15 Co 57/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 232 609,57 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 11. 2024, č. j. 23 C 316/2024-74,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 190 541,61 Kč a ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 190 541,61 Kč za dobu od 28. 5. 2024 do zaplacení mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 190 541,61 Kč za dobu od 28. 5. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 18 043 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 24 427 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu ohledně částky 42 067,96 Kč, úroku ve výši 17 959,07 Kč, úroku z prodlení ve výši 493,60 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 229 860,57 Kč za dobu od 17. 1. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 232 609,57 Kč za dobu od 17. 1. 2024 do zaplacení (výrok I.), dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 190 541,61 Kč (výrok II.) a žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 12 781 Kč (výrok III.). Žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdkyně – společnost , právnická osoba, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne 1. 8. 2022 se žalovaným smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalovaný obdržel téhož dne částku 250 000 Kč. Žalovaný dosud uhradil na splacení částku 59 458,39 Kč, přičemž neplatil řádně sjednané splátky. Předchůdkyně žalobkyně proto přistoupila k předčasnému zesplatnění zápůjčky, a to ke dni 16. 1. 2024. Následně postoupila pohledávky vyplývající z výše uvedené smlouvy na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 4. 2024. Žalobkyně se pak v řízení domáhá zaplacení nesplacené jistiny zápůjčky v částce 229 860,57 Kč, poplatků ve výši 2 749 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 959,07 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 493,60 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 229 860,57 Kč za dobu od 17. 1. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 232 609,57 Kč za dobu od 17. 1. 2024 do zaplacení. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil pouze částečnou důvodnost žaloby, a to z titulu nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti obou smluv o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na okolnost, že předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze rozdíly mezi poskytnutou jistinou úvěru (250 000 Kč) a dosud jím zaplacenou částkou (59 458,39 Kč), tedy částku 190 541,61 Kč. K jejímu zaplacení okresní soud zavázal žalovaného ve výroku II. svého rozsudku. A protože mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti této částky, určil ji soud ve lhůtě 3 dnů od právní moci svého rozsudku. Proto se žalovaný nemohl dostat v době vydání rozsudku okresního soudu do prodlení s jejím zaplacením, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Okresní soud proto žalobu v části přesahující částku 190 541,61 Kč výrokem I. zamítl. S ohledem na větší procesní úspěch žalobkyně pak okresní soud výrokem III. přiznal žalobkyni nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 21,96 %, tedy na částku 12 781 Kč.

2. Proti nákladovému výroku III. a části meritorního výroku I. tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 190 541,61 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení. Žalobkyně namítala, že její nárok na úrok z prodlení vyplývá přímo z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž se jedná o sankci předpokládanou zákonem za prodlení dlužníka se splněním jeho povinnosti zaplatit dluh včas. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na úrok z prodlení jako nárok vyplývající přímo ze zákona. Navíc žalovaný měl dostatečný prostor pro to, aby žalobkyni jistinu úvěru vrátil, přičemž sám nijak netvrdil, že by to nebylo v jeho možnostech a schopnostech.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně především ve výroku I., a to co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 190 541,61 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení a v nákladovém výroku III. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku II., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 190 541,61 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je co do základu důvodné.

5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti obou smluv o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr pak ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.

6. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 190 541,61 Kč ve výroku II. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená hmotněprávní splatnost částky 190 541,61 Kč a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 28. 5. 2024 do zaplacení.

7. Pokud jde o splatnost částky 190 541,61 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byla prokazatelně vyplacena a ocitla se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tuto částku použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.

8. Žalovanému byla poskytnuta jistina úvěru ve výši 250 000 Kč ke dni uzavření smlouvy (1. 8. 2022), přičemž odvolací soud má za to, že žalovaný zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdil, že by tuto jistinu jakkoliv použil. Žalovanému tak dne 2. 8. 2022 vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru (ve výši 250 000 Kč) sníženou následně o částku již zaplacenou (ve výši 59 458,39 Kč), tedy částku 190 541,61 Kč. A pokud tak žalovaný neučinil, je vedle samotné dlužné částky ve výši 190 541,61 Kč povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího (3. 8. 2022) také úrok z prodlení z ní. Ke dni 3. 8. 2022 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 15 % ročně. Pokud pak žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně, je možno tento její nárok považovat za důvodný. Odvolací soud byl přitom dle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán žalobním návrhem žalobkyně ohledně dne, od nějž se domáhala zaplacení úroku z prodlení, a nemohl její žalobní požadavek jakkoliv překročit.

9. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 190 541,61 Kč za dobu od 28. 5. 2024 do zaplacení.

10. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla po částečné změně rozsudku okresního soudu v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalovaný. Procesní úspěch žalobkyně (při započtení jistiny ve výši 190 541,61 Kč a příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí okresního soudu v celkové výši 14 206,02 Kč) činí celkem částku 204 747,63 Kč, přičemž její procesní neúspěch činí celkem částku 107 685,66 Kč (a to v rozsahu výroku I. rozsudku okresního soudu po jeho změně odvolacím soudem, tedy co do jistiny ve výši 42 067,96 Kč a příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí okresního soudu v částce 65 617,70 Kč). Je tak možno dovodit, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení úspěšná v rozsahu 65,5 % a procesně neúspěšná v rozsahu 34,5 %. Po odečtení procesního neúspěchu žalobkyně od jejího procesního úspěchu je možno dospět k závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 31 %. Odvolací soud pak plně souhlasí s výší nákladů řízení vzniklých žalobkyni v průběhu prvostupňového řízení, jak je částkou 58 202 Kč vyčíslil v odůvodnění svého rozsudku okresní soud. Na tuto pasáž odůvodnění pak odvolací soud pro zestručnění plně odkazuje. Z této částky pak má žalobkyně vůči žalovanému nárok na náhradu v rozsahu 31 %, tedy na částku 18 043 Kč. K jejímu zaplacení žalobkyni pak odvolací soud zavázal žalovaného výrokem II. tohoto rozsudku.

11. V odvolacím řízení pak byla žalobkyně plně procesně úspěšná a ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. jí tak vzniklo vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení vznikly žalobkyni náklady v celkové výši 24 427 Kč sestávající ze soudního poplatku za podané odvolání ve výši 7 027 Kč, z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za dva úkony právní služby, a to za sepis odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“) a za účast u jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), ve výši 6 740 Kč za každý z těchto úkonů (§ 8 odst. 1 a 2 a § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 140 524,44 Kč – jako pětinásobku ročního plnění představovaného 14,75 % ročně z částky 190 541,61 Kč, tedy v rozsahu 73,75 % jako 5 x 14,75 % z této částky) a z paušální náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně k výše uvedeným dvěma úkonům právní služby, a to ve výši 450 Kč za každý z nich dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu za 21% DPH z celkové částky nákladů 14 380 Kč (s výjimkou soudního poplatku) ve výši 3 020 Kč. Odvolací soud tak zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni výrokem III. tohoto rozsudku v částce 24 427 Kč.

12. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.