16 Co 255/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalovanému: Anonymizováno “, IČO Anonymizováno sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. Oskarem Povetzem sídlem Hlavní třída 87/2, 737 01 Český Těšín o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Karviné ze dne 16. září 2025, č. j. 15 C 10/2025-68, ve znění opravného usnesení Okresního soudu Karviné ze dne 10. října 2025, č. j. 15 C 10/2025-74,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 828,32 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, advokáta se sídlem , adresa, , , adresa, .

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 10. 3. 2025 se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 11. 2024 s odůvodněním, že se výpovědní důvody nezakládají na pravdě. Pokud jde o docházku na pracoviště, žalobce pracovní dobu dodržoval, pokud jde o tzv. malé zastřešení zapůjčené společnosti , právnická osoba, , k tomu došlo dne 28. 6. 2024, kdy byl žalobce na dovolené, a proto mu nelze klást za vinu nesepsání předávacího protokolu. Totéž se týče zápůjčky nifteců stejné společnosti ze dne 1. 10. 2024, žalobce u zápůjčky nebyl a o předání majetku žalovaného nebyl informován. Žalobce dále tvrdil, že výpověď z pracovního poměru je důsledkem oznámení Ministerstvu spravedlnosti, které žalobce podal dne 13. 10. 2024. Žalobce v oznámení poukázal na protiprávní činnost ředitelky žalovaného spočívající zejména v tom, že půjčovala bezplatně vybavení zaměstnavatele společnosti , právnická osoba, a dále chybovala při organizaci veřejných zakázek. Oznámení žalobce bylo posouzeno jako důvodné, věc byla postoupena Policii ČR a byla přezkoumávána Ministerstvem spravedlnosti. Výpověď z pracovního poměru daná žalobci je tedy odvetným opatřením podle zákona o ochraně oznamovatelů, pochybení, která byla žalobci vytknuta, jsou účelově vytvořena a týkají se právě skutečností, na které žalobce v oznámení poukazoval.

2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s odůvodněním, že se žalobce dopustil závažného porušování povinností vyplývajících z pracovního poměru, které jsou ve výpovědi popsány. Docházku žalobce žalovaný zkontroloval pomocí kamerových záznamů. Žalobce například dne 22. 10. 2024 předstíral práci v rozsahu 74 minut a dne 25. 10. 2024 v rozsahu 110 minut. Žalovaný odmítl, že by se v případě výpovědi z pracovního poměru, která byla žalobci doručena dne 20. 10. 2024, jednalo o odvetné opatření ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 171/2023 Sb. o ochraně oznamovatelů. Pokud by se jednalo o odvetné opatření, muselo by být vyvoláno podaným oznámením. Žalovaný však až do doručení výzvy Ministerstva spravedlnosti z února 2025 o oznámení žalobce nevěděl.

3. Okresní soud v Karviné, jako soud prvního stupně, rozsudkem identifikovaným v záhlaví, žalobu o určení neplatnosti výpovědi dané žalobci přípisem žalovaného ze dne 20. 11. 2024 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že jelikož žalobce uvedl skutečnosti, ze kterých bylo lze dovodit, že byl ze strany žalovaného vystaven odvetnému opatření, protože je oznamovatelem podle zákona o ochraně oznamovatelů, byl žalovaný povinen nejprve v řízení dokázat, že přijetí tvrzeného opatření (výpovědi z pracovního poměru) bylo objektivně odůvodněno legitimním cílem a představovalo k tomuto cíli přiměřený a nezbytný prostředek. Žalovaný důkazní břemeno v tomto směru unesl. Žalobce podal na Ministerstvo spravedlnosti dne 13. 10. 2024 oznámení, ve kterém upozorňoval například na bezúplatné zapůjčení pódia společnosti , právnická osoba, a na porušení právních předpisů týkajících se veřejných zakázek. Žalovaný byl o této skutečnosti informován nejprve v lednu 2025, kdy byl vyrozuměn Policií ČR, že dne 9. 1. 2025 byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku, a to na základě oznámení podaného ministerstvem spravedlnosti ze dne 15. 11. 2024. Poté byl žalovaný přípisem , právnická osoba, ze dne 18. 2. 2025 vyzván k podání vysvětlení ke skutečnostem, na které žalobce ve svém oznámení poukázal (srov. vyrozumění Policie ČR ze dne 9. 1. 2025, přípis , právnická osoba, ze dne 18. 2. 2025, výpověď ředitelky žalovaného). Dále bylo v řízení prokázáno, že již v září a říjnu 2024 se ředitelka žalovaného obracela na advokáta se žádostí o sepsání upozornění na možnost výpovědi nebo přímo výpovědi žalobci, protože měla výhrady k plnění pracovních povinností žalobce (srov. e-mailová korespondence z 30. 10., 4. 11. a 13. 11. 2024). Z výše uvedeného vyplývá, že výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce daná žalobci dne 20. 11. 2024 nepředstavuje vůči žalobci odvetné opatření ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 171/2023 Sb. o ochraně oznamovatelů. Dále je zřejmé, že žalobce tím, že ve stanovené pracovní době práci nevykonával, a přitom nepravdivě výkon práce zaznamenal v knize docházky, porušil povinnost, kterou mu ukládá § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. V posuzovaném případě okresní soud při zkoumání intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci přihlédl zejména k funkci, kterou žalobce zastával (vedoucí zaměstnanec) a k míře zavinění zaměstnance (žalobce nesprávně vykazoval odpracovanou dobu v knize docházky v přímém úmyslu). Okresní soud dále přihlédl k dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů žalobce. V řízení bylo prokázáno (výpovědí ředitelky žalovaného a svědků , jméno FO, a , jméno FO, ), že žalobce se své práci nevěnoval důsledně, přestože šlo o vedoucího zaměstnance, který byl povinen organizovat a řídit práci svých podřízených. Žalobce tak nečinil, proto vznikal zmatek v souvislosti s půjčováním majetku žalovaného, který se zabývá provozováním různých kulturních akcí, jiným společnostem (např. společnosti , právnická osoba, ). Žalobce se vymlouval na to, že různé protokoly o předání či vrácení majetku měli vypracovat (a nevypracovali) jeho podřízení apod. Povinností žalobce přitom bylo, aby si práci na jím řízeném oddělení zorganizoval tak, aby byla vedena přehledná evidence rozsahu a čase zapůjčeného majetku, a tak byly zajištěny podklady pro případnou fakturaci nákladů. Dále nelze přehlédnout, že žalobce mohl a měl vědět, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, byla již v roce 2016 zavřena barterová smlouva, na jejímž základě si žalovaný a jmenovaná společnost vypůjčovali navzájem různá vybavení sloužící pro kulturní akce. Tvrzení žalobce, že ředitelka žalovaného výhradně této společnosti zapůjčovala bezdůvodně majetek žalovaného bezplatně, nebylo pravdivé. Porušení právních povinností žalobce uvedených v § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tj. nevyužívání pracovní doby a vědomé zkreslování odpracované pracovní doby představuje závažné porušení pracovních povinností žalobce, pro které mu žalovaný dal důvodně výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce, proto se soud dalšími výpovědními důvody nezabýval. Výpověď, která byla žalovaným žalobci dána přípisem ze dne 20. 11. 2024 podle § 52 písm. g) zákoníku práce, byla objektivně odůvodněna legitimním cílem rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, který řádně neplní své pracovní povinnosti, představovala k tomuto cíli přiměřený a nezbytný prostředek, zároveň byly dány výpovědní důvody požadované § 52 písm. g) zákoníku práce, proto okresní soud žalobu o určení neplatnosti výpovědi zamítl.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání uvedl, že 31. 5. 2025 bylo Ministerstvem spravedlnosti z moci úřední zahájeno řízení pod sp. zn. MSP-22/2024-OSZ-PRZO, o přestupku žalovaného a jeho statutárního orgánu – obviněné , tituly před jménem, , jméno FO, . O zahájení tohoto řízení se žalobce dověděl z Vyrozumění o zahájení řízení a možnosti uplatnit nárok na náhradu škody nebo nárok na vydání bezdůvodného obohacení, č. j. MSP-22/2024-OSZ-PRZO/61, ze dne 25. 6. 2025. Žalobce následně využil svého práva nahlédnout do spisu vedeného Ministerstvem spravedlnosti, z něhož zjistil, že obsahem spisu je také e-mail žalovaného, resp. ředitelky žalovaného, ze dne 20. 11. 2024, jenž byl adresován místostarostovi města , adresa, , tituly před jménem, , jméno FO, . V tomto e-mailu ředitelka uvádí: „O níže skutečnosti, že pan , Jméno žalobce, se domnívá, že jednám protiprávně ohledně zapůjčení technického inventáře, jsem se dozvěděla dne 7. října 2024.“ O uvedené skutečnosti se tedy měla dozvědět necelý týden poté, co žalobce učinil podání podnětu na podatelnu , právnická osoba, města , adresa, . V tomto podnětu podaném dne 1. 10. 2024 žalobce upozorňoval město , adresa, , jakožto zřizovatele svého zaměstnavatele, na již zmíněné protiprávní jednání. Z podnětu žalobce je patrné také to, že uvedené podání bude zasílat na vědomí také , právnická osoba, . Součástí spisu vedeného Ministerstvem spravedlnosti je dále Podání vysvětlení místostarosty , tituly před jménem, , jméno FO, , č. j. MSP-22/2024-OSZ-PRZO/40, kde mimo jiné uvádí, že o podaném podnětu „pravděpodobně hovořil s interní auditorkou paní , jméno FO, , starostou města panem , jméno FO, a ředitelkou , Anonymizováno, „, Anonymizováno, “ , jméno FO, .“ K otázce, zdali je mu známo, že by se informace o podaném podnětu dostaly nějakým způsobem k zaměstnavateli odpovídá: „Informace se dostaly k zaměstnavateli, protože jsem si vyžádal stanovisko paní , jméno FO, k podanému podnětu.“ Z tohoto je patrné, že žalovaný uváděl vědomě nepravdivé informace. Samotné tvrzení žalovaného z 23. 6. 2025, že se o tom, že se žalobce obrátil se stížností i na zřizovatele žalované, dozvěděl až dne 13. 11. 2024, a to prostřednictvím e-mailu , tituly před jménem, , jméno FO, , zpochybňuje sama ředitelka žalovaného svou odpovědí na předmětný e-mail. Dle žalobce svědčí časová posloupnost o tom, že se o odvetné opatření dle zákona o ochraně oznamovatelů jednalo a žalobce měl požívat ochrany dle tohoto zákona. Je-li v rozsudku poukazováno na to, že bylo v řízení prokázáno, že již v září a říjnu 2024 se ředitelka žalovaného obracela na advokáta se žádostí o sepsání upozornění na možnost výpovědi nebo přímo výpovědi žalobci, přičemž soud odkazuje na e-mailovou korespondenci z 30. 10., 4. 11. a 13. 11., z čehož dle něj také vyplývá, že se o odvetné opatření nejedná, má žalobce za to, že toto vyhodnocení není správné, neboť z časového hlediska uvedené jednání spíše přisvědčuje existenci odvetného opatření, když uvedené e-maily jsou z konce října a začátku listopadu (nikoli září, jak uvádí okresní soud), tedy z období, kdy již ředitelka žalovaného věděla o podezřeních žalobce o jejím protiprávním jednáním a kdy již byl učiněno oznámení jak zřizovateli žalovaného, tak i k Ministerstvu spravedlnosti. Nepravdivé vykazování odpracované pracovní doby žalobce v době od 22. 10. 2024 do 30. 10. 2024 okresní soud považuje za prokázané na základě kamerových záznamů. Žalobce již v žalobě uvedl svou pochybnost o tom, zda byl žalovaný oprávněn ke kontrole docházky prostřednictvím kamerových záznamů, když kamerový systém u žalované měl sloužit pouze k ochraně majetku, nikoliv ke sledování zaměstnanců, resp. kontrole docházky. Rovněž při prvním jednání před okresním soudem dne 22. 5. 2025 žalobce zpochybňoval zákonnost navrhovaných kamerových záznamů, a to zejména pro dobu jejich uchovávání. Okresní soud se ani nijak nezabýval skutečností, že ředitelka žalovaného při výslechu uvedla, že kamerové záznamy jsou uchovávány po dobu 21 dnů a následně jsou automaticky vymazány. V takovém případě by nemohla dne 12. 11. 2024 uskutečnit kontrolu kamerových záznamů pořízených pro den 22. 10. 2024, neboť ten by měl být již smazán. Žalobce navíc uvedl, že i pokud by měly být kamerové záznamy jako důkaz v soudním řízení provedeny, není z nich podle něj, což uvedl při jednání u okresního soudu, možné dovodit, že by nepravdivě vykazoval svou odpracovanou pracovní dobu. Samotná skutečnost, že by měl na kamerových záznamech odcházet z budovy nebo přicházet do budovy, nepotvrzuje jeho odchod z práce či příchod do práce. Jak žalobce tvrdil již před okresním soudem, oddělení provozu má na starost nejen samotnou budovu kulturního a společenského střediska, nýbrž celý areál, tedy i venkovní prostory. Na základě výše uvedených skutečností proto žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaný k odvolání uvedl, že pokud jde o námitky žalobce ve vztahu k problematice odvetného opatření, tak oznámení, které žalobce učinil vůči zřizovateli žalovaného, není oznámením ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů, tudíž nemůže založit ochranu žalobce. Navíc žalobce v oznámení uváděl vědomě nepravdivé informace, které jej z ochrany dle předmětného zákona diskvalifikují. Z hlediska ochrany žalobce podle zákona o ochraně oznamovatelů je tak bezpředmětné, kdy se žalovaný dozvěděl o oznámení žalobce vůči zřizovateli žalovaného. Toto oznámení žalovaný nikdy neviděl, byl pouze informován, že takový podnět byl učiněn. Policie sice skutečně prověřovala okolnosti ohledně veřejných zakázek žalované a půjčování jejího majetku, ale dosud žádná osoba nebyla obviněna. Žalovaný tak má za to, že policie věc odložila. Žalobce dobře věděl, což vyplynulo i z dokazování, že žalovaný má uzavřenu barterovou smlouvu se společností , právnická osoba, , na jejímž základě docházelo k vzájemným bezúplatným zápůjčkám vybavení. Přesto podal vědomě nepravdivý podnět, že se takto děje protiprávně. Jde-li o kamerové záznamy, tyto byly pořízeny a u soudu použity a provedeny jako důkaz v souladu s právními předpisy. Z ustanovení § 88 občanského zákoníku plyne, že záznam lze pořídit a použít mj. k ochraně jiných práv. V daném případě se jednalo o ochranu majetku žalovaného. Předně je nutno uvést, že se nejednalo o nějakou tajnou nahrávku. Žalobce dobře věděl, stejně jako i ostatní zaměstnanci či jiné osoby vstupující do budovy žalovaného, že kamery jsou na této budově instalovány a že pořizují záznam. Žalovaný neměl jinou možnost, jak prokázat, že žalobce vykazuje v evidenci nesprávné údaje, díky čemuž se na úkor žalovaného obohacoval. Kamerové záznamy nebyly pořízeny v soukromých prostorách žalobce, ale jedná se o záběry prostor před budovou žalovaného. Jestliže žalobce tvrdí, že kamerové záznamy neprokazují, že odcházel z práce nebo do ní přicházel, jelikož mohl plnit pracovní úkoly i mimo danou budovu, toto tvrzení není relevantní. Pokud by totiž tomu bylo tak, jak se snaží žalobce naznačit, měl mít v knize docházky zaznamenán odchod z pracoviště a jeho důvod. Existenci této povinnosti sám žalovaný u okresního soudu potvrdil, nicméně v předmětných dnech žádné takové opuštění pracoviště neevidoval. Pokud by měl žalobce pravdu, zcela jistě by uvedl, kam odcházel a proč a kdy se do budovy žalované vrátil, aby zaevidoval svou směnu. Nic takového se však nestalo. K okresnímu soudu byly přitom předloženy kamerové záznamy z daných dnů i ve vztahu k časům, kdy údajně měl žalobce z práce odcházet, ale na záběrech už není. Je tedy jasné, že z práce odešel nebo do ní přišel v časech, které jsou uvedeny ve výpovědi. Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný a zavázal žalobce k úhradě nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 7.-8. a 15. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná přejímá.

8. K námitkám proti zjištěnému skutkovému stavu odvolací soud předně v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností okresního soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresním soudem může být proto považováno, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru, jakož i na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního, a proto nespatřoval důvod dokazování opakovat či doplňovat, vyjma dále uvedeného.

9. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování a dospěl k následujícímu skutkovému zjištění: – z výroku I. usnesení Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 1. 2026, č. j. MSP-22/2024-OSZ-PRZO/112, že Řízení o přestupku proti obviněným i) , Anonymizováno, ", IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „obviněné , Anonymizováno, “), zastoupenému opatrovníkem , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátem se sídlem , adresa, , , adresa, ; a ii) obviněné , tituly před jménem, , jméno FO, , nar. 23. 7. 1979, bytem , adresa, (dále jen „obviněná , jméno FO, “), která je statutárním orgánem obviněného , Anonymizováno, , které bylo zahájeno dne 31. 5. 2025 oznámením o zahájení řízení č. j. MSP-22/2024-OSZ-PRZO/56 pro skutek spočívající v tom, že obviněné , Anonymizováno, poté, co pan , Jméno žalobce, , nar. , Datum narození žalobce, (dále jen „poškozený“), podal dne 13. 10. 2024 oznámení prostřednictvím vnějšího oznamovacího systému Ministerstva spravedlnosti, jehož předmětem bylo podezření na protiprávní jednání ředitelky obviněného , Anonymizováno, , obviněné , jméno FO, , které mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku nebo trestného činu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži dle § 257 tr. zákoníku, ukončil s poškozeným pracovní poměr výpovědí ze dne 20. 11. 2024, se zastavuje, neboť skutek, o němž se vede řízení, není přestupkem. Toto usnesení nabylo právní moci 24. 2. 2026.

10. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že kamerové záznamy byly pořízeny a u okresního soudu provedeny jako důkaz v souladu s právními předpisy. Z ustanovení § 88 občanského zákoníku plyne, že záznam lze pořídit a použít mj. k ochraně jiných práv, zde k ochraně majetku žalovaného. Kamerové záznamy nebyly pořízeny v soukromých prostorách žalobce, ale jedná se o záběry prostor před budovou žalovaného. Žalobce věděl (musel vědět), stejně jiné osoby (včetně ostatních zaměstnanců žalovaného) vstupující do budovy žalovaného, že kamery jsou na této budově instalovány a že pořizují záznam.

11. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen zákoník práce), a ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen o. z.).

12. Okresní soud se správně, jelikož žalobce uvedl skutečnosti, ze kterých bylo možno dovodit, že byl ze strany žalovaného vystaven odvetnému opatření, protože je oznamovatelem podle zákona o ochraně oznamovatelů (zákon č. 171/2023 Sb. v platném znění), zabýval tím, zda žalovaný v řízení doložil (prokázal), že přijetí tvrzeného opatření (výpovědi z pracovního poměru) bylo objektivně odůvodněno legitimním cílem a představovalo k tomuto cíli přiměřený a nezbytný prostředek (srov. § 133a odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že žalovaný důkazní břemeno v tomto směru unesl, kdy odkazuje na podrobné odůvodnění popsané v bodu 5. odůvodnění napadeného rozsudku, jak byl shora reprodukován. K témuž závěru (že se nejednalo o odvetné opatření) dospěl i správní orgán (Ministerstvo spravedlnosti), který podle § 14 písm. a) zákona č. 171/2023 Sb. přijímá a posuzuje oznámení podle tohoto zákona. Ke dni 20. 11. 2024, kdy žalovaný dal žalobci projednávanou výpověď, sice věděl o podnětu ze dne 1. 10. 2024, který žalobce adresoval na , adresa, jako zřizovatele. Tento podnět však nemůže být považován za oznámení podle zákona o ochraně oznamovatelů, a jeho podání neposkytuje poškozenému ochranu jakožto oznamovateli, zřizovatel není orgán kompetentní k šetření oznámení podle zákona o ochraně oznamovatelů jako je Policie ČR nebo státní zastupitelství. O skutečnosti, že žalobce podal dne 13. 10. 2024 oznámení též ministerstvu (které by poškozenému ochranu podle zákona o ochraně oznamovatelů poskytovalo), se žalovaný dozvěděl později až v roce 2025. Navíc samotný žalobce ve svém e-mailu ze dne 27. 1. 2025 potvrdil, že o oznámení podaném Ministerstvu spravedlnosti nikdo nevěděl. Nelze tak dovodit příčinnou souvislost mezi oznámením, které žalobce učinil dne 13. 10. 2024, a výpovědí z pracovního poměru, která mu byla dána dne 20. 11. 2024, protože žalovaný o oznámení podaném Ministerstvu spravedlnosti nevěděl. Výpověď tudíž nemohla být reakcí na podané oznámení.

13. Žalovaný rozvázal pracovní poměr se žalobcem podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, kdy toto ustanovení je charakterizováno tím, že zaměstnanec poruší povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Povinnost dodržovat povinnosti, které vyplývají z pracovního poměru, patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být toto porušení povinnosti ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. V případě hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přijal a odůvodnil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 379/2000 závěr, že Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval., kdy dále odvolací soud podotýká, že jakékoliv porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, pokud nedosahuje intenzity závažného porušení nebo vyšší, je vždy méně závažným porušením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000), avšak soud není oprávněn posoudit jednání zaměstnance přísněji než zaměstnavatel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4596/2014 – Rozhodne-li se zaměstnavatel pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem pro jeho porušení pracovní povinnosti z jím označeného zákonného důvodu, nemůže soud posoudit totéž porušení povinnosti z důvodu přísnějšího.). Dále odvolací soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 (Útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.) nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.), kdy za nepřímý útok na majetek zaměstnavatele se považuje i tzv. úmyslné předstírání výkonu práce, tedy situaci, kdy zaměstnanec pracovní dobu nevyužívá a ve vztahu k zaměstnavateli však tuto (ne)činnost vykazuje jako odpracovanou dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2664/2020).

14. Při zkoumání intenzity porušení povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci je třeba v projednávané věci přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce u žalovaného pracoval jako vedoucí oddělení provozu, kdy jeho náplní práce bylo mj. kontrolovat práci podřízených zaměstnanců (§ 302 písm. a) zákoníku práce) včetně jejich docházky, a k míře zavinění, kdy žalobce nesprávně vykazoval odpracovanou dobu v knize docházky v přímém úmyslu, kdy se nejednalo o jednorázový exces, ale soustavnou činnost. Žalobce sice tvrdil, že plnil pracovní úkoly i mimo budovu, avšak pokud by tomu tak bylo, měl mít v knize docházky zaznamenán odchod z pracoviště a jeho důvod, a také kdy se do budovy žalované vrátil, aby zaevidoval ukončení své směny. Nic takového se však nestalo. Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je totiž nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce (Zaměstnanci jsou povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.). Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance (§ 301 písm. c) zákoníku práce) ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005).

15. Jednání žalobce tak naplnilo výpovědní důvod podle § 52 písm. g) věta před středníkem zákoníku práce, když se jednalo o závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem (žalobcem) vykonávané práci, když nepravdivé vykazování odpracované doby by mohlo být (bylo) důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, proto toliko výpověď z pracovního poměru z důvodů závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není nepřiměřeně přísná (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2493/2016).

16. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl výrok I rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na body 19. a 20. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

17. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, a proto mu byly přiznány odůvodněné náklady odvolacího řízení ve výši 11 828,32 Kč spočívající v úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolaní a účast u jednání ā 3 700 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ½ úkonu právní služby – sepis návrhu na vydání opravného usnesení ā 1 850 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 téže vyhlášky, příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrady za promeškaný čas ve výši 600 Kč podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky za čtyři půlhodiny po 150 Kč a cestovného ve výši 628,32 Kč podle § 157 odst. 4 písm. a) zákoníku práce a potvrzení o nákupu PHM (cesta z , adresa, a zpět v délce 73 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě PHM 5,5 l/100 Km BA 95). V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalobce zavázán zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalovaného, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

18. In obiter dictum odvolací soud uvádí, že žalobce setrvale uvádí, že dle jeho názoru oznamovatel protiprávního jednání má mít právní ochranu, což je obecně pravda, avšak žalobce přehlíží (nechce vidět), že sám se dopouštěl protiprávního jednání – tzv. úmyslného předstírání výkonu práce (pracovní dobu nevyužíval a ve vztahu k zaměstnavateli však tuto (ne)činnost vykazoval jako odpracovanou dobu).