16 Co 169/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno zastoupený advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno proti žalované: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 o 546 251 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 6. 2024, č. j. 15 C 44/2024-27,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 19. 4. 2024 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 546 251 Kč se zákonnými úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán v pracovním poměru jako horník – zámečník. Pracovní poměr byl rozvázán dne 23. 2. 2021 z důvodu nemoci z povolání – iritační dermatitidy nohou po pracovní obuvi a žalovaná mu poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až do února 2023, kdy výplatu této náhrady zastavila, neboť lékařským posudkem ze dne 10. 2. 2023 byla výše uvedená nemoc z povolání oduznána ve smyslu § 2 vyhlášky č. 104/2012 Sb., jelikož došlo k regresi kožního nálezu. Žalobce trval na tom, že mu i nadále, bez ohledu na oduznání nemoci z povolání, náleží náhrada za ztrátu na výdělku, protože není dosud schopen vykonávat původní zaměstnání. Při opětovném zařazení na práci v dole by se totiž opět vrátily projevy jeho kožního onemocnění, i kdyby nosil jinou pracovní obuv než koženou obuv CSX , jméno FO, , jejíž používání u něj vyvolalo vznik nemoci z povolání. Jedná se o nemoc iritačního původu, přičemž iritační faktory (vlhko, tření, tlak nebo teplota) se mohou uplatňovat u jakékoliv přidělené pracovní obuvi. Nedošlo tak u něj k žádné podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Žalobce požadoval zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 3. 2023 do 29. 2. 2024.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a poukázala na rozhodnutí , Anonymizováno, ze dne 31. 3. 2023, kterým byl potvrzen lékařský posudek o oduznání nemoci z povolání. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že u žalobce více než jeden rok nejsou prokazatelně přítomny klinické známky manifestace iritační dermatitidy. Žalovaná nadto tvrdila, že původní obuv používaná žalobcem se dá nahradit jiným typem obuvi. Jelikož u žalobce došlo k ústupu nemoci a plnému zotavení, je schopen dosahovat stejný výdělek, jako před zjištěním nemoci z povolání.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalobci uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 3 993 Kč. Vyšel zejména ze závěrů znaleckého posudku , tituly před jménem, , adresa, , který potvrdil, že u žalobce byly dány předpoklady pro oduznání nemoci z povolání podle přílohy vyhlášky č. 104/2012 Sb. Skutečnost, že žalobce nadále netrpí nemocí z povolání, představuje podstatnou změnu poměrů ve smyslu § 271u odst. 1 zákoníku práce, která má za následek zánik povinnosti žalované platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce nemůže být opětovně zařazen na práci, kterou vykonával před vznikem škody.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce, který namítal, že soud nezohlednil to, že není nadále schopen dosahovat takových výdělků jako před vznikem škody, protože již nikdy nemůže být zařazen na původní práci, i když je již nemoc z povolání oduznána. Podle názoru žalobce má za této situace žalovaná povinnost platit mu i nadále náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to bez ohledu na to, zda žalobce stále (z formálního hlediska) trpí nemoci z povolání či nikoliv. Zánik takové povinnosti by přicházel v úvahu pouze tehdy, kdyby žalobce opět nabyl zdravotní způsobilost k výkonu práce horníka – zámečníka, což se nestalo. Žalobce zopakoval rovněž své argumenty týkající se bezvýznamnosti údajné změny typu pracovní obuvi používané u žalované. Z odborného vyjádření a z výpovědi znalce , tituly před jménem, , adresa, jednoznačně vyplývá, že samotný lékařský posudek o oduznání nemoci z povolání nemá žádný dopad na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku. Soud prvního stupně nepřesně zaprotokoloval některé odpovědi znalce. Za významnou žalobce považoval zejména odpověď na první otázku soudu, ve které znalec ve skutečnosti uvedl, že „není podstatné odpovědět na otázku, zda má či nemá nemoc z povolání, protože toto má přesah, ale je nejdříve na místě se zeptat, zda trpěl klinickými projevy nemoci z povolání, protože těmito netrpěl, ale naopak u něj existovala dispozice k opětovnému rychlému vzniku a rozvoji nemoci z povolání. Pro nemoc z povolání, i když klinické projevy nemá, nemůže žalobce svou původní práci vykonávat“. I pro oduznanou nemoc z povolání tedy žalobce nesmí vykonávat původní práci, ke změně poměrů tak nedošlo a žalobce má stále nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného.

6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek, jakož i řízení mu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

8. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodě 3 napadeného rozsudku odvolací soud jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

9. Námitky žalobce týkající se nesprávné protokolace výpovědi znalce , tituly před jménem, , adresa, , jehož výslech byl proveden prostřednictvím tzv. videokonference u jednání před soudem prvního stupně dne 4. 6. 2024, posoudil odvolací soud jako bezvýznamné, proto se namítaným rozporem mezi protokolem a záznamem nezabýval a nepřistoupil k přehrání zvukového záznamu, který má jinak přednost před protokolem (§ 40 odst. 2 o. s. ř.). I kdyby totiž znalec skutečně vypověděl to, co žalobce tvrdí, nemělo by to vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně (viz níže). Za podstatné považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně to, že znalec potvrdil, že u žalobce vskutku ke dni 10. 2. 2023, kdy došlo k oduznání nemoci z povolání, nebyly po dobu alespoň jednoho roku prokazatelně přítomny klinické známky manifestace předmětné kožní nemoci z povolání – iritační dermatitidy nohou po pracovní obuvi. Pokud se znalec vyjadřoval k otázce, jaké následky má oduznání nemoci z povolání na trvání či zánik nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, odvolací soud k tomu nepřihlížel, neboť se jedná o posouzení právní otázky, která přísluší výhradně soudu, nikoli znalci.

10. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem ke skutečnosti, že žalobce se domáhá z důvodu nemoci z povolání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 3. 2023 do 29. 2. 2024 – podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku měl vznikat. Znamená to, že změny významné pro výši nároku na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku a pro otázku tzv. změny poměrů se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném v době, kdy nárok na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku měl vznikat, resp. kdy mělo dojít ke změně poměrů, tj. v případě změny poměrů, ke které mělo dojít ke dni 10. 2. 2023, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákoník práce“).

11. Podle ustanovení § 269 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

12. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání jsou podle § 269 odst. 2 zákoníku práce existence nemoci z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.

13. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

14. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem nemoci z povolání k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním či hlášením nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Jestliže všechny předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu vzniklou nemocí z povolání byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů.

15. Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle § 271u odst. 1 zákoníku práce význam, jak správně konstatoval soud prvního stupně, jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), a nové poměry poškozeného.

16. Podle ustálené judikatury podstatnou změnu v poměrech poškozeného představuje například onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu poškozeného, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost nebo jež sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. Za této situace je totiž zřejmé, že poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), se změnily, neboť poškozený by stejně - i kdyby netrpěl nemocí z povolání - nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou. Uvedená změna poměrů současně nemusí vždy znamenat zánik povinnosti zaměstnavatele hradit poškozenému zaměstnanci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Nemůže-li poškozený pro onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, konat stejnou práci jako před vznikem škody, ale byl-li by způsobilý - kdyby netrpěl nemocí z povolání - konat jinou práci, z níž ho „obecné“ onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Za těchto změněných poměrů však poškozenému nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval při výkonu výše zmíněné jiné práce; jen taková škoda je totiž v uvedených nových poměrech poškozeného v příčinné souvislosti s nemocí z povolání.

17. V projednávané věci jádro sporu mezi účastníky spočívalo v posouzení otázky, zda tzv. oduznání nemoci z povolání představuje samo o sobě (bez dalšího) změnu poměrů, která znamená zánik povinnosti zaměstnavatele hradit poškozenému zaměstnanci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity).

18. Odvolacímu soudu není známo, že by tato otázka již byla řešena v rozhodovací praxi soudů vyšších stupňů. Při posouzení této otázky vyšel z následujících úvah.

19. Nemocemi z povolání jsou nemoci, které jsou uvedeny v nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání (srov. § 271k odst. 4 zákoníku práce). Jedná se o taxativní výčet onemocnění, u nichž se uznává jejich profesionální původ, jestliže zaměstnanec konal práci v podmínkách, z nichž příslušná nemoc z povolání vzniká. Nemoci z povolání jsou zde vymezeny jako nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Nemocí z povolání se rozumí též akutní otrava vznikající nepříznivým působením chemických látek. Nemoci z povolání jsou v tomto seznamu charakterizovány velmi obecnými znaky, proto otázka existence či neexistence nemoci z povolání u konkrétního zaměstnance je především věcí odborného posouzení příslušného zdravotnického zařízení, které má kompetenci uznávat nemoci z povolání. Ve sporných případech je záležitostí znaleckého posouzení znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, nebo v případě sporů, zda zaměstnanec u konkrétního zaměstnavatele pracoval za podmínek, z nichž příslušná nemoc z povolání vzniká, záležitostí znaleckého posouzení znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví hygiena práce. Zpravidla však bývá podkladem pro odškodnění nemoci z povolání posudek, kterým byla uznána nemoc z povolání, vydaný na základě § 62 odst. 5 č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání).

20. Obdobným způsobem jako uznání nemoci z povolání je upraven i opačný postup – tzv. oduznání nemoci z povolání. Lékařským posudkem vydaným na základě § 62 odst. 5 zákona o specifických zdravotních službách příslušné zdravotnické zařízení posoudí, zda nemoc u poškozeného zaměstnance již nadále nesplňuje podmínky pro uznání nemoci z povolání stanovené prováděcím právním předpisem podle § 65 citovaného zákona. Tímto prováděcím právním předpisem je výše zmiňovaná vyhláška o posuzování nemocí z povolání. Podle § 2 vyhlášky podmínky, za nichž nelze nemoc, která byla uznaná za nemoc z povolání podle nařízení vlády, nadále uznat za nemoc z povolání, jsou uvedeny (taxativním výčtem) v příloze k této vyhlášce. Tyto podmínky se zjišťují na základě posouzení zdravotního stavu posuzované osoby a výsledků odborných vyšetření vyžádaných nebo provedených poskytovatelem v oboru pracovní lékařství, pokud je to důvodné. Z přílohy vyhlášky vyplývá, že u nemocí z povolání kožních (kapitola IV přílohy nařízení vlády č. 290/1995 Sb.), nemoci kůže způsobené fyzikálními, chemickými nebo biologickými faktory, jsou podmínky, za nichž nelze nemoc, která byla uznaná za nemoc z povolání podle nařízení vlády, nadále uznat za nemoc z povolání, stanoveny takto:a) dermatitis irritativa, acne oleosa, acne picea - nejsou-li po dobu alespoň 1 roku prokazatelně přítomny klinické známky manifestace nemoci,b) eczema contactum, dermatitis proteinica, urticaria contacta - nejsou-li po dobu 2 let prokazatelně přítomny klinické známky manifestace nemoci.Ve sporných případech je oduznání či ukončení nemoci z povolání záležitostí znaleckého posouzení znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání.

21. V daném případě byla věcná správnost lékařského posudku o oduznání nemoci z povolání žalobce ke dni 10. 2. 2023 potvrzena znaleckým dokazováním. Z povahy věci má oduznání (ukončení) nemoci z povolání za následek, že nemoc z povolání de iure již nadále neexistuje (netrvá). Odpadl tak jeden z předpokladů povinnosti žalované nahradit žalobci škodu vzniklou nemocí z povolání. Tato skutečnost představuje (bez dalšího) podstatnou změnu poměrů ve smyslu § 271u odst. 1 zákoníku práce, která znamená zánik povinnosti žalované hradit žalobci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to bez ohledu na to, zda je žalobce nadále z medicínského hlediska de facto nadále zdravotně nezpůsobilý k práci horníka – zámečníka, kterou vykonával u žalované před vznikem škody. Odvolací soud má jisté pochopení pro nesouhlasné stanovisko žalobce, nicméně mu nepřísluší hodnotit „spravedlivost“ či vhodnost záměru normotvůrce, který právním předpisem stanovil, že dojde k ukončení iritační dermatitidy jako nemoci z povolání, nejsou-li po dobu alespoň 1 roku prokazatelně přítomny u zaměstnance klinické známky manifestace nemoci, a to obdobně jako mu nepřísluší přezkoumávat ani tzv. seznam nemocí z povolání. Z důvodu nadbytečnosti se proto odvolací soud dále nezabýval spornou otázkou, zda žalobce vskutku není nadále schopen vykonávat z důvodu kožní nemoci dosavadní práci a zda a jaký význam má v tomto směru skutečnost, že pracovní obuv, která u žalobce vyvolala nemoc z povolání, žalovaná nahradila jiným typem obuvi.

22. Vzhledem k výše uvedenému byl rozsudek soudu prvního stupně shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl včetně souvisejících nákladových výroků v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

23. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení procesně úspěšná žalovaná se výslovně vzdala práva na náhradu nákladů řízení, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.