16 CO 259/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Martina Láníčka a Mgr. Moniky Szkanderové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce trvale bytem adresa , PSČ obec t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve stát. instituce proti žalované: osobní údaje žalované IČO sídlem adresa o 61 149 Kč s příslušenstvím a o doplatek náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 8. 2021, č. j. 8 C 99/2019-70, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2021, č. j. 8 C 99/2019-76 a doplňujícího rozsudku ze dne 24. 3. 2022 č. j. 8 C 99/2019-87,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a řízení o zaplacení částky 61 149 Kč s příslušenstvím a o přepočítání a doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské se zastavuje. Věc se postupuje řediteli [stát. instituce].

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Šumperku dne [datum] a doplněnou podáním ze dne [datum] se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 61 149 Kč se zákonnými úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a dále přepočítání a doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské. Žalobu odůvodnil tím, že v rámci výkonu trestu odnětí svobody ve [stát. instituce] pracoval jako montážní dělník od [datum] do [datum]. Podle„ pracovní smlouvy“ byla sjednána týdenní pracovní doba 35 hodin, ovšem ve skutečnosti nikdy neodpracoval celý fond pracovní doby, a to z důvodu na straně žalované, která nezajistila dostatek práce. Žalobce proto požadoval doplatek odměny podle § 111 odst. 3 zákoníku práce do minimální mzdy podle nařízení vlády č. 361/2017 Sb. ve výši 4 813 Kč měsíčně (87,5 % z poloviny měsíční minimální mzdy), což za období od [datum] do [datum] představuje částku 41 537 Kč. Dále se domáhal přepočítání a doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské, neboť tyto náhrady a nemocenskou žalovaná vyplatila podle průměrného výdělku, který stanovila ze skutečně dosaženého výdělku. Podle § 357 zákoníku práce ovšem měla průměrný výdělek pro tyto účely zvýšit na výši odpovídající minimální mzdě. Žalobce uvedl, že výši doplatku náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské není schopen s ohledem na složitost výpočtu přesně specifikovat. Třetím dílčím požadavkem žalobce bylo zaplacení náhrady odměny za 21,5 dne nevyčerpané dovolené podle § 211 zákoníku práce ve výši 5 173 Kč. Žalobce se konečně domáhal rovněž zaplacení odstupného ve výši odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, který činil 4 813 Kč, tj. ve výši 14 439 Kč, a to s odůvodněním, že s ním byl dne [datum]„ rozvázán pracovní poměr z důvodu nedostatku zakázek“, proto mu náleží odstupné podle § 67 zákoníku práce.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, přičemž zdůraznila, že žalobci byla podle mzdových listů řádně vyplacena odměna za práci ve výkonu trestu odnětí svobody v souladu se zákonem č. 169/1999 Sb. a nařízením vlády č. 361/2017 Sb.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, zamítl žalobu o zaplacení částky 61 149 Kč se zákonnými úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem odmítl žalobu o přepočítání a doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vyhlášením doplňujícího rozsudku. Požadavek na doplatek odměny do minimální mzdy podle nařízení vlády č. 361/2017 Sb. za období od [datum] do [datum] ve výši 41 537 Kč neshledal důvodným, protože pracovní poměr účastníků nebyl založen pracovní smlouvou, ale jednostranným rozhodnutím ředitele věznice o zařazení žalobce do práce. Neměla-li tedy žalovaná pro žalobce práci, nemůže se žalobce domáhat jejího přidělování či případných náhrad. V části, ve které se žalobce domáhal přepočítání a doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské, okresní soud žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl, protože žalobce přes výzvu soudu nespecifikoval, jaké konkrétní částky se z tohoto důvodu domáhá. Žalobci nenáleží s ohledem na specifika zaměstnávání odsouzených nárok na dovolenou a tedy ani náhrada za nevyčerpanou dovolenou. Obdobně je tomu i v případě odstupného. Skutečnost, že žalobce byl jednostranným rozhodnutím ředitele věznice vyřazen z práce z organizačních důvodů, spočívajících v poklesu zakázek, není významná.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce, který namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na to, že kdyby odmítl respektovat rozhodnutí ředitele o zařazení do práce, bylo by to posuzováno jako odmítnutí práce se všemi negativními důsledky včetně kázeňského trestu. Nejednalo se tedy o projev jeho svobodné vůle. Na zaměstnávání odsouzených se zákoník práce vztahuje v celém rozsahu. V opačném případě by zákonodárce nepochybně jeho použití výslovně vyloučil. Nesprávné je rovněž odmítnutí žaloby o doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské, neboť„ bez výpočetní techniky, kterou nemá ve výkonu trestu k dispozici, není nikdo schopen tyto nároky spočítat“. Neobstojí ani závěr, že pracující odsouzení nemají nárok na dovolenou na zotavenou a na odstupné. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl.

5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného.

6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že v projednávané věci není dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení.

7. Podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (tzv. podmínky řízení), soud podle ustanovení § 103 o. s. ř. zkoumá kdykoli za řízení. Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zakládá (mimo jiné) i nedostatek pravomoci soudu. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu (§ 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

8. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

9. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

10. Odvolací soud při posouzení otázky, zda nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody jsou soukromoprávní nebo naopak veřejnoprávní povahy a zda spor o takové nároky mají či nemají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, vycházel ze závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. 21 Cdo 846/2019. Podle zmiňovaného rozhodnutí„ současné pojetí pravomoci v soukromoprávních věcech je založeno na obecném chápání soukromoprávního vztahu. Pro zařazení určitého právního vztahu do kategorie věcí vyplývajících z poměrů soukromého práva (dřívější terminologií občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních) je rozhodujícím kritériem vždy obsah právního vztahu (tj. materiální kritérium), nikoliv to, který právní předpis konkrétní vztah upravuje (formální kritérium). V tomto směru je dále významné, že v rámci soukromoprávních vztahů jsou si subjekty obecně rovny a žádná ze stran není oprávněna rozhodovat jednostrannými vrchnostenskými akty. Uvedeným prizmatem je třeba posoudit i povahu a obsah vztahu„ mezi pracujícím odsouzeným a subjektem, pro který odsouzený pracovní činnost vykonává“. Základní povinností odsouzeného ve výkonu trestu je - kromě jiného - pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce (srov. § 28 odst. 1, § 29 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů – dále též jen„ zákon“). Práce je považována za účinný prostředek resocializace odsouzených a jako taková tvoří významnou součást programů zacházení (srov. § 36 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody – dále též jen„ vyhláška“). Odsouzení vykonávají práci jednak v objektech věznice a jednak na základě smlouvy mezi věznicí a podnikatelským subjektem (§ 30 odst. 1 zákona). Odsouzený je zařazen do práce rozhodnutím ředitele věznice, a to zpravidla na základě doporučení odborných zaměstnanců věznice (§ 41 odst. 1 vyhlášky), kterými jsou vedoucí oddělení výkonu trestu (oddělení výkonu vazby a trestu), psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník a vychovatel (§ 8 odst. 1 vyhlášky). K plnění povinnosti pracovat a povinnosti vykonávat tu práci, k jejímuž výkonu byl zařazen, je odsouzený nucen pod pohrůžkou sankce (§ 41 odst. 3 vyhlášky). Z uvedeného vyplývá, že pracovnímu vztahu odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody z hlediska jeho obsahu nemůže být vzhledem k základním zásadám, z nichž soukromé právo vychází, přiznána soukromoprávní povaha. Jednou ze zásad představujících obecné právní kategorie vyjadřující základní hodnoty, o které se opírá celé soukromé právo, je zásada„ vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“, podle které je veškeré chování osob, které není výslovně zakázáno, či u kterého nelze zákaz dovodit z logiky konkrétní právní úpravy, v oblasti soukromého práva právně dovoleným. Rovněž další zásada - autonomie vůle jako obecný princip svobody jedince ve společnosti – je ve výkonu trestu odnětí svobody též obtížně uplatnitelná. Na tom nemění ničeho ani ustanovení § 30 odst. 4 zákona, které stanoví jako podmínku zaměstnávání odsouzených u jiných subjektů předchozí písemný souhlas odsouzeného. Jedná se o tzv. faktický úkon odsouzeného, na jehož základě nedochází ke vzniku jakéhokoli právního vztahu, jde pouze o podmínku pro zařazení odsouzeného do práce. Tato podmínka, která se týká pouze subjektů„ nestátních“, jinak řečeno„ soukromých“, a nevztahuje se na výslovně vyjmenované subjekty, které jsou subjekty státními, je nezbytná v návaznosti na čl. 2 odst. 2 písm. c) Úmluvy o nucené nebo povinné práci č. 29 z roku 1932 (sdělení FMZV č. 506/1990 Sb.). Nucenou nebo povinnou prací se podle čl. 2 odst. 1 této Úmluvy rozumí„ každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se osoba nenabídla dobrovolně“. Ustanovení čl. 2 odst. 2 písm. c) téže Úmluvy pak stanoví, že výraz nucená nebo povinná práce„ nezahrnuje žádnou práci ani službu, která se na kterékoli osobě vymáhá v důsledku odsouzení soudním rozhodnutím, pokud se tato práce vykonává pod dohledem a kontrolou veřejného úřadu a pokud se řečená osoba nepronajímá ani nedává k dispozici soukromým jednotlivcům, soukromým společnostem nebo soukromým právnickým osobám“. V návaznosti na uvedené mezinárodní dokumenty stanoví čl. 9 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku, že zákaz podrobení jiného nuceným pracím nebo službám se nevztahuje na práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody. V uvedeném smyslu je tedy pracovní povinnost odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody„ závislou prací“, kterou však nelze směšovat se závislou prací ve smyslu ustanovení § 2 zák. práce vykonávanou ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance na základě pracovní smlouvy“. Nejvyšší soud proto v této věci, která se týkala požadavku pracujícího odsouzeného na zaplacení příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí, dospěl k závěru, že nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody nejsou soukromoprávní povahy a že případný spor o takový nárok nemají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení.„ Okolnost, že zákon č. 169/1999 Sb. v některých případech odkazuje na delegačním principu na zákoník práce, je pouze legislativně technickou formální záležitostí, která nemění ničeho na povaze a obsahu pracovní činnosti odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. Pro úplnost lze poukázat též na skutečnost, že Ústavní soud již v minulosti konstatoval (srov. IV. ÚS 27/07), že odsouzení zařazení do práce ve výkonu trestu odnětí svobody nejsou účastníky trhu práce a nelze je považovat za zaměstnance ve smyslu pracovněprávních předpisů; k tomuto názoru se Ústavní soud nadále hlásí (srov. např. jeho usnesení ze dne 1. 11. 2018, IV. ÚS 1118/18)“.

11. Odvolací soud si je vědom, že opačný závěr na tuto otázku byl vysloven v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 30. 12. 2020 sp. zn. Konf 10 /2020, podle kterého právní vztah mezi pracujícím odsouzeným a věznicí vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu má svůj původ v právu soukromém, proto je k rozhodování sporů, které z těchto vztahů povstaly, založena pravomoc soudů v občanském soudním řízení. Ve věci posuzované zvláštním senátem pracující odsouzený uplatnil nárok na zaplacení částky 3 862 Kč z titulu neoprávněně stržené části odměny za práci odvedenou při výkonu trestu odnětí svobody. Zvláštní senát se řídil následující úvahou.„ Žalobcem uplatněný nárok nemůže mít svůj původ ve vztazích práva veřejného. Jakkoli se právní postavení osob vykonávajících práci při výkonu trestu odnětí svobody částečně odlišuje od právního postavení jiných osob v zaměstnaneckém či obdobném poměru, podstata právního vztahu, na jehož základě je tato činnost vykonávána, je shodná. I osoba ve výkonu trestu odnětí svobody může práci vykonávat toliko na základě smluvního vztahu se zaměstnavatelem, stejně jako je tomu u osob v „ běžném“ zaměstnaneckém či obdobném poměru. Absentuje zde tedy základní charakteristika právních vztahů utvářených v oblasti veřejného práva, kterou je vrchnostenské postavení jedné ze stran, umožňující jí druhé straně zakládat, měnit či rušit její práva a povinnosti, nezávisle na její vůli. Žalovaná tedy (prostřednictvím své organizační složky) při vzniku právního vztahu, na jehož základě žalovaný vykonával práci, nevystupovala jako orgán výkonné moci, vykonávající veřejnou správu; vznik tohoto právního vztahu má původ ve smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovanou. Samotný fakt, že tento vztah je podroben určité reglementaci předpisů veřejného práva (viz například nařízení vlády č. 361/2017 Sb.), na jeho smluvní podstatě ničeho nemění; nezbytnost této úpravy je dána tím, že se při zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody nemohou z povahy věci uplatnit podmínky fungující na běžném pracovním trhu a současně je nutné zabezpečit dostatečnou ochranu práv těchto osob, neboť autonomie jejich vůle je omezena. Fakt, že osoba ve výkonu trestu odnětí svobody nemůže práci vykonávat jinak, než dobrovolně (tzn. na základě svého souhlasu s pracovním zařazením a nabízenými podmínkami, tedy na principu smluvním) lze ostatně dovodit i v rovině práva ústavního, které zakazuje výkon nucených prací per se (viz čl. 9 odst. 1 Listiny základnách práv a svobod). Jestliže tedy právní vztah mezi žalobcem a žalovaným má svůj původ v právu soukromém, je k rozhodování sporů, které z těchto vztahů povstaly, založena pravomoc soudů v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 1 s. ř. s.“ 12. Odvolací soud se přiklonil k názoru vyjádřenému v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. 21 Cdo 846/2019, neboť ho považuje za správný; nadto byl přesvědčivým a logickým způsobem odůvodněn. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu a nemá co podstatného k ní dodat. Naopak úvahy zvláštního senátu pokládá, při vší úctě k tomuto speciálnímu soudnímu orgánu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, za nepřípadné. Nelze souhlasit především s premisou, že osoba ve výkonu trestu odnětí svobody může práci vykonávat toliko na základě smluvního vztahu se zaměstnavatelem, stejně jako je tomu u osob v „ běžném“ zaměstnaneckém či obdobném poměru. Nejvyšší soud v tomto směru správně poukázal na příslušná ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí svobody a vyhlášky, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ze kterých se jednoznačně podává, že odsouzený je povinen pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce, a že odsouzený je zařazen do práce rozhodnutím ředitele věznice, nejedná se proto o žádný„ smluvní vztah“. Jelikož žalobce pracoval v objektu věznice, nevztahovala se na něj nadto ani podmínka předchozího písemného souhlasu podle § 30 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Mylné je proto i východisko zvláštního senátu, že u zaměstnávání odsouzených„ absentuje základní charakteristika právních vztahů utvářených v oblasti veřejného práva, kterou je vrchnostenské postavení jedné ze stran, umožňující jí druhé straně zakládat, měnit či rušit její práva a povinnosti, nezávisle na její vůli“ a že„ vznik tohoto právního vztahu má původ ve smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovanou“. Pro úplnost argumentace lze podpůrně poukázat i na to, že podle ustálené judikatury se za typický veřejnoprávní poměr považuje např. služební poměr podle zákona o státní službě, který komplexně upravuje služebně právní vztahy státních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech státní správu (státní službu), do kterého se osoba přijímá mocenským aktem služebního orgánu (rozhodnutím o přijetí), pokud splňuje zákonem stanovené podmínky. Přitom je nepochybné, že státní zaměstnanec musí s přijetím do služebního poměru souhlasit, neboť služební orgán rozhoduje o přijetí na základě žádosti žadatele.

13. Lze uzavřít, že odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody, které nejsou soukromoprávní povahy, proto spor o takové nároky nemají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení. K projednání a rozhodnutí této věci je dána podle názoru odvolacího soudu pravomoc ředitele příslušné věznice, ve které odsouzený vykonává pracovní činnost v rámci výkonu trestu odnětí svobody, protože podle § 29 odst. 2 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody odměňování odsouzených za práci zajišťuje věznice, přičemž ředitel věznice rozhoduje o zařazení, přeřazení a vyřazení odsouzeného z práce (srov. § 41 odst. 1 a § 43 odst. 2 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody), proto je třeba dovodit, že ředitel věznice je oprávněn rozhodovat i o nárocích pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody.

14. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení o zaplacení částky 61 149 Kč s příslušenstvím a o přepočítání a doplacení náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a nemocenské a rozhodl o postoupení věci řediteli [stát. instituce].

15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ustanovením § 224 odst. 1 a 2 za použití § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Zastavení řízení zavinil z procesního hlediska žalobce, proto by žalovaná měla právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná ovšem na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ničeho nepožadovala.