15 CO 341/2020

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 62 351 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 7. 2020, č. j. 17 C 114/2020-45,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 22 541,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 26. 2. 2019 do zaplacení, částky 19 390,80 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 43 501,36 Kč od 26. 2. 2019 do 15. 11. 2019, z částky 42 163,30 Kč od 16. 11. 2019 do 28. 1. 2020 a z částky 40 963,30 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 145 958 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na doplatku soudního poplatku za podané odvolání částku 921 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 20 420 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 420 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení, to vše v pravidelných splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje první splátkou splatnou k 20. dni v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, to vše pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 41 931,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 32 641 Kč od 26. 2. 2019 do 30. 4. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 29 741 Kč od 1. 5. 2019 do 29. 7. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 26 741 Kč od 30. 7. 2019 do 13. 9. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 741 Kč od 14. 9. 2019 do 15. 11. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 23 741 Kč od 16. 11. 2019 do 28. 1. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 21 961 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení a dále zaplacení úroku ve výši 70,11 % ročně z částky 43 501,36 Kč od 26. 2. 2019 do 15. 11. 2019 ve výši 21 371,38 Kč, úroku ve výši 70,11 % ročně z částky 42 163,30 Kč od 16. 11. 2019 do 28. 1. 2020 ve výši 5 828,24 Kč a úroku ve výši 70,11 % ročně z částky 40 963,30 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26. 2. 2019 dosáhne částky 145 958 Kč (výrok II.), a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na částku 45 000 Kč za smluvní úrok ve výši 97,67 % ročně, žalovaná se zavázala úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 2 896 Kč. Žalovaná úvěr vyčerpala, zaplatila žalobkyni dosud částku 24 580 Kč. Po právní stránce posoudil okresní soud smlouvu jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s tím, že na ni dopadá rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Bylo proto povinností žalobkyně v souladu s § 86 ZoSÚ zkoumat schopnost žalované tento spotřebitelský úvěr splácet, přičemž postup získávání údajů pouze od samotného spotřebitele, není v souladu s požadavkem odborné péče, která je pro věřitele předepsána v § 75 ve spojení s § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ. Z provedeného dokazování je prokázáno, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované řádně a v souladu s poctivým úvěrováním. Z údajů o příjmech žalované se totiž podávalo, že žalovaná byla k datu 12. 6. 2018 invalidní důchodkyně III. stupně s důchodem ve výši 9 010 Kč měsíčně, její základní životní potřeby (potřeba bydlení) musely být saturovány státem formou příspěvku na bydlení ve výši 3 428 Kč měsíčně, tedy příspěvek na bydlení přesahoval měsíční splátku předmětného úvěru. Je tudíž zjevné, že splátky ve výši 2 896 Kč měsíčně, s připočtením další zjištěné splátky úvěru žalované ve prospěch žalobkyně ve výši 1 640 Kč, jsou takovými splátkami, které znamenají vysokou zátěž pro žalovanou coby úvěrovanou, a tudíž i vysoké riziko, že úvěr nebude schopna řádně splácet, když v součtu představují tyto splátky 4 536 Kč, tedy více než 50 % jejího důchodu. K žádnému odpovědnému a odbornému posouzení příjmů a výdajů žalované žalobkyně coby poskytovatelka úvěru tedy nepřistoupila a nesplnila své zákonné povinnosti při posuzování úvěruschopnosti žalované a nedostála ani obecnému požadavku odpovědného úvěrování. Následně okresní soud dovodil, že z tohoto důvodu je nutno posoudit smlouvu jako absolutně neplatnou, a proto zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení pouze částku 20 420 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o. z., když v prodlení se žalovaná ocitla na základě výzvy dopisem ze dne 6. 2. 2020.

3. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, a to v části zamítavého výroku II. rozsudku okresního soudu, tj. pouze co do částky 22 541,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 26. 2. 2019 do zaplacení, částky 19 390,80 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 43 501,36 Kč od 26. 2. 2019 do 15. 11. 2019, z částky 42 163,30 Kč od 16. 11. 2019 do 28. 1. 2020 a z částky 40 963,30 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 145 958 Kč, a dále napadla rozsudek rovněž v závislém nákladovém výroku III. s tím, že navrhovala vyhovění žalobě i v tomto rozsahu a přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalobkyně nesouhlasila s právním závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Oponovala rovněž správnosti závěru okresního soudu, že před uzavřením smlouvy řádně nezkoumala schopnost žalované úvěr splácet a že nepostupovala s odbornou péčí. Namítala, že údaje uvedené žalovanou řádně prověřila, kdy ověřila, že žalovaná je majitelem účtu, dále ověřila výši vypláceného důchodu jako měsíčního příjmu. Na základě těchto údajů provedla interní skóring žalované. Žalovaná měla příjmy 12 410 Kč měsíčně a po zohlednění rezervy 500 Kč a výdajů měla žalovaná volné zdroje ke splácení ve výši 4 96 Kč měsíčně, z nichž byla schopna platit měsíční splátku 2 896 Kč. Pokud žalovaná zatajila některé své výdaje nebo je uvedla v nižší výši, nemůže takové její jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 o. z., neboť by se tím dovolávala vlastní nepoctivosti. Nadto žalobkyně namítala, že dle § 87 ZoSÚ má porušení povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele za následek pouze neplatnost relativní a nikoliv neplatnost absolutní, kterou tak nesprávně dovodil okresní soud.

5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila a k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavila. Odvolací soud projednal věc v její nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. pouze v rozsahu částky 22 541,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 26. 2. 2019 do zaplacení, částky 19 390,80 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 43 501,36 Kč od 26. 2. 2019 do 15. 11. 2019, z částky 42 163,30 Kč od 16. 11. 2019 do 28. 1. 2020 a z částky 40 963,30 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 145 958 Kč, a dále v nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro potvrzení rozsudku dle § 219 o. s. ř.

7. Odvolací soud považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem v odstavci 3. odůvodnění rozsudku za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění odkazuje.

8. Odvolací soud plně souhlasí s okresním soudem v závěru, že žalobkyně neprokázala, zda a jakým způsobem prověřovala výdajovou stránku poměrů žalované, tedy neprověřila řádně před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované, jak ji zákon v § 86 ZoSÚ ukládá, čímž nedostála své zákonné povinnosti. Nadto žalovanou uváděné náklady na bydlení ve výši 1 800 Kč měsíčně jsou zcela nereálné. Rovněž uvedení údaje o životním minimu nic nevypovídá o skutečných nákladech žalované na živobytí, když se jedná pouze o úředně stanovený údaj bez vazby na konkrétní skutečné a faktické výdaje a závazky příslušného žadatele o úvěr. Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně nikterak neprověřila výdajovou stránku poměrů žalované a spolehla se jen na žalovanou ničím nepodložené údaje, nadto uvedené ve zcela nereálné výši. Rovněž je nutno zcela souhlasit s okresním soudem v tom, že žalovaná byla poživatelkou důchodu, nebyla z něj schopna hradit ani své náklady na bydlení, a proto byla dokrývána dávkou státní sociální podpory ve výši příspěvku na bydlení, který dokonce přesahoval výši úvěrové splátky. Již z toho je zřejmé, že pokud účastník není schopen ze svého příjmu zaplatit ani své základní náklady na živobytí, jen stěží lze dovodit, že je úvěruschopný splatit úvěr ve výši 45 000 Kč splátkami 2 896 Kč měsíčně.

9. Odvolací soud plně sdílí i právní závěry okresního soudu v tom směru, že porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost s odbornou péčí má za následek neplatnost absolutní a nikoliv relativní. Na tyto závěry odvolací soud v plném rozsahu odkazuje, ostatně tyto jsou výrazem jeho standardní rozhodovací praxe v obdobných věcech.

10. Lze snad jen doplnit, že Nejvyšší soud se k otázce porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (které je obdobou § 87 ZoSÚ) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Výše uvedený výklad zkoumání úvěruschopnosti a zejména otázky prověřování údajů sdělených spotřebitelem, plně konvenuje se závěry zaujatými Soudní dvorem Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudní dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

12. Žalobkyně, jak je uvedeno výše, této povinnosti nedostála, když žádným způsobem neprověřila výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, tj. nevyžádala si od žalované žádné doklady o výši jejich plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Žalobkyně do výdajů žalované zahrnula paušální částku 3 410 Kč ve výši„ životního minima“, přičemž výše životního minima je úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně zcela podcenila prověřování výdajové stránky poměrů žalované a žalovanou tvrzené výdaje neprověřila žádným způsobem, a to za situace, kdy žalovaná deklarovala a doložila jediný příjem ve formě důchodu v nízké výši, nadto doložila, že je dokrývána příspěvkem na bydlení. Je tak zjevné, že žalobkyně tímto postupem zcela evidentně nemohla dostát své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované.

13. Pokud žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalované úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, která přes změnu textace ustanovení § 86 ZoSÚ oproti ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, žalující poskytovatelku spotřebitelského úvěru stále tíží, jak ostatně vyplývá z teleologického výkladu § 86 ZoSÚ (viz důvodová zpráva k tomuto ustanovení). V této souvislosti je potřeba rovněž zmínit, že k povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat schopnost budoucího dlužníka splácet poskytnutý úvěr jako jedné z jeho základních povinností se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

14. Odvolací soud sdílí rovněž právní závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

15. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudní dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

16. Odvolací soud proto uzavírá, že neposoudí-li poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se neplatnosti spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Rovněž v tomto směru tedy odvolací soud zcela sdílí závěry okresního soudu.

17. O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry rozsudku Soudní dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

18. Závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti žalobkyně zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žalované s odbornou péčí je tak zcela správný.

19. S ohledem na neplatnost (absolutní) smlouvy o úvěru si pak strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Toto ustanovení (na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy (včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni), neboť předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalovaného, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sám žalobkyni poskytl. Nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že před aplikací tohoto ustanovení má přednost speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. To v případě smlouvy o úvěru neplatné z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v § 86 odst. 1 ZoSÚ ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyně tak má nárok na vrácení toho, co podle neplatné smlouvy poskytla žalované, tedy nárok na vrácení jistiny úvěru, ponížený o plnění, které žalovaná podle téže smlouvy ke splnění své povinnosti uvedené v § 87 věty třetí ZoSÚ žalobkyni již poskytla.

20. Odvolací soud má za to, že jiný výklad shora uvedených dotčených zákonných ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem poskytovateli úvěru mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, a které spočívá v řádném neposouzení úvěruschopnosti žalované a následném poskytnutí úvěru žalované i přes nedostatečně zjištěné majetkové poměry žalované. Tím by žalobkyně těžila ze smlouvy o úvěru uzavřené za výše uvedených okolností, a to i při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyla žalovaná z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopna rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat její úvěruschopnost, a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohla-li tedy žalovaná jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze jí ani dávat k tíži, že nevznesla námitku vzájemného vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá § 2993 o. z.

21. Zaplatila-li tedy žalovaná jako smluvní strana neplatné smlouvy o úvěru žalobkyni částku 24 580 Kč, je třeba v souladu s citovaným zákonným ustanovením toto žalobkyní přijaté plnění i bez námitky žalované započíst na jistinu poskytnutého úvěru ve výši 45 000 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobkyni vrátit. Žalovaná tak měla povinnost vrátit žalobkyni pouze částku 20 420 Kč spolu s úrokem z prodlení, jak ji zavázal ostatně okresní soud pravomocným výrokem I. rozsudku, který nebyl nikým odvoláním, napaden. Proto pokud okresní soud nezavázal žalovanou k zaplacení jakékoliv další jistiny žalobkyni, je nutno jeho rozhodnutí považovat za zcela správné. Žalovaná tedy není povinna žalobkyni vracet jakoukoliv jinou částku jistiny. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru, jsou neplatná veškerá ujednání v ní obsažená, tedy i ujednání o úroku a na jejich podkladě tak žalobkyni nemohl vzniknout nárok ani na zaplacení jakýchkoliv dalších částek (smluvní pokuty, poplatky).

22. S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil svým výrokem I. rozsudek okresního soudu ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

23. Odvolací soud zjistil, že žalobkyni dle § 4 odst. 1 písm. b) a dle § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vznikla poplatková povinnost na soudním poplatku za podané odvolání v celkové výši 3 018 Kč, avšak dosud zaplatila na poplatku jen 2 097 Kč, nedoplatek na soudním poplatku z odvolání činí 921 Kč. Základem pro výpočet soudního poplatku je částka 60 354,10 Kč, po zaokrouhlení na celé desetikoruny nahoru 60 360 Kč. Je tomu tak proto, že předmětem odvolacího řízení učinila žalobkyně několik jistin, a to částku 22 541,30 Kč a dále pokutu 19 390,80 Kč a dále byl předmětem odvolacího řízení i úrok 20 % ročně z částky 40 963,30 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, avšak z jistiny 40 963,30 Kč byla předmětem odvolacího řízení jen jistina 22 541,30 Kč, a proto je úrok 20 % z částky 18 422 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení nutno považovat za příslušenství, které tvoří samostatný předmět odvolacího řízení. Jelikož je žalován úrok na dobu neurčitou (do zaplacení a není zřejmé, kdy bude zaplaceno), je nutno určit jako základ poplatku pětinásobek ceny ročního plnění, jak stanoví § 6 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. Pětinásobek ceny ročního plnění u úroku 20 % ročně z částky 18 422 Kč činí částku 18 422 Kč Odvolací soud proto v souladu s § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb. uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku z odvolání ve výši 921 Kč, jak ve výroku ad III. tohoto rozsudku uvedeno.

24. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně procesně úspěšná a vzniklo jí tak právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalované v odvolacím řízení žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly.