sítě není schopna dlouhodobě dodávat žalobci elektrickou energii. Současně byl žalobce opakovaně upozorněn, že s ohledem na povinnosti žalované jako vlastníka areálu a provozovatele Zkušebny protivýbuchových ochran vyplývající ze zák. č. 309/2006 Sb. o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a právních předpisů souvisejících je již dále nepřijatelné, aby se v areálu žalované volně pohybovaly osoby s ohledem na rizika poškození zdraví a majetku těchto osob z důvodu provozu uvedené zkušebny. Povinností žalované je tedy zamezit volnému pohybu osob v areálu, ke kterému nyní na základě Smlouvy o dodávce služeb ze strany zaměstnanců a návštěv žalobce dochází. Žalobce byl vyzván i k tomu, aby si přístup ke svým nemovitostem zajistil jiným způsobem, zůstal však pasivní, žádné kroky k vyřešení přístupu ke svým nemovitostem neučinil, stejně tak neučinil ničeho k zajištění dodávek elektrické energie nezávislé na žalované. Žalovaná proto nemůže dále tolerovat aktuální závadový stav a nezbylo jí než přistoupit k výpovědi předmětných smluv s cílem aktivovat žalobce ve smyslu řešení vzniklé situace. Žalovaná však netvrdí, že počínaje dnem 1. 2. 2025 znemožní žalobci vjezd do svého areálu či mu přerušení dodávky elektrické energie, a je tedy připravena tyto služby poskytovat dále po přechodnou, nezbytně nutnou dobu pro to, aby si žalobce zajistil přístup ke svým nemovitostem nezávisle na žalované a stejně tak si zajistil dodávku elektrické energie od jiného poskytovatele. I po doručení výpovědi však žalobce ve vztahu k řešení daných záležitostí zůstal zcela pasivní, ani se neobrátil na žalovanou s žádostí o projednání nové smlouvy, stanovení podmínek pro umožnění vjezdu či dodávek elektrické energie. Místo toho se obrátil na soud se žádostí o ochranu držby. S ohledem na tyto argumenty má žalovaná za to, že žaloba je předčasná, kdy v okamžiku projednání věci není dána potřeba takovou ochranu poskytovat s ohledem na absenci reálného ohrožení držby. Dále z opatrnosti namítala, že žaloba nebyla podána v šestitýdenní prekluzivní lhůtě dle ust. § 1008 o. z., neboť žalovaná žalobce o plánované revitalizaci areálu průběžně informovala. V průběhu roku 2024 proběhlo mezi zástupci účastníků několik setkání, v rámci kterých byly žalobci sděleny konkrétní a konečné parametry záměru i jeho důvody, naposledy k takové schůzce došlo dne 14. 10. 2024. Žalovaná nabídla žalobci za účelem zajištění jeho vlastního přístupu k jeho nemovitostem odkoupení části svého pozemku parc. č. Anonymizováno, toto však žalobce odmítl, namísto toho zaslal požadavek na odkup dalších jiných pozemků žalované, což žalovaná odmítla, neboť by jí to znemožnilo realizovat záměr revitalizace jejího areálu zamýšleným způsobem. Dále se dle žalované žalobce opomněl v žalobě zmínit, že se jeho nemovitosti nacházejí vedle pozemku parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, na kterém je veřejná komunikace, a při provedení odpovídajících stavebních úprav by byl schopen si sám zajistit plnohodnotný přístup ke své nemovitosti. Již ze žaloby vyplývá, že žalobce byl kvalifikovaně informován o plánovaném provedení „Revitalizace areálu“, tedy o tvrzené hrozbě zásahu do jeho držby práv, podstatně dříve než 24. 10. 2024 a prekluzivní zákonná lhůta k podání žaloby proto začala běžet dříve, než došlo k doručení výpovědi obou smluv. Již dopis žalobce ze dne 1. 10. 2024 vycházel z rozhodných informací a jeho povědomí o plánovaném záměru revitalizace areálu, což dokládá i email z 13. 9. 2024 zaslaný tituly před jménem jméno FO, pověřenou osobou, která za žalovanou řeší projekt revitalizace areálu, adresovaný zástupcům žalobce. V příloze emailu byl žalobci zaslán výkres, na kterém bylo znázorněno, kudy povede nově vybudované oplocení, a tedy žalobci nejpozději doručením tohoto výkresu mohlo být zřejmé, že dojde, jak tvrdí, k ohrožení držby práva a také v jakém rozsahu se tak stane. Na svůj přípis ze dne 1. 10. 2024 pak žalobce navázal přípisem z 22. 10. 2024, kde své stanovisko podrobně specifikuje a jednoznačně konstatuje, že se cítí být záměrem žalované ohrožen. Upozorňuje na skutečnost, že v důsledku záměru žalované mu bude zrušen přístup k jeho nemovitosti v rozsahu jim požadovaném, a vznáší proto návrhy na řešení dle svých představ. Pokud jde o právo na dodávku elektřiny, toto dle žalované ani není možno nabýt do držby, neboť jde o závazkové právo. K tomu dále zdůraznila, že není subjektem veřejného práva ani oficiálním distributorem elektrické energie, není proto spravedlivé a v souladu s dobrými mravy po ní požadovat, aby i nadále setrvala v pro ni omezujícím právním vztahu, založeném smlouvou o dodávce elektrické energie, kterou žalobci vypověděla. Poukázala na to, že je vůči svému dodavateli elektrické energie pouze v postavení odběratele, následně dochází k pouhé redistribuci elektřiny mezi subjekty sídlící v areálu žalované. Z dodávek elektrické energie pro žalobce žalovaná nemá žádný zisk, přičemž náklady na údržbu rozvodů ani nepokryjí plánované náklady na rekonstrukci rozvodné sítě, které budou dosahovat desítek milionů Kč. Během plánované rekonstrukce není žalovaná schopna zabezpečit dodávky elektrické energie a je nucena přistoupit k výpovědi tohoto smluvního vztahu v souladu s uzavřenou smlouvou. Nejedná přitom protiprávně, ale v souladu s uzavřenou smlouvou, a má za to, že pokud žalobci někdy svědčila držba práva na odběr elektrické energie, tato zanikla nejpozději ke dni uzavření Smlouvy o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno. Dále žalovaná namítala, že žalobní návrh obsažený v žalobě není dle jejího názoru vykonatelný, když rozsah zdržení se zásahu do držby žalobce určený ručně provedeným zákresem do katastrální mapy není dostatečně určitý, vyžadoval by formu geodetického zaměření.

7. Okresní soud činil zjištění z listinných důkazů předložených oběma stranami a po skutkové stránce dospěl k závěru, že žalobce i původní žalovaná jsou právními nástupci státního podniku adresa. Původní žalovaná vlastní nemovitosti v žalobě označené v areálu v adresa, obě firmy mají sídlo na adrese adresa, kdy v tomto areálu má i své nemovitosti Česká republika, k nimž právo hospodaření vykonává žalobce. Ten na základě dřívějších zvyklostí a následně uzavřené Smlouvy o dodávce služeb č. Anonymizováno dosud užívá přístup a příjezd do areálu v objektu původní a dosud provozované vrátnice a dále po komunikacích uvnitř areálu a stejně tak dle dřívějších zvyklostí a následné Smlouvě o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno odebírá elektřinu za úplatu od žalované. Původní žalovaná začala připravovat projekt revitalizace celého areálu, jehož součástí je i oplocení jejich pozemků, a to včetně oplocení pozemku žalované parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, který bezprostředně sousedí s pozemky užívanými žalobcem. Žalovaná vydala s účinností od 1. 11. 2023 směrnici dle zák. č. 309/2006 Sb. pod č. Anonymizováno, kterou upravuje podmínky a pravidla pro vstup, vjezd a pobyt v areálu včetně využívání komunikací z důvodu zajištění bezpečnosti majetku a osob, která zavazuje i žalobce. Dle tvrzení v žalobě i dle doložené korespondence měl okresní soud za to, že žalovaná žalobce o svém záměru informovala, mezi účastníky proběhlo jednání a žalobce na poskytnuté informace reagoval přípisy z 1. 10. 2024 a ze dne 22. 10. 2024, v nichž uvedl, že se cítí být předestřenými záměry ohrožen, a vznesl požadavky na řešení dle svých představ. Žalovaná dala dne 22. 10. 2024 žalobci výpověď ze shora uvedených smluv o dodávce služeb a elektrické energie v tříměsíční výpovědní lhůtě, která byla žalobci doručena dne 24. 10. 2024.

8. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak okresní soud dovodil, že pokud žalobce v dobré víře od svého vzniku, tj. od roku 1990, dosud držel právo spočívající v přístupu, příjezdu k pozemkům, k nimž má právo hospodaření, toto bylo nahrazeno tím, že uzavřel smluvní vztahy s původní žalovanou, a to jednak Smlouvu o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno ze dne 1. 4. 2004 (správně 13. 4. 2004), dle které se zavázal odebírat elektrickou energii od žalované a platit cenu dle podmínek uvedených v této smlouvě, a dále Smlouvu o dodávce služeb č. Anonymizováno ze dne 23. 1. 2007, dle které se rovněž zavázal platit cenu sjednanou za to, že bude používat osvětlení a příjezdové komunikace za podmínek uvedených ve smlouvě. Obě smlouvy byly uzavřeny na dobu neurčitou a v obou se strany dohodly, že je je možno vypovědět ve sjednané tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet 1. dne měsíce následujícího po doručení písemné výpovědi. Žalobce se již v průběhu roku 2024, v září, příp. v říjnu 2024, dozvěděl o tom, že původní žalovaná má záměr revitalizovat předmětný areál, o čemž svědčí písemná i ústní komunikace stran. Již přípisem ze dne 22. 10. 2024 žalobce specifikoval své stanovisko a konstatoval, že se cítí být záměrem žalované ohrožen, neboť mu bude zrušen přístup k jeho nemovitostem v rozsahu jím požadovaném, a vznášel požadavky na řešení. Z tohoto dospěl okresní soud k závěru, že žalobce, pokud jde o zajištění přístupu k nemovitostem, k nimž má právo hospodaření, podal žalobu na rušení držby po uplynutí šestitýdenní prekluzivní lhůty, neboť se již k datu 1. 10. 2024 musel dozvěděl o plánech žalované a před datem 22. 10. 2024 již znal její záměr na revitalizaci areálu a nové oplocení. Současně okresní soud měl za to, že původní držba byla nahrazena mezi stranami smluvními vztahy, u nichž došlo k výpovědi. Oběma stranám bylo proto zřejmé, že je sjednána v těchto smlouvách tříměsíční výpovědní lhůta, kdy žalovaná své právo smlouvy vypovědět realizovala dne 22. 10. 2024 s tím, že v obou případech smluvní vztah skončí k datu 31. 1. 2025. K právu žalobce na odběr elektrické energie okresní soud dále dovodil, že je právem závazkovým, nejedná se o věcné právo, proto je nelze držet a nepřichází pak v úvahu ani jeho vydržení. Současně okresní soud poukázal na to, že žalovaná ve svém vyjádření k žalobě sdělila, že netvrdí, že počínaje dnem 1. 2. 2025 znemožní žalobci vjezd do svého areálu či přeruší dodávky elektrické energie a je připravena tyto služby dále poskytovat po dobu přechodnou, nezbytně nutnou pro to, aby si žalobce zajistil přístup ke svým nemovitostem nezávisle na žalované a stejně tak si zajistil dodávku elektrické energie od jiného odběratele. Podle okresního soudu žalobce ani neprokázal, že má držbu práva průchodu a průjezdu přes celé části pozemku žalované zachycené ve výkresu s vyšrafovanými oblastmi v předmětném areálu, stejně jako to, že dochází k rušení držby, kdy sice žalobce byl seznámen se záměrem žalované o provedení revitalizace předmětu areálu a nových stavebních úprav, současně však nebylo prokázáno, že by již došlo k narušení držby, neboť žalovaná dosud služby poskytuje a vyjádřila jednoznačně vůli poskytovat je i nadále, a to do doby, než si žalobce uvedené zajistí jiným, novým způsobem. Ze všech těchto důvodů okresní soud shledal žalobu jako nedůvodnou a zamítl ji. O nákladech řízení pak rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v částce 3 600 Kč.

9. V souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř., způsobem uvedeným v § 129 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud provedl dokazování Smlouvou o dodávce služeb č. Anonymizováno ze dne 23. 1. 2007, včetně přílohy č. 1 k této smlouvě a výpovědí této smlouvy ze dne 22. 10. 2024, Smlouvou o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno ze dne 13. 4. 2004, včetně přílohy č. 1 – přihláška k odběru elektrické energie a cena služeb, dodatku č. 1 ze dne 26. 3. 2012, dodatku č. 2 k této smlouvě ze dne 30. 1. 2013 a výpovědí této smlouvy ze dne 22. 10. 2024, korespondencí žalobce adresované žalované ze dne 1. 10. 2024 a 22. 10. 2024 a konstatuje, že okresní soud z jednotlivých provedených důkazů učinil správná a úplná skutková zjištění, na která odvolací soud pro zestručnění odkazuje.

10. Na návrh žalobce a v souladu s ust. § 205a písm. f) o. s. ř. dále provedl k důkazu stejnopis notářského zápisu ze dne 16. 12. 2024, sp. zn. Anonymizováno, včetně přílohy č. 1 – projektu rozdělení odštěpení sloučením a v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. výpisy z katastru nemovitostí ze dne 10. 2. 2025 a ze dne 19. 2. 2025, ze kterých zjistil, že po rozhodnutí okresního soudu nemovité věci ve vlastnictví původní žalované označené v žalobě na ochranu rušené držby sloužící držbě práv žalobce, o jejichž ochranu v řízení jde, včetně veškerých závazkových vztahů těchto nemovitých věcí se týkajících, přešly do majetku současné žalované jakožto nástupnické organizace původní žalované. O procesním nástupnictví žalované ve smyslu ust. § 107a o. s. ř. pak odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2025, č. j. 15 Co 28/2025-246, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2025.

11. Odvolací soud nejprve konstatuje, že zjevně shodně se soudem okresním nepovažuje žalobu za neprojednatelnou z hlediska určitosti a vykonatelnosti jejího žalobního petitu ve smyslu ust. § 79 odst. 1 o. s. ř., jak namítala žalovaná, v části, ve které se žalobce domáhal přístupu a příjezdu k nemovitostem, s nimiž hospodaří, po pozemcích ve vlastnictví žalované v úseku vyznačeném červeným šrafováním v předložené výseči katastrální mapy nazvané „Zákres přístupu a příjezdu pro Anonymizováno“. Z předložené výseče katastrální mapy je dle názoru odvolacího soudu zřejmé, kudy vede přístupová a příjezdová cesta k nemovitostem ve správě žalobce, že se jedná o přístup i příjezd v šíři 3 metrů tak, aby byl způsobilý i pro nákladní dopravu. Nadto se dle shodných tvrzení stran tento přístup i příjezd fakticky uskutečňuje po existujících vybudovaných zpevněných komunikacích v areálu žalované. K tomu pak dále odvolací soud uvádí, že v řízení není navrhováno vydání konstitutivního rozhodnutí, které by mělo založit přesně formulované právo cesty žalobce, jde toliko o ochranu a zachování faktického stavu, který nadto mezi stranami není sporný. Pro potřeby posesorní žaloby, jíž je nutno podat v omezeném časovém úseku 6 týdnů (§ 1008 o. z.), vymezení držby práva, které použil žalobce, proto odvolací soud považuje za zcela dostačující. Opačný pohled by odvolací soud považoval za příliš formalistický a omezující možnost včasného zásahu na ochranu pokojného stavu držby, k němuž institut zakotvený v ust. § 1003 a 1007 o. z. směřuje a slouží.

12. Okresní soud zamítl žalobu, když neměl za prokázánu držbu práva žalobce na přístup a příjezd k nemovitostem, s nimiž hospodaří, přes nemovitosti žalované, v rozsahu, který vyplývá ze žaloby, dále dovodil, že žaloba byla podána opožděně po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ust. § 1008 o. z., neboť žalobce se dozvěděl o ohrožení držby svých práv před datem doručení výpovědí smluv o poskytování služeb a o dodávkách elektrické energie, a že závazkové právo na dodávky elektrické energie nemůže být předmětem držby, která je chráněna skrze instituty zakotvené ve shora uvedených zákonných ustanoveních. Současně ani neměl za prokázané, že by docházelo k rušení držby, neboť v době jeho rozhodování žalobce svá práva vykonával a do budoucna žalovaná deklarovala svou připravenost i po uplynutí výpovědní lhůty u obou smluv, tj. po datu 1. 2. 2025, žalobci výkon jeho práv umožnit po přesně neomezenou dobu, přiměřenou a nutnou k tomu, aby si žalobce přístup a příjezd ke svým nemovitostem, stejně jako dodávku elektrické energie, zajistil nezávisle na žalované.

13. Odvolací soud souhlasí toliko s posledním uvedeným důvodem okresního soudu pro zamítnutí žaloby.

14. Podle právní úpravy zakotvené v ust. § 1003 o. z. držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav. K ochraně držby ve smyslu ust. § 1003 o. z. slouží žaloba z rušené držby, jejímž smyslem je ochrana posledního stavu držby a jejího navrácení (posesorní ochrana). V § 1007 o. z. je pak zakotvena stejná ochrana před vypuzením z držby, kdy žalobou pro vypuzení z držby se může držitel práva proti vypuditeli domáhat, aby se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Vypuzení z držby přitom nastane, když druhá strana přestane plnit, co dosud plnila, když někdo zabrání výkonu takového práva, nebo již nedbá povinnosti zdržet se nějakého jednání (§ 1007 odst. 2 o. z.). Žaloba z rušené držby či žaloby pro vypuzení z držby poskytuje prozatímní ochranu poslednímu faktickému stavu, nikoliv stavu právnímu (tedy nikoliv ochranu subjektivního práva). Jak vyplývá z ust. § 176 a násl. o. s. ř., zejména pak z ust. § 178 o. s. ř., soud v řízení o žalobě z rušené držby nezkoumá předběžné hmotněprávní otázky, tedy zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Uvedené soud řeší případně až v následném petitorním řízení vyvolaném žalovaným na ochranu jeho vlastnického práva. Pro úspěšnost z rušené držby je nutné (postačí), aby žalobce prokázal, že je držitelem věci či práva a že žalovaný jeho držbu svévolně (libovolně) ruší. Soud tedy zkoumá zejména skutkový stav a přihlédne ke všem podstatným okolnostem posuzované věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3474/21, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3074/17).

15. Pokud jde řešení otázky způsobilost práv, která žalobce vykonává, být předmětem držby a její ochrany ve smyslu ust. § 1003 a 1007 o. z., odvolací soud aplikoval ust. § 988 odst. 1 o. z., podle kterého držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon. Z textu zákona přitom není patrné, že by předmětem držby (a její ochrany) měla být pouze věcná práva nebo snad jen práva spojená s detencí věci. Naopak § 989 o. z. pouze vyžaduje, aby osoba počala vykonávat právo tak, jako by jí náleželo, a ostatní osoby ve shodě s ním plnily. Jiný závěr nevyplývá ani z ust. § 1007 odst. 2 o. z., který se týká vypuzení z držby, neboť ani jeden ze způsobů vypuzení z držby se nemusí týkat pouze práv spojených s detencí věcí. Tzv. jiná práva však musí splňovat požadavek zákona, tedy připouštět trvalý nebo opakovaný výkon a být (zásadně) převoditelná na jiného. Může jít přitom o práva věcná (jiné než vlastnické právo), ale i o práva obligační. Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží a komu jiné osoby ve shodě s ním plní (§ 988 odst. 2 o. z.). K nabytí držby proto nestačí, aby se držitel práva začal chovat způsobem, který vede k nabytí držby. Je nezbytné, aby také druhá strana plnila „ve shodě s ním“. Lze přitom rozlišovat tři kategorie takovýchto „jiných práv“, a to právo, které odpovídá povinnosti něco dát nebo něco konat, právo, kterým odpovídá povinnost něco trpět a právo, kterému odpovídá povinnost něčeho se zdržet [srov. SPÁČIL., J., KRÁLÍK, M. in SPÁČIL., J., KRÁLÍK, M. a kol., Občanský zákoník III., věcná práva (§ 976 až 1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 90. a 91, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2021 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2957/2020].

16. S ohledem na shora uvedený výklad odvolací soud nesouhlasí s názorem soudu okresního, že právo na odběr elektrické energie je právem závazkovým, nejedná se o věcné právo, a proto je nelze držet, a tudíž ani chránit jeho držbu.

17. Jak shora uvedeno, v řízení bylo prokázáno, že žalobce odebíral elektrickou energii prostřednictvím odběrného zařízení žalované opakovaně a dlouhodobě, nepřetržitě od roku 1990. Nejméně od roku 2004 se toto právo žalobce uskutečňovalo na základě Smlouvy o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno ze dne 13. 4. 2004, kterou obě smluvní strany plnily. Proti shora uvedené smlouvě žalobce vznesl námitku její neplatnosti spočívající v tvrzení, že nebyla za původní žalovanou uzavřena osobou oprávněnou ji zavazovat, byla-li podepsána jejím ředitelem. Tuto námitku odvolací soud jako důvodnou neshledal. Aniž by se odvolací soud zabýval argumentací žalované o podpisu této Smlouvy za původní žalovanou jejím ředitelem v rámci výkonu jeho funkce či na základě konkrétní plné moci, podle ustálené judikatury vyšších soudů (např. usnesení ze dne 22. 3. 2017 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 525/2012), platí, že právo uplatnit výhradu nevázanosti právním úkonem učiněným za jiného osobou, která k tomu neměla oprávnění, svědčí pouze tomu, za něhož bylo jednáno, nikoliv druhé straně smlouvy, což je závěr použitelný ve vztahu ke všem způsobům jednání za jiného – při zastupování zákonem, smluvním, při jednání nezmocněné osoby a rovněž v případě nedodržení stanoveného způsobu jednání statutárního orgánu (přičemž zde nejde o jednání za jiného, nýbrž o přímé jednání právnické osoby; důsledky nedodržení stanoveného způsobu jednání jsou ovšem obdobné jako v případě překročení zmocnění zástupce). Pokud se subjekt, za nějž bylo jednáno, překročení zmocnění jednající osoby či osoby zcela bez tohoto zmocnění dovolá, pak důsledkem překročení zmocnění či jednání bez tohoto zmocnění není neplatnost dotčeného právního úkonu, nýbrž pouze k řešení vyvstává otázka, zda je zmocnitel, resp. ten, za něhož bylo jednáno, učiněným právním úkonem vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4530/2016). Žalobci, jehož zastoupení při posuzovaném právním jednání se namítané nedostatky při překročení zmocnění netýkají, proto nenáleží námitka neplatnosti uvedené smlouvy, neboť tvrzeným pochybením v zastoupení jiné osoby (původní žalované) nebylo zasaženo do jeho právního postavení.

18. Odvolací soud však zejména zdůrazňuje, že z hlediska posouzení důvodnosti žaloby z rušené držby je zcela bezpředmětné, zda chráněná držba práva je vykonávána toliko fakticky či zda má smluvní či zákonný základ, neboť k úspěšnosti žaloby z rušené držby není předpokladem prokázání řádné držby ve smyslu ust. § 991 o. z.

19. Bez ohledu na skutečnost, zda držba práva žalobce na odběr elektrické energie z odběrného zařízení žalované je uskutečňována na základě faktického stavu či na základě závazku žalované založeného shora označenou smlouvou z roku 2004, má odvolací soud, na rozdíl od soudu okresního za to, že i právo na odběr elektrické energie může být předmětem držby a její posesorní ochrany jako tzv. jiné právo, pokud splňuje požadavky zákona, konkrétně ust. § 988 o. z., lze je zásadně převést na jiného a připouští opakovaný nebo trvalý výkon. Za právo připouštějící opakovaný či trvalý výkon odvolací soud právě právo na odběr elektrické energie považuje, ostatně je toto právo nepřetržitě vykonáváno od roku 1990 do současné doby, tj. více než 34 let, a současně nebylo tvrzeno ani zjištěno nic o tom, že by toto právo nemohlo být předmětem převodu na jiného.

20. Dále odvolací soud nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobce v řízení neprokázal držbu práva přístupu a příjezdu k nemovitostem ve své správě přes nemovitosti žalované v rozsahu, v jakém se ochrany jeho držby žalobou domáhá. Podle odvolacího soudu již ze shodných skutkových tvrzení stran vyplývá, že žalobce dlouhodobě od roku 1990 užívá k přístupu a příjezdu k nemovitostem, s nimiž hospodaří, označené pozemky žalované. Opak netvrdila ani žalovaná, která toliko namítala neurčitost vyznačeného přístupu a příjezdu cesty v žalobě, jak shora uvedeno. Zejména nebylo namítáno, že by žalobce přístup a příjezd ke svým nemovitostem uskutečňoval jinak, tj. jinou cestou, naopak žalovaná v řízení namítala, že žalobce je schopen si jiný přístup teprve vybudovat, a to např. přímo z veřejné komunikace hraničící s nemovitostmi žalobce. Stejně tak nebylo v řízení žalovanou tvrzeno, že by se přístup a příjezd k nemovitostem žalobce uskutečňoval v užším než tvrzeném rozsahu, např. toliko jako přístup (pěší) či pouze jako příjezd osobními vozidly apod. Odvolací soud tak má za to, že žalobce prokázal držbu práva příchodu a příjezdu k nemovitostem, které spravuje, přes pozemky označené v žalobě, jak bylo tvrzeno. Stejný závěr, jak již vyplývá z výše uvedené argumentace, platí pro držbu práva odběru elektrické energie prostřednictvím odběrného zařízení žalované, vykonávaného od vzniku žalobce v roce 1990, aniž by proti existenci tohoto faktického způsobu výkonu práva cokoliv namítala žalovaná, která toliko popírala držbu obligačního práva jako předmět ochrany skrze institut žaloby z rušené držby a současně poukazovala na možnost žalobce zajistit si odběr elektrické energie prostřednictvím jiného odběratele.

21. Přesto však odvolací soud nepovažuje žalobu za důvodnou, když nemá za prokázané, že by žalovaná držbu shora popsaných práv žalobce rušila (§ 1003 o. z.), či že by žalobce z držby těchto práv vypudila (§ 1007 o. z.).

22. Rušení držby svých práv žalobce v řízení odvozoval od doručení výpovědi Smlouvy o dodávce služeb č. Anonymizováno ze dne 23. 1. 2007 i Smlouvy o poskytování odběru elektrické energie č. Anonymizováno ze dne 13. 4. 2004, když tvrdil, že již tímto jednáním žalované je jeho držba ohrožena, neboť mu žalovaná zabrání ve výkonu jeho práv okamžikem uplynutí výpovědní lhůty obou smluv, tj. počínaje dnem 1. 2. 2025. S tímto názorem odvolací soud nesouhlasí.

23. Za „rušební čin“ držby shora označených práv žalobce odvolací soud nepovažuje pouhou výpověď obou shora označených smluv, které podle svého obsahu shodně toliko deklarují vůli žalované ukončit smlouvami založený smluvní vztah formou výpovědi s upozorněním na počátek běhu výpovědní doby a datum konce smluvního vztahu. Žádná z posuzovaných výpovědí neobsahuje výhrůžku o tom, že po datu uplynutí výpovědní doby fakticky zasáhne do držby práv vykonávaných žalobcem, a to jak v případě jeho příchodu a příjezdu k nemovitostem v jeho správě, tak i pokud jde o odběr elektrické energie. Neobsahuje ani zákaz tato práva vykonávat. Prosté právní jednání směřující k ukončení smluvního vztahu, a to v souladu s dohodou stran, jíž byl tento smluvní závazek založen, odvolací soud bez dalšího za formu rušení držby závazkového práva nepovažuje. Připuštění posesorní žaloby na základě pouhého jednání vedoucího k zániku závazkového vztahu by dle názoru odvolacího soudu bylo zcela v rozporu s pravidly týkajícími se zániku závazků, případně věcných práv a nutilo by osoby, které splnily, utvrzovat ukončení tohoto vztahu (aby se vyhnuly posesorní žalobě) petitorním rozhodnutím soudu o určení neexistence práva na plnění.

24. To pak platí obzvláště za situace, kdy nadto žalobce považuje obě posuzované smlouvy za neplatné tak, že držba práva, jejíž ochrany se domáhá, není na základě těchto smluv vykonávána. Není proto ani důvodu, aby se žalobce cítil být ohrožen jednáním žalované ve formě výpovědí smluv, na jejichž základě, jak tvrdí, držbu svých práv nevykonává a smlouvy považuje za neplatné. K tomu je pak třeba zdůraznit, a to na základě tvrzení samotného žalobce, že obě výpovědi smluv nelze považovat za završení předchozích jednání stran o realizaci záměru, jehož provedením se žalobce cítí na držbě svých práv ohrožen, když zejména v odvolacím řízení žalobce zdůraznil, že na základě jednání stran probíhajících před výpovědí netrpěl žádnými obavami v souvislosti s pokojným stavem držby svých práv a souvisejících s dosud nerealizovaným záměrem žalované na revitalizaci jejího areálu, který byl toliko ve stavu projekční přípravy, tedy ještě ani nebyl projekčně dokončen, schválen dotčenými orgány státní správy, nebyl ani řádně povolen stavebním úřadem a vůbec nebylo zřejmé, kdy a zda vůbec bude realizován. Podstatným dle odvolacího soudu je pak dále i to, že k datu jeho rozhodování již uplynula výpovědní lhůta podle shora obou uvedených výpovědí a žádný z účastníků u jednání odvolacího soudu netvrdil, že by žalovaná započala s rušením držby práv žalobce, jejichž ochrany se domáhá, či by žalobce z držby jeho práv vypudila.

25. K tomu odvolací soud dodává, že předmětem žaloby z rušené držby je skutek vymezený žalující stranou, která za akt rušení držby označila obě výpovědi doručené žalobci dne 24. 10. 2024. Tímto vymezením je soud vázán, aniž by sám mohl pátrat po jiném jednání či opomenutí ze strany žalované, jež by mohlo vést k rušení držby či vypuzení z této držby práv, a to i z hlediska posouzení včasnosti žaloby. Je-li v žalobě vymezeným rušením držby práv žalobce výpověď obou smluv žalobci doručených dne 24. 10. 2024, pak byla-li žaloba podána dne 4. 12. 2024, bylo právo žalobce na ochranu z rušené držby uplatněno v zákonné lhůtě 6 týdnů uvedené v ust. § 1008 o. z.

26. S ohledem na shora uvedené odvolací soud shrnuje, že ač byla žaloba podána včas a současně byla prokázána držba práv žalobce způsobilých k ochraně ve smyslu ust. § 1003 a 1007 o. z., nebylo prokázáno ze strany žalované rušení této držby ani vypuzení z držby, a proto za dané situace, pokud okresní soud žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí věcně správné a jako takové bylo v souladu s ust. § 219 o. s. ř. odvolacím soudem potvrzeno.

27. Odvolací soud potvrdil usnesení okresního soudu také v části jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, přestože okresní soud sice správně v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení procesně úspěšné žalované, tuto však určil v nesprávné výši, neboť odvolací soud má za to, že v řízení došlo k objektivní kumulaci dvou předmětů řízení (ochrana držby práva přístupu a příjezdu a práva odběru elektrické energie) a žalované tak náležela náhradu odměny za její právní zastoupení vypočtená z tarifní hodnoty sporu dle § 9 odst. 1 a § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024, ve výši 20 000 Kč. Protože se však žalovaná proti nákladovému výroku usnesení okresního soudu neodvolala, není možno v souladu se zásadou zákazu reformace in peius změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/2023).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení plně procesně úspěšné žalované byla na náhradě nákladů tohoto řízení přiznaná částka 9 559 Kč sestávající z náhrady nákladů na právní zastoupení žalované v odvolacím řízení v souvislosti s dvěma úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalobce a účast u jednání odvolacího soudu), vypočtená z tarifní hodnoty ve výši 60 000 Kč, po 3 500 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) a g), § 9 odst. 1, § 12 odst. 3 a § 7 bod 5 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalované k uvedeným dvěma úkonům právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025) a z náhrady za 21% DPH z částky 7 900 Kč ve výši 1 659 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu).

29. Současně odvolací soud v projednávané věci neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., pro které by procesně úspěšné žalované zcela či zčásti právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.