15 CO 96/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení částky 16 200 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 2. 2022, č. j. 16 C 126/2021-44,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že přisouzenou částku 5 100 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 356 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 5 100 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 6 300 Kč, úroku v částce 6 526,86 Kč a dále úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v částce 2 195,53 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení z částky 5 100 Kč od [datum] do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. rozsudku (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“ nebo„ předchůdce žalobkyně“) a žalovaná spolu uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které původní věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 58 týdenních splátkách ve výši 450 Kč. Pohledávku na vrácení úvěru postoupil původní věřitel smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na současnou žalobkyni. Žalovaná na úvěr zaplatila pouze částku 9 900 Kč, ničeho dalšího neplnila.

3. Okresní soud po právní stránce posoudil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dále zdůraznil, že žalovaná tuto uzavírala v postavení spotřebitele, a proto na smlouvu o spotřebitelském úvěru dopadají i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Okresní soud následně dovodil, že věřitel při sjednávání smlouvy o úvěru nevyhověl řádně zákonnému požadavku uvedenému v § 87 odst. 1 ZoSÚ, nezkoumal řádně úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, neboť neposoudil řádně výdajovou stránku poměrů žalované, v důsledku čehož posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku této neplatnosti okresní soud vypořádal plnění poskytnutá na základě této smlouvy mezi účastníky, a to podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru. Zdůraznil, že podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je žalovaná povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela, tj. částku 5 100 Kč, která odpovídá rozdílu mezi částkou úvěru (15 000 Kč) a částkou dosud žalovanou zaplacenou (9 900 Kč). Následně okresní soud aplikoval § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, dle něhož je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem. Okresní soud proto uložil žalované zaplatit žalobkyni tuto částku v měsíčních splátkách po 500 Kč. Dovodil, že s ohledem na pasivitu žalované a její nekontaktnost neměl možnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, a proto aby k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, určil sám výši splátek na částku 500 Kč měsíčně. Přesto okresní soud dále uvedl, že i jím stanovená výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši, vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti k vrácení zapůjčené jistiny. Okresní soud dále uzavřel, že žalobkyně prokázala převod této pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 o. z., a je proto v řízení aktivně legitimována. Okresní soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky 5 100 Kč s úrokovým příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, přičemž další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy o zápůjčce jí nepřiznal. A protože byla žalobkyně méně procesně úspěšná a žalované žádné náklady v souvislosti s řízením před okresním soudem nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

4. Proti výroku I., avšak pouze co do určení lhůty k plnění (pariční lhůty) částky 5 100 Kč, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala, aby žalovaná byla zavázána zaplatit tuto částku ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně uvedla, že nenapadá závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale nesouhlasí se stanovením splátek žalované pro zaplacení částky 5 100 Kč. Žalobkyně namítala, že okresní soud na smlouvu aplikoval zcela nesprávný předpis, když na smlouvu dopadá zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a nikoliv zákon č. 257/2016 Sb. (ZoSÚ). Za této situace neměl být na smlouvu aplikován § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ a žalované měla být povinnost zaplatit dlužnou částku 5 100 Kč uložena ve lhůtě 3 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná totiž měla dostatek času dluh uhradit, přičemž povolení splátek je výjimkou ze zásady platit přiznané plnění v pariční lhůtě 3 dnů dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a mělo by být řádně zdůvodněno. Okresní soud přitom ve svém rozhodnutí neuvedl žádné konkrétní důvody osvědčující nepříznivou sociální situaci žalované, na základě které by přistoupil k povolení splátek. Naopak okresní soud sám uvedl, že mu o poměrech žalované není nic známo, a že tedy považuje výši splátek za nepřiměřenou.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

6. Odvolání žalobkyně posoudil odvolací soud jako odvolání včasné, přípustné a podané osobou k tomu subjektivně legitimovanou.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu. Při posouzení rozsahu odvolání žalobkyně vyšel odvolací soud ze závěru, že okresní soud nestanovil splátky uvedené ve výroku I. jeho rozsudku dle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) jako lhůtu pariční, tj. jako splátky již dříve splatného dluhu, ale že tyto splátky stanovil dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ. Dle tohoto ustanovení se totiž ukládá spotřebiteli vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Z důvodové zprávy k § 87 ZoSÚ se podává, že...„ S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“. Z důvodové zprávy je možno dle odvolacího soudu dovodit, že smyslem a účelem právní úpravy obsažené v § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby jeho splatnost byla vázána na faktické schopnosti a možnost spotřebitele jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány.

9. Tentýž závěr je pak možno dovodit i z odborné literatury - např. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s., v němž je k § 87 ZoSÚ uvedeno:...„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“.

10. Odvolací soud tak s ohledem na shora uvedené zastává názor, že § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost) a nikoliv pariční lhůtu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Odvolání žalobkyně tedy dle odvolacího soudu nesměřuje proti pariční lhůtě (jak uváděla sama žalobkyně), ale směřuje do věci samé, neboť při přezkumu odůvodněnosti splátek stanovených dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ se soud musí zabývat otázkou splatnosti již dříve přiznaného nároku ve výši 5 100 Kč, tedy částečně i věcí samou. Přitom výši přiznaného nároku již odvolací soud není oprávněn přezkoumávat, neboť odvolání bylo podáno právě a jen proti lhůtě splatnosti této částky, ale již nikoliv proti její výši.

11. Nejde-li o odvolání proti pariční lhůtě (lhůtě k plnění), ale o odvolání do věci samé (napadení otázky splatnosti přisouzeného plnění je věcí samou), pak takové odvolání podléhá poplatkové povinnosti a rovněž o něm nemůže odvolací soud rozhodnout bez jednání dle § 214 písm. e) o. s. ř., ledaže by byly splněny podmínky dle § 214 odst. 3 o. s. ř.

12. Odvolací soud proto k projednání odvolání žalobkyně nařídil jednání, k němuž se žalobkyně dostavila, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ač byla řádně a včas předvolána, o odročení nežádala, a proto odvolací soud projednal odvolání v nepřítomnosti žalované dle § 101 odst. 3 o. s. ř.

13. Odvolací soud přezkumu podrobil výrok I. rozsudku okresního soudu ohledně tam stanovené lhůty splatnosti tam přiznané částky a rovněž i závislý výrok II. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení. Při přezkumu postupoval odvolací soud dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je plně důvodné.

14. Odvolací soud pokládá za nutné dále uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje.

15. Okresní soud po právní stránce zcela správně dovodil, že předmětná úvěrová smlouva je smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaná ji uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), naopak původní věřitel v postavení podnikatele (§ 420 o. z.). Okresní soud však na smlouvu aplikoval nesprávný zákon o spotřebitelském úvěru.

16. Smlouva o úvěru byla uzavřena dne [datum], jak správně okresní soud zjistil, a proto na tuto úvěrovou smlouvu nedopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ale naopak na ni dopadá zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak správně namítala žalobkyně ve svém odvolání.

17. Zákon č. 257/2016 Sb. nabyl účinnosti až dnem 1. 12. 2016, předmětná smlouva o úvěru však byla uzavřena již dne [datum].

18. Dle § 164 přechodných ustanovení k zákonu č. 257/2016 Sb. není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

19. Ujednání stran, že se práva a povinnosti budou řídit zákonem č. 257/2016 Sb., nebylo žádným z účastníků v řízení ani tvrzeno, natož prokázáno, a proto odvolací soud uzavírá, že na práva a povinnosti stran nedopadá zákon č. 257/2016 Sb., ale naopak zákon č. 145/2010 Sb.

20. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

21. Odvolací soud zdůrazňuje, že úprava zákona č. 145/2010 Sb. nikde nestanovila zvláštní splatnost nároku na vydání nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru tak, jak ji stanoví § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ. Na základě této situace, pokud okresní soud aplikoval § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, pochybil, když tato právní úprava na práva a povinnosti stran nedopadá.

22. Splatnost částky 5 100 Kč přisouzené okresním soudem jako nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se tak neodvíjela od doby přiměřené možnostem žalované, jak stanoví § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, neboť toto ustanovení na závazkový vztah účastníků nedopadá, jak vyloženo výše.

23. Dle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

24. Přisouzená částka 5 100 Kč jako nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.) se tak stala spatnou dle § 1958 odst. 2 o. z. bez zbytečného odkladu poté, co byla žalovaná vyzvána žalobkyní či její předchůdkyní k plnění. Nejpozději byla žalovaná vyzvána k placení dopisem původního věřitele ze dne [datum], kterým bylo žalované oznamováno postoupení pohledávky, a který obsahuje i výzvu k zaplacení celé dlužné částky novému věřiteli na nově uvedené číslo účtu. Tento dopis byl žalované odeslán do sjednané adresy doporučeně dne [datum] (podací lístek), při domněnce dojití do tří pracovních dnů dle § 573 o. z. se dopis dostal do sféry dispozice žalované nejpozději dne [datum], tímto dnem se stala pohledávka žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení splatnou.

25. Pokud okresní soud dovodil, že přisouzený dluh se nestal splatným před vyhlášením rozhodnutí a stanovoval budoucí splatnost pohledávky ve výši 5 100 Kč v čase dle § 87 odst. 1 věta třetí a odst. 2 ZoSÚ, pochybil, když § 87 ZoSÚ na práva a povinnosti stran aplikovat nelze (smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 267/2016Sb.) a pohledávka, jež přisoudil, se stala splatnou již dnem [datum].

26. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že tento již neobsahuje určení budoucích splatnosti tohoto dluhu v soudem určených splátkách. Pohledávka 5 100 Kč se stala splatnou již [datum].

27. A protože je možno s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospět k závěru, že ke dni rozhodování soudu již nastala splatnost celého dluhu žalované ve výši 5 100 Kč, je současně možno považovat nárok žalobkyně na zaplacení této částky v pariční lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (dle § 160 odst. 1 o. s. ř.) za zcela důvodný. V průběhu řízení totiž nebyly zjištěny (zejména s ohledem na nečinnost žalované) žádné okolnosti, které by umožňovaly stanovit lhůtu dle § 160 odst. 1 o. s. ř. delší, či snad povolit splácení dluhu ve splátkách.

28. Pro úplnost odvolací soud dodává, že žalobou uplatněný nárok žalobkyně na úrok z prodlení byl v celém rozsahu výrokem II. rozsudku okresního soudu pravomocně zamítnut, tento výrok nebyl žalobkyní napaden, a proto odvolací soud žádné úroky z prodlení nemohl žalobkyni přiznat.

29. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. I poté, co byl rozsudek okresního soudu částečně změněn, je možno dovodit, že žalovaná byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější, než žalobkyně, a měla by tak nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Protože však žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

30. Odvolací soud pak dále výrokem III. rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti žalované k plné náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni, neboť v odvolacím řízení byla žalobkyně plně procesně úspěšná. Celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení činí částku 5 356 Kč a sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za celkem dva úkony právní služby, a to za sepis odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif - dále jen„ advokátní tarif“) a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), přičemž odměna za jeden úkon právní služby činí částku 1 500 Kč dle § 9 odst. 1 a § 7 bod 4. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 10 000 Kč, neboť v případě sporu o určení lhůty splatnosti či lhůty k plnění nelze hodnotu této sporné věci či práva vyjádřit v penězích. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat náhradu hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 300 Kč ke každému z výše uvedených dvou úkonů právní služby a 21% DPH z výše uvedených částek ve výši 756 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat i soudní poplatek zaplacený za podané odvolání ve výši 1 000 Kč, neboť jak již bylo uvedené výše, považuje odvolací soud odvolání žalobkyně za odvolání do věci samé. K zaplacení celkové částky nákladů odvolacího řízení v částce 5 356 Kč pak odvolací soud zavázal žalovanou výrokem III. tohoto rozsudku, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek neshledal odvolací soud jakéhokoliv důvodu.