16 Co 124/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A , narozená Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného B zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 892 910,38 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 3. 2025, č. j. 140 C 5/2024-109

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 159 232 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta se sídlem , adresa, .

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 29 887 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 892 910,38 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I a žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 144 473 Kč. Po provedeném dokazování učinil soud prvního stupně následující závěr o skutkovém stavu. Dne 12. 12. 2013 uzavřeli účastníci se společností , právnická osoba, . (dále jen „banka“) úvěrovou smlouvou č. , Anonymizováno, , jejímž předmětem byl závazek banky poskytnout žalobkyni a žalovanému peněžní prostředky ve formě hypotečního úvěru do výše celkového limitu 2 500 000 Kč. Jednalo se o neúčelový úvěr. Žalobkyně a žalovaný se zavázali úvěr splatit ve 120 splátkách po 26 749,17 Kč měsíčně. Úroková sazba činila 5,19 % p. a. Z bodu 7.1.1. vyplývá, že řádné splacení pohledávky vyplývající z této smlouvy bylo zajištěno zástavním právem zřízením na základě zástavní smlouvy, jíž byly dány bance do zástavy nemovitosti, zapsané na LV č. , hodnota, pro katastrální území , adresa, , obec , adresa, , a to pozemku parc. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je budova č. p. , Anonymizováno, - objekt bydlení, pozemku parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, parc. č. , Anonymizováno, . Účastníci prostřednictvím notářského zápisu ze dne 23. 12. 2016, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, zúžili rozsah společného jmění manželů, přičemž žalobkyně se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. , hodnota, pro katastrální území , adresa, . Mezi účastníky byla téhož dne (23. 12. 2016) uzavřena dohoda o úhradě nákladů na provoz, údržbu a opravy nemovitostí a dohoda o převzetí závazku. Touto dohodou se žalovaný zavázal v čl. III. hradit řádně a včas ze svých výlučných prostředků pohledávky zástavního věřitele , právnická osoba, ., které vznikly oběma účastníkům solidárně zavázaným ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 12. 12. 2013 a které byly zajištěny smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 12. 12. 2013. V průběhu úvěrového vztahu pak byla původně sjednaná splátka úvěru navýšena na 28 113,47 Kč se splatností do 21. dne v měsíci. Následně žalobkyně a žalovaný dne 22. 3. 2019 uzavřeli ve formě notářského zápisu , Anonymizováno, , , Anonymizováno, smlouvu o změně zákonného majetkového režimu spočívající v ujednání režimu oddělených jmění podle § 716 a násl. o. z. a dohodu o úpravě práv a povinností týkajících se již existujícího společného jmění manželů. Z článku prvního smlouvy o změně zákonného majetkového režimu spočívající v ujednání režimu odděleních jmění vyplývá, že účastníci této smlouvy prohlásili, že ke dni sepisu této smlouvy trvá jejich společné jmění manželů, toto podléhá zákonnému režimu a že mezi nimi byla uzavřena pouze smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů dle § 717 o. z. ze dne 23. 12. 2016 ve formě notářského zápisu sepsaného po č. j. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, s tím, že předmětem zúžení a vypořádání jejich společného mění manželů byly pouze nemovitosti v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , zapsané na LV č. , hodnota, . V článku druhém se účastníci dohodli na změně zákonného majetkového režimu a ujednali si touto smlouvu režim oddělených jmění. V článku prvním dohody o úpravě práv a povinností týkajících se již existujícího společného jmění manželů se dohodli na úpravě práv a povinností k věcem tvořícím společné jmění manželů k okamžiku uzavření této smlouvy, s tím, že za trvání manželství mj. nabyli dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru zavřené s obchodní společností , právnická osoba, ., jako úvěrující, na základě které byl poskytnut úvěr, který byl použit na koupi v Itálii se nacházejí nemovitosti, které jsou součástí obytného komplexu „, Anonymizováno, “. Účastníci prohlásili, že tento úvěr nebyl dosud splacen a že zůstatková hodnota úvěru činí přibližně částku 800 000 Kč. Účastníci se dohodli, že výše uvedený dluh převezme do svého výlučného majetku pouze žalovaný tak, že z tohoto závazku bude zavázán pouze a výlučně žalovaný, který se zavazuje zaplatit tento závazek - dluh řádně a včas za podmínek a v souladu uzavřenou smlouvou o úvěru. V průběhu roku 2021 přestal žalovaný splátky úvěru řádně hradit, tyto od června 2021 do března 2023 hradila žalobkyně, která na úvěrový případ poukázala od 20. 6. 2021 celkem 22 splátek po 28 113,47 Kč, tj. 618 496,34 Kč. Žalobkyně následně dne 28. 3. 2013 zaplatila mimořádnou splátku ve výši 274 414,04 Kč, kterou došlo ke splacení celého zůstatku úvěru a jeho zániku splacením. Celkem tedy žalobkyně poukázala v období od června 2021 do konce března 2023 na úvěrový případ celkem 892 910,38 Kč. Přestože žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 20. 4. 2023, žalovaný jí dosud ničeho nezaplatil.

2. Po právní stránce okresní soud posoudil věc podle § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení ze skutkové podstaty plnění za jiného, neboť podle dohody o převzetí závazku ze dne 23. 12. 2016 žalovaný v plném rozsahu převzal závazek uhradit řádně a včas veškeré zajištěné pohledávky za bankou vyplývající z úvěrové smlouvy ze dne 12. 12. 2013. Ačkoliv povinnost uhradit veškeré závazky vyplývající z předmětné úvěrové smlouvy měl výlučně žalovaný, tuto svou povinnost řádně a včas neplnil a splátky řádně nehradil. Vzhledem k tomu, že pohledávky banky byly zajištěny smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 12. 12. 2013, kdy zástavou byly nemovitosti ve výlučném vlastnictvím žalobkyně, a vzhledem k tomu, že splátky úvěru nebyly žalovaným hrazeny řádně a včas (což vyplývá z výpisu z účtu úvěrového případu), tudíž hrozila realizace zástavního práva, žalobkyně následně předmětné splátky hradila za žalovaného, a to až do úplného splacení a zániku úvěrového případu splněním. Jelikož žalobkyně plnila za žalovaného to, co měl pro právu plnit sám, má žalovaný povinnost žalobkyni vydat vše, o co se obohatil, tj. celkem částku 892 910,38 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení podle §1968 a § 1970 o. z. z každé jednotlivé splátky a úroku z prodlení z mimořádné splátky 274 414,04 Kč počínaje doručením žaloby do zaplacení. Námitky žalovaného, týkající se neplatnosti dohody o převzetí závazku ze dne 23. 12. 2016 a nedostatku pasivní věcné legitimace, neshledal důvodnými. Okresní soud dospěl k závěru, že dohoda o převzetí závazku ze dne 23. 12. 2016, podle které žalovaný na sebe dobrovolně převzal závazek, že z vlastních finančních prostředků bance jako věřiteli uhradí řádně a včas veškeré zajištěné pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 12. 2013, neodporuje právním předpisům ani dobrým mravům, naopak možnost takového ujednání je předvídána a aprobována ustanovením § 1889 o. z., které upravuje převzetí plnění bez souhlasu věřitele. Rozpor s dobrými mravy nezakládá ani skutečnost, že žalovaný byl v období od 26. 11. 2020 do 19. 10. 2021 ve vazbě, protože si omezení na svobodě a s tím související obtížnější možnost splácení úvěrových splátek přivodil sám, což nelze klást k tíži žalobkyně. Žalovaný nadto dlužné splátky neuhradil ani poté, co byl z vazby propuštěn. Skutečnost, že žalovanému byl v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , Anonymizováno, uložen nepravomocně trest propadnutí majetku, nemá za následek nedostatek jeho pasivní věcné legitimace, neboť na stát ani po právní moci rozhodnutí o uložení trestu propadnutí majetku nepřechází dluhy odsouzeného pachatele (žalovaného), nýbrž toliko majetek (tj. aktiva). Za důvodnou nepovažoval prvostupňový soud ani námitku žalovaného, že výše uvedenou dohodou ze dne 23. 12. 2016 nebyl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o dluh vyplývající z úvěrové smlouvy ze dne 12. 12. 2013, proto byli k úhradě tohoto dluhu byli zavázáni oba účastníci, jakož i jeho námitku, že teprve na základě dohody ze dne 22. 3. 2019 se předmětný dluh vůči bance z úvěrové smlouvy stal výlučným dluhem žalovaného, ovšem pouze ve výši 800 000 Kč, přičemž je třeba přihlédnout k tomu, že po uzavření zmiňované dohody ze dne 22. 3. 2019 žalovaný zaplatil nejméně 26 úvěrových splátek v celkové výši 695 474 Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že povinnost žalovaného vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení má primárně základ v dohodě o převzetí závazku ze dne 23. 12. 2016, nicméně nejpozději od 22. 3. 2019 se na základě dohody o úpravě práv a povinností týkajících se již existujícího společného jmění manželů stal dluh vůči bance z úvěrové smlouvy ze dne 12. 12. 2013 výlučným dluhem žalovaného, který jej byl povinen zcela (jistinu i úroky) splatit. Pokud tedy žalobkyně zaplatila na předmětný dluh v období od června 2021 do března 2023 celkovou částku 892 910,38 Kč, plnila tak za žalovaného to, co měl po právu plnit sám.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný, který namítal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil skutkový stav, když dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení. Ze skutkových okolností případu nevyplývá, že by žalobkyně plnila „za jiného“ bez právního důvodu. Naopak jako solidární dlužník hradila závazky z titulu vlastní odpovědnosti vůči věřiteli, proto měla uplatnit nárok na regresní náhradu podle § 1876 odst. 2 o. z., nikoli nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Dále vytýkal okresnímu soudu, že se nevypořádal řádně s jeho námitkou neplatnosti dohody o převzetí závazku ze dne 23. 12. 2016 pro rozpor s dobrými mravy, protože neprovedl žádné důkazy „k objasnění kontextu uzavření této dohody“ a „rovnosti smluvních stran“. Soud prvního stupně se nezabýval tím, zda by skutečnost, že byl od listopadu 2020 do října 2021 ve vazbě, mohla mít vliv na existenci prodlení, popřípadě zda by mohla být důvodem pro moderaci uplatněného nároku podle § 2006 a § 2913 o. z. Neposoudil ani přiměřenost a spravedlivost uplatněného nároku z hlediska § 2 odst. 1 o. z. V doplnění odvolání ze dne 12. 5. 2025 žalovaný zopakoval svou námitku, že dluh z úvěrové smlouvy převzal na základě notářského zápisu ze dne 22. 3. 2019 pouze ve výši do 800 000 Kč a že podle výpisu z úvěrového účtu tento dluh zaplatil. Nadto podle notářského zápisu ze dne 22. 3. 2019 připadla významná část společného jmění manželů do výlučného majetku žalobkyně, a to ve značném nepoměru vůči tomu, co ze společného jmění připadlo žalovanému. Případný nárok žalobkyně by tedy měl vyplývat z notářského zápisu ze dne 22. 3. 2019, nikoli z dohody o převzetí závazku ze dne 23. 12. 2016. Konečně v doplnění odvolání ze dne 12. 9. 2025 poukázal na to, že po vyhlášení napadeného rozsudku nabyl dne 25. 6. 2025 právní moci trestní rozsudek, kterým mu byl uložen trest propadnutí majetku. Podle § 66 odst. 4 tr. zákoníku výrokem o propadnutí zaniká společné jmění manželů. Jelikož žalobkyní uplatněný nárok vyplývá z vypořádání společného jmění manželů, je nyní pasivně legitimován v tomto sporu , právnická osoba, , nikoli žalovaný. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že podle judikatury není soud vázán tím, jak žalobce svůj nárok v žalobě po právní stránce kvalifikoval. Není zřejmé, proč by dohoda ze dne 23. 12. 2016 měla být v rozporu s dobrými mravy, neboť šlo toliko o řešení základních životních potřeb v otázce bydlení žalobkyně za situace odluky manželů pro opakované nevěry žalovaného. Argumenty žalovaného o nemožnosti splátek úvěru pro vazbu jsou zarážející, protože žalovaný byl z vazby propuštěn již v říjnu 2021. K doplnění odvolání ze dne 12. 5. 2025 uvedla, že žádná dohoda o zaplacení toliko částky 800 000 Kč mezi účastníky uzavřena nebyla. Na základě notářského zápisu ze dne 23. 12. 2016 , Anonymizováno, účastníci zúžili rozsah společného jmění manželů, kdy žalobkyně se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV , Anonymizováno, pro k. ú. , adresa, , mezi které patří i rodinný dům na adrese , adresa, , kde má žalobkyně bydliště. Žalovaný opustil rodinnou domácnost pro své paralelní vztahy. Nemovitosti byly přitom zatíženy zástavním právem , právnická osoba, . zajišťujícím dluh z hypotéky. Úmyslem stran, jak plyne z obsahu dohody ze dne 23. 12. 2016, tedy bylo, aby žalobkyně měla nemovitosti bez jakýchkoliv právních závad. Jak se v dohodě uvádí, žalovaný se zavázal, že: „ … věřiteli uhradí řádně a včas veškeré zajištěné pohledávky“, a zároveň má žalovaný: „ … povinnost zařídit, aby , Jméno žalobkyně A, nemusela platit zajištěné pohledávky“. Verze žalovaného o tom, že by měl dluh na základě , Anonymizováno, převzít toliko „do výše 800 000 Kč“ je vymyšlená a nepravdivá. , Anonymizováno, je třeba hodnotit v otázce hypotéky , právnická osoba, . toliko jako podpůrný důkaz, kdy v tomto strany deklarovaly existenci tohoto dluhu s tím, že jej bude žalovaný dále splácet, jak ostatně činil již před tím. Z , Anonymizováno, žádné nové povinnosti ve vztahu k dluhu , právnická osoba, . nevznikaly a ze samotného , Anonymizováno, ostatně ani nikde neplyne, že by tento dluh byl převzat „toliko do výše 800 000 Kč“, jak to tvrdí žalovaný. Naopak na straně sedmé , Anonymizováno, se výslovně uvádí, že: „… zůstatková hodnota úvěru činí přibližně částku 800 000 Kč.“ Je tedy zřejmé, že předmětem , Anonymizováno, byla zatím nedořešená aktiva stran v SJM, zejména nemovitosti a otázkou dluhu , právnická osoba, . se tento NZ zabýval toliko okrajově a bez konkrétní znalosti výše dluhu do detailu. Není ani zřejmé, zda se jednalo o jistinu, úroky, nebo celý dluh, kdy se mluví o „hodnotě“, což je taky zcela zavádějící a neurčité. Rovněž pravomocně uložený trest propadnutí majetku nemá vliv na pasivní věcnou legitimaci žalovaného v tomto sporu.

5. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání týkající se věci samé není důvodné a že je dán důvod toliko pro změnu nákladového výroku.

6. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

7. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodě 4 a shrnutá v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Ostatně odvolání ani nesměřovalo proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně.

8. Soud prvního stupně rovněž po právní stránce správně kvalifikoval pohledávku žalobkyně jako pohledávku z titulu vydání bezdůvodného obohacení a podřadil ji pod skutkovou podstatu plnění za jiného. V daném případě byly splněny všechny obecné předpoklady bezdůvodného obohacení vyplývající z generální klauzule podle § 2991 odst. 1 o. z.: získání majetkového prospěchu žalovaným jako obohaceným, absence spravedlivého důvodu, majetková újma žalobkyně jako ochuzeného a příčinná souvislost mezi protiprávním získáním majetkového prospěchu žalovaným a majetkovou újmou žalobkyně. Odvolací soud připouští, že v projednávané věci by eventuálně přicházela v úvahu právní kvalifikace uplatněného nároku jako tzv. následného regresu podle § 1876 odst. 2 věty první o. z., protože ve vztahu k věřiteli (, právnická osoba, .) zůstala žalobkyně nadále solidárním dlužníkem a z tohoto pohledu plnila svůj dluh (nikoli „za jiného“). Výsledek by však byl stejný, neboť účastníci se dohodli, že zůstatek úvěru bude splácet pouze žalovaný ze svých výlučných prostředků, tzn. že podíl žalobkyně měl být ve smyslu § 1876 odst. 2 věty první o. z. „nulový“. Za přiléhavější však považuje odvolací soud právní závěr prvostupňového soudu, že mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení. Ve vztahu mezi sebou se totiž účastnící dohodli, že jejich společný dluh z úvěrové smlouvy převezme výhradně žalovaný a že žalovaný zařídí, aby žalobkyně nemusela věřiteli plnit. Z pohledu vzájemného vztahu mezi účastníky tedy žalobkyně plnila za žalovaného to, co měl po právu (podle dohody ze dne 23. 12. 2016) plnit sám. Nadto, jak správně poukázala žalobkyně ve vyjádření k odvolání, soud není vázán právním důvodem požadovaného plnění uvedeným v žalobě. Ustálená judikatura jednoznačně dovozuje, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat.

9. Žalovaný se sice dovolával neplatnosti dohody ze dne 23. 12. 2016 pro rozpor s dobrými mravy, aniž by však předestřel konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých tento rozpor dovozoval. Nic takového nevyplynulo ani jiným způsobem z obsahu spisu najevo. Tuto námitku tak lze hodnotit jako ryze účelovou a obstrukční. Okresní soud provedl všechny navržené důkazy, proto není zřejmé, jaké důkazy „k objasnění kontextu uzavření této dohody“ a „rovnosti smluvních stran“ měl žalovaný v odvolání na mysli. Soud prvního stupně se rovněž náležitým způsobem vypořádal s tím, proč na posouzení projednávané věci nemůže mít žádný vliv skutečnost, že žalovaný byl vazebně stíhaný od listopadu 2020 do října 2021, a to ani na existenci prodlení nebo moderaci nároku. Aplikace ustanovení § 2006 a § 2913 o. z. nepřichází nepochybně v úvahu, neboť vzetí dlužníka do vazby nezpůsobuje následnou nemožnost plnění a u povinnosti vydání bezdůvodného obohacení se neuplatní ani liberační důvody podle § 2913 odst. 3 o. z. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nespatřuje na obsahu dohody ze dne 23. 12. 2016 nic nepřiměřeného nebo nespravedlivého.

10. Důvodné nejsou ani odvolací námitky týkající se notářského zápisu ze dne 22. 3. 2019. Soud prvního stupně podrobně zdůvodnil, proč nemůže obstát tvrzení žalovaného, že převzal dluh z úvěrové smlouvy „pouze ve výši do 800 000 Kč“ a že podle výpisu z úvěrového účtu ještě před začátkem žalovaného období dluh v této výši zaplatil. Odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně souhlasí a odkazuje také na výstižnou argumentaci žalobkyně ve vyjádření k odvolání.

11. Mylná je i odvolací námitka nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného opírající se o právní moc odsuzujícího trestního rozsudku, jímž byl žalovanému uložen trest propadnutí majetku. V daném případě se nejedná o nárok z vypořádání společného jmění manželů. Právním důsledkem uložení trestu propadnutí majetku je přechod vlastnických a dalších práv týkajících se majetku pachatele na stát. Na stát ovšem nepřecházejí dluhy pachatele, jak správně konstatoval soud prvního stupně.

12. Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé jako věcně správný a jako takový jej v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. Ke změně přistoupil odvolací soud u nákladového výroku II. Nadále sice platí, že žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení. K účelně vynaloženým nákladům řízení žalobkyně patří náklady právního zastoupení, jejichž náhradu odvolací soud přisoudil ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně náklady právního zastoupení sestávají z odměny za 7,5 úkonů právní služby po 11 900 Kč (1. - převzetí a příprava zastoupení, 2. - předžalobní výzva, 3. - žaloba, 4. - replika ze dne 22. 8. 2024, 5. - účast u jednání dne 7. 1. 2025, 6. - účast u jednání dne 5. 2. 2025, 7. - účast u jednání dne 18. 3. 2025, 8. - ½ úkonu za účast u vyhlášení rozsudku ze dne 25. 3. 2025). Dále náleží žalobkyni náhrada hotových výdajů advokáta v paušální výši 3 000 Kč (4 úkony po 300 Kč a 4 úkony po 450 Kč), náhrada za promeškaný čas v rozsahu 8 půlhodin po 150 Kč a cestovné ve výši 1 249 Kč (viz bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku), tj. celkem 94 699 Kč. Tuto částku je třeba navýšit podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 19 887 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty. Žalobkyni náleží rovněž náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 44 446 Kč, kterou soud prvního stupně opomenul připočíst k nákladům na právní zastoupení. Celkem tak odvolací soud vypočetl výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně na částku 159 232 Kč.

14. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů spojených s dalšími dvěma vyjádřeními ve věci ze dne 16. 1. 2025 a ze dne 20. 2. 2025. Odvolací soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi nepřiznává účastníkům náhradu nákladů spojených s vyjádřeními jejich zástupců, která korespondují s již sdělenými stanovisky a ve kterých advokát pouze opakuje nebo rozvíjí svou argumentaci, kterou uvedl či mohl uvést dříve, ani za vyjádření týkající se toliko dokazování. Obsahem zmiňovaných dvou podání bylo poměrně stručné vyjádření k provedeným důkazům (, Anonymizováno, a listinným důkazům, které se týkaly úvěrové smlouvy), proto odvolací soud nehodnotil tato vyjádření jako podání ve věci samé či jiným obdobný honorovatelný úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu.

15. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla v odvolacím řízení ve věci samé plný úspěch, proto má právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení jí vznikly náklady ve výši 29 887 Kč, které spočívají v odměně za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dne 17. 9. 2025) po 11 900 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a ve dvou režijních paušálech po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. celkem 24 700 Kč. Tuto částku je třeba opět navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 5 187 Kč.