16 CO 167/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa , PSČ obec zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa o zaplacení 370 202 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. dubna 2022, č. j. 24 C 238/2021-42

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobce podal dne [datum] u Okresního soudu v Karviné žalobu, ve které uplatnil vůči žalované nárok na zaplacení 370 202 Kč s úroky z prodlení z titulu doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu za dobu od [datum] do [datum]. V žalobě tvrdil, že byl zaměstnán u právní předchůdkyně žalované ([právnická osoba], [IČO]) a dne [datum] utrpěl pracovní úraz. Žalobce spolu s tehdejším zaměstnavatelem uzavřeli dne [datum] dohodu o narovnání, ve které uvedli, že„ rozhodný průměrný výdělek pro účely náhrady škody vypočítán z roku [rok] činí 29 096 Kč, když tento výdělek je výhodnější než za 4. čtvrtletí [rok]“ Uvedený rozhodný výdělek byl podle žalobce stanoven nesprávně, neboť žalobce utrpěl pracovní úraz v únoru [rok], a proto je rozhodným obdobím 4. čtvrtletí roku [rok], ve kterém byl průměrný výdělek žalobce vyšší, než částka uvedená v dohodě o narovnání. Konkrétně činil podle žalobce jeho průměrný výdělek v uvedeném kalendářním čtvrtletí 36 920 Kč. Žalobce současně poukázal na § 4a odst. 4 zákoníku práce a zdůraznil, že zaměstnanec se nemůže platně vzdát svých práv tím, že souhlasí se stanovením nižšího průměrného výdělku, než který mu náleží. Žalobce v žalobě provedl výpočet„ dlužné“ částky za žalované období a na jeho podrobný výpočet v žalobě odvolací soud pro stručnost odkazuje. Úroky z prodlení požaduje žalobce ve výši podle § 2 vládního nařízení číslo 351/2013 Sb. ode dne následujícího po splatnosti.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Většinu skutkových tvrzení žalobce učinila nespornými (zejména ohledně jeho pracovního poměru (s upřesněním, že žalobce byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pozici horníka), dále ohledně pracovního úrazu ze dne [datum] a uzavření dohody o narovnání) a dodala, že předmětný pracovní poměr žalobce byl ukončen výpovědí podle § 52 písm. e) zákoníku práce ke dni [datum]. Žalovaná nezpochybnila, že pracovní úraz žalobce ze dne [datum] byl hlavní a rozhodující příčinou jeho trvalé zdravotní nezpůsobilosti k výkonu práce horníka, což uznala v dohodě o narovnání ze dne [datum]. Současně však namítla, že touto dohodou byl pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti stanoven průměrný výdělek za rok [rok]. Podle žalované se průměrným výdělkem před vznikem škody nerozumí průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek, kterého zaměstnanec dosahoval před okamžikem, než se jeho pracovní schopnosti z důvodu pracovního úrazu snížily natolik, že došlo ke ztrátě na výdělku. Žalovaná poukázala na to, že zákoník práce rozlišuje mezi náhradou za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti a po jejím skončení s tím, že se jedná o dva samostatné nároky, které nepřísluší vedle sebe. Od toho se odvíjející dva průměrné hrubé měsíční výdělky a rovněž dvě odlišná rozhodná období, ze kterých se vychází. Žalovaná zdůraznila, že v případě žalobce nedošlo až do skončení pracovního poměru u žalované ke škodě v podobě snížení jeho výdělku.

3. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví tohoto rozhodnutí žalobu zamítl (I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II.). Podle odůvodnění rozsudku vyšel okresní soud ze skutkových zjištění, podle kterých žalobce pracoval u právního předchůdce žalované od roku [rok] jako horník na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], dne [datum] utrpěl pracovní úraz a jeho pracovní poměr skončil výpovědí ke dni [datum]. Dne [datum] byla mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované uzavřena dohoda o narovnání, kterou žalovaná (její právní předchůdkyně) uznala pracovní úraz ze dne [datum] jako hlavní příčinu trvalé zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce, škoda zde byla vyčíslena od [datum] a průměrný výdělek pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl počítán z roku [rok], neboť byl pro žalobce výhodnější, než za 4. čtvrtletí [rok]. Na skutková zjištění navázal okresní soud právním hodnocením se závěrem, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po jejím skončení z téhož důvodu jsou samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která trvala od pracovního úrazu do konce listopadu [rok], byla žalobci poskytnuta do plné výše výdělku před úrazem. K další ztrátě na výdělku, a to po skončení pracovní neschopnosti, došlo v souvislosti s ukončením pracovního poměru pro následky pracovního úrazu ze dne [datum] dohodnutým dnem, od kterého byla škoda vyčíslena v dohodě o narovnání (od [datum]). Stanovení průměrného výdělku pro náhradu škody po skončení pracovní neschopnosti za předchozí kalendářní rok [rok] (za situace, že je výhodnější, než za kalendářní čtvrtletí) je podle závěru soudu prvního stupně správné, proto žalobu zamítl. Právo na náhradu nákladů řízení soud nepřiznal žádnému z účastníků, protože žalobce byl v řízení neúspěšný a žalovaná se jejich náhrady výslovně vzdala.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání směřované do všech jeho výroků, uplatnil v něm odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ o. s. ř.“) a navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno. Podle žalobce stanovil soud prvního stupně nesprávně rozhodné období pro určení rozhodného výdělku před vznikem škody s tím, že tímto rozhodným obdobím je správně 4. čtvrtletí roku [rok]. Žalobce zdůraznil, že bezprostředně po pracovním úraze nebyl schopen vykonávat svou původní práci, ke snížení jeho příjmů došlo bezprostředně po pracovním úrazu, přičemž rozvázáním pracovního poměru došlo jen ke zvýšení této škody. V případě žalobce měl jeho pracovní úraz bezprostředních následků, kdy jeho průměrný výdělek před pracovním úrazem (4. čtvrtletí [rok]) je vyšší, než za následující období. Skutečnost, že žalobci vznikala škoda na jeho výdělku bezprostředně po pracovním úraze, vyplývá také z toho, že žalovaná žalobci vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, kdy žalovaná nahrazovala náhradou za ztrátu na výdělku žalobci právě škodu, která mu vznikla oproti výdělku před pracovním úrazem. Ačkoliv žalovaná toto snížení výdělku žalobci nahrazovala, na výdělku žalobce již existovala škoda, bylo zde již dáno snížení tohoto výdělku. Podle žalobce je v rozporu se smyslem náhrady za ztrátu na výdělku způsobené pracovním úrazem, aby pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru bylo vycházeno z průměrného výdělku, který byl snížen v důsledku pracovního úrazu, který má být odškodňován, a nikoliv z původního výdělku, který žalobce dosahoval před úrazem.

5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku s tím, že s ohledem na vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobce v lednu [rok] je rozhodným obdobím pro stanovení průměrného výdělku pro výpočet této náhrady kalendářní rok [rok].

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není; o odvolání rozhodl odvolací soud bez jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř., protože odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobce výslovně a žalovaná konkludentně, když na výzvu odvolacího soudu obsahující doložku souhlasu podle § 101 odst. 3 o. s. ř. nereagovala).

7. Předmětem sporu je náhrada škody spočívající ve ztrátě na výdělku žalobce po skončení jeho pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu, resp. její doplatek za dobu od [datum] do [datum].

8. Skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně odvolací soud jako správná přejímá a pro stručnost na příslušnou část napadeného rozsudku odkazuje (bod 4). Za podstatné po skutkové stránce považuje odvolací soud, že žalobce byl zaměstnán u [právnická osoba], a. s., [IČO] (otázka právního nástupnictví žalované po této společnosti nebyla v řízení řešena, ale s ohledem na výsledek sporu to nebylo potřebné), na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] jako horník a dne [datum] utrpěl pracovní úraz. Pracovní poměr byl ukončen výpovědí zaměstnavatele ke dni [datum]. Na základě dohody o narovnání uzavřené dne [datum] pobírá žalobce s účinností od [datum] náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přičemž podle této dohody učinily strany nesporným, že rozhodný průměrný výdělek žalobce pro účely této náhrady vypočítán z roku [rok] činí 29 096 Kč.

9. Těžiště sporu spočívá v posouzení, zda se má při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu žalobce vycházet z částky stanovené v dohodě o narovnání jako z průměrného výdělku za rok [rok] (29 096 Kč) nebo z průměrného měsíčního výdělku žalobce ve 4. čtvrtletí roku [rok] vypočteného žalobcem na 36 920 Kč.

10. Odvolací soud s částečným upřesněním sdílí také konečné právní závěry soudu prvního stupně, podle kterých žalobce právo na doplacení náhrady za žalované období ([datum] až [datum]) podle průměrného výdělku za 4. čtvrtletí roku [rok] nemá. Za stěžejní pro shora uvedený právní závěr považuje odvolací soud uzavření dohody o narovnání ze dne [datum]. V řízení totiž nebylo tvrzeno nic, co by bylo způsobilé zpochybnit, že se v souladu s jejím označením jednalo právě o narovnání ve smyslu § 585 a násl. občanského zákoníku číslo 40/1964 Sb., za jehož účinnosti byla příslušná dohoda uzavřena. Naopak i z obsahu této dohody je zřejmé, že mezi účastníky probíhal spor ohledně nároků žalobce z pracovního úrazu ze dne [datum], a to mimo jiné o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, v jehož průběhu účastníci předmětnou dohodu uzavřeli. Právním následkem této dohody bylo podle § 585 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 nahrazení dosavadních sporných práv a povinností smluvních stran novým závazkem vyplývajícím z narovnání, a to včetně stanovení rozhodného průměrného výdělku pro účely náhrady škody za ztrátu na výdělku. Takto stanovený výdělek platí pro celou dobu, po kterou má žalobce na náhradu této škody právní nárok (až do změny poměrů), a to bez ohledu na to, zda dohodnutá výše průměrného výdělku odpovídá skutečnosti. Odvolací soud totiž nesdílí názor žalobce, podle kterého by taková dohoda neměla být pro něj závazná, pokud by dohodnutá částka byla nižší, než ze které by se mělo ve skutečnosti vycházet. Při právním posouzení je třeba v první řadě vyjít z právní úpravy účinné v době uzavření dohody, za které ještě ani nebyl účinný § 4a odst. 4 zákoníku práce, kterého se žalobce dovolává (uvedené ustanovení je účinné až od [datum] a na dohodu o narovnání ze dne [datum] jej nelze aplikovat). Zákoník práce ve znění účinném v době uzavření předmětné dohody přitom v obecné rovině použití ustanovení občanského zákoníku (z roku 1964) o dohodě o narovnání na pracovní poměr nevylučoval (srov. § 326 odst. 1 v tehdejším znění odkazující mimo jiné na § 585 až § 587 obč. zák.), a přestože tehdejší § 19 odst. 1 sankcionoval neplatností právní úkon, kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv, nebránilo toto ustanovení uzavření dohody o narovnání, a to bez ohledu na to, že by se zaměstnanci v konečném důsledku dostalo na základě narovnání méně, než by mu po právu náleželo. Výkladem prezentovaným žalobcem by byl v konečném důsledku popřen smysl a účel dohody o narovnání v pracovněprávních vztazích, protože by tak bylo vždy možno zpochybnit již uzavřené narovnání, pokud by se zpětně zjistilo, že se zaměstnanci dostalo méně, než by mu podle zákona (smlouvy, vnitřního předpisu) náleželo. Tak daleko podle přesvědčení odvolacího soudu ani zákonná ochrana postavení zaměstnance nejde a ani smysl a účel zákoníku práce nevylučují, aby si zaměstnanec se zaměstnavatelem narovnali případná sporná práva a povinnosti, a to bez možnosti následného přezkumu zda a nakolik byla tato dohoda pro zaměstnance méně výhodná. Něco jiného by samozřejmě bylo, pokud by byla dohoda o narovnání simulovaným právním úkonem (jednáním) nebo by ze strany zaměstnavatele nebyla uzavírána v dobré víře, ale nic takového nebylo tvrzeno ani nevyšlo v průběhu řízení najevo. Pro úplnost právní argumentace odvolací soud dodává, že ke stejnému závěru by dospěl i v případě, pokud by uzavřenou dohodu posuzoval v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Požadavek žalobce na stanovení nové výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle průměrného výdělku za 4. čtvrtletí roku [rok] a na její doplacení za žalované období proto za tohoto stavu důvodný není.

11. K odvolacím námitkám zaměřeným na srovnání výše průměrných příjmů žalobce za 4. čtvrtletí [rok] (podle žalobce 36 920 Kč) a v roce [rok] (podle dohody o narovnání 29 096 Kč), od kterého žalobce odvíjí vznik škody již bezprostředně po pracovním úraze ze dne [datum], odvolací soud uvádí, že jsou s ohledem na shora uvedené bezpředmětné. Nutno zdůraznit, že předmětem řízení nebylo a nemohlo být posouzení správnosti výše průměrného (pravděpodobného) výdělku žalobce za rok [rok]. Pomine-li odvolací soud tu zásadní skutečnost, že rozhodný výdělek za rok [rok] byl sjednán (učiněn nesporným) v dohodě o narovnání se shora uvedenými právními následky, tak soud je navíc v řízení vázán žalobou (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). To platí nejen pro celkovou požadovanou částku, ale i pro skutkový základ (skutek), na jehož podkladě je žalobní nárok uplatněn. Žalobce vymezil v žalobě skutek tak, že požaduje doplatek do výše rozdílu mezi průměrným výdělkem za 4. čtvrtletí roku [rok] a průměrným výdělkem sjednaným v dohodě o narovnání (se zohledněním příslušných valorizací) a na takto postaveném skutkovém základě soudu nepříslušelo z moci úřední přezkoumávat (navyšovat) výši průměrného výdělku za rok [rok], i kdyby to bylo teoreticky v hmotněprávní rovině přípustné. Obecně však lze říci, že se logicky nabízejí 2 základní hlediska, ze kterých by se mělo v případě žalobce při stanovení rozhodného příjmu za rok [rok] pro účely náhrady za ztrátu na výdělku vycházet. Buď by to byl příjem žalobce za vykonanou práci v roce [rok] ještě před vznikem pracovního úrazu, nebo za období, kdy již žalobce pro následky pracovního úrazu nepracoval, by to mohl být pravděpodobný výdělek, kterého by zřejmě dosáhl ve smyslu § 355 odst. 2 zákoníku práce, kdyby v rozhodném období (do konce roku [rok]) pro zaměstnavatele pracoval, nebýt pracovního úrazu. Ani v jednom případě zde není přímá vazba mezi výší průměrného (pravděpodobného) výdělku a následky pracovního úrazu. I kdyby však účastníci při sjednání rozhodného výdělku za rok [rok] v dohodě o narovnání ze dne [datum] vycházeli z jiných skutečností, nelze tím spíše v žádném případě případnou nižší dohodnutou výši tohoto rozhodného výdělku za rok [rok] oproti předchozímu období považovat za škodu, která by byla přímým důsledkem pracovního úrazu a která by časově„ posouvala“ okamžik vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na dřívější datum (bezprostředně po pracovním úraze) nebo by měla být z jiného důvodu určující pro stanovení odlišného rozhodného období pro nárok žalobce uplatněný v tomto řízení. Ke smyslu a účelu první úpravy náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku pracovního úrazu lze obecně dodat, že nejpozději poté, kdy zákoník práce s účinností od [datum] (po novele číslo 362/ 2007 Sb.) stanovil, že při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější (tehdejší § 382 odst. 1), je podle přesvědčení odvolacího soudu zaměstnanci poskytována dostatečná právní ochrana tak, aby náhrada škody reflektovala co možná nejvíce skutečnou ztrátu žalobce na výdělku, kterou v důsledku pracovního úrazu utrpěl a byla pro něj pokud možno co nejvýhodnější. Není tak důvod, aby soud mimo rámec zákona (a v tomto případě i uzavřené dohody o narovnání) vyhledával ještě další varianty, které mohou být pro zaměstnance výhodnější, např. v podobě toho, že bude vycházet pro účely výše náhrady škody z jiného rozhodného období, než jaké vyplývá ze zákona nebo jako v tomto případě z uzavřené dohody o narovnání.

12. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako ve výroku věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu a stanovisku žalované k nákladům řízení u ústního jednání. Uvedené stanovisko žalované zohlednil odvolací soud také ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, kterou rovněž nepřiznal žádnému z účastníků.