16 CO 19/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená obecným zmocněncem titul jméno příjmení bytem adresa proti žalovaným: 1) územní celek sídlem adresa 2) anonymizována tři slova územní celek , IČO sídlem adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o určení chybného platového zařazení, o uložení povinnosti platového zařazení jako pracovníka v sociálních službách a o zaplacení 63 190 Kč o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 10. 2021, č. j. 8 C 178/2021-86,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 420 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].

III. Žalobkyně a žalovaný 1) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobkyně byla žalovanými 1) a 2) chybně zařazena do platové třídy [číslo] dle nařízení vlády č. 222/2010 Sb. a nesprávně zařazena do platové tabulky [číslo] dle přílohy k nařízení vlády č. 341/2017 Sb. a měla být od svého nástupu do zaměstnání dne [datum] zařazena do platové třídy [číslo] platového stupně [číslo] dle nařízení vlády č. 222/2010 Sb. a nařízení vlády č. 341/2017 Sb. a ode dne [datum] dle platové tabulky [číslo] jako pracovník v sociálních službách (odstavec I. výroku), zamítl dále žalobu na stanovení povinnosti žalovanému 1) či žalovanému 2) zařadit žalobkyni nově a správně se zpětnou platností od [datum] dle platové tabulky [číslo] jako pracovníka v sociálních službách dle přílohy k nařízení vlády č. 341/2017 Sb. a vydat žalobkyni nový mzdový výměr za období od [datum] do [datum] (odstavec II. výroku), zamítl i žalobu na stanovení povinnosti žalovanému 1) či žalovanému 2) zaplatit žalobkyni„ na nevyplacené mzdě 63 190 Kč v konečné částce snížené o zákonné odvody na sociálním pojištění, zdravotní pojištění a záloze na daň z příjmu“ (odstavec III. výroku), rozhodl, že žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec IV. výroku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 2) na nákladech řízení 11 880 Kč k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec V. výroku).

2. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně, která namítala, že napadený rozsudek je zmatečný a nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jak dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně není pracovníkem v sociálních službách, když samotný žalovaný 2) konstatoval, že žalobkyně je pracovníkem v sociálních službách. Nadto žalovaný 2) jako zaměstnavatel požádal o dotace na odměny pro zaměstnance v sociálních službách a žalobkyně jako pracovník v sociálních službách opakovaně odměny z těchto dotačních programů skutečně obdržela. Pokud by žalobkyně, jak uvedl okresní soud, vskutku nebyla pracovníkem v sociálních službách, pak by to znamenalo, že nejen žalobkyně, ale i všichni tzv. ostatní pracovníci v sociálních službách na stejných nebo obdobných pracovních pozicích, obdrželi odměny z dotačních programů neoprávněně. V takovém případě by ovšem měly být částky, které byly těmto zaměstnancům neoprávněně vypláceny, vymáhány zpětně po odpovědných osobách. Žalobkyně dále vytýkala okresnímu soudu, že nebyli vyslechnuti ostatní navržení svědci. Nesouhlasila ani s přisouzením nákladů žalovanému 2) za zastoupení advokátkou se sídlem v [obec] Tyto náklady považovala za neúčelné, protože žalovaný 1) jako zřizovatel má pro tyto účely zřízen vlastní právní odbor, který je financován z veřejných zdrojů. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl.

3. Žalovaný 1) ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že není ve sporu jako zřizovatel žalovaného 2), který je zaměstnavatelem žalobkyně, pasivně věcně legitimován.

4. Žalovaný 2) navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně se sjednaným druhem práce„ pomocné práce v kuchyni“ nebyla„ pracovníkem v sociálních službách“ ani„ sociálním pracovníkem v zařízení sociálních služeb“ ve smyslu § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 341/2017 Sb. Žalovaný 2) ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobkyně pracovala jako„ pracovník v zařízení sociálních služeb“, kdy záměrně vynechal slovo„ sociální“. Jinak řečeno, žalobkyně sice pracovala v zařízení sociálních služeb, nikoli ovšem jako sociální pracovník, nýbrž jako pomocná kuchařka. Nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že náklady na jeho zastoupení advokátkou nejsou účelné, neboť nepožadoval cestovní výdaje spojené s dojížděním této advokátky z [obec] do [obec] a zpět.

5. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že žalobkyně se po žalovaných domáhala jednak určení, které se týkalo jejího platového zařazení od [datum], a jednak uspokojení nároku (doplatku platu), který jí měl vzniknout v souvislosti s výkonem práce u žalovaného 2) za období od [datum] do [datum] – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen„ zákoník práce“), nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění účinném do 31. 8. 2021 (dále též jen„ nařízení vlády č. 341/2017 Sb.“), a nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále též jen„ nařízení vlády č. 222/2010 Sb.“).

7. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodech 8 až 20 odůvodnění a shrnutá v bodě 21 odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Neobstojí námitka žalobkyně, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, protože neprovedl výslech svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení]. Je pravdou, že okresní soud vyslechl jen svědkyni [jméno] [příjmení], která se vyjádřila k faktické pracovní náplni žalobkyně, která měla v pracovní smlouvě ze dne [datum] sjednaný druh práce„ pomocné práce v kuchyni“. Svědkyně [jméno] [příjmení] jako vedoucí stravovacího provozu vypověděla, že žalobkyně pracovala jako pomocná kuchařka, vykonávala pomocné práce v kuchyni, kdy se podílela na přípravě snídaní tak, že připravovala nápoje (kávu, čaj, kakao apod.), chystala pečivo, míchala pomazánky zhotovené kuchařkou apod.; pomáhala kuchaři tak, že čistila zeleninu, cibuli, brambory, dávala vařit těstoviny do vody osolené kuchařem, zahušťovala polévky jíškou; umývala nádobí. Žádné jídlo ovšem kompletně žalobkyně nevařila. Výpověď svědkyně [příjmení] korespondovala s písemnou pracovní náplní žalobkyně ze dne [datum], proto soud prvního stupně zcela důvodně neshledal žádné důvody k pochybnostem o věrohodnosti výpovědi svědkyně a jako nadbytečný posoudil výslech dalších svědků, kteří byli žalobkyní navrženi rovněž k prokázání její faktické pracovní náplně. Ostatně žalobkyně v odvolání nespecifikovala, v čem konkrétně byla výpověď svědkyně [příjmení] případně nepravdivá či nevěrohodná.

8. Odvolací soud předně souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný 1) jako zřizovatel žalovaného 2) (příspěvkové organizace) není v projednávané věci pasivně věcně legitimován. Věcnou legitimaci má obecně ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, jinak řečeno, kterému svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), o něž v řízení jde. Týká-li se věcná legitimace žalobce, hovoří se o aktivní věcné legitimaci, a týká-li se žalovaného, označuje se jako pasivní věcná legitimace. Ve sporu o platové nároky zaměstnance příspěvkové organizace je pasivně věcně legitimován pouze zaměstnavatel, nikoli zřizovatel zaměstnavatele. Zřizovatel spolu se zaměstnavatelem by byl pasivně věcně legitimován pouze v případě„ platového sporu“ ředitele jako statutárního zástupce příspěvkové organizace, neboť tomuto zaměstnanci určuje plat zřizovatel. O takový případ se však u žalobkyně nejedná. Soud prvního stupně proto po právu vůči žalovanému 1) z tohoto důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl.

9. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

10. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je to, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Podle ustálené judikatury je dán naléhavý právní zájem zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba o určení nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba na plnění. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva.

11. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že„ žalobkyně byla žalovaným 2) chybně zařazena do platové třídy [číslo] dle nařízení vlády č. 222/2010 Sb. a do platové tabulky [číslo] dle přílohy k nařízení vlády č. 341/2017 Sb. a že měla být od svého nástupu do zaměstnání dne [datum] zařazena do platové třídy [číslo] platového stupně [číslo] dle nařízení vlády č. 222/2010 Sb. a nařízení vlády č. 341/2017 Sb. a ode dne [datum] dle platové tabulky [číslo] jako pracovník v sociálních službách“. Žalobkyně se nepochybně mohla domáhat doplatku platu (platového tarifu) z důvodu nesprávného zařazení do příslušné platové třídy a stupnice platových tarifů, což také učinila. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení musí tedy být dán v době vyhlášení rozhodnutí. V daném případě bylo právo žalobkyně na správné platové zařazení dle jejího tvrzení již porušeno od vzniku pracovního poměru, tj. od [datum], přičemž pracovní poměr mezi účastníky byl skončen v průběhu řízení dohodou o rozvázání pracovního poměru ke dni [datum]. Za této situace nemůže určovací žaloba plnit preventivní funkci. Jinak řečeno samotná žalobkyně tvrdí, že její právo již bylo porušeno, právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva a je proto v projednávané věci žaloba na plnění (na zaplacení doplatku platu), nikoli určovací žaloba.

12. Je-li zaměstnavatelem stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona, nebo regionální rada regionu soudržnosti, přísluší zaměstnanci za práci vykonanou v pracovním poměru (s výjimkou peněžitého plnění poskytovaného občanům cizích států s místem výkonu práce mimo území České republiky) za podmínek stanovených zákoníkem práce plat, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 a 3 zákoníku práce). Plat je peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci (srov. § 109 odst. 3 zákoníku práce), určené podle zákoníku práce, nařízení vlády vydaného k jeho provedení podle § 111 odst. 2, § 112 odst. 2, § 123 odst. 6, § 128 odst. 2 a § 129 odst. 2 zákoníku práce a v jejich mezích podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu; plat není možné určit jiným způsobem, v jiném složení a jiné výši, než stanoví zákoník práce a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (srov. § 122 odst. 1 zákoníku práce).

13. Zaměstnanci přísluší platový tarif stanovený pro platovou třídu a platový stupeň, do kterých je zařazen, není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak (srov. § 123 odst. 1 zákoníku práce). Zaměstnavatel zařadí zaměstnance do jedné z šestnácti platových tříd podle druhu práce sjednané v pracovní smlouvě a v jeho mezích na něm požadovaných nejnáročnějších prací (srov. § 123 odst. 2 a 5 zákoníku práce). Vychází přitom z nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě. V rámci těchto tříd zařadí zaměstnavatel zaměstnance do platového stupně podle doby dosažené praxe, doby péče o dítě a doby výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby (dále jen„ započitatelná praxe“) (srov. § 123 odst. 4 zákoníku práce). Bližší způsob zařazování zaměstnanců do platových tříd a platových stupňů upravuje nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

14. Z výše uvedeného vyplývá, že plat je definován jako peněžité plnění poskytované za práci zaměstnancům zaměstnavatelů, kteří na odměňování využívají zcela nebo převážně veřejné zdroje (prostředky ze státního rozpočtu, z ostatních veřejných rozpočtů nebo z veřejného zdravotního pojištění). Úprava platových poměrů uvedeného okruhu zaměstnanců vyjadřuje zájem státu na řádném využívání těchto zdrojů, a má proto přísně regulační charakter. Tomu odpovídá i kogentní povaha jednotlivých ustanovení, která je ještě zdůrazněna v § 122 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého není možné určit plat jiným způsobem, v jiném složení a v jiné výši, než stanoví zákoník práce a právní předpisy vydané k jeho provedení, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Konkrétně to znamená, že zaměstnavatel je povinen respektovat strukturu platu a podmínky pro poskytování jeho jednotlivých složek (při úpravě platových poměrů zaměstnanců kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem nemůže ani založit právo na složky platu, které zákoník práce neupravuje, ani poskytování některých složek platu vyloučit; nemůže rovněž stanovit nebo sjednat platová práva vyšší nebo naopak nižší, než stanoví zákoník práce nebo prováděcí nařízení vlády).

15. Plat tvoří všechny složky platu upravené zákoníkem práce a nařízením vlády č. 341/2017 Sb. (platový tarif, příplatek za vedení, příplatek za noční práci, příplatek za práci v sobotu a v neděli, příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí, zvláštní příplatek, příplatek za rozdělenou směnu, osobní příplatek, příplatek za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah, specializační příplatek pedagogického pracovníka, příplatek za práci ve svátek, plat za práci přesčas, odměna, cílová odměna). Plat určuje zaměstnanci zaměstnavatel. Konkrétní výši platu, resp. platového tarifu a dalších pravidelně poskytovaných složek platu, určí zaměstnavatel písemným platovým výměrem, který je zaměstnanci povinen předat v den nástupu do práce (§ 136 zákoníku práce). Jednotlivé složky platu uvedené v platovém výměru se pak ve výši v tomto výměru určené stávají zaručenou mzdou zaměstnance (§ 112 zákoníku práce).

16. V projednávané věci se žalobkyně domáhá konkrétně doplatku platového tarifu, který je základní nárokovou složkou platu zaměstnanců odměňovaných platem. Zaměstnanci přísluší platový tarif stanovený pevnou částkou pro platovou třídu a platový stupeň, do kterých je zařazen. Stupnice platových tarifů stanoví nařízení vlády č. 341/2017 Sb. v přílohách 1 až 4. Rozhodujícím kritériem pro zařazení zaměstnance do platové třídy je druh práce sjednaný v pracovní smlouvě (popř. vyplývající ze jmenování). Zaměstnavatel je povinen zařadit zaměstnance do platové třídy podle nejnáročnějších prací, jejichž výkon na něm v rámci sjednaného druhu práce požaduje. Právně závazným podkladem pro zařazování zaměstnanců do platových tříd je nařízení vlády č. 222/2010 Sb.

17. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně uvedenými v bodě 38 odůvodnění napadeného rozsudku, že žalobkyně nesplňovala předpoklady pro stanovení platového tarifu podle stupnice platových tarifů uvedené v příloze [číslo] nařízení vlády č. 341/2017 Sb., neboť nevykonávala práci„ pracovníka v sociálních službách“ ani„ sociálního pracovníka v zařízení sociálních služeb“ ve smyslu § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 341/2017 Sb. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. vyložil, které skutečnosti měl prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud považuje toto odůvodnění za naprosto jasné, srozumitelné a přezkoumatelné, přičemž nemá co podstatného k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně dodat. Soud prvního stupně zcela důvodně vycházel z definice pojmů„ pracovníka v sociálních službách“ a„ sociálního pracovníka“ uvedené v příslušné části přílohy nařízení vlády č. 222/2010 Sb. (katalogu prací). Žalobkyně tato kritéria zcela jednoznačně nesplňovala, protože se nepodílela na výkonu přímé péče, nýbrž vykonávala (stejně jako například ostatní zaměstnanci v kuchyni, úklidu, údržbě apod.) práce, které lze hodnotit jako pomocné či servisní práce, nikoli jako přímé poskytování sociálních služeb. Argumentace žalobkyně, týkající se dotací Ministerstva práce a sociálních věcí na mimořádné odměny pro zaměstnance v sociálních službách v souvislostí s epidemií COVID-19, není případná, protože z žalobkyní předložených tiskových zpráv je zřejmé, že tyto dotace se skutečně týkaly všech zaměstnanců v sociálních službách, tedy nejen zaměstnanců v přímé péči a sociálních pracovníků, ale i všech ostatních zaměstnanců v kuchyni, úklidu, údržbě, administrativě apod., což však nevypovídá nic o tom, zda žalobkyně vykonávala či nikoli práci„ pracovníka v sociálních službách“ nebo„ sociálního pracovníka v zařízení sociálních služeb“ ve smyslu § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 341/2017 Sb.

18. Za správné považuje odvolací soud rovněž závěry soudu prvního stupně uvedené v bodě 39 odůvodnění napadeného rozsudku, že žalobkyně by sice podle nejnáročnějších prací, jejichž výkon na ní žalovaný 2) v rámci sjednaného druhu práce požadoval, měla být správně zařazena do 3. platové třídy a podle započitatelné praxe do 6. platového stupně, což by představovalo od [datum] platový tarif ve výši [částka] měsíčně. To je však pro žalobkyni méně výhodné, protože žalovaný 2) ji zařadil do 2. platové třídy a v souladu s vnitřním platovým předpisem do 12. platového stupně s platovým tarifem [částka] měsíčně. Žalobkyni tedy z důvodu nesprávného zařazení do platové třídy nevznikl nárok na doplatek platu (platového tarifu). Ostatně žalobkyně v odvolání tento závěr soudu prvního stupně nikterak nezpochybňovala.

19. Důvodnou neshledal odvolací soud ani odvolací námitku žalobkyně týkající se neúčelnosti nákladů řízení žalovaného 2) spojených s jeho zastupováním advokátkou. V řízení nevyšlo najevo, že by žalovaný 2) jako obecní příspěvková organizace měl vlastní právníky, kteří by mohli hájit jeho zájmy. Žalovaný 1) není jako zřizovatel žalovaného 2) povinen poskytovat jím zřizované příspěvkové organizaci vlastní právníky pro účely zastupování v občanském soudním řízení. Jedná se totiž o samostatné právnické osoby. Právníci žalovaného 1) nejsou zaměstnanci jím zřizované příspěvkové organizace, proto nejsou oprávněni jednat v řízení před soudem za takovou příspěvkovou organizaci, které nelze za této situace upírat právo na právní pomoc prostřednictvím zvoleného zástupce z řad advokátů. Skutečnost, že žalovaný 1) má zřízen právní odbor, proto neznamená, že by zmiňované náklady řízení žalovaného 2) bylo možno hodnotit jako neúčelné. Žalovanému 2) nelze důvodně vytýkat ani to, že si zvolil k zastupování advokátku se sídlem v [obec], neboť cestovní výdaje spojené s dojížděním této advokátky z [obec] k jednáním u soudu nepožadoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení.

20. S ohledem na výše uvedené odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správný a jako takový jej v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ustanovením § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř.

22. V odvolacím řízení procesně úspěšný žalovaný 1) se výslovně vzdal práva na náhradu nákladů řízení, proto odvolací soud rozhodl, že žalobkyně a žalovaný 1) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

23. Žalovanému 2) vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 9 420 Kč, které představují odměnu za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne [datum]) po 3 660 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu za ztrátu času v souvislosti s cestou k jednání před odvolacím soudem v rozsahu 15 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu.