15 Co 44/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 12 661,54 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 1. 2025, č. j. 11 C 260/2024-33,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 661,54 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že neprokázala poskytnutí úvěru a neuvedla skutečnosti, které jednoznačně specifikovaly žalobní návrh. Měla za to, že nárok přesně vymezila, uvedla rovněž, jak byla prověřena schopnost žalovaného úvěr splácet. Protože k uzavření úvěrové smlouvy i k čerpání úvěru došlo dne 12. 4. 2016, tedy před účinností novely zákona o spotřebitelském úvěru, předchůdkyně žalobkyně postupovala při prověřování schopnosti žalovaného úvěr splácet s maximální obezřetností a v souladu s platnou právní úpravou ke dni uzavření smlouvy. Tomu rovněž odpovídá i řádné splácení úvěru žalovaným od doby jeho poskytnutí, tj. od 12. 4. 2016, až do prosince roku 2023. Svá tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s péčí řádného hospodáře žalobkyně doložila důkazy, ze kterých vyplynuly jak příjmy, tak výdaje žalovaného ke dni poskytnutí úvěru, stejně tak i prověřování žalovaného v nebankovních registrech dlužníků s hodnocením platební morálky žalovaného. Všechny tyto důkazy byly přiloženy k doplnění žaloby ze dne 7. 11. 2024. Je tedy zřejmé, že žalovaný byl podle předložených důkazů schopen úvěr splácet a její předchůdkyně tuto schopnost žalovaného řádně posoudila.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a to ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 26. 6. 2024 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 12 661,54 Kč s úrokem ve výši 8,99 % ročně z částky 8 670,38 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z téže částky a za téže období. Skutkově tvrdila, že dne 12. 4. 2016 byla mezi její předchůdkyní, společností , právnická osoba, , a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru bez sledování účelu poskytnutí finančních prostředků na částku 65 000 Kč za úrok ve výši 8,99 % ročně, který měl být splácen v měsíčních splátkách po 1 005 Kč počínaje květnem 2016. Dále byl mezi stranami smlouvy sjednán poplatek za pojištění pro případ nemožnosti splacení ve výši 48 Kč měsíčně. Původní věřitelka v souladu se zákonem ověřila úvěruschopnost žalovaného, který byl vyhodnocen jako úvěruschopný. Dne 16. 12. 2022 uzavřela původní úvěrující se žalobkyní smlouvu o prodeji a koupi obchodního závodu, na základě které do smlouvy o úvěru vstoupila na místo původní věřitelky žalobkyně jako její právní nástupce. Žalovaný platil dohodnutí splátky od května 2016 až do prosince 2023 a celkem tak zaplatil 92 452 Kč. Žalobkyně upomínala žalovaného o zaplacení dlužných splátek upomínkami, na které však žalovaný nereagoval, a proto byl úvěr předčasně zesplatněn ke dni 22. 4. 2024 a žalovaný dne 10. 5. 2024 vyzván k zaplacení dluhu v termínu do 25. 5. 2024. Žalovaný však svou povinnost nesplnil. Dlužná částka sestává z nezaplacené jistiny úvěru ve výši 8 670,38 Kč, z nezaplacených poplatků ve výši 1 988 Kč, z toho 2 poplatky za upomínku po 900 Kč, jeden poplatek za pojištění ve výši 48 Kč a jeden poplatek za pojištění ve výši 40 Kč za poměrnou část měsíce dubna 2024 a dále z nezaplacených úroků ve výši 2 003,16 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dovodil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v režimu zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru – dále jen „ZoSÚ“, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve formě úvěru. Podle § 9 uvedeného zákona byl poskytoval úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Okresní soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a dovodil, že při ověřování úvěruschopnosti žalovaného měla předchůdkyně žalobkyně při uzavření předmětné smlouvy k dispozici výpisy z účtu žalovaného, jeho pracovní smlouvu a další doklady, které blíže nekomentovala. Z těchto údajů měla dovodit, že žalovaný měl dosahovat příjmu ve výši 55 696 Kč měsíčně. Z interní evidence žalobkyně však v rámci dokazování vyplynulo, že žalovaný dosahoval průměrného měsíčního příjmu za předchozích 5 měsíců před uzavřením smlouvy ve výši 16 595 Kč. Podle okresního soudu již z této skutečnosti vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně neověřovala majetkové poměry žalovaného způsobem odpovídajícím požadavkům stanoveným v zákoně, zejména však již z jejich skutkových tvrzení ani z předložených důkazů nevyplývá ničeho o výdajích žalovaného. Okresní soud tak uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného dostatečně a tento nedostatek má za následek absolutní neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy ve smyslu ust. § 580 o. z., k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (§ 588 o. z.). S ohledem na tuto neplatnost smlouvy si smluvní strany musejí svůj vzájemný vztah vypořádat podle zásad o vypořádání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2993 o. z. Protože však bylo v řízení prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dle předmětné úvěrové smlouvy peněžní prostředky ve výši 65 000 Kč a žalovaný již zaplatil 92 452 Kč, žalobkyni z titulu této půjčky již ničeho nedluží, a proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť procesně zcela úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.

7. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování listinami předloženými žalobkyní ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a konstatuje, že okresní soud z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, která odvolací soud doplnil, jak bude uvedeno níže.

8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že žalobkyně v řízení uplatnila nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. a zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy o úvěru, tj. ve znění zák. č. 43/2013 Sb., když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení.

9. Podle § 9 odst. 1 ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Podle § 22 odst. 5 ZoSÚ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, § 7 a § 9 nesplnil.

11. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně na výzvu okresního soudu doplnila svá tvrzení tak, že úvěr byl žalovanému poskytnut na základě jeho žádosti, ve které deklaroval příjem ve výši 55 696 Kč, který byl doložen výpisy z účtu žalovaného před poskytnutím úvěru. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného její předchůdkyně zohlednila existenci úvěrových závazků, jenž rovněž ověřila v registru klientských informací, ověřila údaje v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Příjem žalovaného po odečtení existujících splátek, minimálních existenčních nákladů a výdajů deklarovaných žalovaným shledala její předchůdkyně dostatečným pro poskytnutí požadovaného úvěru, přičemž doklady, z nichž věřitel vycházel, učinila přílohou tohoto podání. Zdůraznila dále, že zákon o spotřebitelském úvěru neukládal žalobci povinnost k uchovávání dokumentů nebo jiných záznamů, když tuto povinnost zavedl až § 78 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, který v době uzavření úvěrové smlouvy ještě účinný nebyl.

12. Dle názoru odvolacího soudu již ze samotných shora uvedených tvrzení žalobkyně o způsobu a rozsahu posuzování úvěruschopnosti žalovaného jako žadatele o spotřebitelský úvěr, ve spojení s informacemi uvedenými v žádosti o tento úvěrový produkt, jednoznačně vyplývá, že její předchůdkyně, pokud jde o příjmy, ale zejména o výdaje žalovaného, zcela spoléhala na informace uvedené žalovaným, které kromě splátek úvěrů dále nezjišťovala a neprověřovala, a také pravděpodobně na statistická data.

13. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním, a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, se musí podle odvolacího soudu prosadit závěry formulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré vůle a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

14. V podmínkách projednávané věci předchůdkyně žalobkyně měla prověřit příjem žalovaného na základě předložených výpisů z účtu a takto měl být ověřen údaj žalovaného o výši jeho průměrné měsíční mzdy přesahující částku 55 000 Kč. Žalobkyně však k doplnění tvrzení o prověřování úvěruschopnosti žalovaného doložila výpisy z účtu žalovaného, s nimiž , Anonymizováno, pracovala. Z těchto vyplývá, že na účet žalovaného v období od 14. 12. 2015 do 14. 3. 2016 byla od jeho zaměstnavatele, společnosti , právnická osoba, , připsaná celkem částka 82 973 Kč, a to v pěti různých platbách ve výši 18 435 Kč dne 14. 12. 2015, ve výši 3 604 Kč dne 14. 1. 2016, dne 3. 2. 2016 ve výši 1 000 Kč, dne 12. 2. 2016 ve výši 13 199 Kč a dne 14. 3. 2016 ve výši 46 735 Kč. Za období 4 měsíců, tj. od prosince 2015 do března 2016, tak průměrná výše příjmu žalovaného od jeho zaměstnavatele činila částku 20 743,25 Kč, tj. podstatně méně, než kolik udával žalovaný jako příjem ze svého zaměstnání. Jak dále vyplývá z předložené žádosti o spotřebitelský úvěr, žalovaný uváděl jako jediný svůj výdaj splátku leasingu ve výši 6 727,90 Kč, žádné další výdaje neoznačil, a to dokonce ani výdaj na bydlení. Z předložených dokladů dále neplyne, že by bylo zjišťováno, s kým žalovaný žije ve společné domácnosti, zda má vyživovací povinnosti, zda má výdaje spojené se svým zdravotním stavem, s dopravou do zaměstnání apod. Již zjištěný rozpor mezi udávanou a doloženou výši příjmů žalovaného měl u předchůdkyně žalobkyně jakožto obezřetné úvěrující vést k podrobnému prověřování jeho výdajů, jinak než toliko na základě dílčích výpisů z účtu a toliko na základě interních a externích databází, zejména pak s ohledem na skutečnost, že nejméně v otázce příjmů žalovaný neposkytl informace pravdivě. Pokud pak žalobkyně v doplnění tvrzení k úvěruschopnosti uvedla, že od příjmu žalovaného byly odečteny minimální existenční náklady, pak odvolací soud uvádí, že zejména s ohledem na konkrétní okolnosti případu nepovažuje za dostačující v otázce mandatorních výdajů žalovaného vycházet pouze z údajů statistických, a nikoliv z údajů skutečně doložených, a to zejména za situace, kdy byly zjištěny splátky leasingu žalovaného dosahující 1/3 jeho příjmu. K tomu pak odvolací soud dodává, že zjištění a doložení základních životních nákladů, např. na bydlení či na SIPO, není obvykle spojeno s vyššími obtížemi a nepřesahuje dle názoru odvolacího soudu odbornou péči věřitele při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, kterou lze na něm v rámci plnění jeho zákonné povinnosti ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ spravedlivě žádat.

15. K poukazu žalobkyně na odlišnou právní úpravu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele obsaženou v zákoně č. 145/2010 Sb. (ZoSÚ) oproti současné právní úpravě zakotvené v zák. č. 257/2016 Sb. pak odvolací soud dodává, že ustanovení § 22 odst. 5 ZoSÚ přímo zakládalo domněnku o tom, že není-li prokázáno řádné prověřování úvěruschopnosti ze strany věřitele, má se za to, že věřitel své povinnosti dle § 9 nesplnil. V řízení tedy bylo procesním břemenem žalobkyně, aby řádně tvrdila a prokázala, že její předchůdkyně povinnosti při ověřování úvěruschopnosti žalovaného splnila. Toto se však dle názoru odvolacího soudu, shodného se soudem okresním, žalobkyni nepodařilo. Nesplnění povinnosti dle § 9 odst. 1 ZoSÚ pak má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. K námitkám žalobkyně, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného její předchůdkyní vyplývá již ze samotné skutečnosti, že žalovaný po dlouhou dobu sjednané splátky plnil, pak odvolací soud odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, ve kterém soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 označené směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

17. Na základě závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy se okresní soud zcela správně zabýval tím, zda v důsledku přijetí plnění podle takové smlouvy od předchůdkyně žalobkyně vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, které je nutno vypořádat ve smyslu ust. § 2993 o. z., a správně také dospěl k závěru, že takové bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nevzniklo, přijal-li žalovaný podle neplatné smlouvy od předchůdkyně žalobkyně částku 65 000 Kč a na základě úvěrové smlouvy již zaplatil celkem 92 452 Kč.

18. K tomu odvolací soud dále dodává, že má za to, že okresní soud správně zohlednil plnění poskytnuté žalovaným žalobkyni, ač dle ustanovení § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud byl oprávněn provést celkové vypořádání neplatné úvěrové smlouvy a od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši požadované jistiny odečíst plnění poskytnuté žalovaným žalobkyni na základě téže smlouvy, a to bez výslovné námitky žalovaného. K uvedenému názoru vede odvolací soud závěr, že v projednávané věci se žalobkyně domáhala plnění ze smlouvy uzavřené mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako fyzickou osobou – spotřebitelem, v níž se spotřebitel ocitá fakticky v nerovném postavení vůči profesionálnímu dodavateli, a to s ohledem na větší profesionální zkušenosti podnikatele, lepší znalost práva, snazší dostupnost právních služeb i na možnost stanovit smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 342/09 či ze dne 11. 11. 2013 ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11).

19. Této nerovnosti ve spotřebitelských vztazích, na úkor a k újmě spotřebitele, si je zákonodárce vědom a snaží se ji odstranit různými právními nástroji, např. vyšší informační povinností dodavatelů, právem spotřebitele odstoupit od smlouvy, omezením smluvní volnosti ve formě zákazu některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách či v příkazu v pochybnosti o významu spotřebitelských smluv tyto vykládat způsobem pro spotřebitele příznivějším (§ 1810 a násl. o. z.). Jedním z projevů ochrany spotřebitele ve specifické oblasti finančních služeb ve formě zápůjček a úvěrů je pak také povinnost úvěrujícího řádně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jak shora podrobně vyloženo.

20. Nesplní-li poskytovatel úvěru povinnost vyplývající z ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ a nastoupí-li zákonem stanovená sankce v podobě absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, pak se při vypořádání nároků stran z této neplatné smlouvy dle názoru odvolacího soudu musí nutně uplatnit princip poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva zakotvený v ust. § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v ust. § 6 odst. 1 a 2, podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

21. Ač žalovaný v projednávané věci námitku vzájemného plnění nevznesl a nedomáhal se vypořádání svého nároku na vrácení jím poskytnutého plnění z neplatné smlouvy žalobkyni, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně jako právní nástupkyně společnosti, která porušila povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ, s následkem v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy a potřebou provést vypořádání plnění poskytnutých stranami, nelze přiznat její nárok na vydání bezdůvodného obohacení v části, ve které plnění předchůdkyně žalobkyně převyšuje plnění poskytnuté žalovaným. V opačném případě by žalobkyně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila její předchůdkyně při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, jak je popsáno shora, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v ust. § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopen rozpoznat, že předchůdkyně žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat jeho úvěruschopnost a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohl-li tedy žalovaný jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze mu ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároků z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá ust. § 2993 o. z. Současně odvolací soud poukazuje na to, že s účinností od 1. 12. 2016 již právní úprava spotřebitelských úvěrů (zák. č. 257/2016 Sb.) obsahuje v § 87 odst. 1 věta třetí speciální úpravu následků neplatnosti smlouvy o úvěru jako důsledku porušení povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele zakotvenou v ust. § 86 tohoto zákona tak, že spotřebitel je z neplatné smlouvy povinen vrátit jistinu úvěru, tedy toho, oč sám zaplatil méně, než podle neplatné smlouvy od úvěrujícího přijal, aniž by byl povinen vznášet námitku vypořádání jím poskytnutých plnění, jak předpokládá obecné ust. § 2993 o. z.

22. Zbývá pak dodat, že z neplatné úvěrové smlouvy kromě případné povinnosti vrátit získané a dosud nevrácené plnění již úvěrující společnosti nenáleží žádné nároky ve formě sjednaných úroků, poplatků či smluvních pokut.

23. S ohledem na shora uvedené, pokud okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, je jeho rozhodnutí zcela správné a jako takové bylo odvolacím soudem ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení odvíjejícího se od plného procesního úspěchu žalovaného, kterému v řízení prokazatelně žádné náklady nevznikly.

24. Shodně pak odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť i v odvolacím řízení byl žalovaný zcela procesně úspěšný, avšak ani v tomto řízení mu žádné náklady nevznikly.