16 Co 103/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: titul. Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 Anonymizováno anonymizováno o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2023, č. j. 162 C 13/2020-262,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, III a IV potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě 100 % náhrady nákladů odvolacího řízení spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobkyně. Výše náhrady nákladů řízení a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám tituly před jménem jméno FO, advokátky se sídlem adresa.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 300 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od 10. 3. 2020 do zaplacení, a to s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným jako kupujícím dne 13. 11. 2019 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitým věcem, a to pozemku parc. č. hodnota – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. Anonymizováno – rodinný dům, a pozemku parc. č. hodnota – zahrada, to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Anonymizováno kraj, Katastrální pracoviště adresa, na LV č. hodnota pro k. ú. adresa ve Anonymizováno. Následně dne 16. 12. 2019 účastnící uzavřeli dohodu o ukončení kupní smlouvy, podle které se žalobkyně zavázala vrátit žalovanému kupní cenu 665 000 Kč a zaplatit další náklady spojené s kupní smlouvou ve výši 3 800 Kč, tj. celkem částku 668 800 Kč ve dvou splátkách, částku 300 000 Kč do 3 dnů od podpisu dohody a částku 368 800 Kč do 31. 1. 2020. Žalobkyně v souladu s touto dohodou zaplatila žalovanému pouze částku 300 000 Kč, zatímco druhá splátka „z důvodu ztráty financování“ nebyla uhrazena. Žalovaný podle čl. 3 dohody o ukončení kupní smlouvy dne 10. 3. 2020 od této dohody písemně odstoupil z důvodu prodlení na straně žalobkyně. Žalovaný se bezdůvodně obohatil tím, že získal majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl, když částku 300 000 Kč žalobkyni nevrátil poté, co od předmětné dohody o ukončení kupní smlouvy odstoupil. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení částky 300 000 Kč předžalobní výzvou ze dne 27. 4. 2020.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, resp. uplatnil vůči pohledávce žalobkyně námitku započtení pohledávky ve výši 300 000 Kč z titulu slevy kupní ceny, neboť podle znaleckého posudku měla převáděná nemovitost (rodinný dům) skryté vady, které výrazně snižovaly její hodnotu, přičemž znalcem vyčíslené náklady na jejich odstranění ve výši 379 500 Kč (správně 499 300 Kč – poznámka odvolacího soudu) výrazně převyšovaly částku uplatněné slevy z kupní ceny. Podáním ze dne 31. 5. 2021 žalovaný uplatnil vůči pohledávce žalobkyně námitku započtení části pohledávky ve výši 300 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení v důsledku uhrazení hypotečního úvěru žalobkyně. Tvrdil, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené se společností právnická osoba., čerpala hypoteční úvěr zajištěný zástavním právem k nemovitostem, které byly předmětem kupní smlouvy. Žalobkyně i po převodu předmětných nemovitých věcí do vlastnictví žalovaného zůstala zavázána vůči stavební spořitelně závazky vzniklými čerpáním hypotečního úvěru. Aby žalovaný mohl s předmětnými nemovitými věcmi nakládat a odvrátil realizaci zástavního práva zpeněžením této zástavy, což reálně hrozilo, neboť žalobkyně přestala své závazky z předmětné smlouvy o úvěru splácet, byl žalovaný nucen dne 5. 11. 2020 uhradit zůstatek předmětného hypotečního úvěru ve výši 1 683 686 Kč za žalobkyni, které se tak dostalo bezdůvodného obohacení na úkor žalovaného. Přípisem ze dne 7. 12. 2020 žalovaný vyzval žalobkyni k zaplacení částky 1 683 686 Kč. Žalobkyně ani zčásti tuto pohledávku neuspokojila. Žalovaný proto uplatnil část shora specifikované pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 300 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 6. 11. 2020 do zaplacení k započtení, a to jako „další obranu“ proti podané žalobě.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 6. 5. 2020 do zaplacení a na nákladech řízení částku 62 432 Kč (výrok I), žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 300 000 Kč od 10. 3. 2020 do 5. 5. 2020, zamítl (výrok II), rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech řízení žalobkyně částku, která bude stanovena samostatným usnesením po právní moci rozsudku (výrok III), a žalovaného zavázal zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech řízení na svědečném částku 965 Kč (výrok IV).

4. Podle odůvodnění napadeného rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru o existenci pohledávky žalobkyně vůči žalovanému ve výši 300 000 Kč podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, neboť žalovaný nevrátil inkriminovanou částku, kterou od žalobkyně získal na základě dohody o ukončení kupní smlouvy, od níž odstoupil. Žalobu zamítl toliko ohledně části požadovaných úroků z prodlení, protože žalovaný se ocitl v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení až od 6. 5. 2020 na základě výzvy k plnění ze dne 27. 4. 2020 ve lhůtě 5 dnů, která mu byla doručena dne 30. 4. 2020, nikoli již odstoupením od dohody o ukončení kupní smlouvy dne 10. 3. 2020. Pohledávku žalovaného z titulu slevy z kupní ceny soud prvního stupně posoudil s odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 jako nezpůsobilou k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z., protože se tato aktivní pohledávka jeví jako objektivně sporná. Žalobkyně proti této pohledávce měla relevantní věcné argumenty, proto by vyžadovalo zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, které by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce.

5. Započtení druhé aktivní pohledávky z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalobkyni tím, že za ní žalovaný zaplatil zůstatek hypotečního úvěru, jejž měla po právu uhradit sama, soud prvního stupně vyhodnotil ve smyslu § 8 o. z. jako zjevné zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany. Vycházel přitom z následujících skutečností. Žalobkyně uzavřela s právnická osoba. smlouvu o úvěru na částku 1 700 000 Kč, která byla účelově určena na rekonstrukci nemovitostí v k. ú. adresa, přičemž se zavázala platit měsíčně splátky ve výši 6 842 Kč. Úvěr byl zajištěn smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 22. 5. 2019 k předmětným nemovitostem. Žalobkyně ovšem hypoteční úvěr řádně nesplácela z důvodu nedostatku finančních prostředků. O těchto skutečnostech žalovaný věděl, protože jednal se zástupkyní stavební spořitelny tituly před jménem jméno FO o možnostech řešení této situace, přičemž se zajímal i o podmínky převzetí dluhu žalobkyně, k němuž byl potřebný písemný souhlas stavební spořitelny. Svědčí o tom rovněž obsah kupní smlouvy, kterou žalovaný sepisoval. Žalovaný dále poté, kdy se stal vlastníkem nemovitostí, žalobkyni nevyzval k úhradě splátek úvěru či celého úvěru, ani po ní nevyžadoval, aby mu doložila, že si tuto povinnost řádně plní. Následně žalovaný dne 5. 11. 2020 převedl ze svého účtu na účet stavební spořitelny částku 1 683 686 Kč odpovídající zůstatku úvěru, aby mohl s předmětnými nemovitými věcmi nakládat a aby odvrátil případnou realizaci zástavního práva. Žalobkyně připustila, že k „oficiálnímu“ převzetí dluhu žalovaným nedošlo, neboť k tomu nedala písemný souhlas stavební spořitelna, nicméně se s žalovaným ústně dohodli, že s ohledem na to, že cena za předmětnou nemovitost byla nízká, tak žalovaný převezme i dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru a tento za žalobkyní „v rámci kupní ceny“ uhradí. Žalovaný sice existenci takové dohody s žalobkyní popřel, nicméně okresní soud uvěřil účastnické výpovědi žalobkyně, že se tak skutečně stalo. Přihlédl přitom k tomu, že kupní cena uvedená ve smlouvě je „skutečně nízká“ s ohledem na to, že žalobkyně tuto nemovitost zakoupila za totožnou částku, do rekonstrukce v té době již investovala nemalé finanční prostředky, přesto se kupní cena „žádným způsobem nezměnila“. Za jiných okolností by byl požadavek žalovaného na zaplacení částky, kterou žalobkyni na její dluh uhradil, v souladu se zákonem, ovšem v daném případě vzal okresní soud v úvahu, že to byl žalovaný, který vypracoval jako právník a osoba podnikající a znalá v oboru nákupu, prodeje a správy realit předmětnou kupní smlouvu, přičemž byl obeznámen s existencí hypotečního úvěru a zástavy váznoucí na prodávaných nemovitostech, musel vědět, že v takových případech se prioritně kupní cena použije nejprve na úhradu hypotéky, po jejímž zaplacení zanikne zástavní právo a dále již nebude mít nemovitost tuto právní vadu. V projednávané věci byla v kupní smlouvě zmíněna existence zástavního práva z hypotéčního úvěru, avšak samotný úvěr nebyl v této smlouvě řešen vůbec. Jinak řečeno, žalovaný o vážných finančních problémech žalobkyně věděl, přesto existující hypotéku ve smlouvě neřešil, přičemž kupní cena byla neúměrně nízká. Žalovaný měl ve smyslu § 6 odst. 1 o. z. povinnost jednat v právním styku poctivě, což za situace, kdy se na něj žalobkyně v tíživé rodinné i finanční situaci obracela nejen jako na osobu, se kterou se dobře zná, s níž má dobré vztahy, a důvěřuje jí, ale i jako na osobu podnikající, zkušenou a znalou, pohybující se v oboru realit, neučinil. Zneužil tím podle názoru okresního soudu její důvěry a pokouší se v rámci své obrany využít situaci, kterou vyvolal. Pokud by byla kupní smlouva žalovaným sepsaná poctivě, tj. s přihlédnutím a zohledněním všech podstatných okolností, zahrnovala by všechny aspekty jejich dohody i s důsledky z ní plynoucími, pak by nemohlo dojít k situaci, která mezi nimi nastala. Pokud by text kupní smlouvy byl napsán skutečně poctivě, pak by v žádném případě nemohlo dojít k tomu, že nebude ošetřena otázka splacení hypotečního úvěru a váznoucí zástavy. Tvrzení žalovaného, že žalobkyně na něj spěchala se sepisem a podpisem smlouvy a že neměl „mustr“ takové smlouvy, jsou jen účelovou výmluvou, protože žalovaný byl odborníkem v oblasti (nákupu, prodeje, správy) realit a jako právník měl domyslet důsledky svého počínání. Také si byl vědom důsledků nesplacení úvěru žalobkyní, která, jak věděl, neměla dostatečné finanční prostředky, proto musel či měl počítat s tím, že buď za žalobkyni nebo za svou osobu, na kterou by byl úvěr převeden, jednotlivé splátky uhradí nebo splatí celý úvěr najednou. O této jeho povědomosti svědčí i skutečnost, že poté, kdy od dohody o ukončení kupní smlouvy odstoupil a stal se na základě svého rozhodnutí (podání návrhu na vklad vlastnického práva) vlastníkem předmětných nemovitostí, pak za situace, že by skutečně tyto nemovitosti nebyly lukrativní a investice do nich výhodná (jak se snažil soud přesvědčit), by bylo jistě snazší po žalobkyni vymáhat 368 800 Kč (resp. přihlásit tuto svou pohledávku do insolvenčního řízení), než dále do takových nemovitostí investovat nemalé finanční prostředky s nejasnou návratností. Bylo prokázáno, že dohoda mezi účastníky byla taková, že žalovaný dokončení rekonstrukce zafinancuje, že žalobkyně zajistí věci po technické stránce a že po dokončení rekonstrukce nemovitosti společně prodají a o utrženou částku, po odečtu investic žalovaného, se rozdělí. Žalobkyně však svou část dohody nedodržela, když neměla nemovitosti, finanční prostředky, ani žádnou smlouvu, ze které by pro ni plynula jistota financování a rozdělení případného zisku z prodeje. Proto také po žalovaném z tohoto titulu ničeho po prodeji nemovitostí nenárokovala.

6. Proti rozsudku okresního soudu podal žalovaný odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Předně namítal, že soud prvního stupně nedůvodně aplikoval § 6 a § 8 o. z., neboť závěry o tom, že jednal nepoctivě a že zjevně zneužil právo, vyplývají z úvah, které nemají pevnou oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně zcela potlačil základní zásady sporného občanského soudního řízení, a to břemene tvrzení a břemene důkazního, kdy absenci skutkových zjištění nahradil spekulativními úvahami. Rozhodné skutkové okolnosti neposuzoval v relevantním kontextu, nýbrž toliko izolovaně a mnohdy bez opory ve výsledcích provedeného dokazování. Žalovaný následně obšírně zopakoval vlastní skutkovou verzi prezentovanou v řízení před okresním soudem. Zdůraznil, že žalobkyně se zavázala, že se bude na realizaci projektu rekonstrukce nemovitostí v adresa podílet svou prací, administrací rekonstrukce, organizací stavebních prací a všeho, co s tím souvisí, avšak poté, co od žalovaného inkasovala kupní cenu ve výši 668 800 Kč, nic z toho neprováděla. Pokud by o tom žalovaný věděl, do projektu by nikdy nevstoupil. Jelikož žalobkyně bezdůvodně a účelově ukončila spolupráci, veškeré jejich dohody pozbyly závaznosti. Žalovaný nejednal nepoctivě, naopak jednání žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy. Navíc skutečný stav nemovitostí byl mnohem horší, než deklarovala žalobkyně před vstupem žalovaného do projektu, jak vyplývá ze znaleckého posudku tituly před jménem Anonymizováno. V důsledku zapojení žalovaného do projektu byl zcela uhrazen dluh na nemovitostech, který zatěžoval žalobkyni, přičemž žalobkyně navíc získala částku 368 800 Kč. Hodnota nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy by přitom podle potvrzení právnická osoba stěží postačovala k umoření hypotečního úvěru a nic dalšího by žalobkyně nezískala. Soud prvního stupně vytýkal žalovanému, že při uzavírání kupní smlouvy nedostatečně pamatoval na zájmy žalobkyně, na druhou stranu však byl příliš shovívavý k nezodpovědnému počínání žalobkyně. Trval na tom, že nikdy na sebe nepřevzal závazky žalobkyně z hypotečního úvěru. Žalobkyně k prokázání svého tvrzení žádné důkazy nenabídla. Skutečnost, že žalovaný neměl zájem převzít závazky žalobkyně vyplývá i z výpovědi svědkyně tituly před jménem jméno FO, která uvedla, že žalovaný měl žalobkyni finanční prostředky zapůjčit, že následně nemovitosti prodají a že si výtěžek rozdělí. Pohledávka žalovaného vůči žalobkyni z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalobkyni tím, za ní žalovaný zaplatil zůstatek hypotečního úvěru ve výši 1 683 686 Kč, je zcela legitimní a po právu. Tvrzení žalobkyně o tom, jakou hodnotu měly nemovitosti v době uzavření kupní smlouvy, nelze objektivně ověřit znaleckým dokazováním z důvodu nedostatku relevantních podkladů, což jde k tíži žalobkyně. Žalobkyně rovněž nedoložila, jakou částku investovala do rekonstrukce před uzavřením kupní smlouvy, přesto soud prvního stupně konstatoval, že investované finanční prostředky byly „nemalé“. Absence zjištění ohledně faktického stavu nemovitostí a jejich hodnoty v okamžiku uzavření kupní smlouvy neumožňovala soudu prvního stupně učinit závěr o tom, zda kupní cena 668 800 Kč byla přiměřená nebo zda by byla přiměřená kupní cena navýšená o zůstatek hypotečního úvěru. Na tehdejší faktický stav nemovitostí lze jenom usuzovat a vodítkem může být výpověď svědka tituly před jménem jméno FO, ze které lze dovodit, že nemovitosti nebyly rozhodně ve stavu, že by do nich byla investována částka 3 700 000 Kč či dokonce 4 300 000 Kč, jak tvrdila žalobkyně. Setrval rovněž na svém tvrzení, že kupní cena byla stanovena dohodou a vyjadřovala „součet tehdejších dluhů žalobkyně“. Pokud by žalovaný namísto žalobkyně nedokončil a nedofinancoval rekonstrukci, jednalo by se pro něj o výrazně ztrátovou investici. Zatímco žalovaný enormně zvýšil hodnotu nemovitostí svou prací a do rekonstrukce investoval významné finanční prostředky, žalobkyně přislíbené práce neprovedla. Pokud žalovaný dosud uhradil žalobkyni 368 800 Kč a zaplatil za ni hypoteční úvěr, tak její celková bilance je o částku 368 800 Kč příznivější, než jaká by byla, kdyby záležitost řešila s jiným obchodním partnerem. Požadavek žalobkyně, aby jí žalovaný za této situace uhradil ještě dalších 300 000 Kč, je neopodstatněný, ba dokonce v rozporu s dobrými mravy. Nelze souhlasit s argumentací okresního soudu, že žalovaný se snaží využít situaci, kterou sám vyvolal. Byla to naopak žalobkyně, která vyvolala problém tím, že jednak nesplnila dohodu, že se bude podílet vlastní prací na realizaci rekonstrukce, a jednak nesplněním závazku z dohody o ukončení kupní smlouvy, neboť nevrátila celou částku 668 800 Kč, ale pouze 300 000 Kč. Pokud by měl žalovaný zájem postupovat vůči žalobkyni nepoctivě a pokud by kupní smlouva měla být pro něj opravdu tak výhodná, neměl by žalovaný logicky žádný důvod uzavírat s žalobkyní dohodu o ukončení kupní smlouvy. Žalovanému se jednalo pouze o to, aby se dostal zpět ke svým peněžním prostředkům, které do projektu vložil. Aplikace § 6 a § 8 o. z. proto nebyla na místě. Vrátila-li by žalobkyně žalovanému částku 668 800 Kč, bylo by vše vyřešeno, žalovaný by dostal zpět své finanční prostředky a nemusel by dále nic investovat ani hradit hypoteční úvěr za účelem odvrácení realizace zástavního práva. Logické opodstatnění postrádá i argumentace okresního soudu, že pro žalovaného mělo být údajně výhodnější realizovat dohodu o ukončení kupní smlouvy a domáhat se vůči žalobkyni zaplacení pohledávky ve výši 368 800 Kč, neboť tato pohledávka by byla nedobytná, jelikož hodnota nemovitostí podle vyjádření právnická osoba. nepřevyšovala výši zůstatku hypotečního úvěru. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobu zamítl, případně jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně navrhla (prostřednictvím zástupkyně) potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, provedené důkazy vyhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a věc posoudil správně i po právní stránce. Žalovaný v odvolání opakoval argumenty, se kterými se soud prvního stupně řádně vypořádal. Co se týče faktického stavu a hodnoty nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy, tak soud prvního stupně ze zprávy o výstavbě vypracované pro stavební spořitelnu a výpovědi svědka tituly před jménem jméno FO zjistil, že ke dni 15. 9. 2019 činila obvyklá cena rozestavěného rodinného domu včetně pozemku 2 265 000 Kč, z toho obvyklá cena pozemku 919 200 Kč. V kupní smlouvě ze dne 13. 11. 2019 byla kupní cena stanovena na částku 665 000 Kč a na nemovitostech vázlo zástavní právo k zajištění pohledávky z hypotečního úvěru ve výši 1 700 000 Kč. Po odečtení této částky od obvyklé ceny 2 265 000 Kč představuje rozdíl 565 000 Kč. Do kupní ceny ve výši 665 000 Kč byly promítnuty investice provedené v průběhu dalších dvou měsíců a s tím spojené zhodnocení nemovitostí. Tyto skutečnosti potvrzují věrohodnost tvrzení žalobkyně, že se ústně dohodli s žalovaným na převzetí dluhu z hypotečního úvěru. Soud prvního stupně správně aplikoval § 6 a § 8 o. z.

8. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

10. Odvolací soud přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodě 7 odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i skutkové zjištění, že účastníci se při uzavření písemné kupní smlouvy ústně dohodli na tom, že žalovaný bez souhlasu stavební spořitelny jako věřitele „převezme“ dluh žalobkyně na hypotečním úvěru ve výši cca 1 700 000 Kč, a to jako „kompenzaci“ za sjednanou nízkou kupní cenu ve výši 665 000 Kč, přičemž pro stručnost na tato skutková zjištění odkazuje.

11. K námitkám žalovaného proti shora uvedenému skutkovému závěru o existenci ústní dohody o „převzetí dluhu“ odvolací soud předně v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

12. Odvolací soud neshledal při hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně žádné pochybení, a to včetně hodnocení účastnických výpovědí obou účastníků. Soud prvního stupně náležitě vysvětlil, proč uvěřil výpovědi žalobkyně, vzal přitom v úvahu i specifické vztahy účastníků, kteří se dlouhodobě znali, byli přátelé a očekávali spolu dokonce narození dítěte. O věrohodnosti výpovědi žalobkyně svědčí i to, že podle zprávy o výstavbě vypracované pro stavební spořitelnu činila ke dni 15. 9. 2019 obvyklá cena rozestavěného rodinného domu včetně pozemku 2 265 000 Kč, z toho obvyklá cena pozemku 919 200 Kč, zatímco v kupní smlouvě ze dne 13. 11. 2019 byla kupní cena stanovena pouze na částku 665 000 Kč s tím, že na nemovitostech vázlo zástavní právo k zajištění pohledávky z hypotečního úvěru ve výši 1 700 000 Kč. Tyto skutečnosti korespondují s výpovědí žalobkyně, že se ústně dohodli s žalovaným na „převzetí dluhu“ z hypotečního úvěru. Naopak tvrzení a výpověď žalovaného, že kupní cena byla stanovena dohodou a vyjadřovala „součet tehdejších dluhů žalobkyně“, je zcela nelogická a tudíž nevěrohodná.

13. Lze tedy uzavřít, že odvolací námitka žalovaného, že soud prvního stupně nerespektoval základní zásady sporného občanského soudního řízení (břemene tvrzení a břemene důkazního) a že absenci skutkových zjištění nahradil spekulativními úvahami bez opory v provedeném dokazování, není důvodná.

14. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce. Proti závěru o existenci pohledávky žalobkyně vůči žalovanému ve výši 300 000 Kč podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl (neboť žalovaný nevrátil inkriminovanou částku, kterou od žalobkyně získal na základě dohody o ukončení kupní smlouvy, od níž odstoupil), ani proti závěru o nezpůsobilosti pohledávky žalovaného z titulu slevy kupní ceny (z důvodu skrytých vad na převáděných nemovitostech) k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z. nebyly uplatněny žádné odvolací námitky. Odvolací soud se proto blíže zaměřil na přezkum otázky, zda započtení druhé aktivní pohledávky žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalobkyni tím, že za ní žalovaný zaplatil zůstatek hypotečního úvěru, jejž měla po právu uhradit sama, vůči předmětné pohledávce žalobkyně představuje zjevné zneužití práva či nikoli.

15. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Dřívější judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99) k zákazu zneužití práva v pracovněprávních vztazích podle § 7 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, konstatovala, že „za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu“. Zneužití práva tedy bylo charakterizováno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Takové jednání je bezpochyby zneužitím práva, dokonce zneužitím nejzávažnějším – šikanou, která je však pouze jedním z druhů zneužití práva. Podle § 8 o. z. je přitom nepochybně zakázáno nejenom šikanózní jednání, ale i mírnější formy zneužití práva, tedy jakýkoli (zdánlivý) výkon práva v rozporu s jeho účelem.

16. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Má zabránit takovému výkonu subjektivního práva, které je pouze formálně v souladu s objektivním právem, avšak jenž je vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný. Závěr o nepřípustnosti výkonu práva přitom nevyplývá z předem daného obecného pravidla, ale z konkrétních okolností daného případu. Úsudek, že určitý výkon práva by ve skutečnosti nebyl jeho výkonem, ale zneužitím, je proto výsledkem posouzení individuálních okolností každého případu. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou; je tak věcí soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zásada zákazu zneužití subjektivního práva brání především takovému výkonu práva, který směřuje k účelu, jenž právní důvod (zákon nebo smlouva), o nějž se opírá subjektivní právo, jež má být vykonáno, vůbec nepředpokládá. Nositel subjektivního práva tedy realizuje subjektivní právo za účelem, který je se zákonem neslučitelný. Není zapotřebí, aby nositel subjektivního práva o tomto rozporu věděl, nebo aby dokonce měl v úmyslu zneužít tímto způsobem svého práva, či aby jednal ve výlučném úmyslu poškodit druhou stranu. Takový úmysl zde může být (a pak půjde o šikanu jakožto jeden z případů zneužití práva), ale nemusí. Postačí, pokud rozpor mezi abstraktním účelovým určením subjektivního práva a konkrétním cílem, jímž se sleduje jeho výkon, je dán objektivně. Rozpor s účelovým určením práva se může projevovat i dalšími způsoby. Za zneužití práva se tak považuje situace, kdy je vykonáno právo, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu; výkon práva se pak jeví spíše jako záminka k dosažení účelu právem nepředpokládaného nebo nekalého. Výčet těchto typových skupin zneužití práva nelze považovat za uzavřený. Představuje pouze pojmenování možných obvyklých případů zneužití, a v žádném případě proto nevylučuje, aby pod zákaz zneužití byly podřazeny i další situace. Při jejich posuzování lze vyjít mj. z toho, že zákaz zneužití je projevem korigující funkce principu poctivosti; jinak řečeno, bude nutno krom dalších aspektů zvážit, zda výkon práva se příčí požadavkům plynoucím z principu poctivosti, či nikoliv [srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014]. Poctivost ve smyslu § 6 o. z. představuje určitý standard chování (objektivní měřítko) v právních vztazích coby obecný právní princip, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Každý soukromoprávní vztah tak lze poměřovat standardem poctivého jednání. Jednání, jímž se někdo snaží těžit z vlastní nepoctivosti, se počítá mezi případy zneužití práva.

17. Smysl požadavku na zjevnost zneužití práva nelze chápat jako požadavek na určitou intenzitu zneužití práva, nýbrž jako pravidlo určující, jaký závěr učinit, jsou-li objektivní pochybnosti, zda určité jednání lze považovat za zneužití práva nebo za jeho řádný výkon. Vyplývá z něj, že v těchto pochybných případech je na místě se přiklonit spíše k závěru, že o zneužití práva nejde. Zneužití práva odpírá občanský zákoník ochranu; lze je proto označit za jednání zakázané. Jednání, jež je obsahem zneužití práva, nelze z tohoto důvodu striktně vzato považovat za výkon práva, neboť výkon práva je dovoleným jednáním, zatímco zneužití práva představuje jednání zakázané. Zneužití práva je proto pouze zdánlivým výkonem práva, resp. protiprávním jednáním. Stanoví-li občanský zákoník, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, znamená to, že mu upírá přiznat právní následky, které by jinak mělo, a že naopak přiznává ochranu tomu, do jehož právní sféry zneužívající jednání zasáhlo.

18. S ohledem na povahu ustanovení § 8 o. z. jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou může odvolací soud zpochybnit v rámci odvolacího přezkumu závěr soudu prvního stupně, zda jde o zjevné zneužití práva, jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Odvolací soud sice nesouhlasí s dílčím závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se snaží těžit ze situace, kterou sám vyvolal, kdy v tomto směru přisvědčil argumentaci žalovaného, že to byla naopak žalobkyně, která spustila sled událostí vedoucích k nynějšímu sporu mezi účastníky, tím, že nesplnila dohodu účastníků, že se bude podílet vlastní prací na realizaci rekonstrukce, a následně ani závazek z dohody o ukončení kupní smlouvy, neboť nevrátila celou kupní cenu, ale pouze částku 300 000 Kč. Pokud by měl žalovaný skutečně od počátku v úmyslu zneužít důvěry žalobkyně a způsobit jí újmu, pak by s žalobkyní neuzavřel dohodu o ukončení kupní smlouvy. Odvolací soud nepochybuje o tom, že žalovanému šlo primárně o to, aby „se dostal zpět ke svým peněžním prostředkům, které investoval do koupě nemovitostí od žalobkyně“, nicméně úvaha soudu prvního stupně přesto s ohledem na další zjištěné okolnosti obstojí a není zjevně nepřiměřená. Žalovaný ostatně buduje svůj názor o tom, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 6 a § 8 o. z., na odlišných (vlastních) skutkových závěrech, a to zejména o neprokázání ústní dohody o „převzetí dluhu“ na hypotečním úvěru ve výši cca 1 700 000 Kč jako „kompenzace“ za sjednanou nízkou kupní cenu ve výši 665 000 Kč. Rozhodl-li se žalovaný po zvážení jednotlivých variant (s ohledem na nedobytnost pohledávky na vrácení zbývající části kupní ceny) odstoupit od dohody o ukončení kupní smlouvy, měl ctít zmiňovanou neformální ústní dohodu. Pokud se v rozporu s ní domáhal započtení, pokládá to odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně bezpochyby za nečestné a neberoucí ohledy na zájmy žalobkyně, tudíž v rozporu s principem poctivosti, což představuje zneužití práva. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně nesplnila tu část dohody, že se bude podílet na realizaci rekonstrukce, neboť za adekvátní následek považoval soud prvního stupně správně s přihlédnutím ke všem okolnostem pouze to, že nebude podle této části dohody profitovat na případném zisku z prodeje rekonstruované nemovitosti, čehož se také žalobkyně nikterak nedomáhala.

19. Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek soudu prvního stupně shledal - ve vyhovujícím výroku I ve věci samé a ohledně uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 62 432 Kč - jako věcně správný a jako takový jej včetně souvisejících výroků III a IV o nákladech řízení státu spočívajících jednak v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobkyně a jednak ve svědečném v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Ustanovená advokátka tituly před jménem jméno FO zastupovala v odvolacím řízení žalobkyni, která má podle výsledku řízení právo na plnou náhradu nákladů řízení. Stát proto má podle § 149 odst. 2 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu 100 % nákladů odvolacího řízení, které spočívají v odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobkyně. Odvolací soud podle § 155 odst. 1 o. s. ř. rozhodl jen o základu náhrady těchto nákladů řízení s tím, že výše této náhrady a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu, a to poté, co bude rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené advokátky.

21. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení procesně úspěšné žalobkyni podle obsahu spisu osobně žádné náklady nevznikly, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.