16 CO 108/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2022 č. j. 11 C 275/2020-187,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 255 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

1. Dopisem ze dne [datum] žalovaná oznámila žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, kterého se dopustila tím, že po návratu z dlouhodobé pracovní neschopnosti se dne [datum] odmítla účastnit vstupního školení zaměstnanců, které je pro ni vzhledem k pracovnímu zařazení povinné, a již po dobu 56 dní odmítá vykonávat práci podle pracovní smlouvy uzavřené dne [datum] na pozici prodejce s místem výkonu práce [obec].

2. Žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobu odůvodnila tím, že od nástupu do pracovního poměru po dohodě s žalovanou nevykonávala sjednanou práci v [obec], nýbrž na prodejně ve [anonymizováno] [obec]. Fakticky žalobkyně pracovala na tomtéž místě již od [datum], kdy její zaměstnavatelkou byla tehdy stávající jednatelka žalované jako fyzická osoba. Faktickým výkonem práce ve [anonymizováno] [obec] došlo ke konkludentnímu sjednání změny místa výkonu práce. Od [datum] byla žalobkyně v důsledku úrazu kolene v pracovní neschopnosti, a to až do [datum]. Dne [datum] se dostavila do sídla žalované, kde jí bylo sděleno, že má nastoupit na provozovnu v [obec] a vykonávat zde práci spočívající v přijímání objednávek (většinou telefonických), dále měla na základě těchto objednávek nachystat zboží ve výrobně, následně zboží vyexpedovat, zpracovat faktury na odeslané zboží a provádět další práce ve výrobě dle požadavků zaměstnavatele. Žalobkyně tuto práci odmítla vykonávat, neboť neodpovídala sjednanému druhu práce„ prodejce“ ani konkludentně sjednanému místu výkonu práce ve [anonymizováno] [obec]. Neobdržela rovněž žádnou výzvu k absolvování vstupního školení.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že v daném případě nedošlo ke změně sjednaného místa výkonu práce. Žalobkyni sice bylo na základě její žádosti z„ dobré vůle“ žalované umožněno, aby práci dočasně vykonávala v místě svého bydliště ve [anonymizováno] [obec] z důvodu péče o dítě mladší 15 let, tyto důvody ovšem vzhledem k věku dcery žalobkyně již pominuly. Po návratu z dlouhodobé pracovní neschopnosti byla žalobkyně vyzvána, aby se dostavila dne [datum] k vstupnímu školení a aby nastoupila do práce podle pracovní smlouvy, tj. na pozici prodejce v [obec], což opakovaně odmítla.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně učiněné dopisem žalované ze dne [datum] je neplatné, a žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24 995,20 Kč Okresní soud konstatoval, že zejména výslechem žalobkyně a jednatelky žalované a výstupy z kontroly provedené u žalované oblastním inspektorátem práce bylo prokázáno, že žalobkyně, ačkoli měla v písemné pracovní smlouvě jako místo výkonu práce sjednanou [územní celek], tak již od prvního dne svého nástupu k žalované ([datum]) pracovala jako prodavačka v provozovně ve [anonymizováno] [obec], a že na tomtéž místě žalobkyně pracovala rovněž v době předcházející (již od r. [rok]), kdy byla jejím zaměstnavatelem jednatelka žalované jako fyzická osoba. Okresní soud za této situace dospěl k závěru, že byť formálně měl dle písemně uzavřené pracovní smlouvy probíhat výkon práce v [obec], tak dle shodné vůle stran tento výkon práce ve skutečnosti probíhal ve [anonymizováno] [obec]. Podle názoru okresního soudu tedy došlo ke konkludentnímu sjednání změny místa výkonu práce. Z ust. § 34 odst. 2 a § 40 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s § 564 o. z. sice plyne, že takto provedená změna pracovní smlouvy je neplatným právním jednáním pro nedostatek písemné formy, této neplatnosti se však nelze v daném případě dovolávat či k ní jakkoli přihlížet, a to s ohledem na ust. § 20 zákoníku práce, neboť se jedná o právní jednání, kterým se mění základní pracovněprávní vztah, a současně již bylo započato s plněním. Žalovaná byla tedy povinna přidělovat žalobkyni práci v rámci takto změněného místa výkonu práce a nečinila-li tak (vyzvala-li po ukončení pracovní neschopnosti žalobkyni k nástupu do práce v provozovně v [obec]), dopustila se porušení sjednaných pracovních podmínek, přičemž tato skutečnost jde k její tíži, nikoli k tíži žalobkyně. Jednání žalobkyně proto nelze hodnotit jako neomluvené absence. Okresní soud neshledal relevantním ani druhý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, kdy předně zjistil, že žalobkyni nebyla nikdy doručena pozvánka na školení ani nebyla jiným způsobem informována o povinnosti absolvovat vstupní školení. Okresní soud přihlédl k tomu, že v rámci korespondence, která předcházela okamžitému zrušení pracovního poměru, jednatelka žalované poukazovala vždy výhradně na to, že žalobkyně má v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce v [obec], zatímco o neabsolvování školení nebyla v této korespondenci žádná zmínka, což považoval za nelogické. Nadto svědkyně [příjmení] vypověděla, že měla žalobkyni školit dne [datum], nikoli dne [datum], jak bylo žalobkyni vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru. Skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru přitom nelze měnit. Okresní soud proto z důvodu nadbytečnosti neprovedl výslech svědkyně [příjmení], která měla potvrdit, že žalobkyni předala pozvánku na školení konané dne [datum]. Není důvodu nevěřit žalobkyni, že neměla žádný důvod odmítnout absolvování školení, pokud by tím měla zajištěný výkon dosavadní práce v místě svého bydliště. Žalovaná navíc nebyla oprávněna podmiňovat výkon práce tímto školením, protože svědkyně [příjmení] nedisponovala„ žádnou odbornou certifikací“ k provádění školení, které se mělo týkat nakládání s dezinfekcí.

5. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná, která namítala, že okresní soud chybně vyhodnotil skutkové okolnosti, týkající se požadavku žalované absolvovat školení, které bylo konáno na doporučení ministerstva práce a sociálních věcí z důvodu prevence šíření onemocnění Covid-19. Žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z pracovního poměru tím, že bez omluvitelného důvodu odmítla dne [datum] spolupracovat s žalovanou a že se ani na základě písemné výzvy, která jí byla doručena svědkyní [příjmení], dne [datum] neúčastnila školení o způsobu doporučeného jednání a dezinfikování na pracovišti. Nesouhlasila s názorem okresního soudu o neodbornosti požadovaného školení, neboť žádný právní předpis nestanoví předpoklady k provádění školení v oblasti zabezpečení hygieny a používání ochranných pomůcek proti šíření nemoci Covid-19. Soud prvního stupně pochybil tím, že neprovedl navržený důkaz výslechem svědkyně [příjmení]. Skutkový závěr okresního soudu, že žalobkyni nebyla nikdy doručena pozvánka na školení a že nebyla ani jiným způsobem informována o povinnosti absolvovat vstupní školení, je proto předčasný. Žalovaná zásadně nesouhlasila s posouzením otázky konkludentního ujednání o změně místa výkonu práce. Připustila, že skutečně umožnila žalobkyni na základě ústní dohody pracovat na dalším jiném místě (ve [anonymizováno] [obec]). Předmětem této dohody však bylo pouze dočasné umožnění výkonu práce ve [anonymizováno] [obec]. Dle žalované tím došlo toliko k rozšíření sjednaného místa výkonu práce, nikoli ke zrušení a nahrazení původního ujednání o místu výkonu práce v [obec]. Žalovaná s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznila, že v případě ujednání více míst výkonu práce v pracovní smlouvě, což není zákonem vyloučeno, je zaměstnavatel oprávněn přidělovat zaměstnanci práci na kterémkoli z uvedených míst výkonu práce a zaměstnanec je povinen na takto určeném místě práci vykonávat. Obsah dohody o místu výkonu práce by byla pravděpodobně schopna potvrdit svědkyně [příjmení], kterou okresní soud rovněž nevyslechl. Žalobkyně tudíž byla povinna vykonávat práci dle pokynů žalované na obou místech výkonu práce (ve [anonymizováno] [obec] i v [obec]). Tuto povinnost jednoznačně porušila, kdy po dobu 56 dnů odmítala vykonávat práci podle pracovní smlouvy, proto byly naplněny důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že žalovaná s žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr dopisem ze dne [datum], který jí byl doručen dne [datum] – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen„ zákoník práce“).

9. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je charakterizováno tím, že zaměstnanec poruší povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Povinnost dodržovat povinnosti, které vyplývají z pracovního poměru, patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce). Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být toto porušení povinnosti ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

10. Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem či jinými vnitřními předpisy zaměstnavatele, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.

11. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy„ méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“,„ závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci“ a„ porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; přitom podle ustálené judikatury může soud přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zejména k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.

12. Dosavadní soudní praxe považuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce za porušení zvlášť hrubým způsobem pouze ty nejzávažnější případy porušování pracovních povinností, a to zejména déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci (zpravidla více jak 3 dny), fyzický nebo hrubý slovní útok na zaměstnavatele, úmyslný útok na majetek zaměstnavatele apod. Uvedená porušení představují tak významné okolnosti, že zpravidla již samy o sobě postačují pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

13. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce výjimečným opatřením. K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

14. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel může podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušit pracovní poměr se zaměstnancem platně jen tehdy, jestliže zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

15. Podle § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je zaměstnanec od vzniku pracovního poměru povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

16. I když zaměstnanec je v podřízeném postavení vůči zaměstnavateli a musí konat práci dle jeho pokynů, dispoziční oprávnění zaměstnavatele vůči zaměstnanci je omezeno pracovní smlouvou. Zaměstnanec je povinen konat pouze ty práce, jejichž druh si v pracovní smlouvě sjednal, a na tom místě, které se zaměstnavatelem v pracovní smlouvě dohodl. Pokud zaměstnanec odmítne konat další práce, které po něm zaměstnavatel vyžaduje a které nespadají do rámce sjednaného druhu práce a místa výkonu práce, pak tak činí po právu a nemůže u něho z tohoto důvodu dojít k porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru. V takovém případě není zaměstnanec ani zásadně povinen do práce docházet, a to až do doby, kdy je zaměstnavatelem vyzván k výkonu práce podle pracovní smlouvy.

17. Jádro sporu spočívá v posouzení otázky, zda žalobkyně byla povinna po ukončení dočasné pracovní neschopnosti konat od [datum] dle pokynů žalované práci v [obec] a v souvislosti s tím absolvovat školení týkající prevence proti šíření onemocnění Covid-19.

18. Odvolací soud přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně, ačkoli měla v písemné pracovní smlouvě jako místo výkonu práce sjednanou [územní celek], tak již od prvního dne svého nástupu do práce u žalované (tj. od [datum]) pracovala až do [datum], kdy byla uznána dočasně práce neschopnou, jako prodavačka výhradně v prodejně žalované ve [anonymizováno] [obec], a že na tomtéž místě žalobkyně pracovala rovněž v době předcházející (od [datum] do [datum]), kdy byla jejím zaměstnavatelem jednatelka žalované jako fyzická osoba, přestože i v tomto případě měla v písemné pracovní smlouvě jako místo výkonu práce sjednanou [územní celek].

19. Odvolací soud zopakoval dokazování přípisem žalované ze dne [datum], ze kterého zjistil, že jednatelka žalované zástupci žalobkyně sdělila, že žalobkyně má podle pracovní smlouvy místo výkonu práce„ [obec]“ a že poté jí bylo na její žádost umožněno na základě„ ústní domluvy“ z důvodu péče o malé dítě nastoupit do prodejny ve [obec] v místě jejího bydliště. Dále žalovaná uvedla, že má několik provozoven a ještě se nesetkala s tím, že„ by nějaký prodejce odmítl pracovat na jiné provozovně, proto nemáme konkrétní místo práce“. Zástupce žalované u odvolacího jednání k dotazu soudu upřesnil, že stejnou smluvní praxi uplatňuje žalovaná u všech svých zaměstnancům se sjednaným druhem práce„ prodejce“, s tím, že i ostatní prodejci, kteří pracují v jiných prodejnách žalované, mají uvedeno v pracovních smlouvách jako místo výkonu práce„ [obec]“, tedy obec, kde žalovaná sídlí, a že tito zaměstnanci podle potřeby„ rotují“ po jednotlivých prodejnách.

20. Odvolací soud má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že za popsaných okolností nelze v projednávané věci usuzovat na to, že mezi účastnicemi došlo konkludentní formou k uzavření dohody o změně pracovní smlouvy podle § 40 odst. 1 zákoníku práce spočívající ve změně sjednaného místa výkonu práce z [územní celek] na [územní celek], neboť žalobkyně již od samotného nástupu do práce u žalované pracovala výhradě na prodejně ve [anonymizováno] [obec], a v tomto směru k žádné změně pracovních podmínek nedošlo. Podle názoru odvolacího soudu se však v daném případě jedná o nesoulad vůle a projevu vůle, tj. o simulaci, resp. disimulaci právního jednání, která je upravena v ustanovení § 555 odst. 2 o. z. Žalobkyně a žalovaná společně a shodně v pracovní smlouvě ohledně sjednaného místa výkonu práce projevily něco jiného („ [obec]“), než ve skutečnosti chtěly („ [obec]“), o čemž jednoznačně svědčí skutečnosti uvedené shora v bodě 18 odůvodnění. Žalovaná sice existenci takové vůle na své straně popírala a tvrdila, že žalobkyni jen„ z dobré vůle“ dočasně umožnila vykonávat práci ve [anonymizováno] [obec], případně že došlo toliko k rozšíření sjednaného místa výkonu práce v [obec] o území [územní celek], ovšem odvolací soud považuje ve shodě se soudem prvního stupně toto tvrzení za účelové a nevěrohodné, neboť je v rozporu s objektivně zjištěnou skutečností, že žalobkyně po celou dobu trvání pracovního poměru (tj. více než 6 let) práci v [obec] vůbec nevykonávala; přihlédnout je třeba rovněž k tomu, že naprosto stejná situace panovala po dobu předcházejících čtyřech let v době, kdy zaměstnavatelkou žalobkyně byla jednatelka žalované jako fyzická osoba. Odhlédnout nelze ani od obsahu přípisu žalované ze dne [datum] a smluvní praxe žalované u ostatních zaměstnanců se sjednaným druhem práce„ prodejce“. Skutečná vůle žalované ohledně sjednaného místa výkonu práce žalobkyně byla těmito důkazy postavena najisto, proto odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nadbytečnosti výslechu svědkyně [příjmení]. Pohnutka (motiv) či představa žalované, že zaměstnanec se sjednaným místem výkonu práce v [obec], kde žalovaná sídlí, je povinen podle jejích potřeb a pokynů pracovat ve všech provozovnách, včetně provozoven, které se nacházejí i mimo území [územní celek], není pro posouzení věci významná, neboť nebylo tvrzeno a ani nevyšlo jiným způsobem v řízení najevo, že by taková vůle žalované byla žalobkyni v rozhodném období známá (zřejmá).

21. Lze uzavřít, že mezi účastnicemi bylo („ disimulovaně“) sjednáno jako místo výkonu práce území [územní celek], proto žalobkyně nebyla povinna po ukončení dočasné pracovní neschopnosti konat od [datum] dle pokynů žalované práci v [obec] a v souvislosti s tím absolvovat školení týkající prevence proti šíření onemocnění Covid-19. Jinak řečeno, žalobkyně vytýkaným jednáním neporušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Z důvodu nadbytečnosti se odvolací soud nezabýval otázkou, zda práce, které žalobkyně měla podle pokynů žalované vykonávat od [datum] v [obec], odpovídaly sjednanému druhu práce„ prodejce“ či nikoli.

22. Uplatněný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce nebyl dán. Předmětné okamžité zrušení pracovního poměru je tedy neplatným právním jednáním (§ 580 o. z.), neboť nenaplnění uvedeného předpokladu rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením je v rozporu se základní zásadou pracovněprávních vztahů uvedenou v § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce, přičemž žalobkyně se neplatnosti právního jednání z tohoto důvodu dovolávala.

23. Vzhledem k výše uvedenému byl rozsudek soudu prvního stupně shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

24. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení měla žalobkyně plný úspěch, proto má právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 5 255 Kč, které představují odměnu za jeden úkon právní služby (účast u jednání dne [datum]) ve výši 2 500 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradu za ztrátu času v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu a cestovné ve výši 1 143 Kč (za cestu osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 6,2 l nafty na 100 km, cena paliva 47,10 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč, ujeto z [obec] do [obec] a zpět celkem 150 km), tj. celkem 4 343 Kč. Tuto částku je třeba zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 912 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem této daně.