15 CO 47/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , PSČ obec o zaplacení částky 100 046,79 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 12. 2021, č. j. 10 C 69/2021-41,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 59 649 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení: a) co do zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 59 649 Kč od [datum] do zaplacení potvrzuje, b) co do částky 59 649 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 59 649 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 4 900 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 18 797 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 100 046,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) a současně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, neboť žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] [jméno] [příjmení] částku 216 000 Kč, z níž sama [jméno] [příjmení] uhradila částku 156 351 Kč Okresní soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádným způsobem splnila svou povinnost zkoumat schopnost [jméno] [příjmení] splácet poskytnutý úvěr, jelikož v případě jejích výdajů vycházela pouze z údajů statistických a nijak nedoložených. Okresní soud proto provedl vypořádání bezdůvodného obohacení, přičemž dospěl k závěru, že [jméno] [příjmení] obdržela od žalobkyně částku 216 000 Kč, která však již byla uhrazena, neboť věřiteli již byla vrácena částka 256 397,79 Kč. Částka 156 351 Kč totiž byla uhrazena samotnou [jméno] [příjmení] a na dluh byla dále uhrazena polovina z částky 200 094,79 Kč (tedy částka 100 048 Kč) bratrem žalovaného [jméno] [příjmení]. Ten totiž již uhradil svou polovinu pohledávky vyplývající z dědického řízení, neboť dluh ze smlouvy o úvěru byl po smrti [jméno] [příjmení] projednán v rámci dědického řízení a každý ze synů [jméno] [příjmení] (žalovaný a [jméno] [příjmení]) se zavázal uhradit polovinu tohoto dluhu. Na straně žalovaného, jakožto dědice, tak nemůže existovat bezdůvodné obohacení, neboť částka jistiny úvěru již byla splacena. Okresní soud proto žalobu v plném rozsahu zamítnul.

2. Žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu včasným odvoláním, avšak co do merita pouze v rozsahu částky 59 649 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení. Žalobkyně navrhovala vyhovění žalobě v tomto rozsahu s tím, že nepovažuje za správné skutkové zjištění okresního soudu o tom, že na dluh vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru již byla zaplacena částka 256 379,79 Kč. Na dluh byla uhrazena pouze částka 156 351 Kč a žalobkyně tak má nárok na vrácení částky 59 649 Kč, tedy ve výši rozdílu poskytnutého úvěru ve výši 216 000 Kč a výše uvedené dosud zaplacené částky.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku I. co do částky 59 649 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a závislém nákladovém výroku II.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

5. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje skutková zjištění učiněná okresním soudem v podstatě za správná, avšak s výjimkou skutkového závěru okresního soudu o výši částky dosud zaplacené na úhradu dluhu vyplývajícího z předmětné smlouvy o úvěru. Nicméně i tak považoval odvolací soud za nutné ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakovat dokazování (smlouvou o hotovostním úvěru a smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] včetně přílohy č. 2) a dále dle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnit dokazování (výpisem čerpání, splátek a úhrad, usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [číslo jednací], předžalobní výzvou k plnění ze dne [datum] s podacím archem ze dne [datum], potvrzením o provedení tuzemského platebního příkazu a výpisem z evidence vězněných osob). Posledně dva uvedené důkazy sice nebyly označeny žalobkyní v průběhu prvostupňového řízení, avšak tyto důkazy byly potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplynuly z obsahu spisu. Odvolací soud tak dokazování těmito listinami provedl v souladu s § 120 odst. 2 o. s. ř. Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z jednotlivých důkazů níže v rámci právního hodnocení věci.

6. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud zcela souhlasí se závěry okresního soudu o tom, že mezi žalobkyní a [jméno] [příjmení] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a [jméno] [příjmení] jako spotřebitelem. Vztah vyplývající z této smlouvy o úvěru je tak nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy o úvěru. Odvolací soud pak rovněž sdílí závěry okresního soudu o tom, že je nutno tuto smlouvu o úvěru považovat za absolutně neplatnou dle § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to s ohledem na řádné nezkoumání úvěruschopnosti [jméno] [příjmení] žalobkyní při uzavírání této smlouvy dle § 86 ZoSÚ. Ostatně tento závěr okresního soudu nebyl v průběhu odvolacího řízení žádným z účastníků (ani samotnou odvolatelkou) jakkoliv zpochybněn.

7. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy se pak okresní soud zcela správně zabýval tím, zda nároku žalobkyně nelze vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ustanovení § 2993 o. z., na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013 (§ 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným (či jeho právní předchůdkyní) žalobkyni. Ustanovení § 2993 věta druhá o. z. totiž předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku, aby byla vypořádána veškerá plnění, která byla žalobkyni poskytnuta. Nicméně dle názoru odvolacího soudu má před aplikací tohoto ustanovení přednost speciální § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. Ten pro případ smlouvy o úvěru neplatné z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v § 86 odst. 1 ZoSÚ ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Plnil-li tedy žalovaný či jeho právní předchůdkyně na neplatnou smlouvu, je nutno toto plnění podřadit pod jeho povinnost zakotvenou v § 87 věty třetí ZoSÚ a při posouzení nároku žalobkyně vyplývajícího z uvedeného zákonného ustanovení toto plnění zohlednit. Okresní soud proto nepochybil, pokud i bez námitky vzájemnosti zúčtoval vzájemná plnění stran.

8. Jiný výklad shora uvedených ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem poskytovateli úvěru mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyla právní předchůdkyně žalovaného ([jméno] [příjmení]) z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopna rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat její úvěruschopnost, a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohla-li tedy [jméno] [příjmení] jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze jí (či jejímu nástupci) ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá § 2993 o. z.

9. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda okresní soud správně stanovil částku, o níž se žalovaný v důsledku absolutně neplatné smlouvy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a v jaké výši je povinen bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalobkyně vystavěla své odvolání na námitce, že okresní soud nesprávně stanovil výši bezdůvodného obohacení, které byl povinen žalovaný žalobkyni vydat, neboť sice správně vycházel z toho, že žalobkyně vyplatila předchůdkyni žalovaného [jméno] [příjmení] částku úvěru ve výši 216 000 Kč, avšak již nesprávně zohlednil zaplacenou částku 256 397,79 Kč, ačkoliv dosud byla dle žalobkyně zaplacena pouze částka ve výši 156 351 Kč.

10. Odvolací soud se v této souvislosti zaměřil nejprve na zjištění částky, která byla [jméno] [příjmení] vyplacena, přičemž ze smlouvy o hotovostním úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] zjistil, že [jméno] [příjmení] měla být na základě této smlouvy vyplacena částka úvěru ve výši 216 000 Kč, a to na úhradu dluhů uvedených v příloze č. 2 této smlouvy. Z přílohy č. 2 smlouvy o hotovostním úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] odvolací soud zjistil, že jistina úvěru měla být [jméno] [příjmení] vyplacena tak, že částka 30 280 Kč bude vyplacena na účet č. [bankovní účet] s variabilním symbolem [číslo], částka 185 336 Kč bude vyplacena na účet č. [bankovní účet] s variabilním symbolem [číslo] a částka 384 Kč bude vyplacena na účet č. [bankovní účet]. Takto pak byly i jednotlivé částky skutečně vyplaceny, a to dne [datum], jak odvolací soud zjistil z potvrzení o provedení tuzemského platebního příkazu. Odvolací soud tedy považuje za správný i závěr okresního soudu, že [jméno] [příjmení] byla žalobkyní na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] vyplacena částka 216 000 Kč. Je totiž zcela jedno, zda účty, na něž byly předmětné částky vyplaceny, jsou účty [jméno] [příjmení], či třetí osoby, klíčové je v tomto případě pouze to, zda byly tyto částky na tyto účty vyplaceny na základě pokynu [jméno] [příjmení]. Ta totiž zcela zřejmě může úvěrující společnost požádat o zaslání částky úvěru na jakýkoliv účet, tedy i na účet, k němuž nemá ona sama žádná oprávnění.

11. Klíčové tak bylo následně zjistit, jaká částka byla na dluh [jméno] [příjmení] vyplývající ze smlouvy o úvěru dosud zaplacena. V tomto ohledu pak odvolací soud vedl v prvé řadě dokazování ohledně toho, kdo je právním nástupcem zemřelé [jméno] [příjmení]. Z usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [číslo jednací], odvolací soud zjistil, že tímto usnesením, které nabylo právní moci dne [datum], byla schválena dědická dohoda dědiců [jméno] [příjmení], narozené dne [datum], zemřelé dne [datum], a to žalovaného a [jméno] [příjmení], narozeného dne [datum], v tom smyslu, že oba dědicové (kteří dědictví neodmítli) nabývají z pozůstalosti rovným dílem majetek v celkové obvyklé ceně 1 550 663 Kč (přeplatek za komunální odpady v částce 206 Kč, družstevní podíl ve stavebním bytovém družstvu v ceně 1 550 000 Kč, přeplatek za elektřinu ve výši 457 Kč a vybavení bytu [jméno] [příjmení] bez hodnoty), přičemž se každý z dědiců zavázal uhradit rovným dílem dluhy pozůstalosti v celkové výši 241 300,93 Kč (náklady pohřbu ve výši 26 049 Kč, minusový zůstatek na účtu u banky v částce 149,14 Kč, pohledávku žalobkyně ze smlouvy o úvěru [číslo] ve výši 200 094,79 Kč, nedoplatek na nájemném ve výši 1 633 Kč a pohledávku [právnická osoba] [anonymizováno] z titulu smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ve výši 13 375 Kč). Je tedy zjevné, že žalovaný je právním nástupcem [jméno] [příjmení], neboť je jejím dědicem ve smyslu § 1635 o. z., a tudíž je ve věci pasivně věcně legitimován. Současně pak odvolací soud dovodil, že bez ohledu na to, jak se jednotlivé dluhy zůstavitelky zavázali uhradit jednotliví dědicové dle dědické dohody zmíněné ve výše uvedeném usnesení, je věřitel ve smyslu § 1699 odst. 1 o. z. ve spojení s § 1701 o. z. oprávněn domáhat se úhrady celého dluhu po kterémkoliv z dědiců. Tomu z dědiců, vůči kterému je takto dluh vymožen, pak svědčí„ jen“ právo regresu vůči ostatním dědicům, neboť všichni dědicové odpovídají za dluhy zůstavitele společně a nerozdílně (§ 1704 věta druhá o. z.). S ohledem na tyto skutečnosti je tedy možné především dovodit, že žalobkyně se mohla domoci úhrady celého dluhu vyplývajícího ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] vůči kterémukoliv z dědiců, a to bez ohledu na to, zda a v jaké výši již případně předtím tento dědic pohledávku žalobkyně uspokojil.

12. Následně se tedy odvolací soud zabýval přezkumem závěru okresního soudu o tom, že [jméno] [příjmení] či jejími právními nástupci (žalovaným a [jméno] [příjmení]) byla žalobkyni dosud vrácena částka 256 397,79 Kč. Tento závěr již odvolací soud za správný nepovažuje. Je sice pravdou, že žalobkyně ve své žalobě uvedla, že [jméno] [příjmení] již splnil svou povinnost vyplývající mu z usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], když zaplatil svou polovinu dluhu vyplývajícího ze smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Následně pak žalobkyně v žalobě uvádí, že zůstavitelka celkem na poskytnutý úvěr zaplatila 156 351 Kč Tyto formulace jsou však neurčité a nelze z nich bez dalšího jakkoliv dovodit, že na dluh vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru byla zaplacena částka 256 379,79 Kč, jako součet částky 156 351 Kč (zaplacené zůstavitelkou [jméno] [příjmení]) a částky 100 047,39 Kč (zaplacené [jméno] [příjmení] jako ½ dluhu přihlášeného žalobkyní do dědického řízení v částce 200 094,79 Kč). Okresní soud se měl pokusit tento formulační nedostatek žaloby odstranit tím, že by vyzval žalobkyni, aby přesně uvedla, kdy a jaká částka byla na dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] dosud zaplacena. To však okresní soud neučinil a sám odstranil formulační nedostatek žaloby svým výkladem, který však nebyl správný. Doplnění výše uvedených skutečností (a tím odstranění formulačních nedostatků žalobních tvrzení) pak učinila žalobkyně až v rámci odvolacího řízení. Nicméně odvolací soud nemá za to, že by se jednalo o nová (a tudíž ve smyslu § 205a o. s. ř. nepřípustná) tvrzení, neboť jejich doplněním byla pouze odstraňována neurčitost žalobních tvrzení a nebyla tak uváděna tvrzení nová. Jak pak odvolací soud zjistil z výpisu čerpání, splátek a úhrad (který měl k dispozici již i okresní soud), bylo na dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] zaplaceno do úmrtí [jméno] [příjmení] (tj. do [datum]) celkem 56 303 Kč. Je tak zcela evidentní, že celkem bylo na dluh vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru uhrazeno 156 351 Kč, a to částka 56 303 Kč [jméno] [příjmení] (jak vyplynulo z výše uvedeného důkazu) a částka 100 048 Kč [jméno] [příjmení] (jak tvrdila samotná žalobkyně). Pokud tedy okresní soud vycházel při svém rozhodování z toho, že na dluh z předmětné smlouvy o úvěru byla uhrazena částka 256 397,79 Kč, je jeho závěr nesprávný.

13. Žalovaný je tedy povinen (jakožto právní nástupce zemřelé [jméno] [příjmení]) vrátit žalobkyni ještě částku 59 649 Kč, jakožto rozdíl částky poskytnutého úvěru ve výši 216 000 Kč a částky dosud na úvěr zaplacené, tedy částky 156 351 Kč. Jak pak vyplývá z § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, je spotřebitel (či v tomto případě jeho právní nástupce) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle názoru odvolacího soudu pak břemeno tvrzení a důkazní o těchto možnostech nese sám spotřebitel (žalovaný), který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Nicméně žalovaný pouze v průběhu prvostupňového řízení uvedl, že je nemajetný a ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný pak ani na výzvu odvolacího soudu (doručenou mu dne [datum]) soudu jakkoliv nesdělil, jaké byly jeho majetkové poměry v době od srpna [rok] do současnosti, přičemž ani soudu nedoručil žádné doklady tyto jeho majetkové poměry prokazující (k čemuž byl odvolacím soudem současně rovněž vyzván). Proto nebylo možno ohledně jeho poměrů a možností splatit jistinu úvěru cokoliv zjistit. Za této situace pak odvolací soud uzavírá, že nebylo možno stanovit žalovanému jakékoliv splátky jistiny úvěru, neboť není možné jakkoliv zjistit, zda by byly tyto splátky přiměřené jeho možnostem. Naopak je nutno za situace, kdy žalovaný konkrétně netvrdil a následně neprokázal, že jeho možnosti ho opravňují (umožňují mu) splácet jistinu úvěru pouze v konkrétní výši splátek, dovodit, že v možnostech žalovaného je splatit celou jistinu úvěru najednou. Samotná okolnost, že žalovaný byl ve výkonu trestu odnětí svobody v době od [datum] do [datum] (jak odvolací soud zjistil z výpisu z evidence vězněných osob), k takovému závěru nepostačuje, neboť zcela jistě není vyloučeno, aby i osoba nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody měla uspokojivé majetkové poměry, z nichž by byla schopna uhradit celý dluh najednou. A to i s přihlédnutím k tomu, že na základě usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne [datum], které nabylo téhož dne právní moci, nabyl žalovaný majetek o celkové čisté hodnotě přesahující 650 000 Kč. Současně pak odvolací soud ani nepřehlédl, že v rámci dědického řízení byl žalovaný zastoupen advokátkou, což předpokládá, že byl schopen uhradit její odměnu za poskytnuté právní služby. Dle odvolacího soudu tak nebylo možno v tomto řízení učinit závěr o tom, že by možnosti žalovaného mu umožňovaly splácet jistinu úvěru v jakýchkoliv splátkách.

14. Odvolací soud následně vyšel ze zjištění učiněného z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum], že dne [datum] byla sepsána výzva adresovaná žalovanému, v níž je žalovaný žalobkyní vyzván k zaplacení částky 100 047,39 Kč na základě smlouvy o úvěru [číslo] to do 7 dnů od doručení této výzvy. Současně pak odvolací soud z podacího archu ze dne [datum] zjistil, že výzva ze dne [datum] byla žalovanému odeslána dne [datum] prostřednictvím České pošty, s. p. Odvolací soud pak považuje již za notorietu skutečnost, že poštovní zásilky doručované prostřednictvím České pošty, s. p., jsou doručeny nejpozději třetím pracovním dnem od jejich odeslání. K doručení výše uvedené zásilky (obsahující výzvu ze dne [datum]) tedy došlo dne [datum], přičemž ode dne následujícího počala běžet lhůta 7 dnů určená ke splnění dluhu. Ta skončila dne [datum], a tudíž je možno dovodit, že dne [datum] se stal splatným dluh žalovaného spočívající ve vrácení jistiny úvěru na základě smlouvy uzavřené dne [datum]. Jak již totiž bylo uvedeno výše, v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by zaplacení této částky v takto stanovené lhůtě bylo mimo možnosti žalovaného, či že by jeho možnosti žalovanému umožnily splácet dluh ve splátkách. Ke dni počátku prodlení žalovaného (tedy ke dni [datum]) pak činila výše zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně, a to dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud se tedy žalobkyně domáhala úhrady úroku z prodlení v sazbě 9 % ročně, nelze její nárok v rozsahu 0,75 % ročně považovat za důvodný.

15. A protože je možno s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospět k závěru, že ke dni rozhodování soudu již nastala splatnost celého dluhu žalovaného ve výši 59 649 Kč, je současně možno považovat nárok žalobkyně na zaplacení této částky za zcela důvodný, a to včetně úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] (neboť od tohoto data se žalobkyně domáhala úhrady úroku z prodlení) do zaplacení. V tomto rozsahu proto odvolací soud výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku změnil dle § 220 o. s. ř. odvoláním napadenou část výroku I. rozsudku okresního soudu a žalobě v této části vyhověl. Ohledně úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 59 649 Kč za dobu od [datum] do zaplacení pak odvolací soud zbylou napadenou část výroku I. rozsudku okresního soudu dle § 219 o. s. ř. jako věcně správnou potvrdil.

16. S ohledem na částečnou změnu meritorní části rozsudku okresního soudu pak odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. V této fázi řízení byla žalobkyně úspěšná co do zaplacení jistiny ve výši 59 649 Kč a úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni rozhodování odvolacího soudu v částce 7 266,60 Kč, tedy celkem ohledně částky 66 915,60 Kč. Naopak byla neúspěšná co do zaplacení jistiny 40 397,79 Kč, a úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni rozhodování odvolacího soudu v částce 6 029,36 Kč, celkem tedy ohledně částky 46 427,15 Kč. V procentuálním vyjádření je tak možno dospět k závěru, že žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná v rozsahu 59 % a procesně neúspěšná v rozsahu 41 %. Po odečtení procesního neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu je tak možno dovodit, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů prvostupňového řízení v rozsahu 18 %. Celkové náklady žalobkyně v řízení před okresním soudem je možno vyčíslit částkou 27 222 Kč Tyto sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni ve výši 5 140 Kč za jeden úkon právní služby (dle § 8 ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“, a to při tarifní hodnotě 100 046,79 Kč), a to za převzetí a přípravu zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu), za sepis žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) a za účast u jednání okresního soudu dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). Současně pak má žalobkyně nárok na náhradu odměny jejího zástupce v rozsahu ½ plné odměny (tedy v částce 2 570 Kč) za sepis předžalobní výzvy (§ 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu), neboť se jedná o pouhou prostou výzvu k plnění a nikoliv o předžalobní výzvu obsahující základní skutkový a právní rozbor věci. Odvolací soud nemá za to, že by žalobkyně měla nárok na odměnu jejího zástupce za sepis doplnění žaloby, neboť žalobkyně měla skutečnosti uvedené v tomto doplnění uvést již v samotné žalobě. Tento úkon právní služby je tak nutno hodnotit jako neúčelně učiněný. Ke každému z výše uvedených čtyř úkonů právní služby náleží zástupci žalobkyně rovněž nárok na náhradu paušálních výdajů v částce 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž nárok na náhradu za 21% DPH z celkové částky nákladů 19 190 Kč ve výši 4 030 Kč. K nákladům žalobkyně pak bylo rovněž nutno připočítat i soudní poplatek zaplacený za žalobu ve výši 4 002 Kč Odvolací soud pouze závěrem uvádí, že s ohledem na okolnost, že zástupce žalobkyně své náklady nijak nevyúčtoval, vycházel odvolací soud při jejich vyčíslení pouze dle obsahu spisu, neboť nebyl schopen jakkoliv dovodit, zda žalobkyně vynaložila nějaké náklady v souvislosti s cestou k jednání okresního soudu. Celkové náklady žalobkyně tak činí částku 27 222 Kč, z níž má žalobkyně vůči žalovanému nárok na náhradu v rozsahu 18 %, tedy na částku 4 900 Kč. K jejímu zaplacení žalobkyni odvolací soud zavázal žalovaného výrokem II. tohoto rozsudku.

17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť procesní neúspěch žalobkyně v odvolacím řízení byl pouze nepatrný, a proto jí odvolací soud přiznal vůči žalovanému nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Celkové odvolací náklady žalobkyně činí částku 18 797 Kč a sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni ve výši 3 500 Kč za jeden úkon právní služby (dle § 8 ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu, a to při tarifní hodnotě 59 649 Kč), a to za sepis odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu) a za účast u jednání odvolacího soudu ve dnech [datum] a [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu) Odvolací soud rovněž nemá ani v případě odvolacího řízení za to, že by žalobkyně měla nárok na odměnu svého zástupce za sepis doplnění odvolání, či sepis podání na výzvu odvolacího soudu, neboť doplnění odvolání měla žalobkyně učinit již přímo součástí odvolání, případně potřebné a soudem vyžádané skutečnosti měla doplnit již v žalobě. Ke každému z výše uvedených tří úkonů právní služby náleží zástupci žalobkyně rovněž nárok na náhradu paušálních výdajů v částce 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž nárok na náhradu za 21% DPH z celkové částky nákladů 11 400 Kč ve výši 2 394 Kč. K nákladům žalobkyně pak bylo rovněž nutno připočítat i soudní poplatek zaplacený za podané odvolání ve výši 5 003 Kč Odvolací soud pak zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 18 797 Kč výrokem III. tohoto rozsudku.

18. Odvolací soud pak zavázal žalovaného k zaplacení dlužných částek ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal dle obsahu spisu žádného důvodu.