15 CO 295/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa , PSČ obec o zaplacení částky částka s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2021, č. j. 127 C 18/2020-25, ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2021, č. j. 127 C 18/2020-46,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 81,69 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], zamítl (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem pak doplnil výrok II. shora označeného rozsudku tak, že žaloba se zamítá dále co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum].

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku II. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno i v odvoláním napadeném rozsahu. Okresnímu soudu vytýkala, že provedl vyúčtování všech vzájemných plnění a stanovil rozdíl (saldo), které z titulu bezdůvodného obohacení uložil k úhradě žalovanému, a to v rozporu s ust. § 2993 o. z., jež, na rozdíl od právní úpravy obsažené v ust. § 457 obč. zák. platné do 31. 12. 2013, neumožňuje soudu provádět automatické vypořádání v tom smyslu, že by při vrácení plnění stejného dluhu za bezdůvodné obohacení bylo považováno pouze saldo, tedy pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši ponížené o nárok druhé strany na vydání bezdůvodného obohacení. Ust. § 2993 o. z. výslovně stanoví, že právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Pokud tedy druhá strana námitku vzájemného plnění nevznese, nemůže soud k tomuto vzájemnému plnění přihlížet a za bezdůvodné obohacení považovat shora uvedené saldo. I kdyby podle žalobkyně teoreticky platilo, že smlouva o úvěru je neplatná, s čímž žalobkyně nesouhlasí, pak by výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného odpovídala výši původní jistiny, neboť žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní a okresní soud tak nemohl ve věci zohledňovat jakékoliv platby uhrazené v souvislosti se smlouvou o úvěru žalobkyni ze strany žalovaného. Pokud měl tedy dle žalobkyně okresní soud v úmyslu vyslovit neplatnost smlouvy o úvěru a nároky stran vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení, měl žalobkyni přiznat částku [částka] s úrokovým příslušenstvím, když k jakýmkoliv platbám žalovaného ve vztahu k žalobkyni nemohl přihlížet, neboť žalovaný ničeho takového nenamítal a zůstal po celou dobu řízení pasivní.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Napadený rozsudek okresního soudu odvolací soud přezkoumal, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, úhrady částky [částka] a úroku ve výši 81,69 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Skutkově tvrdila, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] za úrok ve výši 120,4 % ročně, který se žalovaný zavázal zaplatit v 36 měsíčních splátkách po [částka]. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že tato byla ověřena na základě informací získaných od žalovaného, v databázích umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovních účtu a prohlášení žalovaného. Takto bylo zjištěno, že volné zdroje žalovaného ke splácení jsou dostatečné, dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Na základě těchto údajů a provedeného scoringu klienta bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru s tím, že dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad o totožnosti žalovaného nebyl veden jako neplatný a zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, když současně obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne [datum]. Žalovaný po uzavření smlouvy požádal v souladu se smlouvou o odklad splátek z důvodu své pracovní neschopnosti či ukončení pracovního poměru. Jeho žádosti bylo vyhověno, a proto od [datum] do [datum] neběžel sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a zaplatil pouze 8 splátek po [částka]. Takto vzniklo žalobkyni v souladu s čl. 6 smlouvy právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 x [částka] za prodlení v délce 30 dnů s úhradou splátek [číslo] i právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] za prodlení v délce 15 dnů u stejných splátek. V důsledku prodlení delšího než 65 dnů pak vzniklo žalobkyni také právo sjednané v čl. 6 smlouvy na zesplatnění úvěru, což žalobkyně realizovala k datu [datum], a právo požadovat dle čl. 6 smlouvy smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru ke dni zesplatnění za každý den, tj. od [datum], které žalobkyně uplatnila pouze za dobu do vyhotovení žaloby, tj. do [datum], ve výši [částka]. Po zesplatnění úvěru žalovaný na úhradu dluhu ničeho nezaplatil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal nečinným.

6. Okresní soud nejprve nevyhověl návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání s odůvodněním, že nárok žalobkyně je v rozporu s právními předpisy, a po provedeném dokazování po skutkové stránce uzavřel, že žalovaný se dne [datum] dohodl se žalobkyní tak, že mu žalobkyně poskytne částku [částka], kterou žalovaný žalobkyni s dalšími poplatky vrátí. Žalobkyně svou povinnost k výplatě úvěru splnila, žalovaný žalobkyni dosud zaplatil pouze [částka]. Dále okresní soud uvedl, že žalobkyně před vzájemným ujednáním nezjišťovala dostatečně, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky s dalšími poplatky žalobkyni vrátit.

7. Z hlediska právního posouzení věci pak okresní soud hodnotil ujednání mezi účastníky jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Současně však nevzal za prokázané, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), neboť příjmovou stránku žalovaného zkoumala pouze z výplatních pásků žalovaného, v dalším však, pokud jde o výdajovou stránku, se spoléhala pouze na tvrzení samotného žalovaného, aniž by takto získané údaje ověřovala. Okresní soud zejména poukázal na to, že žalovaným uváděné náklady na bydlení ve výši [částka] nedosahují prakticky ani 1/3 nákladů na bydlení v nejlevnějších bytech v obvyklých případech. Jestliže žalobkyně měla přesto za to, že žalovaný takový náklad na bydlení skutečně má, měla toto aktivně ověřit, což neučinila. Žalobkyně si dále ani nevyžádala např. výpisy z účtu žalovaného, aby mohla řádně posoudit, jak žalovaný běžně hospodaří, a pakliže taková zjištění nebyla v možnostech žalobkyně (neměla je jak zjistit), vůbec neměla žalovanému úvěr poskytnout. Navíc poukázal na to, že sama žalobkyně si byla vědoma potenciálního rizika u splácení úvěru žalovaným, když u žalovaného se v nebankovním registru klientských informací uvádí, že„ klientova smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná (negativní příznak)“. Pokud žalobkyně úvěr za takové situace žalovanému přesto poskytla, je nutno toto její jednání brát výlučně k její tíži a v neprospěch platnosti celé smlouvy. Dále okresní soud uvedl, že u jednání dne [datum] žalobkyni poučil ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit další důkazy ke splnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně však na toto poučení soudu nereagovala označením dalších důkazů. Okresní soud proto dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem, konkrétně s ust. § 86 a 87 odst. 1 ZoSÚ, jakož i s ust. § 580 odst. 1 o. z., s tím, že k tomuto rozporu je povinen přihlížet i bez návrhu, z úřední povinnosti ve smyslu ust. § 588 o. z. Současně okresní soud dovodil, že žalobkyně, protože poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši [částka] na základě neplatné smlouvy, má nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 o. z., ve spojení s ust. § 2993 o. z., a to ve výši rozdílu plnění poskytnutého žalobkyní a částek zaplacených žalovaným v částce [částka] Okresní soud proto žalobě vyhověl co do částky [částka], a to spolu s úrokem z prodlení, když splatnost nároku žalobkyně vázal na výzvu k plnění ze dne [datum] odeslanou žalovanému následujícího dne na adresu uvedenou ve smlouvě, v níž byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 15 dnů ode dne odeslání této výzvy, tj. do [datum]. Ode dne následujícího, tj. ode dne [datum], pak přiznal žalobkyni také zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka], ve zbývající části pak žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to doplňujícím rozsudkem pak taktéž co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum]. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. negativním výrokem, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

8. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisku.

9. Odvolací soud konstatuje, že okresní soud z jednotlivých provedených důkazů učinil správná a úplná skutková zjištění, na která je možno pro zestručnění odkázat.

10. Odvolací soud sdílí závěr soudu okresního, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutno posoudit podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.

11. Současně odvolací soud také souhlasí se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z. pro porušení povinnosti žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména pak výdajovou stránku jeho majetkových poměrů, přičemž za zcela správnou považuje argumentaci okresního soudu obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na kterou tímto pro zestručnění odkazuje. Ostatně žalobkyně, ač v podaném odvolání obecně vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy, proti těmto závěrům nijak neargumentovala.

12. Žalobkyně založila svou odvolací argumentaci na znění ust. § 2993 o. z., podle kterého plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Dle žalobkyně, pokud žalovaný námitku vzájemného plnění nevznesl, nebyl okresní soud oprávněn provést celkové vypořádání neplatné smlouvy o úvěru a od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši požadované jistiny odečíst plnění poskytnuté žalovaným žalobkyni na základě téže smlouvy. Na podporu svých závěrů pak žalobkyně odkázala jak na odbornou literaturu, tak také na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84.

13. Shora uvedený názor žalobkyně odvolací soud nesdílí.

14. Ač je nutno dát žalobkyni za pravdu, že ust. § 2993, na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013 (§ 457 zák. č. 40/1964 Sb. - občanský zákoník), nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni, když ust. § 2993 věta druhá o. z. předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalovaného, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sám žalobkyni poskytl, dle názoru odvolacího soudu má před aplikací ustanovení, jež použil okresní soud, přednost speciální ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. Toto zákonné ustanovení v případě neplatné smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají.

15. Ke shora uvedenému je nutno dále zdůraznit, že jiný výklad shora uvedených dotčených zákonných ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v ust. § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v ust. § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem úvěrující mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu ust. § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, jak je popsáno shora, a to, jak současně nasvědčují zjištěné okolnosti případu, v úmyslu žalovanému úvěr přes jeho nedostatečné majetkové poměry poskytnout a z uzavřené úvěrové smlouvy těžit, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v ust. § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopen rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat jeho úvěruschopnost a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohl-li tedy žalovaný jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze mu ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároků z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá ust. § 2993 o. z.

16. K odkazu žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ve věci sp. zn. 75 Co 71/2020 pak odvolací soud uvádí, že ač je nutno respektovat legitimní očekávání žalobkyně vyplývající z ust. § 13 o. z., podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, tímto rozhodnutím odvolací soud není vázán. V posuzovaném případě odvolací soud vyšel ze speciálního ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ a dále posoudil nárok žalobkyně prismatem principu poctivosti, jak shora uvedeno, a současně v souladu se shora citovaným zákonným ustanovením podrobně důvody svého odlišného rozhodnutí vysvětlil.

17. Zaplatil-li žalovaný jako smluvní strana neplatné smlouvy o úvěru žalobkyni částku [částka], je třeba v souladu s citovaným zákonným ustanovením toto žalobkyní přijaté plnění i bez námitky žalovaného započíst na jistinu, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni vrátit, z níž tak zbývá žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka], k níž okresní soud již žalovaného včetně úroku z prodlení požadovaného žalobkyní z této částky, a to za dobu od [datum] do zaplacení, zavázal již pravomocným výrokem I. rozsudku, aniž by žalovaný byl povinen plnit další částky na jistinu úvěru. Odvolací soud souhlasí také s posouzením počátku prodlení žalovaného s plněním jeho závazku na vydání bezdůvodného obohacení odvíjejícího se od předžalobní výzvy k plnění prokazatelně odeslané žalovanému na adresu jeho bydliště uvedenou v žalobě dne [datum], v níž žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k plnění v délce 15 dnů počítané ode dne data odeslání této výzvy, tj. do [datum].

18. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud dle ust. § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výroku II. v napadeném rozsahu, včetně nákladového výroku III., který se opírá o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a výsledek sporu (větší procesní úspěch žalovaného), jako správný potvrdil.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, neboť v odvolacím řízení procesně zcela úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.